Hlavním záměrem tohoto příspěvku je ukázat, proč téma Masarykovy "humanitní demokracie" zůstává trvale důležité, pokud nám jde o rozvíjení demokracie, o hledání cest k funkční demokracii. Existuje téměř obecně sdílená shoda, že demokracie není ve střední Evropě rozvíjena způsobem, jaký většina lidí očekávala a jak by bylo ku prospěchu její celkové úrovně – mravní, kulturní, občanské, sociální, ekonomické atd. Tento příspěvek se pokusí alespoň částečně problém objasnit v širších souvislostech.
Téma demokracie je důležité také z hlediska skutečnosti, že mnohé aspekty demokracie jsou na ústupu i na Západě v důsledku neoliberálních a globalizačních tlaků ekonomicky mocenských vrstev. Relevantní je také skutečnosti, že mnozí intelektuálové jsou zcela dobrovolně a nekriticky ve službách tohoto málo demokratického procesu, ačkoli svoboda moderní vědy je historicky úzce spjata s osvícenským úsilím o rozvoj demokratizace, demokracie, svobodou vědeckého bádání a službě úrovni společností.
Na začátku je nutné zdůraznit, že koncept demokracie včetně Masarykova konceptu humanitní demokracie, stojí v řadě aspektů v opozici vůči principům liberální demokracie. Masaryk vnímal moderní demokracii jako civilizační jev, podmíněný obecným vývojem, důkladnými znalostmi o společnosti, obecnou atmosférou, v níž od renesance a osvícenství idea humanity, humanitní ideál stál v popředí intelektuálního myšlení i úsilí. Zároveň Masaryk do svých názorů zabudoval důležitý poznatek, že úspěšné rozvíjení demokracie musí být úzce spjato s úrovní každé historií integrované společnosti, většinou národa nebo státu, a se znalostí jejich problémů. Poukazoval na to, že demokracie je jev jen částečně přirozený pro lidskou existenci, neboť většina lidí má značnou inklinaci usilovat ne o spravedlnost, která je hlavním principem demokracie, ale o privilegia na úkor druhých, zvláště slabších nebo v slabší pozici. Bylo však nesporné, že demokracie se svými hodnotami, principy a institucemi měla daleko větší potenciál a schopnost brát ohled na potřeby a úroveň většiny a celku, než systémy jiné. Její součástí jsou principy a instituce, které umožňují veřejnosti ovlivňovat politická rozhodování ke svému prospěchu více než ostatní systémy, v nichž trvale vládne privilegovaná menšina. Ideál demokracie měl potenciál udávat krátkodobý i dlouhodobý směr k pozitivnímu rozvoji společnosti v kontextu nejrůznějších konfliktních názorů a zájmů. Tím vším měla demokracie jako politický systém daleko mravnější základy než systémy jiné.
Masaryk zdůrazňoval, že "idea pokroku a vývoje byla hlásána a všeobecně přijata současně s požadavkem demokratismu." / … / "Demokratismus je pokrokový a obrozující, poněvadž spoléhá na zkušenost historického vývoje..." Demokracii viděl i jako "úsilí proti nadpráví, proti násilnosti" Je nutné zdůraznit, že si Masaryk nedělal iluze, že existuje nějaká dokonalá demokracie, ale její hodnoty, principy a důsledky pro většinu lidí považoval za hodna trvalého úsilí, a to i navzdory dočasným zvratům. Humanitní demokracie, na rozdíl od liberální demokracie, stála převážně na hodnotách a principech, které lidé mohli pozitivně sdílet – zodpovědnost nejen za sebe, ale i za druhé a za celek, charakter člověka, svoboda jako konstruktivní dimenze, princip rovnosti a rovnoprávnosti, kultura jako úsilí o pravdivou reflexi podstatného ve vztahu k jednotlivcům i společnosti a přispívající k porozumění světa, ve kterém lidé žijí, princip sociální spravedlnosti, schopnost efektivní spolupráce, kolektivní identita (národní) stejně důležitá jako individuální. Sdílení pozitivních hodnot, mravních i vytvářených společnou zkušeností, přispívalo také k větší vzájemné důvěře a úctě lidí, hodnota pro rozvíjení demokracie nezastupitelná.
V praxi se hodnoty demokracie střetávaly nejen s konzervativními (stavějícími na konceptu společnosti hierarchicky organizovaném) a jinými nedemokratickými orientacemi, ale i s liberalistickými principy. Evropská historie dostatečně ukazovala, že touha i úsilí lidí po lepším údělu je součástí jejich psychického, mravního, emocionálního i intelektuálního vybavení, ale že toto úsilí bylo většinou násilně potlačováno mocenskými menšinovými vrstvami. V důsledku toho existovalo jak nesmírné plýtvání lidskými zdroji – morálními, intelektuálními i fysickými tak časté destruktivní konflikty na různých rovinách. Tyto konflikty mají v různých formách a stupních trvalý ráz.
Je několik základních předpokladů, které budou postupně zmíněny v širším kontextu, na kterých Masaryk rozvíjel své názory na demokracii. Především Masaryk s osvícenci věřil, že existují možnosti k rychlejšímu pozitivnímu rozvoji lidí i národů a že je možné uspořádat společenské a politické poměry tak, aby většina lidí mohla žít důstojně, zdravěji, a ne v mravní, sociální a duševní zanedbanosti. Tato jeho humanistická víra prolíná téměř všechny jeho práce i všechno jeho úsilí. Její součástí je myšlenka možnosti vývoje a pokroku ve velmi širokém smyslu – kulturním, mravním, politickém, sociálním, individuálním, společenském, ekonomickém. Toto pojetí pokroku se lišilo od liberalistického a marxistického, zaměřených úzce ekonomicky a tím převážně materialisticky, postrádajíc širší mravní a kulturní základ. V případě liberalismu je pokrok chápán převážně jako spontánní, téměř ničím neregulovaný ekonomicko-technologický rozvoj, v němž různé druhy destrukce se považují za přirozené. V případě marxismu jako centrálně řízený proces, v němž není mnoho prostoru pro individuální a skupinovou iniciativu. Na rozdíl od nich, Masarykovo chápání života a společnosti bylo mnohovrstevné, důkladněji odrážející důležité aspekty lidského bytí – duchovní, mravní, ekonomické a sociální jako mající rovnocenný význam pro úroveň a kvalitu jednotlivců a společnosti. Masaryk rozvíjel svůj koncept "humanitní demokracie" také jako mravně opodstatněný protiklad proti jiným soudobým humanitním ideálům, které měly ambice řešit existující hluboké sociální problémy a konflikty společnosti ku prospěchu zanedbané většiny lidí.
Dalším Masarykem zdůrazňovaným předpokladem možnosti demokracie je existence dostatečně integrované společnosti. To implikovalo jeden z nejdůležitějších přínosů Masarykova přístupu k ideálu demokracie, jímž byl názor, že rozvíjení demokracie musí být svázáno s konkrétními podmínkami, potřebami, úrovní a možnostmi každého specifického národa, vzhledem k tomu, že byly integrované dlouhou historií. Rozdíly v jejich úrovni, tradicích a podmínkách k rozvoji byly a zůstávají podstatné. Zdůrazňuji tento fakt i proto, že někteří západní historikové, kteří se vrací k problematice demokracie, například John Dunn, začínají více jak o sto let později než Masaryk, zdůrazňovat respekt pro národní entity, národní stát (v politickém smyslu) jako nutnou podmínku pro úspěšný rozvoj demokracie. Tím se odklánějí od značně rozšířeného vnímání demokracie jako převážně konkrétního institucionálního modelu (v současnosti spjatého s praxí volného trhu a ideologií neoliberalismu), aplikovatelného bez ohledu na specifické podmínky společnosti.
Liberalistický model postavený v podstatě na principu "kdo z koho", proponuje hodnoty jako individualismus, bezbřehou svobodu, konkurenci i destruktivní, ignoruje důležitost kolektivní identity lidí, prosazuje práva na úkor povinností, ignoruje potřebu komplexní společenské reflexe přispívající k porozumění světa, života. Tím se ztrácí kultura jako nezastupitelná hodnota pro integritu, stabilitu a mravní úroveň společnosti. Kultura se stává více zábavou orientovanou na soukromí lidí, pudové, šokující, a v důsledku toho přispívající k mravní a politické nedospělosti veřejnosti. Liberální model obvykle zahrnuje aspekt expanse a implicitně víru, že malé, jiné a méně rozvinuté národy jsou na překážku „pokroku“ a že konkurence, třebas destruktivní, si s touto situací poradí. Takovýmto chápáním „demokracie" se v minulosti vyznačovala hlavně koloniální politika a v současnosti například americká politika. Výchova mocenské vrstvy v souladu s tímto modelem je nutně odtržená od potřeb a pozitivních možností většiny lidí. Masaryk souhlasil s Palackým a Havlíčkem, že liberalismus v podstatě neměl pozitivní program a že jeho fundamentální principy bylo snadné zneužít k atomizaci společnosti i k destrukci. Záměrné narušování integrity společnosti podrývá její mravní základ, který je jednou z důležitých podmínek pro rozvíjení demokracie.
Masaryk oprávněně počítal s ještě dlouhou existencí národů a vnímal je jako optimální komunitu (ale ne jedinou) pro rozvíjení demokracie proto, že většina jejích jednotlivců se s ní může bez problémů smysluplně ztotožnit: jazyk, území, tradice, historie, schopnost efektivně komunikovat o společných potřebách, zájmech, problémech, možnost vytvořit politickou sféru jako sféru veřejného zájmu k působení pro nápravu společných problémů, atd. Takto dlouhou historií integrovaná společnost má daleko větší potenciál i pro rozvinutí vzájemné důvěry lidí, jeden z nutných atributů pro existenci demokracie. Užší nebo širší entity nabízejí lidem ke ztotožnění mnohem užší oblasti společných dimenzí, což stěžuje jak komunikaci o společných problémech, jejich řešení tak vytvoření politické sféry jako dimenze efektivní politické účasti veřejnosti.
Další důležitý Masarykův předpoklad se týkal mravní dimenze demokracie. Vzhledem ke křesťansko-židovským základům západní civilizace, Masaryk, podobně jako mnozí osvícenští myslitelé, přijal do základů své filosofie demokracie řadu axiomů, vycházejících z původního křesťanství: princip rovnosti lidí před bohem (z něho bylo logicky snadné vyvodit princip rovnosti ve společnosti), víru v rovnocennost a neodcizitelnost duševního a mravního potenciálů jednotlivců (z níž se dalo snadno odvodit právo ho rozvíjet ke svému prospěchu i k prospěchu druhých). Nejpodstatnějším však byl princip křesťanské lásky - "miluj bližního svého jako sama sebe", který znamenal vědomé úsilí o konstruktivní přístup k sobě a zároveň k druhým na individuální i kolektivní rovině (včetně národů). „Láska musí být pozitivní a spočívá v naději, na víře v možnost lepšího.“ Z tohoto základu vyplynul další fundamentální princip demokracie ve společenské a politické rovině, kterým je spravedlnost. Implicitně bylo zahrnuto obecnější přesvědčení, že je nespravedlivé a nelegitimní dělit lidi ve společnosti na privilegovanou mocenskou menšinu a ovládanou nerovnoprávnou většinu, jak to činí většina nedemokratických systémů.
Masaryk si byl vědom, že demokracie ke své existenci potřebuje hodnoty, které přispívají k integraci společnosti a k obecné zodpovědnosti. To zahrnuje mravnost a etiku jako součást politické a ekonomické dimenze, a princip spravedlnosti nejen jako právní záležitost, ale jako úsilí prostupující soukromým, veřejným a politickým životem. V tomto kontextu je ekonomický systém součástí společnosti, přispívající k její úrovni a ne jako prostředek k cílům a privilegiím převážně prospěšným mocenské menšině.
Privilegovaná pozice neoliberálního ekonomického systému mu i v současnosti dovoluje nepřiměřeně zasahovat do společenského, sociálního i politického systému. Zvláště nebezpečné jsou jak tlaky na změny v pohledu na historii, z nichž zatracovány jsou zvláště pohledy národní, sociální a syntetické, tak v pohledu na důležitost historiografie jako vědy. V moderní historii máme dostatek svědectví, že mocenské vrstvy vždy usilují o zmanipulování výkladu dějin ke svým zájmům. Dnešní důraz na historii všedního dne, životopisy osobností málo významných s důrazem na soukromý život, přeměňování historie na "mýty", "gender studies", odklon od politické historie, atd., bohužel patří většinou do této kategorie. Atomizace pohledu na historii nedává mnoho možnosti vytvářet syntetické pohledy, se všemi důležitými i dlouhodobými souvislostmi. V důsledku toho se narušuje pro demokracii nezastupitelný aspekt historie jako integrující síly, jako cesty k sebeznalosti, jež je také důležitou podmínkou demokracie.
Zmíněnými přístupy, někdy zvanými konjunkturální, se také zvolna opouští osvícenské základy, na kterých byla historiografie vybudována jako věda důležitá pro úroveň lidí a společností. Podemílá se nejen kolektivní sebeznalost národa i lidí, ale i jejich mravní a politická dospělost a obecná úcta k tomu, co bylo v minulosti pozitivně vytvořeno a zodpovědnost za zachování těchto hodnot. To souvisí i se zodpovědnou výukou a popularizací oboru. Podemílá se tím i schopnost kritického přijímání různých trendů a tlaků zvenčí, s ohledem na úroveň a skutečné potřeby vlastní společnosti, současné i dlouhodobé. Tím vším se podrývají důležité podmínky pro rozvoj demokracie, tak jak byly formulovány mnohými osvícenci i Masarykem. Ti, kteří z této situace nejvíce a vědomě těží mají ve skutečnosti nesmírné pohrdání s těmi, kteří se nechají do těchto pozic vmanipulovat a nejsou schopni bránit mravní, kulturní a duchovní úroveň své komunity. Nadbíhání moci a nekritické přijímání jejích pozic je jeden z nejnebezpečnějších rysů inteligence, dlouhodobě ve své podstatě sebe destruktivní. (Celý proces rozleptávání kultury integrovaných společností za pomoci "vlastních elit" je znám již z kolonií).
Pokud inteligence v humanitních vědách nechce opět ve své většině klesnout jen na službu nedemokratické moci a jejích cílů, měla by se v osvícenské tradici zabývat důkladnou komplexní a kritickou reflexí reality v kontextu možností rozvíjet demokratizaci a demokracii v politickém i nepolitickém smyslu a ve vztahu k úrovni společnosti. To znamená jak zodpovědnou práci tak zodpovědnou popularizaci vědy a znalostí. Inteligence jako vrstva užitečná úrovni většiny lidí vznikla jako síla kritická k moci, která si osobovala příliš mnoho práv nad většinou a neumožňovala její pozitivní rozvoj. Masaryk vystihl situaci velmi přesně: "Vědění, kritické vědění je demokracie, aristokratismus pochází z mýtického pojímání světa a života."/ ... / Jestliže mýtus svou podstatou je ukvapené usuzování, podle analogie, tedy jeho antropomorfisování znamená eticky egoismus, politicky centralismus a proto absolutismus." Jinými slovy demokratizační role inteligence ve smyslu přispívání k duchovní a mravní úrovni většiny jednotlivců (včetně politiků) a společnosti, je její nejdůležitější role - vlastně ospravedlňuje její existenci z hlediska veřejnosti, která ji navíc platí. "Kritika, kriticismus jest proto podmínkou nejen vědění, nýbrž také demokratické rovnosti a svobody; bez kritiky, bez veřejnosti není vědění, není demokracie. Zcela správně byla demokracie nazvána érou diskuse." ... "Demokracie žádá novou politiku, jež má být vybudována na základě vědecké sociologie, a všech teoretických věd" (filosofie, sociologie, vědy státní, právní, národní hospodářství atd.). "Vedle vzdělávání (činnost osvětová) je výchova hlavní starostí demokracie – demokracie vede s teokracií boj o školu, o onu "officina humanitas", dílnu lidskosti jak ji nazval Komenský." V tomto duchu sepětí inteligence se společností, jejími problémy a potřebami, se Masaryk snažil vychovávat českou inteligenci po více jak tři desetiletí s výsledky, které zasluhují jak pozornost, úctu tak následování.
Jakkoli Masaryk uznával demokratické politické instituce za nezastupitelnou součást demokracie, nepovažoval je za zcela spolehlivou záruku její funkčnosti, pokud jejich duch, pravidla a přesvědčení lidí v nich fungujících, nebyly v souladu s demokratickými hodnotami, principy a znalostmi. Ty samozřejmě souvisí s kvalitou a dostupností vzdělání, se schopností nestavět osobní prospěch nad veřejný. Vzdělání také umožňuje existenci rozvíjení demokratické politické kultury, umožňuje efektivní veřejnou politickou diskusi o důležitých potřebách, zájmech a problémech společnosti a zároveň dostatečnou representaci veřejných potřeb a zájmů v politických institucích. Neméně důležitá je možnost kontroly moci veřejností, pro níž je znalost reality, včetně historie, a ve vztahu k demokracii, nejpodstatnější. Masarykovo, že "bez znalosti minulosti není možné rozumět přítomnosti a bez znalosti přítomnosti není možné rozumět minulosti" je stále platné a znamená hlavně rozumět důležitým souvislostem. Jak potřebné znalosti a přesvědčení u většiny lidí vybudovat stále zůstává jednou z nejtěžších otázek demokracie, která je ale postmodernismem záměrně odsouvaná do zapomnění. Naštěstí, historické zkušenosti podávají cenné znalosti, jen je třeba jim věnovat dostatek pozornosti.
Důkladná znalost reality vyplynula jako primární a nutná podmínka pro rozvíjení demokracie, jejíž unikátní ambicí je řešení existujících problémů diskusí, relevantními odbornými znalostmi a politickými kompromisy ku prospěchu většiny i celku. Než Masaryk začal formulovat svoje teoretické názory na demokracii, prostudoval nejen díla západních myslitelů, ale studoval důkladně i českou realitu, včetně historie a jejích významných osobností. Důkladnou pozornost věnoval zvláště historiografií zanedbanému reformačnímu a obrozeneckému proudu. Byl fascinován tím, že nebyl jen úsilím proti útlaku, nesvobodě, nemravnosti mocných, ale měl silnou, konkrétní pozitivní náplň, vztahující se ke svobodě lidí – osobní, ve vztahu k Bohu, v myšlení, v mravní úrovni, ve vzdělávání, v sociální oblasti. Tato pozitivní náplň počínaje Mistrem Janem Husem, pokračující Petrem Chelčickým, Janem Amosem Komenským a částečně vědomě českými obrozenci, byla, podle Masaryka, nejvýraznějším svědectvím v české historii snah lidí po svém pozitivním rozvoji a důstojném životě. Požadoval, aby tento proud byl zastoupen ve školních učebnicích. Výsledkem jeho práce zkoumající minulost ve vztahu k humanitním a demokratizačním proudům byl spis Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození, vydaný již koncem roku 1894. Jejím nejcennějším a nejtrvalejší aspektem je, že v ní Masaryk formuloval filosofii české historie, vztahující se přímo k demokratizační orientaci v historii.
Důkladnější a objektivnější znalost historie měla také přispívat k jasnější identitě mladé české inteligence, která v tomto ohledu žila ve značné krizi, nekriticky přijímala různé módní a přechodné myšlenkové proudy (anarchismus, individualismus, socialismus, kosmopolitismus a mnoho dalších), kterým nerozuměla a které byly spíše únikem od reality, od zodpovědnosti za úroveň svého života i života společnosti. Znalost historie měla přispívat k její jasnější intelektuální orientaci, ke schopnosti chápat důležitost své práce ve vztahu jak ke svému prospěchu tak k úrovni svého národa, což souviselo s rozvojem demokracie. Znalost tohoto proudu měla být i zdrojem zdravějšího sebevědomí inteligence a zdrojem dospělejších co nejméně zjednodušujících přístupů k realitě, při vědomí, že konflikty jsou neodstranitelnou součástí lidské existence, ale že je možné jim do značné míry předcházet a že je možné se je naučit řešit nenásilnými způsoby. Navzdory konzervativním a liberalistickým přístupům podceňujícím důležitost kolektivní identity jednotlivců, zvláště národní, znalost historie dokazovala její důležitost pro demokracii.
Masarykem zdůrazněný aktivní, pozitivní proud české reformační historie, občas krutě potlačovaný, málokdy ve společnosti převažující, přitom však stále živý, byl formulován jako filosofie dějin, brzy dokonce uznávaný jako "česká filosofie". Obsahoval již to, co Masaryk nazval "humanitní ideál", termín převzal od Jána Kollára, aby zdůraznil kontinuitu tohoto pozitivního ideálu. Masaryk předložil svou filosofii historie české inteligenci jako zdroj užitečných znalostí, jako inspirační zdroj i jako způsob konstruktivního myšlení, založeného jak na víře v pozitivní duševní a mravní potenciál lidí, tak na víře, že je v lidských silách a v zájmu úrovně všech i budoucnosti se vědomě věnovat práci k jeho rozvíjení. Kvalifikovaný a zodpovědný přístup k úrovni národa a záležitostem veřejného zájmu je tu propojen s konstruktivní osobní životní filosofií a s pěstováním charakteru. Tento humanitně-demokratický postoj nutně zahrnuje i schopnost odporovat zlému, destruktivnímu, zavádějícímu, obvykle hřešícímu na lidskou pohodlnost, strach, kariérismus a touze po privilegiích.
Vzhledem ke svému vzdělání a vlivnější pozici, inteligence byla v tomto kontextu v pozici hrát nejdůležitější roli ve vztahu k rozvíjení celkové úrovně společnosti, demokratizace i demokracie. Svým požadavkem, aby se historikové soustředili na důležitou problematiku v širším kontextu, aby používali metody i z jiných oborů (filosofie, sociologie, etnografie, ekonomie, atd.). Masaryk ovlivnil nečekaným způsobem celou řadu mladých českých historiků, kteří začátkem 20. století začali produkovat díla, která jsou cenná do dnes. Dvě otázky, které vyvstaly v důsledku specifických pozitivistických a liberalistických přístupů, s námi zůstávají stále – zda je legitimní princip "věda pro vědu" a zda je legitimní sejmout z beder intelektuálů zodpovědnost za to, jak se výsledky jejich práce využívají či zneužívají. Obě otázky úzce souvisí s úrovní lidského svědomí a intelektuální zodpovědností.
V obecnějším kontextu Masaryk pokračoval ve víře Palackého a Havlíčka, že soustředění se na rozvíjení úrovně vlastní společnosti, převážně vlastními silami, bude přispívat nejen k vyšší úrovni a sebeúctě národa, ke konstruktivnějším vztahům mezi lidmi, k většímu pocitu sounáležitosti, ale bude i cestou pro rovnoprávnější a důstojnější pozici českého národa v habsburské říši, případně mimo ni. Problém potenciálně zahrnoval i potřebu větší úcty velkých národů k malým, myšlenku, kterou Masaryk mnohokrát důkladně rozebíral již jako poslanec v říšské radě, a kterou koncem první světové války rozvinul v Nové Evropě. Chtěl inspirovat obecné vědomí, že malé národy starající se o svou celkovou úroveň, nejsou na obtíž pokroku, jak tradovali Němci, liberálové i marxisté, ale naopak, tam, kde se usiluje o jejich potlačení, je to na úkor pozitivního rozvoje všech.
Masaryk si byl vědom, že zásluhou českých obrozenců se dosáhlo obdivuhodných výsledků v kultuře, vzdělávání i v základech demokratické politické kultury. V politické oblasti bylo však třeba intensivnější práce. Hledal proto cesty k intensivnějšímu politickému vzdělávání inteligence i veřejnosti obecně, pokud měly hrát v politice potřebnou roli vztahující se k rozvíjení demokratizace a demokracie. Stranou nenechal ani úroveň politických stran a zájmových organizací. Z čistě praktického hlediska, orientace na demokracii vyžadovala v celé habsburské říši politiky chápající, že demokratizace a demokratické řešení vnitřních problémů bude ku prospěchu všech i celku.
Masaryk vystupoval od roku 1891 jako poslanec za mladočeskou stranu do říšské rady s cílem přispívat, spolu s dalšími českými poslanci, k důkladným znalostem problémů říše i českých zemí a s velkou nadějí, že tím přesvědčí parlamentní většinu o potřebě zásadních reforem politických, národnostních, sociálních, vzdělávacích, atd. Masaryk brzy pochopil, že podcenil rigiditu nedemokratických postojů konzervativních sil, ať již tradičních (šlechta, panovník, katolická církev, Austro-Němci jako vládnoucí národnostní skupina) tak podnikatelských vrstev (zvláště korporací), které si nedovedly představit ekonomický a společenský systém bez svých privilegií a levné pracovní síly. Tu tvořily hlavně nerovnoprávné národy, včetně českého, a většina nižších tříd, sociálně na úrovni, která podemílala jak jejich zdraví, mravnost, věk a pozitivní rozvoj tak jejich důstojnost. To, že projevy českých poslanců, zvláště Masaryka, byly uveřejňovány často doslovně, až do vyhlášení výjimečného práva v září 1893 v Národních listech a v Čase, znamenalo mnoho pro politické vzdělávání české veřejnosti.
Když Masaryk se svou demokratizační metodou úzkého kontaktu poslanců s problémy a potřebami společnosti neuspěl pro neústupný odpor rakousko-německých poslanců v říšské radě, soustředil se více na práci, která vedla k politickému vzdělávání české veřejnosti, zvláště mladé inteligence. Působil prostřednictvím svých spisů, brožur, veřejných přednášek a článků. Své kritické názory na českou politiku pojímal z perspektivy potřeby rychlejšího politického dospívání a demokratizace společnosti, odborné kompetence a zodpovědných politických přístupů. Svými publikacemi ovlivňoval veřejnost i část české inteligence, odvádějíc je od radikálních postojů a od zjednodušených pohledů na realitu a na politiku. Nemluvě o značné části inteligence, mnozí čeští demokratičtí politikové, aktivní za první československé republiky, byly ovlivněni nejen Masarykovým realismem, ale prošli před rokem 1914 i jeho "politickou školou".
Pro politické vzdělávání veřejnosti, včetně inteligence a politiků, byl stále nejdůležitější objektivně informující, analytický a demokraticky orientovaný denní tisk. V důsledku ne právě kvalitní české žurnalistiky v tomto smyslu, orientované spíše na senzace, napadání odpůrců, a málo pečující o politickou úroveň českého národa i jazyka, Masaryk cítil silnou potřebu objasnit charakter poctivé vzdělávací žurnalistiky a postavit českým novinářům a inteligenci následování hodný vzor. "Nedostižný vzor", "který nám cizina může závidět" našel v Karlu Havlíčku Borovském. S mravenčí pílí sebral jeho články po různých novinách mezi léty 1846–1851, vyhmátl nejdůležitější tématiku, myšlenky a politickou filozofii a napsal obsáhlý spis Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení, který vydal v roce 1896, ve čtyřicátém výročí Havlíčkovi tragické smrti.
Kniha je cenným zdrojem politického vzdělávání do dnes, neboť slovy Masaryka Havlíček podává "celkový názor politický a světový vůbec", .... "Havlíčkovy jednotlivé články /.../ podávají skutečný, propracovaný systém názorů ne toliko prakticky politických, ale i teoretických a filozofických". Kromě toho, že Havlíček vysvětloval na desítky moderních politických pojmů (jako poslanec věděl, jak jsou i poslanci nevzdělaní), učil veřejnost rozumět, co je demokratická politika, jak si vytvářet informovaný opodstatněný názor i schopnost argumentovat věcně. V tomto ohledu bylo třeba, aby určité základy kladla již škola, která však měla tradičně charakter silně autoritativní, závislý na memorování a odtržený od důležitých potřeb moderní společnosti. Havlíček i Masaryk kladli velký důraz na úroveň jazyka, mluveného i psaného, která byla důležitá pro vyšší úroveň komunikace, pro schopnost myslet jasně a v souvislostech. Byla také důležitá pro zdravé sebevědomí lidí. Poctivá práce inteligence byla v tomto kontextu nezastupitelná. Také vysvětlování teorie a filosofie v pozadí demokratizačních snah bylo závislé na práci inteligence, na jejím pochopení významu demokracie pro úroveň lidí a na její zodpovědnosti za úroveň společnosti.
Masaryk předkládal ve své práci i Havlíčkovy obecnější názory na různé aspekty demokracie, včetně politických stran. Souhlasil, že ačkoli politické strany jsou umožněny existencí určitého stupně demokracie a jsou pro demokracii nutné, ne všechny mají zájem na její existenci. Naopak některé využívají svobodu a demokracii k získání nepřiměřené moci a k potlačení demokracie. Demokracie vyžadovala, aby všechny strany měly společný demokratický základ, včetně úsilí o co nejlepší vzdělávací možnosti pro mládež i dospělé. To vždy znamená klást zřetel na obecné dobro, klást veřejné potřeby a zájmy celku před skupinové a osobní. Bohužel, politické strany měly velkou inklinaci mást veřejnost i svými názvy, které často neodrážely jejich skutečné cíle. Havlíček i Masaryk věřili, že jasný program stran a možnosti ho stále konfrontovat s jejich praxí, byla pro veřejnost určitou možností kontroly poctivosti politických stran. Podobně demokratický základ měla mít i většina zájmových a společenských organizací, které byly většinou také školou umění demokratického myšlení, diskuse, umění kompromisů a do určité míry prostředkem k ovlivňování politické moci. Jen tak mohl být princip všeobecného hlasovacího práva spolehlivou součástí demokratického systému a ne prostředkem manipulace veřejnosti politickými stranami. Z hlediska spravedlnosti a pro účinnost všeobecného hlasovacího práva považoval Masaryk již od začátku 90. let za žádoucí, aby ho měly i ženy.
Ve zkoumání problematiky vztahující se k záležitostem veřejného zájmu Masaryk používal svoji sociologickou metodu "realismu", která stavěla na znalostech získávaných důkladným zkoumáním relevantní reality. Jakkoli svou metodu vyvinul v 80. letech 19. století z nedostatku vědeckých přístupů aplikovatelných na zkoumání společenské reality, zůstala do současnosti užitečnou vědeckou metodou. Masaryk ji v humanitních vědách spojoval s demokratickým myšlením a mravními hodnotami jako součástí interpretace, což bylo rozdílné od pozitivistického přístupu. Ve vztahu k historii prosazoval, že je nutné znát její pozitivní stránky, aby se na ně mohlo navazovat tam, kde to bylo možné, a negativní stránky, aby se z nich mohlo čerpat poučení a předcházet opakování chyb. Znamenalo to hlavně hledání důležitých souvislostí, schopnost nedovolit, aby se historie zneužívala k nedemokratickým, mocenským i soukromým zájmům. Cíl, že znalost historie neměla již sloužit zájmům mocenských skupin, se prosazoval v 19. stoleté se značnými potížemi, které se začínají vracet ve změněných formách. Historické zkušenosti však dostatečně ukazují, že obtížně prosazované úsilí o svobodnější a mravnější orientaci lidské existence, za sebou zanechává trvalé pozitivní hodnoty nebo alespoň jejich vědomí, na které je možno v příznivějších dobách navázat. V moderní době i tvorba bohatství byla závislá na vzdělání. Znalost historie také dostatečně ukazovala, že potlačení úsilí či resignace na úsilí o pozitivní rozvoj lidí na všech důležitých rovinách, nutně postupně vede ke znevolnění většiny lidí za účelem luxusu mocenských, obvykle značně nevzdělaných agresivních malých menšin. V tomto kontextu možnost se poučit z historie je hodnotou trvale nezastupitelnou.
V konkrétním kontextu procesu hledání podmínek pro rozvoj demokracie lidé nikdy nesměli ztratit ze zřetele, že demokracie byla v zájmu jejich úrovně a stability i v zájmu zachování všeho pozitivního, co národní komunita vytvořila během své existence. Dodržování hlavního institucionálního principu demokratické moci, že vláda musí representovat především základní potřeby většiny a celku a zároveň zájmy všech vrstev společnosti, a že je povinna užívat veřejné prostředky především k naplňování veřejných potřeb, může být zaručeno pouze efektivní kontrolou moci veřejností a její kompetentní účastí v politické sféře. Její úroveň je závislá na úrovni jejího vzdělání, zvláště politického. Demokratická politická kultura v podobě demokratických hodnost a principů musí být součástí výchovy a vzdělávání jednotlivců, musí prostupovat veřejnou sféru a politické instituce, ale nesmí chybět ani v soukromé sféře. Ve všech těchto v demokracii propojených dimenzích zanechal Masaryk unikátně cenné a aktuální dědictví, které je potřeba důkladně znát a rozvíjet zvláště v praxi.
MASARYK, Tomáš Garrigue, Demokratismus v politice. (1912). In: České myšlení. Praha: Melantrich 1968, s. 105. Ve svých úvahách Masaryk zdůrazňuje mravní rozdíly mezi demokracií a jinými systémy.
MASARYK, T. G., Demokratismus proti teokracii. (1913). In: GAJAN, Koloman, Ed., Tomáš Garrigue Masaryk o demokracii. Praha: Melantrich 1991, s. 55. Tento nevelký sborník názorů Masaryka na demokracii předkládá výběr jeho hlavních myšlenek z děl mezi roky 1895–1933.
MASARYK, České myšlení. Demokratismus v politice, s. 103.
Když T. G. Masaryk přišel jako profesor filosofie do Prahy roku 1882 měl již vypracované základní předpoklady o politice a demokracii. Poprvé je uveřejnil roku 1875 v Moravské orlici, mnohem detailněji v Základové konkrétní logiky, Praha: Bursík a Kohout 1885, s. 108, 150–187. I práce jako Moderní člověk a náboženství je k těmto předpokladům relevantní a samozřejmě řada prací pozdějších.
Liberalismem se Masaryk zabývá hlavně v Naší nynější krizi (1895) a ve spise Karel Havlíček. Počátky politického probuzení (1896). Podrobně a kriticky se zabývá marxismem a socialismem v Otázce sociální. (1898). Masaryk považoval sociální požadavky dělnictva za oprávněné, ale nesouhlasil s tehdy v socialistické hnutí běžným konceptem revoluce jako jediného prostředku k nápravě.
Své názory na hlavní myšlenkové proudy, které hledaly cesty k lidštější společnosti Masaryk shrnul v Ideálech humanitních. Praha: Beaufort 1901. Do těchto ideálů, které nazývá "soustavy ethické", zahrnuje socialismus, individualismus, utilitarianismus, pesimismus, evolucionismus, positivismus, a myšlenky Nietzscheho. Vysvětluje jednostrannost jejich etiky a předkládá své "Hlavní zásady ethiky humanitní" jako daleko realističtější cestu k mravnější společnosti, k řešení společenských a sociálních problémů. Ibid, 1968, s. 55–62. Mluví zde o vztahu etiky a náboženství, vysvětluje, že láska musí mít pozitivní obsah, musí být účinná, uvědomělá, založená na konstruktivní práci i vůli odpírat zlému, vzdělávat se, myslit moudře, mít víru, která neodporuje rozumu.
DUNN, John, Democracy. A History. Canada: Penguin 2005, 245 s. Autor hlavně rozebírá, jak se v historii měnil obsah pojmu demokracie. Postupně dochází k odkrývání slabin jeho současné liberální verze. Závěrem říká jasně, že dokud není demokracie důkladně zakořeněna v jednotlivých národech, žádný "demokratický" systém ani nějaká jeho mezinárodní verze nemá šanci na skutečnou existenci.
SROVNAL, Jindřich, Masarykova filozofie demokracie a její aktuální principy. Masarykův sborník XI–XII, 1999–2003. Praha: Masarykův ústav AV ČR, Ústav TGM, o.p.s. 2004. s. 37–63. Autor pojímá problematiku z velmi širokého hlediska. Skutečnost, že Masaryk nevytvořil "model" demokracie, považuje autor neprávem za slabinu jeho konceptu.
Hlavní rysy rozdílů mezi liberalismem a demokracií jsou poměrně podrobně analyzovány v článku NEUDORFLOVÁ Marie, Demokracie, liberalismus a nacionalismus současnosti. In: Česká a slovenská otázka v soudobém světě. Brno: Konvoj 2004, s. 19–36.
MASARYK, České myšlení. Ideály humanitní, s. 58, 59.
Souvislostmi mezi historií, degenerací demokracie a neoliberalistickou dominancí v současnosti se zabývá vynikající práce kanadského historika Joh Ralston Saul, The Collapse of Globalism and the Reinvention of the World. Toronto: Penguin Group 2005, 309 s.
MASARYK, T. G., Demokracie proti teokracii. (1913). In: GAJAN, Koloman, Tomáš Garrigue Masaryk o demokracii. Praha: Melantrich 1991, s. 53.
MASARYK, T. G., Nesnáze demokracie. (1913). In: GAJAN, Koloman, Ed., Tomáš Garrigue Masaryk o demokracii. Praha: Melantrich 1991, s. 52, 53.
Své názory na problémy institucionálních aspektů demokracie Masaryk shrnul ve studii MASARYK T. G., Nesnáze demokracie. Dvě úvahy. Praha: Knihovnička Času , č. 66. 1913. Relevantní úvahy má také v Rusku a Evropě (česky 1921) a ve Světové revoluci (1925), v níž je poslední kapitola věnovaná demokracii.
MASARYK, T. G., Česká otázka. Praha: Čas 1895.
F. X. Šalda byl první , který reagoval termínem "česká filosofie" jak na Masarykovy myšlenky v České otázce tak v Naší nynější krizi. Praha: Čas 1895. ŠALDA, F. X., Těžká kniha. In: Rozhledy 4 (1895), s. 641–648, 711–720. Diskuse o České otázce a smyslu českých dějin se táhne přes sto let. Hlavním Masarykovým oponentem byl Josef Pekař, který stál převážně na pozitiviské a konzervativní pozici a odmítal, že z historie je možné se poučit.
MASARYK, T. G., Nová Evropa. Praha 1920. První verze, o něco kratší, byla v angličtině: The New Europe. London: Eyre and Spottiswoode, Ltd-, 1918.
Projevy českých poslanců nejen důkladně analyzovaly na základě statistik zanedbané problémy říše dotýkající se všech oblastí veřejného života, ale předkládaly i realistické návrhy na jejich řešení. Vláda považovala mladočeskou aktivitu v českém národě, včetně uveřejňování doslovných projevů českých poslanců, natolik za nebezpečnou pro status quo, že zneužila bezvýznamného hnutí omladiny a vyhlásila nad Prahou a okolím výjimečné právo, které trvalo dva a půl roku. Masarykovy kompletní parlamentní projevy byly vydány jako: MASARYK, T. G., Parlamentní projevy 1891–1893. Masarykův ústav AV ČR 2001, 450 s. a MASARYK, T. G., Parlamentní projevy 1907–1914. Masarykův ústav AV ČR 2002, 694 s.
První Masarykovou obsáhlou prací, ve které se zabývá nedospělostí a nedostatkem koncepčnosti české politiky je MASARYK, T. G., Naše nynější krise. Praha: Čas 1895. Přesto, že máme řadu prací, které se zabývají dílčí politickou tématikou české historie od konce 19. století do roku 1914 (Otto Urban, Martin Kučera, Marie L. Neudorflová, atd.), novější syntetická práce, která by faktograficky i myšlenkově postihla úsilí českého demokratizačního úsilí v konfliktu s rakouským i českým multi-dimensionálním konservatismem, stále schází, podobně jako zpracování Masarykovy politické publicistiky od začátku 20. století do začátku první světové války.
MASARYK, T. G., Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus. Praha: Masarykův ústav 2000, s. 79, 113.
MASARYK, T. G., Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Praha 1896.
MASARYK, T. G., Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus, s. 79.
Masarykovy názory na Havlíčka v politickém kontextu 90. let 19. století jsou rozebrány v článku NEUDORFLOVÁ, Marie L., Karel Havlíček, T. G. Masaryk a demokracie. In: Spisovatelé, společnost a noviny v proměnách doby. Literární Archiv,. Sborník č. 38. K 150. výročí úmrtí Karla Havlíčka. Praha: Památník národního písemnictví 2006, s. 11–28.
Masaryk se zabýval poměrně důkladně vzdělávacím systém v habsburské říši a jeho potřebami. Nejrelevantnější jsou jeho parlamentní projevy z let 1891–1893 a 1897–1913.
MASARYK, T. G., Demokracie proti teokracii (1913). In: GAJAN, Koloman, ed., Tomáš Garrigue Masaryk, O demokracii, s. 54–55. V publikaci jsou doslovně uvedeny z různých Masarykových prací všechny základní Masarykovy názory na demokracii.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz