Po Dunkirku - Němci ve Francii

– Itálie se chystá vstoupit do války

5. června 1940

Byl jsem v jednom z jihoanglických přístavů a viděl jsem návrat tisíců hrdinů z Dunkirku. Byli unaveni, strašně unaveni, ale nezlomného ducha a plni naděje a sebedůvěry. Byl to velkolepý pohled. Včera jsem na chvíli utekl tvrdé skutečnosti každodenního života do přírody. Slunce svítilo a v lesích byl boží mír. Ani jsem nemohl uvěřit, že v tomto překrásném světě se rozpoutalo peklo světové války.

Přemýšlel jsem o vás, o vašich tužbách a obavách a pojednou jsem se cítil zcela volný a klidný. Vždyť zde v Evropě je místo pro všechny, kdož touží po míru a tichu. Všichni, kdož se koří síle, musí se nakonec vyčerpat ustavičnou bláznivou zběsilostí. A spravedlnost je na naší straně, na vaší straně, na straně spojenců.

Slavná Francie stojí tváří v tvář zuřícímu nepříteli, který patrně zahájí svůj útok v několika příštích hodinách. S láskou jsem vzpomínal na hrdinnou zemi, která se po staletí musela bránit proti témuž nepříteli. Dneska znovu stojí Hitlerovy armády na půdě svobodné Francouzské republiky. Hitler ve svém šílenství poslal předevčírem 250 letadel na Paříž. Mezi oběťmi byly také děti. Jenom zbabělec a netvor může takto terorisovat civilní obyvatelstvo. A pak se ještě dr. Goebbels odvažuje lhát a prohlašovat, že ve Francii řádí teror nového ministra vnitra Mandela. Chápu nespokojenost dr. Goebbelse, když poznal, že pevná ruka Mandelova připravila Německo o naději, že jako v jiných zemích i tu by mohlo zvítězit zradou. Však víte sami, že život v demokracii je rájem u srovnání s barbarstvím Himmlerovým a Frankovým.

Itálie se připravuje a zdá se, že v krátku i ona vstoupí do války. Vášeň zaslepuje znovu předvídavost státníka a klamné naděje v rychlé vítězství mohou Mussoliniho přimět k neuváženému kroku. Tak tedy vypadá situace. Vážná a nesmírně důležitá. Anglie stojí ve zbrani jako jeden muž na obranu své svobody - a bude ji hájit právě tak odhodlaně jako Francie.

Chtěl bych vám povědět něco příjemného - však i k tomu se naskytne příležitost — o tom nepochybujte.

Opakuji. Buďte klidní, stateční a mějte důvěru ve vítězství věcné pravdy, spravedlnosti a sociálního pokroku. Ne otroci, nýbrž svobodní dělníci - to je a musí zůstat naším programem.

Sbohem a hlavy vzhůru!

Na brzkou shledanou!

*

Měsíce duben, květen a červen 1940 byly pro spojence snad nejkritičtější. V dubnu napadl Hitler Dánsko a Norsko. V květnu Holandsko a Belgii. V červnu přinutil Francii ke kapitulaci. K tomu všemu vyhlásila 11. června Itálie válku spojencům. V pouhých třech měsících získalo Německo téměř 400.000 čtverečných mil, t. j. plochu čtyřikrát větší než Velká Britannie se Severním Irskem; nadobro vyřadilo největší armádu pevniny a zajistilo si jako spojence 43miiionový národ se silným loďstvem a důležitými námořními základnami.

Tváří v tvář této krisi podal britský lid nezapomenutelný důkaz neohrožené mysli. Za vedení nového ministerského předsedy Winstona Churchilla podařila se evakuace Dunkirku. Zámořská armáda, čítající přes 335.000 mužů, která byla považována za nadobro ztracenou, byla zachráněna se ztrátou pouze 30.000 vojáků. Zachráněny byly také zbytky spojeneckých armád, které prošly peklem francouzské fronty. Z příslušníků spojeneckých národů, kteří následovali své vlády a jejich politické vůdce na útěku do ciziny, byly na britské půdě vytvořeny nové jednotky. Nebyla nouze o hrdiny ochotné bojovat i za těchto zoufalých podmínek. Bylo však třeba co nejrychleji nahraditi ztracenou výzbroj; bylo třeba zmařit náskok, kterého Osa dosáhla ve zbrojení. Bylo jasně potřeba americké pomoci.

Když 4. června 1940 Winston Churchill hovořil v parlamentě o slavné evakuaci Dunkirku, končil těmito pamětihodnými slovy:

„Budeme bojovat na pobřeží, budeme bojovat na polích a v ulicích, a i kdyby se stalo, čemuž ani na okamžik nevěřím, že tento ostrov nebo jeho větší část by byla porobena nebo vyhladověna, tu naše zámořská říše, ozbrojená a hlídaná britským loďstvem, bude pokračovat v boji, dokud z vůle Boží Nový svět nevykročí k záchraně a k osvobození světa Starého.“ Byl jsem v tomto Novém světě. Americké veřejné mínění bylo vystaveno obrovským změnám v několika málo měsících. Ačkoliv tehdejší americký vyslanec v Londýně, Joseph Kennedy, prohlásil na počátku března, že vůle amerického lidu vyhnout se válce je silnější než kdy dřív, ministr Cordell Hull prohlásil dne 20. června v projevu na harvardské universitě: „Ještě nikdy nebylo zoufalejší potřeby, aby muži a národy milující mír a chránící zásady moderní civilisace soustředili své duševní a hmotné zdroje, každou unci své morální a fysické síly v nepřemožitelnou obrannou moc.“

V polovici srpna prohlásil president Roosevelt zástupcům tisku, že vláda Spojených států jedná s Kanadou o spojené obraně západní polokoule a že spolu jednaly o možnostech pronajmout několik námořních a leteckých základen, nezbytných k takové obraně, Velké Britannii. Na počátku září byla tato jednání Spojenými státy ukončena propůjčením padesáti torpédoborců Velké Britannii. Ke konci září dosáhly americké dodávky Velké Britannii 700 letadel za měsíc. V témže měsíci president Roosevelt podepsal zákon, jímž byla zavedena povinná vojenská služba, a zákon, který umožnil námořnímu departmentu započít se stavbou 200 lodí.

Po mém návratu ze Spojených států byla nálada veřejného amerického mínění definitivně pro spojence. Pakt tří velmocí, který byl podepsán v Berlíně krátce před mým návratem, přivedl Ameriku ještě blíž k okruhu našeho vlastního válečného úsilí.

Jan Masaryk: Volá Londýn , str. 58-61

reprint vydání z roku 1948