Profesor ústavního práva na Univerzitě Karlově Václav Pavlíček řekl Právu
Jan Kovařík
* Lichtenštejnské přání, aby jim Česko vrátilo aspoň část majetku zkonfiskovaného po válce, znovu oživilo debatu kolem čs. prezidentských dekretů. Jaký je současný stav?
Probíhají některá řízení na různých stupních soudů, stále více se také ukazuje, jak jsou propojeny tzv. církevní restituce s restitucemi majetků šlechtických rodů. Spory o nároky zasahují již opatření spojená s pozemkovou reformou z let 1918 – 1919 a také problémy ohledně její revize.
Je třeba také odlišovat problematiku konfiskace a oblast vztahující se k pozemkové reformě. Konfiskace byly opatřením trestněprávním a jako při každém takovém opatření nepřichází v úvahu jakákoli náhrada. Ta by vlastně ospravedlňovala trestnou činnost, kvůli níž byla konfiskace uložena.
* A proto podle vás zazněl z Vadúzu návrh, aby se ČR vzdala části toho majetku?
Souvisí to s tím, že rakouský profesor Ermacora před více než 20 lety pro potřeby bavorské vlády při jednání o čs.-německé smlouvě doporučoval zaměřit úsilí na navrácení nejdříve nějakého menšího movitého předmětu. Tak to v praxi zkusili Lichtenštejnové uplatnit při známém zabavení obrazu z českého majetku Vápenka. Ale u německých ani mezinárodních soudů neuspěli, proto přešli na politický útlak.
Také sudetoněmecký landsmanšaft podporovaný bavorskou vládou usiluje o změnu poválečného uspořádání v souvislosti s dekrety prezidenta čs. republiky. Nechce vzít na vědomí, že právě jeho požadavky směřující k revizi výsledků války patří na smetiště dějin a nikoliv ony dekrety, které vyjádřily závěrečná stanoviska vítězů nad nacistickým Německem a jeho politikou.
* Dějepis ve školách snad historii respektuje.
Když se podíváte na stav školství a na to, jak je ve středních i vysokých školách prezentována válečná doba a souvislost s dekrety, pak se nelze divit, že ten posun v hodnocení je značný.
* Tedy – výuka mimo historická fakta?
Neznalost historie se netýká jen výuky dějepisu a historie, ale také činnosti správních a soudních orgánů. Když sledujeme rozhodování soudů, setkáváme se s nepravdivými nebo protikladnými tvrzeními ohledně minulých dějů, která často vyplývají z naprosté neznalosti historických souvislostí doby války a teroru páchaného vůči českému obyvatelstvu. V těchto rozhodnutích se také ukazuje neinformovanost kolem perzekucí Židů a kolem legality poválečných opatření proti nepřátelům české státnosti.
* Máte na mysli konkrétní rozhodnutí?
Nedávno Nejvyšší soud rozhodoval spor mezi dědičkami Hugo Salma, jenž zemřel v roce 1946, a historičkou Nečasovou o tom, jak posuzovat jeho chování v době války. Historičce soud přikázal, aby se omluvila za svůj výrok. Ve studii totiž napsala, že přihláška k německé národnosti v žádosti o německé občanství byl čin blízký velezradě. Omlouvat se za hodnocení historického dokumentu týkajícího se záležitosti staré 80 let omezuje nejen svobodnou vědeckou činnost, ale věcně ten problém, zda lze považovat popsané jednání ve prospěch nacistického Německa právní i politicky za ospravedlnitelné z hlediska tehdejší doby i současnosti.
Ústavní soud již dříve konstatoval ve věci týkající se Colloredo-Mansfeldů, přesněji žaloby Christiny Colloredo-Mansfeldové, že podpis přihlášky k německé národnosti (kde je mj. uvedeno, že neměli židovské předky, že jsou rasově čistí, že působili jen v německých organizacích, nikoli v českých atd.) je čin, který byl v té době charakterizován jako velezrada. Ústavní soud tehdy v senátu doktora Musila označil toto jednání za nepřátelské vůči čs. státu.
Je příznačné pro současné trendy, že ohledně téhož jednání a téže osoby nedávno rozhodl Ústavní soud v senátu pod předsednictvím doktorky Šimáčkové, že majetkový postih byl údajně za židovský původ, aniž bylo doloženo, že nastaly obvyklé důsledky proti židovským míšencům.
J. Coloredo-Mansfeld přitom navštěvoval von Neuratha, jeho švagr byl funkcionářem jednotky SS a potvrzoval údaj J. Coloredo-Mansfelda o podání přihášky k německému státnímu občanství. Po svém vystěhování ze zámku získal Colloredo-Mansfeld byt ve vile, kterou gestapo konfiskovalo Dr. Ing. F. Skořepovi odvlečenému do koncentračního tábora. Doktor Skořepa po válce dal na J. Coloredo-Mansfelda žalobu. Představy, že by se protižidovská opatření prováděná nacistickým režimem uskutečňovala tak, že by se lidé s údajně částečným židovským původem stěhovali do vil poskytnutých gestapem, jsou v rozporu se všemi vědeckými poznatky o holocaustu, a spíše by připomínaly nacistický propagační film o životě Židů v Terezíně.
* A co archviní dokumenty?
Když jste se ptal na Lichtenštejny, tak se neberou na zřetel skutečnosti a také archivní dokumenty, které byly částečně publikovány i v Právu. Von Neurath jako říšský protektor v Praze podporoval šlechtické rody na úkor drobných zemědělských vlastníků. Přijímal příslušníky těchto rodů a podporoval je i při jejich žádostech o německé státní občanství. Podle návštěvní knihy navštívil 26. 5. 1940 von Neuratha také „Hans Prinz von Lichtenstein“.
Po nástupu Heydricha se to změnilo. V zájmu vedení války dával přednost tomu, aby při uplatňování německé politiky nezneklidňoval široké vrstvy obyvatel ohledně ztráty majetku a zaměřil se na opatření proti majetku velkých vlastníků.
* Dost se mluví o nárocích řádu německých rytířů.
Po celou dobu svého působení řád zdůrazňoval, že jeho cílem je šíření němectví také v nacistickém pojetí. Za okupace byl postižen. To ale neznamená, že činnost, která se příčila zájmům ČSR, je ospraveditelná. Ústava ČR v preambuli říká, že republika se hlásí k odkazu tradic zemí Koruny české a státnosti československé. Masaryk k 10. výročí republiky zdůraznil, že nejvýznamnějšími akty, které ČSR učinila, byla pozemková reforma a podpora státního školství.
Obojí se dnes reviduje a stát se postupně „odmasarykovšťuje“.
* Jdou podle vás církevní restituce před 25. únor 1948?
To k čemu dochází, je popření a snaha o zvrácení toho, co pozemková reforma znamenala. Maximální výměra zemědělské půdy měla být 50 nebo 250 hektarů veškeré půdy. Obrovské majetky, které se vracejí, jsou popřením nikoli zásahů po únoru 1948, ale přímo první pozemkové reformy po 1. světové válce.
V tzv. církevním restitučním zákonu se také mají vracet majetky, které byly zahrnuty do zákona o revizi první pozemkové reformy z roku 1947. Pro jeho přijetí byla i Československá strana lidová (ČSL), která byla i v rolnických komisích, jež provedení reformy navrhovaly.
Součástí poválečné revize reformy v roce 1947 měly být dva aspekty: dokončení toho, co nebylo provedeno v první reformě, a také opatření týkající se tzv. zbytkových statků, jež byly předávány politickým prominentům. Masaryk je v roce 1928 označil za politické zbohatlíky.
Pokud jde o církevní velkostatky, ČSL žádala, aby o každém vláda rozhodovala zvlášť. To ostatní strany odmítly.
Každá velká majetková změna má dva aspekty: v čí prospěch, na úkor koho.
*Komu tedy prospěla revize reformy?
První pozemková reforma měla pod vedením tehdejší nejsilnější pravicové strany agrárníků posílit střední stav, jenž měl zajistit stabilitu Československa. Měla také otevřít možnost návratu potomkům politických a náboženských exulantů po bitvě na Bílé hoře.
Po válce měla poskytnout půdu těm, kdo se vraceli z koncentráků, bojovníkům v zahraniční armádě, navrátilcům z emigrace, občanům z Podkarpatské Rusi a také lidem, kteří byli válkou poškozeni.
Na stránkách Práva jsem již upozorňoval, že například olomoucké arcibiskupství získalo v důsledku revize náhradu za movitý majetek. V rozhodnutích o provádění revize se uvádělo, v čí prospěch to má být provedeno.
Předmětem sporu je i rozhodnutí o konventu kněží maltézského řádu z 24. února 1948, což bylo před 25. únorem. V odůvodnění se uvádí, že mimo naléhavé potřeby pro místní příděly jsou dále důvodem převzetí požadavky obecného blaha a také získat půdní rezervu k usazení na půdě českých a slovenských krajanů vracejících se do vlasti – šlo asi o 700 rodin zemědělců z Rumunska, sedm tisíc z Jugoslávie, 250 z Bulharska a asi 500 rodin Volyňských Čechů.
* Může být přínosem personální změna v čele Pozemkového fondu? Jakou roli v tom hraje podle vás lidovecký ministr zemědělství, jehož strana se dožadovala právě tohoto resortu?
Dostal jsem informaci starosty Březiněvsi k církevním restitucím. Zatímco bývalý šéf fondu chtěl nechat mnohá rozhodnutí soudům, nové vedení prý hodlá pozemky vydat.
Ten, kdo chce postupovat rychle, by si měl uvědomit, že jde o prolomení hranice 25. února. A také, že v současné době se vede řada trestních řízení kvůli tomu, že někdo nespravoval státní majetek v souladu se zákonem. Může to platit i pro neoprávněné vydání majetku. Upozornil jsem již, že tento zákaz neobsahuje pojem faktické převzetí, a nelze tedy časové období svévolně měnit.
* Vraťme se v čase – jaká atmosféra panovala v roce 1948 mezi církví a státem?
Lhůtou při restitucích je 25. únor 1948. Podle názoru zákonodárce se až do toho dne uplatňovala svobodná vůle čs. lidu, kdežto poté již nikoli. Církev se přitom ještě v roce 1948 pohybovala v poměrně klidném prostředí, probíhala jednání mezi delegacemi vlády a katolické církve.
* A to lze doložit?
Arcibiskup Beran sloužil děkovnou pobožnost za to, že byl v červnu 1948 zvolen prezidentem Klement Gotwald, přičemž bohoslužbu nabídla katolická církev. Měla to být náhrada za to, že ostatní církve vyzvaly k volbě jednotné kandidátky, zatímco katolická církev to odmítla, protože kandidoval také páter Josef Plojhar v českých zemích a někteří další kněží na Slovensku.
* A pokud jde o ty vztahy?
Až do církevních zákonů probíhala jednání na nejvyšší úrovni o církevním školství, majetkových záležitostech a řadě dalších sporných otázek. Biskup Trochta tehdy řekl, že ani jedna strana není při svém jednání svobodná – církev katolická se musí řídit pokyny z Vatikánu a čs. vláda pokyny z Moskvy. A tím pak v roce 1949 zdůvodňoval krach jednání mezi státem a církví. Takže si myslím, že těžko tvrdit, že pobožnost za zvolení předsedy komunistů prezidentem znamená, že církev žila pod terorem.
Při zvolení rozhodného data je možné postupovat buď z hlediska formálního znění zákona – pak platí datum 25. února 1948, nebo zkoumat faktické vztahy, a pak by bylo třeba prokazovat, jaký prostor měla druhá strana ke své politice. O jednání biskupského sboru v té době existovaly odposlechy Státní bezpečnosti i informace, které jí byly poskytovány účastníky jednání.
* Není ovšem zajímavé, že v požadavcích se Němci odsunutí z ČSR stýkají s katolickou církví a že Lichtenštejni směřují podobně?
Lichtenštejni už po roce 1918 odmítali návrat potomků pobělohorských exulantů. Píše o tom moravský historik J. Vaculík v knize o návratu reemigrantů po 2. světové válce. V roce 1938 sděloval vládě generál Zahálka odpovědný za vyklizení čs. území, že mezi šlechtou, která požadovala další zábory ve prospěch Německa, jsou také právě Lichtenštejni.
* No a proč se o tom nemluví?
Mnoho informací bylo publikováno, ale veřejnost o nich zřejmě neví. Odkazy na tuto literaturu uvádíme i v učebnici ústavního práva. Právníci by měli znát alespoň to, co se požaduje po studentu právnické fakulty. Restituce velkého pozemkového majetku šlechty zpracoval mladý vědec Josef Benda v díle o 800 stránkách.
* Jak je hodnocena katolická církev a speciálně Vatikán za války?
I někteří němečtí autoři upozornili na tehdejší kolaboraci vedoucích kruhů církve ve Vatikánu i v českých zemích. V době, kdy byl zabit lidický farář a někteří duchovní včetně Berana a Trochty byli vězněni v koncentráku, špičky církve v českých zemích odsuzovaly západní spojence za bombardování Říma v roce 1943 nebo akce Sovětského svazu, jak o tom píše německý historik Brandes. Hierarchicky uspořádaná katolická církev se přesto vydává za mučedníka. Ano, trpěli někteří kněží. Politiku církve ale určovalo vedení církve v Praze.
Podává se falešný obraz o dějinách. Je to ideologie, která má vytvořit zdůvodnění pro majetkové nároky a přesvědčit veřejnost, že jsou oprávněné. Jednotlivci trpěli, kněží i laici, ale někomu jinému, tedy církvi, se má poskytnout velký majetek.
Již v 60. letech jsem usiloval o obnovu řeholí a s tím souvisel i návrh, aby existujícím řeholníkům byly poskytnuty k řeholnímu životu budovy, tedy určitý majetek na základě výčtového zákona. Tak se také po listopadu 1989 postupovalo. Stát se zákonem rozhodl poskytnout majetek na činnost církve. Později však zvítězilo pojetí, že právo katolické církve – právo církevní – je rovnoprávné suverénnímu právu státnímu a že církev má právo vůči státu vznášet žaloby. To je naprosto falešné, je to návrat před osvícenství a před josefinské reformy u nás.
* Vatikán mlčí? Podle papeže Františka přece církev příliš majetku nepotřebuje.
Pochybuji, že stanovisko Vatikánu k českým tzv. církevním restitucím je interpretováno pravdivě. A že by současný papež chválil české církevní resituce…? Od žádného představitele Vatikánu jsem to neslyšel, jen od některých českých biskupů.
Když už se mluví o církevním právu, nikdo si nevšímá např. kánonu 222 kodexu církevního práva. Ukládá věřícímu, aby se podíleli na všech potřebách církve tak, aby měl prostředky pro bohoslužby, pro charitativní činnost a pro slušné živobytí služebníků církve. V druhém odstavci se příslušníkům církve ukládá podporovat sociální spravedlnost a z vlastních požitků pomáhat chudým. Současní činitelé církve tuto povinnost danou vnitřními církevními předpisy přesouvají na stát a na jeho občany, aby ze svých daní přispívali na potřeby církve, a to právě na úkor sociální spravedlnosti, jež je úkolem státu. Postupují, jako by měli naprosto jiné znění tohoto církevního kodexu.
* A my jsme právním státem?
Podívejte, základem právního státu je stav právní jistoty také v majetkových vztazích. Období po listopadu 1989 je ve znamení neustálých změn ve vlastnických vztazích, což přináší také devastaci veřejného majetku, o který se nikdo v této nejistotě řádně nestará. Je to opačný postup, než byl stanoven po 1. pozemkové reformě. Takové majetkové škody postihují celou společnost. A tzv. církevní restituce znamenají další etapu prodlužující tuto majetkovou právní nejistotu.
* ČSSD chtěla před volbami zákon o církevních restitucích změnit. Teď už mlčí.
Opustila jeden ze svých základních slibů – změnit tento zákon. A odůvodňuje to koaliční smlouvou. Její partneři však vznášejí vzdor smlouvě požadavky, a dál ohrožují sociální postavení těch nejslabších. Miliardy pro církve zůstávají nedotčeny. A navíc – nehledě na znění zákona o Kanceláři prezidenta republiky má katolická církev získat budovy i v areálu Pražského hradu.
Je pravděpodobné, že občané na to budou reagovat v budoucích volbách. A pokud jde o hodnocení chování církví, to se odehrává v duchu biblického Kážou vodu, a pijí víno.
Podle Listiny základních práv a svobod se stát neváže na žádnou výlučnou ideologii ani náboženské vyznání. V poslední době však nemine významná státní ani vojenská událost, aby vedle nejvyšších státních činitelů nestál také kardinál. Navenek již vystupuje jen jedna církev, katolická. Co by na to asi řekl Masaryk? Zdá se, že tím opouštíme šanci na vstup do kulturního okruhu takových států, jako je Francie nebo Německo, a kráčíme spíš směrem Ukrajina, Rusko nebo stará c. k. monarchie.
Převzato z Práva, 30. 6. 2014
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz