PhDr. Karel Richter,CSc.

Sudety

IX.

Další zastávka ve Františkových Lázních. Přímo u Františkova pramene s kovovým andílkem. Vůdce je vítán skupinou žen v chebských krojích. Zápis do pamětní knihy. Nad městem přelétává formace letadel.

Oběd je naorganizován v polním táboře wehrmachtu. Cvakají fotoaparáty novinářů, vrčí kamera filmového týdeníku. Žurnalista si zapisuje do bloku větu, která se objeví zítra v novinách: „Vůdce zasedl k obědu se svými vojáky, ale když mu přinesli misku silné hovězí polévky, poděkoval a spokojil se několika jablky.“

A je tu Cheb. Moře vlajek a praporů. Nápisy: Chebsko zdraví vůdce! Na náměstí hlava na hlavě. Davové šílenství: Sieg Heil! Pak nábožné ticho. Slova se ujímá vůdce: „Dnes vás smím poprvé pozdravit, moji Chebané. A mým prostřednictvím vás zdraví celý německý národ. Ten pozdrav je zároveň přísahou: nikdy už nebude tato země od říše odloučena. Nad Velkoněmeckou říší leží ochranný štít a meč…“

„Deutschland! Deutschland!“ burácí náměstí. „Sieg Heil!“

Do Hitlerovy blízkosti se tlačí K.H. Frank. Tady má příležitost na sebe upozornit. Provází vůdce místnostmi hotelu Victoria, kde se henleinovci bránili útoku policie. Frank ukazuje stopy po střelách, líčí, co se tu dělo, jako by při tom tenkrát byl. Nešetří historkami: „Sto osmnáct soukmenovců se v Chebu skrývalo v kanálech, aby se vyhnuli nástupu do československé armády. Když Češi nakomandovali sudetské muže na úpravu letiště, ti manifestovali hrdinně své přesvědčení tím, že z vykopané hlíny nasypali na přistávací ploše hákový kříž…“ Hitler poslouchá, věří, nevěří. Sám je zvyklý si fakta podle potřeby upravovat.. V kruhu svých nejbližších utrousí poznámku: „Jen proto, že se ještě nemohu plně spolehnout na údernou sílu branné moci, vidíte mne, pánové, zde, v tomto skromném hnízdě a ne na Pražském hradě:“

Za chvíli se loučí. Nocovat bude na říšském území. V pohraničním Hofu. Henleina, Franka i jiných se to dotklo jako projev nedůvěry, ale musí si zvykat. Co vůdce rozhodne, platí.

Nazítří, 4. října, Hitlerova návštěva Sudetské župy pokračuje. Prší, ale komu by při takové slávě vadil déšť? Všude kypí stejná radost, fanatické nadšení jako včera. A Frank opět vůdci předvádí svou důležitost. Chvástá se, přehání, zveličuje, chvílemi vysloveně lže, aby udělal co nejlepší dojem. V Kraslicích vůdci prozradí: „Ze čtrnácti tisíc obyvatel města jich v září muselo dvanáct tisíc uprchnout.“ Není to pravda, ale zítra to bude otištěno černé na bílém.

Karlovy Vary. Slavobrána s nápisem Otroctví je pryč. Na Divadelním náměstí velkolepá manifestace. Pro tuto příležitost si zdejší rodák K.H. Frank vymohl svůj parádní výstup: uvítání vůdce Adolfa Hitlera. Dá si na něm jaksepatří záležet.

„V tomto historickém okamžiku,“ vyvolává z tribuny svým ostrým kovovým hlasem, „kdy jste vstoupil do mého rodného města, je zapomenuta všechna bývalá bída a trýzeň. Neboť se naplnila vroucí touha těchto lidí – vašim přičiněním, mein Führer. Na čem jsme se kdysi v Karlových Varech usnesli, vy jste, mein Führer, splnil." (Víc by odpovídalo pravdě, kdyby řekl: Co jste nám přikázal, my jsme splnili. Ale Frank je politik a u politiků jeho typu rozhraní mezi pravdou a nepravdou je nezřetelné. Hned v další části svého projevu to potvrdí.) "Vy, můj vůdce, jste vytvořil jednotné Ně­mecko a mocnou říši a nyní jste nás přivedl domů, do říše. Tam, kde ještě před několika hodinami nošení našich symbolů a praporů bylo trestáno smrtí…Frank lže na český účet, ani se nezardi. Celé náměstí ví, že tak zlý český útisk nikdy nebyl, ale nikomu ta lež nevadí. Ani führerovi. Nechme Franka dokončit projev: "...kde hraniční kameny rozdělovaly lidi stejné krve, stalo se neuvěřitelné. Vaši lidé a vaše země vás zdraví, můj vůdce." Teď mluví pravdu, ale možná to ještě neví. Tato země je opravdu führerova i její obyvatelé přestávají patřit sobě. Führer ji uchvátil i s nimi. Všichni jsou majetkem führerovým. ,,Mám velké štěstí," prohlašuje Frank, „jménem tohoto lidu vám slavnostně slíbit, že nikdy nezakolísáme ve vděčnosti a že vše uděláme pro vás, pro naše nacionálně socialistické ideje a naši Velkoněmeckou říši.­" K mikrofonu přistoupil Adolf Hitler: „Za vás, sudetské Němce, byl ná­rod připraven tasit meč."

Jásot div nezboří nebeskou klenbu, dnes velice zasmušilou. Jedna věta z Hitlerova projevu zvlášť zaujala amerického novináře a spisovatele Vin­centa Sheeana, který se tísnil na náměstí v davu: "Věděl jsem, že tu budu jednoho dne stát!"

V noci se Hitler musel z naléhavých důvodů vrátit vlakem do Berlína. Nastaly totiž spory o 5. okupační pásmo, které nebylo stanoveno v Mni­chově. Československý prezident Beneš se snažil v mezinárodním výboru obhájit, aby byl za základ přijat stav 75 procent obyvatelstva německé ná­rodnosti Německý führer však už nemá chuť dělat žádné kompromisy. Neústupně trvá na svém godesberském požadavku: 51 procent. Dosáhl samo­zřejmě svého. Rozsah pátého pásma dohodli představitelé čtyř mnichov­ských mocností za zavřenými dveřmi a poté byl předložen československé vládě jako ultimatum. Pravě v den, kdy prezident Beneš abdikoval a gene­rál Syrový přebudoval svou vládu tak, aby lépe vyhovovala Německu.

Wehrmacht zatím dokončil okupaci 3. pásma. Nazítří mělo začít vojen­ské zajišťování 4. pásma, zasahujícího pohraniční území severní Moravy a Slezska. Vůdce se mohl opět věnovat svému přerušenému zájezdu do Su­det. Cesta aranžovaná i nadále jako velkolepý výjev oddanosti vyvrcholí v Liberci, ale obsáhne postupně celé uchvácené území až po Mikulov.

Nacistický wehrmacht zatím zabíral Krnov, Bruntál, Frývaldov, Staré Město, Javorník a desítky dalších měst a obcí.

Šestého října přijala československá vláda vymezení 5. pásma. Co jí zbývalo. Pokoušela se usmlouvat 66%. Němci však neslevili z padesáti procent, a to ještě podle stavu z roku 1918, tedy vlastně podle stavu z roku 1910, kdy naposledy za Rakouska probíhalo sčítání lidu. Že se od té doby situace změnila, k tomu nikdo z mezinárodních arbitrů nepřihlížel. Československá vláda žádala, aby se aspoň vzal v úvahu stav podle sčítání z roku 1930, který byl odlišný. Hitler však kategoricky trval na svém Nein.

Do 5. pásma spadaly čistě české oblasti na Opavsku, Bílovecku, Zábřežsku, Břeclavsku i jinde. Námitka, že do záboru bude takto pojato 700 000 Čechů nebyla uznána. Němci tvrdili v rozporu s fakty, že Čechů je jen 350 000, což se prý zhruba vyrovná počtu Němců, kteří ještě zůstávají na československém území. Tak se stalo, že třeba na Zábřežsku bylo vedle 9 obcí s německou většinou zabráno 33 obcí českých. Na Šumpersku zábor pohltil 14 českých obcí, na Mohelnicku 17. V samotném městě Zábřehu žilo 61% Čechů a 38,1% Němců. V celém zábřežském okrese dosahoval počet Čechů 76%, kdežto Němců tu bylo jen 24%.

Henleinovci v nejednom případě svévolně zabírali obce, které do záboru nepatřily. Například obec Brněnec poblíž Moravské Chrástové, v níž žilo 372 Čechů a 255 Němců, byla 10. října na nátlak henleinovců dodatečně obsazena německým vojskem, Písemný protest českých obyvatel byl likvidován zákrokem gestapa. Nikdo se pak už neodvažoval protestovat. Dokumenty vojenských úřadů svědčí, že nacistické jednotky v rozporu s mnichovskou dohodou do 17. října 1938 protiprávně obsadily na 100 obcí za demarkační čárou. K neoprávněným záborům docházelo i později. V Moravské Chrástové na československém území za demarkační čárou žilo 811 Čechů a 501 Němec (z toho ještě značný počet antifašistů). 30. října v noci henleinovci podnikli na obec útok třemi údernými skupinami pod velením záložních důstojníků a po tuhém boji ji dobyli a připojili k Německu.

Jednání o 5. pásmu i jeho obsazování plně obnažilo uchvatitelský přístup Hitlerova Německa k řešení problému, původně vydávaného za problém sebeurčovacího práva Němců. Nepředpokládaný zábor oblastí s početným českým obyvatelstvem vyvolal obrovské potíže, dohady, střety. Znovu se narychlo stěhovaly úřady i školy. Docházelo neustále k narušování demarkační čáry německými vojsky. Protesty a petice českého obyvatelstva byly bezvýsledné. Armáda měla přísný zákaz ozbrojené obrany. Mezinárodní výbor nechal Československo na holičkách. Kde byly slibované záruky? Kde byl slibovaný plebiscit? Vláda se snažila alespoň zabránit okupaci německého ostrůvku na Svitavsku (Hřebečsko), který narušoval hlavní železniční trať spojující Prahu, Brno, Olomouc a Ostravu. Navrhovala v tomto případě přesídlení obyvatelstva, dokonce i s proplacením finanční náhrady těm, kteří se přestěhují. Žádost byla sveřepě zamítnuta.

Sudetští Němci ještě navíc přicházeli s dalšími požadavky. Chtěli zabrat celé Ostravsko, Olomoucko, Brněnsko, Těšínsko. Činili si nárok i na Bra­tislavu.

Některým protestům bylo Německo přece jen nakonec nuceno vyhovět. Asi 50 čistě českých obcí bylo ze záboru vyňato. Další československé ná­mitky vyřídil německý představitel ve smíšené německo-československé komisi prohlášením: ,,Pro Československo by bylo daleko horší, kdyby se věc řešila zbraněmi."

Bilance záboru byla hrozná. Celkem bylo Německu odstoupeno území o rozloze 30 000 km2 (38%) s 3 860 000 obyvateli (36 %). K tomu nutno navíc připočítat zábor polský a maďarský (11 000 km2 a 1 019 000 obyva­tel), aby vysvitl rozsah zmrzačení československého státu. Zdrcující byly ztráty hospodářské: 70 % hutního a železářského průmyslu, 80 % textilní­ho průmyslu, 90% výroby porcelánu, 80% cementáren.

Huauzírovalo se národnostními argumenty, a kde se to nehodilo, pohro­zilo se prostě silou. 14. října prohlásil Adolf Hitler s příznačnou licoměr­ností hranice s Československem za definitivní: „Češi mohou být rádi," ře­kl, „že nedošlo k masakrování." Nedotknutelnost toho, co z Československa zbývalo po německém, polském a poté i maďarském záboru, odmítl zaručit. (Dnes víme proč.) Záleží prý na tom, jak bude Československo pl­nit německé požadavky. Tři dny předtím dal Ribbentropovi pokyn, aby do­sáhl co nejdříve zakončení činnosti mezinárodního výboru. Nedalo to vel­kou práci. Výbor se 13. října v rozporu s mnichovskou dohodou vzdal požadavku na organizování plebiscitu a hned poté se rozešel.

Hitler si mnul ruce. V souladu s plánem na konečnou likvidaci Československa předložil 10. listopadu 1938 československé vládě ultimátum žádající odstoupení dalších území, části Chodska, Jilemnicka a Českodubska s naprostou převahou Čechů. Byla přitom vyslovena pohrůžka, že kdyby Československo odmítlo, předloží Německo další požadavky. Československá vláda nemohla než souhlasit. Projevila pouze přání, aby tyto požadavky byly poslední a aby se Německo zaručilo za stabilitu příš­tích československých hranic. Bylo to bláhové přání, pro Hitlera nesplni­telné.

Na zabraném území jsou ovšem Češi nežádoucí živel. Henleinovci si na nich vybíjejí svou nenávist. Nahlédněme do zprávy zástupce zemského prezidenta:

„Jelikož v době od 10. listopadu do 20. listopadu 1938 bylo z německého okupovaného území přes československé hranice z okupované obce Německé směrem do československé obce Halamky a Suchdola nad Lužnicí vyhnáno ordnery s částečnou pomocí německé pomocné policie z Českých Velenic (velitel poddůstojník Wallner) celkem 16 osob s 10 rodinnými příslušníky, z nichž někteří byli nuceni opustit německé území bez rezervního prádla a oděvu, jakož i bez bytového zařízení, ačkoli jednotlivci měli v obsazeném území i vlastní polní hospodářství, vyžádal jsem si v neděli 20.11. tr. dopoledne telefonickou rozmluvu s okresním hejtmanem z Gmündu, která trvala 29 minut…“

Podrobnosti uvádí hlášení četnického velitelství v Jindřichově Hradci: „Podle zprávy četnického okresního velitele v Třeboni se organizovala v Českých Velenicích, nyní zabraném území, v měsíci listopadu 1938 tzv. Hilfspolizei, vedená jistým Wallnerem, který se výlučně zabývá pronásledováním Čechů bydlících v zabraném území, bez ohledu na to, zda jsou tam domovsky příslušní či nikoliv.

Tato tlupa přepadá Čechy v jejich bytech, a to zpravidla v půlnoci, vydírá na nich výhrůžkami, bitím a týráním peníze, vězní je, a když postižení nemají již peněz, naloží je na auta, dopraví je v noci k demarkační čáře u Německého a bitím je vyhání na čs. území, a to buď směrem na Halámky nebo Hrdlořezy.

Pokud bylo zjištěno, byly k nám takovým způsobem vypuzeny tyto osoby:

Dne 5. listopadu byl bezdůvodně zatčen železniční zaměstnanec Hynek Benýšek z Německého a uvězněn na faře. V noci na 6. listopad 1938 se podařilo Benýškovi vybourati se ze sklepa a uprchnouti. V Německém zanechal Benýšek domek.

Dne 10. listopadu 1938 byla vypuzena z Německého bez prostředků manželka obchodníka Josefa Zuckerová. Její manžel Walter Zucker, majitel většího obchodu v Německém, uprchl z Německého již před okupací…

V noci na 11. listopad 1938 byl v Českých Velenicích zatčen obchodník František Lenert, bytem v Českých Velenicích a tamtéž příslušný. K Lenertovi se v noci dostavil Wallner asi s 10 muži a donutil Lenerta k otevření pokladny, ve které měl 2390 RM. Nato byl Lenert bitím donucen tuto částku darovati na tzv. Freikorps. Při zdráhání se byl Lenert znovu bit a vezen k řece Lužnici, kde mu bylo vyhrožováno utopením. Když ani to nepomohlo, byl odvezen autem k Německému a tam znovu týrán, až se uvolil peněžní částku vydati. Pak musel podepsat jakousi listinu a po podepsání byl vyhnán přes demarkační čáru na čs. území k Halámkám…

V noci na 20. listopadu 1938 vyvedla Wallnerova tlupa z bytů v Českých Velenicích obchodníka Hynka Vaňka, tamtéž příslušného, Augustina Tomasko, cukráře příslušného do Českých Velenic, a holiče Josefa Fořta, příslušného do Třeboně. Všechny po ztýrání dopravila uvedená tlupa do Německého a vyhnala přes demarkační čáru do Halámek, kde byli čs. četnictvem zadrženi a Vaněk a Tomasko jako cizí státní příslušníci byli vráceni zpět do Německa Oba jako Češi nechtěli se vrátit zpět, poněvadž jim pak bylo v případě návratu pohroženo smrti. Okresní četnický velitel v Třebo­ni telefonoval proto případ ihned okresnímu úřadu do Třeboně a na příkaz tohoto úřadu byli všichni tři ponecháni na čs. území...

Hitlerova cesta byla záměrně inscenována jako jeho osobní triumf a vel­ké vítězství Velkoněmecké říše. Fanatismus sudetských Němců byl vybi­čován až do extáze. Pro Sudety začínal nový život. Patřily k němu bomba­stické oslavy, srazy, pochody, přehlídky vojska a nacistických organizací, ale i ničení českých pomníku, zatýkání a týrání Čechů, antifašistických Němců a Židů, pálení knih.

20. října na pokyn Adolfa Hitlera odevzdal generálplukovník Brau­chitsch moc v Sudetech do rukou civilní správy. Konrád Henlein vydal svůj první Výnos jakožto říšský komisař. Děkuje vrchnímu veliteli pozem­ního vojska a vyzývá sudetské Němce. aby se s nadšením pustili do plnění nových úkolů.

Nadšení však záhy utržilo četné šrámy. Do Sudet se hrnou říšští Němci. Všude je jich najednou plno. Nezřízeně nakupují párky a šlehačkové dorty. Obsazují všechna důležitá místa. 9. října dali Henleinovi podepsat dekret o rozpuštění Freikorpsu. Nadřízené říšské instance nemají v úmys­lu pěstovat nějaké sudetoněmecké zvláštnosti. Státní tajemník Stuckart, který přicestoval 10. října, pedanticky dbá, aby celá vnitřní správa byla pře­budována přesně podle říšského vzoru. Zakrátko to přijede zkontrolovat sám ministr vnitra dr. Wilhelm Frick. Říšští správní úředníci jsou dosaze­ni do všech měst a důležitých úřadů. Přímo v Henleinově komisariátě ohlá­sí příjezd zvláštní komisař pro likvidování dosavadních organizací Albert Hoffmann, standartenführer SS, nositel zlatého čestného odznaku NSDAP. Postará se o zrušení českých i německých levicových a demokratických or­ganizací, sdružení, korporací a spolků. Zlikviduje i stovky sudetoněmeckých institucí a sdružení všeho druhu z dob Rakouska i republiky, podpůr­ných i svépomocných spolků, divadelních, pěveckých i tělovýchovných spolků, kroužků, svazů. Nakonec bude zrušena i Sudetoněmecká strana. Ano, už je to tady. Výnos Adolfa Hitlera z 30. října: „Dnešním dnem se ze sudetoněmeckých oblastí severně od Furthské nížiny až po okresy Opava-­Nový Jičín včetně vytváří župa NSDAP Sudety. Za sídlo župního vedení určuji město Liberec. Župním vedoucím župy NSDAP Sudety jmenuji čle­na strany Konráda Henleina, zástupcem župního vedoucího člena strany Karla Hermanna Franka…“ V té době už také vůdce rozhodl o uzemní sprá­vě. Sudety byly roztrženy na několik kusů. Jižní část s městy Domažlice, Sušice, Volary, Prachatice připadla bavorské Východní marce. Chvalšiny, Horní Planá, Český Krumlov, Vyšší Brod, Kaplice byly přičleněny k Hornodunajské župě, zatímco Nové Hrady, Jindřichův Hradec a jihomoravská pohraniční oblast s městy Slavonice, Znojmo, Pohořelice a Mikulov byly zahrnuty do župy Dolnodunajské. Hlučínsko se stalo součástí říšského Slezska. Po porážce Polska bude k Německu připojeno i Těšínsko. Konrádu Henleinovi tak zůstaly pod názvem Sudetská župa (Sudetengau) přímo podřízeny jen severní pohraniční oblasti českých zemí od Chodska k Ostravě, v rozsahu asi tří čtvrtin původních Sudet.

Od října platily na celém sudetském území říšskoněmecké zákony. Sudetoněmečtí předáci dostali hodnosti, uniformy, dobře placená místa. Hen­lein byl jmenován SS-Gruppenführerem, Krebs a Jung se stali čestnými župními vedoucími, Lammel byl dosazen do funkce vedoucího štábu, Köllner převzal úřad zastupujícího župního vedoucího... Na každého se dostalo. A však říšské orgány se budou vměšovat do kádrových záležitostí. Heydrich, a tím pádem i Himmler se šťourali v životopisech vysoce posta­vených henleinovců. Příslušníci někdejšího Kameradschaftsbundu byli rovnou pokládánÍ za nežádoucí. Henleinovi čeští životopisci (Biman a Ma­líř) zjistili vážné rozepře mezi Henleinem a jeho esesáckým pobočníkem Taufeldem, který v tomtó směru plnil Heydrichovy příkazy. Henlein se vzepřel, čímž si rozlil ocet u Heydricha i Himmlera. Jeho jediným štěstím bylo, že měl oko u Hitlera, ale český původ jeho matky byl přece jen kádrovou šmouhou. V kruzích vedoucích sudetských funkcionářů vznikla dez­iluze, o níž referoval Canarisův důvěrník podplukovník Groscurth ve svém dopise přátelům z 28. října 1938: ,,Začíná silné roztrpčení u sudetoněmec­kých vůdců. Říkají, že boj za autonomii Sudet proti Čechům byl lehčí než nynější boj s říší."

Všichni si museli rychle zvykat na nové pořádky. Se starou demokracií byl konec. Ani vesničtí starostové se napříště nevolili. Všichni byli jmeno­váni.

Vůdcovský princip zavládl na všech stupních a hlavní slovo měla strana.

31. října vydal Hitler výnos o doplňovacích volbách do Velkoněmecké­ho říšského sněmu. Všecko se musí dobře zorganizovat. Propaganda zpra­cuje veřejné mínění a na průběh voleb budou dohlížet příslušníci NSDAP. Oni také budou počítat hlasy. Nic se tedy nemůže stát. Volby jsou jedno­duché. Souhlas, nebo nesouhlas. Ja, oder nein. K. H. Frank znovu osvědčí svůj organizační talent. Předvolební agitace v jeho režii je účinná. Každý si dobře rozmyslí, aby volil v rozporu s jednotnou vůlí sudetského němec­tví. Výsledky budou skvělé: V okrese Jáchymov a Teplá ani jediný záporný hlas, ve Františkových Lázních pouze jeden, v Karlových Varech šest, ve Falknově šest. Výjimkou je okres Lanškroun, kde bude napočítáno 1317 lístků se zatrženým slůvkem Nein. Jde o okres s většinou českých vesnic. Od Čechů, kterých zůstalo v Sudetech na 500 000, se nedá čekat nic jiné­ho než nepřátelské postoje. Však také úřady s nimi podle toho zacházejí. Svět se i tak přesvědčil, že přivtělení Sudet k Německu je v naprostém sou­ladu s vůlí sudetoněmeckého lidu. Celkem bylo odevzdáno 2 497 604 hla­sů, z toho 2 464 681 kladných a jen 27 427 záporných. I když se k nim při­čte 5 496 neplatných lístků, nutno uznat, že počet vyslovených odpůrců Velkoněmecké říše v Sudetech byl nepatrný.

Však také gestapo a SD, jejichž aparát rozestřel své sítě v celých Sude­tech, číhají jako hladoví pavouci. Mají k dispozici kartotéky ,,nepřátel­ských osob" (kartotéka M) vypracované v součinnosti se sudetoněmecký­mi aktivisty. Jen v okruhu působnosti Einsatzkommanda Karlovy Vary by­lo zatčeno v prvních měsících záboru 1 157 osob. Celkem se počet zatčených odhaduje na 10 000 osob. Většina byla později propuštěna a ocitla se pod policejním dozorem. Na 2 500 osob však bylo uvězněno v koncentračních táborech, nejvíce v Dachau. Mezi postiženými jsou hlav­ně Češi a Židé, ale i mnoho levicově a demokraticky smýšlejících Němců. Společně s nacistickými soudy zavádí policie teror a perzekuce včetně mu­čení při výslechu, něco, co tu bylo neznámé dokonce i za Rakouska, o re­publice ani nemluvě. Za války k donucovacím a represívním nástrojům při­budou ještě zvláštní soudy (Sondergericht) a stanné soudy (Standgericht).

Henleinovcům se splnil sen: Jsou doma v říši. Ale jak říká Dieter Salo­mon, „i sudetští Němci, kteří tehdy vnímali připojení k říši jako uskuteč­nění dlouho požadovaného práva na sebeurčení, měli brzy poznat, že se zmýlili." Henleinovští funkcionáři jsou na vrcholu blaha. Hned v říjnu se ve štábu župního komisaře pracuje na návrzích konečného řešení česko­slovenského problému. Darmo se neříká, že s jídlem roste chuť. Vzniklo memorandum, jehož autorství jedni připisují K. H. Frankovi, druzí skupi­ně odborníků pro národnostní boj v čele s Franzem Könzlem, ovšem podle Henleinových a Frankových pokynů, takže mezi oběma možnostmi velký rozdíl nebude. Memorandum je určeno R. Heydrichovi a ministru Lam­mersovi. V úvodu se volá po obnovení řádu, „který se v tisíciletých ději­nách osvědčil jako jedině účelný", to jest aby české země byly podřízeny německé suverenitě. "Oddělením sudetoněmeckého území,“ říká se v me­morandu, „se sice sudetští Němci vymaní z českého imperialismu, nebude to však ještě znamenat úplné uspořádání celého prostoru, jež by zaručova­lo trvalý mír." Nadhazují se čtyři možnosti řešení:

1. Vytvoření českého zbytkového státu bez omezení jeho výsostných práv.

2. Vytvoření ,,zneutralizovaného" českého zbytkového státu.

3. Vytvoření českého státu se zvláštními vazbami k Německé říši.

4. Začlenění českého území do území Německé říše.

Memorandum dává přednost poslední možnosti.

Nezávisle na tomto elaborátu sepsal své návrhy představitel nacistických Němců v okleštěném Česko-Slovensku E. Kundt. Koncem října je zaslal nejvyšším představitelům říše. Přimlouval se za to, aby se využilo zklamání českého národa po Mnichovu a aby byli Češi získáni vytvořením dojmu, "že se mohou hospodářsky, sociálně i národně plně vyžít bez ohledu na změny hranic." Varoval před nesprávným postupem, který by Čechy zahnal do řad nepřátel Německa. Stejnou taktiku doporučoval uplatnit i vůči Čechům na sudetském území. Soudil, že to posílí ty české živly, které jsou pro "úplné státní sjednocení s Německem." Kundt ovšem mluvil k hluchým uším. Ve skutečnosti se z německé strany dělalo všechno pro to, aby se Češi cítili jako druhořadí občané a aby pociťovali k Němcům nepřátelství.

Své názory Kundt vyložil ještě obšírněji v dalším memorandu, které v říjnu odeslal zahraničnímu úřadu v Berlíně. Vycházel ze dvou možností:

Čechy lze buď vyhubit či vysídlit, anebo včlenit do říše a vtáhnout je do vlivu nacistického pohledu na svět. Osobně pokládal za reálné druhé řešení získat Čechy a Slováky pro dobrovolný vazalský svazek s Velkoněmeckou říší. V rámci tohoto řešení doporučoval jakýsi druh autonomie, a dokonce i zachování národních práv českého obyvatelstva jako nejlepší cestu dobrovolné germanizace. Německý národ by takto mohl zaujmout postavení pána v celé střední, východní a jihovýchodní Evropě.

Zdá se, jako by vůdce o Kundtových námětech uvažoval při promýšle­ní způsobu, jak začlenit české země do říše. Čechům v pohraničí však žád­ná národní práva přiznána nebyla.

Říšským i sudetským nacistům šlo především a zejména o likvidaci Československa a ovládnutí českých zemí. Dokladem toho je další memorandum, jehož autorem je poslanec SdP H. Neuwirth. Poslal je 15. října Ribbentropovi. Nemá valnou myšlenkovou ani stylizační úroveň, důsledně však sleduje cíl „zajištění českého prostoru v zájmu německé říše", a to buď válečným kon­fliktem, nebo cestou vnitřního rozpadu Československa s využitím maďarské, ukrajinské, polské a německé menšiny i rozporů v českém politickém táboře. Poukazuje na výhodu prvního řešení, které by umožnilo zničit zhruba třetinu českého obyvatelstva. V druhém případě by po rozbití Československa přišlo na řadu „nekompromisní nasazení existujících prostředků". Zdá se, že i tady nalezl HitIer leccos podnětného. Na rozkladu republiky v té době již pilně pra­covali slovenští luďáci a Frank, který s nimi spolupracoval na rozbíjení re­publiky již před Mnichovem, pilně obnovoval kontakty s týmž záměrem.

K. H. Frank má k Čechům obzvlášť silnou nenávist. Celou řadou osob­ních intervencí se jim snaží škodit vynucováním nových a nových úprav hranic Sudetské župy. Obvykle to zařizuje přes svého dobrého známého dr. Quido Kliebera, který zasedá v berlínské Vnitřní komisi pro jednání o hranicích. O připojení obce Trnávky u Svitav žádá dopisem přímo Adolfa Hitlera. Jinak v celé své politické činnosti hledí působit na říšské vládní činitele, aby přikročili k ráznému podmanění českých zemí. Sám připravuje vyvoláváni nepokojů a demonstrací v Praze, které by mohly posloužit jako záminka k vojenskému zákroku říše. Organizuje také přípravu agentů znalých českého jazyka, kteří budou moci být nasazeni k přípravě okupace českých zemi. A řídí tiskovou kampaň vyvolávající dojem, že v českých zemích se neustále Němcům velice křivdí.

Hitler se už neodvolatelně rozhodl. V listopadu poskytl německému tisku informace o svých válečných přípravách. "Okolnosti mě nutily," řekl, „abych po celá desetiletí hovořil téměř stále jen o míru. Pouze zdůrazňováním německé mírové vůle a mírových úmyslů bylo pro mne možné vybojovat německému národu svobodu a dáti mu výzbroj, která byla pro každý další krok vždy nutná... Pouze pod nátlakem jsem po celá léta hovořil jenom o míru. Nyní začíná být nutné německý národ postupně přeorientovat a začít mu pomalu vysvětlovat, že existují věci, které nelze-li je prosadit mírovými prostředky, musí být prosazeny násilím.“

Blížilo se jaro 1939. Dny zbytkové Česko-Slovenské republiky byly sečteny.

Znásilnění českých zemí

Pomnichovské Česko-Slovensko už bylo delší dobu v rozkladu. Slo­venští nacionalisté využili obtíží pražské vlády a vynutili si autonomii. Na Slovensku se chopila moci Hlinkova ľudová strana. Totéž se podařilo ukra­jinským nacionalistům na Podkarpatské Rusi. Největší aktivitu však vyví­jeli slovenští luďáci. Předkládali vládě nové a nové požadavky, hospodář­ské, finanční, politické, sociální...

V noci na 3. března 1939 zasedalo předsednictvo Hlinkovy strany v Bratislavě. Sidorův referát končil požadavkem na vyhlášení samostatné­ho slovenského státu. Schváleno a rozhodnuto, že 12. března Šaňo Mach v rozhlase vyhlásí slovenskou nezávislost. Následující den zasedala slo­venská vláda. Za předsednickým stolem Jozef Tiso, Pružinský a Ďurčan­ský podali zprávu o svých jednáních s Göringem a Goebbelsem. Němci Slovensku slíbili podporu s podmínkou, že luďáci rozbijí republiku. Čle­nové vlády váhali. Příslib se jím zdál příliš neurčitý vzhledem k riziku. Usnesli se ještě přece jenom s vyhlášením nezávislosti posečkat.

7. března přicestoval do Bratislavy Hitlerův vyjednávač Seyss-Inquart. Pobízel slovenské předáky Tisa a Sidora k odtržení republiky.

Prezident Hácha naivně důvěřoval Jozefu Tisovi, i když ze Slovenska přicházely alarmující signály. „Jako katolický kněz," tvrdil Hácha, "nemů­že míti nečestných úmyslů, tím spíše, že mě pan doktor Tiso ujistil, že ne­ní jeho úmyslem odtrhnouti slovenský národ, a slíbil mi, že odstraní sepa­ratisty z vlády. Vyčkáme, bude-Ii pan Tiso tyto elementy paralyzovat."

Činnost separatistů na Slovensku začala však ohrožovat základy státu. Prezident Hácha byl nucen vyhlásit na Slovensku stanné právo. Moc pře­vzala armáda. Domobrana a luďácké Hlinkovy gardy byly odzbrojeny. Ti­so s Ďurčanským byli zatčeni, ale na zákrok Německa opět propuštěni. 11. března byla jmenována nová vláda v čele se Sidorem. V německém tis­ku se psalo: "Pražská vláda se pokusila o státní převrat a je, jak se zdá, roz­hodnuta přenášet metody, jichž užíval Beneš proti sudetským Němcům, nyní na Slovensko... Sympatie Německa samozřejmě platí Slovákům, kte­ří hájí svobodu." Ďurčanský uprchl ve voze německého konzula přes Du­naj do Rakouska a z Vídně vyzval rádiem k vyhlášení slovenské nezávis­losti. Sidor a Teplanský v Praze ujišťovali centrální vládu, že luďáci jsou ochotni se s Čechy dohodnout, když budou splněny jejich finanční a hospodářské požadavky.

Dvanáctého března byl Tiso, který se znovu ujal své funkce předsedy autonomní vlády, pozván k HitIerovi do Berlína. Odcestoval nazítří odpo­ledne autem. Ve Vídni se k němu připojil Ďurčanský. Spolu odletěli do Berlína. Nejprve je přijal Ribbentrop. Řekl jim: „Nevidím na Slovensku žádné nadšení pro vyhlášení slovenské samostatnosti."

„Máte pravdu," odpověděl Tiso, "potřebovali bychom alespoň dva až tři roky, abychom doplnili řady naší luďácké inteligence, která by pak obsadila všechna místa.“

„V tom máte sice pravdu, “připustiI Ribbentrop, „ale kdo vám může za­ručit, že potom bude politická situace taková, aby vám to umožnila. Dnes je taková situace a ta to koneckonců od vás žádá."

Tiso projevil přání mluvit s Hitlerem. Bylo mu samozřejmě vyhověno. Vůdce ho přijal v 18.40 a hned se chopil slova. Obsahem jeho půlhodino­vého monologu bylo zhruba toto: Československo může děkovat jedině je­mu, že již dávno nebylo zničeno. Zatímco Češi, kteří na podzim minulého roku byli anektováni, si žijí v Německu jako v ráji, Němci v Českosloven­sku jsou utiskováni. Takhle to dál nejde. Pan Tiso nechť laskavě pochopí, že v nejbližších hodinách budou české země okupovány. Pánové v Brati­slavě budou zbaveni svých starostí, neboť nadále už není třeba, aby si lá­mali hlavu otázkou, jestli mají dát Praze sbohem hned či o něco později. On, vůdce, se rozhodl, že Slovensko bude odděleno od českých zemí.

Navrhl Tisovi, aby se okamžitě telefonicky spojil s Bratislavou a svolal na zítřejší den slovenský sněm. Ten vyhlásí samostatný slovenský stát.

Hitler tedy po uchvácení českých zemí zvolil variantu, kterou rozebíral ve svém memorandu Kundt: rozbití československého státu. Program oddělení Slovenska byl už obsažen v sudetoněmeckém Grundplánu. Slo­venští separatisté měli nyní nacistům posloužit jako vhodný nástroj znásil­nění českých zemí. Nijak se nezdráhali tuto hanebnou roli přijmout.

Tiso poslechl a telefonicky svolal sněm. Ještě v noci odcestoval do Bra­tislavy. 14. března 1939 dopoledne začalo zasedání slovenského sněmu, na němž Jozef Tiso přečetl text zákona, který mu v Berlíně odevzdal Ribben­trop. Vyhlašovala se jím nezávislost Slovenska. Slovenští poslanci jej schválili bez diskuse.

Zároveň dostal maďarský vládce Miklos Horthy od Hitlera pokyn, aby zahájil okupaci Zakarpatské Ukrajiny.

Svět měl nabýt dojmu, že Československo se rozpadlo v důsledku ne­řešitelných vnitřních rozporů. Henleinovci zatím plnili úkol připravit osa­mocené české země jako snadno stravitelné sousto pro nacistického drav­ce. Dostali příkaz vyvolávat srážky a nepokoje. V průběhu několika dní před 14. březnem demonstrovali Němci v Brně, Jihlavě, v Moravské Třebové. Vojenský atašé německého vyslanectví Toussaint si ve své zprávě stěžuje, že Češi se nechtějí dát vyprovokovat. Německá tisková agentura DNB vypouští přesto do světa nepravdivé zprávy tohoto druhu: Brněnští Němci zmláceni. (Die Zeit 13. března 1939.)

„V Sudetech se všude mluvilo o tom," vypoví po válce K. H. Frank, "že ­v nejbližší době dojde ke změně poměrů mezi říší a Československem, a ta­ké tomu nasvědčovala řada dalších příprav, jako např. začátkem března koncentrování vojska na říšském území a zprávy o tom rozšiřované šepta­nou propagandou. Mně samému nebyl znám přesně termín, dozvěděl jsem se však 14. března od jednoho německého plukovníka, který byl také u Konráda Henleina, že se německé jednotky daly do pohybu, aby obsadi­ly ČSR. Obdržel jsem od něho rozkaz, aby všechny složky NSDAP byly vyzvány, aby nastoupily k odklízení sněhu - tenkrát hodně sněžilo a horské přechody byly zčásti neschůdné - aby německým jednotkám byla uvolně­na cesta a dále udržována. Nato jsem ihned svolal všechny vedoucí složek (SA, SS, NSKK), kteří dali svým podsložkám příkaz k nastoupení podél hranice za účelem odklízení sněhu a byly v pohotovosti, jako dopravní stráž…“ Frank pomlčel o svém vlastním podílu na přípravě obsazení českých zemí. Dočteme se o něm v poválečné výpovědi poslance Hanse Neuwirtha: "Když jsem se na své cestě za rodiči do Brna stavěl v Jihlavě, setkal jsem se s dr. Hausmannem, svým přítelem, který mi vyprávěl, že od února je ve spojení s Frankem a že Frank poslal do Jihlavy své lidi... Z Jihlavy povolal lidi do Liberce pro instrukce a s jejich pomocí pak organizoval incidenty... Frank byl tehdy zástupcem župního vedoucího Henleina, a snažil se proto připravit půdu, aby docílil vedoucího a rozhodujícího postavení v Čechách a na Moravě."

Francouzská tajná služba dodala do Česko-Slovenska 8. března důvěrnou informaci o chystané okupaci českých zemí. Paul Thümmel, tajný německý agent československé zpravodajské služby registrovaný pod krycím označením A-54, již někdy kolem 10. března poskytl velmi určitou informaci o tom, co se chystá. Ve vládě však nevěřili. Ministr zahraničí Chvalkovský navrhl 13. března prezidentu dr. E. Háchovi, aby si vyžádal přijetí přímo u Hitlera a dotázal se ho, „co s námi zamýšlí“. Na druhý den v 11.25 podal německému vyslanectví Háchovým jménem žádost o audienci u Hitlera. V téže chvíli vláda podala demisi, údajně proto, aby měl prezident volné ruce k jednání, ale hlavně z toho důvodu, aby se zbavila odpovědnosti za to, co bude ujednáno. To již Hitler věděl, že slovenský sněm podle jeho pokynů odhlasoval odtržení Slovenska, takže Čechy a Moravu měl na talíři, jen se zakousnout. Přikázal, aby Hácha přicestoval letadlem, jenže pro husté sněžení bylo nutno použít vlaku. Audience se tak oddálila až do pozdních nočních hodin.

Zatím už v 18.10 jednotky wehrmachtu překročily československé hranice u Hrušova a postupovaly na Moravskou Ostravu. Ve Frýdku-Místku byli však hitlerovští okupanti uvítáni jinak, než si představovali. Třetí prapor 8. pěšího pluku Slezského, kasernovaný v bývalé Czajankově továrně, pod velením kapitána Pavlíka bleskurychle zaujal obranu a postavil se Němcům na odpor. Čtyřicet minut rachotila palba z pušek a kulometů. Bojovalo se urputně o přístup ke kasárnám. Osmnáct německých vojáků údajně zaplatilo vlád životem.

Prezident Hácha, který spolu s dcerou a ministrem Chvalkovským přijel na Anhaltské nádraží, byl uvítán pouze československým velvyslancem Mastným a úředníkem Hitlerovy kanceláře Maixnerem. Ubytováni byli v hotelu Adlon.

Hitler v těchto pozdních nočních hodinách seděl zatím u večeře se svým osobním fotografem a téměř přítelem Heinrichem Hoffmannem.

„Dneska je to přesně rok, co jsme vtáhli do Vídně,“ prohlásil Hoffmann. Hitler se rozzářil. Začal vzpomínat, jak ho Vídeňané zdravili jako osvoboditele. Hoffmann připojil vzpomínku na návštěvu vídeňského kabaretu, kde komik zpíval kuplet: Je to teď už všecko, nebo nás čeká něco dál... Hitler se rozesmál.

„Na tu zpěvákovu otázku jsme dali rychlou odpověď," dodával Hoffmann, "protože hned potom přišly Sudety.“

Hitler na něj upřel zvážnělý pohled.

„Dnes přijede Hácha. Opět jeden historický den, o kterém svět ještě nemá tušení."

„Je to teď už všecko, nebo nás čeká něco dál?" zeptal se překvapený Hoffmann slovy vídeňského kabaretiéra. Hitler mu zůstal odpověď dlužen, neboť mu pobočník právě ohlásil, že prezident Hácha přijel do budovy říšského kancléřství.

Hitler se okamžitě zvedl a rázným krokem se ubíral do audienčního sálu. Hoffmann jej následoval s fotoaparátem v ruce, aby pořídil pár oficiálních snímků. Byla 1 hodina 15 minut. Hoffmann si povšiml Háchovy nervozity, jeho chvějících se rukou. Neušlo to ani Hitlerově pozornosti. Proběhly zdvořilostní formality. Pózování před objektivem. Fotograf se pak odebral do předpokoje, kde čekal pro případ, že by ho ještě bylo zapotřebí.

Hácha byl rozrušený a nejistý, vyprošťoval ze sevřeného hrdla omluvné sdělení: „Nikdy jsem se nezabýval politikou, byl jsem justičním úředníkem ve Vídni. Ani po roce 1918 jsem neměl styk s politikou. Celý republikánský režim mi byl cizí, takže jsem si kladl otázku, zda bylo pro Československo štěstím, že se stalo samostatným státem. Funkci prezidenta republiky jsem přijal jenom s přemáháním. Jsem přesvědčen, že osud Československa je v rukou vůdce..." Podotkl, že se Slováky vůdce neudělá žádné dobré zkušenosti. Pokud jde o Čechy, vyslovil míněni, že by bylo dobré, kdyby byl zajištěn jejich vlastní národní život.

Hitler ho poslouchal s chladným, nepřístupným výrazem tváře. „Nikdy jsem necítil k Československu nenávist," zalhal hned v úvodu, ,,ale tento stát se vůči mně choval vždy nepřátelsky. Již v roce 1934 požadovalo Československo válku proti Německu. V roce 1935 podporovalo sankce proti Itálii. Československo se chovalo neloajálně vůči Německu po Mnichově. Nerozpustilo svou armádu, jak to žádalo Německo. Kromě toho neustále přicházely protesty od československých Němců a byly tu i hospodářské nezbytnosti, které mě vedly k rozhodnuti okupovat Československo. Vydal jsem již rozkaz německé branné moci, aby vstoupila na půdu Československa,"

Hitler nedal Háchovi možnost sebemenší námitky. „Rozhodl jsem se, že dám českému národu autonomii, což je dokonce víc, než měli Češi v dobách habsburské monarchie. Ale nemám důvěru ve vládu. Českoslovenští vojáci kladli včera odpor. Dnes provede moje armáda okupaci celého území. Budete-li klást odpor," rozkřičel se HitIer, ,,žádnou autonomii vám ne­dám. Když nebudete klást odpor, dám vám autonomii a zaručím vám vlast­ní národní život. Jestli dojde k boji, budu se mstít a nedám nic. Uvědomte si, že na vás jdeme s obrovskou převahou."

Zdrcený Hácha se osmělil k tichému dotazu: „Je mi jasné, že každý od­por je marný, ale jste přesvědčen, že okupace je nutná a že armáda má být odzbrojena? Nešlo by to jinak?"

„Nikoli," gestikuluje divoce Hitler a zle koulí očima, "to je jediný způ­sob!" Dodává ještě: "Okupaci českých zemí jsem se rozhodl provést již před 10. březnem, nikoli teprve po slovenských událostech."

Hácha ochable namítá. že nemá bohužel možnost zaručit, že českoslo­venská armáda nebude klást další odpor. Pocítil silnou nevolnost.

Do předpokoje, kde čekal Hoffmann, vrazil HitIerův osobní lékař pro­fesor Morell. „Zavolali ho, jak mi řekl," vzpomíná Hoffmann, "protože Hácha se necítil dobře. Zároveň s Morellem jsem znovu vešel do jednací­ho sálu. Hácha seděl v křesle a těžce dýchal. Podle toho, jak vypadal, dostal záchvat sIabosti."

Dr. Morell nabízí Háchovi povzbuzující injekci. Ten se zdráhá. Přítom­ný Göring ujišťuje, že to nic není, jen hroznový cukr na povzbuzení. Sám si vyhrne rukáv a dá si vbodnout injekční stříkačku do paže. Hácha se tedy poddá. Göring mu přitom hučí do ucha: ,,Mám těžký úřad, nemám nic pro­ti vašemu krásnému městu. Kdybyste však proti vůdcovu rozhodnutí chtěli cokoli podniknout, zejména kdybyste se pokusili požadovat jakoukoli pomoc zvenčí, byl bych nucen ukázat světu stoprocentní účinnost své letecké zbraně.“

Po hodinové přestávce Hácha, který s lékařskou pomocí překonal mdlobný záchvat, podvolil se nátlaku a podepsal spolu s Chvalkovským. dokument odevzdávající budoucnost českého národa do rukou vůdce vel­koněmecké říše. Svůj podpis bude později komentovat těmito slovy: ,,Zlý osud mě však postavil v čelo národa v jedné z nejkritičtějších dob jeho his­torie: Je to hrozné břemeno, ale musím je snášet trpělivě a s důvěrou v Bo­ha, že dějiny budou mé činy posuzovat spravedlivě... Jestliže jsem v Berlí­ně podepsal nebo nepodepsal, nezměnil jsem nic na nezadržitelném chodu událostí. Podepsal jsem z hrůzy ze zničení Prahy, nad nevýslovnými útra­pami nevinného národa. Věřil jsem, že by Göring svou hrozbu splnil, nedám-li souhlas. Jako právník jsem věděl, že můj podpis nemá žádnou cenu...“

"Když jsem později seděl v užším okruhu u HitIerova stolu," čteme v Hoffmannových vzpomínkách, „řekl vůdce: „Toho starého pána mi bylo líto, ale v takovém případě musí jít sentimentalita stranou, záleží jedině na úspěšném výsledku.“

Ctižádostivý profesor Morell si koledoval o uznání za svou účinnou lé­kařskou pomoc.

„Zaplaťpánbůh,“ prohodil s pohledem na Hitlera, ,přišla moje injekce v pravou chvíli.“

„Poslyšte, vy s tou vaší injekcí,“ reagoval Hitler, „vy jste toho Háchu tak vzpružil, že jsem se už strachoval, aby mi neodmítl podpis.“

Vláda premiéra Berana zasedala nepřetržitě celou noc. Čekalo se na zprávy z Berlína. Ve 2.15 zazvonil telefon. Chvalkovský dával na vědomí výsledky jednání: „Je nekompromisním přáním kancléře Hitlera: Dnes rá­no v 6.00 hodin vtrhne německé vojsko na celé území státu. Zařiďte ihned svolání ministerské rady. Generál Syrový nechť ihned vyrozumí všechny posádky, armáda nesmí klást nejmenší odpor, musí se bez výhradně nechat odzbrojit, civilní obyvatelstvo nesmí tropit výtržnosti, jinak může nastat katastrofa nedozírných rozměrů. Bude-li armáda odzbrojena v klidu, bu­dou nám dány možnosti autonomního života pro celý národ. Opakuji, ne­stane-li se tak, nastane katastrofa. Pane předsedo vlády, zařiďte vše potřebné, situace je krajně vážná."

Sluchátko převzal roztřesený Hácha. Vyžádal si k telefonu generála Sy­rového. Zopakoval mu, co je třeba bezpodmínečně zařídit, a dodal v blá­hové víře: "Obsazení bude jen dočasné."

Premiér Beran sděluje mInIstrům: ,,Nebude-li armáda kapitulovat, bude to mít přímo hrůzné, dalekosáhlé následky." Klade jim na srdce, aby kaž­dý učinil vše pro hladký průběh okupace.

Při obsazování českých zemí působili mnozí sudetští Němci jako poradci vojenských velitelů a pomáhali při nastolování okupační správy. Konrád Henlein byl jmenován šéfem civilní správy pro Čechy v rámci 3. skupiny armád, zatímco na Moravě měl v téže funkci působit vídeňský gauleiter Bürckel.

Patnáctého března 1939 od časných ranních hodin pražský rozhlas vysílal zvláštní zprávu: ,,Z rozkazu prezidenta republiky. Počínaje šes­tou hodinou 15. března počne německé vojsko obsazovat území Čech a Moravy. Všechno obyvatelstvo se upozorňuje, že je naprosto nutné, aby byl zachován naprostý klid, vyhnulo se srážkám a incidentům, kte­ré by mohly mít nedozírné následky. Zachovejte klid a vyčkejte dalších zpráv!"

V dopoledních hodinách byl Konrád Henlein v Liberci vyrozuměn, že se má spolu s Frankem dostavit k velícímu generálovi tankových vojsk Hoepnerovi do Litoměřic. Odtud všichni odjedou do České Lípy, kam ko­lem poledne přijede zvláštní vlak Adolfa Hitlera.

,,Jak si vzpomínám," uvede ve své výpovědi K. H. Frank, "přijel Adolf Hitler zvláštním vlakem kolem 14. hodiny, doprovázen větší družinou. v níž byli: Lammers, Frick, Stuckart, Himmler, Daluege, Heydrich, gene­rálfeldmaršál Keitel, Brauchitsch a další generálové.

Hoepner, Henlein a já jsme byli po nějaké době povoláni do salónního vozu k Adolfu Hitlerovi. Tam podal Hoepner hlášení o situaci a postupu německých jednotek. Měl jsem dojem, že zprvu podle plánu zamýšlí Hit­ler pouze vykonati návštěvu u pochodujících jednotek, což vysvítalo ze zprávy Hoepnera.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou

364. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, prosinec, 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz

E-mail: vydavatel@seznam.cz