Postrádáme též jednání mezi ČR a SRN o splnění reparačních povinností Německem vůči našemu státu.

PhDr. Václav Kural, CSc.

Takto volal dr. V. Kural, český vědec a vlastenec,  již před lety, ale nebyl českými mocenskými strukturami vyslyšen. Stejně tak jako mnozí před ním a také i po něm. Jeho hlas nám  dodnes připomíná, co bychom měli činit. Ale za poslední léta jsme se nepohnuli v tomto směru ani o kousíček dál.. Jen ty „struktury“ jsou nyní nějak odvážnější. Samozřejmě nikoliv vůči Německu, ale vůči českému národu. Již neodpovídají v tom smyslu, že reparace nejsou na pořadu dne, že je pozdě je vymáhat, jako kdyby snad podléhaly nějakému promlčení.

Dnes Vám z Úřadu vlády i z MZV ČR klidně napíšou, že reparací jsme se vzdali Česko-německou deklarací z r. 1997. A punktum. Jak je to ve skutečnosti? Povinnost Německa zaplatit reparace byla dána již tím, že vedlo agresivní válku barbarským způsobem. Vítězní spojenci povinnost Německa konkretizovali v mezinárodních dohodách, zejména pak v Pařížské reparační dohodě. I Československá republika byla mezi jejími 18  signatárními státy.  Ty vzaly na  sebe mimo jiné povinnost, pokud tak neučinili již dříve, konfiskovat německý majetek tak, aby se nedostal zpět do německých rukou. Hodnotu takto konfiskovaného majetku byly tyto státy povinny odečíst ze svého reparačního účtu. Byla zde však jedna důležitá výjimka. „Na reparační konferenci bylo rovněž rozhodnuto, že do této kvóty nebude započten majetek, který byl Němcům zabaven na území Československa.“ (O některých otázkách majetkových nároků v česko-německých vztazích, I.,Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc., JUDr. Radovan Suchánek, str. 3, druhé naše vydání, Praha,  4. říjen 2016.)

A nyní ještě jedna citace. „D. Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek,  který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa, v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací,…“(Dohoda o německých reparacích, vydalo ministerstvo zahraničí v Praze, I. vydání v srpnu 1946, nákladem Orbis, str. 67-68)

Komentář je jistě nadbytečný. Text je jednoznačný. Je tady ještě jedna otázka. Zda je nutné tímto  ustanovením Pařížské reparační dohody pro Československo zvlášť výhodné se vůbec zabývat? Podle mého názoru ano. Musíme říkat nahlas a neustále, že hodnotu německého majetku, který jsme konfiskovali, jsme nebyli povinni odečíst ze svého reparačního účtu a proto jsme ho také neodečetli. Jinak můžeme být vystaveni ze stran sudetů jarmarečnímu handrkování, které může vrcholit i tvrzením, že hodnota konfiskovaného německého majetku je vyšší než naše celkové reparace, takže máme platit my Němcům a ne Němci nám.

A nadto, toto předmětné ustanovení  Pařížské reparační dohody je málo známé.  Víme, že jsou zainteresované síly, které by jej nejraději zadupaly do země. Šiřme z těchto i dalších důvodů znalost tohoto ustanovení. Jinak jsme sami proti sobě.

J. Skalský