TGM a Patočka
Patočkovo nutné nepochopení T. G. Masaryka v 70. letech
Erazim Kohák, obecně uznávaný český filozof, který se zabývá jak T. G. Masarykem tak Janem Patočkou, ve svém úvodu k Patočkově publikaci Dvě studie o Masarykovi, která vyšla v exilu V Publishers Sixty-Eight v Torontu roku 1980, řadí Patočku mezi filosofy orientované převážně na čistou filosofii, na filosofické myšlení, ale "nejenom", vzhledem k jeho angažovanosti v Chartě 77. Chtěla bych poukázat na Patočkův pohled na Masaryka a jeho filosofické myšlení, které také patří do oné kategorie "nejenom", ačkoli to není na první pohled patrné. Kohák se ve svém úvodu o něm nezmiňuje. Jedná se ve srovnání se 30. lety o Patočkovu změnu od konce 60. let v přístupu k T. G. Masarykovi, implicitně o jeho kritický přístup k "filozofickým základům", na nichž Masaryk stavěl své úsilí o založení první československé republiky. Tato skutečnost nezůstala zcela bez povšimnutí řady filosofů, ale žádný ji neuvádí do širších a politických souvislostí doby, ve kterých Jan Patočka své názory formuloval. Také vážné důsledky této změny, týkající se pohledu na české dějiny, zůstávají do velké míry zamlženy. První, kdo upozornil již začátkem 90. let na určité důsledky doma byl filosof Miloslav Bednář slovy, že Patočkovo selhání při pokusu vyrovnat se s Masarykem a jeho "českou filosofií", mělo vliv na "selhání české inteligence v nedávné a poslední době". Problém setrvává do současnosti na několika rovinách, z nichž přemíra výuky německé filosofie na českých univerzitách a odklon od národních dějin a od Masaryka, jsou nejzávažnější, hlavně proto, že se oslabuje český demokratický myšlenkový proud a návaznost na demokratické zkušenosti. Tím se samozřejmě znovu oslabuje možnost zakotvení demokratické politické kultury v české společnosti. Pohled tohoto příspěvku je pohled především historika zajímajícího se o podmínky, včetně myšlenkových, přispívajících k rozvoji demokracie a o aspekty, které tento rozvoj brzdí. Vzhledem k tomu, že masarykovská demokratická tradice je hluboce zakořeněna v české historické zkušenosti i v osvícenských demokratických hodnotách, je nutné se zabývat postoji, které hodnotu této tradice zpochybňují a oslabují.
Nejprve však několik obecnějších poznámek o základním přístupu Patočky k Masarykovi, který Kohák považuje do 40. let za Husserlovský a v obdobích následujících za Heideggerovský s důležitou modifikací, v níž je podstatné, že v Patočkovi nevědomě přežívá masarykovský nebo husserlovský humanismus který ale ve Dvou studiích o Masarykovi odmítá. Pokud jde o kritický postoj Patočky k Masarykovi ve 30. letech, jedná se hlavně o Masarykovo "nedoceňování"Kanta a jeho filosofického subjektivismu a Masarykovo kritiku "čistého" a "praktického" rozumu. Patočka ve své kritice Masaryka v ranných pracích vychází z názoru, že Masarykova kritika Kanta je postavena na náboženském nazírání na svět, ze vztahu k osobnímu Bohu. Ale již tady je možné snadno argumentovat, že Masaryk daleko více obhajoval existenci a potřebu náboženské dimenze v životě lidí jako dimenze duchovní, mravní, umožňující konstruktivní přístupy mezi lidmi i ke světu. Daleko více než Bohem se zabýval a uznával učení a principy Ježíše, ačkoli neuznával jeho božský původ. Vycházel i z toho, že není v našich silách plně světu rozumět, že filosofie tento problém nikdy nevyřeší, ale že dosažitelný stupeň znalostí a pochopení světa je nezastupitelný pro nenásilné řešení společenských problémů.
