Poznámka: O poměrech v Československé republice v předmnichovské době, zvláště v našem pohraničí, jsme hodně psali. Následující text je obrazem ze života druhé republiky, postavení německé menšiny v ní. Mluví též o celkové situací Čechů, kteří zůstali po anexi ve svých domovech v pohraničí. Jak se německá menšina v druhé republice chovala k českému obyvatelstvu, jak se přičinila o likvidaci zbytku republiky a její okupaci Německem v březnu 1939, již není tak známou kapitolou vztahů „československých občanů“ německé národnosti k většinovému etniku a jeho státu, Československé republice.
Hitler ve své řeči ve Sportpalastu 26. září, že "s českým obyvatelstvem v území, jež bude obsazeno, bude Německo nakládat stejně, jako bude nakládat Československo s obyvatelstvem sudetoněmeckým". Nic z toho splnit nehodlal.
To stejné nakládání měla zaručit i dohoda o ochraně menšin mezi Německem a Československem, podepsané formou vzájemného prohlášení 20. listopadu 1938 v Berlíně. Údajně měla za cíl "upravit situaci oboustranných národních skupin", tedy české menšiny v odtrženém pohraničí a německé v pomnichovské republice, "v duchu vzájemné spolupráce". Přítomnost sice usoudila, že "na pozitivní ustanovení a závazky je to smlouva chudá", ale je prý "založena na zásadě vzájemnosti, což nám dává práva, abychom se dožadovali pro své menšiny v Německu všech práv, které Německo bude vymáhat pro své menšiny u nás". Lidové noviny byly skeptičtější: "Drobná a roztříštěná německá menšina u nás je plně chráněna nejen platnými úmluvami, nýbrž samým mocenským postavením třetí říše. Za našimi menšinami v Německu nestojí tak velká moc.“
Nerovnoprávné postavení, ve kterém byla pomnichovská republika vůči hitlerovské říši, se odrazilo i v tom, že zatímco Německo využívalo této dohody k vymáhání výsadního postavení pro Němce, kteří zůstali v okleštěném Československu, český lid v odtrženém území zůstal bezprávným. "Oficiální činitelé v Německu nepřestávají při každé příležitosti zdůrazňovati naší í světové veřejnosti, že Německo nemá v úmyslu germanizovati český lid, který se po záboru ocitl v hranicích třetí říše. Praxe okresních hejtmanů a funkcionářů SdP (kteří tam jsou úředním a často rozhodujícím i výkonným orgánem) je však docela jiná: Začalo se již plánovitě a tvrdě germanizovati a nevynechá se jediné příležitosti k potlačení českého jazyka a českého národního uvědomění," stěžovala si v té době hraničářská Stráž Moravy.
S tou dohodou se rozplynula i iluze reakčních kruhů české buržoazie, že ta druhá republika bude moci být na rozdíl od té první "národním státem". Národní listy psaly těsně po Mnichovu: "Považujeme neštěstí, které nás postihlo, za novou éru státního bytí, za počátek druhé republiky v nejúplnějším slova smyslu národní, jejíž postup nebude již brzděn a usměrňován nezbytnými ohledy na menšiny,"
Po všech těch záborech zůstalo v okleštěném Československu 337.830 obyvatel německé národnosti, z toho 231 798 v českých zemích; z nich bylo 19.227 osob židovského vyznání, které podle nacistických zákonů nebyly považovány za Němce. Sedmý článek mnichovské dohody určoval, že na základě uplatnění práva obce má být provedena výměna obyvatelstva. Ale očekávání, že větší část zbývající německé menšiny se bude chtít dostat na území zabrané Německem, se nesplnilo, i když mnozí z Němců na Jihlavsku, Brněnsku či Olomoucku, kteří nedosáhli jimi dožadované okupace těchto jazykových ostrůvků, chtěli použít práva opce a přestěhovat se na zabrané území.
Marně však chodili čeští rolníci ze zabraného území za německými rolníky v těchto jazykových ostrůvcích hledat usedlost na výměnu. Nabízeli dokonce hospodářství s dvakrát větší výměrou polností. Němečtí rolníci jim však všude odpověděli: Nic neprodáme, nic nevyměníme, pryč odtud nepůjdeme! Příkaz "udržovat pozice a nevydat je za žádných okolností" jim dal poslanec Ernst Kundt; ten spolu s dalšími sedmi poslanci a senátory bývalé SdP, kteří zůstali v ČSR, vytvořil nacionálně socialistický parlamentní klub. V rozhovoru s brněnskou Tagesbote prohlásil, že mnichovská dohoda přikazuje zbylým Němcům, aby zůstali na "tisíciletých pozicích" a udrželi je, proto prý také nebudou optovat, neboť by to znamenalo "vzdát se daných úkolů". ,
Jaké to byly úkoly, ujasnil později v přednášce v Klubu zahraničních Němců v Berlíně, Prohlásil, že Němci v Československu hrají s ohledem na budoucí německou politiku na jihovýchodě důležitou roli, neboť budou muset zpracovávat pole pro budoucí akce německé říše na jihovýchodě, s nimiž je prý možno počítat na jaře; proto je nyní třeba pozorně sledovat vývoj v Československu. "Připojení Sudet k říši bylo pouze první etapou výboje na východ. Německá národnostní skupina se musí především zařídit podle jihovýchodní politiky říše. Proto se nemůže spokojit s rovnoprávným postavením, ale musí soustředit! veškeré své síly, aby dosáhla nepřímo vedení státu jak v politickém, tak i v kulturním smyslu. "
Německá menšina se tak měla podle Kundta stát, a také se stala, nástrojem výbojné politiky nacistického Německa, aby pak mohla sehrát úlohu vládnoucí kasty. Převážná část německé menšiny tuto neblahou úlohu sehrála.
Kundt v rozpravě k Beranovu vládnímu prohlášení jménem skupiny nacionálně socialistických poslanců prohlásil, že jejich poměr k vládě se utvoří podle toho, jak se projeví její činnost k poměru k německé říši, a to " . . . předpokládá, že od státních orgánů a českého národa bude uznána skutečnost, že i zůstavší Němci jsou členy a nositeli německého nacionálně socialistického společenství, pod vedením Adolfa Hitlera".
Hned po utvoření Beranovy vlády začal Kundt naléhat, aby bylo povoleno vytvoření nacistické strany z příslušníků německé menšiny. Jím vydávaná Prager Zeitungsdienst (PZD) psala:
"V poslední době došlo k několika schůzkám mezi německými a českými politiky, při nichž bylo hovořeno o samozřejmém požadavku, aby v Čechách, na Moravě a Slezsku bylo německému lidu dovoleno veřejně a svobodně se hlásiti k národnímu socialismu, tak jako tento problém byl již rozluštěn na Slovensku a Podkarpatské Rusi." Němci v ČSR prý mají být "seskupeni tak, jako je tomu v německé říši", čili, že spolu s nacistickou stranou mají být vytvořeny i nacistické odborové a zemědělské a organizace, Hitler Jugend a snad i oddíly SS.
Nacistické vládní kruhy požadovaly už v říjnu, po stanovení hranic pátého pásma,na pražské vládě, aby německé menšině v jazykových ostrůvcích a městech uvnitř českého území byl zajištěn vlastní kulturní a hospodářský rozvoj. Vymohly tak souhlas se zřízením tzv. německého Pracovního úřadu. Tento Deutscher Arbeitsamt s pobočkami v Č. Budějovicích, Jihlavě, Brně, Olomouci a Ostravě a funkcionáři v každé obci, kde žilo aspoň 200 německých obyvatel, se stal sítí k ovládání německé menšiny v nacistickém duchu a k shromažďování špionážních informací. Německé listy oznamovaly už koncem října, že podobně jako na Slovensku bude jmenován německý státní tajemník také u ústřední vlády v Praze, ale ty výsady, které Tisova vláda tak ochotně dala Karmasinovi, nechtěla však Beranova vláda poskytnout ani Kundtovi.
Z Berlína neustále naléhali, aby pražská vláda projevila svou snahu o dobrý sousedský poměr s Německem také dobrým poměrem k německé menšině ve své zemi. Je prý na ní, aby přiměla úřady a veřejnost, aby na "zbylé němectví" nepohlížely jako na cizí těleso, nýbrž v něm viděly "přirozený most k německému národu". A vláda se činila a ustupovala i tam. kde původně nechtěla. Byla sice ochotna obnovit vyučování na všech 156 zbývajících obecných a měšťanských německých školách i na 29 středních a odborných školách, ale domnívala se, že tím vyšla dostatečně vstříc a zdráhala se ponechat tak nepatrné menšině i vysoké školství.
Beran po Mnichovu ujišťoval arcibiskupa Kašpara, že se postará o zrušení německé univerzity v Praze. Jenže ačkoli ještě v půli listopadu psaly české noviny, že německá univerzita a německá technika pražská budou přeloženy do Liberce a německá technika z Brna do Lince, oznámila Bohemia už 22. října, že berlínská vláda vyslovila pražské vládě ochotu poskytnout značné peněžní prostředky k udržení německé univerzity v Praze, a současně byl německým studentům z okupovaného území dán příkaz nehlásit se k studiu na vysoké školy v říši a vytkat dalšího rozhodnutí. A dříve než pražská vláda vyslovila svůj souhlas s tím, že německá univerzita v Praze zůstane, oznámila Zeit (18. 11.), že o osudu pražských německých vysokých škol ještě není rozhodnuto, že však sudetoněmečtí studenti, nyní jako dříve ochotni přinést oběti, mají "disciplinovaně v jednomyslné semknutosti vytkat rozhodnutí", které jim "přinese úkol". Šlo tedy o "bojový úkol", nikoli studium!
Ústupek povolit setrvání německé univerzity v Praze učinila v půli listopadu ještě Syrového vláda. Kundt později řekl, že se tak stalo z Hitlerova rozhodnutí, tedy na přímý Hitlerův nátlak. Henlein tvrdil, že to byl on, který Hitlerovi navrhl, aby ponechal německé vysoké školy v Praze a Brně, a dodal: "Nejvlastnější smysl je v tom, že právě výchovné ústavy sudetoněmeckého dorostu zůstanou na nejpřednější stráží. "
Vzhledem k úloze, kterou němečtí studenti sehráli v Praze a v Brně v březnových dnech 1939, je zřejmé, že Hitlerovo rozhodnutí vnutit pražské vládě, aby souhlasila se zachováním německých vysokých škol, bylo součástí plánu na uchvácení zbytku českých zemí.
Ano to však nebyl poslední ústupek, Beranova vláda, která povolila utvoření organizace NSDAP pro říšské příslušníky, se zdráhala povolit nacistickou stranu pro příslušníky německé menšiny. Její odpor však dlouho nevydržel.
„Kdo chce skutečně žíti v přátelství a hospodářském společenství s německým národem nesmí být odpůrcem národního socialismu,“ hlásal Kundt ve vánočním čísle své tiskové korespondence. Český národ se prý musí naučit dívat se na národní socialismus jinak než dosud, a musí si uvědomit, že i když Němci jsou v republice početně nepatrnou menšinou, jsou zahraničně politicky velkým problémem. „Jsme dokonce problémem Československa, neboť za námi stojí Německo, za námi stojí nacionální socialismus… Již příští měsíce ukáží, zda v Praze platonické projevy přátelství dospívají k mužnému provedení nového kursu…“ Této Kundtově výhrůžce nebylo možno nerozumět.
Za touto nepočetnou menšinou, jejíž převážná část se dala do služeb výbojné nacistické politiky, stála hitlerovská říše: trojnásobnému počtu českých lidí, kteří zůstali v okupovaném Německem, nebyla pražská vláda schopna poskytnout sebemenší ochranu. Její očekávání, že po uzavření dohody o ochraně menšin, se příval uprchlíků ze zabraného území zastaví, se nesplnilo…V zabraném území Německem zůstávalo přes šest set tisíc českých lidí, jejichž osud byl nejistý.
Podle dohody o úpravě státního občanství, uzavřené současně s dohodou o ochraně menšin, se měli stát německými občany všichni ti, kteří bydleli v území okupovaném Německem 10. října 1938 a kteří se tam narodili před 1. únorem 1910, i jejich děti a vnuci, bez ohledu na národnost, tedy i Češi. Byla jím dána možnost optovat, ale německá vláda si současně vymínila, že osoby, které jsou československými státními příslušníky, může požádat, aby během tří měsíců opustili "začleněné území". Z obavy, že by do okleštěné republiky se přivalil další proud uprchlíků, vyzývala pražská vláda české Iidi na zabraném území, aby raději pro Československo neoptovali, že se tím nijak neprohřeší proti svému národu. Přesto velký počet Čechů odmítl přijmout německé státní občanství, i když jim hrozilo vystěhování. (Podle německé statistiky, zahrnující však jen tzv. Sudetengau a nikoli kraje přivtělené jiným župám, optovalo pro ČSR 115.000 osob, ve skutečnosti jich však bylo více.)
Mnoho jich odcházelo z okupovaných krajů proto, že chtěli zabránit odnárodnění svých dětí. Marně čekali na slibované otevření českých škol. Všechny budovy státních škol, které tam navštěvovalo na 150.000 českých dětí a středoškoláků, se staly se vším, co v nich zůstalo, majetkem nacistické říše. Z mnohých krásných nových škol se stala kasárna německé armády (do Metelkovy školy v Teplicích-Trnovanech se např. nastěhoval 32. pluk wehrmachtu), v jiných se ubytovaly útvary SA a SS, do dalších se nastěhovaly německé úřady. A ze zbývajících se staly většinou školy německé.
Polední list svaloval ve fašistickém duchu vinu na učitele: "Většina našich učitelů smýšlela marxisticky. V tomto duchu se také exponovali. Také v pohraničí. Odtamtud uprchli, poněvadž se právem obávali zatčení a koncentračního tábora. Nyní sou naše školy v bývalém pohraničí bez učitelů."
Učitelé však neutíkali; byli odvoláni z pohraničí, protože vláda jim nemohla zaručit osobní bezpečnost. Mnohde ještě před vstupem německých vojsk vtrhli do české školy henleinovští ordnéři, učitele, pokud tam zůstal, zmlátili a vyhnali, knihy ze školní knihovny vyházeli a na hranici spálili. V zabraných českých obcích na Opavsku, kde učitelé zůstali na svých místech, byli - jak oznámila 26. 10. ČTK - "předvoláni na okresní hejtmanství v Opavě, kde jim bylo oznámeno, že do služeb říšskoněmeckého školství budou převzati jen učitelé, kteří bezvadně ovládají německý jazyk a nebyli v českých národních spolcích, jako Matice, Sokol, Národní jednota apod. Nebudou však ponecháni na svých místech, nýbrž přeloženi do německého vnitrozemí. Někteří učitelé dostali již ustavující dekrety na školy do Německa, někteří až za Berlín". Stráž Moravy psala: "Ve všech obcích zabrané severní Moravy, i tam, kde nebylo a není jediného Némce, provádějí se agitační zápisy českých dětí do německých škol. Používá se pří tom všech prostředků: slibují se výhody, přemlouvají se slabí, továrny tlačí na své zaměstnance a dělníky, vyhrožují odnětím práce apod. Po takto provedených zápisech přeměňují se ihned jednotlivé třídy české školy v německé, čeští učitelé se propouštějí a na jejich místa jsou ustanováni učitelé němečtí." A tak tomu bylo v celém okupovaném území.
Pak noviny psaly, že v Berlíně jednala delegace ministerstva školství o reciproční školské dohodě. Německé ministerstvo výchovy že prý již požádalo říšského komisaře v Liberci, aby podrobně prozkoumal školské poměry českých menšin v postoupeném území, a že prý se už zjišťuje, kde všude je možno zahájit vyučování na školách s českým jazykem. Polední list psal, že "Henlein na přání Adolfa Hitlera nařídil, že budou v sudetském území české školy opět zřízeny", ale že není českých učitelů a proto prý budou muset vyučovat učitelé němečtí. Stovky českých učitelů se ochotně přihlásily, že půjdou učit do obsazeného území, německé úřady o ně nestály. Slib vyučováni na českých školách hitlerovští fašisté splnit nehodlali. Neodpovídalo to jejich cílům.
V českých novinách se sice tiskly články požadující, aby česká menšina měla v Německu táž práva, jako německá v pomnichovské republice, aby její kulturní život byl stejně dobře zabezpečen, ale bylo to volání bez odezvy.
Připravil dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz