Po listopadu 1989 jsme změnili název státu …

Název Československá socialistická republika byl zřejmě pro značnou část z nás málo přijatelný. Nebylo tak těžké se vrátit k původnímu názvu - Československá republika. Ale to by nevypukla „válka“ o nový název. A tak jsme se stali na krátkou dobu Českou a Slovenskou federativní republikou, abychom se brzy poté rozdělili na Českou republiku a Slovenskou republiku.

Dnes všichni víme, jaké důsledky toto rozdělení mělo. Cítili jsme je stále silněji po dobu téměř 25 let. Není bez zajímavosti, že na rozložení společného státu Čechů a Slováků měly zřejmě zájem určité zahraniční síly. Prst některých ukazoval na Německo. To bylo státem, který se  sjednotil, východní a západní část splynuly, a tak nabylo na síle a vlivu. Na rozdíl od rozkladných procesů v Jugoslávii a v SSSR, které vedly k rozdrobení těchto států na menší celky. Podobně jako u nás.

A dnes se zdá, že naše státnost je pro někoho břemenem. Podívejme se na naši vládu, na některé její ministry. Doufejme, že všichni z nich ví, že jejich partnerem ve SRN je spolková vláda a její ministři. Nikoliv tedy nějaká zemská vláda, ani ta bavorská. Jednotlivé spolkové země mají jen fragmentární svrchovanost, např. nemají ani ministerstvo zahraničí.

Sobotkovci a bělobrádkovci toho však nedbají a pilně jezdí do Bavor na vdolečky. A tak vládu ČR snaživě pozemšťují. To ostatní raději v tomto případě pomineme. Dohoda a jednání následují hezky za sebou a vše se pak opakuje. Vytváří se falešný dojem, že Bavoři a Češi, když nejsou přímo bratry, tak jsou  aspoň bratranci, kteří jeden bez druhého snad ani nemohou být.

Mluví se již nejen o sbližování ČR a Bavorska, ale i o těsnějších vztazích, někde jsem četl. že jde o konvergenci. Pokud to je skutečně tak, pak musíme brát v úvahu, že vztah ČR a Bavorska je asymetrický. Na jedné straně je svrchovaný český stát a na druhé straně jen spolková země. Aby "partneři" si mohli padnout do náruče, bylo by dobré, viděno z hlediska těch, kteří o to usilují, aby Česká republika se dostala na úroveň spolkové země. Je to jednoduché, myslí si. Změníme název ČR na Czechii a odstraníme zjevnou překážku. A pak lehčeji dosáhneme vyrovnanosti s Bavorskem.

Tím bude vyřešen i problém s tzv. sudetskými Němci. Spadnou ze stolu "Benešovy dekrety" a všechna ta veteš se dostane na smetiště dějin. V tom smyslu se o tom mluvilo na různých místech.Touto cestou by se mohl naplnit i sen pana doktora V. Špidly o tom, že se staneme 17. zemí SRN.

Možná, že vše je jinak, že se mýlím v tom, či onom. Ať je to již jakkoliv, nedopusťme změnu názvu naší republiky. Nevíme,  zda bychom nenastartovali proces uvolňování naší státnosti, který by se mohl, za tlaku určitých sil, stát  nekontrolovatelným a nezbrzditelným. Nemáme záruku, že bychom nemohli skončit  podobně jako v r. 1992, dalším rozdělením státu. Měli bychom se naopak vydat zcela jinou cestou, ke sbližování nikoliv s Bavorskem nebo Německem, ale se Slovenskem, s nímž jsme téměř 80 let byli ve společném státu. Jakékoliv státoprávní spojení se Slovenskem, nebo i jen blízká a soustavná mnohovrstevná spolupráce obou republik, by nás posílily.

J. Kovář