Původ legií a jejich přísahy
v současnosti se roztrhl pytel se samozvanými kritiky československých legionářů, kteří podle nich prý mají být jacísi "vlastizrádci a velezrádci legitimního rakouského trůnu". Tento argument nelze označit ani za čtvrtpravdu. Legionáři podle svých vlastních legitimních vojenských přísah byli prostě dobrovolníci - nikoli nahodilí žoldnéři. Původ legií pocházel z několika zdrojů a lišil se podle dohodových zemí a podle jejich zákonů. Legionáři se stávali nejdříve čeští kolonisté v kontinentálních evropských zemích, zvláště v ruské říši, a též v zámoří. Prvně bojovali pod vlajkami dohodových států. Tak například 300 amerických Čechů vstoupilo do kanadské armády. Nebo ve Francii vstoupil čeští dobrovolníci do cizinecké legie pod vlajkou Francie. Stejně tak v Rusku, v Srbsku a v Černé Hoře a později i v Itálii. Legionáři byli tedy jednak zahraniční kolonisté, jednak přistěhovalci, jednak váleční zajatci - největší skupina - , a teprve pak vojenští zběhové centrálních mocností. Ti všichni se stali dobrovolníky nově ustaveného národního společenství Čechů a Slováků, které pak reprezentovali jako vojenská mocnost postupně uznávaná vládami velmocí.
Prvními legionářskými útvary byly rota NAZDAR ve Francii a ČESKÁ DRUŽINA v Rusku. Dobrovolci České družiny byli přijati carem Nikolajem II. již 20.8. a 17.9.1914, a car vyjádřil sympatie jejich požadavku na osvobození tehdy požadovaného československého národa. Družina původně měla 800 dobrovolců. 11.října 1914 na sv.Václava byl slavnostně odevzdán a vysvěcen její prapor. V prosinci 1914 po bitvách u Tarnopolu a Tarnova měla družina již 1100 dobrovolníků - a 300 rakouských zajatců se přihlásilo ke družině
Rota NAZDAR ve Francii se ustavila v srpnu 1914, a od října toho roku byla na frontě. Čeští kolonisté v Británii se hlásili do dohodového vojska v Londýně. V tehdy neutrálních U.S.A. pracovala pro Dohodu alespoň česká zpravodajská služba kpt. Vosky, která odhalila německé špiony a německé sabotáže proti americkým loděnicím v Bostonu a v New Yorku. Vojenské přísahy uvedených legionářů zněly následovně :
Přísaha příslušníků ROTY NAZDAR
"Ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství a v důvěře v Republiku slibujeme, že budeme bojovati pro práva Republiky a lidskosti do posledního muže a do poslední krůpěje krve."
Bayonne 12.října 1914.
Přísaha čs.vojska v Rusku:
"My českoslovenští vojáci prvního národního revolučního vojska za hranicemi vlasti, rozvázavše navždy náš smluvní poměr s Habsburky i monarchií Rakousko-Uherskou, pamětliví těch velkých a dosud nepomstěných křivd, jež byly na nás po staletí páchány, drahému svému národu a vůdci zahraničního revolučního hnutí, Československé Národní Radě s prof.Masarykem v čele, přísaháme : Ve jménu naší cti, lidské i národní, ve jménu všeho toho, co je nám lidem jako Čechům a Slovákům nejvýš svato, v plném souhlase s naším svědomím, budeme bojovati společně s našimi spojenci do poslední kapky krve proti všem nepřátelům tak dlouho, dokud nedobudeme plné svobody svému národu československému, dokud naše země české i slovenské nebudou sloučeny v samostatný a nezávislý stát československý, dokud národ v našich zemích nebude plným hospodářem a pánem svého osudu. Slavnostně se zavazujeme, že nikdy a nikde, nehledíce na nijaká nebezpečí, beze strachu a bez pochybnosti, s plným vědomím a svědomím od toho nejvyššího cíle našeho boje za nijakých podmínek neustoupíme: ale jako věrní a čestní bojovníci, nesouc ve své krvi dědictví našich slavných dějin i vždy pamětliví nezapomenutelných hrdinských činů našich mučedníkův i vůdcův, Jana Husa i Jana Žižky z Trocnova, slibujeme jich býti důstojní, bojovati za pravdu a práva naše, nikdy z boje neutíkati, nijakému nebezpečí se nevyhýbati, rozkazu náčelníků svých poslouchati, naše prapory a odznaky ctíti, nepřítele o milost nikdy a za nijakých okolností neprositi a se zbraní v ruce nikdy se nevzdati, bratr bratra milovati a v nebezpečí do konce chrániti, smrti se nelekati, za svobodu národa i vlasti své, vše, i život položiti. Bez jakéhokoliv nátlaku, svobodně rozhodnuti, tak chceme i budeme konati ! Tak nám velí naše čest i věrnost k našemu lidu i domovině. (ČNR Kyjev 14.-21.prosince 1917, text R.Medek).
Přísaha čs. brigády ve Francii:
"My, vojáci revolučního vojska, utvořeného daleko od hranic naší vlasti, rozbíjíme navždy pouta, jež nás vázala k Habsburské říši a k říši rakousko-uherské, vzpomínáme křivd do dnes nepomstěných a před svým drahým národem nyní zastoupeným Československou národní radou, skládáme tuto slavnostní přísahu. Ve jménu naší národní cti, ve jménu toho, co je nám jakožto lidem i jakožto Čechům a Slovákům nanejvýš svato, přísaháme, že bojovati budeme po boku svých spojenců proti všem našim nepřátelům do té doby, dokud naše země české i slovenské nesplynou v samostatný a nezávislý stát československý, dokud národ náš v našich zemích nebude úplným pánem svých osudů. jako věrní bojovníci, nesouce ve své krvi dědictví našich slavných dějin a vždy jsou pamětliví hrdinských činů našich národních mučedníkův i našich husitských vojevůdců, slibujeme jich býti důstojní, nikdy z boje neutíkati, nijakému nebezpečí se nevyhýbati, rozkazů svých náčelníků poslouchati, své prapory a odznaky ctíti, nepřítele nikdy a za nijakých okolností o milost neprositi a se zbraní v ruce se nevzdávati, bratr bratra milovati a v nebezpečí chrániti, smrti se nelekati a za svobodu vlasti své vše, i život položiti. Bez jakéhokoli nátlaku, svobodně rozhodnuti, tak podle této přísahy budeme jednati. Tak přísaháme !" (Darney 30.června 1918).
Habsburská státní zrada
Všimněme si v legionářských přísahách oné formulace "rozbíjíme na vždy pouta, jež nás vázala k Habsburské říši a k říši rakousko-uherské ". Zde je mimo jiné zakotven historický fakt habsburské státní zrady, vykonané i samotným rakouským císařem Franzem Josefem I. Průběh této státoprávní zrady na českém království, na české koruně, a na českém národě, můžeme sledovat v průběhu jeho vlády až do jejího hořkého konce. Tato zrada se pojí především s ohavným zavržením korunovačního slibu, který rakouský suverén několikrát slavnostně přislíbil zákonnému českému sněmu, českým národním představitelům, i českému království jakožto korunní smluvní zemi mocnářství. Tento slib nelze nijak bagatelizovat, protože zejména z hledisek tehdejšího monarchistického legitimismu tento slib představoval vrcholně důležitý státoprávní závazek. Teprve korunovací a slavnostním pomazáním panovník z hlediska monarchistického legitimismu nabýval všech panovnických práv k dané zemí - a nijak jinak !
Státoprávně potvrdil platnost korunovačního slibu již František I.,když uznal státní práva zemí zvláště království Uherského a království českého dne 1.srpna 1804. Nařídil,že v "Čechách a Uhrách se korunování krále uchovati má". Pražský sněm za vlády Franze Josefa I. dne 22. srpna 1868 podal panovníku protest a Státoprávní deklaraci, kde žádal nápravu újmy království Českého, koruny i samosprávy pouhým spojením s rakouskými zeměmi jen dědičnou dynastií. Franz Josef I.volil úhybné, proradné manévry. V poslelství českému sněmu dne 29.září 1870 - říše tonula strachy z prusko-francouzské války ! - monarcha licoměrně slíbil sněmu korunovaci a stvrzení česwkých státních práv. tento korunovační slib - obnovení korunovační přísahy - opakoval v odpovědi českému sněmu též 12. září 1871 !
Ovšem opak jeho slavnostních slibů byl pravdou. Již dne 30.října téhož roku (!) v odpovědi sněmu císař porušil svůj slib. Rakouský suverén zbaběle a podle ustoupil hrubému nátlaku německých poslanců a uherských magnátů, z nichž nejzuřivěji proti korunovaci českého krále a právu Českého království vystupoval hrabě Andrássy, spolu s rakouským premiérem Beustem. Když roku 1873 čeští petenti znovu žádali rakouského mocnáře o korunovaci podle dvojího slavnostního slibu, řvali Pangermáni v panské sněmovně ve Vídni ohavnost nad ohavnosti : "Není národa českého !" Stejně tak, jako jinde Uhři řvali ohavnost "není národa slovenského !"
A tak 29. června 1875 v Praze zemřel poslední pravý korunovaný český král, rakouský císař Ferdinand V. zvaný Čechy Ferdinand Dobrotivý, který přes svou nemoc oplýval jak humanismem, tak i dobrými hospodářskými výsledky, a kterého dnes obhájci Franze Josefa I. křivě označují za "dementního". Od té doby české země ztratily legitimního vlastního krále, neboť Franz Josef I. přišlý na trůn známou intrikou vídeňské kamarilly, nikdy nesplnil státoprávní slib České koruně, slavnostně daný. A tak ještě roku 1889 Pangermáni vypověděli lítý boj pražskému zemskému místodržiteli hraběti Thunovi za výrok, že "císař by se měl korunovati na českého krále!" Není divu, když Český komitét zahraniční 14.listopadu 1914 konstatoval ve svém prohlášení "Maďarům Vídeň povolila, Čechům jen nedodržené slavnostní sliby!"
Franze Josefa I. lze mít oprávněně nejméně od roku 1870 za věrolomného nelegitimního usurpátora české země, českého trůnu a českých státních práv. Za státoprávního zrádce smluvních korunních zemí rakouského mocnářství Dualismus roku 1868 platící až do zániku habsburského soustátí, pochoval monarchii nadobro - a to zvláště zásluhou zrádného byrokratického militaristy Franze Josefa I. Totéž platí o jeho netečnosti ke státním a národním právům Poláků, Rusínů, Ukrajinců, Italů, Jihoslovanů a zejména Rumunů, kterým Uhři ukradli Sedmihradsko se souhlasem věrolomných Habsburků.
Nástupník Karel I. - osobně ušlechtilý člověk, leč pod ideovou knutou své panovačné manželky Zity - přišel s federalizací proti toku dějin, pozdě, až dávno poté, co již legie Čechoslováků bojovaly proti podlému, věrolomnému Franzi Josefovi I. a proti všemu co reprezentoval - proti krutému, pangermánskému a panhungarskému žaláři národů, který za jakousi "idylu" označují jen kavárenští intelektuálové. Proto roku 1914 a následující válečná léta ti Češi, Slované, Italové a Rumuni, kteří museli nuceně narukovat do boje "za císaře pána a jeho rodinu" - kromě panských Němců a Maďarů - přísahali přísahu vynucenou, oktrojovanou, přísahu nelegitimnímu usurpátoru. Pokud se tehdy někteří monarchové dívali na legionáře - dobrovolce - jako na tzv. "zrádce a zběhy", nelze to pokládat za úzus mezinárodního práva, nýbrž jen za dobový pohled, za úzus tehdejších monarchistických ideologií. Ostatně mezinárodní právo se tehdy teprve vytvářelo a to pouze některými konvencemi.
Dnešní chápání mezinárodního práva na tehdejší historickou situaci vůbec nelze vztahovat To, že zajatí legionáři byli popravováni, často nelidsky mučeni a vymazáváni z rakouských vojenských listů, nelze ani z tehdejších měřítek pokládat za legitimní akty mezinárodního práva. To byly jen akty vojenské moci zaniklé centrální mocnosti - navíc je lze charakterizovat i jako zločiny proti lidskosti nebo jako válečné zločiny i dle tehdejších měřítek, neboť takto účelově se jich dovolávaly obě válčící strany. Nic méně - nic více. nedivíme se dnes, odkud berou tzv. čeští monarchisté a jiní samozvaní kritikové našich legií své drzé a nepravdivé výroky, navíc nijak nepodložené. Jsou to totiž slouhové našich národních nepřátel. I vymývání mozků má své hranice. Odbojáři a legionáři o tom vědí své.
Čs. legionářská obec Brno
Prohlášení Českého zahraničního komitétu v Paříži a Českého akčního výboru v cizině o činnosti proti Rakousko – Uhersku ve prospěch spojenců a o boji za samostatný
československý stát
(1915, 14. listopad)
Vystupujeme na politickou veřejnost v okamžiku, kdy ústup vítězné armády od nepřátel se využitkuje proti Rusku a jeho spojencům. Stavíme se na stranu bojujících slovanských národů a jejich spojenců bez ohledu na úspěch nebo neúspěch, proto, že hájí právo; rozhodnutí o tom, na čí straně v osudném zápolení národů je právo, je zásadní otázkou politické mravnosti, které se dnes nemůže vyhnout už žádný čestný a opravdový politik, žádný uvědomělý národ. K našemu vystoupení nutí nás však také živý cit slovanské pospolitosti: vyslovujeme bratřím Srbům a Rusům a stejně bratřím Polákům, válkou tak krutě postiženým vřelé sympatie. Věříme v konečné vítězství Slovanů a spojenců a jsme přesvědčeni, že toto vítězství Slovanů a spojenců bude na prospěch celé Evropy a lidstva. Protislovanský zákeřný postup Ferdinanda Koburského a jeho vlády vítězství spravedlivé věci nezadrží.
Český národ svobodnou volbou krále z rodu habsburského spojil se s Uhry a rakouskými Němci v soustátí rakouské, dynastie však postupnou centralizací a germanizací vytvářela jednotný stát absolutistický, porušila, proti smlouvě samostatnost českého státu navenek i uvnitř. Česky národ vysílen evropskou a habsburskou protIreformacI dovedl tomuto násilí úspěšněji čeliti teprve od svého obrození na sklonku XVIII. století; čelila mu hlavně revoluce r. 1848.
Revoluce zdolána, vydobytá práva národů, zejména českého, opět obětována absolutismu, jenž však otřesen válkou roku 1859 ustoupil konstitucionaIismu. Maďarům Vídeň povolila, Čechům dostaly se jen nedodržené slavnostní sliby. Český národ zahájil známý boj pasivní opozice, později účastnil se nového parlamentu aktivně, avšak v parlamentě a na sněmích stále domáhal se svého historického práva a usiloval proti německo-maďarskému dualismu o federalizaci říše. Jednotlivé pokusy o dohodu s říší rozrážely se o panovačnost Němců a Maďarů.
Válka nynější protivy mezi národem českým a Rakousko-Uherskem přiostřila. Válka započala bez vóta parlamentu: všecky státy předložily rozhodnutí o válce parlamentu, jen vláda vídeňská bála se vyslechnout své národy, protože většina jich byla by se vyslovila proti válce. Zástupcové českého národa jistě by byli protestovali se vší rozhodností; proto vláda nevzala ani jediného českého zástupce a politika na potaz při kroku tak osudném.
Národ český v nové době vždy hájil program rozhodně slovanský; také v této válce, která náš národ překvapila nepřipravený, jak překvapila všecky národy mírumilovné, od samého počátku přes neslýchaný teror, potlačující každý projev opravdového smýšlení lidu, v českých zemích projevovány sympatie k Rusku a Srbsku a jejich spojencům; projevy austrofilské jsou vládou vynucovány. Dnes vůdčí politikové čeští úpí v žalářích, šibenice staly se oblíbenou podporou neschopné administrace, české pluky decimovány, protože spontánně jednaly podle všenárodního českého programu. Práva jazyka českého I bezohledně porušována a ztenčována i za války. Absolutistická soldateska řádí v českých, neněmeckých a nemaďarských zemích jako v zemi nepřátelské; každý projev české publicistiky se potlačuje, kdežto našim národním odpůrcům nejen se dovoluje agitace proti českému národu, Vídeň a Budapešť podporují i pangermanistické orgie v duchu Lagarda, von Hartmanna, Mommsena, Treitschka.
Za takové situace český národ nemůže dále mlčet.
Proto utvořil se zahraniční komitét české emigrace, aby cizinu o pravém stav věci informoval a státním politikům a publicistice spojenců a neutrálních států tužby českého národa přednášel a český program hájil.
Všechny české strany domáhaly se samostatnosti národa posud v rámci Rakouska – Uherska; průběh bratrovražedné války.a bezohledného násilí Vídně nutí nás domáhat se samostatnosti bez ohledu na Rakousko - Uhersko.
Usilujeme o samostatný československý stát. Český národ se přesvědčil , že se musí starat sám o sebe. Rakousko, poraženo nejen Ruskem, nýbrž i tím malým, tak opovrhovaným Srbskem, stalo se dependencí Německa; dnes pod vedením Berlína na chvíli se zotavilo, ale to zoufalé napětí sil nás nemýlí, jest jen důkazem, že Rakousko - Uhersko již abdikovalo. Ztratili jsme důvěru v životnost Rakouska - Uherska, neuznáme již jeho oprávněnost; svou neschopností a nesamostatností podalo celému světu důkaz, že slovo o nutnosti Rakouska je překonáno a právě touto válkou naprosto vyvráceno. Ti, kdo hájili možnost, ba nutnost Rakousko-Uherska - a byl to jednu dobu sám Palacký – chtěli federativní soustátí rovnoprávných národů a zemí; avšak Rakousko -Uhersko dualistické stalo se potlačovatelem neněmeckých a nemaďarských národů, je překážkou míru v Evropě a zvrhlo se v pouhý nástroj dobyvačnosti Německa na východ, bez vlastního pozitivního cíle, neschopno vytvořit organický státní celek rovnoprávných, svobodných a kulturně pokračujících národů. Dynastie, žijíc ve svých absolutistických tradicích, udržuje se jako fantóm bývalé světové říše nedemokratickým spolupanstvím neplodné šlechty, beznárodní byrokracie a protinárodního důstojnictva.
Dnes už nikde není pochybnosti, že Rakousko-Uhersko použilo sarajevského atentátu neprávem proti Srbsku; Vídeň a Budapešť pokračovaly ve své protislovanské politice, která se tak hanebně projevila v řadě procesů proti Srbům. Vídeň a Budapešť neštítily se proti Jihoslovanům užít falešných dokumentů vlastním vyslanectvím vyráběných a v této politice falše Vídeň a Budapešť pokračují touto válkou. K falši pojí se teď proti národům neněmeckým a nemaďarským mstivost a ukrutnost přímo barbarská.
Německo sdílí vinu Rakousko-Uherska; bylo v jeho moci a bylo jeho povinností vůči kultuře a lidstvu válku zamezit a vídeňsko-budapešťské imperialistické frivolnosti nepoužít.
Rakousko - Uhersko a Německo bojují se svým tureckým a bulharským spojencem pro věc špatnou a ztracenou.
V Paříži dne 14. listopadu 1915
Za Český komitét zahraniční: T.G. Masaryk a další
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz