Postpravdivý svět bez práce

Vlastimil Podracký

Když zmizí práce vytvářející hodnoty, omezí se styk s realitou a pravda o světě a o životě se stane nedůležitou. Svět potom probíhá za sklem nebo fólií, a skutečný od virtuálního se těžko odlišuje. Člověk se může zúčastnit světa hrou libovolných činností, které nejsou nutné, a proto mohou být nereálné. Svět bez práce je světem ideologií, agentů a nesvobodných vazalů. Ztrácí se představa, odkud vlastně prostředky pochází, mizí schopnost spravedlivě posuzovat věci, neboť jejich míra se ztratila, proto nastává neúcta k hodnotám nejen materiálním, ale i morálním, zároveň se ztrácí sebeúcta lidí i národů. Pro práci je pravda podstatná a bez dokonalé znalosti faktů nelze práci úspěšně vykonávat, ve světě nepracujících nemá pravda cenu, jedinou realitou je natahování ruky pro dotace. Morálka se hledá v ideologiích, v boji proti virtuálnímu nepříteli, ze kterého mohou donátoři šikovně vytvořit oběť svých útoků. Nastává ztráta svobody a nadvláda donátorů, kteří mají peníze a vytváří iluze o pravdě a o životě ovládáním sdělovacích prostředků a všech zdrojů.

Nástup postpravdy

  To platí samozřejmě jak v evropských městech u lidí žijících ze sociálních transferů, tak především ve favelách (chudinská čtvrt) blízkého Východu. K těmto ohroženým lidem počítám také ty, kteří mají práci ve virtuálním světě, skutečné hodnoty nevytváří. Když vidíme, že výsledkem práce je zisk nějakou spekulací, určitě to nelze považovat za práci povzbuzující v člověku morální sebevědomí. Ohrožení jsou na obou stranách. Jednak ti legálně okradení (exekucí, zlodějskými fondy, příživnictvím) a jednak ti, kteří „okrádají“ a musí si to nějak vysvětlit svému svědomí (pokud ho mají). Ohrožení lidé jsou také ti, kteří „bojují“ za nějakou ideologii, což nemusí být vždy jen s puškou v ruce, ale i jedovatým slovem, propagandou, štvaním apod. Je ovšem dnes tyto druhy práce těžké rozlišit a proto se o to ani přesně nepokouším. Mohu jen konstatovat, že vliv těchto nemorálních činností (obvykle reklam a propagand) na schopnost rozlišovat pravdu a zaujímat spravedlivé úsudky je zničující. Lidé pracující pro podniky mající nezřízené zisky ze spekulací na hranici podvodů jsou na tom stejně jako ti, kteří věří v islám jako spásonosné náboženství nebo jsou ochotni obětovat život při počmárání věže jaderné elektrárny. Nedostatek skutečné práce vytvářející hodnoty v tom hraje svoji roli. Pracující lidé – hospodáři - by se tak nikdy nechovali.

    Dávat vinu internetu je pokrytecké předstírání zástupného problému, protože je to právě internet, který dovoluje oponovat shora uvedeným projevům a vlastně v postpravdivém světě může jediný tvořit pohledy z druhé strany a pomoci nalézat pravdu. Vládci postpravdivého světa, kteří jej stvořili, dnes litují, že internet vznikl v posledním záchvatu světa svobody a lidské invence. Dnes se snaží jej omezovat pod různými záminkami, protože oni přece nevytvořili postpravdivý svět proto, aby je potom ohrožovala pravda, která se sice na internetu těžko hledá, ale přecejen se vždy najde dostatek investigativních lidí, kteří ji tam umístí.

  Postpravdiví nemusí být jen obyvatelé favel. Naopak, mnozí tito jsou až velmi pravdiví, protože nemají co ztratit. Favely jsou však varováním, že v nich může skončit neposlušný, stavějící pravdu nad zadanou verzi postpravdy.

Fyzická realita postpravdivého světa

  Postpravdivý svět bez práce vznikl vývojem technické civilizace až do stavu, kdy začínají být vyčerpány všechny možnosti rozšiřovat smysluplně služby jako zástupnou práci. Služby se mohou vymýšlet donekonečna jako naprosto zbytečné, jenže je otázka, kdo to bude platit? A tak se stává život neuvěřitelně nákladným, místo bruslení na rybníce se platí za stadion velké peníze, místo běhání venku a hraní s mičudou na „plácku“ se platí za sportovní klub. Kdo na to nemá, ocitá se ve favele, až tam skončí všichni. Nůžky se rozevírají, ti kteří by patřili dříve ke střední třídě, dnes se ocitají ve favele, zatímco roboti mechaničtí nebo čínští budou vyrábět automobily, hračky, mobily, počítače a ponožky. Určitě má každý z nás dosti fantazie, aby vymyslel výrobky, které se hned polámou a zase se musí koupit nové, aby potom obrovské kontejnery odpadů dávaly práci statisícům migrantů a sluníčkáři byli uspokojeni. Vždyť konečně i obskakování migrantů, jako objektů altruismu, je též zaměstnání, hlavně se unaví čelistní klouby. Jiní potom budou neustále opečovávat stárnoucí a degenerující obyvatelstvo, což odstraní zájem o nějakou fyzickou obrodu národa. Jenom je otázkou, zda muslimové budou mít pro takovou charitativní práci vůbec nějaký smysl, když, tvoříce většinu mladých, budou opečovávat armádu starých a umírajících Evropanů. Že by na důchody Evropanů přispívala mladá muslimská generace nahrazující mladé Evropany, kteří se nenarodili, si může myslet jen opravdový hlupák.

    Potom se ovšem přijde na to, že práce prostě není, a tak vznikají favely skutečné nebo strachem z nich vytvořené v představách. Favely jsou nutností postpravdivé doby.

Postpravdivý člověk

  Postpravdivý člověk má sám od sebe strach z pravdy. Především strach z pravdy, že netvoří hodnoty, je vlastně zbytečný a slouží lživým donátorům. Potom, pokud se nejedná o jedince opravdu vysoce morálního (signatáři Charty), už nezkoumá ani pravdu v ostatních věcech. Samozřejmě, že ne každý je člověk postpravdivý, mnozí se ještě stále nebojí a jsou dostatečně samostatní, aby je nemohl nikdo potrestat za pravdu a pokud bude svobodný režim, budou vždy pravdiví lidé. Postpravdivý svět začíná strachem a nesvobodou.

  Lidé dělající skutečnou tvořivou práci, za kterými byly viditelné výsledky, na které mohli být hrdi, byli zřetelně pro společnost potřební. Věděli to, a pokud žili ve svobodném režimu a nemuseli mít strach z nadřízených struktur, mohli se o svoje výsledky opřít, věděli, že není možné je jen tak snadno odstranit, za ně by totiž náhrada jen tak snadno nebyla, alespoň ne v celém rozsahu (dělníci mohli stávkovat s vědomím, že jsou potřební).  Globalismus tuto možnost odstranil. Práce odešla do nevyspělých zemí nebo ji dělají roboti. Kromě nutných služeb (řidiči autobusů, pracovníci ve zdravotnictví), být práce prostě nemusí. Zadá se v některém jiném státě nebo se výrobky dovezou. Nebo se zaměstnají migranti. Práce nemá hodnotu. V postpravdivém světě nemusí být práce, favela může zahrnovat celý stát. Vzdělání se stává zbytečným, což je možno řešit ve dvou rovinách. Jednak vzniknou favely negramotných a jednak se umožní titul každému bez znalostí.

  Na blízkém Východě vznikají favely absolutně, práce tam pro obrovský nadbytek obyvatel není a možnost ji vytvořit téměř neexistuje. Nicméně obrovské peníze z nafty vytváří obdobnou situaci. Donátoři potom postpravdivého, v tomto případě opravdu hladového, člověka zaměstnají na svých projektech zvýšení moci a prosazení zájmů. Pošlou ho do revolucí a povstání, do vzpour proti špatným vládám, které prý nezajišťují dostatek demokracie a svobody. Takový člověk už nemá vůbec nějakou představu o spravedlnosti, o lidskosti, o pravdě. Je totálně postpravdivý a věří verzi propagandy, která mu mozek totálně vymyla. Ale on to původně chtěl, protože se stal důležitým, překonal strach z pravdy, že je nepotřebným.

Vývoj postpravdivé společnosti

  Totálně postpravdivý svět je takový, ve kterém si mohou dovolit vládcové vždy použít lež tak, aby byla akceptována. To byl třeba komunistický režim. Pravda nebyla vlastně zjistitelná. Většina lidí byla materiálně závislá na režimu a nemohla si vytvářet nějaké vlastní představy o pravdě. Současný postpravdivý svět k tomu afinuje. Předpokladem je většina lidí postpravdivých, tedy takových jako byli v komunistickém režimu, totálně závislých, tentokrát na globální oligarchii. K tomu je též zapotřebí, aby státy ztratily samostatnost, protože v samostatném státě se prosazují demokratické principy a dá se předpokládat zachování občanských svobod a pravdy o životě. Ale jakmile stát samostatnost ztratí, zvolené orgány nebudou rozhodovat a globální oligarchie ovládne stát penězi, všechno potřebné si koupí, každého zaplatí, vytvoří svoji strukturu neziskových organizací, které budou mít větší moc než státní orgány, protože za nimi bude stát transnacionální moc EU a oligarchů (podívejme na současné Řecko). Na příkladě Trumpa vidíme, jak se demokraticky zvolený prezident nakonec sklonil před globalisty a jak začal plnit vůli mocnějších, než jsou státní orgány ovládané prezidentem. 

  Postpravdivý režim se zákonitě vyvíjí k režimu s omezenou svobodou slova a spolčování. Jeho obrysy se objeví při každé lži. Po každém debaklu a průvalu lži, při každém neúspěchu propagandy a jejím nepřijetí lidmi se znovu a znovu objevuje z úst nositelů postpravdivého světa temné přání jak omezit pod různými záminkami svobodu projevů především na internetu, neustálé přesvědčování o tom, komu vlastně mají lidé věřit a jak nevhodné je věřit jen tak někomu, za kterým může stát skrytý ruský agent. Strašení nepřítelem a všechny možné manipulační triky s vědomím lidí se vyrojí jako bahno z hlubin. Je lepší, aby lidé nevěřili nikomu, než aby hledali pravdu. Tlak na nezávislé publicisty se zvyšuje, hlavní media už musí poslouchat. Vše to je vlastně zatím velmi nutné, protože pravdivých lidí je ještě mnoho, spíše většina, a pokusy s nepravdou nemusí projít. Bohužel dochází k relativizaci hodnot, nedůvěře k ničemu a k etickému nihilismu. Ale ten je přirozeným vyústěním postpravdy.

  Takový pokus vidíme v přímém přenosu zrovna dnes. Asad je prý vinen chemickým útokem a všechny dříve seriosní sdělovací prostředky a někdejší investigativní noviny toto neprokázané obvinění šíří, aby se dosáhlo politického účinku. Také kdysi bylo z nějakých mocenských důvodů nutné bombardovat Srbsko, ale záminka genocidy se ukázala posléze ve svých argumentech falešná, stejně tak se ukázalo lživým, že Miloševič nechtěl pustit spojenecká vojska do Kosova k udělání pořádku a že Sadám měl chemické zbraně. Neuvěřitelná propaganda, že Rusové sestřelili malajsijské letadlo, zahltila svět a zadupala rozum, proč by to dělal v době, když to nejméně potřeboval stejně jako vraždu Němcova. Asad také nejméně ze všeho potřeboval chemický útok, když zrovna se už Trump vyslovil, že nevidí překážku, aby s ním jednal. Jak logika už v postpravdivém světě ustupuje náporu vymývání mozků.

  Nejde jen o geopolitiku jako takovou, zmíněné případy bývaly vždy a vždy byly pokusy zametat pod koberec pravdivý výklad. Nicméně masivní nástup postpravdivého světa vidíme na reakcích různých institucí, které už ztratily nezávislost, spravedlnost, pravdivost a investigativní aktivitu, a staly se z nich vazalové mocenských donátorů postpravdivosti. Pravda je nezajímá. Sdělovací prostředky, univerzity, vazalští politici, vazalské neziskové organizace, všichni v jednom šiku chrlí mocensky zadané nelogické a neprokázané teorie jako zjevenou pravdu. Některé instituce, jako tajné služby a armáda, které mají sloužit exekutivním orgánům, překračují svoje pravomoci a zařazují se do propagandy nebo volební kampaně. Nezávislé jsou opravdu jen weby na internetu, proti kterým se vede informační válka, a pravda poletuje někde v diskusích. Tak se vlastně stává, že nezávislý publicista je nazýván ruským trollem proto, že si dovolil vyjádřit logický názor pravdě podstatně bližší, a pokud má přirozeně úspěch u myslících lidí, je dokonce populistou. A tak se v pokřiveném nastupujícím postpravdivém světě ukazuje další jeho atribut, to je matení pojmů, neboť ruský troll je ve skutečnosti nositelem pravdy a populista posledním tribunem lidu. 

  Protože pravda je nutná k dosažení úspěšného výsledku jakékoliv tvůrčí práce, postpravdivý svět nemá šanci, vede k absolutní nedůvěře myslících lidí a ideologickým „vírám“ závislých a nemyslících. Vytvoření politické vize občanského charakteru založené na spolupráci občanů není možné a postpravdivý svět může jen skomírat a zanikat v chaosu ideovém a odvozeně od toho i věcném, který má šanci překonat jen totalita.