Porážka Colloredo - Mansfeldů Nejvyšším soudem znamená - Boj nekončí

- útok na dekretální právo povede ze zahraničí

Všechny protektorátní restituce v republice mají jeden zhoubný atribut - dlouhověkost. Vedlo toho tyto kauzy neuvěřitelně košatí. Proč je dlouhověkost těchto kauz tak zhoubná? Protože vyvolává neblahý stav desetiletí trvající právní nejistoty v celých regionech - Kauzy Colloredo-Mansfeld, Dietrichstein, Thun-Hohenstein, Salm-Reifferscheidt, Des Fours-Walderode, atd. jsou hrůzné příklady tohoto stavu. Občané i organizace, nabyli tyto nemovitosti  od státu v dobré víře, že tyto majetky, nebo u organizaci, státní majetky jimi spravované, nebudou uzmuty, a občané ani organizace nezbankrotují jen a jen pro vítězství právní bestie trimfans "Pereat mundus - fiat justitia". ("Nechť zhyne svět, jen když právo zvítězí" - Ptáme se tedy, jaké právo a v čí prospěch??) Již i proto je tak důležité, aby dekretální právo republiky nebylo zbouráno těmito restitucemi. Morálně politické důvody - to znamená uznání osvobozené republiky dr.Edvarda Beneše, ctění dekretálního práva jako práva naplňujícího poválečnou spravedlnost - už ani nerozebírám, protože v tomto morálním a společenském rozvalu, doslova marasmu republiky, byly tyto věci jak zahraničními nepřáteli,tak domácími kolaboranty již tolikrát napadeny, že je stydno o nich dále psát.

V případě kauzy rodiny Colloredo-Mansfeld takovým dlouho rašícím výhonkem byl atribut tzv. rasového pozadí kauzy. O co šlo? Šlo o prokázání důvodu konfiskace majetku rodu za protektorátu nikoli pro odpor k říši - ten prokázat nešlo! - nýbrž z rasových důvodů, pro údajné židovské předky rodiny. Přitom již samo stanovení tohoto kritéria bylo z hlediska reálií III. říše nesmyslné - kdyby tomu tak vskutku bylo, žádná poválečná kauza by se nekonala, protože členové rodu by byli podle rasových zákonů reichu uvrženi do koncentračních táborů a jejich přežití by bylo naprosto mimo realitu. Ale to se dostáváme do oblasti hypotéz, a historie nezná kdyby. Proto se toto nestalo,a členové rodiny podle badatelů a právníků jednak podávali přihlášky k němectví a III. říši, jednak navštěvovali říšského protektora von Neuratha.

Kde beru důkazy k těmto "opovážlivým tvrzením", napadla by mne protistrana. Tak citujme. Dejme protistraně "doklady na stříbrném tácu".

Tak například kniha CUI BONO RESTITUCE,vydaná v Praze v roce 2007, přináší fotokopie originálních přihlášek k III.říši - Fragebogenů jednotlivých členů rodu Colloredo, tj Jeronýma staršího (nar.1870, i Jeronýma mladšího (nar.1912) a to na stranách 102-105.

Těmito přihláškami žádali dotyční III. říši o udělení státního občanství a přihlašovali se rovněž podle norimberských rasových zákonů k árijství jako říšskému privilegiu. Toto vše bylo neslučitelné jak s židovskými předky, tak i s nějakým rasovým nepatřičným pozadím rodové genealogie. Lze to rovněž chápat jako přiznání manifestního antisemitismu, což se doposud v soudních kauzách tohoto typu vůbec neprobíralo,pokud je mi známo.

Jak praví expert ústavního práva Karlovy university v Praze, univ. prof.Václav Pavlíček,CSc., přihlášení k III. říši bylo výsadou a každý žadatel si je musel zasloužit. Ani případ, že žadatel toto občanství nakonec neobdržel, nebo dokonce nakonec byl prohlášen za "nepřítele říše", nemůže býti důvodem pro jeho vyvinění ze zrady spáchané na I. ČSR tímto přihlášením. (Mimo výjimečné případy,které vyjmenovávají dekrety, a jež zde nebyly doloženy.)

Velmi tlustá kniha vynikajícího badatele docenta Josefa Bendy, vyšlá dokonce ve dvou vydáních (I.vyd. Praha 2010, II.vydání Praha 2013), na  osmistech šestnácti stranách rozebírá velké restituce majetku šlechty a církve po roce 1989. Přináší také fotokopie - tentokráte z  Návštěvní knihy reichsprotektora von Neuratha. Tak v Bendově knize, ve II.vydání, na straně 794, najdeme podpis pana hraběte Hieronyma Huberta Colloredo-Mansfelda datovaný dne 9. října 1940. Věc je jednoznačná. 

Žádný český vlastenec a  ani jiný loajální občan ČSR prostě neměl co pohledávat u prvního katana českého národa. Dolézání, poklonkování před reichsprotektorem, germanizátorem a válečným zločincem III. reichu,odsouzeným Norimberským soudem, nelze považovat za nic jiného, než za projev obyčejného souběžectví, nebo dokonce i kolaborace s III.říší. 

Nebudu na tomto místě dále rozebírat další důkazy ,který kauza přináší celý kopec. Omezím se na jiný aspekt této pro republiku naprosto ostudné záležitosti. Jak známo, již v letech 2004 a 2005 Ústavní soud rozhodl nálezem za předsednictví JUDr.Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holändera a JUDr. Jiřího Muchy  čj. III ÚS 107/04 proti  restituentce, že její ústavní stížnost ve věci restituce  se ruší a naopak, že ústavní stížnost napadené povinné strany je odůvodněna. A v odůvodnění uvedl mj. toto:

"Chce-li dnešní soud hodnotit události,které se staly před více než půlstoletím, nemůže odhlédnout od dobových souvislostí válečného a poválečného období, které podmiňovaly konfiskační praxi  československých orgánů po skončení nacistické okupace.

Jestliže tzv. protektorátní příslušník se v době druhé světové války, kdy německý nacistický stát prováděl politiku genocidy, holocaustu, germanizace a zotročení jiných národů, přihlásil k německému národu, aby získal německou státní příslušnost, bylo to v té době chápano jako projev ochoty přispět k realizaci této zločinné politiky, jako projev zrady československého státu a nepřátelství k němu. Takové počínání bylo podle ústavního dekretu presidenta republiky č.33/1945 Sb. posuzováno jako důvod ke ztrátě československého státního občanství".

(Jen na margo dnešních politiků, pana Hermana, Bělobrádka, Sobotky, atd. - četli někdy vůbec tento ústavní nález, který do písmene vyvrací jejich nekvalifikované bláboly o "kolektivní sudetské nevině"???).

K  tomu dodejme, že podle našeho právního řádu je tento ústavní nález nezrušitelný a nepřezkoumatelný na půdě republiky. Zkoumat jej může pouze soud ve Strassburgu, ovšem nesmí a není oprávněn jej rušit.

Z dokumentačního hlediska se domnívám, že více netřeba dodávat. Jako člen historicko dokumentační komise ČSBS se domnívám, že tento nález jako plod nejosvícenějšího přístupu českých právníků by měl být tesán do žulových desek a vyučován v našich školách k otázkám odsunu, poválečného uspořádání a osvobození vlasti z nacistického jha.

Ovšem tento nález, který fatálně obrátil jak celou kauzu Colloredo-Mansfeld,a který se stal judikátem, alias precedentem pro kauzy obdobné, se stal doslova noční můrou všech protektorátních restituentů, doslova právním Stalingradem té věci. Nicméně tento nález nedostal patřičného ohlasu v mediálním obrazoborectví obhájců protektorátních aktérů. Nekonečné filipiky tisku, televizního zpravodajství a tendenčních pořadů o restituentech prostě bez důkazů napadaly postup Ústavního soudu a dodnes některá média žvaní své bláboly o jakési "křivdě, spáchané soudy na nebohých restituentech". Své v tom napáchaly i určité správní orgány, třeba pozemkové úřady a nižší soudy, které kauzu léta řešily se švejkovským alibismem - a tak vyráběly svými protichůdnými výroky v kauze zoufalý stav právní nejistoty v regionu.

Když jsme jako členové sdružení Linie práva již roku 2007 v Cholticích skládali resoluci proti těmto restitucím, upozorňovali jsme na kauzu Colloredo-Mansfeld vedle dalších jako na jeden z odstrašujících případů tohoto typu. Jako když hrách na stěnu hází. Totéž bylo, když jsme psal otevřený dopis prezidentu republiky zveřejněný v Národním Osvobození  1.února 2007. Pak jsem psali dokonce i do Evropské unie, na referát stížností občanů na obhajobu knihy CUI BONO RESTITUCE, která přinášela doklady o kauzách Colloredo-Mansfeld, Salm-Reifferscheidt, Des Four-Walderode, Thun-Hohenstein a Möse, která dokonce zasáhla do Slovenské republiky (!)

Naše úsilí se nakonec zohlednilo v kauzách Möse a Thun-Hohenstein. Dále pokračují nekonečné kauzy Colloredo, Walderode, Salm. K ostudě republiky a k neprospěchu tisíců občanů, kteří si nedokáží představit, že stát se dokáže porážet vlastními silami. V tomto případě jsme se dočkali prozatím satisfakce. Ovšem boj zdaleka nekončí. Restituenti se určitě odvolají znovu k Ústavnímu soudu a poté do Strassburgu. A současný Strassburg není zárukou pochopení dekretálního práva republiky. Proto je štěstím Prozřetelnosti, že nález ústavního soudu v kauze Colloredo je neprorazitelný - alespoň doposud tomu tak podle všech regulí bylo.

Občané by však neměli spát na vavřínech této kauzy a zvýšit ostražitost. Občané musí žádat na politicích, orgánech a soudech - dodržujte dekretální právo republiky a zavrhněte neoprávněné nároky protektorátních restituentů!

Občané by jako první počin v toto směru měli zavrhnout ty politiky a politické strany, které neuznávají dekrety, presidenta Beneše a poválečný právní pořádek státu. Občané si musí konečně uvědomit - první tři roky Benešovy osvobozené republiky nebyly "obdobím stalinismu, bolševismu a řádění stalinců", jak se nám snaží idiotsky podsouvat sudeti a jejich domácí pátá, zejména mediální kolona! Občané musí vymést takové pány politiky, jako jsou pánové typu pana Bělobrádka, Hermana, Nečase a Sobotky z politiky, aby nebyli neustálými antibenešovskými "zemskými škůdci státu".

I vývoj kauzy Colloredo-Mansfeld mi v tomto ohledu dává, myslím, plně za pravdu.

Dr.Jiří Jaroš Nickelli, HDK ČSBS Boskovice