Polarizace principu občanského a národního

Prof. PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.

Po převratu před 27 lety převládla  u nás  v publicistice a rétorice falešná ideologická představa, že při budování státu se princip národní a občanský vylučují. Společnost se prý může konstituovat buď jako společnost národní nebo jako společnost občanská. Tertium non datur, říkají latiníci.

Stačí však jednoduchá úvaha, abychom dospěli k závěru, že se oba principy nejen nevylučují, ale nutně doplňují,  podmiňují a podporují.

O svobodném občanovi lze hovořit jen tehdy, je-li součástí jeho svobody i možnost identifikovat se s onou množinou lidí, s kterou ho spojuje jazyk, společná historická minulost, práce, zvyky, tradice, lidové umění, společné očekávání budoucnosti. Vědomí příslušnosti k národu dává prožít sounáležitost s lidmi i se společným místem přebývání na světě a uspokojuje tak existenciální potřebu někam patřit, být někde doma. Vědomí národa dává každému jedinci možnost prožívat nejen solidaritu se sobě podobnými, ale i odpovědnost za společné ideály občanské a sociální v domácí i zahraniční politice. Jen tak je občan přirozeně lidsky zakotven a překračuje svůj  úzce ohraničený osobní zájem účastí na správě a samosprávě věcí veřejných.

O demokratickém národě lze hovořit jen tehdy, je-li společenstvím svobodných občanů, kteří se těší vzájemné důvěře a úctě, respektu k lidské důstojnosti, svobodě a právům, zvláště právu na život v pravdě a spravedlnosti a duchovním bohatství. Vzdělanost, mravnost a kulturní rozhled příslušníků národa jsou přirozeným předpokladem tolerance a porozumění pro jiné národy a jiné, různě se utvářející skupiny.

Je zřejmo, že pozitivní, hodnotné a perspektivní utváření společnosti musí respektovat oba principy – kultivovat národ na občanském základě, s vědomím národní svébytnosti i vzájemnosti. Bohužel, soudobí ideologové postavili oba principy nesmiřitelně a antiteticky proti sobě. V českých zemích byl vyzdvižen princip občanský, a jako zcela nepotřebný přežitek a zavádějící scestný balast byl zavržen princip národní. Na Slovensku byl v opačném gardu glorifikován princip národní.   Národní „svojskost“  a suverenita se zdála samospasitelnou.

Útoky proti národu se v českých zemích vedly v obecné rovině proti kategorii národa vůbec, v rovině zvláštní pak proti národu českému. Sám prezident nedělal rozdíl mezi vlastenectvím a šovinisticky pojatým nacionalismem, takže o sobě prohlašoval, že je na straně „odpůrců samé národní zásady“. Národ viděl jako příčinu neštěstí, nepřátelství, nesnášenlivosti a násilí, lásku k národu jako inferiorní touhu příslušet k stádu či smečce, vlast jako dvorek, noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincialismu, skupinového egoismu, xenofobie a rasismu a – speciálně v našich podmínkách – jako projev krátkozrakého, sebeničivého „čecháčkovství“.

Vymycování vlastenectví z českých hlav se v polistopadové éře dálo při každé příležitosti. Po vzoru Podivena a jemu podobných se přepisovala historie a pomlouvalo se všechno, co přispělo k probuzení a obrození národa. Zesměšňovalo se všechno, lidé, díla, ideje, všechno, v co věříme, co milujeme. Bezpočtu příkladů podává mediální svět, zaměřený na odhalování tzv. „mýtů a kýčů“,

kterými zatížili naše historické vědomí Palacký, Masaryk, Jirásek a všichni jim podobní. Ty „mýty a kýče“ můžeme vyjmenovat: husitský, obrozenský, selský, sokolský, legionářský, tatíčkovský. Žádná zmínka se neobešla bez dezinterpretace, zesměšnění nebo alespoň pohrdavého úšklebku. Každá forma negace byla kladně oceněna jako „netradiční“ podání, „podání nové, z odstupu a nadhledu“ a překonávající neblaze zakořeněné dědictví našich „obrodičů“.

S národním principem jsme ovšem ztratili sebevědomí a sebedůvěru,  morální hrdost a čest. Těžko je ji hledat, když se nemáme hlásit k minulosti (podle oprávců dějin jsme národem bez  přijatelné  minulosti) ani k budoucnosti (v Evropě prý nebude českého národa). Národem jsme vlastně jen tehdy, když máme být káráni a peskováni pro povahové vady, pro charakterové kazy. (V nejlepším případě jsme národem Švejků, v  „smějících se bestií.“)  Jako národ jsme oslovováni tehdy, když máme činit pokání, kát se za údajné hříchy a napravovat je.

„Co vše si Češi nechají líbit?“, ptal se před časem Benjamin Kuras. A uváděl, jak to začalo hned na začátku 90. let sudetoněmeckou kampaní za diskreditaci Masarykovy první republiky a Benešova poválečného zákonodárství. Jak prý  ta první republika byla vlastně nesmyslná a jak Čechům vlastně nepřísluší být národem a mít vlastní stát, a jak je zapotřebí skoncovat už  s Temelínem a  s prezidentskými dekrety. B. Kuras si nedovedl představit, že by si podobnou nactiutrhačnou kampaň nechal líbit kterýkoli stát od Holandska po Saudskou Arábii a ptal se, není-li už na čase, aby se Češi začali bránit.

Braňme se a nepřestávejme se bránit. A začněme s  obranou národa a národního principu a s podporou návrhu, aby v Ústavě byl pojem národa zakotven.