Patočka by rád Masaryka řadil mezi pozitivisty Comtovského a Millova ražení. , což vidí jako Masarykovu metodologickou slabinu. Vytýká mu, že se s pozitivismem a zvláště Comtem nevypořádal kriticky, ale zároveň definuje Masarykův mravní základ vší skutečnosti jako metafysický. Vzhledem k tomu, že ve druhé části svého eseje Patočka daleko více konstatuje než vysvětluje , je nesnadné k jeho názorům zaujímat kritické stanovisko. Snad stačí připomenout Masarykovu kritiku positivismu v Naší nynější krizi. Pozitivistický princip, že fakta mluví za sebe, pozitivistický postoj, že není třeba hledat příčiny, důsledky a souvislosti, prezentuje Masaryk dokonce jako mravní defekt. Čímž samozřejmě neodmítá možnost a důležitost poznávání reality, naopak.
Patočkova kritika Masaryka je příliš často postavena na zdůrazňování toho, čemu podle Patočky, Masaryk věnoval nedostatečnou pozornost. Kohák upozorňuje, že i jeho odvolávání se na názor Husserla o Masarykovi neobstojí, vzhledem k jednostrannosti jeho výběru. Upozorňuje i na to, že se Patočka zabýval Masarykem hlavně v kontextu německé filosofie, zvláště Kanta a Nietzscheho. Velmi podstatná je však skutečnost, že již od 30. let se Patočka zabývá Masarykem hlavně na základě kombinace jeho dvou nejrannějších spisů, Sebevraždy (1883) a Konkrétní logiky (1885, 1886) a Masarykovým posledním spisem, Světovou revolucí, publikovanou až roku 1925. Ale v kontextu Masarykovy "národní filosofie", kterou se Patočka kriticky a odmítavě od 60. let zabývá, jsou daleko důležitější Masarykovy spisy Otázka sociální (1898), Rusko a Evropa, a samozřejmě zvláště Česká otázka (1895). Relevantní jsou také drobné spisy, vydávané několik let před první světovou válkou. Dovolila bych si tvrdit, že Světovou revoluci Patočka zahrnul do svých úvah hlavně proto, že obsahuje Masarykovu specifickou kritiku německé filosofie a kritiku německých politických a expansivních přístupů, pro něž používá pojmu "popruštění Německa" , ve spojení s principem "práva silnějšího" a ideálem imperia. Tyto jevy vidí Masaryk jako hlavní příčiny, které způsobily 1. světovou válku..
Patočka volá po pochopení Německa i německé idealistické filosofii, obviňuje Masaryka, že německé "popruštění" vykládá "zaujatě proti německému idealismu" jako příliš subjektivistickému a sloužícímu státní myšlence. Problém vidí spíše v tom, že "po západním vzoru" v Německu převládl v 19. století liberalismus, nacionalismus a materialismus a že v roce 1866 Prusko přejalo od Rakouska imperiální myšlenku. Jinými slovy Patočka nejen odmítá kontinuitu těch aspektů v německém vývoji, které Masaryk vidí jako směřující k válce a Německo jako hlavního viníka války, , ale do značné míry snímá z Německa vinu za vznik první světové války.
Patočkovy úvahy o Masarykově "národní filosofii" (pojem, který Patočka ztotožňuje s pojmem česká filosofie , což je pojem, který byl dán dodatečně Masarykově filosofii české historie jak je vystopována v České otázce) a snaha ji vyvrátit, krouží hlavně kolem jejího vztahu k "ostatním", k vnějšku, ke světu. . Proto se opírá o Světovou revoluci a ne o Českou otázku, která je k jeho pohledu a účelu nejrelevantnější. V pozadí je dokonce předpoklad, že malý národ se nemůže vymykat svými hodnotami a úsilím z celkových politických mocenských poměrů. Patočkovi uniká mu, že tato filosofie "české historie" byla formulována pro demokratizační orientaci uvnitř národa, zdůrazňujíc zodpovědnost a konstruktivní vztah, zvláště inteligence, k sobě, druhým, k vlastnímu národu. Hlavním předpokladem bylo, že vědomá pozitivní práce může podstatně přispívat k rozvoji pozitivního potenciálu jednotlivců i společnosti a tudíž k celkové úrovni národa, včetně mravní. Také Patočkovi uniká, že na obecnější rovině se Masaryk zabýval demokratizací vztahů národů a států specificky v Nové Evropě (1918), za předpokladu, že demokratičtější vztahy mezi státy, respektující existenci i malých národů, je možná a ku prospěchu úrovně všech.
Jak bylo zmíněno, Patočka ve Dvou studiích spojuje Masarykovu "národní filosofii" s vytvořením československé republiky roku 1918. Svoje odmítnutí této filosofie staví na skutečnosti, že následný vývoji nedal za pravdu Masarykovi v tom, že by rozvoj demokracie byl významným hybatelem dějin Evropy ve 20. století, naopak. Vývoj nepotvrdil, že vítězstvím Dohody ve válce vstoupil vývoj z technokratického stadia vývoje do demokratického, v němž převládnou humanistické zásady ve společenských a politických vztazích i ve vztazích mezi státy. Aniž rozebírají důvody, Patočka a částečně i Kohák se domnívají, že tato koncepce selhala v roce 1938, 1948, 1968, ale nevysvětlují tuto skutečnost, nenabízejí žádnou alternativu, která by měla potenciál katastrofám předejít, nepočítáme-li Patočkův implicitní předpoklad, že nemělo ke změnám v roce 1918 dojít, dokonce se zdá, že v tomto kontextu staví německou idealistickou filosofii nad Masarykovu filosofii demokracie. Přehlíží cenu zkušenosti československá demokracie jako takové i skutečnost, že byla zničena zvenčí. Otázka vztahu Západu k československé demokracii není nastolena.
Takovýto postoj k Masarykově filosofii se zdá málo legitimní, neboť Masaryk si nikdy nedělal iluze tom, že existuje nějaká "ideální demokracie", byl si vědom možných zvratů, konfliktů s nedemokratickými silami, mluvil o tom, že politika se musí dělat s perspektivou alespoň jednoho století. Z dobrých důvodů argumentoval ve prospěch "humanitní demokracie" na rozdíl od "liberální demokracie". Ze zjednodušeného úhlu pohledů na Masarykovy názory, Patočkova kritika Masarykovy "národní filosofie" se jeví jako vědomě dokazující napřed stanovený cíl, čímž je zpochybňování legitimity vytvoření československé republiky v roce 1918 a změn ve střední Evropě obecně. Nejen, že tyto úvahy ignorují určité podstatné jevy, ale jsou více méně v souladu s těmi konzervativně pravicovými názory, které se v části německé historické literatury snaží od 30. let dokázat totéž, navíc se spekulativním a snadno vyvratitelným předpokladem, že státotvorné změny ve střední Evropě byly nejen nelegitimní a byly do velké míry příčinou řady katastrof ve 20. století. V 70. a 80. letech vyšla řada podobně orientovaných prací i v USA a v Kanadě, obvykle od historiků s německým kontextem.
V těchto souvislostech je podstatná poznámka Koháka, že Patočkovy Dvě studie o Masarykovi, jakkoli svým pojetím protikladné, vycházejí nejvíce z Heideggera a jsou výrazně hermeneutické. Patočka opakovaně označuje Heideggera za nejvýznamnějšího filosofa našeho věku. Zároveň se zastává Nietzscheho konceptu nadčlověka, ideje zápasu planetárních rozměrů pro budoucnost , že na místo zásvětných ideálů Nietzsche postavil úkol ovládnutí země, podrobení planety, vůlí k vůli". Tento úkol je naplňován i násilím, mezi které počítá sebevraždu. . Patočka přejímá od Heideggera kritiku křesťanství, sdílí s ním víru, mravní řád v kosmu je "poetický" na rozdíl od Masaryka, který věří, že je mravní. Zároveň však si byl vědom, že konflikt jako takový je nedílnou součástí lidské existence, ale že je v lidských silách ho řešit nenásilně. V Patočkově úvaze je zahrnuta nevědomost toho, že Masaryk chápe kosmický mravní řád jako dostupnost principů, které umožňují lidem, společnostem, národům, státům, žít převážně konstruktivně, což v žádném případě neznamenalo automatické naplňování či dokonce pozorování toho, co Masaryk nazýval plán Prozřetelnosti. Naopak to znamenalo soustředěné a kontinuální úsilí hledat pozitivní hodnoty, znalosti i konstruktivní cesty k jejich prosazení v praxi. Historie dostatečně ukazovala, že zanedbávání tohoto hledání vedlo k násilným konfliktům, ke katastrofám v podobě válek, sociálních hnutí, revolucí. S tím souvisí i Masarykova snaha identifikovat podstatu snah a jejich nositele, které nejsou v souladu s humanismem, s úsilím o kvalitu života a s respektem pro lidskou bytost.
Patočka od Heideggera přejímá koncept "citlivě naslouchat pravdě Bytí", neboť vše ostatní nahradí věda, zvláště kybernetika. Tím odmítá Husserlovo, ale i Masarykovo, smysluplné poznávání a chápání reality (které zjednodušeně nazývá pozitivismem) a možnost výrazně etické filosofie, čímž považuje filosofii za překonanou. Pro Patočku není důležitá Masarykova víra v pozitivní mravní a intelektuální potenciál lidí i společností, víra v možnost ho vědomě rozvíjet a učit se řešet konflikty nenásilnými způsoby.
Není nastolena ani otázka, že v konfliktním světě každá poměrně úspěšná zkušenost s demokracií je nesmírně cenná a měla by mít obecnější uznání a ne naopak. Patočka sice odmítá Masarykův humanitní ideál, ale nezabývá se jeho podstatou, přesto, že podle Koháka v něm je tento ideál ve skutečnosti zakořeněn. Nedoceňuje však Masarykovu odvahu stavět humanitní ideál na křesťanském principu lásky - "miluj bližního svého jako sebe sama", což znamená konstruktivní a zodpovědný přístup k sobě, k druhým i k celku. Patočkovi vadí Masarykův humanismus i proto, že je podle něho namířen do leva. Ještě ve stati věnované Edvardu Benešovi uveřejněné začátkem roku 1948 (jistě napsané dříve) hodnotí Masarykův a Benešův humanismus sledující dobro člověka pozitivně.
Závažné je, že do německého textu Dvou studií Patočka zahrnul mnohem brutálnější kritiku Masaryka než do české verze. Soustřeďuje se spíše na nepodstatné, např. dokazování, že Masaryk nebyl jako filosof původní, a jeho postoj k německé filosofii vyznívá jako její apologetika. Snad si ani neuvědomil, že v Německu jsou stále síly, které se nevzdaly myšlenky expanze. Aby unikl určité zodpovědnosti, která souvisí s realitou, občas uniká do "postmoderního" vnímání světa, v němž úsilí o demokracii, humanismus a rozumné kompromisy, mají příliš málo místa.
Necháme nyní stranou skutečnost, že od 60. let byl Patočka pod jednostranným vlivem německé filosofie a obrátíme se na skutečnost, že byl velmi ovlivněn normalizační komunistickou dobou, ve které své eseje píše jako disident. Nejzávažnější důsledek na jeho myšlení je resignace na možnost zásadních politických změn v budoucnu, na možnost rozpadu komunismu, což se odrazilo i v obsahu Charty 77, které schází podstatné demokratické prvky a náznaky Masarykova humanismu. Pocit značné bezmocnosti vůči konstelaci mocenských nedemokratických sil v podtextu tohoto dokumentu není náhodný. Zdá se, že vychází z Heideggera, u něhož mocenské vztahy ve společnosti nehrají roli a úsilí po privilegiích na úkor slabších vyznívá v podstatě pozitivně. Ale v demokracii je tato touha držena na uzdě určitým stupněm zodpovědnosti a solidarity mezi lidmi, včetně sociální, a stupněm vzdělání, které umožňuje chápat spravedlnost ve společnost jako ku prospěchu úrovně všech a to i v budoucnosti. Demokratický přístup má však náročné implikace, týkající se vzdělání lidí, mravní úrovně, sdílení demokratických hodnot, charakteru politického systému. Ale implicitní důraz na určité hodnoty související s humanismem, jaký v české historii vytvořil například František Palacký a Karel Havlíček i v obdobích politického útlaku, byly relevantní i za komunismu. Ale tím, že Charta byla orientovaná pouze na práva, na dialog s mocí a na propagaci v zahraničí, a vědomě vyloučila veřejnost ze svého působení, už sama o sobě postrádala demokratizační charakter a hodnoty, na které by se mohlo navázat po pádu komunismu, aby funkční demokracie měla v Československu realistickou možnost. I humanisticky orientovaní intelektuálové v 60. letech si počínali naprosto jinak.
Masaryk na základě znalosti historie si byl dobře vědom neodstranitelných myšlenkových a ideologických střetů, případných společenských a sociálních konfliktů a dokonce i možností zvratů ve vývoji. Ale západní úroveň civilizace, úroveň znalostí a dostupnost vzdělání bral jako dostatečnou záruku, že pokud nedojde ke zničení naší civilizace, demokratická orientace má naději na trvalé prosazování a rozvíjení na všech důležitých rovinách. Demokracii bral jako jediný systém, který bral ohled na pozitivní potenciál, potřeby a zájmy většiny a celku, ale ne na úkor menšin. Zároveň Masaryk dělal velký rozdíl mezi humanitní a liberální demokracií, k níž byl kritický pro specifické hodnoty liberalismu, které byly nekompatibilní s demokracií jako takovou (individualismus a podceňování komunity a kultury pro úroveň lidí, svoboda a konkurence až destruktivní, práva bez rovnováhy s povinnostmi, atd.) , ale ekonomická realita vyžadovala schopnost dělat rozumné kompromisy mezi oběma. Přílišný posun k liberalismu byl vždy prosazován na úkor demokracie a úrovně většiny a celku.
Ale vraťme se k Patočkovi argumentaci, že Masarykova národní filosofie byla neúspěchem vzhledem k vývoji v Evropě od 30. let. Zatím pomineme důležitý fakt, že Patočkova kritika, ve které není snadné se myšlenkově orientovat, je pouze kritikou, která neformuluje alternativu i když implicitně a z narážek se dá usuzovat, že má na mysli status quo z období před rokem 1918, a to navzdory, že se jednalo o mocenské, nedemokratické uspořádání. Pro toho, kdy by přijal Patočkovo stanovisko, to také znamená zpochybnit hodnotu československé samostatnosti a demokracie po roce 1918 a pravděpodobně ideál demokracie jako takový. Ale takové hodnocení nemůže vycházet z poměrně abstraktních filosofických úvah, ale musí zahrnovat pečlivé zkoumání dopadů na úroveň společnosti. Nikdo nemůže zpochybnit fakt, že celkové poměry a úroveň se pro obyvatele Československa podstatně zlepšily ve srovnání s obdobím před rokem 1918, a pro německé obyvatelstvo znamenalo rovnoprávnost, ale ne předcházející privilegia, na která si příliš zvyklo.
V tradici německých intelektuálů považuje Patočka Palackého národní filosofii, čerpající z Kanta a jeho tradice, specificky jeho zakotvení v habsburské říši, jako „důslednější“ než Masarykovu, což asi znamená realističtější v celkové konstelaci sil. Ale Palackého zakotvenost v říši nebyla nepodmíněná. Masaryk dokonce svou myšlenku, že národ zachovalý a na úrovni si nakonec samostatnost a důstojnou existence vymůže, čerpal do velké míry z Palackého.
Také myšlenka spoléhání především na vlastní síly pocházela z Palackého (a částečně z Karla Havlíčka). Relevantní filosofie se týkala jak jednotlivců tak celého národa, s přijetím demokratického předpokladu, že kolektivní identita lidí je zrovna tak důležitá jako individuální. Historie podávala dostatek důkazů, že soustředění se na pozitivní rozvoj národa a na odpor vůči nesvobodě a útlaku bylo vždy podmíněno přijetím určitých myšlenek, filosofie a vírou, že pozitivní potenciál lidí má právo na svůj rozvoj. Masaryk vždy mluvil o důležitosti kontinuity pozitivních tradic, hodnot a postojů, což v žádném případě neznamenalo nerušenou kontinuitu úspěchu relevantních snah v kontextu společenských a politických konfliktů. Možná tu Masaryk vyjádřil i víru v možnost spojení subjektivních a objektivních aspektů. Masaryk také zdůrazňoval, že v dobách útlaku jsou tyto demokratizační tradice lidem posilou a v dobách uvolnění jsou inspirací k ujasňování společných potřeb a k činorodé práci. Je otázka jako pozorně Patočka četl Masarykovu Českou otázku, neboť ji ve svém eseji zmiňuje marginálně.
Obecnou příčinu nedostatečnosti Masarykovy filosofie vidí Patočka v jeho nedostatku odvahy k samostatnému filosofování, v nechuti k metafyzice, pojmout filosofii jako nezávislou od pozitivní vědy. Patočkův požadavek myšlení jdoucího radikálně do hloubi, nahlédnutím do toho, co jest, do smyslu, do orientace v chaosu je snad opravdu postaven na víře, že takováto filosofie má sílu změnit svět a život k lepšímu. Zdá se, že z nevysvětlených důvodů za takovou filosofii považuje do značné míry německou idealistickou a spekulativní filosofii. V tomto ohledu se jistě Patočka a Masaryk rozcházejí v tom nejzákladnějším, neboť Masaryk nikdy takovou sílu samotné filosofii nepřikládal. Byl si dobře vědom, že žádný filosofický systém nemůže postihnout všechnu důležitou realitu, zvláště ne souladu s jejím vývojem. Proto přikládal velkou důležitost znalosti reality co by základu k řešení existujících problémů a tak k pozitivnímu rozvoji jednotlivců i společnosti ve spojení s humanitní a demokratickou filosofií. Přijetí demokratické filosofie, hodnot a politického systému považoval za nejspolehlivější záruku takové orientace, přesto, že si byl vědom, že žádná dokonalá demokracie neexistuje. V jeho úvahách hrál jednotlivec a jeho úroveň zrovna tak důležitou roli jako komunita, zvláště národ. Patočkova vysvětlení proč byla Masarykova národní filosofie neúspěšná jako vysvětlení "nezdaru" vřazení českého národa do západoevropského demokraticky orientovaného proudu zůstává tudíž v zajetí dobových mocenských poměrů.
Poznámky
PATOČKA, Jan. Dvě studie o Masarykovi 1977. Úvod napsal Erazim Kohák. Sixty-Eight Publishers, Corp. 1980.
KOHÁK, Erazim, Úvod. In: PATOČKA, Jan. Dvě studie o Masarykovi 1977, s. 9, 13, 27.
BEDNÁŘ, Miloslav, Na okraj knižního vydání Patočkových tří studií o Masarykovi. In: Masarykův sborník VIII. Praha: Ústav T. G. Masaryka, 1993, s. 176–178.
Problém s filosofií Hedeggera vysvětluje řada autorů, včetně Koháka, Úvod, s. 20) a tento problém má širší souvislosti. Kromě Herdera (na kterého se v současnosti útočí u nás i v Německu jakoby skutečně byl zodpovědný za rozvoj národů ve střední Evropě v 19. století) a částečně Leibnitze, Schellinga a ......., nenajdeme u německých filosofů oporu pro demokratizaci a rozvíjení demokracie, na rozdíl od anglosaských.
KOHÁK, Erazim, Úvod. In: PATOČKA, Jan, Dvě studie o Masarykovi, 1977. s. 14. Kohák v tomto Úvodu také zmiňuje hlavní principy Heideggerovy filosofie, které ovlivnily Patočku.
PATOČKA, Jan. Češi. Sebrané spisy Jana Patočky. Sv. 12. Praha: Archiv Jana Patočky 2006, s. 29.
KOHÁK, Úvod, s. 20. Ne vždy byl Patočka takto odmítavý k Masarykovu humanismu. Hned po válce uveřejnil článek, ve kterém naopak argumentuje pro potřebu návratu jak k Masarykovi tak k jeho humanitnímu ideálu" PATOČKA, Jan, Masaryk a naše dnešní otázky. In: Křesťanská revue, 13, 1946, č. 2 (únor), s. 35–38. Kohák uveřejňuje tento článek na konci svého Úvodu ke Dvěma studiím, s. 27–33. Podstatné posuny v Patočkově filosofii v důsledky politických podmínek a několika dalších vlivů (zvláště německé filosofie) je současnými odborníky poměrně často zmiňován (včetně některých příspěvků na konferenci), ale ne vysvětlován.
KOHÁK, Úvod, s. 16.
PATOČKA, Pokus o českou národní filosofii, s. 46–49.
Masaryk vysvětluje pozitivismus na několika místech, ale nejjasněji to dělá v Naší nynější krisi (1895) pro studenty. MASARYK, T. G. Česká otázka . Naše nynější krise. Jan Hus. Masarykův ústav AV ČR 2000, s. 236.
KOHÁK, Úvod, s. 22–24.
KOHÁK, Úvod, s. 23.
Masaryk se zabýval českou "národní filosofií" hlavně v kontextu demokracie, demokratizace, relevantních historických zkušeností českých i evropských. Z drobnějších spisů jsou relevantní: MASARYK, T. G., Potřeba pokrokové politiky (1908), Demokratism v politice (1912), Nesnáze demokracie (1913), Demokracie proti teokracii(1913).
PATOČKA, Pokus o českou národní filosofii, s. 58.
PATOČKA, Pokus o českou národní filosofii, s.60.
PATOČKA, Pokus o českou národní filosofii, s. 63.
PATOČKA, Pokus o českou národní filozofii a jeho nezdar 1977, In: Dvě studie o Masarykovi. Toronto: Publisher Sixty-Eight 1980, s. 54.
PATOČKA, Pokus o českou národní filozofii a jeho nezdar 1977, s. 39–40.
Masaryk velmi v řadě prací důkladně rozebíral existenci národa jako dlouhou historií integrované společnosti a tím optimální a nezastupitelnou pro rozvíjení demokratizace a demokracie. Kosmopolitismus v tomto kontextu považoval za "politicky nemožný", nereálný, spojený s aristokratismem, a na rozdíl s ideou národní v protikladu s humanitní ideou. Např. MASARYK, T. G., Problém malého národa. Praha: Čin 1946 (4. vydání, první vydání 1905), s. 12–14.
MASARYK, T. G. Humanitní ideály. První vydání Praha 1901. Není náhoda, že jedno z posledních vydání vyšlo roku 1968 spolu s dalšími menšími Masarykovými pracemi. MASARYK, T. G. České myšlení. Ideály humanitní. Problém malého národa. Demokratismus v politice. Praha: Melantrich 1968. Hlavním zásadám humanitního ideálu ve spojení s demokracií je věnována poslední kapitola první části, s. 55–62.
V tomto duchu byla především napsána práce Podiven, Češi v dějinách nové doby (1848–1939), Praha 1990, jejímiž autory jsou Milan Otáhal, Petr Pithart, Petr Příhoda. Práce měla původně vyjít jako „samizdaťové vydání. Ačkoli na knihu vyšly velmi ostré kritiky pro její hrubé zkreslování českých dějin a její autoři (většinou nehistorikové) si jsou dobře vědomi neobjektivnosti svých názorů, kniha nejen že vyšla ještě několikrát od té doby, ale byla přeložena i do němčiny, takže propaguje protičeský a proněmecký výklad českých dějin i v zahraničí. Svými filosofickými základy se opírá o kritiku Masaryka Jana Patočky.
PATOČKA, Jan, Češi, s. 412–13.
PATOČKA, Češi, s. 410.
KOHÁK, Úvod, s. 13.
PATOČKA, Češi, s. 116–117.
PATOČKA, Češi, s. 122–26.
PATOČKA, Češi, s. 364–66.
PATOČKA, Češi, s. 415, 418.
PATOČKA, Pokus o českou národní filosofii, s. 51. Patočka vyčítá Masarykovi, že jeho postoj ke Kantovi kolísá a že podceňuje německou idealistickou filosofii, kterou Patočka považuje za solidnější základ vnímání světa, podobně jako obecně málo chápanou Nietzscheho "vůli k moci jsoucnosti jsoucího, podstatě skutečna".
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz