PhDr. Karel Richter, CSc.
-
Sudety, X.

Hitler se však náhle otázal, zda Praha a Pražský hrad jsou již obsazeny a zajištěny, a rozhodl se, že ještě odpoledne pojede do Prahy a přenocuje na Hradě. Obdržel jsem rozkaz, abych jel v čele vůdcovy kolony přes Mělník do Prahy. Jak si vzpomínám, dala se asi kolem 16. hodiny do pohybu ku Praze dlouhá kolona v čele s několika pancéřovými vozy a probíjela se sněhovou vánicí podél postupujících jednotek do Prahy.

Snad kolem. 19. hodiny, již při setmění, došlo k vjezdu do Prahy na Hrad. Henlein jel ve voze s Hitlerem, já Jsem byl sám vpředu v malém osobním voze. Hitlera jsem již neviděl. Na Hradě bylo vše improvizováno a Hitler spal v pravém křídle Hradu...“

Dlouho do noci Hitler spolu s Frickem, Stuckartem a Ribbentropem při­pravoval provolání o zřízení protektorátu Čechy a Morava. Za vzor posloužila smlouva mezi Francii a tuniským bejem z roku 1881. Nazítří vyšly všechny české noviny už pod dohledem nacistické cenzury. Ohlašova­ly obsazení země wehrmachtem a příjezd vůdce do Prahy. Ribbentrop přečetl do rozhlasu proklamaci o zřízeni protektorátu. Byl to zcela jedno­stranný akt. Hitler nepovažoval za nutné konzultovat proklamaci předem se státním prezidentem. Nenamáhal se ani odvolávat se na dohodu, kterou

ho včera v noci přinutil podepsat.

Nahlédněme ještě jednou do vzpomínek Heinricha Hoffmanna: "Hitlerův příjezd byl zcela nečekaný. Nic nebylo připraveno. Přijeli jsme nahoru na Hradčany, na slavný pražský Hrad, kde byl narychlo uspo­řádán slavnostní banket, který se protáhl přes půlnoc.

Hradčany nebyly zařízeny pro tolik nocležníků, a tak jsem musel, stej­ně jako jiní členové Hitlerova doprovodu přenocovat na spěšně přineseném polním lůžku. Profesor Morell a já jsme byli ubytováni v rychle zřízené te­lefonní ústředně. Tady panoval čilý provoz. Neustále drnčely telefony. Ne­ustále někdo přicházel a odcházel. Unaveni a zmoženi přípitky na slav­nostním banketu jsme přesto brzy usnuli. Vzpomínám si jen, že nás brzy vzbudili, protože naše hlasité chrápání rušilo provoz a důležité státní roz­hovory nebylo skoro slyšet."

V 11 hodin si Hitler zavolal K. H. Franka, který od rána čekal v před­pokoji. Vůdce ve světle hnědé uniformě a holínkách stál u okna a kochal se pohledem na Prahu.

„Krásné město,“ prohodil k Frankovi, stojícímu v prkenném pozoru u dveří. Vůdcovy oči spočinuly na Petříně. "Kovová konstrukce musí zmi­zet. Ruší. Zde se musí vybudovat velkorysá stavba, která odpovídá význa­mu tohoto města." Odstoupil od okna. "Tento den je jedním z nejvýznam­nějších v mém životě. Sloučíme dohromady opět to, co k sobě přirozeně patří. Neuzavřeme mezi říší, Čechami a Moravou žádnou právní dohodu, nýbrž zřídíme protektorát, který vznikne z velkorysosti říše. A pak bude­me dělat evropskou politiku."

Frank zářil blahem. Dychtivě čekal, že ho vůdce pověří významným úkolem. Zdálo se, že se nemýlil.

,,Buďte na zítra připraven, Franku. Budu vás potřebovat."

"Výkonná moc," dosvědčí později Frank, "byla v rukou generalobersta Blaskowitze, jehož šéfem civilní správy byl jmenován Konrád Henlein, ne­boť podle říšskoněmeckého zákona má každý vojenský výkonný zmocně­nec šéfa civilní správy jako poradce pro civilní sektor... Po rozhovoru s Hitlerem jsem se ohlásil a ihned odjel zpět do Liberce, jelikož mé poslá­ní bylo u konce. V Liberci jsem obdržel v několika dnech mezi 17. a 19. březnem 1939 rozkaz, abych přijel do Vídně, ježto si se mnou přeje mluvit Hitler. Odjel jsem do Vídně, kde jsem se hlásil v hotelu Imperial, kam jsem byl objednán..."

Adolf Hitler Franka pozval do svého pokoje spolu s Konstantinem von Neurathem. Hitler byl stručný: "Rozhodl jsem se jmenovat vás, von Neu­rathe, říšským protektorem v Čechách a na Moravě a vás, parteigenosse Franku, státním tajemníkem v protektorátu. S autonomií protektorátu to myslím vážně, ovšem naše říšské zájmy musí být za všech okolností háje­ny. Státní prezident bude mít nadále hodnost hlavy státu, rozhodl jsem se též vytvořit český strážní oddíl, ovšem jen jako symbolickou jednotku bez vojenského významu." Zároveň uvedl důvody, proč si do funkce státního tajemníka zvolil Franka: zná jeho rozhodnost, osvědčil se v nejtěžších do­bách roku devatenáct set třicet osm a je na slovo vzatým odborníkem pro české záležitosti. Nikdo se pro tuto funkci nehodí lépe než on.

Poslechněme si, co sám říká o protektorátu: "Protektorátní statut z břez­na 1939 a nařízení k tomu náležející, jakož i říšské zákony a říšská naříze­ní zavedená v protektorátu, byly jednostranným politickým a mocenským aktem říše, ježto při zavádění těchto zákonů a nařízení bez zřetele na auto­nomii nebyla protektorátní vláda normálním způsobem dotázána před je­jich vyhlašováním na stanovisko. Byly tudíž se zřetelem k českosloven­ským zákonům a mezinárodnímu právu jednostranně nadiktovány třetí říší…“ Hitler dal reichsprotektorovi tajné pokyny, jejichž smyslem bylo „dostat co možná nejrychleji země Čechy a Moravu pevně do německých rukou, a to jak politicky, tak i hospodářsky. „Všemi prostředky se usilovalo o to,“ říká Frank, „oprostit český národ od jeho dosavadní dějinné minulosti a převychovat jej k nové mentalitě, kterou říše potřebovala pro své politické záměry národně socialistické…Kulturně byl učiněn pokus o převýchovu českého národa, zakládající se na nové orientaci a novém řádu…V českých školách byla učební osnova, především v dějepise, tak přepsána, aby se každá upomínka na Československou republiku a na doby, kdy byl český národ ve svých dějinách proti říši nebo proti německému národu, vykládala jako historický omyl. České dějiny byly vědomě upravovány tam, kde se nekryly s říšskými nacistickými zájmy.

V propagandě směřovalo se vždy k tomu, že tzv. protektorát se stal pro všechny časy říšskou zemí a že rok 1918 se nebude opakovat. Propaganda a tisk byly zaměřovány systematicky v říšském zájmu a především byla veškerá česká tisková politika cenzurována německými místy a usměrňována (gleichgeschaltet) podle německé tiskové politiky…“

Konečný cíl ve vztahu k českému prostoru byl pro sudetské i říšské Němce naprosto shodný: Vyjádřil jej již v roce 1932 Adolf Hitler v úzkém kruhu svých přátel: „Česká báze bude zbavena českého obyvatelstva a bude osídlena Němci.“ O dva roky později dal mezi důvěrnými přáteli najevo, že nějaký soucit s národy je mu cizí: „Jestliže jsem odhodlán obětovat v příští válce miliony lidí vlastního národa, a to bez nejmenší lítosti, že se prolévá drahocenná německá krev, pak mám přímo povinnost, abych zároveň vyhubil miliony lidí nižší rasy, která se množí jako hmyz.“ Dosti podrobně se o likvidaci českého národa psalo v sudetoněmeckém Grundplánu z roku 1938. Také autoři sudetoněmeckých memorand, do nichž jsme nahlédli, shodně řešili otázku, jak to zařídit, aby z českých zemí vymizel český národ.

Rasově politický úřad NSDAP vydal pro vojáky instrukční brožuru, v níž se dočetli: „Na Čechy je třeba pohlížet z rasového hlediska jako na Poláky; převažují u nich ostické rysy, a proto je nelze poněmčit jako celek, i když pro poněmčení přichází v úvahu větší část Čechů než Poláků…Z národně politického hlediska je Čech pro Němce právě takovým nepřítelem jako Polák. Má-li Čech v dané chvíli poněkud odlišné postavení než Polák, je to pouze dočasný důsledek okolností, za kterých došlo k rozbití Československa.“

V červnu 1939 vypracoval Ribbentropův zahraniční úřad rozbor úkolů úřadu říšského protektora v protektorátu. Pravilo se tu, že Německo chce nový pořádek v Evropě (Neuordung), což vyžaduje zrušení malých evropských států. Zničení Československa je začátkem této politiky. V Čechách je cílem říšské politiky rozbití české vůle k vlastnímu státu a včle­nění tohoto prostoru do velkoněmecké říše. Při sledování prvního cíle je třeba postupovat důsledně, neboť u Čechů je vůle k vlastnímu státu hluboce zakořeněna. Co se české národnosti, je třeba ji potlačit na pouhý předmět folkloristického zájmu. Češi nemají mít v říši jiné postavení než například Bavoři, mají být historickou kuriozitou, jako jsou například Bretonci ve Francii či Lužičtí Srbové v Německu.

Autoři rozboru vyslovili předpokIad, že Češi klesnou během jedné až dvou generací na úroveň takovéto historické kuriozity, a tím bude dovršeno jejich ,,začlenění" do Velkoněmecké říše.

Nad otázkou likvidace českého národa se zamýšleli i vojáci. Generál Friderici, jmenovaný do funkce vojenského zmocněnce říšského protekto­ra, předložil svému nadřízenému von Neurathovi v červenci 1939 memo­randum v této záležitosti. Jeho myšlenky se ubírají zhruba těmito cestami: Po tisíc let vedli Češi a Němci zápas o tento prostor. Nyní jsme na koni my, a proto využijme příležitost! Češi musí zmizet. Protože radikální pro­středky fyzického vyhlazení nepřicházejí za normálních poměrů v úvahu, je možno Čechy vystěhovat ze země na východ a zbytek rozptýlit po Německu.

Intenzívně se danou myšlenkou zabýval i novopečený státní tajemník Karl Hermann Frank. V dopise Bormannovi 6. července 1939 vyslovuje názor, že nemůže být ani řeči o nějakém soužití Čechů s Němci. Němci nyní vedou, a proto musí ovládnout všechny rozhodující pozice nejen poli­ticky, ale i hospodářsky, zejména v průmyslu a zemědělství. Kolonizační politika musí teritoriálně oddělit Čechy od Poláků a Slováků, musí Čechy uzavřít v pevně izolovaném ostrově a přinutit je, aby hledali ve vystěhovalectví východisko ze situace.

Český národ pocítil, že je ohrožena jeho národní existence. Pozvedal se k boji proti Němcům na domácí i zahraniční frontě. Tento boj se zejména na domácí půdě vedl se sílící urputností. Byl vyprovokován německým ná­silím, ale zároveň byl pro nacisty záminkou k tomu, aby své násilí stupňovali. Jen od 15. března 1939 do 23. května bylo zatčeno 4 639 Čechů. V souvislosti se zahájením války 1. září 1939 německým útokem na Polsko bylo v protektorátu zatčeno na 2 000 rukojmích. Zároveň byly rozpuš­těny všechny československé a české tradiční spolky, Český Červený kříž, Sokol, Junák, OreI...

Protestní demonstrace 28. října v Praze byly brutálně potlačeny. Za­střelen dělník F. Sedláček, smrtelně zraněn medik Jan Opletal. Na nové demonstrace 15. listopadu při jeho pohřbu reagoval K. H. Frank se sou­hlasem vůdce drastickými protiopatřeními: 17. listopadu byly uzavřeny všechny české vysoké školy, devět představitelů studentstva bylo zastřeleno, stovky studentů pozatýkány a odvezeny do koncentračního tábora Oranienburg. I měkký a bázlivý prezident Hácha se vzepřel, když odmítl složit slib věrnosti s poukazem na to, že lid by to nemohl nikdy pochopit, maje znalost o rozsáhlém poctu zatčených bez jakéhokoli důvodu, o neustále se množících říšských zásazích do pravomoci českých orgánů…Také vláda byla nucena v roce 1940 písemně protestovat: „Svébytná práva věcí veřejných v Protektorátu jsou soustavně potlačována. Říše vztahuje na sebe vydávání všeobecných předpisů. V soudnictví je zaveden systém připomínající systém koloniálních kapitulací. Německá policie – Gestapo - pozatýkala mnoho českých lidí, aniž českým úřadům bylo řečeno jediné slovo. Musím žalovat, že denní práce některých říšských úředníků hledí na oblast českou jako na dobytou kolonii, odnárodňování se sleduje jako konkrétní cíl. Prosím, aby se upustilo od zatýkání českých lidí na pouhé denunciace ničím nepodložené... aby bylo přikročeno k propuštění většiny lidí, kteří jsou zatčeni pro domnělé své smýšlení, jež však vůbec není prokázáno, a kteří jsou nuceni trávit život v koncentračních táborech, totéž platí o velkém počtu studentů, kteří dosud ve velkém počtu jsou v Oranienburgu. "

Protesty nebyly nic platné. Útlak včetně teroru byl diktován programem ovládnutí prostoru. Nebylo ho možno srovnávat s ničím v dosavadních československých dějinách. Nic takového nezažili Němci v republice.

Ještě v roce 1939 K. H. Frank vydal jazykové předpisy, nařizující, aby v českém prostředí měla zásadní přednost němčina. I primátora Prahy dr. Klapku v červnu 1940 nutí se zodpovídat, proč ještě nebyly všechny ulice opatřeny dvojjazyčnými názvy s německým na prvním místě. Píše mu: "Při této příležitosti Vás žádám se zřetelem na jazykové nařízení říšského protektora, abyste si opatřil jako primátor hlavního města protektorátu dopisní papír, který nese ve svém záhlaví na prvním místě německé označe­ni." (Primátor byl později zatčen a popraven.)

V srpnu 1940 protektor Konstantin von Neurath a K.H. Frank zpracovali pro Hitlera dvě memoranda o řešení české otázky. Obě shodně vycházela z předpokladu, že Češi musí být v co nejkratší době zničeni a celá ze­mě radikálně germanizována. Vzhledem k tomu, že nelze vysídlit všechny Čechy a není také k dispozici dost Němců k osídlení uprázdněného prostoru, je třeba postupovat plánovitě: Rasově vhodné Čechy lze poněmčit, ostatní budou vyhubeni nebo vysídleni. Dělnictvo bude germanizováno tak, že bude posláno na práce do Německa a nebude mu už umožněno na­vrátit se zpět. Rolníci budou jednak zbaveni půdy, jednak přijati mezi ně­mecké rolníky. Majitelé průmyslových závodů budou podporováni za podmínky, že se zřeknou své národnosti.

Zásadní změna musí nastat ve výchově mládeže. Vyučování českým dějinám bude nahrazeno výchovou k říšské myšlence. Vysoké školy už nebudou obnoveny. Pak se zruší české střední školy nakonec i obecné. Kolonizací se vytvoří několik německých ostrůvků, které se budou postupně propojovat. Důraz klade Frank na zničení české řeči.. Ruku v ruce s náborem pro němectví musí být uplatněny nejostřejší policejní metody, deportace a likvidace.

Německo v té době dosáhlo vrcholu svých válečných úspěchů. Vítězně zakončilo tažení v Polsku, zmocnilo se Dánska, Norska, Holandska, Belgie, přinutilo kapitulovat Francii, chystá se k invazi na britské ostrovy. Nacisté se už cítí pány světa. Frank má ctižádost zlikvidovat Čechy.

Dne 23. září jej přijímá Hitler společně s Neurathem a vřelými slovy oceňuje jeho návrhy. Vy, Franku, jste nejnáviděnější muž v Praze a to je dobře,“ pronese uznale.

Polichocený Frank se může přetrhnout horlivostí. 9. října instruuje na zvláštní konferenci představitele nacistických úřadů. Generál Friderici si z jeho výkladu poznamenává: „Jako budoucí program se předvídá asimilace asi poloviny českého obyvatelstva – pokud je toto důležité a hodnotné z rasového nebo jiných hledisek. Uskuteční se mimo jiné také zvýšením pracovního nasazení Čechů na území říše, s výjimkou sudetoněmeckého pohraničního území, jinými slovy rozptýlením uzavřeného českého obyvatelstva. Druhá polovina českého obyvatelstva musí být zbavena své moci, vyhubena a vyvezena ze země při použití jakýchkoli metod. S živly, které by jednaly proti plánované germanizaci, je nutno jednat tvrdě a musí být vyhubeny…“

Jedenáctého října 1940 se Frank znovu hlásí u Hitlera a vůdce potvrzuje souhlas s jeho návrhy. Asimilace je základní direktivou pro řešení českého problému. Zatímco naoko bude udržována autonomie protektorátu, musí být v budoucnu germanizace prováděna centrálně říšským protektorem. Frankovi se vryje do paměti Hitlerův výrok: „Čechům bude směnka předložena po válce.“ Po návratu do Prahy vydá příkaz důstojníkovi SS Hufnagelovi, aby urychleně vypracoval prováděcí směrnice pro nižší okupační úřady.

S Frankovým memorandem v zásadě souhlasí i Reinhard Heydrich. Ihned sám zařídil, aby Rasový a osídlovací úřad v Berlíně předběžně vyšetřil, jak velká část českého národa je vhodná k poněmčení. (Výsledky budou zajímavé: 45% vyhovuje germanizaci, ježto má nordické rasové znaky, 40% vykazuje znaky východní nebo baltické a přibližně 15% patří k rasově cizím, nevhodným typům.)

Program se plní. Jenže říšský protektor von Neurath není mužem železné pěsti.

25. září 1941 je Frank narychlo povolán do vůdcova hlavního stanu, Vlčího doupěte v oblasti Mazurských jezer. Referuje Adolfu Hitlerovi, že situace v protektorátu s rozmachem odbojového hnutí i dalších forem odporu, zejména od zahájení německo-sovětské války, je povážlivá. Hitler ho pánovitě přerušil: „Rozhodl jsem se zavést v protektorátu ostřejší kurs. To ovšem nemůže udělat Neurath a já ho tím nechci zatěžovat. Rozhodl jsem se proto ještě dnes přijmout von Neuratha a přikázat mu, aby nastoupil ihned zdravotní dovolenou.“

Frank se v duchu zaradoval. Teď uslyší své jmenování do nejvyšší funkce v protektorátu. Kdo jiný zná lépe poměry než on. Ale Hitler ho zklamal. „Vedením agendy úřadu,“ oznamoval, „pověřím na nějakou dobu šéfa Říšského hlavního bezpečnostního úřadu SS-obergruppenführera Reinharda Heydricha. Je rovněž pozván do hlavního stanu. Jistě zasáhne s patřičnou tvrdostí a obnoví pořádek.“ (V tomto vůdcově rozhodnutí měl Frank prsty, neboť přes Neurathovu hlavu a za jeho zády posílal hlášení přímo Himmlerovi, a vytvářel tak záměrně dojem, že Neurath není mužem na svém místě.) Heydrich nezklame očekávání. 27. září přiletí do Prahy. Hned odpoledne navštívil prezidenta Háchu a odevzdává mu své prohlášení. Hovoří se v něm obšírně o zatčení předsedy protektorátní vlády ing. Eliáše, k němuž došlo z příkazu K.H. Franka. Heydrich uvede, že Eliášovo zatčení bylo nutné v zájmu říše i českého národa. Německu nepřátelské činy českého obyvatelstva a sabotážní akce posledních dnů a týdnů si vynutily, aby byl v některých oblastech protektorátu vyhlášen výjimečný civilní stav. Říše nemůže strpět, aby se jednotliví protivníci a organizované skupiny pokoušeli narušovat boj za novou Evropu.

V 16 hodin přijal Heydrich členy vlády. Ostrým, nekompromisním hlasem oznámil: „Eliáš stojí před soudem pro velezradu a zemězradu… Mnou sestavené stanné soudy zřízené proti říši nepřátelským snahám a jednáním se rovněž už sešly, takže ještě dnes večer je nutno počítat s prvními rozsudky a jejich vykonáním…“

Pokud do té doby nebyla někomu politická situace v prostoru Čech a Moravy ve vztahu k říši a Evropě jasná, obergruppenführer Hendrich ji vyložil jednoznačně: „Žijete tu jednou uprostřed evropského osudového prostoru, který je určen a veden německým národem. Pochopte už konečně, že obyvatel tohoto prostoru nemůže vést žádnou politiku v zájmu Londýna nebo Moskvy… Pro budoucnost platí jasná směrnice: dělat všechno, co slouží Evropě, určované Velkoněmeckem.“

Týž den se tiskly dlouhé seznamy českých vlastenců odsouzených stannými soudy k smrti. K témuž trestu byl odsouzen i gen. Eliáš pro svou účast v odboji.

Do konce roku bylo zatčeno na 10 000 lidí, stovky jich skončily na popravišti. Heydrich důsledně naplňoval germanizační program, který nedlouho po svém nastoupení do funkce vyložil vedoucím úředníkům okupační správy na shromáždění v Černínském paláci: „České země musí být německou zemí, Čech tu nemá co pohledávat“. To podle Heydricha neznamenalo, že „česká sebranka“ musí být zcela poněmčena. Je třeba nejprve prozkoumat rasovými odborníky celé české obyvatelstvo a určit, co je schopno poněmčení, co je třeba vyhubit a co je možné vysídlit na východ. Na východě, zejména v polárních krajinách kolem Ledového moře, je dost místa pro Čechy i Židy z celé Evropy. „Všechno, co se staví proti nám,“ prohlásil Hendrich, „je třeba postavit ke zdi, neboť na východě by nám tito lidé stejně dělali potíže.“ A ještě řekl, že Němec se před Čechy musí chovat vždy tak, aby v něm viděli pána od hlavy k patě“.

Germanizační politika se podle německých dokumentů setkávala s podporou sudetoněmeckého obyvatelstva. V dubnu 1942 zaslal vládní prezident v Opavě říšskému ministerstvu vnitra zprávu o názorech sudetských Němců na českou otázku. Všichni jsou prý přesvědčeni, že 1. všichni Češi musí být vystěhováni ze Sudet. 2. Češi v protektorátu musí být vystěhováni nejméně na Ukrajinu. 3. Češi určeni k poněmčení musí být vystěhováni do říše a zde rozptýleni.

Protičeská politika, kterou praktikoval Konrád Henlein, byla v plném souladu s Frankovým memorandem i Heydrichovým postupem. Češi v Sudetech byli neplnoprávnými, druhořadými občany říše. Na jejich národnost se nebral nejmenší ohled. Svého jazyka mohli užívat bez obav jen v rodinném soukromí. České školství bylo systematicky odbouráváno a likvidováno. Půda českých rolníků byla konfiskována pro německé kolonizační účely. (Jen v obvodu zmíněného opavského vládního prezidenta bylo v roce 1940 zkonfiskováno 4 610 ha české půdy, v následujícím roce 47 124 ha a začátkem roku 1943 již 11 303 ha.)

Sám Konrád Henlein jako místodržící Sudetské župy 25. května 1943 na velkém shromáždění nacistických úředníků v Jablonci prozradil své záměry s Čechy: „Slíbil jsem vůdci, že po válce očistím sudetskou župu od Čechů. Vím, že policie dnes není často dostatečně silná, aby proti Čechům zakročila. Prohlašuji vám: Na české zobáky patří tvrdá německá pěst.“

Program asimilace v Sudetech nezískával sympatie. „Z Čecha nikdy neuděláme Němce,“ prohlásil vedoucí pohraničního úřadu župy Dolní Dunaj Puri. „Politika, která bude prováděna v protektorátu, nemůže být nikdy převzata v politice pohraniční. Musíme najít prostředky a cesty, jak Čecha odstraníme.“ Češi, jak vidět, neměli na růžích ustláno ani v Sudetech, ani doma ve své zemi, která se již nepokládala za jejich. A jejich budoucnost byla ještě horší než přítomnost.

Mezitím Reinhard Heydrich v protektorátu usiloval o úplné poněmčení veškeré veřejné správy. Smysl své správní reformy Heydrich vyjádřil výstižnou větou: Zničit zbytky autonomie tak, aby zůstala jenom fasáda. Začátkem roku 1942, kdy wehrmacht utrpěl první vážnou porážku v druhé světové válce v bitvě před Moskvou, bylo porobení českých zemí Heydrichovou zásluhou takřka úplné. Protektorát se podobal reklamnímu štítu zrušené firmy. Henlein pro germanizaci protektorátní administrativy uvolnil 4 000 sudetských Němců. Frank psal svému příteli: „ My, Němci, užíváme pouze pojmy Čechy a Morava, které jsou pro nás starými německými zeměmi.“ A Heydrich sděluje Bormannovi, že po provedení správní reformy budou mít Češi jasno: V zemi existuje pouze a výhradně německé vedení… Napříště bude sloužit veřejná správa výlučně německým zájmům a bude nerozlučně spjata s říší.

Avšak český národ se bránil. Právě den poté, kdy Heydrich vyhlásil provedení své správní reformy, 27. května 1942, stateční českoslovenští parašutisté z Anglie podnikli na něj atentát. Výbuchem bomby vržené parašutistou Kubišem byl zastupující reichsprotektor těžce raněn a ze několik dní v nemocnici na Bulovce zemřel. Nacisté se mstili masovým terorem, který vešel do historie pod názvem heydrichiáda. Rozběsněný Hitler žádal popravu 10 000 rukojmí. Měsíčně bylo zatčeno v průměru kolem 2 000 osob. Popravy za takzvané schvalování atentátu byly na denním pořádku. Podle seznamů otištěných v novinách bylo v době stanného práva od 28.5. do 4.7.1942 popraveno 1381 osob. Ve skutečnosti jich bylo o hodně víc. Neboť mimo ty, jímž byl vzat život na kobyliské střelnici, bylo téměř denně odváženo z pankrácké věznice na padesát vězňů do Ruzyně, kde ve vojenské jízdárně byli likvidováni kulomety. I mezi nimi bylo dost těch, kteří byli zatčeni dávno před atentátem.

Skoro plných osm dní trvalo, než první muž velkoněmecké říše v protektorátu vydechl naposledy. Nikdo z českých lidí pro něj netruchlil. V soukromí domovů se říkalo: Dobře mu tak. Dostal, co mu patřilo. Smrt mu z duše přáli i lidé ve Francii, v Holandsku a Norsku, kde předtím stejně jako v Čechách rozpoutal krutý nacistický teror. Však to byl Hitlerův nejkrutější kat, jak ho trefně označil britský historik Charles Wighton. Možná měl z jeho smrti radost i Konrád Henlein, jemuž Heydrich již delší dobu šlapal na paty.

V Praze se mu dostalo zasloužené odplaty.za tisíce vlastenců, které dal povraždit.

Sedmého června 1942 otiskl ústřední nacistický list Völkischer Beobachter výhrůžky K.H. Franka: „Nikdo nesmí pochybovat, že přijde pomsta. Že zášť se zvedne vysoko. To, co bylo dosud, musí být překonáno. Mnohonásobně. Odveta za atentát bude krutá. K takovému závěru se došlo ve vůdcově hlavním stanu. „Zločinecké, říši nepřátelské živly," napsal Frank, „budou v českém národě vymýceny! Když Reinhard Heydrich vydechl v ranních hodinách dne 4. června 1942 svůj mladý, vřelý život a já s obergruppenführerem Daluegem jsme dleli u něho, přísahali jsme si, že splníme odkaz svého kamaráda. Jeho směrnice bude dodržena!"

Hitler rozhodl, že smrt jednoho z jeho nejvěrnějších musí český odboj draze zaplatit. Nejenom odboj. Čechům musí být sražen vaz. A musí to za­lomcovat nejenom s lidmi v protektorátu, nýbrž ve všech porobených ev­ropských zemích. Ať ví celý svět, jak vypadá nacistická odplata!

Po Heydrichově smrti se očekávalo zběsilé vystupňování teroru. Ale přece jenom se nečekalo to, co se zrodilo v Hitlerově mozku jako plán nejsurovější pomsty. A co bylo z Frankova telefonického příkazu pražskému a kladenskému gestapu během jednoho jediného dne realizováno.

Desátého června 1942 vydala Česká tisková kancelář následující ozná­mení: „Za pátrání po vrazích SS-obergruppenführera Heydricha byly zjiš­těny nezvratné důkazy, že obyvatelstvo obce Lidice u Kladna poskytovalo podporu a pomoc okruhu pachatelů… Protože se obyvatelé této vesnice svou činností a podporou vrahů SS-obergruppenführera Heydricha co nej­hrubším způsobem provinili proti vydaným zákonům, byli dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora a děti dány na náleži­té vychování. Budovy v obci byly srovnány se zemí a jméno obce vyma­záno.“

Třicet mužů popravčí čety se toho dne od rána činilo. Své svědomí otu­povali doušky alkoholu. Kolem poledního leželo na zahradě Horákova stat­ku sedmnáct řad mrtvých tak, jak lidické muže postupně přiváděli na jatka, skupinu za skupinou. Sto sedmdesát čtyři zmařených životu. Mezi nimi i patnáctiletý chlapec a čtyřiaosmdesátiletý stařec. Hromadná poprava na principu kolektivní viny otřásla demokratickým světem. Skutečnost byla daleko horší. Podrobnosti vyšly najevo až po válce. Zbylí muži z Lidic, kteří měli v ten den pracovní směnu, byli zatčeni na svých pracovištích a popraveni zvlášť. Celkem tak bylo popraveno 199 mužů a navíc sedm žen. Sto devadesát šest žen bylo odvlečeno do koncentračního tábora Ravensbrück, kde jich 43 bylo umučeno. Uloupeno bylo 105 lidických dětí. Pouze u 22 se podařilo po válce vypátrat jejich další osudy, z toho jen 16 bylo navráceno matkám. Patřily k těm, které byly dány na převýchovu do němec­kých rodin. Některé už mluvily jen německy. Děti, které nevyhovovaly rasovému výběru, zmizely navždy v nacistických táborech. Mezi původci vražd nevinných byli zjištěni i sudetoněmečtí nacisté Herman Krumey ze Šumperka. K. H. Jeitschko ze Znojma, F. Landstätter z Jihlavy, Willi Rich­ter z Liberce a další. Mnozí z nich, jako H. Krumey, unikli potrestání.

Co je však nejhorší, dokumenty i výpovědi provinilců nezvratně prokázaly, že nikdo z Lidických se ničím neprovinil.. S atentátem na Hendricha neměl nikdo nic společného. Až po válce přiznává šéf kladenského gestapa Harald Wiesmann, že celé obvinění halasně zveřejněné v tisku a rozhlase bylo vymyšleno. Žádná vysílačka, žádné protistátní tiskoviny, žádný sklad zbraní, žádné zboží, které podléhalo řízenému hospodářství, žádná podpora obergruppenführerových vrahů. Nic takového nebylo zjištěno, všechno vzniklo v hlavách kariéristických zločinců.

O čtrnáct dní později postihl stejný osud vesnici Ležáky na Pardubicku.

Celkem bylo za heydrichiády zatčeno 3 188 Čechů, zastřeleno 1 357 lidí, dalších 675 bylo zabito při policejních razií a nezjištěný počet Čechů byl zastřelen bez jakéhokoli důvodu v rámci opatření stanného práva.

Nový říšský protektor Kurt Daluege, jehož Hitler jmenoval na Hendrichovo místo, zatím znovu zklamaného Franka uchlácholil titulem a plnými mocemi státního ministra, pokládal vraždění za jedině správnou politickou linii v protektorátu.

Němci v protektorátu i sudetští Němci represálie nadšeně schvalovali. Frank 1. června 1942 píše Daluegovi, že německé obyvatelstvo všeobecně doufá, že brutální opatření jsou pouze počátkem a že teprve v dalších dnech bude Čechům náležitě puštěno žilou.

Zprávy sicherheitsdienstu denně informují o tom, že Němci důrazně žádají nejostřejší opatření proti Čechům. Jistě ne všichni, ale muselo jít o jev značně rozšířený. Zpráva z 10. června 1942 mluví o nedočkavosti Němců požadujících nové brutální zásahy proti Čechům. Hlášení z 12. června zachycuje reakce na vyvraždění a zničení Lidic. Stojí za přečtení: „Mezi veškerým německým obyvatelstvem vyvolalo toto opatření veliké zadostiučinění a mnohde vzbudilo otevřenou radost. Spokojenost se projevuje především v tom, že konečně jednou bylo také ostře zakročeno. Lidé prohlašují, že se mělo tímto způsobem zakročit už dříve. Mnohde se v tom vidí teprve začátek daleko větších represálií proti Čechům a věří se, že ještě podobné případy dají možnost k dalším takovým opatřením, aby si Češi konečně uvědomili vážnost doby:“

Ze Sudet přicházely návrhy na zákrok proti Čechům, které svou radikálností v době, kdy se Německo začínalo potýkat s množícími se neúspěchy na frontách, byly nereálně, ba pro Říši škodlivé. České země totiž fungovaly jako důležitá válečná hospodářská základny a předčasná likvidace Čechů a češství mohla vyvolat nežádoucí rozvrat.

I když Daluegeho 14. října 1943 nahradil v úřadě říšského protektora bývalý ministr Frick, politika cukru a biče vůči Čechům se nezměnila. Státní ministr Frank, který držel v rukou veškerou výkonnou moc, poodhalil sudetským soukmenovcům taje své politiky ve svrchovaně tajném projevu na konferenci o české otázce koncem března 1944 v Karlově Studánce. Zopakoval svůj starý plán na zničení českého národa. Poté se rozhovořil o současných problémech: „Čech ponechává věcem volný průběh a vyčkává, je ovšem stejně jako dříve mistrem v podzemní činnosti. Podvratná činnost, sabotáže, vytváření mafií, všechny ty dvojsmyslné a obojaké metody dvou tváří z let 1915-1918 se uplatňují opět ve všech formách. Zlikvidovali jsme vždy a v každou dobu okruh pachatelů i pomahačů v nejširším rozsahu a za jistých okolností také nejbrutálnějšími prostředky a nejrychlejší cestou. I ještě dnes máme asi 100 rozsudků smrti měsíčně, bleskurychle a co nejostřeji zasahujeme, popřípadě pomocí zvláštního řízení (Sonderbehandlung) tam, kde se pracuje proti říši.“

Závěr jeho projevu patřil výslovně sudetským Němcům: „Sudetská župa a její lidé se musí opírat zády o starou říši a odtud čerpat stále novou sílu, avšak tváří, to znamená hrudí a paží ozbrojenou mečem a samozřejmě také převahou politického umění, musí stát proti češství…“

Svými vývody udělal velkou radost župnímu-vedoucímu a místodržící­mu v župě Sudety Konrádu Henleinovi, který mu písemně poděkoval za výklad o politice v Čechách a na Moravě, kterou tak úspěšně provádí.

K. H. Frank ani ostatní vládnoucí nacisté v protektorátu i v Sudetech neměli už čas ani možnost splnit do všech podrobností a důsledků své pro­tičeské plány, jimiž zcela a naprosto popřeli spravedlnost svého někdejší­ národně sebeurčovacího boje. Porážky wehrmachtu na frontách a hrou­tící se válečná ekonomika jim braly sílu a možnosti, i když brutalitu si zachovali do posledních dnu v boji s českým hnutím odporu, které bylo jednou z front československé protiněmecké války, v níž šlo českému národu o život.

V prvních květnových dnech roku 1945 začalo v českých zemích pro­pukat celonárodní ozbrojené povstání. V Přerově je nacisté 1. května 1945 stačili ještě utopit v krvi, ale v jiných městech a oblastech k tomu už neměli dost sil ani prostředků. Povstání v Praze 5. května bylo signálem k ozbro­jenému odporu proti nacistické moci v celé zemi. Bojovalo se urputně. Ne­milosrdně. Na obou stranách. Pražští povstalci se přes nasazení všech tehd­y dostupných německých sil včetně tankových jednotek a přes brutální zásah jednotek SS vůči obyvatelstvu udrželi i dík přispění vlasovské divi­ze generála Buňačenka až do 8. května, kdy generál Toussaint za wehrmacht podepsal kapitulační dohodu s Českou národní radou. V Praze padlo v bojích na 3 000 Čechů, v celých Čechách a na Moravě činí ztráty povstání zhruba 10 000 lidí. V sudetské literatuře se pamětnickými svědectvími bohatě dokládají surovosti, ba vyslovená zvěrstva, kterých se z povstání dopouštěli příslušníci Revolučních gard na německých vojácích a civilistech. Píše se o bití, trýznění, dokonce upalování na kandelábrech, týrání hladem ve sběrných střediscích a táborech, znásilňování… Nemáme v úmyslu tyto excesy omlouvat, nebo snad s nimi souhlasit. Nelze je však objektivně posuzovat, pokud nevezmeme v úvahu mnohem horší projevy surovosti, brutality a nelidského běsnění, kterých se dopustili Němci včetně sudetských v průběhu celé česko-německé války, kterou Češi nezačali. Mohli bychom psát o nalezených mrtvolách zajatých československých vojáků, kteří byli zvěrsky zavražděni a zohaveni. Jedním z nich byl voják čs. armádního sboru v SSSR Ivan Kubinec, který padl raněný do rukou Němců v průběhu ostravské operace a byl v obci Štítina zaživa přibit na vrata. Mohli bychom mluvit o nelidském utrpení českých vězňů v kobkách gestapa a v koncentračních táborech. I v českém povstání Němci spáchali mnoho zločinů na nevinných lidech. Esesmani v pankráckých domech nemilosrdně vraždili obyvatelstvo, na Masarykově nádraží postavili ke zdi houf zajatých civilistů a postříleli je, na řadě míst se našly hromady povražděných žen a dětí s vypíchanýma očima…. Nemá proto velký smysl ukazovat česká zvěrstva a počítat padlé a umučené, leda o úplnost pravdy o válce. Zvěrstva bohužel patřila k pravidlům oné válečné hry a při vší nelidskosti jsou bohužel projevem vlastností lidských. V každé válce se zvěrstva zjišťovala na obou stranách. Dopouštěli se jich bojovníci, ať mají ve znaku Boha nebo ďábla. K žádnému výsledku zřejmě nepovede, budeme-li si vzájemné předkládat k proplacení účty za tyto válečné jevy. Spíše se ptejme, kdo to všechno zavinil? Jak k tomu došlo? Jaká zkušenost z toho plyne pro budoucnost?

Jedno nesmíme pouštět ze zřetele. Češi a Slováci během okupace a války vinou němců ztratili na 360 000 lidí, z toho 156 000 činily ztráty ve frontových a partyzánských bojích, avšak 195 000 lidí bylo popraveno nebo zahynulo ve věznicích a koncentračních táborech a na popravištích. Jsou to větší ztráty, než jaké utrpěly například Spojené stáry americké nebo Velká Británie. V přepočtu na hlavu zařazují Československo v pořadí spojeneckých zemí podle válečných ztrát na páté místo.

Odsun

Od roku 1848 stáli proti sobě Češi a Němci v českých zemích jako znesváření protivníci. Německý nacionalismus znemožňoval najít způsob, jak družně žít v přírodou vymezeném celku českých zemí. Za první světové války zvolili Češi ozbrojený odpor po boku nepřátel Německa a Rakouska jako jedinou reálnou možnost, jak se vymanit zpod německého národnostního jha. Vznikem samostatného československého státu se naskytla příležitost, aby Češi a Němci překonali nacionalistické bariéry a semkli se jako občané společného demokratického státu, rovnoprávně využívající jeho politických vymožeností a společně usilující o jeho rozvoj a prosperitu. Němečtí nacionalisté však tuto šanci od začátku mařili. Nedokázali se zříci velkoněmeckého programu a odmítali žít ve společném státě s Čechy, i když svou nechuť maskovali hesly o sebeurčení. Vyprovokovali opět stav národnostní nevraživosti, v němž se těžko daří vzájemnému porozumění. Nutili československý stát k sebeobranným zákrokům a proti vůli demokratů burcovali a podněcovali český nacionalismus.

Ještě nějakou dobu kynula naděje, že se během času slušní a tolerantní lidé obou národností sejdou ve vzájemném pochopení. Nutno říci, že masarykovský režim tuto snahu vyzařoval. V českých zemích se s Němci jako s národnostní menšinou zacházelo přece jenom nesrovnatelně lépe, než se obvykle zachází s menšinami v jiných zemích v blízkém i vzdáleném okolí. Chvíli se zdálo, že Češi a Němci v Čechách najdou takový způsob soužití jako Valoni a Vlámové v Belgii. Že se semknou ve jménu jednotné státní ideje jako Švýcaři, Britové, Kanaďané, Američané… Němečtí aktivisté v Sudetech k tomu směřovali. Nacionalisté ještě před Henleinem, ale hlavně pod jeho vedením tuto cestu zatarasili. Využili k tomu hospodářských potíží i politických chyb mladého československého státu. Zadupali do země klíčící zemské vlastenectví, jaké spojovalo Čechy s Němci ještě v 18. století. Nebýt toho, i Češi by našli způsob, jak se zbavovat národnostních předsudků ve vztahu k Němcům, jak se vystříhat jakékoli povýšenosti, k níž mají sklon vládnoucí národy. Německým nacionalistům však více než o blaho sudetských Němců šlo o jejich přičlenění k Velkoněmecké říši a tím o rozbití společného státu s Čechy. V tom viděli největší blaho pro svou národní skupinu.

V roce 1938 nepřátelství přerostlo v ozbrojený boj. Češi se od té doby se sudetskými Němci střetávali nejenom na domácí půdě v Sudetech a v protektorátu, ale i na frontách druhé světové války, v Polsku, ve Fran­cii, čeští piloti tří československých stíhacích peruti ve Velké Británii sváděli letecké souboje s letouny nacistické luftwaffe, v níž jistě sloužil nejeden sudetský Němec, Češi seděli i v kabinách bombardérů 311. československé bombardovací perutě, která se účastnila náletů na Německo, bránili společně s Brity a Poláky Tobruk proti útokům Rommelových vojsk a tvrdě bojovali s Němci na východní sovětsko-německé frontě. Poručíka Antonína Sochora, velitele roty samopalníků 1. československé brigády v SSSR za bojů o Čerňachov v listopadu 1944 potkala podivu­hodná náhoda. Když prohledával kapsy německého vojáka, kterého zneškodnil dávkou svého samopalu, nalezl malou knížku. Ze zvědavosti ji otevřel. Byla v ní adresa: Rosa Riedl, Dux, Bilinerstrasse 41, Sudetengau. "Vždyť já ji znám," řekl vojákům užaslý Sochor. Dux byl německý název pro Duchcov, město, odkud pocházel. Dokonce bydlel ve stejné ulici.

Jiný z příslušníků československé brigády, dnes generál O. Kvapil, si vybavuje zážitek z útoku na vesnici Ruda u Bílé Cerkve, když pronásledo­val skupinu prchajících Němců. ,,Poslední utíkal štábsfeldvébl, nejspíš ve­litel čety. Vypálil několik ran, pravděpodobně všechny náboje, které měl v zásobníku pistole. Neměl čas, aby zásobník vyměnil. Odhodil velkou služebnÍ pistoli a v ruce se mu objevila druhá. Malá černá pistole. Stačil z ní vypálit dvě rány. Byl jsem u něho již na dva kroky a on vztekle tiskl spoušť pistole, naštěstí pro mne se mu vzpříčil náboj. Zvedl jsem samopal a on stá­le ještě tiskl spoušť pistole, která nestřílela. Náhle si všiml českosloven­ského odznaku na mé ušance, začal křičet: "Čech, kamarád, já z Liberec, nestrelat!"

Byli jsme skoro krajani. Vždyť od nás z Rovenska to je do Liberce ne­celých čtyřicet kilometrů. To mi neměl říkat. Já jsem ty Sudeťáky z Liber­ce dobře znal. Žil jsem delší dobu v Rychnově u Jablonce a jako voják jsem sloužil v Liberci a v Oldřichově za mobilizace. Jak jsem byl rozpálen bo­jem a rozzuřen jeho vytrvalou snahou na mě střílet, zmáčkl jsem jazýček spouště. Moje zbraň neselhala…"

Nedivme se vojákům. Byli prodchnuti nenávistí, bez níž se nedá bojo­vat. Měli k ní důvod. Však nacházeli v kapsách padlých Němců dopisy, jako třeba ten, který zabitému esesmanovi napsal kamarád obergefreiter Ge­org Kyszelitschka, Olomouc, starhermberská kasárna, Protektorat Böhmen und Mähren: ,,Na nějakou velikou dřinu si nemohu stěžovat. Ale teď po atentátu na Hendricha se tady ledacos děje. Můžeš mi klidně věřit, že s Če­chy nejednáme v rukavičkách a že s nimi neděláme žádné cavyky..."

Sudetským Němcům se sice splnil nacionalistický sen, v nějž uvěřili, stali se součásti Velkoněmecké říše, ale nejeden sudetský autor naznačuje, že radostné opojení trvalo jen chvíli. Žádného velkého rozkvětu se nedo­čkali. Byli vtaženi do války, v níž na 200 000 sudetských Němců padlo a kolem 30 000 civilistů zahynulo při bombardování v zápolí. Mnozí pochopili, že se stali mocenským nástrojem nacistů, že byli prostě zneužiti, ale důsledky dopadly na všechny, vinné i nevinné, na ty, kteří setrvávali ve svých omylech, stejně jako na ty, kteří prozřeli. Válka. když už ji někdo pustí ze řetězu, je ve svém běsnění slepá.

Mnozí sudetští Němci emigrovali a zapojili se do československého od­boje na východě i na západě. Někteří i na frontě přeběhli na druhou stranu a bojovali v československých vojenských jednotkách. Většina však setr­vávala v bezvýhradné poslušnosti vůči nacistům. ,,Je bohužel skutečností," píše v roce 1943 sudetoněmecký emigrant v Anglii Gustav Beuer v bro­žurce Sudetendeutsche wohin, "že mezi všemi okupovanými zeměmi a územími Sudeťané vykazují nejméně rozvinutý boj proti hitlerismu. Je­jich podíl na velkém osvobozeneckém boji proti nacistickému barbarství je velice malý. Proto jsou pro situaci v Sudetech a úlohu sudetských Němců stále ještě charakteristické tyto dvě skutečnosti: účast na Hitlerově válce a na útisku jiných národů, především národa českého." O několik stránek dále autor sudetským Němcům připomíná: ,,Je třeba si proto uvědomit, že masa našeho národa nese politicko-morální odpovědnost za to, co se stalo v roce 1938 a co se dosud odehrálo." Klade si přitom otázku: ,,Znamená to snad, že všichni sudetští Němci se stali nacisty a že celý sudetoněmecký národ, masa dělníků a rolníků, má být ztotožněn s těmi darebáky, kteří jmé­no sudetských Němců pro všechny časy pokryli hanbou? Samozřejmě že ne! Určitě jsou tu rozdíly. Jistě jsou mezi sudetskými Němci doma čestní a stateční bojovníci proti německému fašismu. Avšak ostudnou skutečností zůstává: masy našeho lidu doposud ke všem těm zločinům, které byly spáchány jejich jménem, mlčely, strpěly je, a proto nesou spoluvinu a také spoIuodpovědnost, i když samy patří k obětem nacismu." ...

Okamžikem, kdy Německo 9. května 1945 podepsalo kapitulaci, zhrou­til se i velkoněmecký program sudetských Němců, jemuž většina snad do poslední chvíle věřila.Ještě 7.května 1945 Konrád Henlein doufal v příznivý vývoj sudet­ských záležitostí. Na důvěrné poradě župního vedení hovořil o tom, že je třeba zahájit přímé jednání s Američany. ,,Za prvé bychom měli dosáhnout, aby Spojené státy uznaly mnichovskou dohodu, a za druhé, aby americké jednotky obsadily celé Sudety." Pomýšlel i na to, že obnoví své styky s lor­dem Runcimanem a britskými politiky, s nimiž se seznámil v předváleč­ných časech. V diskusi se dr. Peters osmělil navrhnout, aby Henlein před jednáním s Američany rozpustil NSDAP. Návrh byl účastníky porady ost­ře odmítnut.

"A co když jednání skončí nezdarem?" zeptal se Neuburg. Henleinova odpověď byla neurčitá. Vlastně nevěděl, co počít v takovém případě. Naznačil jen, že doufá v nalezení nějakého východiska. Na dobrovolný odchod ze světa po vzoru Adolfa Hitlera nemyslel. ,,Mám-li být zastřelen," řekl, "tak nechť to udělají jiní, já si rozhodně na život nesáhnu." Chtěl tak své spolupracovníky povzbudit.

Všechno dopadlo jinak, než Konrád Henlein čekal. V Lokti, možná až v Chebu byl jeho vůz zadržen hlídkou americké vojenské policie. Nikdo z Američanů neměl zájem s ním vyjednávat. Všichni čtyři, Henlein, jeho osobní tajemník Franz Baierle, pobočník a tělesný strážce hauptsturmführer SS Hugo Umann a řidič Fischer se ocitli v zajateckém táboře. Přitom se gauleiter dozvěděl, že jeho jméno je uvedeno v seznamu válečných zločinců a že bude nejspíš vydán československým úřadům. Pochopil, že je konec. Přece jen neměl odvahu čekat na ortel a trest. Všechny věci z kapes mu odebrali. Měl však brýle. Rozšlápl skla a střepinou si přeřezal žíly na zápěstích. Stalo se to 9. května pozdě večer. Do rána ve své cele vykrvácel. Týž den, kdy se Konrád Henlein odhodlal k sebevraždě, ujížděl jeho druh a spolubojovník Karl Hermann Frank z Prahy do amerického zajetí. Kolona vozů, v níž se ucpanou silnicí na Plzeň ploužil jeho mercedes, vjela do Rokycan. Před budovou městských jatek kolonu zastavil český četnický strážmistr Ranc, který poznal, kdo sedí uvnitř. Otevřel dveře a pronesl větu, která byla poselstvím spravedlnosti: „Karle Hermanne Franku jste zatčen".

Za několik měsíců stane kat českého lidu před československým Národním soudem v budově pankrácké věznice, kde byly za jeho krutovlády vězněny a popravovány tisíce českých lidí. Bude mít dost času přemýšlet, než dospěje k tomuto poznání: „Ještě při mém odjezdu z Prahy v noci z 8. na 9. května 1945 do amerického zajetí nebyla mi zcela jasná vina nacistického systému, rozsah národní tragédie a velikost zhroucení a zničení říše a národa. V několika hodinách, nejvýše v několika dnech, poznával jsem náhle a dodatečně stále více obrovitost německé tragédie, systém a jeho vinu. Především jsem si uvědomil, po námaze a nocích beze spánku, v autě cestou z Prahy do Plzně naprosté zhroucení německé věci v Čechách, když jsem to všechno viděl - počínaje mou ženou a mými plačícími, unavenými dětmi až k přesmutným obrazům, které představovalo 15 až 20 tisíc plahočících se lidí v německých uniformách nebo civilistů, když jsem viděl bídu Němců a ubohé lidi; potom přišlo mnoho, mnoho německých velkoměst, měst, městeček a vesnic, které ležely vypálené a v troskách, jimiž jsme v otevřeném autě projížděli do Wiesbadenu, přičemž v mnohých byl ještě cítit zápach mrtvol, ležících v troskách. A potom to líčeni a vyprávění amerických důstojníků (s mnoha jsem v prvních dnech hovořil) o brutálním systému, hrůzách koncentračních táborů atd. a konečně zážitky Němců, které nejsem s to opakovat…"

Ani toto pokání jej nemohlo zbavit odpovědnosti za těžké zločiny, za­hladit jeho strašlivou vinu. Soud ji spravedlivě zvážil a vynesl ortel smrti. 22. května 1946 byl K. H. Frank, nenávistný nepřítel českého lidu, na dvo­ře pankrácké věznice veřejně popraven.

Nenávist k Čechům; kterou léta zasévali a pěstovali lidé jako Konrád Henlein a K. H. Frank, se nedala zničit ze dne na den.

Čtvrt roku před koncem války, 11. února 1945, se v Černínském paláci v Praze, Frankově úředním sídle, konala porada vysokých nacistických vo­jenských i stranických hodnostářů. Ústředním bodem programu byla opat­ření k rozvinutí činnosti organizace Werwolf (Vlkodlak), určené pro zá­škodnické akce na území, které obsadí nepřítel. Hlavní velitel Werwolfu v pásmu skupiny armád Střed SS-obersturmbannführer Ernst Müller, vy­členěný pro tento účel ze štábu maršála Schörnera, uvede v hlášení do Ber­lína: "...bylo rozhodnuto vytvořit týlovou jednotku pro oblast skupiny armád Střed pod názvem štábní rota při Vyšším vůdci SS a policie pro Če­chy a Moravu, stanoviště Praha... Státní ministr K. H. Frank dal naší štábní rotě k dispozici prostor pro 60 až 70 mužů..." Své velitelství zřídil Müller v Liberci; podléhala mu rozsáhlá oblast Slezska, Sudetské župy a protektorátu. Konrád Henlein přikládal Werwolfu velkou důležitost. Jmenoval generála Hermanna pověřencem pro organizování vlkodlačí sítě na území Sudet.

V dubnu 1945 se již rozbíhala činnost prvních náborových a výcviko­vých středisek v Doksech, na Černé Hoře u Janských Lázni, na Luční bou­dě v Krkonoších, v Karlových Varech, Tachově, Teplicích. Další střediska se urychleně zřizovala. Pro oddíly werwolfů se počítalo hlavně s mladými fanatickými nacisty z řad Hitlerovy mládeže. Velitelé procházeli speciál­ním výcvikem ve zmíněné štábní rotě.

Nacisté nechtěli brát hrozící porážku na vědomi. Stále doufali v tajné zbraně, v zásah prozřetelnosti, v rozkol mezi spojenci.

Ve dnech kapitulace wehrmachtu, kdy se pro většinu Němců zhroutily všechny naděje, nastal čas vlkodlaků. Chystali se k partyzánskému boji. Území Sudet bylo v rámci osvobozovacích operaci obsazeno spojeneckými vojsky. Většinu jižních a západních Čech až po linii Karlovy Vary, PIzeň, České Budějovice měla pod kontrolou vojska 3. americké armády ge­nerála G. Pattona. Zbytek sudetského území obsadila sovětská vojska 1., 2. a 4. ukrajinského frontu. V jejich sestavách byly začleněny i rumunské jednotky (na jihu) a jednotky polské (na severu). V rámci americké armá­dy byla v jižních Čechách rozmístěna i jednotka čs. obrněné brigády

z Anglie, později i ostatní její součásti. Spolu se Sovětskou armádou se zúčastnily osvobozování Československa také jednotky 1. čs. armádního sboru v SSSR, které se pak (od 22. května 1945) zapojily do zajišťování pohraničí.

Četné vnitrozemské okresní orgány lidově demokratické moci, které se v kvasu revolučních květnových dní ujímaly moci, podnikaly kroky k ob­nově československé státní autority v přilehlých oblastech Sudet.

Americká vojska se řídila pokyny generála Eisenhowera: Sudetské území je součástí Československé republiky. Nacistický režim je zde nutno zlikvidovat. Československým úřadům budiž dovoleno. aby na tomto úze­mí obnovily svou správu. Dá se předpokládat, že Němci budou působit ob­tíže. Doporučuje se proto při reorganizaci administrativy spolupracovat s osobami, jejichž loajalita vůči Československé republice je nepochybná.

Sovětská armáda byla vázána československo-sovětskou smlouvou z 8. května 1944, v níž se pravilo: ,,Jakmile některá část osvobozeného úze­mí přestane být pásmem vlastních válečných operaci, československá vlá­da tam převezme plný výkon veřejné moci..."

Mezi Němci na území Sudet s porážkou Německa zavládla pohřební ná­lada. Smutek z porážky, nejistota, obavy z budoucnosti i strach z Čechů. Funkcionáři nacistické strany i státní správy brali houfně nohy na ramena, anebo alespoň zametali stopy, hledali úkryty. Mnozí volili v zoufalství se­bevraždu, často tak jako Goebbels, že zabili nejprve své děti, ženu a nako­nec sebe. (Jen v Jablonci nad Nisou v době od 14.5. do 3.6. zjištěno 60 se­bevražd.) Cvičené kádry Werwolfu však ožily. Nepřítel je zde, nutno mu zasazovat rány.

V některých sudetských obcích se ještě před příchodem vnitrozemských Čechů ujali iniciativy tamní Češi s pomocí nečetných německých antifa­šistů. Snažili se udržovat pořádek, zabraňovat ničení nebo rozkrádání stát­ního majetku. V hlavním městě někdejší sudetské župy Liberci už 7. květ­na vystoupil z ilegality národní výbor složený z Čechů, kteří tu žili za oku­pace. Zahájil jednání s představiteli nacistického místodržitelství o odevzdání moci a odchodu jednotek wehrmachtu a SS. Bylo to odvážné. Nacisté ještě měli v rukou zbraně. Přesto Josef Čapek s dr. Baloghem do­sáhli toho, že jim nazítří liberecký starosta Rahn předal správu města. Ješ­tě dva dny byli bez jakéhokoli ozbrojeného zajištění vystaveni nebezpečí, že je nacisté zlikvidují. Teprve druhý den večer dorazila do Liberce před­vojová jednotka Sovětské armády. .

To už přijížděli z vnitrozemí i čeští Liberečané, kteří v roce 1938 uprch­li nebo byli vyhnáni. Dávali zprvu najevo nedůvěru k národnímu výboru složenému z lidí, kteří žili šest let společně s Němci v říši. Nakonec se pře­ce jen dohodli na rozumné spolupráci. Úkolů bylo i tak nad jejich síly.

Vyskytli se i mezi Němci lidé dobré vůle, kteří se snažili vyjít Čechům vstříc. Ve Vrchlabí například přiměli Němci svého landrata, aby požádal revoluční národní výbor v nedalekém městě Jilemnici o převzetí správy je­jich města i okresu. 8. května 1945 představitelé jilemnického národního výboru ve vrchlabském zámku podepsali převzetí moci. Nazítří stejným způsobem vyhověli žádosti trutnovských Němců.

Častěji však docházelo, bůh suď čí vinou, ke konfrontačním situacím. Z mnoha dokumentů plyne. že střety zavinili nacisté, kteří ani teď nedoká­zali být jiní, než vždycky byli.

Velitel vojenské jednotky z Turnova plukovník F. Kadlečák uvádí v hlášení z 10. května: "Příjezd do Liberce asi v 18 hodin. Když první dvě nákladní auta s vojskem vjela na hlavní náměstí (k radnici), byla na ně spuštěna palba z kulometů a jiných ručních zbraní z oken radnice a ještě ze ­dvou stran náměstí. I ve Vídeňské ulici, kde se ještě nacházel zbytek našich aut, se na ně střílelo z oken. Vzniklá přestřelka trvala hodinu.. Střelba s malými přestávkami se stále opakovala z domu, kde předtím sídlilo ně­mecké nár. soc. Gauleitung..." ­

Z citovaného hlášení se dále dozvídáme, že československým vojákům, neustále ostřelovaným nacisty, musely nakonec přispět na pomoc dva sovětské tanky, které teprve palbou svých kanonů nacistické ohnisko odporu umlčely.

. Na německé straně byli zjištěni dva mrtví a jeden raněný. Hláše­ní pokračuje: „Německé obyvatelstvo Liberce ve svém celku zaujímá vůči českému lidu i jeho správním a vojenským orgánům postoj naprosto odmítavý a nepřátelský... Určité loajální občanské vrstvy německého liberec­kého obyvatelstva tvoří jen celkem menší zlomek, na utváření poměru vů­či českému obyvatelstvu takřka zcela bezvlivný. Bez dokonalé vojenské pacifikace Liberce a důkladného vojenského zajištění města samého i jeho okolí byl by život každého příslušníka českého národa, zvláště pak jeho správních orgánů ustavičně ohrožen."

Velitel jiného vojenského oddílu, který přijel do Liberce mnohem později (21. května) z Mladé Boleslavi, potvrzuje zatvrzelý odpor nacistů a nezbytnost tvrdého postupu: "...příjezd za noci. Kol dokola města ozývá se střelba. V noční poradě usneseny směrnice pro vyčišťování Liberce. V pět hodin ráno nastupuje první prapor... obsazuje Soukenné náměstí s hotelem Winkler. Druhý prapor... obsazuje okresní dům a hlavní poštu. Nalezena spousta zbraní, jen v  hotelu Winkler 40 pušek, 50 granátů a 5 pancéřových pěstí. Při čIstce tři ozbrojení Němci zastřeleni. Tato první akce svou ostrostí ukončila noční přestřelky. Ve dne před nastupující gar­dou se ulice vyprazdňovaly. Další čištění města bylo prováděno hladce, bez odporu."

Ve Varnsdorfu odvážně převzala radnici osamocená skupina českých studentů. 12. května odeslali naléhavou rádiovou depeši do Prahy: ,,Převzali jsme správu nad Varnsdorfem po silných neklidech. Ve městě stále nepokoje. Žádáme o vyslání leteckého kurýra... Chceme zabránit vyplenění textilních továren a zachránit látky pro Československo…“

Improvizovaný obrněný vlak z Rakovníka rozvážel ve dnech 10. a 11. května vojenské oddíly do jednotlivých míst pohraničního úseku Vejprty-Chodov. Na bývalých hraničních přechodech musela osádka opravovat trať, kterou Němci zničili. V obci Žihle a v řadě dalších obcí narazili vojáci na ozbrojený odpor. Ve Svojetíně svedli noční boj o stanici.

Nadporučík Kulhánek, velitel vlaku Žižka, který zajišťoval severočeskou oblast, v hlášení udává mimo jiné: „15. květen: V Bečově vykonána prohlídka u osob označených národním výborem... Byly nalezeny zbraně a zabavena munice...

16. květen: ...po cestě vykonána důkladná prohlídka v Obrnicích. Opětné zabavení zbrani... Po příjezdu do Hor. Litvínova... policejní strážní oddíl kladenských junáků požádal o pomoc a rázné zakročení. Vykonána důkladná prohlídka v německé kolonii Siedlung a zjištěno, že ještě stále příslušníci zbraní SS a SA mají zbraně. Podle hlášení strážního oddílu byly přestřelky na denním pořádku... Stanice Moldava volala o pomoc... Cestou vykonána prohlídka v Bělušicích a zjištěno následující: Až dosud zde nebyl ustanoven národní výbor. Osm Čechů v obci žijících bylo vyzbrojeno špatnými zbraněmi. Obec vydrancována. Okamžitě nařídil jsem vytvoření národního výboru a přijal dvě ze zabavených pušek... V Obrnicích v nočních hodinách zatčen příslušník zbraní SS, vzat do zajišťovací vazby a při pokusu o útěk zastřelen.

28. května: Časně zrána přiběhl příslušník organizace Pěst, že na jeho lidi učinili Němci výpad, při kterém někteří příslušníci útvaru byli zastřeleni. Krátce poté udělal jsem velký zátah v lesích, které se táhnou po levé straně Mníšku. Byli viděni němečtí obyvatelé, jak prchají s různými balíky do lesa. V lese samém strhly se přestřelky se zákeřnými střelci, kteří pálili též ze stromů...

29. květen: ...Ve stanici Hřensko každou noc střelba na československé vojsko, což dělají němečtí záškodníci z okolních skal.

26. červen: V lesích a kopcích kolem Jizeří probíhají neustále přestřelky."

Takových hlášení je spousta. Každou chvíli odněkud přišla zlá zpráva. Královéhradecké vojenské velitelství hlásí 25. května: „Němci pořádají v noci tajné schůzky, odkud potom vychází jejich propaganda, která má účel vnést nesoulad mezi Čechy a Rudou armádu, neb rozšiřují pověsti o blížící se válce mezi Sověty a spojenci…Němci zůstali ve městě a vyhrožují...“

Čtvrtek 14. června: Ve 23.50 byl v Šumperku nad Desnou a Tanvaldu neznámým pachatelem smrtelně postřelen do prsou jedenadvacetiletý vo­jín Květoslav Stehlík od 4. roty III. praporu 72. pluku.

29. červen, Teplice-Šanov: Na lavičce čekárny elektrické dráhy poblíž kostela sv. Elišky nalezeny čtyři miny, z toho dvě odjištěné. Při jejich od­straňování byl výbuchem jedné z nich usmrcen pyrotechnik. Zatčeno jede­náct podezřelých osob.

Hora sv. Šebastiána 4. června 1945: Četnický pohotovostní oddíl zatkl 12 vedoucích činitelů NSDAP, mezi nimiž byl i verbíř jednotek SS. Dále zatčeni příslušníci německého četnictva, kteří se provinili zavražděním polských zajatců.

Hřensko 19. června: Stálé noční boje s německými záškodníky v okol­ních skalách.

Přísečnice 20. června: V okolí obce střelba na československou vojen­skou hlídku.

24. června: Mezi Jenišovým Újezdem a Libkovicemi zadržen německý státní příslušník, mistr z chemických závodů v Záluží, který donášel jídlo ukrytým příslušníkům SS. V souvislosti s tím zatčení tři Němci v Jenišově Újezdě a další dva v Teplicích.

Šluknov 6. července: Zavražděn československý důstojník Šindelář a jeho řidič. Vraždu spáchalo 15 až 20 mužů v polských uniformách, kteří ujeli na nákladním autě. Vyšetřování odhalilo konspirativní spoluúčast zdejších Němců.

Chotyně 9. července: Explozí zničen muniční sklad československé armády za továrnou firmy Körbel, v němž pracovala pod dozorem stráží skupina Němců. Při výbuchu zabito sedm Čechů a jeden Němec, těžce zraněny byly čtyři osoby, jedna lehce. Němec, jehož tělo bylo roztrháno ex­plozí, identifikován jako syn majitele továrny Körbela. Zjištěno, že byl pachatelem sabotáže. Kolem těla měl ovinutou zápalnou šňůru. Při pro­hlídce jeho bytu byla nalezena vysílačka.

Varnsdorf 12. července: V noci střelbou napadena vojenská stráž na Špičáku.

Rudolice v horách na Mostecku 11. července: Přestřelka mezi vojáky strážního oddílu a dvěma příslušníky zbraní SS. Jeden z  československých vojáků těžce zraněn.

Mariánské Lázně 14. července: Němci se chovají zpupně. V německém lazaretu nalezeny dvě vysílačky. V Bečově odhaleny buňky Werwolfu. Organizátoři hnutí, místní farář Fríedrich Schelfel a učitel Swoboda, za­tčeni. Na několika budovách značka Werwolfu (Wolfsangel).

Rumburk 15. července: Poblíž města raněn četař československé armá­dy zákeřnou střelbou z lesa.

Teplice-Šanov 16. července: V okolí zatčena řada příslušníků SS, SA a Werwolfu. Objevena skladiště zbraní, střeliva a trvanlivých potravin. Mezi německým obyvatelstvem se šíří tvrzení, že do dvou měsíců dojde k převratu v jejich prospěch.

Liberec 23. července: Na poště zachyceny tři výhrůžné dopisy němec­kým antifašistům s podpisem Werwolf.

Žlutice: Zatčeno 24 příslušníků gestapa z Brna (20 mužů, 4 ženy), kte­ří se pod cizími jmény skrývali u místních Němců.

Ústí nad Labem: Pokus o zničení mostu a zdymadla (objeveny nálože připravené k odpálení).

Chomutov 23. července: Odhalena organizace Werwolfu.

Český Krumlov: Objevena nacistická tajná organizace Grünhaken­kreuz. Její členové jsou výborně vyzbrojeni a ukrývají se v okolních lesích.

,-- Krásné Březno 31. července: Velký výbuch ve skladišti zbraní. Silné pobouření mezi místními Čechy. V napjaté atmosféře Němec Georg Schörghuber, pyrotechnik z Bavorska, na mostě přes Labe provokativně urážel kolemjdoucí Čech i sovětské vojáky a provolával sIávu třetí říši. To vyvolalo živelný výbuch hněvu, jehož obětí se stalo třicet až padesát Němců. Teprve zákrokem vojenské asIstence byl zjednán klid a pořádek. Úřady se postavily proti kolektivní mstě. Okresní správní komise zakázala jakékoli srocování. (Úřední hlášení nevystihuje zřejmě celý rozsah živelných násilností, které vyústily v skutečný pogrom, jak ho na jiném místě vylíčí výpověď svědků.)

Rumburk 2. srpna: Pro činnost proti státu v poslední době zatčeno 238 bývalých příslušníků SS, SA a funkcionářů NSDAP.

Stříbro 7. srpna: Zpozorována světelná signalizace z věže kostela. Při prohlídce nalezeno ve věži 300 nábojů, rádiový přijímač, polní dalekohled. Zadrženi čtyři podezřelí.

9. srpna hlásí zpravodajské složky SNB zneškodnění organizací Wer­wolfu a Freikorpsu v oblasti Dolní Vltavice, Horní Borková, Radslav, Zvonková. Zatčeno 38 nacistů. Většina vedoucích uprchla.

Jablonec nad Nisou 10. srpna: Zatčeno 19 příslušníků organizace Wer­wolf. Objeveno skladiště trhavin.

14. srpna: Ve Chvalči na Trutnovsku odhaleno 15 ozbrojených přísluš­níků Werwolfu. Zabaveny i třaskaviny.

15. srpna: V děčínském kostele odhalen úkryt příslušníků organizace Werwolf. Kostelník přiznal spoluúčast a podporu.

16. srpna: Na Karlovarsku zatčeno 64 příslušníků organizace Werwolf, zabaveny 2 vysílačky.

17. srpna: V okrese Prachatice zjištěno na několika místech záměrné po­škozování telefonního vedení. Zatčeno několik příslušníků německé tajné organizace Grüne Armee.

U Malšína zjištěni příslušníci SS.

U Chvalčin nalezeny nálože třaskavin, jedna třicetikilová, čtyří pětiki­lové. Zatčeno pět esesmanů

19. srpna: Noční sabotáž na trati Volary-Lenora.

23. srpna: Stanice SNB Doupov při pátraci akci zajistila osm příslušní­ků Werwolfu.

Válka Čechů s Němci, jak vidět, ještě neskončila. České pohraničí by­lo jejím posledním bojištěm. Příslušníci československých ozbrojených složek, kteří sem přicházeli jako předvoj obnovené státní moci, neměli ni­jak snadný úkol. "Zbraně měl v rukou kdekdo," vzpomíná František Noha, bývalý velitel vojenského oddílu Železo, který obsazoval severní Čechy, ,,střílelo se na nás z každého druhého lesa. Nemohli jsme ale tehdy posou­dit, jde-li o organIzovaný odpor nebo třeba o dezertéry, prchající vojáky, smečky hladových a polozdivočelých lidí, kteří snad ani nevěděli, že je ko­nec války. Ti stříleli na každého, kdo se jim dostal na mušku. To až později jsme mohli posoudit, co je dilem werwolfů a co ne..."

Nejednou se dostali do složitých a životu nebezpečných situaci, obklo­peni zjevnými i skrytými nepřáteli. Byli prodchnuti nacionálním radikalis­mem. Němci byli pro ně zapřísáhlí nepřátelé a oni byli zapřísáhlými ne­přáteli Němců. Byli zachváceni touž protiněmeckou nenávistí jako tehdy celý národ. Přišli se mstít a trestat. Odpor je vydražďoval ke krutosti.

„Kdejaký Němec byl ozbrojen," tvrdí František Noha. "A my přece ne­mohli dovolit, aby docházelo k úrazům a vraždám prvních českých lidí, kteří se sem za námi stěhovali... Kamkoli jsme přijeli, vydali jsme vyhláš­ku, že do té a té hodiny musejí být všechny zbraně odevzdány. A pak jsme udělali namátkovou razii. U koho se zbraň našla, s tím byl konec…"

Ano, byli tvrdí. V Jáchymově byl veřejně popraven německý občan Steinfelsner pro přechováváni automatických zbrani. Takové věci se ve válce ději.

Po útoku nacistů na vojenský strážní oddíl, při němž byl jeden z vojáků těžce raněn, vybral velitel jednotky v Mnišku ještě téhož dne z německých. občanů Rudolic v horách deset nacistů, "o nichž bylo známo, že za války a okupace násilně působili proti čs. národu“, a dal je zastřelit. Jednomu z nich se podařilo uprchnout. Platilo tedy zjevně začasté válečné právo, ja­kého s oblibou používali nacisté. Ortely bez řádného soudu a tím i bez dů­kazů viny. S tím se nám dnes nechce souhlasit, ale válka má své zákony. Každá.

S nekompromisní tvrdostí se ostatně zakročovalo i proti Čechům, kteří se vzpírali nastolovanému řádu. Šest dobrovolníků, kteří v podnapilém stavu vyplenili v Jenišově Újezdě byty civilního obyvatelstva a přitom stříleli po vojenské hlídce, která jim v tom chtěla bránit, bylo na příkaz plu­kovníka B. Boříka zastřeleno.

,,Má ale někdo recept," ptá se po letech velitel oddílu Železo František Noha. "jak to udělat ohleduplněji? A neriskovat přitom životy svých vlast­ních lidí a těch neozbrojených civilních Čechů, kteří měli přijít hned za ná­mi? A splnit úkol, na kterém zčásti záležela budoucnost našeho pohraničí, v těch nejkomplikovanějších poměrech, jaké si vůbec lze představit?"

Pro sudetské Němce byla porážka říše a příchod Čechů strašlivou po­hromou. Jejich život rázem ztratil barvy. Vyprchala z něj všecka radost. Sen o herrenvolku a nové Evropě pod vládou Německa se rozplynul. Za­čaly obtíže. Den ze dne větší. Německé domy musely být označeny bílými prapory. Jejich obyvatelé se na ulici nesmělí objevit bez bílé pásky na ru­kávu. Měli nařízeno odevzdat zbraně, ale i rádiové přijímače. Nesměli se shromažďovat, chodit do divadel a biografů. Nesměli zamykat dveře svých domů ani bytů. Dostávali potravinové lístky se sníženými dávkami (s vý­jimkou továrních dělníků). Byla pro ně zavedena pracovní povinnost Ně­kde se jim nařizovalo ve styku s úřady jednat výhradně česky nebo pro­střednictvím tlumočníka...

Mezi příslušníky ozbrojených složek, zejména mezi dobrovolníky re­volučních gard i mezi představiteli státní správy se vetřelo i nemálo do­brodruhů, ziskuchtivců, lidí kriminálních sklonů, násilníků, kterým se pod pláštíkem radikálního vlastenectví dostalo příležitosti beztrestně a svévol­ně se dopouštět nezákonného násilí na zcela nevinných lidech. Někteří se svou brutální horlivostí chtěli dodatečně vyznamenat jako tvrdí, neoblom­ní bojovníci za národní věc. Jiní tak zastírali svou předchozí pasivitu, nebo dokonce kolaboraci s nacisty. Někteří jednoduše odreagovávali své kom­plexy bezvýznamnosti a své nízké pudy. Jsou bohužel k dispozici místo­přísežné výpovědi četných sudetských Němců svědčící o tom, že v zvíře­ném proudu nacionálních vášní se i mezi Čechy objevily bestie…

Wenzel Parth:

"...V Prunéřově bylo 7 mužů krutě zmláceno, potom byli odvedeni ke hřbitovu, za hřbitovní zdí jim poručili kopat hroby. Když byly dost hluboké, dostal každý střelnou ránu do týla, potom je naházeli do hrobů a zasypali.“

V Kadani byli jednoho dne ráno zastřeleni 3 sedláci z Krakova, jeden z nich se jmenoval Guba. Odpoledne nastoupilo na Tržní náměstí 7 mužů, mezi nimi jistý Proschka, Bartl a jeden kupec z Radonic, nahnali tam pak civilní obyvatelstvo, které muselo přihlížet, jak byli zastřeleni. Sám jsem byl přítomen i s dcerou …

V Přezeticích zastřelili 2 muže na řepném poli a pohřbili je tam. V Dolanech pohřbili 7 mužů, v Kadani 40 dalších na soudu..."

Zastavme se u exploze muničního skladu v Krásném Březně, níž už víme z úředního hlášení. Zahynulo pří ní celkem 14 mužů a 12 žen. Češi, ale i Němci. Ošetřeno bylo na 200 raněných. Škody se odhadovaly na 26 miliónů korun. Příčinu exploze se nepodařilo spolehlivě zjistit. Lidé ji automaticky připsali Němcům. Bavorský Němec. Schörghuber, který na mostě projevoval radost z výbuchu, nadával a plival na české lidi, uvolnil stavidla davového hněvu. Podle očitých svědků byl někým přehozen přes zábradlí do Labe. Zachytil se za traverzu, ale když mu kdosi šlápl na ruku, pustil se a spadl do řeky. Nejprve plaval, potom na mělčině šel k střekovskému břehu. Jakmile se dostal z proudu, bylo vidět, že něco vyhazuje, z kapsy. Lidé z mostu křičeli, že zahazuje zbraň. Svědek Jaroslav Pečený a Josef Tipta běželi ještě se čtyřmi vojáky z mostu na břeh, aby Němce chytili. Z mostu však po něm několikrát střelili a také vojáci, kteří běželi s oběma muži, stříleli po Němci z pistoli. Když zakrvácený Němec vystoupil z vody, jeden z vojáků ho zastřelil.

To, co se zběhlo na mostě, účinkovalo jako jiskra ve skladu benzínu… Vypovídá o tom očitý svědek, německý antifašista, sociální demokrat Alois Ullmann:

"Odpoledne v 15.30 hodin jsem seděl ve svém bytě, když se najednou ozvala hrozná rána... Okamžitě mi napadlo, že jde o explozi a vystoupil jsem na střechu domu. Za Mariánským vrchem jsem spatřil vystupovat k obloze obrovský mrak kouře. Docházelo k dalším, menším explozím. Šel jsem ihned do města, bílou pásku jsem si nenavlékl a to bylo pro mne štěs­tí. Hon na Němce začal...

Chodil jsem asi dvě hodiny po městě, a co jsem přitom viděl, bylo pří­šerné. Hovořit jsem ovšem nesměl, jinak bych se byl prozradil, že jsem Ně­mec…

Teprve kolem 17. hodiny se ukázalo několik ruských důstojníků, kteří se snažili vyklidit ulice, přitom jim pomáhali někteří Češi v uniformách. Tlampačem byl při­tom česky vydán zákaz vycházení, že totiž od 18 hodin nesmějí na ulici. Pro Čechy platil zákaz vycházení od 20 hodin…­

Válka Čechů s Němci… poskytla důkaz, že křivda plodí křivdu a z násilí a zločinů nepovstane nic jiného než zase násilí. Jediné, co mohou dělat dnešní generace, když viníci a pachatelé jsou už mimo dosah spravedlnosti, je odkrýt všechny tyto křivdy, násilí a zločiny, postavit je na pranýř a vyvodit z nich poučení pro budoucnost, protože minulost už změnit nelze…

K represivním opatřením, která byla záhy uvalena na sudetoněmecké obyvatelstvo, patřilo hromadné násilné vy­sídlováni. Na řadě míst k němu orgány státní moci sáhly jako k odvetným krokům. Na zákeřný přepad a smrtelné zranění československého vojáka 14. června 1945 v Šumburku nad Desnou reagovala správní komise násle­dujícím nařízením: Všichni funkcionáři bývalé strany NSDAP ve Velkém Liberci jsou povinni okamžitě po zveřejnění této vyhlášky, nejpozději do 12 hodin 16. června 1945, opustit území Československé republiky. Tato povinnost vztahuje se na všechny činovníky strany včetně blockleite­rů a dále na funkcionáře jejich složek, tj. SA, NSK, NSFK, NSV, Hitlerju­gend, BdM, NSF, NSLB, VDA a Turnkreis 31 (Liberec)...

Stejná povin­nost stíhá také všechny funkcionáře bývalé SdP, Turnverbandu, Bundu der Deutschen a všechny redaktory časopisu Die Zeit. Současně s uvedenými funkcionáři musí opustit území Československa jejich manželky a děti. Každá osoba může si vzít s sebou zavazadlo do výše 30 kilogramů na oso­bu (poživatiny, prádlo a podobně). Cenné předměty, jakož i nábytek musí zůstat nepoškozeny v dosavadním bytě...

Začínal tak, zatím živelně, „na divoko", složitý a bolestný děj, jemuž byl dán oficiální název „odsun"…

Jako výstražné světlo v mlze tu však probleskoval fakt, že německá menšina, přestože československý stát reagoval na požadavky menšin cit­livěji než jiné státy, proměnila se pod vedením henleinovců v časovanou bombu, která nakonec zničila stát a vrhla český národ na pokraj úplného zániku.

Tato tragická zkušenost vyvolala v širokých vrstvách českého ná­roda a zejména v řadách účastníků domácího i zahraničního odboje proni­kavou touhu po odvetě a po takovém řešení česko-německých vztahů, kte­ré by jednou provždy vyloučilo její opakování. Henlein a Hitler ve vědomí Čechů zničili možnost svorného soužití Čechů a Němců ve společném stá­tě. Heydrich, Frank a Daluege tuto neblahou skutečnost jenom potvrdili. A to se ještě nevědělo o tajných plánech na vyhubení a vystěhování Čechů. Jaký div, že se za těchto okolností zrodila myšlenka vymýtit v příhodný čas německý živel z pohraničí osvobozeného státu. Nebyl to jenom československý problém.

Násilnými deportacemi Poláků a Židů ze západních oblastí Polska v ro­ce 1939 a 1940 Hitler inspiroval polské odbojové vedení k závěru, že utr­pení polského lidu dává polskému národu právo domáhat se toho, aby je­ho kati po porážce Německa opustili polské území, na němž, jak se vyjád­řil v roce 1940 polský ministr zahraničí A. Zaleski, "se do budoucna stalo spolužití polského lidu a německé menšiny nesnesitelným." Představitelé polské vlády v emigraci, jak uvádí J. Křen, v roce 1940 uvědomili česko­slovenskou zahraniční vládu o tom, že otázku německé menšiny hodlají „vyřešit přestěhováním německého obyvatelstva". Dožadovali se přitom toho, aby Čechoslováci v této věci zaujali „stejně rozhodné stanovisko ja­ko Poláci."

Protiněmecké smýšlení se tehdy šířilo celou Evropou. Skutečnost, že německé menšiny nejenom v Československu, ale i v Polsku a také pozdě­ji v Dánsku, Norsku, Belgii, Holandsku, a dokonce i ve Francii sehrály úlo­hu páté kolony a usnadnily hitlerovskou agresi, nastolila v mezinárodním měřítku otázku, zda by problém menšin v Evropě neměl být řešen způso­bem, který praktikoval Hitler: přesuny obyvatelstva.

Beneš stále ještě projevoval umírněnost, i když depeše z domova ho upozorňovaly na sílící radikalismus, požadující, aby byly po válce zacho­vány historické hranice českých zemí a všichni Němci vystěhováni nebo vyhnáni z republiky. Vytrvale vyjednával s W. Jakschem o zastoupení su­detských Němců ve Státní radě a byl nakloněn ústupkům. Domácí odboj ho však po nástupu Heydricha a po teroru heydrichiády přinutil k přijetí od­sunového programu. Jestliže se na německé straně v té době dospělo k pře­svědčení, jak dokládá zpráva Sicherheitsdienstu z 2. 10.1944, že by "bylo nej­lepší, kdyby Češi byli co možná nejdříve vysídleni," stejný závěr dozrál i na české straně ve vztahu k Němcům. V průběhu roku 1942 v českoslo­venském v odbojovém vedení v Londýně vznikly první návrhy odsunu­ německého obyvatelstva. „Projekt transferu," jak píše historik J Křen, který u nás jako první tuto záležitost vědecky zkoumal, „se zařadil do proudu žhavé nenávisti vůči Německu, která se šířila ve světě a jejímiž neznámějšími mluvčími byli v Anglii lord Vansittart, v  USA Morgenthau (iniciátor prvních plánů na poválečné rozdělení Německa) a v Sovětském svazu Ilja Erenburg.

E. Beneš se tehdy rozhodl, jak uvádí ve svých Pamětech, pro přesun ně­meckého obyvatelstva. Připouštěl, že to sice bude těžká krize, ale přesto "pořád lepší a lidštější řešení nežli nové nelidské masakry v poválečných výbuších občanské války a brutální pomsty a pak znovu další staleté ná­rodnostní boje, jež by byly stále se opakující překážkou sociálního a hos­podářského pokroku lidstva..." Rezignoval na dohodu s W. Jakschem a za­čal usilovat o souhlas velmocí s projektem odsunu, na němž se postupně shodly všechny rozhodující proudy československého odboje včetně komunistů.

Churchill projevil plné pochopení. Také Roosevelt v červnu 1943 dal Benešovi při jeho návštěvě ve Washingtonu souhlas. „To, co vyvolalo takovou katastrofu,“ dodal, „jakou způsobil světu Mnichov, musí být odstraněno, definitivně a jednou provždy.“ O půl roku později vyjádřil svou jednoznačnou podporu odsunu Němců i sovětský diktátor J.V. Stalin, pro kterého masové přesídlování národů na vlastním území bylo běžné. V odsunu Němců spatřoval i vhodný způsob, jak pevněji připoutat Československo k sovětské mocenské sféře…

Hned po válce, když do pohraničí začala pronikat záplava českého protiněmeckého nacionalismu, nastal divoký odsun, jak říká historik Karel Kaplan, „provázený hojnými případy zvůle, násilí a nelidskosti, což v mírné podobě přiznala i vláda ústy svého předsedy: „překypěné cítění lidu způsobilo vypuzení malé části Němců za podmínek mnohdy nekontrolovatelných“…

I Ferdinand Peroutka, kterému ani ve vztahu k dění v pohraničí nechyběla kritičnost, psal: „Útok Čechů proti Němcům, který se odehrál v květnových dnech, nelze posuzovat podle předpisů formálního práva. To byl boj národa proti národu, to byla válka a to byla i dlouho připravovaná odplata na nevýslovně krutém a potměšilém nepříteli. Chtít to vměstnat do paragrafů nebylo by nic jiného než právní šosáctví…“ Leč sám si není jist všeobecnou platností tohoto závěru. Proto připojuje otázku: „Ale všechno, všechno?“…

2. srpna 1945 vedoucí státníci tří spojeneckých mocností, Velké Británie (Winston Churchill a Clement Attlee), Sovětského svazu (Josef Vissarionovič Stalin) a Spojených států (Harry S. Truman) podepsali dohodu, jejíž 13. článek se týkal také odsunu Němců:

„Konference dospěla k následující dohodě o vykázání Němců z Polska, Československa a Maďarska: Tři jmenované vlády konzultovaly otázku ze všech hledisek a uznávají, že odsun německého obyvatelstva či jeho částí, které zůstaly v Polsku, Československu a Maďarsku, do Německa musí být proveden. Shodují se v tom, že takový odsun, k němuž dojde, se musí uskutečnit spořádaně a humánním způsobem.“

Československá vláda vzala rozhodnutí Postupimské konference na vě­domí a nótou z 16.8. sdělila velmocem, že souhlasí s odsunem 2,5 milió­nu Němců. Se souhlasem Mezispojenecké kontrolní komise mělo být odsunuto­ 750 tisíc Němců do sovětské okupační zóny a 1,75 milionu do angloamerické zóny. Odsun měl proběhnout v době od 1. 12. 1945 do 1.7.1946.

„Všeobecně se naléhalo, aby odsun byl proveden co nejdříve a jak nej­rychleji možno, než si to velmoci rozmyslí. Počátkem října se v anglickém Daily Heroldu objevil článek líčící hrůzné poměry v československých in­ternačních táborech pro Němce. O odsunu Němců se živě diskutovalo i v britském parlamentě a zazněla tu kritika československého postupu vů­či Němcům. .

Československá vláda si uvědomovala, že by mohly nastat mezinárod­ní komplikace. Ministři si kvůli tomu vjeli do vlasů. Ozvaly se hlasy proti bezohlednému týrání a mučení, proti opatřením, která postihují i německé antifašisty, proti šovinistickým článkům v tisku. Hubert Ripka prohlásil: „Považuji za hřích, když se tvrdí, že vyženeme všechny Němce. Musíme počítat s tím, že zlomek zde zůstane, a musíme získat tu část, která sestává z poctivých antifašistů, pro státní myšlenku.“

I v tisku se začala objevovat kritika zvlášť krutých výstřelků nelidského zacházení s Němci v internačních táborech i jinde. Nikdo neměl nic proti odsunu Němců, ten se pokládal všeobecně za spravedlivý, sílil však nesouhlas se způsobem, jak se někde s Němci zacházelo. ­

­ Na denní světlo vyplouvala odsouzeníhodná fakta: Čech vpadl do bytu Němky, otvírá skříně, přehrabuje se v zásuvkách, prohlíží věci. Němka protestuje: Jaké máte oprávnění k prohlídce? Muž vytáhl pistoli: Tohle je moje oprávnění.

Jiný fakt: Předseda místní správní komise přišel na ustavující zasedání s býkovcem v ruce a prohlašoval: "Pánové, toto je naše nová lidová demo­kracie a touto budu zde vládnout." Vyšetřováním bylo zjištěno, že tento samovládce v městě, kde žilo jen jedno procento Čechů, neváhal týrat ani je.

Spravedlnost procitla z počátečního šoku a začala napravovat alespoň ty nejkřiklavější výstřelky. Přípravy odsunu však pokračovaly. V plnění plánu nastalo zpoždění. První vlak s odsunovanými Němci odjel z Československa 5. ledna 1946 do amerického pásma. Předtím už byli Němci soustřeďováni ve sběrných střediscích, kterých bylo zřízeno zhruba sto. Tady čekali na nástup k odsunu. Německým rodinám byly doručovány odsunové příkazy. Obsahovaly nejnutnější pokyny:

„Zavazadlo: Každá osoba může si s sebou vzíti zavazadlo ve váze kolem 50 kilogramů, do něhož uloží věci, které nebude potřebovati asi 5 dnů.

Příruční zavazadlo: Vzhledem k tomu, že k hlavnímu zavazadlu nebude mít přístup asi 5 dnů, vezměte si s sebou ještě příruční zavazadlo, do něhož uložíte nejnutnější věci potřebné pro tuto dobu, jako jídelní misku, příbor, ručník, mýdlo, čistící potřeby, přikrývku (peřinu), prostěradlo na postel apod. Každé zavazadlo budiž zřetelně označeno adresou majitele a budiž uzpůsobeno tak, aby mohlo býti snadno otevřeno za účelem kontroly.

Doklady: Vezměte s sebou všechny své osobní doklady, jako křestní list, domovský list, evidenční list, občanskou legitimaci (Kennkarte), lístky na nevybrané potraviny.

Potraviny: V zavazadle mějte potraviny nepodléhající zkáze na 7 dní.

Peníze: Každý člen rodiny smí si s sebou vzíti částku do 1 000 RM…

Při odchodu z bytu na shromaždiště jste povinen uzamknouti všechny vchody do obytných a provozních místností a přinésti klíče řádně svázané a opatřené svojí přesnou adresou.“

Ve vládě se projednávaly stížnosti na způsob provádění odsunu, zejména na jednání úřadů a jednotlivců s antifašisty. Komunistický ministr vnitra Nosek prohlašoval: „Mnohé stížnosti jsou bezdůvodné. Naše střediska pro odsun obyvatel jsou vybavena dobře. Dokonce Američané před námi smekají a nemělo by se zapomínat, jak Němci jednali s našimi lidmi."

Ministerský předseda Fierlinger na závěr debaty vyslovil požadavek, aby se proti Němcům zbytečně neštvalo a aby se tolik o odsunu Němců nepsalo a nemluvilo v rozhlase…

První měsíce probíhal odsun celkem plynule. Po prvním vlaku následovaly hned čtyři a v dubnu bylo vypraveno do amerického pásma šest vlaků. Potíže začal pojednou dělat dříve tak ochotný maršál Žukov. Ministr Hubert Ripka kvůli tomu požádal v březnu o audienci u Stalina. Molotov ho předtím ujistil, že Němci musí z Československa pryč. Stalin si v jeho přítomnosti zavolal Žukova. Bylo slyšet ze sluchátka, jak se maršál zdráhá přijmout příliš mnoho Němců. Stalin však řekl: „Nemám zájem, aby Němci v Československu zůstali. Žádné vytáčky! Řekněte mi jasně, zda odsun do sovětského pásma je možný.“ Žukov odpověděl, že možný je. Stalin položil sluchátko a řekl Ripkovi: „Věc se vyřídí podle vašeho přání.“ Ripka poděkoval a zdůraznil přitom, že odsun Němců je pro naši budoucnost životní otázkou. Stalin souhlasně přikyvoval a řekl: ,,Němcům nelze věřit. Je pochybné, jestli se převýchova podaří během dvou generaci." .

Ripka ve svém referátu uvedl ještě toto: "Bylo vidět, že je stejně ostře proti nim jako za války. Řekl, že jsou zajímavým národem. Když se jim poroučí, pracují báječně, jsou pilní a výkonní, ale jakmile nejsou pod komandem, už to neplatí. Dodal, že neví, co se stane, až Sověti a ostatní spojenci odejdou z Německa. Německo je sice poraženo, ale německá otázka zůstává...Stalin vyslovil přání, aby se odsun prováděl organizovaně a lidsky, nikoli podle nacistických metod."…

S odsunem do sovětského pásma tedy nebyly napříště potíže. Američané však projevovali čím dál tím větší neochotu. přijímat německé transporty.Snížili počet přijímaných vlaků ze šesti na čtyři denně. I tak 29. října 1946 odjel z Karlových Varů symbolický poslední vlak odsunu.

Akce byla v podstatě zakončena. Avšak ještě v listopadu bylo dodatečně vypraveno několik vlaků. Další desítky tisíc Němců byly v rámci scelování rodin odvezeny v roce 1947. V těchto případech se už připouštěla zavazadla o váze až 200 kg. Ani v následujícím roce se proud vysídlených Němců z Československa ještě úplně nezastavil. Asi třicet tisíc lidí, někdy v počtu 200 až 300 denně, přešlo bez vědomí Američanů, avšak se. souhlasem německých úřadů na úseku Aš-Hof. Této cesty využilo na 2 000 Němců i v roce 1949 po nastolení komunistické moci. Ještě v roce 1950 byla uzavřena dohoda o dobrovolném vystěhování asi 20 000 Němců.

Mezi odsunutými bylo i téměř 70 000 antifašistů, z nichž mnozí se vystěhovali dobrovolně, když zjistili, že úřady mezi fašisty a antifašisty nedělají valný rozdíl. Na rozdíl od ostatních Němců si antifašisté směli odvézt veškerý majetek.

Odsun… zakončil válku Čechů s Němci. Statistiky uvádějí, že v rámci divokého odsunu bylo vyhnáno na 660 000 Němců a od roku 1946 bylo podle usnesení Postupimské konference vysídleno 2 256 000 Němců. V republice zůstalo 239 911 občanů německé národnosti. Jejich počet dodatečnými odchody poklesl do roku 1950 na 165 117 osob.

V souvislosti s odsunem se na německé straně poukazuje na ztráty na životech způsobené českým násilím. Pohybují se údajně mezi 210 až 250 tisíci osob. Český historik Jaroslav Kučera tyto údaje kriticky přezkoumal. Zjistil, že nejsou spolehlivé. Vycházejí z různých odhadů a propočtů vedených často propagandistickou nadsázkou. Závažným nedostatkem těchto údajů je podle J. Kučery "široká interpretace pojmu odsunových ztrát" zahrnující nejenom případy násilné smrti, ale i sebevraždy a úmrtí, k nimž došlo v době odsunu, aniž lze prokázat přímé zavinění ze strany Čechů. Nejde o to omývat zločiny a násilí, ale vidět je v pravdivých relacích. Při pokusu o jmenovité doložení případů násilného úmrtí, který byl učiněn v Německu, se dospělo k číslu 19 000 mrtvých Němců, které Kučera pokládá za reálnou dolní hranici sudetoněmeckých ztrát.

Závěrečné zamyšlení

Co dál? Máme snad setrvat v zákopech z válečných časů a potřásat vý­hrůžně zrezivělými zbraněmi nacionalistických argumentů? To je řešení, které zvolil Ernst Frank, bratr u nás smutně proslulého státního ministra pro Čechy a Moravu. Znevažuje český odboj, bagatelizuje německé násilí na Češích a naopak stonásobně zveličuje česká provinění: "Asi 10 000 od­bojných Čechů, kteří byli většinou udáni Čechy, že byli proti říši, našlo smrt. Teprve když Sověti stáli před Prahou, 5. května 1945, vypuklo povstání Če­chů. Po uzavření klidu zbraní vyhladili okolo 240 000 bezbranných sudet­ských Němců a 250 000 německých vojáků."

Karl Hermann by měl ze svého bratra radost. Jistě by ho pochválil i sou­kmenovec Konrád Henlein. Ale je to východisko pro budoucnost česko-německých vztahů?

I jiné, nikoli nevýznamné osobnosti v sudetoněmeckém táboře žel ne­mínily slevit ze své někdejší pravdy. Univerzitní profesor dr. Herbert Cy­sarz v roce 1951 velebil henleinovské hnutí pro jeho věrnost národu, ví­ru v lidskost. Bylo prý stejně univerzálně národní jako racionálně sociál­ní a konstruktivně evropské. Nic se tedy nemusí měnit, nic se nemusí revidovat.

Když byl v roce 1954 propuštěn z vězení bývalý říšský protektor v Če­chách a na Moravě Konstantin von Neurath, vedoucí představitelé sudet­ských Němců mu spěchali blahopřát „jako jednomu z mužů, kteří se po­koušeli o smířlivost a vyrovnání", a ujišťovali ho, že se na něj "bude moci vždy vzpomínat v dějinách styků německého a českého lidu". Oslava re­prezentantů nacistické poroby českého národa nemůže nám Čechům znít jinak než jako oslava této poroby, Neurath byl přece spolu s Frankem autorem memoranda o likvidaci českého národa.

Ještě ne tak dávno, v roce 1978, u příležitosti šedesátého výročí vzniku Československé republiky sudetoněmečtí mluvčí předváděli, jak málo se změnili ve své zavilé nenávisti k československému státu. „Jako Němci ze sudetského území," prohlašoval poslanec dr. Walter Becher, "bychom měli dnes připomenout pravdu o událostech, které... 28. října 1918 vytvořily základ lži, jež způsobila milionová utrpení a bídu. Tato lež se nazývá Československo.“

Sudetoněmecký ideolog Toni Herget 3. listopadu 1978 k téže příležitosti napsal do ústředního listu sudetoněmeckého hnutí: "Před 60 lety vytvořené Československo bylo dílem lží a legend, produktem hotových skutečností..., které se rozpadlo při první zatěžkávací zkoušce v roce 1938/39... tento stát nebyl vybojován vlastním úsilím...byl vytvořen jako francouzský satelit."

S takovými názory. odporujícími historickým faktům, by sotvakdo z česky cítících Čechů mohl souhlasit. Přenesme se však velkoryse přes nepřijatelné, urážlivé výroky, ať padnou z kterékoli strany. Nepořizujme jejich seznamy a nevyčítejme si je navzájem. Zkusme naopak trpělivě odstraňovat z našich mysli zbytky drátěných zátarasů, které brání v přístupu k oboustrannému porozuměni.

Sudetští Němci Čechům v poválečné době rozhořčeně vytýkají odsun. Je to bolestná otázka. Nutno ji však vidět v souhrnu hIstorických souvislostí, jak jsme se je v této knize alespoň v obrysech snažili oživovat a připomenout. Jde přitom zajisté o českou minci, která má ovšem německý rub.

"Vystěhování miliónů lidí," napsal zhruba před dvaceti lety český disidentský historik Jan Křen, „z míst, kde po staletí žili, bylo jistě zákrokem přiměřeným kruté a drsné době války a boje na život a na smrt. Ani zemím, které touto cestou řešily problém ohrožení své státní a národní existence, nepřineslo toto řešení jen zisk a prospěch. Odchod několikamiliónové, civilizačně vyspělé populace zanechal v jejich ekonomice, demografické fyziognomii a kulturní sféře nemalé mezery, které se těžce zaplňovaly a zanechávají dodnes bolestné stopy. Podobně nucené přesuny miliónových mas, které s sebou nesly ztroskotání jejich existence, asi sotvakdy budou patřit k nejskvělejším výkonům evropské civilizace dvacátého století a nové generace na ně nebudou pohlížet s pocity nacionální vítězoslávy. Jejich zorný úhel je a bude jiný – budou je přijímat v jejich nejskutečnější a podstatné dimenzi – jako tragickou dějinnou nezbytnost, která k dnešku a budoucnosti promlouvá tím nejsamozřejmějším a zároveň nejhumánnějším poučením – nechť se toto válečné a poválečné utrpení již neopakuje, nechť budoucí generace už nikdy nejsou postaveny před podobnou tragickou nutnost jako jejich otcové…“

Dříve než se kdokoli odváží vyřknout soud nad odsunem sudetských Němců, musí, chce-li být spravedlivý, vzít v úvahu staletou urputnou snahu německých nacionalistů ovládnout Čechy, Moravu a Slezsko, a když ne ovládnout, tedy alespoň okrájet a rozbít jejich územní celistvost. Zejména by měl vzít v potaz úklady sudetských nacistů proti Československé republice spojené s plány na konečné zotročení a vyhlazení českého národa a válku, kterou nakonec rozpoutali proti Čechům a kterou vedli ještě dlouho po roce 1945.

Ano, zajisté, vysídlení sudetských Němců je z dnešního pohledu nepředstavitelný, barbarský čin. Jenže na konci druhé světové války, jak upozorňuje profesor Erazim Kohák, „byla situace jiná… Žili jsme v pocitu, zdaleka ne neoprávněném, že jsme o vlas unikli fyzické záhubě národa…Odsun se nám jevil především jako historická nutnost k zabezpečení našeho národa a státu ve smrtelném ohrožení“.

Pamětnické objasnění tehdejšího hlubokého pocitu historické spravedlnosti nelze přehlížet: „Mnichovská tragédie a válečné utrpení námi hluboce otřásly. Vynořili jsme se z orgie bezpráví, ponižování, ničení a vraždění. Naši mučitelé se nám za války nejevili jako hitlerovci či nacisté, ale jako Němci. Nejen nacističtí důstojníci, ale i nevinné ženy a děti zcela nepolitických Němců se podíleli na výsadách němectví. Nepřipadalo nám tudíž nespravedlivé, že se po válce ženy a děti podílely na následcích porážky. Prožili jsme příliš mnoho nezasloužených osobních tragédií, než abychom se mohli citově angažovat v historicky zasloužené osobní tragédii lidí, kteří se nám jevili jako spolupůvodci naší národní tragédie. Domáhali se návratu do říše – tak ať jdou. Vysídlení čtvrtiny historického obyvatelstva našich zemí se nám zdálo historicky nutné i historicky spravedlivé.“

Sudetští Němci by měli přiznat nejenom své nepřátelské činy a likvidační záměry vůči Čechům z předválečné doby, ale i fakt, že také za války se právě z jejich řad rekrutovali nejfanatičtější stoupenci nacionálního socialismu a nejhorlivější pracovníci říšskoněmeckého správního aparátu v protektorátu Böhmen und Mähren. „Samozřejmě byly výjimky,“ uznává Erazim Kohák, „a bylo jich daleko víc, než si obvykle uvědomujeme. Jako celek však naši němečtí spoluobčané usilovali o zničení českého národního státu.“ To je přece pravda. K.H. Frank to řekl jasně: „Prostorová plocha těchto zemí zakazuje jejich politickou samostatnost.“

Nelze než souhlasit s profesorem Kohákem, který ač stoupenec důstojného vyrovnání a vzájemného porozumění, z americké dálky, umožňující objektivizující odstup od věci, pozvedl nabádavý hlas: „Sudetoněmečtí mluvčí nemají mravní nárok na rozhořčování se nad nespravedlností odsunu, dokud zcela jasně a jednoznačně nedoznají strašlivé provinění sudetoněmeckého hnutí…

Na české straně už ovšem také o sobě dávají vědět odevzdaně poklekající kajícníci. Sebemrskačsky odsuzují české provinění vůči sudetským Němcům, násilí a zločiny, jichž se český národ na nich dopustil při opětném obsazování pohraničí. Nenacházejí ve své snaživosti pro český národ žádné polehčující okolnosti. Jsou ochotni se plazit po kolenou, zatracovat svůj vlastní národ, znevážit a poplivat náš národně osvobozenecký boj i jeho oběti, morálně se pohoršovat nad méněcenností národního charakteru.

Samozřejmě, jestliže odhlédneme od fanatické zášti a krutosti sudetoněmeckých nacistů vůči Čechům a zavřeme oči před nacistickým terorem za protektorátu, vyjde nám česká krutost k Němcům jako charakterové mrzáctví národa. Ale to je pohled falešný, zlovolný a nespravedlivý. Nelze se při něm ubránit povzdechu: Jak častá je u nás manýra buď fanfarónsky nadnášet a zveličovat nebo zase znesvěcovat , zesměšňovat či vyloženě špinit, co je v životě našeho národa veliké a povznášející a co by mělo být všem a za všech okolností svaté.

Jen ten, kdo ztratil smysl pro národní hrdost a poníženě si chce vysloužit cizí žold, může tvrdit, že naše svoboda jako by se musela bát sama sebe, jako by byla ukradená, nevydobytá, nýbrž darovaná, a tedy málo důstojná. To mohou říkat jen lidé, kteří o národním boji za svobodu nic nevědí. Nebyl ve skutečnosti o nic menší, než jaký mohly postoupit jiné malé národy v našich podmínkách.

Kdo má snahu pohanou vlastního národa a jeho bojových tradic usnadnit cestu dorozumění s Němci, tomu patří napomenutí, jež svého času vyslovil Ferdinand Peroutka novinářům, kteří stejným způsobem bořili vlastenecké sebevědomí českého čtenáře: „Uvědomte si, co děláte tím, že mu berete víru v celou minulost, ve vše, co v samostatném státě činil, cítil a myslil, házíte ho v duchovním smyslu na hnojiště, rvete z jeho mysli kotvu a děláte z něho suchý list ve větru, zbavujíce ho možnosti, aby věřil ve svou minulost, berete mu zároveň možnost, aby věřil v budoucnost, aby vůbec ještě v sebe nebo v někoho věřil… ničíte v něm všechny vzácné schopnosti příchylnosti k lidem a ideám… celou jeho duchovní minulost, jejímiž jste byli vůdci, způsobíte, že příště bude schopen věřit jen v hmotný prospěch, ať přichází z číkoli ruky.“

Nemůžeme přece jen tak beze všeho přijímat obvinění, která mají český národ šmahem zatížit kromě viny za odsun ještě navíc vinou za absurdně zveličené počty několika set tisíc povražděných Němců. A navíc ještě k těmto insinuacím oživujícím staré averze a zášti bezhlavě přispívat a loudit tak potlesk a uznání na sudetoněmecké straně bez ohledu na národní hrdost a životní zájmy českého státu…

Odmítáme upocenou přičinlivost v našich řadách, která si jednostranně sype popel na hlavu a pracně shání důkazy, že jsme neměli právo k takové tvrdosti vůči našim Němcům, neboť nám zase až tak neublížili a náš odboj že vlasně nestál za řeč. Uvažuji, jak daleko jsou tyhle přizpůsobivé dušičky, které se vždyckY vynořují v těžkých dobách našeho národa, ochotny zajít v národním sebeponižování. Zavrhnou nakonec svůj národ jako méněcenný a budou se hlásit k jiné národnosti, budou stavět na odiv své evropanství, svou světovost? Ve svém horlení proti českým válečným krutostem začnou nakonec i vojákům a partyzánům vytýkat, že vůbec proti Němcům pozvedli zbraně, a budou zjišťovat, kolik jich kdo zabil.

Po nás, kteří jsme neztratili vědomí bytostné sounáležitosti s rodnou zemí, ať nikdo nežádá, abychom se plazili na kolenou a zříkali se hrdosti na to, že se v našem národě našlo dost statečných mužů a žen, kteří nepřijali nacistické zotročení a ve válce rozpoutané nacismem bojovali za svobodu našeho národa, za jeho život. Nemáme se zač stydět. Není mezi námi o nic víc zbabělců, kolaborantů, zrádců, zločinců a vrahů, než kolik se jich najde mezi příslušníky jiných národů ve stejných životních podmínkách.

Nechť nás Čechy nikdo nepodezírá, že bychom chtěli obhajovat násilí a brutalitu. Nesouhlasíme však s moralizováním dějin. Odvážíme se snad tvrdit, že Švédové jsou zloději a vrazi, protože jejich vojska v třicetileté válce vyvražďovala české vesnice a v celých karavanách odvážela naloupené kulturní poklady, které jsou dnes ozdobou švédských muzeí a knihoven? Cožpak můžeme nedbat historických souvislostí? Pokud jde o odsun, je přece jenom snad třeba nespravedlnosti a zločiny s ním spojené zařazovat do jiné přihrádky než zločiny německého nacismu. Jak říká historik Jaroslav Opat, fašismus a odsun nestojí v dějinách vedle sebe. Mezi nimi je vztah příčiny a následku. Toto gnoseologické odlišení vyplývá z reality dějin a je věcí zásadní povahy. Má také podstatný význam při zkoumání složitějších otázek mravní i jiné zodpovědnosti či viny za činy proti lidskosti bez ohledu na to, kdo se jich dopustil.

Širokým obloukem se však nakonec v myšlenkách vracíme k otázce, kterou už dávno před válkou položil filosof Emanuel Rádl: Proč nedošlo k splynutí Čechů a Němců v českých zemí v nový svérázný národ žijící v tomto prostoru, jehož nedělitelnost je historicky ověřená? Cožpak válka mezi Čechy a Němci byla jedinou alternativou? O možnostech utváření českého národa dvou jazyků, jak jej ostatně v sedmdesátých letech minulého století definoval František Palacký, uvažuje na německé straně Rudolf Hilf. Odsunutý Němec, který spolu se všemi rodinnými příslušníky musel v roce 1945 opustit svou vlast. Považuje se za uvědomělého sudetského Němce. Byl dokonce v padesátých letech osobním referentem sudetoněmeckého mluvčího dr. Lodgmana von Auen. Své místo ztratil na podzim1958, když prosazoval nejen kontakt s českou emigrací, ale také – veřejně – změnu kurzu vůči Československu a výměnu názorů s Prahou. Takovou linii nechtěl připustit druhý muž v sudetoněmecké krajanské organizaci (a její pozdější druhý mluvčí) spolkový ministr dopravy Seebohm. Rudolfu Hilfovi, který je mimo jiné autorem podnětné knihy Deutsche und Tschechen, leží na srdci … česko-německý dialog….

„Byl to ovšem Hitler,“ přiznává Rudolf Hilf, „kdo obnovil tento z barbarských časů pocházející instrument – rasové šílenství třetí říše vůči Židům a vůči všem slovanským sousedům (zejména Rusům) a vytvořil onen strašný vzor k následování.“…

Ano, vrátit zpět se po tolika letech nedá nic. Ale vezměme si k srdci poučení z dějin. Střežme se nacionalistických vášní! Vykořeňme ze svých srdcí nenávist. Naučme se vzájemné úctě s vědomím, že naši předkové žili a pracovali vedle sebe a spolu vytvářeli vyspělou civilizaci v středoevropském prostoru. Mějme k sobě blízko! Buďme přáteli, které spojuje velká a vznešená idea mírového společenství rovnoprávných, svobodných demokratických národů Evropy…

Prezident republiky i předseda české vlády se sudetským Němcům zcela upřímně omluvili za všechna příkoří a utrpení. Ze sudetské strany se však stejně laděný hlas neozval. Zatím nikdo na německé straně nehovoří o revizi hranic. (Však se něco takového nenadhazuje ani Polákům.) Ale žádá se uznání práva sudetských Němců na vlast. A uplatňuje se nárok na znárodněný sudetský majetek. To Čechům nezní dobře. Má to znamenat, že pohraniční území má opět patřit sudetským Němcům se vším všudy a že si o něm zase budou rozhodovat jako o svém vlastnictví včetně eventuálního rozhodnutí, že se od českých zemí odtrhnou?...

Pozn. autora

K napsání knihy o Sudetech mám osobní důvod. Můj dědeček tam prožil celý život. Byl to Čech s německým jménem. Babička naopak byla původem Němka s ryze českým jménem Tvrzníková. Jejich prvorozený syn, můj otec, zdědil po svém otci – vzdor německé mateřštině – náchylnost stát se Čechem. Za protektorátu dostával kvůli tomu výhrůžné dopisy od německého oberlandrátu. S puškou v ruce se zúčastnil českého povstání a dostal odbojářskou medaili.

Jeho mladší bratr naproti tomu jako sudetský Němec povolaný do wehrmachtu zahynul na sklonku války v Berlíně. Sám jsem v roce 1938, za války a po ní nenáviděl všechny Němce (kromě nejbližších příbuzných) až za hrob. A tak nahlížím do historie a ptám se, kde se to nepřátelství v lidech vzalo a co s ním uděláme.

Pozn. redakce

„Z obsahu jednání Postupimské konference i z dalších dokumentů vyplývá, že odsun německého obyvatelstva uskutečněný před zahájením této konference byl na ni velmocemi se souhlasem vzat na vědomí a dodatečně potvrzen. Další transfer se uskutečňoval v souladu s rozhodnutím této konference…

Transfer německého obyvatelstva po druhé světové válce v Československu schvalovaly všechny vrstva, politické a náboženské směry, které se podílely na protinacistickém odboji. Považovaly jej za legitimní ve jménu takových hodnot, jakými bylo dosažení trvalého míru a dobrých sousedských vztahů mezi Československem a Německem v budoucnosti.“ (Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., O legalitě a legitimitě transferu německého obyvatelstva z Československa, in O české státnosti, Český stát a Němci, str.258-259, vydala Univerzita Karlova, 2004.)

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 365 - 367. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, leden 2011.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz