Pochod Srbska do područí NATO

Zoran Djordjević, žalostný srbský ministr obrany, byl ve čtvrtek 9. července k vidění ve Varšavě, kam svědomitě přicestoval, jak se druží s honorací NATO a přidruženými monstry (např. ukrajinskou vražedkyní Nadijou Savčenkovou, která byla čestným hostem). Srbské ministerstvo obrany, zjevně potěšeno, že jeho ministr dostal šanci být vyfocen s někým důležitým, vítězoslavně tvrdilo, že pozvání Djordjeviće k účasti na tomto setkání je důkazem, že „srbská vláda se těší postavení stabilního a odpovědného partnera NATO.“

Jak potěšujícím se ono postavení nakonec ukáže, to ještě uvidíme. Pomalé leč pevné směřování Srbska k NATO znamená, že poselství prezidenta Putina přímo adresované východoevropským satelitům atlantické aliance – o tom, že poskytnou-li své území k rozmístění zbraní, které ohrožují ruskou bezpečnost, z nich může v případě jaderného střetu učinit legitimní odvetný cíl –, se nakonec může týkat i Srbska. Tedy pokud jeho vláda nepřijde k rozumu, nebo silně protinatovská a proruská veřejnost v Srbsku nepostaví své vládce na dávno potřebný pranýř.

Před několika měsíci, s malou fanfárou a z valné části mimo zorné pole veřejnosti prohloubila srbská vláda své zapletení s NATO (již je zapojena do programu „Partnerství pro mír“), a to podpisem dodatečné dohody o právním postavení sil [1] s touto aliancí, ačkoli Srbsko, technicky vzato, není členem. Následné zveřejnění této proradnosti způsobilo krátkodobý rozruch, než se veřejnost opět stáhla do své obvyklé strnulosti. Tato reakce, jakkoli krátkodobá, však nikoho nenechala na pochybách o tom, že si srbský národ naprosto oškliví NATO a vše, co s ním souvisí.

Postoje veřejnosti hrají ovšem jen částečnou roli. Neutralita není záležitostí preference, ale politiky, která je oficiálně zakotvena v srbské legislativě, která explicitně zakazuje připojení se k jakémukoli vojenskému bloku. [2] Nicméně nebyly známy žádné právní překážky, které by v tom mohly srbské politické elitě zabránit, jakmile dostala povely od svých západních vládců. Nedávno podepsali zlověstnou dohodu o právním postavení sil, která zaručuje jednotkám NATO neomezený přístup do nejrůznějších zařízení země a vojákům NATO diplomatickou imunitu a beztrestnost před srbskými soudy za jakýkoli přečin. V souladu s již dříve uzavřenými dohodami sedí personál NATO uveleben na srbském ministerstvu obrany. Jsou pravděpodobně zapojeni do „spolupráce“ a poskytování „poradenství“ armádě země, kterou nemilosrdně a ilegálně bombardovali před sedmnácti lety.

Nestydatost této dohody mezi NATO a Srbskem o postavení sil si lze nejlépe uvědomit při srovnání s podmínkami, za kterých Jugoslávie v březnu 1941 nakrátko přistoupila k paktu Osy (jehož zjevným pokračovatelem je dnes NATO). Tuto epizodu ukončil dva dny po podpisu dohody vojenský převrat, který rozzuřil Hitlera a uspíšil jeho rozhodnutí napadnout a rozbít Jugoslávii o deset dní později. Osa nicméně požadovala po Jugoslávii pouze to, aby zůstala neutrální po dobu války, zaručovala její územní celistvost a zavazovala se, že nikdy nebude požadovat využití jugoslávského území k vojenským účelům. Zda by tyto sliby byly v dlouhodobějším horizontu dodrženy, to je věcí spekulace, nicméně byly učiněny a písemně potvrzeny. V kontrastu s tím, NATO již provedlo brutální vojenskou kampaň proti Jugoslávii (přičemž Srbsko bylo její hlavní součástí), rozervalo tuto zemi po agresi v roce 1999, když okupovalo a následně zaručilo „nezávislost“ svému vazalskému teritoriu – Kosovu, a nyní získalo souhlas servilní vlády toho, co zbylo z této země, k volnému pohybu svého vojenského personálu s garancí diplomatické imunity. Tím, že tandem NATO a EU požadoval po Srbsku, aby se připojilo k protiruským sankcím, dal rovněž najevo, že nebude tolerovat nic, co by se podobalo srbské neutralitě. Zdá se, že dohoda s Hitlerem z roku 1941 byla ve všech ohledech mnohem výhodnější.

Je holým faktem, že NATO je jedinou bezpečnostní hrozbou, které Srbsko v rámci svého obzoru čelí.

Jak lze čekat, členství v NATO odmítá astronomicky vysoké procento srbského obyvatelstva. Nicméně, bezpočet dobře financovaných pronatovských „nevládních organizací“ a lobbistických skupin pracuje v Srbsku přesčas, aby vykreslovaly pozitivní obrázek aliance a údajných výhod, které Srbko po vstupu čekají.

Jejich činnost by se neměla podceňovat. Způsob, jakým bylo zvládnuto v sousední Černé Hoře rovněž nepopulární téma členství v NATO, by mohl poskytnout vodítko, jak se bude s touto záležitostí nakládat i v Srbsku. Vládnoucí režim v Černé Hoře kategoricky prohlásil, že o členství v NATO nebylo zapotřebí referenda a že tamní poslušný parlament byl zcela způsobilý, aby o této věci rozhodl – bez vměšování obyvatelstva. Podloudný postup, bez předběžného oznámení a veřejné debaty, jakým byla nedávno schválena dohoda o právním postavení sil srbským parlamentem, pravděpodobně představuje model, který bude následován, aby se dodal fíkový list legality případnému srbskému členství v NATO bez ohledu na skutečnost, že podle většiny průzkumů tuto myšlenku odmítá až 90% obyvatel.

Poněkud infantilní argumenty, které předkládá pronatovská lobby, aby protlačila užší politickou spolupráci s aliancí a posléze členství, se v podstatě skládají ze dvou bodů. Za prvé se argumentuje, jaksi kruhem, že vzhledem k tomu, že téměř všechny okolní země Srbska jsou již v NATO, bylo by geograficky hloupé, aby Srbsko nebylo. Stejný argument, za předpokladu, že by měl vůbec nějakou platnost, mohl být předložen Švýcarsku, které za 2. světové války ze všech stran obklopovalo území pod nacistickou kontrolou, že by bylo „praktické“ připojit se k táboru Osy.

Druhý falešný argument má co do činění s „integrací do euro-atlantických struktur“, jejichž klíčovou složkou je prý NATO. Tento narativ je předkládán jazykem, který připomíná podvodnou rétoriku „civilizační volby“, které bylo nedávno využito k dalšímu ohlupování důvěřivých ukrajinských mas. Až na to, že v Srbsku jsou těmi jedinými oklamanými (či zkorumpovanými či případně vydíranými), kteří to berou vážně, příslušníci naprosto autarkní a odcizené vládnoucí politické třídy, jejích médií a pomahači z „nevládních organizací“.

Každému, kdo je v Srbsku schopen rozumně uvažovat, je jasné, že základní cíl NATO, spočívající v začlenění země do jeho vojenského a politického rámce, je naprosto identický s tím Hitlerovým z doby před sedmdesáti lety. Souvisí to s plánovanou válkou proti Rusku a potřebou zajistit si kontrolu nad strategickým týlem, než bude útok zahájen. Burácení barevné revoluce v Srbsku je součástí téhož procesu zavádění „širokospektrální dominance“ a nahrazení na 99% podřízených loutek novou sestavou, která bude poslušná na 100%.

Pochopení, že NATO podloudně obsazuje jednu pozici za druhou a že se v Srbsku nepozorovaně zabydluje, vyvolalo před několika měsíci v Bělehradě krátký výbuch lidového rozhořčení, když se 20 000 občanů vydalo do ulic, aby protestovali. To se nemusí zdát moc ve srovnání s Řeckem či Francií, nicméně v komatózním Srbsku se to považuje za působivou demonstraci. Soustavný politický aktivismus však vyžaduje mnohem víc než nahodilý aktivismus několika nekoordinovaných dobrovolníků bez zdrojů, aby bylo možné organizovat masy či získat skutečnou podporu nějakého významného geopolitického hráče.

Demoralizovaní a pasivní Srbové nepochybně nesou hlavní břemeno odpovědnosti za to, že umožnili vládnoucí klice zkorumpovaných odpadlíků, aby je a jejich zemi klamali a zavlekli do katastrofy, kterou se členství v NATO a spojenectví s nepřáteli Ruska nevyhnutelně ukáže. Představitelé Ruska mají však také v této věci velký díl odpovědnosti. Dělají málo pro mobilizaci a povzbuzování svých přátel v Srbsku. Místo toho se věnují beznadějnému úkolu tuto vládnoucí elitu napravit a přesvědčit ji ke změně svého chování. Není-li Rusko připraveno ztratit Srbsko nesplněním svého závazku, což by byla tragédie pro obě země, které po staletí pojily společné hodnoty, musí urychleně oslovit přímo srbský národ a učinit z něj – namísto jeho odcizených vládců – těžiště své politiky.

Rusko nemá nic očekávat od spodiny, která tvoří vládnoucí vrstvy Srbska. Oni nezmění své způsoby, dokud – jak památně pronesl Nikita Chruščov – se krevety nenaučí hvízdat, možná ani pak.

Stephen Karganović

Zdroj: http://thesaker.is/serbias-march-into-nato-servitude/

Poznámky překladatele:

[1] Jednalo se o Dohodu mezi vládou Republiky Srbsko a Organizací NATO pro údržbu a zásobování o spolupráci v logistické podpoře [Agreement between the Government of the Republic of Serbia and the NATO Support and Procurement Organisation (NSPO) on Logistic Support Cooperation], která byla podepsána v září 2015 a ratifikována 12. února 2016 parlamentem. Tato dohoda navazovala na dohodu SOFA, která byla podepsána v lednu 2014 a ratifikována parlamentem v červenci 2015

[2] Jednalo se o Usnesení Národního shromáždění o ochraně suverenity, územní celistvosti a ústavního pořádku Republiky Srbsko [Rezolucija Narodne skupštine o zaštiti suvereniteta, teritorijalnog integriteta i ustavnog poretka Republike Srbije], které bylo přijato 26. prosince 2007. V odst. 6 se uvádí: „Vzhledem k celkové roli NATO, od ilegálního bombardování Srbska bez rozhodnutí Rady bezpečnosti až po přílohu č. XI odmítnutého Ahtisaariho plánu, který stanovuje, že NATO je ‚nejvyšší autoritou‘ v ‚nezávislém Kosovu‘, Národní shromáždění přijímá rozhodnutí o vyhlášení vojenské neutrality Republiky Srbsko ve vztahu k stávajícím vojenským aliancím až do případného vypsání referenda, které by učinilo konečné rozhodnutí o této otázce.“

Stephen Karganović je ředitelem nizozemské NGO Srebrenica Historical Project.

nwoo.org

Překlad Karel Hyka

nwoo.org