V současnosti jsme v naší politice svědky nevyjasněných a hlavně nevyjasňovaných přístupů k demokracii ba dokonce naprostá nevyjasněnost, co to demokracie je. Nějakou dobu po kolapsu komunismu v roce 1989 se zdálo, že naše unikátní zkušenost s funkční demokracií za první Československé republiky a Masarykova filosofie demokracie, která byla v pozadí tohoto úspěchu se stane živým zdrojem inspirace jak pro politické přístupy veřejnosti, tak pro oficiální politiku. Masarykovo dědictví bylo však brzy odsunuto do nedůležitosti v důsledku zvláštního moralizujícího a zároveň prázdného idealismu Václava Havla, naprosto odtrženého od reality, od českých pozitivních tradic a potřeb, a v důsledku pragmatických přístupů Václava Klause, upnutého na co nejrychlejší obnovu kapitalismu bez respektu pro morální, duchovní a dokonce státnické dimenze českého národa, a bez respektu, co lidé očekávali, snad skutečně v naivní víře, že tímto způsobem lze zajistit rychlou prosperitu a že ekonomická sféra je pro úroveň společnosti naprosto to nejdůležitější.
Brzy, zvláště po výprodeji českého tisku do německých rukou, nastaly tlaky, aby se přehodnotila celá československá politika po roce 1945 a osobnost Edvarda Beneše, a české pozitivní tradice začaly být nazývány nacionalismem. Průběh tohoto úsilí, které je také nepřímým útokem proti Masarykovi a českým demokratickým tradicím, všichni známe. Zároveň se začal prosazovat postmodernismus, myšlenkový trend, který odmítá historii jako zdroj důležitých znalostí, otevírá prostor pro desinterpretace dějin, a umožňuje dělat z viníků oběti a z obětí viníky. Do přístupů k historii se začala prosazovat tak zvaná historie všedního dne, historie nejrůznějších bezvýznamných osobností, zvláště šlechty, v lidech, jako Hitler se začaly hledat lidské stránky jejich osobnosti, začalo se útočit proti národní historii, a proti většině významných osobností českého obrození.
Tento komplexní trend, který v podstatě souvisí s agresivitou nového konservatismu a neoliberalismu, a s úsilím zvrátit mnohé demokratické výdobytky posledních dvou století, našel odezvu i mezi mnohými historiky, neboť v jeho přístupech bylo možné obejít bez náročné metody poctivého výzkumu, a také proto, že tato orientace je navázána na různé mocensko–politické struktury, granty, atd. Výsledkem je něco, co já nazývám válka mezi historiky, a dost krutá. Na témata související s Masarykem a Benešem téměř není možno dostat grant, kromě jedné, dvou výjimek se Masaryk a tím spíše Beneš, nepřednáší na vysokých školách, s odůvodněním nedostatku peněz pro externisty. Na nabídky, že odborník bude učit zadarmo se odpovídá, že to se nesmí (ani to není vždy pravda).
To, v čem žijeme, se politicky nazývá liberální demokracie; ve skutečnosti však liberální aspekt daleko převažuje nad demokratickým, jehož podstatou je politika za efektivní účast většiny, ku prospěchu většiny, ale ne na úkor slabších. Demokratický princip se od liberálního značně liší. Zmíním nyní jen základní podmínky pro existenci demokracie, mnohem více řeknu jakmile se dostanu k Masarykovi. Jen chci, aby hned na začátku byl jasný základní rozdíl mezi ideou politického a ekonomického liberalismu a demokracií. Základní nutností pro demokracii je existence dostatečně početné, hluboce integrované komunity, se kterou se její členové mohou smysluplně ztotožnit, jejíž potřeby a problémy vnímají jako své. Takovou hluboce integrovanou komunitou se stal v 19. století obecně národ. Přirozeně sdílené hodnoty jako jazyk, území, historii, kultura, tradice, budoucnost, ale i možnost efektivní komunikace o problémech, potřebách, atd. vytvářejí veřejnou sféru k politické participaci veřejnosti. Jinými slovy demokracie daleko více než systémy jiné staví na široké škále hodnot, které lidi spojují, a to umožňuje, aby daleko více než systémy jiné, usilovala o obecnou spravedlnost a o obecné dobro, což je jeden z hlavních cílů demokracie.
Na rozdíl od demokracie, koncept liberalismu staví na hodnotách, které spíše lidi rozdělují, než aby vytvářely smysluplnou komunitu, vhodnou pro politickou participaci v zájmu obecného dobra. Základními liberálními hodnotami jsou svoboda – částečně bezbřehá, individualismus – nevyvážený zodpovědným vztahem k ostatním a k celku, konkurence – často zbytečně destruktivní a to k hodnotám vytvořeným v minulosti, práva jednotlivců, skupin a menšin – umožňující usilovat o privilegia na úkor většiny. Žádný z těchto pojmů není definován v rovnováze s koncepty, které by bránily zneužívání těchto hodnot. Neoliberalismus navíc vůbec popírá existenci společnosti. Tím vším liberalismus společnost značně atomizuje a podemílá integritu potřebnou pro demokracii.
Ještě závažnější je, že liberalismus staví na materialistickém přístupu ke světu a k životu, a podceňuje duchovní, mravní a kulturní dimenze lidského života jako stejně důležité. Naopak, kulturu vnímá jako zábavu, jako odreagovávání se, a vlastně jako prostředek k udržování lidí na nedospělé úrovni, zaměstnané soukromými zájmy, zvláště pudovými, a málo se efektivně starající o veřejné potřeby a o politiku. Také politika je do značné míry redukovaná na boj mezi skupinami (zvláště o finanční zdroje), mezi stranami, případně politiky. Zároveň soukromé a korporativní zájmy se dostávají ve stranách i v politice často před zájmy veřejné. To znamená, že většina musí neustále vytvářet silné tlaky, aby politika naplňující základní potřeby a zájmy většiny nezmizela v záplavě zájmů a tlaků soukromých a korporativních.
Celá tato liberální orientace je umocněna skutečností, že korporativní a soukromě–mocenské vrstvy usilují o to, aby vlády co nejméně přispívaly k potřebám veřejnosti, zvláště, aby nezasahovaly do řešení sociálních problémů, které ale liberalistický systém vytváří. Vlády mají hlavně representovat soukromé a korporativní zájmy ekonomicky mocných vrstev, které chtějí mít co nejvolnější přístup ke státním zdrojům. Vše má být zboží, vše na prodej, včetně národních kulturních hodnot vytvořených generacemi předešlými. Problémy filosofie liberalismu rozebíral již v evolučním období 1848–1849 Karel Havlíček Borovský a Masaryk podstatu této kritiky přijal za svou, dávaje ji do kontextu problémů své doby v polovině 90. let 19. století. Problém vztahu demokracie a liberalismu se začal velmi rychle projevovat po roce 1989, a to nejen u nás. Přitom obě ideje mají kořeny v osvícenství, i když liberalismus vznikl jako vedlejší produkt demokratizačního úsilí, od počátku bránící rychlejšímu rozvoji demokracie.
Idea demokracie, tak jak se zrodila v osvícenství, vycházela jak ze základních křesťanských principů (ale proti církevní interpretaci křesťanství), tak z některých nových moderních myšlenek. Masaryk si byl této skutečnosti dobře vědom, a jako člověk hluboce věřící nacházel v náboženství, v původním křesťanství humanitní principy, stále aktuální pro život jednotlivců i pro život komunity, národa. Především to byl princip rovnosti lidí, sice jen před Bohem, ale s potenciální možností jeho aplikaci rozšířit. Hned se k němu ještě vrátím. Masaryk se hlavně zabýval konceptem křesťanské lásky. Poslední kapitolu svých Humanitních ideálů (1898) věnuje výhradně otázce mravnosti, to znamená konstruktivním přístupem každého člověka k sobě, k druhým, ke společnosti. Nejvíce zdůrazňuje křesťanskou lásku, "miluj svého bližního jako sebe samého". Milovat sebe i druhé znamenalo mít konstruktivní, pozitivní přístup hlavně ve formě pozitivní, užitečné práce pro sebe a pro druhé. A také to znamenalo nevnímat a nebrat druhé lidi, společnost, jen jako prostředek ke svým osobním sobeckým a chamtivým zájmům, ale naopak účastnit se pozitivní práce pro druhé – pro rodinu, pro komunitu, pro národ. Rád opakoval Havlíčkovo rčení: "Neptej se, co národ může udělat pro tebe, ale, co ty můžeš udělat pro národ." Rozumělo se, že práce pro úroveň národa vytváří lepší úroveň pro většinu lidí. Ale už Havlíček si byl vědom, že bohatství vytvářené lidmi může být v moderní velmi snadno zcizeno, ne jen válkami jako v minulosti, ale možnostmi které otvíral nadnárodní kapitál a bankovnictví. Všechny složky společnosti měly být součástí demokratického systému. Mravní přístup k životu znamenal také předcházet zlu, bránit se zlu všemi prostředky a být spravedlivý.
