PhDr. Marie. L. Neudorflová, Ph.D.
-
Postmoderní pokusy o změny přístupů k historii

Postmodernismus a tradiční historiografické metody

Téma mého příspěvku je důležité, poměrně náročné, a to hlavně proto, že postmodernismus jako myšlenkový směr není dosud vysvětlen ve všech souvislostech a tak, aby byla obecnější shoda na jeho podstatě. Téma je důležité hlavně proto, že postmoderní přístupy k realitě a k historii již naše přístupy do určité míry ovlivnily, zvláště přístupy mnohých mladších historiků. I to, že se mnozí učitelé historie vyhýbají tématice 19. a 20. století je také jedním z důsledků postmodernismu a možností, které skýtá pro různé interpretace a reinterpretace dějin, i dokonce pro zpochybňování užitečnosti zkoumání historie jako takové. Zdá, že nejnebezpečnější z těchto proudů pokoušejících se o nové interpretace dějin, je ten, který nejen zpochybňuje pozitivní stránky a důsledky osvícenství, ale interpretuje ho jako zdroj všech katastrof 20. století, a ten, který se snaží vinu za tyto katastrofy v podstatě přenést na oběti. V podtextu jsou samozřejmě motivace politické, související i s určitými mocensko-konzervativními a globalistickými orientacemi na uspořádání světa, v němž pro demokracii a sociální smír je velmi málo místa. Vzhledem k tomu, že úroveň většiny lidí i národů, zvláště menších, závisí na existenci funkční demokracie, je nutné relevantním skutečnostem a filozofickým základům postmodernismu rozumět. Jinak budeme bezbranní vůči argumentům a snahám, které nemusí být v souladu s našimi zkušenostmi, s naší snahou po objektivitě, i s našimi potřebami a zájmy.

Ve svém příspěvku se pokusím ukázat hlavní rysy postmodernismu, vztahu mezi postmodernismem a modernismem, zvláště pokud jde o rozdílnost přístupu a vnímání historie. Zmíním také rozdíl mezi historií žen, ženského hnutí a tím, co se dnes nazývá „genderové studie“, a co také vyrostlo z postmoderních přístupů, které snad opravdu vyrostly z ambice o jakousi mravní nápravu ve smyslu prevence vytváření ideologií, mocenských center a konfliktů s nimi souvisejících. V centru mé pozornosti bude konflikt mezi postmoderními přístupy k historii a přístupy tradičními, jejichž nositelé v obraně moderního pojímaní historiografie, se dobraly podstatných argumentů ve svůj prospěch. Budu čerpat hlavně ze zahraniční nové literatury, která není ještě dostupná v češtině. Nejdůležitějším zdrojem mých informací je kniha Ernsta Breisach, On the Future of History. The Postmodernist Challenge and Its Aftermath.¹) Z přeložených prací je důležitá Dějepisectví ve 20. století od George G. Iggerse,²) jejíž překlad u nás vyšel v r. 2002.

Nebudu se zabývat několika existujícími variacemi postmodernismu (postmodernismus, strukturální postmodernismus, poststrukturální postmodernismus), neboť neexistuje shoda ve vztahu k obsahu těchto pojmů, a ani pojem postmodernismus není koncept a není přesně definován. Naděje, které tento směr vzbudily, nebyly nikdy splněny, ⁱ ale negativní důsledky budou pociťovány ještě dlouho, například zpochybňování, že existuje podstatná kontinuita v historii, zpochybňování možnosti nacházet v historii důležitou pravdu, zpochybňování víry, že je možné dosáhnout důležitého stupně objektivity v pohledu na historii, a víry, že je možné se z historie poučit. Z toho vyplývá i pochybnost relevantní k politice, že znalost historie usnadňuje hledání podmínek k pozitivnímu rozvoji lidí, cesty k větší spravedlnosti, a cesty k větší mravní a politické dospělosti lidí a tím i jejich větší zodpovědnosti za sebe i za druhé a větší schopnosti účastnit se efektivně a konstruktivně dění ve veřejné sféře.

Nejradikálnější definice postmodernismu vznikla mezi marxisty, že „postmodernismus je stav mysli“, což by nejvíce odpovídalo realitě, o které existuje mezi filosofy i historiky značná shoda, žádná postmoderní doba nenastala a neexistuje.ⁱⁱ Z tohoto myšlenkového a koncepčního zmatku vyrůstají mnohá nedorozumění, jako například nejrůznější interpretace oné známé věty historika Francis Fukuyamy, že „nastal konec historie“, kterou řekl krátce po pádu komunismu, a která byla přijímána s nadšením i rozpaky. Z názorů, které Fukuyama vyjádřil později, je zcela jasné, že jeho vystoupení mělo politické účely. Jeho zdůrazňování emocionálních hodnot jako hrdost, zloba, ostuda pro lidské jednání, a ignorování hodnot, které souvisí s rozumem a lidskou snahou po zdokonalování, po mravním a intelektuálním růstu, je v souladu s globalistickým a konzervativním odmítáním možností pokroku. Do této proti-demokratické a proti-osvícenské orientace zapadá i jeho rozdělení lidí na dvě skupiny: tu, která je ochotna hodně riskovat, třebas i smrt, a tudíž je oprávněna vládnout, a tu, která nechce riskovat, je spokojena se svým stavem, a proto je ovládána.ⁱⁱⁱ Vyvozuje z toho, že tedy ti, co vládnou jsou lepší a tudíž si vládu a privilegia zaslouží. Otázkou destruktivních důsledků tohoto rozdělení pro většinu lidí se nezabývá. To je naprosto typické vnímání společnosti v době před-osvícenské, kdy hierarchická struktura společnosti byla církví předkládána jako daná Bohem, samozřejmě na úkor úrovně a pozitivního rozvoje velké většiny lidí. Není bezpředmětné připomenout, že idea rozdělovat lidi na schopné a neschopné, která se u nás začala prosazovat v politice a ekonomice po roce 1990, jako ospravedlňování neoprávněných přesunů bohatství do soukromých rukou, má kořeny v tomto konceptu. Toto černobílé vidění rozdělení moci, je zjednodušeným, neobjektivním schématem, se kterým by žádný poctivý historik nemohl souhlasit, neboť v něm je implikace politicky pravicových postojů řešit trvalý konflikt mezi mocí a ovládanými jednostranně ve prospěch mocných, na rozdíl od levice, která chce řešit tento konflikt ve prospěch ovládaných. Jen liberální demokracie umožňuje prostřednictvím rovnováhy těchto sil jejich klidné soužití ku prospěchu všech.

Všechny postmoderní směry mají ještě jeden společný aspekt, a tím je používání jazyka. Tento směr požaduje radikální změny v používání jazyka, a od těchto změn si slibuje změnu myšlení lidí, a v důsledku změny myšlení lidí také radikální změnu reality. Nejvlivnějšími proponenty této myšlenky se staly francouzští filozofové Michel Faucault a Jacques Derrida.^iv Cílem bylo vytvoření světa nového, v němž jakékoli úsilí o stabilitu by bylo nelegitimní, svět by stal jakýmsi prouděním dění a myšlenek, bez cíle, bez souvislostí. Realita, skutečnost by byla v tomto světě nedůležitá, nerelevantní, pouze svět vytvořený jazykem měl být důležitý.^v Tento přístup je opakem moderního vnímání světa, v němž stabilita, kontinuita myšlenek, historie, činností, atd., jsou nezbytnou podmínkou zvláště pro rozvíjení demokracie. Je otázka, zda autoři těchto principů skutečně věřily v jejich sílu a uskutečnitelnost nebo zda bylo pro ně mnohem důležitější jen podstatně narušit moderní a racionální základy naší civilizace bez ohledu na skutečné výsledky.

Pokusím se postihnout konkrétněji podstatu rozdílu mezi modernismem a postmodernismem a mezi konfliktem mezi nimi. Poněkud zjednodušeně řečeno, podstatou konfliktu mezi postmodernisty, rozvíjejících své názory od 60. let 20. století, a majících značný politický vliv od 80. let, a modernisty, jejichž tradice sahá do 19. století, je v pohledu na důsledky osvícenství, na moc, na ideu pokroku, sociálního smíru, na možnost vyloučení násilných konfliktů mezi národy a státy. Modernisté v důsledku humanismu, osvícenství a rozvoje vědy, staví na víře v pozitivní potenciál jednotlivců i společností. Předpokládá možnost pokroku, v užitečnost znalostí, v možnost pozitivního rozvoje lidí a pozitivního racionálního jednání, v potřebu společenské i historické reflexe. Politickým důsledkem ověřené víry v tyto možnosti se stala víra v možnost rozvoje demokracie, t.j. systému, který bude brát ohled na potřeby, zájmy a úroveň většiny, celé společnosti (ne však na úkor slabších), samozřejmě v kombinaci s možnostmi efektivně kontrolovat moc, na základě zkušeností, že moc je vždycky zneužita proti většině, pokud není pod efektivní kontrolou veřejnosti. Postmodernisté naopak považují filozofické základy těchto moderních konceptů za velmi nebezpečné, vytvářející zbytečné iluze, mýty, a konflikty; zvláště války ve 20. století. Dokonce i existenci totalitních systémů považují za výsledek těchto osvícenských konceptů a osvícenského racionalismu, zvláště víry v sílu znalostí a víry v pokrok a demokracii. Breisach zdůrazňuje,že postmodernisté vnímají nositele těchto konceptů jako nezodpovědné.

Obecně je uznáváno, že motivace postmoderních postojů měla etický, morální základ, a to v tom smyslu, že postmodernismus usiloval o takovou změnu myšlení lidí, která by již nedovolila, aby se moc, jakákoli moc (politická, ideologická, moc znalostí, sociální, ale nikdy nemluví o moci ekonomické) mohla soustředit takovým způsobem, že by mohla být použita k násilí a konfliktům. Uvidíme, že tento bohulibý záměr má své velké filosofické i jiné slabiny.

Pokud jde o přístup k historii, moderní historikové považovali zkoumání historie za důležité pro dospělost lidí, neboť historické znalosti přispívaly k jejich širšímu vědomí, k jejich širší identitě, k potřebné kolektivní reflexi lidí. To vše přispívá k jejich většímu porozumění sobě, společnosti a světu, ve kterém žijí. Ale moderní historikové si jsou také vědomi, že znalosti a interpretace historie byly vždy značně svázány s politikou. Na jedné straně měly potenciál přispívat k větší dospělosti a zodpovědnosti lidí, na druhé straně historické znalosti byly za určitých situací zneužitelné politicky; pro objektivitu historické interpretace byla důležitá i forma politického systému – čím autoritativnější, tím méně objektivity.

Postmodernisté všechny tyto aspekty odmítají, zvláště odmítají přesvědčení, že zkoumáním historie je možné dosáhnout důležitého stupně objektivity a pravdy, a tím možnosti se z historie poučit. Proto se snaží učinit z historie předmět co nejméně politicky relevantní. Jejich počáteční snahou bylo odbourat hlavně národní a politický aspekt z historického bádání, což vycházelo z falešného předpokladu, že nacionalismus byl hlavní příčinou válek v 19. a 20. století. Tento nesmírně zjednodušený předpoklad, je v současnosti přijímán jak některými historiky tak politiky. (V tomto kontextu by bylo nutné vždy vyjasnit čí nacionalismu, za jakým účelem a v jakém kontextu, což se však obecně nedělá).

Cílem postmodernismu mělo být nejen odstranění spojení mezi obecně přijatými pravdami a mocí, aby je moc nemohla zneužívat, ale zrušení úsilí získávat „pravdu“ a zrušení úsilí po moci. Prostředkem k tomuto anti-procesu měl být princip neustálé změny. Beisach upozorňuje, že princip změny ale ve svých důsledcích stejně znamená určitou kontinuitu, kterou postmodernisté jako princip odmítají.^vi Zároveň se koncept změny a princip kontinuity staly trvalým jablkem sváru i mezi samými postmodernisty. Jejich složitým argumentům není snadné rozumět. Pokud jde o historii, ta měla být, podobně jako život, jen jakýmsi prouděním, plynutím nahodilostí, bez řádu, vyššího cíle a smyslu.^vii

Postmoderní přístupy zcela vědomě neuznávají politickou historii, a záměrně upřednostňují nahodilé, nesouvislé, okrajové, utlačené a ojedinělé. Postmodernisté se nikdy netajili tím, že jejich záměrem je podemlít hodnotu a pozici dosavadní historiografie, zvláště její složité úsilí hledat pravdu.^viii Druhotným záměrem bylo sejmout historii z beder lidí jako zbytečnou zátěž.^ix Empirická práce, fakta a jejich souvislosti již neměly mít význam pro objevování pravdy, pro poměrně objektivní rekonstrukci minulosti, zvláště aspekt vývoje byl naprosto zatracen. Pojmy měly mít jen linguistický význam, na základě přijatého předpokladu, že fakta jsou jen linguistickými konstrukty a že jazyk dával faktům nějaký vymyšlený smysl. Úkol historiků, pokud by vůbec existovali, měl být v tom, aby vymýšleli nějaký smysl z nekonečného toku dění, podle potřeb a okolností. Vzhledem k tomu, že ani historikové se neobejdou bez skromných prostředků k živobytí, asi se měli stát služebníky těch, kteří nějakými relevantními prostředky vládli. Je zvláštní, že postmodernisté určili historikům jako hlavní úkol vymýšlet dějiny, vlastně mýty, něco, co v prvé řadě moderním historikům neoprávněně vyčítali. Ale hlavním úkolem historiků bylo vysvětlovat, jak k vysvětlování historie dochází. Moc byla jedinou silou, které se dostalo od postmodernistů uznání pokud jde o formování charakteru světa, ale zároveň jejich nerealistickým ideálem byla společnost, ve které neexistovala žádná moc. Nekladli si otázku, zda není realističtější usilovat o mechanismy, které by umožnily efektivní kontrolu existující moci. Tím se vyhnuli srovnání nedemokratických a demokratických systémů.

Breisach k těmto názorům dodává, že vzbudily po prvním šoku hlavně negativní reakce. Nejen historikové, ale i mnozí lingvisté odmítají tezi, že by svět byl vytvářen jen jazykem, naopak považují jazyk za výsledek historických zkušeností, zvláště kolektivní. Schopnost smysluplně komunikovat má i silný aspekt kontinuity, tedy něco, co postmodernisté neuznávají.^x

Autor zdůrazňuje, že v postmodernistickém pojetí historie se sice ztratil význam evidence, znalostí, interpretací, podobně jako tradiční požadavek a pojem pravdy a objektivity, ale na druhé straně vysvětlování toho, jak k vysvětlování historie dochází, už předpokládá, že určité vysvětlení, které stojí na ověřitelných faktech, existuje a bere se vážně. To je ale v rozporu se základním požadavkem postmodernismu. Tento problém zůstává nevyřešen, podobně jako problém podstaty pravdy a jejího vztahu k moci. Největší obětí postmodernismu je rozum, racionalita. Postmodernisté odmítají uznat, že úsilí po pravdě je pro lidi a jejich život nesmírně důležité, cenné, téměř nutné, přesto, že se nikdy pravdy v její úplnosti nemohou dobrat. Postmoderní přístupy by ve svých důsledcích radikálně změnily nejen historii jako disciplinu, ale i řadu jiných oborů.

Dalším cílem postmodernismu bylo zabránit vytváření autoritativních pravd, pravd, které byly obecně přijímány, uznávány a respektovány. Takové pravdy postmodernisté považovali za zdroj ideologií, stability a tím i útlaku. Svůj předpoklad, že neexistuje objektivní pravda, postmodernisté opírají o myšlenky německých filosofů Friedricha Nietzscheho a Martina Heideggera,^xi podobně jako metodu hledání pravdy, která neměla být nikdy trvalá. Historik nebo filosof se neměl zajímat o podstatu pravdy, ale jen o metodu hledání. A tato metoda ani nemohla vést k hledání podstatné pravdy, neboť ta neměla existovat. Pravda se hledala jen za jediným účelem, aby mohla podemlít pravdu starou, existující, obecně přijatou.^xii Nejdůležitější byla dekonstrukce historie, jak koncepcí tak obecně přijatých pojmů, a tím narušovat stabilitu a základy západní civilizace.^xiii

Breisach vysvětluje, že naprosto základním problémem postmoderních teorií, jakkoli důkladně propracovaných, je, že vlastními postmoderními metodami nelze postmodernismus obhájit. Nejen, že se velmi podobá relativismu, ale někteří kritici dokonce nazývají jeho snahu redukovat lidskou zkušenost na těkající a textový výtvor „pohádkou a mýtem“.^xiv Podobně koncept trvalého plynutí, toku ve společnosti, byl shledán jako naprosto nerealistický přístup k realitě. Již koncem 80. let někteří historici obvinili postmodernisty, že způsobili zbytečnou krizi zkoumání historie. Perez Zagorin definoval jeho podstatu následovně: „Postmodernismus, vyloučením dostupné minulosti se odsoudil k tomu, aby byl čistě estetickým úsilím zabývajícím nekonečnými analysami textů bez jakéhokoli zájmu o souvislosti. Zvláště rozkladné se ukázalo přehánění role jazyka v historii v něco více než prostředníka pro evidenci nalezenou historiky.“ ^xv

Většina historiků trvá na tom, že je možné dosáhnout dostatečného stupně objektivity v pohledu na minulost. Odmítání tohoto principu a možnost vytvářet si názory bez dostatečné evidence, znalostí, informací, by vedl k nihilismu, k myšlenkovému zmatku, a ovlivnil by negativně demokratickou debatu a podmínky pro demokracii. Podobně historikové trvají na existenci a vytváření sjednocující filosofie, filosofie historie.^xvi Historikové považují obecně svou práci - objasňování problémů lidské existence, souvislostí dějů, příčin a důsledků, za velmi důležitou pro úroveň lidí a společností, a nebyla jistě náhoda, že historie vznikala již ve starověku. Znalostí historie se rozšiřuje identita lidí, individuální i kolektivní, což je důležité z mnoha hledisek; postmodernismus identitu lidí velmi zužuje, čímž z nich dělá manipulovatelné loutky. Lidé nemají zájem žít v „jakési bezcitné existenci, v neustálém sledu nějaké opozice vůči někomu, kdo získává příliš mnoho moci“. Snad není úplně od věci zmínit, že Foucault byl fascinován násilím, mentálními nenormálnostmi, trestáním a sexualitou. I historikové, kteří nadřazujíc historii všedního dne nad ostatní přístupy, kteří podceňují politické a sociální dějiny, věnují se různým mocenským vrstvám (šlechta) bez širšího sociálního a mravního kontextu, anebo naopak bezvýznamným osobnostem lokálního kontextu, jsou v podstatě obětmi postmodrnismu.

Postmoderním argumentům, že racionalismus a ideály osvícenství nepřinesly očekávané výsledky, se dá lehce čelit argumentem, že nositelé ekonomické a politické moci je zrazovali, bránili jejich pokojné aplikaci.^xvii Zároveň je nutné mít na paměti obecné sociální podmínky před osvícenstvím - války, nemoci a četné konflikty v těchto dobách měly jen o málo méně hrůzné důsledky než konflikty ve 20. století. Breisach zmiňuje, že například fašismus byl velmi nepřátelský k dědictví osvícenství a k myšlence pokroku. Postmodernistické úvahy ignorují, že i koncept pokroku měl různý obsah v různých dobách a společnostech, a přehlížejí, že jejich rozčarování z nedostatečných výsledků pokroku plyne již z toho, že jeho ideály a očekávání vlastně implicitně přijali.^xviii

Spojit složité postmoderní teorie se skutečným životem a jeho potřebami, včetně historie, se ukázalo nakonec jako neřešitelný úkol. Někteří historikové začali zdůrazňovat, že historie je důležitou morální reflexí společností, hledající příčiny, důsledky, souvislosti, atd. Začali poukazovat i na to, že postmodernismus postrádá morální hodnoty, hodnoty, které by přispívali k podmínkám pro občanský život, a že demokracie závisí na znalostech minulosti a schopnosti je používat nebo se z nich poučit. Poukazovali i na to, že víra postmodernismu v neviditelnou moc jako hybnou sílu společnosti dávalo příležitost k násilí, a že postmodernismus není schopen reflektovat na existenci katastrof jako byl holocaust, války, atd. Tím vlastně postmodernismus zrazoval svoji nejdůležitější motivaci - bořit podmínky k opresi, k útlaku. Neznalost a nepochopení tragedií v historii mohou snadno vést k jejich opakování, když už nežijí pamětníci. Postmodernismus chtěl zmrazit život většiny lidí jako denní rutinu, bez dalších vyšších dimenzí, kterých je člověk schopen, bez perspektivy, a to už samo o sobě je forma útlaku.^xix

V polovině 90. let kritika postmodernismu vrcholila, a v centru ostré kritiky bylo postmoderní odmítání národní historie, a obrana nutnosti vědecké integrity, možnosti dobírat se pravdy historickým bádáním, a možnosti dosáhnout rozumné objektivity znalostí o minulosti. Důkladná práce těchto historiků vrátila historiografii do osvědčených metod a předpokladů tradiční historické epistemologie (vědě o znalostech). Bylo zdůrazněno, že bez důkladného bádání po pravdě v minulosti se společnost rychle rozpadne.^xx Postmodernismu také schází dimenze, které dovolují společnosti usilovat o spravedlnost. Postmodernismus začal být viděn jako dekadence myšlení, jako způsob myšlení, který zbavoval zodpovědnosti ty, kteří měli ekonomickou či jinou moc.

Postmodernismus a historie feminismu

Zajímavou otázkou, kterou Breisach diskutuje na několika posledních stránkách, je vztah mezi postmodernismem a tím, co se i v češtině nazývá gendrová studia, a co se často zaměňuje s historií ženského hnutí či s feministickou historií, ale ve skutečnosti je postaveno na filozofických základech, které vycházejí z postmodernismu.

Základem myšlenky pokroku je koncept emancipace od útlaku, nesvobody, což se vždy týkalo především neprivilegovaných vrstev, ale i národů. Bylo to úsilí k větší rovnosti lidí, k větší rovnosti příležitostí pro všechny v důležitých oblastech týkajících se veřejného života, zvláště v oblasti vzdělání, sociálních jistot, zdravotní péče, slušného bydlení, atd..

Tento emancipační aspekt moderní doby se týkal i vztahů mezi mužem a ženou, mezi ženou a společností. Tyto vztahy byly tradičně v historii nerovné, pohled jako na samozřejmost nerovnocenného a nerovnoprávného vztahu se začal podstatně měnit až s osvícenstvím.^xxi Ženy začaly postupně participovat i na interpretaci historie, se snahou zahrnout do historiografie nejen aspekty svého útlaku, ale své pozitivní role, činy a úsilí, a vše čím ženy přispívaly k úrovni rodin, společnosti a národa. Jejich cílem bylo dosáhnout ve všech oblastech, včetně veřejné sféry, rovnocennosti a rovnoprávnosti, což ale neznamenalo, že si ženy nebyly vědomy rozdílů mezi pohlavími, rozdílů fyzických, emocionálních i dalších.

Příklad českého ženského hnutí v 19. století, který je vám jistě znám, je typickým příkladem tohoto úsilí, po mnohých stránkách úsilí úspěšného. Jeho součástí také bylo, aby vztahy mezi oběma pohlavími byly postaveny více na mravních základech i na emocionálních potřebách žen, s ohledem na jejich zdraví, a celkově na konstruktivnějších principech, v nichž by se ženám dostalo zaslouženého respektu se strany mužů i společnosti. Zkultivování vztahů mezi pohlavími hrálo zvláště silnou roli v českém ženském hnutí, které mělo to štěstí, že T. G. Masaryk se dobral podstaty pohledu na ženy jako méněcenné způsobem, který by byly ženy nikdy neměli odvahu použít, a to tím, že šel k podstatě církevních přístupů. Etablovaných již sv. Pavlem.

Rozdílnou podstatu má směr anglicky nazývaný gender studies, genderové studie, studie týkající se pohlaví. Tento přístup proniká nenápadně do naší historiografie, na vysoké školy (Sokol) i do škol v různých podobách včetně historie všedního dne, a to v době, kdy se skutečná historie ženského hnutí dělá na školách minimálně. Jen v Praze existují dva zvláštní ústavy zabývající se touto genderovou problematikou. Genderové studie se vyvinuly na západě od konce 80. let a mají úplně jiné filozofické základy než historie žen, feminismu či ženského hnutí.

Některé feministky na západě začaly v důsledku postmodernismu zpochybňovat dostatečnost teoretických základů konceptu pokroku, a klást otázku, zda jsou dostatečné pro cíle žen. Brzy usoudily, že historie týkající se žen nemá dostatek prostoru v tradiční historii, a že by se brzy stala je „pouhou součástí „ historiografie v níž otázky a problémy určovali muži, anebo by jejich historie zůstala jen odděleným ostrůvkem v historii, v důsledku přirozených rozdílů mezi muži a ženami.^xxii Zároveň dospěly k radikálnímu závěru, že západní civilizace je mysigonní, naplněná nenávistí a zneužíváním žen, a že je třeba tyto základy narušit. Je zajímavé, že filozoficky jim k tomu slouží kromě jiných i již zmíněný Michel Foucault.^xxiii Tento směr se rychle posunul ke studiu rozdílů obou pohlaví jako k něčemu, co nejvíce určovalo historii. Ve skutečnosti se pak soustředily na oblasti existence a činnosti žen, které je odlišovaly od mužů, a příliš často jen na podružné záležitosti fyzického rázu. Rámec osvícenství, předpokládající, že jsme všichni lidé, byl odmítnut, jako příliš úzký. Stalo se pro ně přitažlivé postmoderní heslo: „Smrt člověku, smrt historii a smrt metafyzice (= uspořádané a smysluplné entitě). V debatách a pracích gendrových studií už historie nevystupuje jako objekt shromažďování faktů, hledání pravdy, interpretace v širších souvislostech, v širším důležitém kontextu, ale byly zavedeny nové pojmy, jako různorodost, marginalizace, vylučování, a „ti ostatní“. Centrem pozornosti se stal pojem “žena“, identita ženy co nejvíce oddělená od muže. Výzkum je zaměřen na zkoumání této identity, a některé vlastnosti byly některými, ale ne všemi stoupenkyněmi identifikovány jako typicky ženské, přirozené pro ženy, např. „vžít se do někoho nebo něčeho“, „váhavost být agresivní“, „inklinace k souhlasu“, atd.).“ Další stoupenci nakonec prohlásili pojem gender za vykonstruovaný, nepřirozený a identita ženy se stala mnohostranná a flexibilní. Koncepce světa neustále plynoucího, měnícího se, bez kontinuity, nestabilní se pro ně stala také velmi přitažlivá. Tím tento přístup zapadnul do postmoderního světa diskontinuity, světa různorodosti a vykonstruovaných entit. Breisach říká, že podobně jako v postmoderním přístupu, hlavním cílem genderových studií se stala moc a způsoby jak její vztah k ženě kontrolovat, a na tomto základě rekonstruovat historii. Hlavním cílem je opět dekonstrukce tradičního vnímání historie a tradiční historiografie, a soustředění se na skryté drobné jevy. V těchto přístupech by se myšlenka emancipace naprosto ztratila,^xxiv což by mělo i pro společnost, pokrok a demokracii nedozírně negativní důsledky.

Americká historička Christina Hoff Sommers argumentuje, že soustředěním se je na záležitosti týkající se především žen (fyzické, emocionální) se vlastně historie žen přesouvá zpět do soukromé sféry a tím se trivializuje. Je nutné poznamenat, že některé stoupenkyně gendrových studií neodmítají koncepty jako rozum, racionalita, pravda, objektivita. Naopak, některé si začaly uvědomovat, že není možné přijímat přístupy, ve kterých se ztrácí cíle feministických hnutí a naděje na zlepšení jejich situace. Z tohoto hlediska poučení z minulosti jsou naprosto nutná a tradiční přístup pozorování všech podstatných jevů je metodou nejspolehlivější k objasnění ženské historie a formulování ideálů emancipace.^xxv V tomto tradičním přístupu jsou také zachovány rozdíly mezi ženami a muži, různorodé vztahy, aspekty, které postmodernismus neuznává. Ženy jsou v tomto přístupu vnímány jako součást lidské historie. Obvyklý závěr je, že gendrové studie budou existovat paralelně vedle tradičních přístupů k historii.

Práce v češtině

Jedním z prvních autorů kritických k postmoderním přístupům k historii a přeloženým roku 2002 do češtiny je Georg G. Iggers, Historiografie ve 20. století,^xxvi která vyšla v angličtině roku 1997. Autor v této útlé práci uvádí užitečný přehled vývoje historiografie od začátku 19. století, kdy se historická disciplina propracovávala ke svému vědeckému přístupu, který zahrnoval i snahu rozlišovat mezi mýtem a realitou, snahu, kterou sice vyznávali již starověcí historikové, ale jejíž výsledky začaly být zpochybňovány postmodernisty. Autor upozorňuje, že ve 20. století začala značná proměna v přístupu historiografie k realitě s příchodem důrazu na sociální historii, ale tradiční tři principy „vědecké“ historiografie, zachycování pravdy, záměr úsilí lidí, a dodržování souslednosti (chronologie) dění, zůstaly nedotčeny. S důrazem na sociální a politické aspekty historie se důraz posouval od důležitých jednotlivců na obecnější jevy a tím i na vytváření teorií, z čehož vznikaly různé školy, např ve Fracii škola Annales či marxistický přístup (teorie konfliktu tříd). Tyto přístupy byly určitou demokratizací historie, neboť do historie zahrnuly více společenských vrstev. Součástí tohoto chronologického dění se stala i myšlenka vývoje a pokroku. Ale války 20. století a katastrofy způsobené nacistickým Německem vyústily ve zpochybňování tohoto konceptu, a i v kritiku sociálně orientované historiografie. Tuto kritiku formuloval ve značně extrémní podobě již Friedrich Nietzsche v poslední čtvrtině 19. století, a od té doby jeho myšlenky mají občas značný vliv na historiografické přístupy, což se týká i postmodernismu. Z této pozice vedla poměrně přímá cesta ke zpochybňování vědeckých základů historiografie a k postmodernímu vnímání historie, tak jak se vyvinulo od 60. let 20. století, s jeho snahou vidět práci historika více jako literáta či dokonce básníka – kteří „obsah historie vymýšlejí“.

Iggers konstatuje, že naštěstí tyto nové teorie měly jen omezený dopad, neboť většina historiků pochopila, že jejich přijetí by znamenalo konec studování historie, neboť by již nebylo možné rozlišovat mezi pravdou a smyšlenkou.^xxvii Autor ukazuje, že posmodernistický trend měl politické motivace a proti osvícenský osten. V přehledu hlavních proudů, nějakým způsobem svázaných s postmodernismem, ukazuje především slabiny jejich přístupů k minulosti ve srovnání s tradičními komplexními přístupy historické vědy k tomu, co se jeví jako realita minulosti. Díky vytrvalosti mnohých historiků, historická věda nepřestala být profesionálním řemeslem, v němž zůstal velký důraz na archivním výzkumu. Přesto, že Iggers ukazuje slabiny některých netradičních přístupů, odůvodňuje potřebu více rozšířit pohled na historii, než to činí tradiční historiografie. Této problematiky se týkají mnohé současné výměny názorů historiků.

Postmodernismus a mýty

Vzhledem k tomu, že postmodernismus se vyvinul z extrémní kritiky historiografie jako vědy, obviňujíc historickou produkci z vytváření mýtů, bude užitečné se pozastavit nad tím, jak se historická věda ke skutečným mýtům staví. Přitom pomineme fakt, že tradičně orientovaní historikové celkem bez námahy ukazují, že postmoderní přístup k historii by vytvářel vlastně pouze mýty, čímž je jako metoda zkompromitován. V tomto ohledu je uznání důležitosti starých mýtů naprostým opakem postmodernismu, neboť v nich hraje nejpodstatnější roli kontinuita komunity, ideálů, mravní zodpovědnosti za úroveň i přežití komunity, národa.

Zkoumání mýtů nezapadá do běžně užívaných moderních přístupů k historii, tak jak se s různými variacemi vyvinuly od poloviny 19. století, přesto, že někteří moderní filosofové si jsou vědomi jejich poměrně důležité role v určitých kontextech. Nejdůkladnější novou prací, která se mýty a jejich rolí zabývá je Joseph Mali, v práci Mithistory,^xxviii Záměrně používá termínu spojujícího mýtus a historii, neboť věří v širší rozsah historie než je běžné (s. 11), a zároveň užívá pro legitimitu mýtu v historiografii pojmu „modernistický“ (modernistic) (s. 23). Mali obhajuje zkoumání mýtů a hlavně jejich role jako legitimní tématiky historie tam, kde hráli nějakou významnou roli. A nezáleží celkem na tom, zda jejich faktografický obsah byl moderními metodami vyvrácen či ne. Z hlediska role mýtů, jejich zkoumání začíná být oprávněně přijímáno jako legitimní, jako rozšíření pohledu na určité aspekty historie, které jsou do značné míry moderní historiografií zanedbané.

V souvislostech, o kterých chci mluvit nejde o mýty jako objekt zkoumání, zkoumání jejich obsahu, jejich pravdivosti, či spíše nepradivosti, a následného odmítnutí jejich historické hodnoty. Mýty se začínají vědomě zkoumat (nevědomě to již dělala řada spisovatelů i historiků) jako zdroj počátečních hodnot soudržnosti komunity, nějakého podstatného zlomu, začátku, na kterých nová komunita stavěla. Mýty se začaly vnímat jako zdroj toho, co se na západě začalo nazývat „invence tradice“, „objevení tradice“, (Mali, s. 38) jako něčeho velmi důležitého a legitimního pro individuální, ale zvláště kolektivní identitu lidí, pro jejich stabilitu společenskou, psychickou a mravní, v důsledku sdílených hodnot, principů, pravidel a mravních závazků.^xxix

V důsledku uznání tohoto jevu, se začíná v historiografii stavět otázka, co si komunita, národ, nebo jiná kolektivní entita, která se studuje, myslí o sobě, o své identitě, o svém původu, o svém směřování. Převažuje názor, že bez studia mýtů každé specifické komunity není možné dosáhnout uspokojivé odpovědi o její identitě a způsobu myšlení, hodnotách. Zdá se, že to, co T. G. nazýval na konci 19. století smyslem dějin, maje na mysli kontinuitu těch aspektů historie, které přispívaly k přežití komunity a k jejímu pozitivnímu rozvoji, je v tomto kontextu značně relevantní. (Masaryk, Česká otázka, 1895). Relevantní je i jeho názor, že konstruktivní tradice národa je nezastupitelná pro jeho existenci, a že má být reflektovaná i do určitého „programu“, který reflektuje subjektivní emoce, potřeby, úsilí o přežití a pozitivní rozvoj.

Nietzsche dokonce tvrdil, že „bez (zakládajícího) mýtu ztrácí každá kultura zdravou přirozenou sílu“ (Nietzsche formuloval důležitost mýtu naprosto bez relevance k historii, věřil, že představy mýtu musí být démonickým strážcem mladých lidí a musí být cestou k chápání života a jeho úsilí. Stavěl roli mýtu i nad existující zákony. Mali, s. 15) Mýtus svět nevysvětluje, ale mýtus je svědectvím o tom, jak lidé svět vnímají. Mýtus se přenáší vyprávěním, příběhy. Z toho vyplývá, že mýtus je obvykle velmi silnou integrační silou, přispívající ke vzájemné důvěře, formující schopnost komunikovat a spolupracovat s ostatními. Ale zároveň je silou, která je silnou bariérou k efektivní a konstruktivní komunikaci s komunitami, které staví na rozdílných mýtech. Tyto bariery byly v evropské civilizaci postupně oslabovány společným náboženstvím a společnými politickými a společenskými hodnotami, a společným vědeckým přístupem ke zkoumání reality, což v historii znamená otázku co se skutečně stalo. Podobně lidská touha a předpoklady jednání jsou zrovna tak důležité jako jednání samo. (Mali, s. 115).

Někteří historikové,specifikovali podstatu mýtu i podstatu lidského života třemi, z lidské existence neodstranitelnými principy: boj proti přírodě, duch proti hmotě, svoboda proti osudu, fatalitě. (Jules Michelet; Mali, s. 86). Samozřejmě na konkrétní rovině tyto tři podstaty měly nekonečně forem, a historická reflexe nikdy nemohla kompletní, neboť záleželo na filozofickém a náboženském přesvědčení každého jednotlivce, na co kladl důraz. Avšak jen den demokratické orientaci šlo o zachycení a kontinuitu toho historického proudu, kterému šlo o úroveň většiny a celku. V něm však mýtus neměl převahu, ale určité filosofické předpoklady o pozitivním duševním a mravním potenciálu většiny jednotlivců a celku, a vědomé vytváření podmínek k jeho rozvoji.

Mali popisuje řadu německých autorů, kteří se zabývali mytologií, zvláště Nietzschem.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz