V současnosti jednou z aktuálních kauz hýbajících naší ožebračenou republikou je stále nastolovaná otázka tzv. církevních restitucí. Většinou tato otázka bývá nepřípustně zjednodušena na pojem "církevní restituce = restituce římské církve". Je sice pravdou, že po téměř třísetleté - de facto i de jure násilné - rekatolizaci našich zemí po Bílé Hoře římské církvi má náležet většina majetků zabavených též po roce 1948. My ovšem dnes nejsme unitární církevní stát - dnes tu působí nejméně na čtyři desítky různých církví, církevních a náboženských společenství, takže vůbec neplatí paušální označení našeho státu a národů za stát "bezvěrecký", "atheistický", "nenáboženský" !
Tato označení bývají jen povinnou výbavou různých mediálních divoků jistých kruhů a propagandistů.
Na tomto místě je nutno poznamenat, že sice katolická církev ve sčítání má značnou většinu - a ostatní církve a společnosti jsou vůči ní v pozici menšiny - avšak sčítání často chybí exaktní atributy a bývá poznamenáno jistým formalismem formálně křtěných, kteří v dospělosti přestoupili k jiným vírám a vyznáním, či zůstali bez vyznání atd. Ne vždy se tento stav exaktně zobrazuje sčítacím komisařům !
Dnešní tzv. církevní restituce by měly být založeny na právních principech republiky od jejího založení v roce 1918, a dále na principech masarykovské pozemkové reformy v prvním desetiletí první ČSR a dále na aplikaci prezidentských dekretů o zabavení majetku těch řádu, které prokazatelně kolaborovaly s III.říší (zde vyvstává například otázka řádu tzv. německých rytířů).
Již zakládací Wshingtonská deklarace určila politický princip, kdy má býti provedena odluka církve od státu a velkostatky navráceny domácí kolonizaci. Bohužel tento princip, který by měl být též meritem současných restitucí, zhusta naplňován není a v jistých případech je stále porušován.
Další otázkou je otázka tzv. "restituční časové hranice". Na to již dávno upozorňoval - a to velmi osvíceně - náš president univ.prof. Václav Klaus, jenž poukázal na nebezpečí bezbřehého neohraničení restitucí a tím na možné vytváření nekončícího řetězce nových majetkových křivd !
Zde by všichni restituenti - a to nejen restituenti církevní - měli mít na paměti účel restitucí jakožto beneficia státu, který tím se snaží napravit pouze některé křivdy vyvolané politickým režimem po roce 1948 - nic méně a nic více !
Vyslovením tohoto data se ovšem dostáváme k jádru aktuálního řešení této kauzy. Někteří představitelé církvi ve svém velkorysém pojímání restitucí se neoprávněně zabývají otázkou navrácení tzv. "veškerého církevního majetku", při čemž často mají na mysli nejen tento zákonem daný stav, nýbrž jakýsi nelegitimní návrat před období nejen roku 1948, před období roku 1938 nebo dokonce před rok 1918. Oni mají na mysli - aspoň podle některých úkazů ve veřejnosti - i návrat majetků církve z doby josefinských reforem ! Takto nastolovaná otázka ovšem jest naprostým popřením dosavadních restitucí. Vyvolává dojem spíše jakési starorakouské restaurace majetkových pořádků hluboko před rokem 1918 ! A podle nás legionářů a odbojářů stát toto připustit nemůže a nesmí ! Nehledě k závažným technickým problémům s exaktním soupisem takového majetku, vyvstává naprosto neřešitelný problém právní jistoty dosavadních držitelů těchto majetků a státu samotného ! Jestliže doposud stát sledoval nápravu některých křivd minulého systému. Myslím, že mohu oprávněně vyslovit názor za mnohé příslušníky naší legionářské a odbojářské obce, která pokládala životy za ustavení a obnovení republiky, na církevní restituce. "Ano restitucím - avšak uměřeně a v souladu s právem a benefitem republiky. Ano restitucím majetku zabaveného po roce 1948. Naprosté ne restitucím, jež obdržel stát před rokem 1948." To by totiž nešlo o restituce, ale o popření majetkové držby demokratických státu Masarykovy a Benešovy CSR !! Šlo by o starorakouské restaurace - a to přece odbojáři a legionáři nemohou z principu podporovat ! Konečně pak by ve vyplácení miliardových náhrad neměla tato již dosti ožebračená republika strpět vznik stavu, kdy se bude církvím - a zejména té církvi nejbohatší a největší - splácet po několik generací. Zde je nutno vážit doslova na lékárnických vážkách a ne nastolovat jakési "pobělohorské oktroje majetku". Takový stav vyvolá nejen odpor a opovržení dalších generací - vyvolá by doslova revoluční náladu v celé společnosti. Příznaky této nálady - jež v mnoha případech je zcela oprávněná - vidíme hned dnes. A konce této revoluční nálady by nepřinesly nic dobrého ani zejména té nejbohatší církvi, jež tak vehementně usiluje o současné restituce.
ČSOL Brno, autor je příznivec Čs.církve husitské
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz