Poslední dopis Marie Kudeříkové

Strafgefdngnis Breslau rev. 27/3

Breslau 10, Kletschkaustrafíe 31

26. 3. 1943  pátek

Drazí moji rodiče, moje milovaná mamičko a tatíčku! Moje sestro jediná a maličký bratře! Nejdražší staruško a tetičko! Moji přátelé, milí, drazí, známí. Má rodino!

Vy všichni, drazí v tom, co je srdci mému nejmilejší!

Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky. Dnes, 26. 3. 1943, o půl sedmé večer, dva dny po dovršení 22. roku svého života, vydechnu naposled. A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit! Měla jsem vždycky odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí.

Chtěla bych na sebe vzít celý Váš zármutek, bolest. Cítím sílu nést ji za Vás, touhu odnést ji s sebou. Prosím, prosím, mějte ji také, netrpte, neplačte! Já Vás miluji, já si Vás vážím! Narůstala mi vždy křídla, když jsem četla Vaše slova! Udělali jste, co bylo jen v lidských a milujících silách. Nic si nevyčítejte, všecko vím, všecko cítím, všecko čtu ve Vašich srdcích.

Je dnes krásný den. Jste někde na poli či v zahrádce. Cítíte jako já tu vůni a krásu? Jako bych to dnes tušila. Byla jsem na procházce, na vzduchu s fluidem jara, s fluidem tepla, záře, vůně a vzpomínek. Nahého nervu duše se teple a jemně dotýkala poezie všednosti. Vůně vařených brambor, kouř, cinkot lžic, ptáci, obloha, život. Život každodenního tepu. Mějte jej rádi, mějte se rádi, učte lásce, hajte lásku, šiřte lásku. Abyste pocítili krásu jeho samozřejmých darů jako já, to si přeju. Abyste dovedli přijímat a rozdávat.

I dnešní odpoledne je krásné, cítím tolik žhavosti a lásky, tolik víry, tolik odhodlání, že rozevírám náruč, vztahuji ruce, abyste ji pocítili, abyste ji přijali. Nebojím se budoucího. I když jsem chybovala a ubližovala, vždy jsem cítila nutkání k dobrému, vznešenému, lidskému.

Celý můj život byl krásný. Vroucí, věřící, bojující a vítězící. Vy jste byli jeho požehnáním. Ty, moje mamičko-ovečko, můj otče, má sestro a Jožinku, moje stařenko a tetičko! Vy všichni, které jsem milovala a kteří jste mě měli rádi! Milovaní lidé, milý živote a světe!

Klekám před Vás, Vy nejdražší z mého života, prosím o lásku a odpuštění. Prosím o odpuštění všeho a všechny, komu jsem kdy ublížila. Na cestě za člověkem-ideálem jsem mnohdy zbloudila, jen v srdci zůstávala víra a v očích touha. Líbám Vám ruce a děkuji z celého srdce svého, z celé duše své v nejvážnější chvíli svého života. Neskrápím je slzami, ne, polévám je úsměvem lásky, díků a smíření a prosím také o úsměv. Políbení na rty Tobě, mamičko a tatíčku, Tobě, má milovaná děvečko a chlapečku, Vám, Vy moje stařenko a tetičko. Těšte se, milujte se. Pozdravujte! Pozdravuji a přeji všem lidské štěstí hluboce a upřímně.

„Vám poděkování a lásku Vám, kéž zněly by jak zvony !“

Vaše milující dcera

Marie Kudeříková

str. 124-125 z knihy:        

ZLOMKY ŽIVOTA

Marie Kudeříková

Mladá fronta, 3500. poblikace

Edice Boje, svazek 168

Praha 1975