Vážení přítomní, vážení přátelé,
dnes jsme se opět sešli, abychom si připomněli statečnost a tragedii české protestantské elity, která se vzbouřila proti rozpínající se moci cizích, katolických Habsburků, kteří, když byli zvoleni roku 1526 na český trůn, přísahali respekt zemským a náboženským právům. Za podpory katolické církve však již za několik desetiletí začali potlačovat svobodu a práva české země, začali prosazovat svoje absolutistické a materialistické zájmy. Svoboda náboženství v českých zemích, v Evropě po dvě stě let naprosto unikátní jev, výdobytek husitů, přinesla českým zemím rozkvět kulturní, intelektuální i ekonomický, myšlenky demokratizační, a myšlenku dostupnosti vzdělání pro všechny. Tento bohulibý vývoj byl krutým a zrůdným způsobem potlačen na více jak dvě stě let.
Větší svobodu lidu vnímala katolická církev i Habsburkové jako překážku svých chorobných mocenských ambicí, jako překážku své materiální nenasytnosti. Tradice stavět materiální zájmy mocných nad dobro společnosti, nad její morální, duchovní, sociální a intelektuální úroveň, se od popravy 27 českých pánů 21. června 1620 hluboko zakořenila v katolické tradici s tragickým dopadem na úroveň českého národa. Církev ignorovala křesťanský princip, že bohatství má sloužit hlavně dobru a úrovni společnosti, a bídu většiny lidí vysvětlovala téměř jako vůli boží. Způsob, jakým katolická církev získávala majetek násilnou rekatolizací po roce 1620, je i dnes relevantní, důležitý problém, hodný vědecké, mravní a politické pozornosti.
Kdyby nebylo osvícenství se svou myšlenkou rovnosti lidí, sociální spravedlnosti a práva na pozitivní rozvoj všech lidí, tak dnes český národ neexistuje, a neexistuje ani slušná sociální úroveň lidí v Evropě. Veřejností málo kontrolovaná politická a ekonomická moc se vždy obrátí proti potřebám a úrovni většiny.
Trvalá víra katolické církve, že hierarchická struktura společnosti je daná Bohem, vyústila již před staletími v tradici násilného a krutého potlačování jak svobody, spravedlnosti, tak vědy jako prostředku k obecnému pokroku, k řešení sociálních a mravních problémů. Ty církev předkládala ne jako důsledek hříchů, nemravnosti a ignorance mocných, ale jako důsledek nedostatečné víry bídou podlomených lidí. S těmito přístupy nadřazenosti se v současnosti setkáváme jak u katolické církve, tak u konzervativního a neoliberálního myšlení, kterému chybí pocit zodpovědnosti za úroveň společnosti, národa. Odmítání pokroku, sociální spravedlnosti, podkopávat vzdělání, vede ke zmaření pozitivního mravního a intelektuálního potenciálu většiny lidí, toho nejcennějšího, co každému člověku bylo dáno do vínku. Zároveň to je cesta do nevědomosti, ztráty schopnosti rozumět světu, ve kterém žijeme, je to cesta do nového nevolnictví většiny lidí, která po staletí existovala jen jako zanedbaná, levná pracovní síla k luxusu ekonomicky a politicky privilegované menšiny. Čím více soukromého majetku, tím větší potřeba levné pracovní síly.
Ale i v křesťanském učení existuje zamlčovaný princip, že na zemi je bohatství dost pro slušný život všech lidi, ale ne pro přepych a zahálku mocných, žijících na úkor úrovně a zdraví většiny. Podstatou mocenských nehumánních a nemravných postojů je nedostatek respektu vůči lidem stvořených k obrazu božímu, vůči principu lásky k bližnímu, vůči poctivé užitečné práci, vůči důstojnosti lidí, vůči všemu, co pro úroveň lidstva minulé generace vytvořily. Znamená to odvádění lidí od jejich zdravého rozvoje, zdravého sebevědomí, od pocitu společenské a národní sounáležitosti a vzájemné zodpovědnosti. Je to vytváření mýtu, že osud společnosti, vytvářejí ne lidé, ale síly mimo dosah lidí, či vůle boží, vyjadřovaná církví různými symboly, jako jsou morové a mariánské sloupy, které se skutečným životem a jeho důležitými potřebami nikdy neměly nic společného. Ve skutečnosti by měly být považovány za symboly nezodpovědnosti mocných, kteří ve své povýšenosti a pohodlnosti vkládali na boží bedra a slabší řešení problémů, které sami způsobovali svou ignorancí, fatalismem a potlačováním lidské svobody a schopností.
Víra je důležitou součástí lidské existence, ale je vždy nutné se ptát jaká víra a v co, a nepřijímat víru, která odporuje lidskému rozumu a zkušenosti, víru, která podněcuje fatalismus, fanatismus, pohodlnost myšlení, ignoranci, závislost na mocných. Naopak, víra v duchovní a intelektuální potenciál lidí musí být spojena ze znalostí světa, ve kterém žijeme, se znalostí potřeb společnosti, s mravními a humánními principy a to i v církvích a v politice. Víra musí přispívat ke spravedlnosti, k pozitivní iniciativě a rozvoji lidí, k jejich schopnosti postavit se odvážně zlu, ať přichází odkudkoli.
V tomto ohledu nám může být vzorem jak česká reformace, tak masarykovská Československá republika, v níž návaznost na myšlenky a ideály české reformace byly podstatnou částí duchovní, mravní a politické dimenze. Cíle, které stály v pozadí stavovského povstání roku 1618 byly hájeny prostředky své doby. Krutá reakce Habsburků a katolické církve na jeho porážku obsahuje obecnější aspekt, který se v historii často opakuje. Je jím fanatická aplikace nezřízené moci proti slabším, proti většině, destrukce jejich duchovní, mravní a intelektuální úrovně, jejich důstojné budoucnosti. Je v našem zájmu, abychom byli schopni takováto nebezpečí poznat včas a byli připraveni jim efektivně, společně čelit.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz