Pokus o analýzu objektivních a subjektivních podmínek a sil v systémové změně

Vývoj společnosti je přírodně historický proces, který je realizován v dialektickém vztahu společnosti a přírodního prostředí. Dosavadní průběh tohoto procesu vytvářel představu, že společnost se stále více vymaňuje ze závislosti na přírodě, že stále dokonaleji poznává její zákonitosti a využívá je ve svůj prospěch. Toto poznání skutečně existuje a stále (dokonce rychleji) se rozvíjí. Vždy však v tomto vztahu existoval neoddělitelně rozpor. Společnost svým rozvojem, formami existence současně na přírodu působila negativně. Tento proces destrukce se neustále prohlubuje růstem populace, rozvojem výrobních sil a čerpáním zdrojů. To je do zn. míry objektivní jev, který ale by měl být efektivně řešen. Dnes existuje pojem trvale udržitelný rozvoj i definice jeho obsahu.

Problém tkví v existenci monopolního globalizovaného imperiálního systému, kde mírou rozvoje je zisk, hromadění a prodej zboží, především hromadění kapitálu. Určité korekce zesíleného vykořisťování a ničení přírodních zdrojů různými technickými zdokonaleními, např. v automobilismu, neřeší samu podstatu rozporu a jsou ve skutečnosti pouhou součástí honby za ziskem.

          Současný stav vztahu společnosti a přírody je bezesporu varující a je na hraně únosnosti. Limituje další možnosti nejen vývoje, ale i existence společnosti.

          Tento zdánlivě vnější rozpor vnáší do samotné společnosti antagonistické rozpory vnitřní a projevuje se v zápase o ovládnutí zdrojů a prostoru Země i kosmu. Je zdrojem konfliktů mezinárodních i vnitřních v mnoha zemích. Je to rozpor antagonistický a zřejmě v podmínkách stávajícího systému neřešitelný. Je nedílnou součástí celého klubka nynějších rozporů globálního kapitalismu (imperialismu).

          Problém vztahu objektivního a subjektivního má rozhodující místo i ve společnosti. Člověk není pouhým divákem vývoje společnosti, ale má tu výsadu, že je také jeho hercem, tvůrcem. Jde rovněž o dialektický vztah jednoty a rozporu, který je neustálý a má nekonečné množství podob. Dojde-li k absolutizaci rozporu života člověka (společnosti) a společenských podmínek (systému hospodářskému a politickému) nastává objektivní nutnost tento rozpor zásadně řešit a obnovit dialektický vztah jednoty a rozporu. Nastává revoluční situace.

          Již klasikové marxismu objevili, že taková situace nastává tehdy (v reálném životě) jestliže stávající politická moc (vládnoucí společenská třída, vrstva) není schopna dále prosazovat svoji nadvládu politickými nebo i mocenskými prostředky a kdy ovládaná část společnosti není schopna a ochotna tuto moc akceptovat, dát se dosavadními formami ovládat.

          Taková situace je subjektivním odrazem reality, kdy daná společenská formace není schopna realizovat efektivní sociálně ekonomický rozvoj a její politický systém zabezpečit uspokojování hmotných potřeb, práv a kulturních zájmů většiny občanů. Tento odraz je z počátku nevědomý, stále více se však mění v uvědomělý. Nositelem této změny jsou společenské třídy, vrstvy v podřízeném postavení. Ty si jako svoje mluvčí vytváří politická hnutí, strany ap. Vytváří se dějinný hybatel, společenský subjekt progresivní změny a politický subjekt jako jeho předvoj.

          Někdy se může vytvořit i falešný odraz dané reality a zájmů společenského subjektu. Tato možnost narůstá při vše nepronikající masové ideologické propagandě, ovládané současnou politickou mocí. Pak existuje nebezpečí reakční politické změny - kontrarevoluce.

          Již v době vytváření imperialismu získaly ekonomické, společensko politické procesy světový charakter. Svět v době globalizovaného kapitalismu díky revoluci v oblasti elektronizace, informačních technologií, ovládnutí zdrojů a trhů finančním kapitálem je jednotným, nedělitelným celkem. Nejen tím, ale také provázáním ohrožení civilizace válkou za použití ZHN i přírodními katastrofami, vyvolanými právě v mnoha případech růstem globalizované civilizace.

          Z toho je zřejmé, že i případné revoluční (kvalitativní) systémové změny budou mít celosvětový charakter. To ostatně předpokládal již K. Marx a dlouho o to usilovali i bolševici v Rusku.

          Jaké závěry je možné učinit z analýzy současné situace? Ve vyspělých zemích i celosvětově dochází ke stálému zužování vrstvy nositelů ekonomické a politické moci. O osudu zemí, kontinentů, světové civilizace rozhoduje finanční oligarchie řídící největší banky - Světovou banku, Mezinárodní měnový fond a Evropskou banku, světové obchodní organizace. Političtí představitelé států jsou s nimi srostlí, jsou jejich exponenty, jsou na nich závislí. Tak i politika států, zejména velmocí, které mají ambice ovládat zbytek světa, je politikou v zájmu této finanční oligarchie.

          Prohlubuje se propast mezi bohatstvím a chudobou, narůstají sociální rozdíly ve společnosti. Narůstá rozdíl mezi bohatstvím vyspělých zemí (zlaté miliardy -  G. Zjuganov) a ostatním světem (sedmi miliardami).  Roste i jejich vykořisťování. Tyto rozdíly plodí i základní společenské rozpory -mezi třídami, vrstvami a skupinami ve společnosti, mezi národy, státy, civilizačními celky. Trvale jsou vyostřovány všechny světové i vnitřní rozpory v jednotlivých zemích (ekonomické, sociální, civilizační, kulturní, etnické…).

          Jak je uvedeno výše, stále více se také prohlubuje rozpor civilizace a přírody. Hrozí vyčerpání nenahraditelných surovinových a energetických zdrojů, vyčerpání zdrojů pitné vody, dochází ke změnám klimatu, narušení životního prostředí stále více zatěžuje život v celých oblastech Země. Příroda se již stala limitujícím činitelem civilizačního rozvoje.

          Z posledních událostí - např. revolucí na severu Afriky, z narůstání lidového odporu v evropských zemích a dokonce i v USA - a jejich převážně silového mocenského řešení, stejně jako netečnosti vládnoucích elit je možné doložit, že je prohlubován i rozpor demokracie a moci. Fenomén lidských práv, demokracie, svobody je pouze štítem nositelů a vykonavatelů moci, za kterým byly realizována mnohé společenské změny, vedeny války za získání surovin, trhů a strategických nástupišť.

          V současné světové civilizaci dochází ke vzájemnému prolínání všech rozporů. To vyvolává potřebu jejich komplexního poznávání a nakonec i řešení. Žádný dílčí krok neřeší situaci ani částečně. Ukazuje se také, že současné vlády nejsou schopny ani nemohou je v komplexu řešit. Naopak částečná řešení, navíc nesystémová, krizi a její následky prohlubují a znesnadňují její řešení.

          Vážným problémem je nárůst uplatňování vojenské síly při řešení uvedených rozporů v mezinárodní oblasti. Diplomacie stále více hraje roli služebníka vojenskoprůmyslového komplexu a vojenské síly, která je stále více konečnou formou a nástrojem řešení. Je tomu tak přesto, že je to cesta neperspektivní, nevedoucí k trvalým výsledkům, naopak spíše vyvolávající další konflikty. I tato skutečnost je dokladem narůstání rozporu současné globální moci a demokracie, principů svobody. Tak moc sama sobě podkopává základy vlastní existence a legitimitu své moci.

          Zdá se nesporné, že neoliberální systém uplatňovaný v soudobém globálním kapitalismu dospěl k bodu zániku, že objektivně dozrála nutnost jeho změny. Je otázkou, zda s ním zanikne formou kvalitativní změny i samotná SEF kapitalismu, nebo zda ještě znovu nalezne vnitřní síly k oddálení svého konce. Stále platí Leninovo hodnocení imperialismu, jako nejvyššího stadia kapitalismu.

          Nelze zapomínat na to, že vybudoval na svoji obranu obrovský systém vojenský, policejní, špionážní, který jistě nebude váhat použít proti revolučním silám. Má k dispozici komplexní ideologický (des) informační systém k ovládání společnosti. To ovšem měly i všechny předešlé společenské systémy a režimy a přesto byly překonány.  Může to mít ovšem vliv na formu a charakter změny.

          Neoddělitelným činitelem každé společenské změny je existence a vyspělost subjektu změny. Obecně vzato, společenským subjektem jsou vždy určité třídy, vrstvy. Jejich mluvčími jsou pak politické strany, hnutí, skupiny, případně výjimečné osobnosti. Pro jejich označení použiji politický subjekt. Vzájemný vztah obou subjektů je dialektický, tj. stálého napětí jednoty a rozporu.

          Při zkoumání současné situace je bohužel nutné konstatovat, že takový subjekt společenské změny dosud nedozrál. Existuje, ale nemá potenciál k realizaci svojí role.

          V prvé řadě je otázka společenského subjektu (v námi chápaném smyslu), ptáme se po jeho programovém směřování, zda je schopen být nositelem systémové změny. To ovšem vymezuje subjekt pouze z pohledu konečného cíle celé vývojové etapy. Všeobecně je již uznáváno, že tento proces změny nebude jednorázový, bude mít více podetap, bude realizován postupně. Budou v něm spolupůsobit různé společenské síly, více či méně dočasně spolupracovat různé politické organizace. Některé z počátku ani nebudou mít na zřeteli nějakou systémovou změnu. Budou prostě proti současné mu způsobu vlády nebo režimu. Budou usilovat „pouze“ o odstranění negativních rysu dosavadní společenské organizace. Např. o prohloubení a plnou realizaci svobody, demokracie, sociální ohleduplnosti, o zmírnění dopadů civilizačních procesů na životní prostředí, o likvidaci zbrojení a nebezpečí válek, o demokratický systém mezinárodních vztahů, atd. To v zásadě není cesta ke stabilizaci současného systému, ale ve skutečnosti působení proti jeho podstatě.

          V této spolupráci budou přirozeně vyvstávat další úkoly a problémy, ke kterým budou nuceny tyto organizace či sociální skupiny zaujímat stanovisko. Některé budou odpadat, jiné vznikat a připojovat se. Mezi nimi se budou upevňovat vztahy spolupráce a postupně se formovat síla, která bude stát v čele procesu změn. V této úvaze vycházíme z předpokladu, že to bude síla složená levicově, demokraticky a humanitně orientovaných společenských sil či organizací. Jejich spolupráce a vliv mezi občany bude působit na utváření většinového přesvědčení a vědomí nutnosti pozitivních změn, resp. až změny systémové. Tak by se mohl (měl) utvářet politický subjekt a pod jeho vlivem, v dialektické vzájemné vazbě i subjekt společenský.

          V současné době za hlavní představitele levice jsou pokládány komunistické a sociálně demokratické strany, měly by sem patřit i odbory. Tyto organizace mají největší vliv ve společnosti a budou případně i nejsilnějšími organizacemi jako samostatné subjekty v možném uskupení v procesu změny. To v žádném případě neznamená a priori jejich vedoucí roli. Veškerá rozhodnutí nezbytně budou výsledkem diskuse a demokratického rozhodování. To musí být zásadním principem spolupráce, protože dosažení co největšího možného stupně demokracie v nové společnosti bude jedním z rozhodujících rozdílů oproti každé předcházející SE formaci.

          To rovněž neznamená, že každý ze samostatných subjektů nebude prosazovat svoje pojetí i programové cíle. Výsledkem nezbytně nutně bude progresivní kompromis.

          Taková cesta je nesmírně složitá, stále hrozící ztrátou konečného cíle - systémové změny, přesto je to cestou jedině možnou.

S tím souvisí i forma této systémové změny. Komunistické strany bez jakýchkoliv výjimek prosazují formu demokratickou, realizovanou pokojnou, nenásilnou cestu. Konec konců o takovou formu usilovaly vždy v minulosti. Připomeňme heslo „všechnu moc sovětům“ v bolševické revoluci 1917 v Rusku, vítězství lidově demokratických revolucí ve východní Evropě po 2. světové válce, resp. závěry sjezdů např. KSSS (XX. a XXI.), zejména mezinárodních porad komunistických a dělnických stran v letech 1957, 1960 a 1969.

          Chci zde připomenout dokonce i málo známý názor Stalina, který uvedl K. Gottwald v diskusi o čs. cestě. Prohlásil „Soudruh Stalin při mé poslední návštěvě v Moskvě řekl, že, jak zkušenosti ukázaly, jak klasikové M- L učí, neexistuje pouze jediná cesta, vedoucí přes sověty a diktaturu proletariátu, nýbrž může být za určitých konstelací také jiná cesta… Ku př. uvedl Jugoslávii, Bulharsko, Polsko a výslovně také naši zem, že zde je možná specielní cesta k socialismu, která nemusí vést přes systém sovětský a přes diktaturu proletariátu…“. (cit. dle Dvořáková E., Lesjak P., Čs. společnost a komunisté v letech 1945 - 1948, Svoboda, Praha 1967).

          Konkrétní forma každé revoluce není však závislá pouze na volbě revolučního subjektu (politického i společenského), ale také a především na formě a síle odporu dosavadní moci. Příkladů pro toto konstatování nalezneme bezpočet v minulosti, budeme-li objektivně zkoumat realizované revoluční procesy.

          Co je vlastně revoluce? Je to progresivní společenská systémová změna, kvalitativní skok vpřed. Může být dosažena náhlým zvratem nebo formou postupných reformních změn, které však mají v sobě potenciál takové systémové změny, nejsou pouze reformami pro opravu stávající SE formace. I to je dobře známé z marxistické literatury.

          Zbývá vyjádřit názor na otázku, co může být v budoucnu společenským subjektem. Dosud v přístupu KS převládá názor, že to bude proletariát na čele ostatních utlačovaných tříd, resp. společenských vrstev. Je to znovu uvedeno v Závěrečném prohlášení 13. celosvětového setkání kom. a děl. stran 9. - 11. 12. 2011 v Aténách.  Je v něm zdůrazněna nezbytnost jednoty dělnické třídy, její organizace jako zajištění „účinných společenských spojenectví s rolnictvem, s městskou střední třídou…“

          Aniž to chci zpochybnit, považuji za nutné vyjádřit hledisko, v současné době také v marxistické literatuře diskutované, že se do současnosti změnil charakter dělnické třídy, její vzdělanostní a profesní profil, že většinou nepracuje jako dříve proletariát ve velkých továrnách, je více rozptýlena. Spojuje ji ovšem s dřívějším proletariátem skutečnost, že je stále nejvíce vykořisťována. Změnila se i váha rolnictva, jeho počet se stále zmenšuje, je plně vtahováno do komerčního a finančního prostředí.

          Naopak, roste role inteligence, ta  dokonce stále více srůstá s dělnictvem a také střední třídy, vč. drobných a středních podnikatelů.

          Co je objektivně spojuje? Je to za prvé námezdní charakter jejich práce, jsou placeni za prodej své pracovní síly. Za druhé je proti nim zaměřeno parciálně i absolutně vykořisťování ze strany finančního kapitálu, jsou obdobně odíráni prostřednictvím současného buržoasního státu. Je ohrožováno jejich společenské postavení i kvalita života.

          Tak je vytvářena situace, kdy se společenským subjektem může za určitých podmínek stát většina společnosti. Dělnictvo bude tvořit jeho jádro. Předpokladem je, aby si tato většina - použijme  pro ni označení lid - uvědomila svůj společný historický zájem, aby se změnila z masy o sobě ve společenství pro sebe.

          Ze všech uvedených hledisek (a jistě i z mnoha dalších) můžeme prohlásit, že změna systému, současné společensko ekonomické formace v novou, kvalitativně vyšší, je na jedné straně zákonitá, na druhé straně, že bude realizována jako složitý společenský proces.

          Známá je historická zkušenost, že revoluce jsou lokomotivami dějin. Tak tomu bylo, procesy, které by jinak trvaly roky a desetiletí, jsou najednou vzájemně strženy do víru společenské změny a realizují se v týdnech či dokonce dnech. Historická zákonitost ve společnosti si vždy najde prostřednictvím činnosti lidí cestu k tomu, aby se prosadila.

Doc. PhDr. Josef K ů t a, CSc.