Z tohoto na pohled jednoduchého filozofického základu vyrůstalo Masarykovo filozofické a mravní pojetí demokracie, neoddělitelně spjaté s racionálním, vědeckým přístupem k realitě. Jenom znalost sebe, druhých, společnosti dávala možnost identifikovat problémy, řešit je problémy bez násilí, pozitivně, kompromisy, na mravních principech, což zůstává velmi obtížným úkolem demokracie. Rovněž nesnadným úkolem demokracie je vytvářet obecně aplikovatelné principy a zákony, závazné pro všechny. Když už se to na západě poměrně dobře dařilo, v 80. letech minulého století přišel koncept globalismu, který mnohé humanitní principy, včetně spravedlnosti, respektu k slabším a sociální ohled začal nebezpečně nabourávat.
Nesmíme zapomínat, že Masaryk se dostával se svými demokratickými názory stále ještě do konfliktu s katolickou církví, podobně jako desítky filozofů na západě od 17. století, a že argumenty hájící důstojnost a rovnoprávnost všech lidí, bylo třeba sofistikovaně obhajovat v kontextu tradičních hodnot a víry. Masaryk upřímně věřil v potřebu náboženství, jež by bylo zdrojem mravnosti a zdravých lidských citů, ale za takové náboženství nepovažoval jejich institucionální formy. Již v ranném osvícenství někteří filosofové, hájící demokratický ideál, vycházeli z křesťanského principu rovnosti lidí. V křesťanství tento princip vycházel z rovnosti lidí před Bohem, ale v ovzduší nepatrně menší kontroly církví nad filosofy, nebylo zase tak těžké dotáhnout tento princip již pro život vezdejší. Masaryk na to šel značně originálně a logickou výzvou, že život věčný, v němž si jsou lidé rovni před Bohem, začíná na zemi, a že je proto nutné věnovat především pozornost kvalitě a úrovni života lidí na zemi. Princip rovnosti byl důležitý z hlediska participace na záležitostech veřejného zájmu, neboť historie učila, že veřejností nekontrolovaná ba i nedostatečně kontrolovaná politická a ekonomická moc je vždy zneužita proti většině. Tak vzniklo ve středověku nevolnictví, tak vznikl postupně panovnický a církevní absolutismus. Jedinou obranou proti těmto zvratům je vzdělaná, demokraticky orientovaná veřejnost.
Myšlenka rovnosti lidí v sobě obsahovala i rovné právo na rozvinutí svého duševního pozitivního potenciálu (který bylo možné vnímat jako daný od Boha) a od toho byl již jen krok k požadavku zpřístupnit vzdělání všem lidem. V praxi to samozřejmě tak jednoduché nebylo. Teprve v druhé polovině 19.století se zaváděla osmiletá povinná školní docházka, která byla základním krokem nejen ke skutečné rovnosti lidí, ale i k důkladnější národní integritě, k rozvíjení pocitu sounáležitosti, vzájemné důvěry a zájmu znát identitu svého národa, což znamenalo hlavně historii v širokém slova smyslu. Znalost historie se také stala prostředkem k hlubší integritě národa. Užívání mateřského jazyka na vyšší úrovni, literatura, vědomí společných zájmů, vědomí společné minulosti, atd.vznikala veřejná sféra vhodná pro politickou participaci veřejnosti, a tím se zároveň vytvářely podmínky pro rozvíjení demokracie. Je nutné zdůraznit, že toto rozvíjení, podporované většinou lidí, naráželo často na brutální odpor mocenských konzervativních vrstev, šlechtických, církevních, ale později i podnikatelských.
Situace českého národa mu v rámci habsburské říše neposkytovala ani rovnoprávné postavení ani rovnoprávnost jazykovou, národnostní a politickou s německou menšinou v českém království. Úsilí o větši samostatnost ve formě českého historického státního práva trvalo bez výsledku řadu desetiletí, a národ v tradici, kterou nastolil Palacký a Havlíček, se snažil svými vlastními silami a většinou i vlastními prostředky dohánět vyspělejší národy. To se mu podařilo v kulturní oblasti a v oblasti politické kultury do 90. let. 19. století, k nelibosti rakouských Němců, kteří skutečně tak ztráceli svou superoritu a právo vládnout ostatním.
V 80. letech, když Masaryk působil jako profesor od roku 1882 na nově založené české univerzitě v Praze, byla jeho zásluhou věnována velká pozornost demokratizaci mladé inteligence. Byly to nejen nové vědecké časopisy, přednášky a semináře, přinášející nové moderní pohledy, kritika nejrůznějších negativních aspektů, včetně upínání se na dávné mýty, ale Masarykova snaha kompensovat jednostranný vliv německé filosofie a vědy filosofií anglosaskou, v níž, na rozdíl od německé, bylo dostatek myšlenek a argumentů, o něž se mohla opřít celková demokratická orientace. I dnes si málokdo uvědomuje, kolik blahodárného vlivu anglosaská filosofie a literatura u nás postupně zanechala, počínaje Amerlingem a Vojtou Náprstkem.
Skupina mladých intelektuálů, sdílejících Masarykovy přístupy a ambice na úroveň vědy, se nazývala realisté. Požadovali, aby důkladné vědecké znalosti o společnosti, jejich problémech a potřebách, předcházely jakékoli praxi, včetně politické, neboť jen tak mohla být praxe efektivní a užitečná společnosti. Masaryk musel mnohokrát vysvětlovat, co to je realismus, neboť na něho bylo útočeno hlavně z radikálních kruhů mladé inteligence, která chtěla řešit celou svízelnou a nedůstojnou situaci českého národa buď příklonem k marxistickému radikalismu nebo dokonce nějakou revolucí proti Habsburkům. Masaryk tyto tendence považoval za nedostatek dospělosti a znalostí o společnosti i o podmínkách v říši. A radil studentům, aby se hlavně vzdělávali a hodně četli dobrou vědeckou literaturu. Sám jim knihy půjčoval. Pokud jde o politický aspekt realismu, zdůrazňoval, že stojí na demokratických základech, mezi radikalismem a konservatismem. Z radikalismu přijímal hlavně víru v možnost pokroku, a to i sociálního, kterou konservatismus zavrhoval, ale nesouhlasil s radikálními metodami, jak pokroku dosáhnout, dával přednost reformám. a z konservatismu přijímal princip, že vše dobré a užitečné, čeho se dosáhlo v minulosti, je nutné zachovat, ale co "konzervuje" principy bránící pozitivnímu rozvoji většiny lidí a společnosti je nutné odstranit.
Prudký demokratizační vývoj českého národa v 90. letech přispíval nejen k sebevědomí českého národa, ale k jeho intensivní politické aktivitě, což Austroněmci i říšská vláda ve Vídni těžce nesli. Vymysleli protirakouské hnutí Omladiny, a vyhlásili v září 1893 nad Prahou a okolím výjimečné právo, kterým na dva a půl roku zastavili intensivní a nadějnou politickou činnost české veřejnosti. Demoralizovat stav veřejné politické aktivity v Čechách byla tradiční metoda vlády, a i v tomto případě byl výsledek takový, jak vláda očekávala. Vzájemné osočování, nehezké útoky v tisku, hledání obětního beránka (nějakou dobu jím byl Masaryk). A mladá inteligence začala unikat od reality k různým módním trendům, který nerozuměla – anarchismus, socialismu, kosmopolitismus, individualismus, a samozřejmě volná láska.
Masaryk se nesmírně zalekl celé situace, ale nezahořkl. Resignoval ze svého poslaneckého křesla, a zúročil léta studování české historie. Roku 1895 vydává Českou otázku, která je do dnes považována mnohými, a nejen historiky, za nejdůležitější českou knihu vůbec. Ještě týž vydává také Naši nynější krisi. Snažil se v nich filosofické orientaci myšlenkovou kontinuitu, které přispívaly k pozitivnímu rozvoji českého národa od středověku. Tuto filozofii považoval za stále relevantní, zvláště ve světle zkušenosti, že byla v pozadí pozitivních snah i za velmi nepříznivých politických poměrů. Bylo však důležité realisticky posoudit podmínky a možnosti v každé dané situaci.
V tomto návratu k historii, zvláště české reformace a obrození, která byla málo známá v důsledku přístupů katolické církve, se Masaryk přiklonil i k Palackého a Havlíčkově víře, že vzdělání a práce, třebas drobná, pro mravní, kulturní a odborný rozvoj českého národa je nejjistější cestou k jeho síle a schopnosti se vymanit ze svého nesvobodného postavení. Ale na příležitost ke svodnějšímu životu musí být národ připraven svou vnitřní silou. O tom, že taková příležitost přijde nepochyboval ani on, ani Palacký ani Havlíček. Všichni tři kladli důraz ani ne tak na demokracii, jako na demokratizaci společnosti ve všech důležitých oblastech, na úroveň národa srovnatelnou s tím nejlepším v Evropě, a na obecnou schopnost pro tuto úroveň pracovat. To vyžadovalo silný pocit sounáležitosti, důvěru ve vlastní síly, a pozitivní filosofii, týkající se jak přístupů k životu jednotlivců, tak národa. Masaryk takovou filosofii vytvořil na základě důkladného studie určitých aspektů české historie v evropském kontextu.
Spisem Česká otázka (1895) takovou filosofii historie Masaryk vytvořil. F. X. Šalda ji nazval "českou filosofií". Zahrnovala úsilí a osobnosti od středověku, od Mistra Jana Husa, Petra Chelčického, Jana Amose Komenského, až po české obrození, Kollára, Palackého a Havlíčka. Masaryk vystopoval důležitou myšlenkou kontinuitu mravního, myšlenkového i revolučního úsilí o větší svobodu lidí, větší svobodu svědomí a myšlení, vzdělání a důstojnosti všech lidí. Tyto hodnoty viděl jako převážně náboženské nejen ve smyslu jejich střetu s katolickou církví a v nabourávání její dogmatické kontroly nad lidmi, ale ve víře, že duchovní, mravní a intelektuální potenciál lidí je největší hodnota, kterou každý člověk a národ má, a že by měli mít svobodu a možnost ho rozvíjet ho ke svému užitku i užitku komunity. Česká historie se mu zdála zvláště unikátním příkladem takového úsilí. V České otázce klade otázku: "Ukažte mi národ, který má slavnější historii než český?" A myslel tím nejen, že navzdory nepřízním podmínkám přežil, ale že navzdory těmto podmínkám vytvořil nesmírné duchovní a kulturní hodnoty.
Základem Masarykova pojetí demokracie a pokroku bylo spojení duchovního, mravního, kulturního, intelektuálního i materiálního rozvoje jednotlivců i celé společnosti. K tomu samozřejmě bylo potřeba, aby lidé měli snadný přístup k dobrému vzdělání všeobecnému i odbornému. Takové vzdělání, na němž by měli účast všichni podle svého nadání a zájmů, mohla zajistit jen národní komunita. Masaryk radil, aby mladá inteligence, zvláště historikové studovali daleko důkladněji a ze všech důležitých aspektů jak současnost tak českou historii, jež byla stále velmi zanedbána. V důsledku jeho inspirace mladí čeští historikové začali tvořit díla, jež neztrácejí na odborné hodnotě ani dnes. V době první československé republiky byla česká historiografie na světové špičce, jejich široký přístup k historii byl v Evropě unikátem po několik desetiletí. Prohlubovali nejen českou identitu v historickém i evropském kontextu, ale i silný pocit sounáležitosti a sdílení určitých ideálů, filosofie, zkušeností, což prohlubovalo pozitivní národní demokraticky orientovanou integritu. Ta byla pak nesmírným vkladem pro demokracii po roce 1918. To, že Československo, obklopeno postupně nedemokratickými státy, bylo nakonec zničeno ne zevnitř, ale zvenčí, říká o jeho demokracii velmi mnoho. Znamenalo to, že demokratická politická kultura zakořenila v národě velmi hluboko, samozřejmě s výjimkou sudetských Němců. Zodpovědnost české inteligence na tom měla nesmírnou zásluhu.
Masaryk si byl vědom, že proces, kterým v 19. století český národ dospěl od své zanedbanosti k oné obdivuhodné úrovni na konci 19. století, byl velmi nesnadný, střetávající se s orientacemi konzervativními a protidemokratickými. Tyto střety pokračovaly po celé 20. století. Ale Masaryk postřehl, že humanitní a demokratické přístupy sehrály pro tento pozitivní vývoj nejdůležitější roli.
Vydáním České otázky a spisu Naše nynější krise, se Masaryk snaží také vysvětit, že zdravé sebevědomí plyne hlavně ze svědomitě nabytých znalostí, ze zdravého a zodpovědného života, ze schopnosti čelit poctivou prací existujícím problémům. Ale to vyžadovalo znalosti, kritický poměr k realitě, zvláště k české politice, určitou mravní úroveň, vědomí přináležitosti k vlastnímu národu, a účast na péči všeho, co tu bylo v minulosti pozitivního vytvořeno, a účast na práci pro jeho budoucí úroveň.
Knihy byly přesvědčivé a inspirující. Na příkladu mladých historiků jsem ukázala, jak pozitivně dlouhodobý vliv oba spisy měly, a nejen na historiky, ale na mladou českou inteligenci obecně a trvale. To byl opět nesmírný vklad do rozvíjení demokratické orientace, navzdory, že v oficiální politice byla situace mnohem obtížnější vzhledem k celkovým poměrům v říši.
Masaryk si uvědomoval další problém, či spíše potřebu, pro demokratickou orientaci, kterou byla politická úroveň veřejnosti. Ta neměla mnoho příležitostí se politicky systematicky vzdělávat. Dva a půlleté období začátkem 90. let, kdy Masaryk spolu s dalšími realisty, záměrně ovlivňovaly přístupy mladočeských poslanců, aby jejich komunikace s českým voličstvem byla věcná, vzdělávací a intensivní, skončila již zmíněným vládním vyhlášením výjimečného práva v září 1893. Politicky vzdělanou a aktivní českou veřejnost bylo to poslední, co mocenské kruhy v říši, včetně rakouských Němců, chtěli. Češi měly zůstat národem služebným a nerušit pocit superiority rakouských Němců. Masaryk, věrný své víře v budoucnost demokracie, zase hledal cesty jak i v této oblasti najít nějaké pozitivní východisko.
Bývalo by bylo lehké resignovat na celou situací, vidět jako politicky beznadějnou, když institucionální struktura demokracie nejen, že se dál nevyvíjela, ale byla hrubě narušována vládnoucí mocí. Noviny měly i zakázáno uveřejňovat celé parlamentní projevy českých poslanců, byly zakázány politické schůze, a demoralizace, o které jsem se již zmínila, se začala mezi národem šířit obecně. Masaryk si uvědomoval, že rozčarování veřejnosti z politiky a jejích neúspěchů může mít dlouhodobě velmi neblahé důsledky, protože úroveň veřejnosti a její efektivní účast byla v demokratickém politickém systému nezastupitelná. Jednak musela politice rozumět politice i svým potřebám a problémům a musela mít schopnost ke svému prospěchu ovlivňovat politiku, a jednak musela být v pozici, aby mocenskou vrstvu efektivně kontrolovala. Každá nekontrolovaná nebo nedostatečně kontrolovaná politická i ekonomická moc se obrátí proti zájmům veřejnosti.
Masaryk ve své víře, že příležitost k dalšímu rozvoji demokracie přijde, obrátil svoji pozornost tam, kde byla možnost ovlivnit veřejnost nejvíce, a to byl tisk. Názor, že tisk, nebo jeho převážná část, musí být součástí úsilí o demokracii, byl od osvícenství obecný, v praxi však nesnadno dosažitelný. Vždycky existovaly silné soukromé zájmy, které neměly zájem na existenci demokracie. Masaryk měl s nesolidností tisku velmi bolestné zkušenosti z období rukopisných bojů, a občas ve svých článcích nedostatečnou úroveň českého tisku, zvláště nejčtenějších Národních listů, kritizoval. Ale nyní šlo o vážnější věc – jak vytvořit příklad poctivého, informativního i vzdělávacího tisku.
Masaryk se obrátil opět k české historii a napsal obsáhlou knihu o Karlu Havlíčku Borovském a jeho žurnalistice. Stěžoval si, že ještě nikdo nenapsal důkladnou biografii o Havlíčkovi, že nikdo nesebral a nevydal stovky jeho nesmírně cenných článků publikovaných v řadě novin mezi léty 1856 a 1851, kdy jeho práci zastavila vláda tím, že ho poslala do vyhnanství do Brixenu. Když se v roce 1856 vrátil, byl těžce nemocný muž, který brzy ve svých 35 letech zemřel. Masaryk si dal práci a většinu jeho článků vyhledal po časopisech a Havlíčkovy názory a hlavně jeho metodu rozebral ve své vynikající knize. Havlíček byl také stoupencem demokracie, ale dobře věděl, že bez informované a politicky vzdělané veřejnosti není demokracie možná. Proto se soustřeďoval hlavně na tento aspekt. Krátká doba svobody v revolučním období 1848–1849 mu k tomu dávala obzvláštní příležitost, ale nevzdával to ani v obnoveném absolutismu, což mělo za následek četné žaloby vlády a soudy, ku podivu pro něho vítězné, ale nesmírně vyčerpávající.
Masaryk sdílel s Havlíčkem, se "Češi musí ve spoléhat hlavně na sebe, a že jim nikdo nepomůže bez postranních úmyslů", a že "žádný národ nemůže jinak ke konečnému vítězství přijít nežli skrze svou vlastní sílu." Havlíčkovo "chtějíce býti dobří Slované, musíme napřed pěstovat dobro svého vlastního /národa/", by se dalo snadno aktualizovat slovy, chtějíce býti dobrými Evropany, musíme napřed pěstovat dobro svého vlastního národa a spoléhat hlavně na sebe. Havlíček i Masaryk požadovali, aby i politika byla založena na mravních principech. Havlíček ve svých článcích vysvětloval politickou situaci i v evropském kontextu, informoval o tom, co se děje ve světě. A hlavně vysvětloval desítky moderních politických pojmů neboť ani poslanci často nevěděli, co znamenají – obec, ústavnost, demokracie, liberalismus, konservatismus, radikalismus, konstituce, atd. Vysvětloval i podstatu politických stran, ve kterých se veřejnost mohla sdružovat na základě společných důležitých potřeb a zájmů, ale zároveň ukazoval, že jména stran jsou kulatá slova, která neobrážejí skutečné cíle mnohých stran. Zvláště konservativní strany halily do nejasných názvů své sobecké zájmy, které vlastně ani nebyly v souladu s demokratickými principy. Bohužel zneužívání politické svobody některými stranami ne zřídka směřovalo k potlačení obecné politické svobody a demokratické orientace.
Masaryk později zdůrazňoval, že v demokracii politické strany musí respektovat společný demokratický základ, který se týká prospěchu většiny a celé společnosti. Bez tohoto respektu pro veřejné potřeby a zájmy se stanou lobisty vlastně pro úzké soukromé zájmy, a to je zneužívání demokracie a "podvádění občanů". Masarykovi se nesmírně líbilo, že Havlíček posuzoval politické strany hlavně podle toho, jak se staraly o vzdělání lidu, a že sám se nejvíce staral o to, aby veřejnost rozuměla poměrům a všemu, co se politicky dělo.
Již Havlíček si byl vědom, že lidé mají přirozenou inklinaci k aristokratismu, k získávání privilegií na úkor druhých, a že bylo nutno trvale lidem vysvětlovat, proč demokracie je jediný systém, který směřuje ku prospěchu všech a ke spravedlnosti. Masaryk také s Havlíčkem sdílel, že každý musí začít s demokracií u sebe a citoval z něho: Každý je demokrat, když se jedná o někoho vyššího, než je on, ale každý je aristokrat vedle nižšího. Každý musí začít s demokracií u sebe." "Ta pravá demokracie nezáleží na tom, abychom se rovnali vyššímu, což lehké je, nýbrž abychom se nevypínali nad nižší, než jsme sami." Demokratismus mu byl směřováním k vyššímu, a to se týkalo i úrovně užívání jazyka, přizpůsobování nižšímu nazýval "demokracií sprostoty".
Oba chápali, že demokracii je možné rozvíjet hlavně na základě domácích podmínek, potřeb a možností. Masaryk dokonce ve svém spise z roku 1918 Nová Evropa (1918) se snaží přesvědčit západní dohodové státy, že demokratické principy je nutné aplikovat i do mezinárodních vztahů, že je v zájmu demokracie i úrovně civilizace, aby menší národy byly respektovány a aby přestal neblahý tlak, který na ně historicky dopadal se strany větších národů a států, které si zvykly chápat expansi a využívání slabších národů jako něco přirozeného.
Masaryk vyjádřil podstatu Havlíčkovy žurnalistiky slovy: "Havlíčkovy jednotlivé články ... podávají skutečný, propracovaný systém názorů netoliko prakticky politických, ale i teoretických a filosofických." Zvláště cenil, že Havlíček dokázal psát tak, aby mu každý rozuměl, a že jeho čeština, navzdory tomu, že v té době žádné vyšší české školy neexistovaly, měla vysokou úroveň. Na jiném místě ho s obdivem hodnotil: "Havlíček byl žurnalista zrozený – žurnalistům českým jest a bude vzorem. ... Žurnalismus byl mu úřad národní, přímo mravní." Havlíček "nedráždí, ale nasycuje hladového ducha svých čtenářů." A dále: "Opakuji, žurnalistu, jakým byl Havlíček, může nám cizina závidět – jak krásné to budou zase doby, až český novinář z Havlíčka bude hledat poučení, jak má pracovat." A to platí do dnes.
Nakolik měl Masaryk se svým dílem o Havlíčkovi vliv na novináře a veřejnost se dá těžko posoudit, ale pravda je, mladší demokraticky orientovaní žurnalisté, zvláště za první československé republiky, psali mnohem civilněji, než tomu bylo v minulosti. Bohužel konservativní tisk často sklouzával i do nenávistného tónu vůči svým oponentům. A tak to obvykle bývá, když se lidem nedostává rozumných argumentů. Vzdělávací aspekt tisku byl rozvinut zvláště za první československé republiky, a Masaryk sám přispěl k demokratickému tisku i tím, že daroval Ferdinandu Peroutkovi milion korun, aby mohl vydávat demokraticky orientovaný časopis Přítomnost. Jako president vedl Masaryk i anonymní polemiky s nedemokratickými názory.
Skončila bych tím, že T. G. Masaryk svým hlubokým a širokým pojetí demokracie, která se vztahovala na všechny vrstvy národa a všechny důležité oblasti lidského života, zůstává stále osobností evropského formátu, osobností, která v tomto ohledu má co říci současnosti i budoucnosti. Je téměř tragické, že se demokracie dnes presentuje hlavně jako liberalistický ekonomický systém. A je symptomem určitých neblahých politických trendů u nás i v Evropě, že je Masarykovo dědictví zanedbáváno a dokonce potlačováno a někdy i zlehčováno. Ale myslím, že je naděje, že mladší generace se začínají probouzet z určitého opojení s Evropskou unií, globalismem a postmodernismem, a začínají se o naše cenné historické dědictví zase zajímat. Problémem však zůstává, jak je přenést více do politické praxe.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz