Porovnání osudu - stará debata opět ožívá

V devadesátých letech se pohnulo uvědomění obětí

Mediální kariéru dělá termín: "porovnání osudu". Setkáváme se s ním v komentářích ve sloupcích novin, nalézáme v odborných publikacích a občas se objeví v televizi. Vysílání Rádio Berlin-Brandenburg (RBB) uvedlo: "Vypadá to, že se jedná o osud syrské ženy, že? Nicméně je to příběh Gertrude Weissenborn, uprchlé v r. 1945 z Königsbergu. "Stanice uvedla současnou diskusi o uprchlících, se čtením historických textů Němců se zážitky z útěku a vyhnání na pozadí. Lze porovnat osud lidí v neštěstí, proudících z problémových oblastí na Středním východě, v Africe nebo Asii do Evropy, s osudem německých vyhnanců? Bernd Posselt, mluvčí SL, o tom uvažoval v roce 2015 při německém Dni památky obětí útěku a vyhnání po druhé světové válce. Nicméně dělal rozdíl: Osud obou skupin není možné zcela srovnávat. Důvod je zřejmý. Útěk a vyhnání z německého východu, „Sudet“ a dalších německých míst měl donucovací charakter - což se dnes o většině nedá říci. A kromě toho se jednalo o krajany, lidi se stejnou národností a jazykem. To nebyli "pouze přistěhovalci, ale Němci", jak objasnil politik CSU Markus Söder při kulturním Dni banátských Švábů v r.2011. Srovnání s dnešními uprchlíky je "nejen zavádějící, je také špatné," varoval historik Mathias Beer (Tübingen).

Pro docenta Stephana Scholze (narozen v roce 1971) z Universität Oldenburg je "porovnávání osudu" se současnými uprchlíky a imigranty novým fenoménem. Toto pozorování, jak uvedl v materiálu "Z politiky a současných událostí" v bonském Spolkovém centru pro politické vzdělávání, není chybné. Ve skutečnosti začalo po roce 1990, kdy už počet žadatelů o azyl prudce vzrostl. Zkoumaly se německé zkušenosti s "útěkem a vyhnáním" ve vztahu k současným procesům. Teprve v polovině roku 1990 se folklorista Albrecht Lehmann, který přezkoumával slovní manipulace se zkušenostmi východních a sudetských Němců s jejich vyhnáním, dovolává této perspektivy, aby "oživil povědomí veřejnosti, že v tomto století se podařilo projít situací s masovou imigrací s částečně klidným a částečně konfliktním kulturním kontaktem v zájmu obou skupin úspěšně“. Určité "porovnání osudu" podle Scholze přichází v úvahu skutečně jen na začátku vzpomínaného německého útěku a vyhnání. Ale vyvinulo se jiným směrem: "rozdíly mezi vyhnanými a místními obyvateli byly dominantní v prvních poválečných letech až do 1960. Válečné ztráty obětí a jejich následné postavení byly kompenzovány... V rámci německého obyvatelstva byly i kulturní rozdíly, které patřily ke dvěma různě sdíleným osudům." Politici a sdružení vyhnanců posilovali národní jednotu, aby se vyřešily rozdíly. Společná rekonstrukce zničené země pak vedla k rostoucímu pocitu sounáležitosti. Takže v roce 1980 by "porovnání osudu" mezi místními obyvateli a vyhnanci  sotva kdo dělal (i v retrospektivě), jak zjistil migrační výzkumník Klaus J. Bade. Obavy z cizích infiltrací, které byly částečně proti Němcům vyhnaným z vlasti, byly překonány.

Co by dnes bylo vnímáno jako politicky nekorektní, bylo možné v prvních letech Spolkové republiky Německo, a to "porovnání osudu" vyhnanců a obětí národního socialismu, zejména Židů. V roce 1950, kdy byla vyhlášena "Charta německých vyhnanců", napsal sociolog profesor Eugen Lemberg: "Co Židům způsobili Němci, to vrátili Němcům Češi a Poláci. Dokonce zástupce SPD neváhal popsat vyhnání jako genocidu. V roce 1970, jako součást "nové Ostpolitik" spolkové vlády Brandta, přišel obrat. Tehdy bylo odsuzováno "porovnávání osudu" s osudem obětí nacistické politiky.

Nové vědomí obětí se začalo objevovat se sjednocením Německa od 3. října 1990. Zcela správně převedl oldenburgský docent Scholz v "Berliner Republik" pozornost na rozsáhlé německé válečné oběti, nejprve leteckého bombardování a potom vyhnání.

Události v bývalé Jugoslávii v pozdních devadesátých letech podnítily k dalšímu "porovnání osudu", ve kterém se němečtí vyhnanci nyní v retrospektivě objevili i jako oběti "etnických čistek". Konstrukt o "století etnických čistek", řekl Stephan Scholz, posunul vyhnání a genocidu  opět blíže k sobě. Iniciátorka a ideová vůdkyně "Centra proti vyhánění", Erika Steinbachová (tehdy CDU) a Peter Glotz (SPD), inspirovali dnešní  spolkovou Nadaci útěku, vyhnání, smíření v Berlíně, k nazývání vyhnání "genocidou". Scholz dochází k závěru, že holocaust je nyní ve společenské diskusi "všudypřítomným referenčním bodem v pozadí, zatímco přímé srovnání je spíše prováděno s dalšími genocidami, zejména s genocidou Arménů".

Historie německého "útěku a vyhnání", říká oldenburgský historik, by měla být těsněji integrována i s "komplexní migrační historií" do jednoho celku a jako taková být v obecném povědomí společnosti. Komplexní migrační historie by zahrnovala "styčné body" pro rostoucí počet dětí ne-německých přistěhovalců, kteří se ucházejí o podíl na této části německých dějin a pomohla by", aby se zabránilo jednostrannému národnímu hledisku, nebo aby se z pohledu obětí zúžil perspektivní diskurs". O to je třeba bojovat.

Gernot Facius, Sudetenpost, 9.2.2017, str. 11

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf