Když onehdy navštívil modrý premiér Petr Nečas Berlín, dal se v rozhovoru s Angelou Merkelovou slyšet, jak víme, že Německo je velký obchodní řetězec, zatímco my jsme malý obchodník. Tedy kramář, který se doprošuje velkorysosti velké obchodní sítě. Lépe se již vyjádřit nemohl – sami dobře víme, jakou roli hrají cizí velkoobchody v hospodaření státu. Procházíme-li těmito sály, shledáváme, že českého zboží je tu pramálo, výrobci, kteří hrají dominantní roli pocházejí ze západní ciziny, a v zelenině, od brambor po ananasy nesou štítky z celého světa. Naši pekaři a cukráři musejí slevovat a díky tomu se naše housky a jiné zboží vůbec ještě objevuje na pultech. Český premiér shledal, že náš soused je spolehlivý a solidní partner naší republiky. Export a import je ze třetiny vázán na Německo, které je šestou ekonomikou světa a spolupráce s českými firmami (často v cizích rukou) pro naše sousedy mnoho neznamená. I když, podle Nečase, můžeme mít na některé věci rozdílné názory, musíme se chovat jako poslušný kramář. „Podobně jako velký řetězec reaguje na pokles poptávky jinak než drobný obchodník.“
Zkrátka německá ekonomika se odrazila ode dna a má dosáhnout růstu přes 3 procenta, my se v krizi, která zaplavuje svět, budeme ještě dlouho koupat. Velké provozy, cukrovary, textilky, obuvnická velkofirma Baťa, porcelánky a sklárny, které jednou zrušíme, se nám již nikdy nepodaří obnovit. V tom je velký rozdíl proti velké krizi na přelomu dvacátých a třicátých let. Pro Německo, například pro automobilové závody, které Volkswagen privatizoval nejdříve, (dokonce dřív než byly přijaty zákony o velké i malé privatizaci), jsou české společnosti nanejvýš montážními závody. Jak kdysi poznamenal komentátor Jiří Hanák, připřáhli jsme náš železniční vagon za německou kolejovou soupravu.
Zkrátka Češi potřebovali po staletí nějakého velkého a mocného bratra. Roku 1866 se české pluky obětovaly u Hradce Králového pro otčima, zvaného „starý Procházka“, později jsme si našli slabošské bráchy z Francie a Británie, které nás dovedly k Mnichovu. Potom se stal gigantickým bráchou Vůdce, tedy hitlerovské Německo, po němž jsme se ocitli pod deštníkem rudého bráchy. A teď jsme ve sjednocené Evropě, kterou se stále větší razancí ovládá Německo – ukázalo se, že lze Evropu ovládnout spolehlivěji komerčně než vojensky a se značným rizikem. Hlavní tlak vyvíjí Bavorsko, sídlo landsmanšaftu, který si pěstuje svůj dorost. Když byla mezi námi ještě železná opona, hlavní tah německé armády mířil divizemi z Norimberka na Plzeň a Prahu, a nebylo náhodou, že (jak prozradil Miroslav Vacek, skutečný stratég naší armády), že do těchto jednotek nabíral Bundeswehr zejména Sudeťáky. To jen na okraj, abychom zbytečně nepřepisovali dějiny. Bez velkého bráchy jsme v nových i dřívějších dějinách nedali ani ránu.
Nyní modří ve vládě uvažují o tom, že bychom měli příslušně komponovat evropskou politiku, i když na tento obor máme ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Nečasovi poněkud vadí, že silnější pozice ve vládě mají jeho kumpáni, tedy „véčkaři“ s Johnem a TOP O9, který dominuje zahraniční politice, ekonomice, čili Kalouskovu škrtání, ale též sociální politice a zdravotnictví a kultuře. Petr Nečas by nejraději do Bruselu jezdil sám, případně by do oboru zasahoval, ne-li novým ministrem pro evropské záležitosti, tedy státním tajemníkem pro Evropskou unii. U státního tajemníka by se sbíhaly kroky a zájmy jednotlivých ministrů, mířících směrem k Bruselu. Ministru zahraničí by tudíž zůstala jen starost s rozšiřováním Unie, což je rovněž jistá zlomyslnost, protože Schwarzenberg, který by měl v Bruselu jako knížecí jasnost jistou váhu, by se například musel starat o handrkování například s Turky.
Na místo státního tajemníka má již Nečas a jeho modráci tři kandidáty, z nichž nejpozoruhodnějším by byl Ivan Hodač, šéf bruselské asociace automobilových výrobců ACEA. Což je krok k velkolepému klientelismu v oboru automobilového podnikání. Pan premiér totiž shledává, že jsme vlastně součástí jednoho skoro státního celku, a že tedy většina evropských otázek nepatří do oblasti zahraniční politiky, ale stala se vnitrostátní záležitostí, my jsme součástí, ne-li provincií tohoto celku, a je prý nesmyslné, aby témata jakými jsou doprava, průmysl a jiné obory, které nás živí, zastřešovala naše diplomacie, ministerstvo zahraničí a jmenovitě Karel Schwarzenberg. Evropská agenda prostě podle Nečase již není zahraniční politikou. „Od té doby, co jsme členy Evropské unie“, pravil, jsou to bytostně vnitrostátní témata.“
S čímž nesouhlasí nadšeně ani „véčkaři“ Radka Johna, který pravil, že „je to k jednání na koaliční úrovni. Dokud to nebude projednáno, nechceme se k tomu vyjadřovat.“ Shledal také, že je poněkud naivní, když jsme jedno ministerstvo pro záležitosti Unie zrušili, abychom vzápětí jiné zase zřizovali. Zvláště se ovšem dožral Karel Schwarzenberg, který pravil doslova: „Nepřipustím, aby měl tento člověk více pravomocí než má ministr zahraničí.“ A pokračoval doslova: „Viděl jsem návrh rozdělení agendy Evropské unie mezi premiéra a ministerstvo zahraničí, který vypracovali na Úřadu vlády. Z něj plyne, že státní tajemník bude mít neobyčejně silnou roli. Mohl by Černínu mluvit téměř do všeho. Jezdit tam můžu pouze já.“ A navíc poznamenal: „Když tam chce ODS automobilového lobbyistu, je to problém ODS a pana premiéra.“ Jeho parťák v „topce“ Kalousek se zmínil, že vybraný Ivan Hodač, státní tajemník, by byl vlastně „skoroministr“ neboli vlastně totéž co ministr pro evropské záležitosti, kterého tato vládní koalice původně zrušila.
Pozoruhodné ovšem bylo, jak reagoval Petr Nečas – na slova Karla Schwarzenberga odvětil slovy, že „každý z nás někdy řekne hloupost. Teď se to stalo ministru zahraničí, já se na něj za to nezlobím.“ Čtenář asi zváží, zdali by si podobné výroky nechal osobně líbit, byť by je pronesl premiér. A můžeme hádat, jak dlouho tak zmatečný posun figur na mocenské šachovnici vůbec vydrží. Přitom se premiér zasnil a hovořil v souvislosti se státním tajemníkem o „ekonomické diplomacii“. Karel Schwarzenberg práskl vousy a pravil: „Na tento výraz jsem alergický. Je totiž blbý. Vůbec nepopisuje to, o co jde. Je to něco podobného, jako když se mluví o sociálním zařízení. Ve světě každý ví, že jde o starobinec nebo sirotčinec. A u nás je to – jak známo – hajzl.“ A co se týče ekonomické diplomacie, jde o výraz, který platí pro řešení vztahu mocností, sankcí atd., ale u nás je to proexportní politika.
Nečas se ovšem nedal a pravil, že na jednání Rady EU už jezdí jen premiéři nebo hlavy států, nikoliv ministři zahraničí a dodal, že „za přípravu koordinovaných pozic pro jednání Evropské rady a strategické evropské agendy je zodpovědný premiér.“ A tu nezbývá než citovat promyšlený soud Petra Hájka, jinak vedoucího kanceláře prezidenta. „Opět již nejsme suverénní stát, ale – Lisabonskou smlouvou – pouhý region rodící se centralistické říše. Ten má své věrné, ohnuté hřbety, a o těch byla v tomto vyprávění vlastně řeč. Jinak slovo „hajzl“, kterého použila knížecí jasnost, ponechte ve své slovní zásobě, a přilepte ho tam, kam patří.
Fr. Kříž
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz