Polistopadové epištoly, kacířské úvahy

Část II.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Vymycují národní etos, lásku k vlasti a národní hrdost. Ztrácíme tak ovšem i tradice demokratické, sociální a humanitní, degeneruje i identita individuální, hlubší ukotvení lidské důstojnosti a smyslu pro čest. 7)

Klíčí strach, že stav světa se nezmění. Bohatí dál budou bohatnout, chudí chudnout a armády světa budou bdít nad správným tokem peněz a ropy. Některým myslitelům je ze současné společnosti („pozdnější než pozdní“) nevolno. Ale je jedna antropologická konstanta, na kterou nesmíme zapomenout – a to je naděje. Není zrovna racionální povahy, je to spíše věc citu a vůle, zato je velmi eufunkční z hlediska existence člověka jako bytosti přírodní, sociální a kulturní. Naděje, že přijde metanoia (změna myšlení) a s ní se nám podaří překonat současnou vykořeněnost, konformitu se zvrácenostmi, spoluúčast na pádu civilizace do odlidštění. 8) Že se nám podaří udržet a naplnit i hodnoty v úvodu citované Všeobecné deklarace lidských práv: právo na život, svobodu a bezpečnost, na přirozenou důstojnost, spravedlnost a mír, život bez strachu a nouze.

Poznámky a literatura

1.Ústup vzájemnosti a ohleduplnosti, nebrzděná touha po sebeprosazení a sebeuspokojení hrozí zničit etos, které dosud drželo společnost pohromadě.

Wolfgang Brezinka, Filozofické základy výchovy, Praha 1996

Došlo ke zhroucení téměř všech tradičních hodnot. Etos konzumu se vydává za náhradu etických norem. Dezintegrující síly vytvářejí životní styl individuálního sebeuspokojení bez morálních zábran.

Zbygniev Brzezinski, Bez kontroly. Chaos v předvečer 21. století, Praha 1992

Ultraliberální konzumní systém, zbavený všech hodnot a podporovaný propagandou, je falešný fetiš. Komunismus měl úspěch právě jako reakce na bezuzdný kapitalismus.

Papež Jan Pavel II. Centesimus annus, Laborem exercens.

2) Informace o amerických politicko-ekonomických poměrech in Lubor Karlík, Nejen o monetarismu. Praha 1999

3) Karel Čapek, Na břehu dnů. Praha 1966

4) V rozporu se zásadou, že se dluh nesmí zvyšovat, státní dluh USA se za vlády neoliberálů zvyšoval: 1982 – 482 miliard USD, 1992 – více než 3 triliony, 1994 více než 4,6 trilionu USD.

5) F.A. Hayek, Právo, zákonodárství a svoboda. Praha 1994

F.A. Hayek, Osudná domýšlivost – Omyly sociliasmu. Praha 1995

6) Ivan Laluha, Kvalita života – fenomén 21. storočia. Bratislava 2005

Petr Staněk, Fakty, mýty a paradoxy globalizácie. Bratislava 2005

7) Stanislava Kučerová, Člověk – Hodnoty – Výchova. Prešov 1996

8) Damián Kováč, Psychológiou k metanoi. Bratislava 2007

Podnětný titul. Neměli bychom my všichni usilovat o metaniu prostřednictvím svých oborů,

Životem i dílem?

IV. Chorá společnost

Jestli mi něco na minulém režimu skutečně vadilo, byl to deklarovaný třídně stranický přístup. Zejména v 50. letech se důrazně uplatňoval. Pamatuji, jak novopečení asistenti na fakultě nelítostně napadali přednášející profesory pro jejich údajný „buržoasní objektivismus". Před „rychlokvašenou" soudnou stolicí neobstáli ani přesvědčení předváleční marxisti. Tehdejší „třídní přístup" zajisté „pozitivně diskriminoval", pomohl ke studiu, společenskému vzestupu, zvýšení životní úrovně širokým vrstvám ve městě i na vesnici. Zároveň způsobil vážné škody morální, popíral všeobecně platná lidská práva, volnost, rovnost, o bratrství nemluvě. Na dlouhou dobu zpochybnil samu ideu společenské emancipace. Diskreditoval komunistické hnutí.

Jestli mi něco na současném režimu skutečně vadí, pak je to slovně sice popřený, ba legislativně zakázaný - ve skutečnosti však tvrdě prosazovaný třídně stranický přístup. Ne komunisté, ale jejich odpůrci nepřekonali škodlivé dědictví minulosti, třídnost a stranickost, neschopnost abstrahovat od partikulárních zájmů a hájit zájmy etické, obecné, všelidské. Současný „třídní přístup" zajisté napravil někdejší křivdy, restituoval některé majetky, rehabilitoval některé nespravedlivě zneuznané. Zároveň však vážně poškozuje všeobecná lidská práva, o demokracii a humanitě nemluvě.

Podle T.G. Masaryka znamená demokracie, mimo jiné, diskusi. Tvůrci veřejného mínění se zaklínají svou demokratičností. Kde je však ona kýžená diskuse? E. Goldstücker svého času poznamenal, že „tady v poslední době neexistuje výměna názorů na základě racionálních argumentů. Usadilo se tu bohužel černobílé myšlení na dvou stranách, a to nenachází cestu k sobě. Černobílým myšlením se vyznačoval ruský typ komunismu. Po r. 1989 se dogmatické myšlení usadilo u vítězů revoluce sametové. Není to překonáno, takže žijeme ve společnosti, která v určitých rozměrech nenachází k sobě cestu. A dokud to tak bude, ta společnost bude chorá.“ Je chorá a neléčí se. Stůně jednostranným negativismem a neschopností překonat bojovné konfrontace a konflikty. Neochotou smířit protiklady vyšším hlediskem. Odsuzuje se totalita a uniformita, chválí se pluralita a „pestrost“. Ve skutečnosti platí strohá výluka – buď a nebo – opačné nebo jen trochu jiné názory se netrpí.

Kdykoli nás média informují o výsledcích rozmanitých průzkumů veřejného mínění, neopomenou nikdy poznamenat, že ty „správné“ (tj. mediálně schvalované a doporučované) názory mají respondenti mladší a vzdělanější, zatímco ty „nesprávné“ (mediálně „korektně“ přezírané) mají lidé starší a méně vzdělaní. Přesto se přimlouvám za to, abychom poslouchali vzpomínky těch „dříve narozených". Dlouho už tu nebudou. A bez jejich svědectví jsou mladí lidé odsouzeni k tomu, aby věřili prefabrikovaným černobílým pohádkám o tom, co a jak jsme žili.

Jestliže mládež po 2.světové válce přijala za své ideály socialismu jako sociálně spravedlivé společnosti, nezabránilo to tomu, aby skupina bezohledných arivistů nezneužila těchto ideálů k neurvalému uplatňování moci a násilí.

Mládež po skončení studené války (r.1989) se dala přesvědčit o tom, že vize společenské spravedlnosti je přežitá iluze a nepraktický sen; a že stojí za to žít ve společnosti, nabízející svobodný trh a konzum, neomezené možnosti a dobrodružství, v kterých jsme tu každý sám za sebe a pro sebe. Zvítězil kapitalismus.

Předlistopadový režim nebyl s pietou odložen jako pokus, který bohužel nedovedl k vytčenému cíli.(Lidské síly snad opravdu nestačily překonat všechny překážky na cestě k ideálu?) Byl triumfálně zavržen a zhanoben, do mrti ponížen a zdeptán. A vstali noví (pravicoví) „bojovníci', (pravicoví) „komsomolci", (pravicoví) „bolševici". Skupině nových neurvalých arivistů se stýská po bezohledném uplatnění násilí proti všemu, co jakkoli připomíná potlačenou levici.

Historické vědomí varuje: Je-li něco jinak, neznamená to ještě, že je to naopak! Stereotypní záměna znamének plus za minus a naopak, demagogické dělání z bílého černé a z většího menší a naopak, nesvědčí ani o kultuře ducha ani o bezúhonnosti svědomí. Ultrarestaurační výkyv nijak nenasvědčuje tomu, že by „převlékači kabátů" měli pravdu. Každá akce budí reakci. Současný arogantní triumfalismus probouzí pozapomenuté sny o lepším člověku.

Nepřestajné snahy o potlačení a vyhlazení idejí socialismu (komunismu) trvají u nás již 20 let. Stejnou dobu trvala i legendární první Československá republika. Je nepředstavitelné, že by se její představitelé a mluvčí - s výjimkou kratičké doby po převratu 1918 - do omrzení věnovali procesu „odrakouštění", potírání pozůstatků monarchismu a habsburkismu. Neměli ani čas ani zájem obracet se k minulosti. reagovali na přítomnost, usilovali o všestranný pokrok, realizovali ideje svobody, samostatnosti, prosperity, kulturního vzestupu. To my po r.1989 nepřestáváme všemi mediálními prostředky a při každé možné i nemožné příležitosti pranýřovat nepravosti minulé éry. Bez slitováni, bez polehčujících okolností, bez práva na obranu. Krátce po převratu se zdůrazňovala svoboda slova, zhusta se připomínal Voltaire: „Nesouhlasím s vámi, ale udělám všechno, abyste mohl říkat, co si myslíte." To už se nenosí, a když, tak leda výběrově: Hitlerův „Mein Kampf“ se může vydávat, ale „s komunisty se nemluví", s „komunisty se nechceme potkávat",propagace komunismu je zločin, komunisty je třeba postavit mimo zákon. (Připomínají „osoby snížené" ve středověku nebo „nedotknutelné" ve staré Indii.) To už opravdu nemáme vyšší a čistší cíle, než je hanobení minulosti? A nejen té socialistické, ale veškeré, počínaje Velkou Moravou, protože ani národní ani sociální pokrok nevyhovuje dnešní ultrarestauraci. Kam se poděla osvícencká snášenlivost, tolerance? Víme ještě, co to slovo znamená? J.A. Komenský byl nemilosrdně pronásledován, stal se obětí nábožensko-politické nesnášenlivosti, krutého nepřátelství k jinověrcům, zničujícího záští až za hrob. V době rozpoutaných ideologických vášní napsal: „Chceme, aby k sestavování vševědného díla byli připuštěni všichni, kdo uvažovali o zbožnosti, mravech, vědách a uměních, bez ohledu na to, ke které by se hlásil sektě, ať už je to pythagorejec, akademik, peripatetik, stoik, Essejan, Řek, Říman, starověky nebo současný, doktor nebo rabín, bez ohledu na církev, synodu, koncil, zkrátka všichni a byli vyslechnuti, co přinášejí dobrého."

Je zvláštní, že diskusi se zástupci všech možných denominací navrhoval velkomyslný klerik 17.století, a že toho není schopen horlivý demokrat ve století 21. Jemu stačí „prokádrovat" životopis; informace o stranické (ne) příslušnosti je všeobsáhlý důkaz o morálním profilu té které osobnosti. Se zkoumáním jejích vlastních názorů netřeba ztrácet čas.

Uvedu příklad. Před vánocemi, v čase, který v době mého dětství nabádal k dobročinnosti a ke smíru a zvěstoval „pokoj lidem dobré vůle“, publikoval jeden z dnešních „pravověrných“ dvojportrét, srovnání dvou osmdesátníků, dvou osobností tvořivého potenciálu. Maně si vzpomeneš na Plutarcha a jeho „Souběžné životopisy": 23 dvojic významných mužů, vždycky jeden Řek a jeden Říman, např. Demosthenes a Cicero nebo Alexandros a Caesar. Plutarchos nesrovnával vybrané dvojice ani jako historik, ani jako psycholog, nýbrž jako moralista. Podal výčet charakteristických vlastností, výroky, drobné příhody. Výsledek? Oslava statečnosti, republikánských ctností, hrdosti a lásky k vlasti.

Náš autor srovnával jednu osobnost od mládí spíše adaptovanou, druhou více méně vykořeněnou. Nepostupoval ani jako historik, ani jako psycholog, ani jako moralista. Počínal si spíše jako předpojatý inkvizitor, nelítostný soudce, černobíle přidělující svou sympatii anebo nevraživost na základě apriorních podezření a neprokázaných provinění. Co zlého učinil ten první? Byl v SČM, byl v KSČ, byl redaktorem, publikoval. Ač po srpnu 1968 ze strany vyloučen, dál se živil jako scenárista a tvořivě se angažuje dodnes. Je za ním nepominutelná řádka kulturních hodnot. Náš kritik pro něj nemá slovo uznaní. Jak by mohl? Všechnu přízeň věnuje tomu druhému. Ten byl evidentně obětí minulého režimu, odsouzen, žalářován; jen v 60. letech mohl publikovat, v letech normalizace opět dělníkem, publikoval v samizdatu; po sametové revoluci rehabilitován; teď již bezmála 12 let není mezi námi. Kritik se hněvá, že se mu nedostává více a trvalejší pozornosti, než jeho šťastnějšímu vrstevníkovi.

Nu, není takové spravedlnosti, která by dovedla zvážit naše záměry a činy a pak dobré odměnit a zlé potrestat. Nahodilost vládne našim životům, za socialismu i za kapitalismu. B. Němcová vypravuje v jedné slovenské pohádce pěkně o Úsudu (osudu), který každou noc vyhazuje z truhlice mince: jednu noc zlaté dukáty, druhou noc stříbrňáky, třetí noc měďáčky. Přitom poslouchá své zvědy, kteří mu hlásí, kolik dětí se toho dne narodilo. Úsud poslouchá, vyhazuje ty peníze a říká: „Jak mně dnes, tak jim na věky.

Po 2. světové válce se všeobecně pociťovala potřeba napravit svévoli mýtického Úsudu. Většina společnosti přijala za své hesla o osvobození práce, o znárodnění bank, dolů a huti, o zrušení tříd, perspektivu života bez krizí a nezaměstnanosti. Po Únoru 1948 se vítězně prosadil radikalismus Komunistické strany, která socialistické změny hnala do krajnosti. Skutečnost ze dne na den jako by lidem začala ukazovat různou tvář. Jedny vyzvala k vzestupu a úspěchu, druhé k sestupu a nezdaru. Bylo však dovoleno „přejít na druhou stranu barikády".

Antikomunističtí kritici vidí uplynulé 40leté období ve zjednodušené schématické černobílé podobě. Na jedné straně držitelé a zneuživatelé moci, jejich deficity intelektuální i morální, jejich sektářství a despocie, deformace, které způsobili v direktivně řízených oblastech. Na druhé straně jejich oběti, které se odmítaly podrobit nově nastolenému režimu, a byly za to pronásledovány. Ale toto schéma nevystihuje skutečnost celou. Naprostá většina národa žila prostě svůj život a zápas o existenci, o sebeuplatnění a seberealizaci v daných společensko-historických podmínkách. Tyto podmínky určitým (rámcovým) způsobem limitují možnosti člověka, ačkoliv si je nevybral. Ale v žádné době si je nevybírá.

Budování socialismu přineslo nové hodnoty, nové role, nový způsob života, ale – jako v každé historické době – každý vnímal realitu kolem sebe prismatem své osobnosti. Od antiky až po současnost jsou někteří lidé čestní a jiní intrikáni, přejícní a závistivci, zásadoví a bezcharakterní. Neprávem chtějí někteří škrtnout byvší čtyřicetiletí jako dobu údajné „bezdějinnosti“. Nemůžeme škrtnout dvě generace z dějin našich rodin a rodů, nemůžeme zapomenout na jejich práci a úsilí, na jejich vítězství i prohry, nemůžeme znevážit hodnoty, které tu zanechaly v oblasti hmotné i duchovní. To jen nenávistní démoni minulosti našeptávají nepřátelství a nesmiřitelnost ke všemu odlišnému, opovržení, posměch, neúctu k minulosti jen proto, že vyznávala ideály, které dnešní elity „nenosí".

Autor zmíněného dvojportrétu uvedl jako negativní charakteristiku denuncované osobnosti její členství v SČM. Co o ideovém obsahu takového členství ví? Podíval se např. do některého osobního archivu „svazáků", kterým bylo r.1945 osmnáct? Zjistil by, že se na jejich akcích hodně recitovalo. Po 6 trudných válečných letech se jim dostávaly do rukou nové verše českých básníků, třeba Horův „Zpěv rodné zemi“ nebo „Zbědovaný" Josefa Čapka. Hledali orientaci pro životní cestu, k odpovědnosti za svět vyzývalo „Tajemství mládí" V. Majakovského, k oddané práci pro vlast a národ „Píseň noci 29.října" V. Dyka, k úsilí o charakterový růst „Když" R. Kiplinga. Hodně se tehdy zpívalo. Národní písně české, moravské, slovenské, ale i písně jiných národů a umělé písně revoluční a budovatelské. Třeba: „My zrodili se z těžkých dnů a víme, pro co žít. Svůj v práci hledat ideál a nikdy nezradit..." Pravda, jde o jiný ideál než „sex, drogy a rokenroll", také angloamerické hitparády chyběly. Ale mají pro tohle někdejší svazáci „máslo na hlavě", jak soudí náš kritik?

Při SČM však nezůstalo. Negativní hrdina prý „vlezl" i do KSČ. Ale co to o něm vypovídá, pokud nevíme, s jakou motivací tam vstoupil a jak se se stranickou linií a stranickými úkoly vyrovnával? Pasivní lidé, ať už ve straně nebo mimo ni, přežívali vcelku bez obtíží. Aktivní a tvořiví občané občas naráželi. Při tom ovšem nechtěli společenský systém zničit, ale zdokonalit, zbavit nedostatků, kazů, chyb. Bylo takových hodně. Po srpnu 1968 jich bylo 500.000 ze strany vyloučeno. Mezi nimi i náš posuzovaný. Byl tedy zřejmě „reformista“, nikoli „dogmatik“. Ale nálepka „osmašedesátník“ také není v očích antikomunisty žádná sláva.

Zažili jsme zánik kapitalismu, vznik socialismu, potom i jeho zánik. Od r.1989 žijeme v ovzduší restaurace kapitalismu v původní, dravčí podobě, s prvky i předkapitalistických struktur. Nečerpáme ze svých zkušeností, nenavazujeme na ně. Dáváme se vléci „jedinou nezpochybnitelnou pravdou", a to je pravicový, neoliberální výklad světa. L. Vaculík se nedávno dal slyšet, že komunismus padl, ale příčiny, které vedly k jeho vzniku, jsou tu zas.

A V. Bělohradský, který pro nesouhlas s předlistopadovým systémem emigroval, ohradil se proti dnešnímu postkomunistickému antikomunismu. Řekl, že „s honičkou na českého komunistu nechce mít nic společného“, protože jen idiot může cpát komunismus a nacismus pod jednu, ve studené válce narychlo postavenou střechu s názvem totalitarismus a pak klást křivé rovnítko mezi lidi, kteří bojovali za sociální rovnost, za emancipaci dělnické třídy, a rasisty, kteří vyhlazovali Židy a Slovany a budovali árijskou říši od Uralu až k Atlantiku (je ovšem marné pány Mejstříka, Štětinu, Smoljaka a další o zásadním rozdílu mezi komunismem a nacismem přesvědčovat)... lže, kdo tvrdí, že život v socialistickém Československu byl jen životem utlačených. Studoval jsem v 60.letech filozofii v kulturně bohaté a rozmanité společnosti a v relativní svobodě. Ostatně SVOBODA je vždy jen relativní, TA NAŠE současná je tak relativní, až se téměř vytrácí z našich všedních dnů, jak ví každý, kdo se střetl se zájmy kapitálu a „musel z kola ven."

Je smutné, že u nás stačí k diskreditaci osobnosti poukázat na její komunistickou minulost či přítomnost, je smutné, že největším hříchem v této společnosti je mít cokoli společného s levicí, levicovostí .

Je tomu už 12 let, co někdejší polský disident, A.Michnik, napsal: „Klasické ideologie - liberalismus, konzervatismus nebo socialismus- ve věcných debatách nedominují. Ale každá z těchto debat potřebuje, aby v ní byla přítomna socialistická starost o ty nejchudší, konzervativní obrana tradice a liberální úvaha o efektivnosti a hospodářském růstu. V demokratické politice je zapotřebí všech těchto hodnot.“ K nám podobné názory dosud nedorazily. Závidím Polákům takové disidenty. U nás vládne jen omezený fanatický a fundamentalistický ultrarestaurační antikomunismus, neschopnost a neochota povznést se nad krátkodeché cíle denního boje společenských skupin, stran a osob. A v této omezenosti, která nám brání hledat objektivní historickou pravdu včerejška i dneška, v té si libujeme.

V. Komu čest, tomu čest. Dvacet let poté

Když vypukla „sametová. revoluce", octla jsem se jednoho dne na pěší zóně našeho města. Všechny myslitelné a (s chodníku) dostupné plakátovací plochy a plošky byly polepeny ručně psanými letáky, výzvami a provoláními. Odevšad vyzařovalo vzrušení, nejisté očekávání, okouzlující vidiny, přísliby, sny, mírný stupeň všeobecného blouznění a davové sugesce.

Agitační skupiny a skupinky studentů oslovovaly chodce. Jedna z nich zastavila i mne: „Dovolte otázku. Kdo, myslíte, by měl být presidentem a kdo ministerským předsedou?". Ve shodě s tehdy převažujícím veřejným míněním jsem bez dlouhého rozmýšlení odpověděla: „Presidentem Alexander Dubček a premiérem Valter Komárek." Tazatelé byli očividně zklamáni: „A co Havel?" Bylo mi jich líto, a tak abych projevila trochu přátelské vstřícnosti, řekla jsem: „Havel? Ten by snad mohl být ministrem kultury."

Václava Havla jsem znala jako představitele určitého druhu literatury, který mi nebyl nijak blízký. Ale pamatovala jsem si jeho vystoupení na IV. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů z r.1967 a donesly se mi také některé jeho výroky z rozhovoru s A.J. Liehmem z r.1968. Obojí mi bylo sympatické. Na sjezdu ocenil, že město Praha opravuje fasády domů, ale varoval, aby nezůstalo jen při vnějšku, aby se nezanedbal vnitřek. A to samozřejmě nejen při renovaci domů, ale i v činnosti Svazu a celé společnosti a jejích struktur. Nikdo a nic by se nemělo ukrývat za líbivými fasádami proklamací, všechna pěkná hesla a ideje by se měly také uskutečňovat. V rozhovoru s A.J. Liehmem V. Havel vzpomínal, jak se jako malý chlapec mezi ostatními dětmi styděl za všechny výsady, kterých se mu jako synáčkovi bohatých rodičů dostávalo. V tom studu spatřoval i motivaci svého příklonu k socialismu. Nikdy by mu prý ani nenapadlo chtít, aby rodině bylo vráceno dřívější bohatství. A pro socialismus ve smyslu zespolečenštění velkých výrobních prostředků prý byl vždycky. To říkal r.1968. Neměla jsem příležitost sledovat jeho další vývoj. Avšak mezi samizdatovou literaturou, která se mi dostala do rukou koncem 80. let, jsem objevila Havlův esej „Slovo o slově". Získal si mě bezvýhradně. Autor tak vybroušené a strhující úvahy o kráse a moci slova byl jistě hoden zastávat funkci ministra kultury ve vládě polistopadového Československa.

Nu, Václav Havel se nestal ministrem kultury, stal se přímo presidentem, jak si přáli studenti, kteří tenkrát v těch převratových dnech v ulicích agitovali. (Po čase jsem. se dozvěděla od přátel v zámoří, jak tam byl pro vedoucí roli v naší „revoluci“ vytipován.)

Léta běžela a my jsme den za dnem se smutkem v duši sledovali, jak se vzdaluje všechno, co jsme r.1989 očekávali, v co jsme doufali a věřili. Vzdalovala se idea Československa jako demokratického státu, kterým jsme v době mezi dvěma válkami byli. Vzdalovaly se vlastenecko – demokratické ideály, které se již od 19. stol. kryly s hledáním sociální spravedlnosti. Vzdalovala se mezinárodní prestiž státu i národní hrdost občana, vědění o národní historii a tradicích, humanitní vzdělání, všelidová osvěta. A to nemluvím o ztrátě znárodněného průmyslu, združstevněného zemědělství, zlatého pokladu, námořní flotily a o hrozící destrukci bezplatného školství a zdravotnictví. Skončil čas, kdy nikdo nebyl příliš bohatý a nikdo příliš chudý.

Léta běžela a my jsme den za dnem byli svědky toho, jak kritik „fasád" šedesátých let sám fasády vytváří. Nejsou zapomenuta slova, jimiž uváděl nástup kapitalismu, zatím nejmenovaného: „Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány...Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají...Slibuji vám, že funkci presidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce." Nic než slova, slova, slova...

V.Havel zřejmě zapomněl, že se styděl za privilegia bohatého synka a restituoval rodinné bohatství a podporoval restituenty jiné.

Nevadil mu nepřiměřený růst bohatství všech možných „prebendářů" a ožebračení národa, srovnatelné jen s katastrofálním majetkovým převratem po Bílé hoře. Zapomněl, že byl vždycky pro socialismus ve smyslu zespolečenštění velkých výrobních prostředků. Mlčky přihlížel jeho brisantní demontáži a sám se horlivě začlenil do pogromistického antikomunistického hnutí v zájmu neoliberalismu.

Z televizní obrazovky promlouval první polistopadový president k národu maje bustu T.G. Masaryka nad hlavou. Hlásil se k odkazu zakladatele Československa? Chtěl navazovat na pozitivní tradice 1. republiky? Byl to symbol anebo to byla zas jen fasáda?

T.G.Masaryk byl nositelem ideálu naší státnosti, národní suverenity, svobody a samostatnosti, demokracie a humanity Československé republiky. Vznik a programová vize společného státu Čechů a Slováků byla jeho životním dílem a odkazem pro příští generace.

Exprezident Havel jako hlava ČSFR a hlavní představitel OF náš stát nedokázal udržet. Místo aby se zasadil o všeobecně požadované referendum (podle sociologických průzkumů bylo 80% Čechů a Slováků pro zachování společného státu), činil podivné kroky, kterými jen nahrával rozbíječským tendencím a mocenským zájmům některých stranických vůdců, bez ohledu na hodnoty, které jsou nad stranami. Nerozhodla tehdy vůle občana, jak by se v demokracii slušelo, ale vůle těch, kteří připravovali úmyslnou likvidaci státu, který byl naší největší novodobou společnou hodnotou a odkazem 1. a 2. čs. odboje. (Pamatuji se, jak kdosi v parlamentě bil na poplach, ne že hrozí zánik státu, ale naopak, že „hrozí zánik zániku“!!) V. Havel však řekl: „sám o sobě fakt, že dva státy se vynoří z jednoho, není tragédie. Nepociťuji žádná sentimentální pouta vůči československému státu, nepřičítám nejvyšší hodnotu státu, ale spíše člověku a lidstvu." Je těžko uvěřit, že president k vlastnímu státu nic necítí. A čím mu byl presidentský slib věrnosti ČSFR? Také jen fasádou? .

V. Havel na rozdíl od T.G. Masaryka si necenil státu, ale necenil si ani národa. Aniž by respektoval rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím, odsoudil lásku k národu jako inferiorní touhu příslušet k stádu či smečce, vlast označil za dvorek, noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincialismu, skupinového egoismu, xenofobie a rasismu a - specielně v našich podmínkách - projev krátkozrakého sebeničivého „čecháčkovství".

T.G .Masaryk byl přítelem Jižních Slovanů. Ještě v době rakousko-uherské nadvlády hájil jejich zájmy v říšském sněmu, vystoupil na jejich obranu v inscenovaném procesu, rád se s nimi sešel v Malé dohodě. Nejedna ulice v bývalé Jugoslávii nesla jeho jméno.

V.Havel se bohužel v době tragické války, provázející rozpad Jugoslávie, angažoval na straně nepřátel její suverenity a jejího posledního obránce - Srbska. Barbarské bombardování civilních cílů v Bělehradě označil dokonce paradoxním epitetem – „humanitní bombardování."

T.G. Masaryk se od mládí zajímal o Rusko, jeho historii, jeho literaturu. Měl porozumění a sympatie pro opakované dějinné pokusy o překonání ekonomické a společenské zaostalosti pozoruhodné slovanské země, která se z objektivních důvodů opozdila v civilizačním vývoji za západoevropskými státy. Rusku věnoval 3dílný spis – „Rusko a Evropa“. V žádném případě je nestavěl proti sobě.

Ne tak pan expresident Havel. Patří k politikům, kteří mají k Rusku apriorně negativní vztah. Zcela nedávno vyjádřili své zklamání z rozhodnutí USA zastavit výstavbu radaru v Brdech. Původně prý měl sloužit bezpečnostnímu systému na ochranu Západu před hrozbou Iránu. Ale zčista jasna politici připustili, že to vlastně bylo namířeno proti Rusku. A V. Havla mrzí, že se ve výstavbě radaru nepokračuje, protože jsme měli Rusku ukázat, „že se ho nebojíme"! Ani náznak snahy po uvolňování napětí mezi Západem a Východem, ani špetka snahy přispět k vzájemnému porozumění a zlepšení vztahů. Když opoziční politik upozornil, že tu jde o „touhu po světě železných opon“, osočil ho V. Havel briskním – „Lžete“! (Učili nás, že své protivníky nemáme urážet, v případě nesouhlasu dáváme najevo, že jsou na omylu, nemají dostatek informací apod. Ale to už V.Havel asi také zapomněl.) Ve sporu o radar položil V.Havel naší zahraniční politice alternativní otázku: Buď budeme zachovávat solidaritu, spojenectví a vzájemnou pomoc, nebo se dáme cestou vychytralosti, vypočítavosti, lstivosti,“ jak by se řeklo ve slušné společnosti. Havel tu použil jednoslovného vulgarismu, který se mi nechce opakovat. (Jde o stav po vyprázdnění močového měchýře.)

Kdekdo dnes bije na poplach, jak upadá kultura naší politiky, kultura veřejného diskursu, kultura mezilidského chování, kultura komunikace, kultura - čeho všeho ještě. Peníze jsou silnější než právo, morálka, slušnost, umění. M. Kundera se zhrozil, když zjistil, že zmizela potřeba umění, smysl pro ně, láska k němu. Známý novinář nedávno z všeobecného kulturního marasmu vyvodil doporučení mladým lidem, aby odtud emigrovali, protože tady je nic dobrého nečeká.

Co na to pan exprezident Havel? Víme, že se od dětských let těšil mimořádné rodičovské péči (měl „kinderstube" i s vychovatelkou).

Proč se tedy zabývá radarem? Neměl by spíše být příkladem kulturního vystupování, vyjadřování a ochráncem morálně estetických a uměleckých hodnot? Tím spíše, že napsal nezapomenutelné „Slovo o slově“? Nebo to také byla jen fasáda? Nu, dnes, po 20 letech, bych Václava Havla do funkce ministra kultury nenavrhla.