Potřebujeme muzeum Němců v Čechách? Nepotřebujeme!

Přesto na něj již padly možná stamiliony korun. Před několika měsíci Ministerstvo kultury ČR na tento projekt uvolnilo ještě přes 50 milionů korun. A budou i další náklady možná ve výši desítek milionů korun, pokud celý projekt dříve nezastavíme.

Zamysleme se trochu nad dobou minulou. Víme, že část Německa se rozprostírá na územích původně obydlených slovanským obyvatelstvem. Němci se s nimi uměli vypořádat. Tažení na Východ  nikdo nesměl překážet, ani Polabští či další Slované. Ohněm a mečem  šířili Němci křesťanství mezi slovanskými pohany. Že jim nerozuměli, ani tak nevadilo. Křesťanství museli přijmout. A poté nastoupila dlouhodobá germanizace. Trvala několik století. Slované i pokřtění byli považováni za méněcenné. A tak pomalu dozníval slovanský jazyk. Kolem Lipska zněl ještě ve 14. století, v některých částech Německa umřel až na rozhraní  17.a 18. století.  Dodnes se zachovala jen lužická srbština, o kterou však Lužičané zápasí s německým prostředím celá staletí. Lužičtí Srbové v současnosti, stejně tak jako již v minulosti, bojují o vlastní školy, kulturní instituce, o svou vlastní existenci. Částečně  jim jejich úsilí přináší dílčí výsledky.

Podstatné však je, zda si Němci uvědomují, že žijí v původní slovanské zemi, že mnozí z nich mají slovanské kořeny a že Slované dříve na tomto území zakládali vesnice, města, rozvinuli zemědělství a pak pod německou botou pomáhali svým dílem k bohatství středního a východního Německa. Ještě dodnes geografické názvy připomínají původní slovanská označení. Na území Německa společně žili Němci se Slovany, a to také i nějaké století.

Takže když tento fakt budeme konstatovat, přirozeně nám vyvstane otázka, kolik muzeí mají v Německu o původním slovanském obyvatelstvu a jaká jsou?  Neexistují-li, pak by Němci se měli činit a dát se do jejich výstavby, a to v nejméně rozměrech ústeckého muzea Němců. Budeme rádi za každou informaci  o těchto slovanských muzeí již zavedených nebo nově budovaných  v Německu.

Zatímco Němci si přivlastnili zem původního slovanského obyvatelstva a část z něho germanizovali, u nás to bylo zcela jiné. Němci přišli na naše historické území jako kolonisté. Půda, na které žili, byla stále součástí českého státu, i když postupem staletí v některých místech německé obyvatelstvo začalo převažovat nad českým. Stýkání a potýkání Čechů s Němci se táhlo věky jako červená nit. Té naší krve vyteklo mnoho. Když Němci, žijící na našem území, Československou republiku zradili, bojovali proti nám, museli po druhé světové válce odejít. Nevidíme proto důvod, abychom jim postavili muzeum a samozřejmě na naše náklady udržovali i jeho provoz.

Pokud Němci zde chtějí mít vlastní muzeum, pak by si jej  měli, po našem souhlasu, vybudovat a ve vlastní režii provozovat. My bychom měli od sudeťáckých plánů na stálou výstavu Němců v Čechách se distancovat a jakékoliv další práce na tomto muzeu přerušit a definitivně ukončit.

V souvislosti s muzeem Němců v Čechách se mluví hodně o Collegiu Bohemicu. Připomeňme si, že Collegium Bohemicum slíbil po zavření českých vysokých škol dočasně zřídit při německé univerzitě v Praze K. H. Frank. Svůj slib nikdy nesplnil. Měl jiné úkoly. Vraždil ve velkém české lidi. Až několik let po „sametu“ několik neználků Collegium Bohemicum zřídilo. Frank se na ně dívá, i na jejich pokračovatele, z germánského nebe a žehná jim. My se však domníváme, že předmětná instituce by měla být zrušena co nejdříve. Dnes je již hodně pozdě. Lépe však pozdě, než nikdy.  Toto Frankovo dědictví by mělo odejít do zapomnění ještě dříve než tolik očekávané, samozřejmě sudety a přáteli „sudetské věci“, slavné muzeum Němců v Čechách. Kolik set milionů korun jsme na ně již zbytečně vyplýtvali?

J. Kovář