Teoreticky se koncept liberalismu a koncept demokracie vyvíjely souběžně od 17. století v podstatě jako reakce na dvě skutečnosti:
1) na tradiční evropský panovnický a církevní absolutismus, v němž jednotlivec mnoho neznamenal, většina lidí měla minimálně práv, svobody, možností podnikat, a potřebného vzdělání.
2) oba koncepty byly reakcí na rostoucí hluboké sociální problémy a konflikty v důsledku růstu obyvatel a neschopnosti vládnoucích vrstev tuto situaci řešit ve prospěch úrovně, zdraví a dostatečné výživy většiny i celku.
Teorie liberalismu i demokracie v podstatě vycházely sice z rozdílných, ale z křesťanských principů. Obě sledovaly pozvednutí úrovně společnosti, avšak s důrazem na rozdílné prostředky a cíle jak toho dosáhnout. Určitý respekt pro znalosti a racionalitu byl vlastní oběma. Ale vzhledem k tomu, že v politické sféře se pojem "demokracie" používá především ve spojení s pojmem "liberální", chtěla bych upozornit na rozdíly mezi hodnotami konceptu demokracie a liberalismu, neboť těchto rozdílů si je málokdo vědom a přitom z něho plyne řada velmi závažných problémů. Můj referát má kritický charakter, téměř disidentský.
Přesto, že idea demokracie a liberalismu a postupně i relevantní politické instituce vznikaly ruku v ruce, důraz liberalismu na svobodu, individualismus, konkurenci a práva jednotlivce případně menšin, zůstaly do současnosti nedostatečně definované, rozšiřovaly svůj obsah a postupně se dostaly do rozporu s rozvíjením demokracie – práva jednotlivce na úkor povinností, práva množících se menšin na úkor celku a většiny, svoboda a konkurence i destruktivní, atd. V polovině 80. let přibyl Reaganův zákon, udělující korporacím status "právní osoby", což má nedozírné důsledky pro demokracii a stabilitu států. Přesto, že tradiční církevní koncept hierarchicky organizované společnosti jako dané Bohem, byl osvícenstvím opuštěn, stále se nám vrací v jiných podobách; v současnosti hlavně v konceptu "potřeby sociálně rozvrstvené společnosti", ve víře, že jen "neschopní" sociálně doplácejí na ekonomicko liberální systém, v principu, že soukromé vlastnictví je efektivnější než kolektivní, atd.. Podobně v rozporu s ideou demokracie je několik dalších principů: princip, že vše má mít soukromého vlastníka, od 18. století možnost téměř neomezeného zisku (do 17. století byl oficiálně povolen zisk maximálně tři procenta), princip expanse a to i na úkor slabších a přírody, a požadavek, že vlády nemají zasahovat do řešení sociálních problémů společnosti (nezaměstnaní se stali prostředkem ke snižování mezd, když koncept spravedlivé mzdy byl opuštěn již začátkem novověku). Tyto principy měly a mají značně destruktivní dopad na úroveň společnosti, zvláště na mravní, sociální, kulturní a na prostředí. Tím liberalismu do značné míry zrazuje princip pokroku, v jehož zájmu liberalismus vznikl.
Základním předpokladem ekonomického liberalismu je totiž myšlenka (mnohokrát vyvrácená a znovu se vracející v různých podobách), že neomezený kapitalismu a volný trh má potenciál vytvářet tolik bohatství, že vyřeší i sociální problémy. V pozadí je falešná víra, že bohatství země je neomezené, že materiální dimenze lidské existence je základem ostatních, což má společné i ideologií marxismu. Už několik desetiletí se ví, že to není pravda, ale mnoho konstruktivního se v tomto ohledu nedělá.
Původní zásluhy o formulování filosofie liberalismu měl anglický myslitel John Locke, který předpokládal, že svoboda přinese prohloubení křesťanské víry, a tím budou bržděny negativní možnosti vycházející z filosofie liberalismu. Brzy se ozývaly hlasy, že tento předpoklad je iluzí, že tolik potřebný rozvoj vědy naopak snižoval význam náboženství a církví. Locke začal být dokonce obviňován, že tím, že nejen nekřesťany, ale i katolíky, nezahrnul do kategorie občanů, a vlastně plnohodnotných lidí, ospravedlnil divoký rozvoj kapitalismu, kolonialismu, rozvrat mnohých kultur a nesmírné vykořisťování. Navíc ani na domácí půdě v Anglii se sociální problémy neřešily, ale naopak do poloviny 19. století prohlubovaly, neboť vytvářené bohatství zůstávalo soukromým vlastnictvím malých menšin. Teprve tlaky zdola (např. chartistické hnutí), občas i násilné, začínají razantněji prosazovat demokratizační hodnoty, včetně větší role vlád v řešení problémů společností. Změny směřovaly ke snížení pracovní doby (která byla 17 hodinová), ke mzdám, aby skromně uživily rodiny, k určitým sociálním vymoženostem, lepšímu zdraví nižších vrstev (věk lidí z nižších vrstev málokdy přesáhnul čtyřicet let), atd. Podobný vývoj byl ve všech zemích západní civilizace. Historie ukazuje, že byl ku prospěchu úrovně a zdraví lidí. Zároveň je zjevné, že se nikdy v historii za tak krátkou dobu nevytvořilo tolik bohatství ku prospěchu všech, jako od této doby. Pojem, který se od konce 18. století skloňoval ve všech pádech a souvislostech, a který je základem demokracie, je koncept "spravedlnosti". Dnes je tato úroveň ohrožena převažujícími principy neoliberalismu a globalismu.
Demokratizační ideje se objevují u celé řady filosofů po celou lidskou historii. V moderní době se s větší intensitou rozvíjejí od konce 17. století. Ve velmi zhuštěné podobě, ale obecně vlivné i když konfliktní, jsou obsaženy v hesle Velké francouzské revoluce "volnost, rovnost, bratrství". Pokud jde o inspiraci původního necírkevního křesťanství na vznik ideje demokratismu, myšlenka svobody se dala vyvodit z principu, že člověk byl stvořen k obrazu božímu, idea rovnosti (a to i sociální) z principu, že všichni lidé si jsou před Bohem rovni, a myšlenka bratrství, čili solidarity, z konceptu křesťanské lásky - "miluj bližního jako sebe sama“. To byl vlastně nejdůležitější princip, neboť požadoval, aby lidé byli konstruktivní - jak k sobě, tak k druhým. Byl v něm zahrnut jak respekt k pozitivnímu duševnímu a mravnímu potenciálu lidí a právo, a možná i povinnost, ho rozvíjet, tak princip zodpovědnosti za sebe, za druhé a za celek. Bez tohoto stupně zodpovědnosti se žádná demokracie neobejde neboť zkušenosti ukazují, že zavedení a existence demokratických politických institucí o sobě funkční demokracii nezaručí. Postupně a nepřímo začal tento princip pronikat silněji pod jinými pojmy i do politiky. K širšímu pojetí zodpovědnosti a směřování ke spravedlnosti měla sloužit jak individuální tak kolektivní iniciativa, včetně politiky. (Ještě ve vrcholném středověku platil princip, že špatný panovník, nepečující patřičně o veřejné blaho, mohl být svržen).
Potřebný stupeň rozvoje jednotlivců i národů a potřebnou iniciativu lidí mohlo v moderní době zaručit jen důkladné a snadno dostupné všeobecné a odborné vzdělání, opírající se o vědecké poznání. Víme, jak do 17. století často tragicky dopadali ti, kteří prosazovali znalosti proti církevním dogmatům. S vědeckým poznáním a šířením humanitní filosofie začal být obecněji odmítán dosud existující katolický princip, že život na zemi je pouze přípravou na posmrtný život. Myšlenka, že pozemský život je důležitý jako takový, se objevila již v pozdním středověku, později s myšlenkou, že pokud posmrtný život existuje, pozemský je jeho součástí a proto se jeho úroveň a kvalita nesmí zanedbávat.
Vzdělání se stalo klíčem k podstatnému zakotvení potřebných znalostí i konstruktivních přístupů jednotlivců i společnosti, k řešení hlubokých problémů v důsledku rostoucí populace a neschopnosti mocenských vrstev včetně církví, tyto problémy řešit ku prospěchu většiny lidí. V našem prostředí to by hlavně T. G. Masaryk, kdo se zabýval vztahem vědy a náboženství a ukazoval, že humanitní filosofie, která je základem demokracie, se neobejde bez náboženských principů, neboť ne všechny mravní principy lze jednoznačně dokázat vědecky (uváděl příklad, že vědecky se nedokáže, že se nemá krást, jen mravně se to dokáže). Trval na tom, že náboženské principy spjaté s potřebami lidí a společnosti, však nesmí odporovat rozumu. Jeho humanitní ideál neznamenal pasivitu, jak byl často obviňován, ale naopak znamenal odporovat zlu všude a vždy, a v nejhorším případě a pouze v obraně, i železem.
Na rozdíl od liberalismu, hrají mravní principy v konceptu demokratizace naprosto zásadní roli a to i v politice, jako oblasti naplňování veřejných potřeb a zájmů. Politika, která se neopírá o mravní principy pouze moci zneužívá. Podobně důležité je poznání, že jednotlivce není možné oddělovat od komunity, společnosti, národa, civilizace, že pro kvalitu a pozitivní rozvoj jsou individuální a kolektivní identita stejně důležité, často kolektivní, zvláště národní, dokonce důležitější,. Podstatnou součástí kolektivní identity je kulturní a historická identita, které mají silný potenciál přispívat k sebeznalosti, znalosti společnosti, ve které lidé žijí, a tím i k integritě společnosti. Sdílené tradice, kultura, jazyk, historie, území, zkušenosti, snahy, přispívají také jak ke zdravějšímu sebevědomí lidí tak k vytváření veřejné sféry pro politickou aktivitu, což znamená pro komunikaci znalostí, pro komunikaci o důležitých veřejných potřebách, zájmech a problémech a tím k možnostem řešit problémy v zájmu obecného blaha. Sdílené mravní a další pozitivní hodnoty vedou také k větší vzájemné důvěře, což je důležitá podmínka pro rozvoj demokracie. I poctivá kultura v demokracii je součástí procesu sebe-poznávání uměleckými prostředky, na rozdíl od liberalismu, kde se kultura točí hlavně kolem soukromé a pudové sféry, přispívá k úniku od podstatné reality, a slouží převážně k zábavě, často pochybné. Na rozdíl od ekonomického liberalismu, který je tradičně orientován hlavně na vnější politiku, ovládání bohatství, kdekoli je, demokracie je orientována především na vnitřní pozitivní rozvoj společnosti, národa, státu a to ve všech důležitých oblastech lidské existence. To znamená, že demokratická politika musí vycházet z důkladných znalostí podmínek a možností rozvoje těchto národních či státních entit, neboť úroveň a podmínky těchto entit jsou stále velmi rozdílné. Demokratická vláda musí zohledňovat ve své politice hlavně potřeby, zvláště základní, a zájmy většiny a celku, samozřejmě ne na úkor slabších. Každá vláda existuje jen díky veřejným prostředkům, ale jen demokratická vláda z toho vyvozuje potřebné principy a potřebnou politiku ku prospěchu většiny a celku. Přes určité obecně platné institucionální a ideové základy, demokracie není ze své podstaty model, který by se dal aplikovat ve stejné míře a formě na každou společnost, čehož si jsou na Západě daleko více vědomi než jinde i když jeho praxe, vedená zájmy ekonomického liberalismu, se s touto teorií příliš často rozchází..
Je možné říci, že na obecné rovině hlavní rozdíly mezi základnímu hodnotami liberalismu a demokracie, spočívají v tom, že liberalismus vychází především z materialismu, staví hlavně na hodnotách, které lidi spíše rozdělují, daleko méně na hodnotách, které lidi pozitivně spojují. Koncept demokracie naopak staví na hodnotách, které mají potenciál lidi pozitivně, zvláště mravně, spojovat, přispívat ke kulturní i politické integraci společnosti a k vzájemné zodpovědnosti, což je základní podmínka k úspěšnému rozvíjení funkční demokracie, která staví více na spolupráci než na konkurenci. Jedině demokracie bere ohled na potřeby většiny lidí a celku, zvláště základní, a má potenciál vytvářet příznivé podmínky pro jejich rozvoj. V centru ideje demokracie je koncept spravedlnosti, postavený na mravních a humanitních principech, nejen na právních základech, které by však nikdy neměly umožňovat obcházení zákonů využíváním jejich mezer. Svým důrazem na vzdělání a na politické participaci veřejnosti také umožňuje větší kontrolu politické a ekonomické mocenské vrstvy veřejností, na základě ověřené zkušenosti, že moc nedostatečně kontrolovaná veřejností se rychle obrátí proti jejím potřebám a zájmům, a to ve prospěch privilegií malé mocenské menšiny. Všechny nedemokratické systémy zohledňují zájmy privilegovaných mocenských menšin, dokonce jejich soukromé zájmy, na úkor veřejných. Upírají většině právo na rovnoprávnost a spravedlnost a v důsledku vytvářeného sociálního napětí neustále hledají nějakého nepřítele jako únik od neřešených problémů.
Nejdůležitější je poznání, že mezi liberálními a demokratickými hodnotami je značné napětí, určitý rozpor, jehož si je, kupodivu, málokdo vědom. Jestliže chceme rozvíjet celkovou úroveň jednotlivců i společnosti, jestliže chceme klást důraz na spravedlnost, veřejný zájem a úroveň celé společnosti, pak musíme daleko více chránit a prosazovat demokratické hodnoty a principy. To znamená více usilovat, aby v teorii i v praxi "liberální demokracie" byly demokratické a liberální principy vyváženy, či spíše, aby byly více ve prospěch demokratických, vzhledem k tomu, že mravní a kulturní úroveň většiny českého národa klesá a prohlubují se i sociální rozdíly hlavně v důsledku tlaků nadnárodních korporací a změn ve prospěch neoliberálních principů. V úvaze o nutných podmínkách k rozvoji funkční demokracie není možné opominout Masarykův koncept „humanitní demokracie“, který je daleko více v souladu s podmínkami, možnostmi a potřebami národních entit než koncept liberální demokracie tak, jak jej známe z dlouhodobé praxe.
Použitá a doporučená literatura:
Masaryk, T. G., Česká otázka. Praha: Čas 1895. Poslední vydání: Praha: Ústav TGM 1996.
Masaryk, T. G., Ideály humanitní. Praha: Čas 1901.
Masaryk, T. G., Světová revoluce. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005. X. kapitola: "Demokracie a humanita", s. 337–406. (První vydání 1925).
Dunn, John, Democracy. A History. Canada 2005.
Saul, John Ralston, The Collapse of Globalism and the Reinvention of the World. Canada 2005.
Cavanagh J. a Mander Jerry, Ed., Alternatives to Economic Globalization. USA 2004.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz