Jméno Alexandra Dubčeka je navždy spojeno se dvěma historickými událostmi nejnovějších dějin Československa:
- s reformním hnutím Pražského jara v letech 1968-1969, kdy stál v čele tohoto hnutí
jako první tajemník ÚV KSČ,
- se sametovou revolucí v letech 1989 -1992, kdy byl předsedou Federálního shromáždění. Po těžké havárii 1. září 1992 zemřel 7. listopadu 1992 na následky vážného zranění. 27. listopadu 2001 by se dožil 80 let.
Jak už to tak u velkých osobností bývá - v Čechách obzvláště - zatímco Pražskému jaru a osobnosti Alexandra Dubčeka se na Západě dostává ocenění nejvyššího, na domácí půdě se na jejich adresu ozývají - zvláště z řad mladé, resp. nové polistopadové nastupující generace politiků - hlasy kritické, znevažující a odsuzující. Jsou často plodem úsilí přehlušit výčitky svědomí za svou nedávnou minulost, nebo bohorovného přesvědčení, že dějiny Československa se začínají psát teprve jejich vstupem do politiky. Jim také adresoval svou výtku Adam Michnik, nejznámější polský disident, v odpovědi na anketu časopisu Listy v roce 1993:
"Alexander Dubček, vůdce československých komunistů a symbol Pražského jara, zosobňoval naděje na demokratický vývoj, na reálný pluralismus, na pokojnou cestu k právnímu státu a občanským svobodám.“
Je třeba se zeptat, zda "čistota" (těch kritiků - BA) nespočívala náhodou v oportunismu, ve zbabělém vyhýbání se konfliktním situacím. Zda právě oni, tito "neušpinění opatrníci" byli v letech komunistické diktatury předměty nejzuřivějších útoků a represálií.
Jiná skupina kritiků, znevažujících význam Pražského jara i osobnost Alexandra Dubčeka, vychází z pravidla ze zjednodušeného pohledu na minulost z pozice vulgárního antikomunismu, antisocialismu a prokazuje hrubou aroganci či neznalost základních faktů a dokumentů té doby.
Dejme proto slovo ještě jedné, tentokrát československé osobnosti a pamětníkovi těchto událostí. Jiří Pelikán, v roce 1968 ředitel Československé televize a poté v emigraci v Římě zakladatel časopisu Listy (1971) a jeho šéfredaktor, v anketě ke 30. výročí Pražského jara (1998) mimo jiné řekl:
"Náš rok 1968 a jeho první část nazývanou Pražským jarem nevnímáme jako náhlou změnu po zvolení Alexandra Dubčeka do čela KSČ, ale jako výsledek dlouhodobého procesu. Měl kořeny v šedesátých letech a projevil se mnohovrstevným pohybem v řadě oblastí: v literatuře, filmu, divadle, historii, sociologii, ekonomii... ".
Po listopadu 1989 se o reformním úsilí roku 1968 začalo s oblibou mluvit jako o marném, ba škodlivém pokusu "reformovat nereformovatelné". Ale tehdejší pokus byl reálný, v roce 1968 nebyla možná jiná cesta z totalitního režimu než cesta reforem stávajícího režimu. Podstatné je, že nešlo o nějaké kosmetické úpravy či "frakční mocenské boje", ale o reformy, které směřovaly - byť nevykrystalizované a podmíněné naší geopolitickou situací - k pluralitní demokracii a smíšené tržní ekonomice.
Hlavní postavou tohoto ojedinělého pokusu byl - ať se to komu líbí či nelíbí - Alexander Dubček. Dokazují to mimo jiné i všechny tehdejší průzkumy veřejného mínění, podle nichž byl stálicí na žebříčku popularity. On byl však také vůdcem reformního hnutí, a proto i také hromosvodem odrážejícím blesky kritiky kremelských odpůrců reformního hnutí i jejich satelitů, ale také odpor i tlak domácích konzervativců zleva, netrpělivých radikálů i ojedinělých antisocialistů zprava.
Nuže, kdo to vlastně byl, jaký člověk byl politik Alexander Dubček?
Alexander Dubček se narodil 17. listopadu 1921 jako syn světoběžníka, socialistického snílka a přesvědčeného pacifisty Štefana Dubčeka, vyučeného tesaře. Ale ještě než uzřel světlo světa v malém domku rodného Uhrovce, v domku, v němž se předtím narodil významný slovenský buditel Ludovít Štúr, překonal v lůně matky dlouhou cestu po moři, když se jeho rodiče s prvním synem vraceli z několikaletého pobytu a práce na různých místech Ameriky domů na Slovensko. Sotva však začal vnímat a poznávat svět kolem sebe, rozhodli se rodiče odjet do Sovětského svazu, kde v dobré víře jako členové Interhelpa pomáhali budovat socialismus. 29. března 1925 se vydala vlaková souprava s první částí výpravy, v níž byla i rodina Dubčekova, ze žilinského nádraží na východ. Své dětství a léta dospívání pak prožil Alexander v rodinném kruhu v gruzínském Pišpeku (později Frunze) a od roku 1933 v Gorkém, kde jeho otec pracoval v továrně na automobily (GAZ) jako tesař. Odtud se vrátil se svým otcem roku 1938, ve svých 17 letech, do Uhrovce k matce a staršímu bratrovi, kteří se vrátili ze Sovětského svazu již roku 1935. Dubčekův otec, přestože byl komunista, se chtěl po zkušenostech v SSSR vyhnout nutnému přijetí sovětského občanstvÍ.
Nástup hit1erovského Německa, rozpad Československa, vznik Slovenského štátu, ilegální komunistická aktivita otce jako vedoucího funkcionáře KSS, jeho nutné ukrývání a nakonec i zatčení a uvěznění v Mauthausenu - takový byl rámec dospívání Alexandra Dubčeka, dělníka ve zbrojovce v Dubnici nad Váhom. Když vypuklo v roce 1944 Slovenské národní povstání, Alexander neváhal a odešel k partyzánům, stejně jako jeho starší bratr Julius, který v lednu 1945 padl zasažen střelbou německé hlídky. A. Dubček byl v průběhu SNP dvakrát raněn.
Několik měsíců po válce založil A. Dubček rodinu a přestěhoval se do Trenčína, kde pracoval v továrně na droždí jako údržbář a operátor destilačního zařízenÍ. Svoji aktivitu jako člen KSS omezoval jen na místní buňku v továrně. Ale v červnu 1949 mu byla nabídnuta funkce administrativního tajemníka OV KSS v Trenčíně. Tím začíná jeho dráha profesionálního stranicko-politického pracovníka. Do října 1951 byl vedoucím tajemníkem OV KSS v Trenčíně. Poté byl přeložen do Bratislavy jako pracovník organizačního oddělení ÚV KSS. Od ledna 1953 byl ve funkci vedoucího tajemníka KV KSS v Banské Bystrici.
Absolvoval řadu školení a studoval též na Univerzitě Komenského. V šestém semestru byl nucen studia přerušit, neboť byl vyslán na studia Vysoké školy politické v Moskvě (1955-1958). Bylo to v době nástupu N. S. Chruščova do vedení KSSS, jeho odhalení zločinů stalinismu i jeho prvních pokusů - byť nesmělých a polovičatých - o reformy. Krátce po návratu z Moskvy, v září 1958, je Alexander Dubček jmenován vedoucím tajemníkem KSS Západoslovenského kraje, odkud byl přeložen v roce 1960 do Prahy jako tajemník ÚV KSČ pro průmysl. V této funkci se počátkem 60. let velmi aktivně podílel na práci rehabilitačních komisí - "Kolderově" i "barnabitské" ( 1962-1963). Přináší mu to nejen kruté poznání pravdy o zločinech 50. let, ale i zkušenost na celý život. Ve svých pamětech o tom řekl:
"Práce v komisi pro vyšetřování politických zločinů padesátých let byla pro mne určitým "vodním předělem"... Většina skutečností o mechanismu represí, které jsem se v té době dověděl, byly pro mne úplně nové a vpravdě šokující. Tato zkušenost výrazně posílila mé reformistické názory a zaměření ke změně stavu věcí... Nemyslím si, že jsem byl stejný člověk na konci práce komise, jakým jsem byl na začátku."
Dalším inspiračním zdrojem vývoje reformních představ Dubčeka byl tehdejší vývoj v Sovětském svazu a reformní pokusy N. S. Chruščova.
Aktivní účast na práci rehabilitačních komisí, zvláště při prosazování rehabilitace tzv. slovenských buržoazních nacionalistů, ale také aktivita a vlastní názory jako tajemníka ÚV KSČ pro průmysl při projednávání různých otázek v sekretariátu ÚV KSČ vynesly A. Dubčekovi nelibost a odpor A. Novotného. Když však byl odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV KSS Karol Bacílek (na základě závěru rehabilitačních komisí o jeho podílu na represích padesátých let ve funkci ministra vnitra), přes nelibost a odpor Novotného byl A. Dubček v dubnu 1963 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSS Slovenska. Z tohoto titulu se pak stal i členem ÚV KSČ.
Dubček si byl však dobře vědom toho, že v té době ještě jakékoliv veřejné vystoupení proti Novotnému a jeho klice s reformními představami nemělo naději na úspěch. Proto si trpělivě a houževnatě upevňoval svou pozici. Současně v něm postupně dozrávaly reformní představy - podobně jako u mnoha dalších komunistů i nekomunistů a formovala se protinovotnovská reformní opozice.
Na podzim 1967 dospělo opoziční antinovotnovské a reformní hnutí do stádia otevřeného střetu uvnitř vedení KSČ, které dostalo podobu sporu o dekumulaci nejvyšších stranických a státních funkcí. A jedním z rozhodujících momentů, který nazrálou situaci přivedl do otevřeného střetu s režimem A. Novotného, bylo promyšlené připravené programové vystoupení A. Dubčeka na zasedání ÚV KSČ 30. října 1967 při projednávání materiálu o postavení a úloze KSČ. Toto jeho vystoupení bylo výsledkem dlouhoIeté přípravy, předchozích diskusí na ÚV KSS, ovlivněné prací Radovana Richty Civilizace na rozcestí a ve shodě se závěry, k nimž došlo i vedení brněnské a ostravské organizace KSČ.
Alexander Dubček na tomto zasedání opětovně požadoval kritické, a zvláště sebekritické zhodnocení stavu a řízení československé společnosti komunistickou stranou, především na úrovni předsednictva ÚV KSČ. Zdůvodnil tu nutnost vypracovat nový program KSČ, odpovídající podmínkám vědeckotechnické revoluce, stavu a potřebám dalšího vývoje čs. společnosti včetně spravedlivého řešení národnostních otázek, zvláště postavení Slovenska a jeho orgánů v rámci ČSSR. Současně ale předložil a zdůvodnil návrh na nové pojetí úlohy strany: ,,Musíme přejít od nahrazování vlády k politickému vedení... strana společnost neřídí, ale vede... strana a její úloha není vláda. Vládnout musí vláda."
Dubčekovo vystoupení vyvolalo velkou nevoli Novotného a jeho stoupenců, kteří ho obvinili z nacionální úchylky. Dubček se však nezalekl a žádný popel si na hlavu nenasypal. Navíc i řada členů ÚV KSČ pochopila správnost a opodstatněnost jeho vystoupení a reakci Novotného odmítla. Také další pokus Novotného "zlikvidovat" Dubčeka před jakýmsi stranickým tribunálem skončil neúspěšně. A tak především toto Dubčekovo vystoupení dalo podnět k rozvinutí široké protinovotnovské opozice uvnitř vedení KSČ. Výsledkem její aktivity na prosincovém (1967) a lednovém (1968) zasedání ÚV KSČ bal lednový "převrat", v němž byl Novotný zbaven funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a do vedení byl zvolen A. Dubček.
Lednové plénum a volba Dubčeka do vedoucí funkce otevřela stavidla dosud zadržovanému širokému reformnímu proudu ve straně i ve společnosti. Začal proces, který mířil mnohem dál, než většina mužů "Ledna" původně zamýšlela. Většina lidí si také zprvu myslela, že na tomto plénu šlo jen o normální výměnu "stráží", Novotný odešel, v Čechách vcelku neznámý Dubček přišel, a tak se žádné podstatné změny v politice KSČ neočekávaly. Skutečnost však předčila veškerá očekávání. I když A. Dubček sehrál v lednovém "převratu" důležitou roli, rozhodně netoužil po moci a po této funkci. Když ale proti svému očekávání byl do ní zvolen, pustil se do realizování svých reformních představa plánů s potřebnou odvahou, ale i s nutnou rozvahou a nesmírnou houževnatostí. Dubček sice nebyl žádný teoretik či génius politického řízení, ale věděl bezpečně, že potřebuje seriozní program demokratického socialismu. Současně vnesl do nejvyšší politiky lidskou slušnost, skromnost a prostý lidský úsměv. Jeho politika voněla "člověčinou". Bylo tomu tak mimo jiné i proto, že těžké životní zkušenosti v něm vypěstovaly hluboké sociální cítění, smysl pro sociální spravedlnost. Proto také princip sociální solidarity se stal jedním ze základních kritérií jeho politiky.
Po svém nástupu do funkce považoval proto za prvořadý úkol vypracování programu demokratických reforem socialismu a získání dostatečné podpory pro něj ve vedení KSČ. Nesouhlasil proto s radikálními návrhy uskutečnit nejdříve jakési kádrové plénum. A tak se stalo, že na plénu DV KSČ počátkem dubna 1968 byl schválen Akční program, program demokratických reforem ve všech oblastech života československé společnosti. Pod vedením A. Dubčeka se tak rozvinul v Československu zřejmě nejpromyšlenější proces demontáže sovětského systému v zemích jeho bloku, navazující na moderní teorii demokratického socialismu, ale i na demokratické tradice masarykovské, a také na odkaz celonárodního protifašistického odboje z let druhé světové války. Tento proces směřoval k syntéze socialismu s politickou demokracií. Je také pravdou, že někteří kritikové považovali Akční program za málo revoluční, nebo tvrdili, že Dubček odmítal demokracii, že on chtěl jen demokratizovat. Ve skutečnosti bylo pro Dubčeka rozhodující vytvořit takový systém, který zaručí svobodu člověka, ale i spravedlnost a solidaritu a plnou možnost seberealizace, jako jednotu práva a povinnosti. Demokracii spočívající na zásadách mravnosti a humanity.
Petr Pithart, zapřisáhlý kritik A. Dubčeka a reformního hnutí 1968, se neváhal pochlubit na mezinárodní konferenci Praha-Berlín-Paříž 1968, konané v Praze roku
1993, že byl prvním kritikem Akčního programu. Když si ale nyní se znalostí tehdejší situace a dokumentů pozorně přečtu jeho článek v Literárkách (18. 4. 1968, Národní fronta nebo parlament), v němž horuje pro okamžitou pluralitu politických stran a proti NF jako zbytečné organizaci, pak neváhám říci, že jeho článek mi silně připomíná současné předvolební populistické projevy kandidátů na poslance či senátory, či jiné dobře placené funkce. Je také docela možné, že v tomto článku se ozývají jakési dozvuky jeho radikálního svazáckého předsedování na právnické fakultě z přelomu 50. a 60. let, kdy ještě doznívalo ono pověstné "poručíme větru, dešti".
A. Dubček však věděl lépe než jeho tehdejší i nynější kritikové, co bylo v dané politické situaci Československa možné uskutečnit. Ve svých pamětech těmto kritikům odpověděl: "Nebyl jsem tak naivní, abych neviděl, že to bude trvat dlouho, než změny, které jsme udělali, povedou k plné pluralitní demokracii. Věděl jsem to já a Brežněv to věděl také."
A skutečně. Tou měrou, jak se reformní proces rozvíjel do šířky a do hloubky, vládcové moskevského Kremlu i politická vedení jejich satelitů v NDR, PLR, BLR a MLR v obavách z rozšíření reformní "nákazy" a ze ztráty svých pozic začali rychle přecházet od kritiky údajného nebezpečí kontrarevoluce, ohrožení jednoty Varšavské smlouvy a výsledků druhé světové války k brutálnímu mocenskopolitickému tlaku a hrozbám, až k utajované přípravě eventuální vojenské intervence. Ale i za této situace šel Dubček trpělivě, houževnatě a promyšleně za svým cílem, za realizací Akčního programu. Lavírováním, trpělivým vysvětlováním a přesvědčováním, ale i přímým odmítáním hrubého nátlaku, krok za krokem, spolu se svými stoupenci uskutečňoval jednotlivé body tohoto programu. Musel přitom čelit nejen nátlaku Brežněva a jeho věrných z varšavské pětky, ale i domácím probrežněvovským dogmatikům, jakož i netrpělivým radikálům.
Jsem tudíž toho názoru, že si spíše než odsuzující kritiku radikálů za údajnou malou revolučnost Akčního programu Dubček a jeho stoupenci zaslouží pochvalu za odvahu, že ani po zkušenosti a hrozbách varšavské pětky na drážďanské schůzce koncem března 1968 neváhali předložit národům Československa do té doby nejdalekosáhlejší Akční program demokratizace a humanizace čs. společnosti. Vždyť nešlo o nic menšího než odmítnutí stalinského pojetí socialismu, o spojení demokracie s humánním pojetím socialismu, který jako otevřený program směřoval od demokratizace k plné demokracii, k pluralitnímu pojetí společnosti svobodných a rovnoprávných občanů: "Vlastní obsah a smysl revoluce předpokládá hlubokou přeměnu společenskopolitického systému, všech jeho institucí... Taková přeměna se ovšem může odehrávat jen tou měrou, jak se vytváří nová sociální struktura, jak funguje vlastní ekonomika socialismu a jeho civilizační proces mění hmotné podmínky lidského života... Socialismus potřebuje nikoliv méně, ale více a reálnějších svobod, než kterákoliv dřívější společnost: svobody slova a projevu, shromažďování, spolčování, cestování atd., vyžaduje nikoliv méně, ale více reálnějších práv člověka. „Smyslem politické společenské soustavy socialismu je tato práva a svobody... zprostředkovat a zaručit... rozvinout demokratickou tvorbu politického rozhodování na základě konfrontace koncepcí a lidí, oponentury vzájemné kontroly - prostřednictvím politických stran a celonárodních organizací." Tolik z programového dokumentu připravovaného 14. sjezdu KSČ. (Tanky proti sjezdu, s. 11).
Zbývá dodat: Jestliže Kreml neváhal na likvidaci tohoto programu nasadit téměř půlmilionovou intervenční armádu, jakýkoliv radikálnější program by tuto intervenci jenom urychlil.
Zkušenosti z druhé světové války, kde mu v bojích SNP padl bratr a sám byl dvakrát raněn, poznání o krutostech stalinských represí v SSSR i politických procesů padesátých let v Československu upevnily v Dubčekovi vrozený odpor k násilí. Nejednal proto autoritářsky, uměl naslouchat druhým, rozhodoval se rozvážně, někdy až příliš opatrně a zdlouhavě. Nechtěl nikomu ublížit. Za svým rozhodnutím však šel někdy až tvrdohlavě.
Dubček nebyl vůbec fascinován mocí, kterou mu funkce poskytovala. Nikterak ji nevyužíval ani pro získání osobních výhod. To uznávají i lidé, kteří byli k Dubčekově váhavosti a tvrdohlavosti značně kritičtí, jako např. Zdeněk Mlynář (viz Mráz přichází z Kremlu, s. 137). On nepovažoval moc ani za vhodný nástroj k prosazování ideálů, které vyznával. Základní metodou, které ve své funkci k dosažení stanovaných cílů používal, byla metoda trpělivého vysvětlování a přesvědčování. A protože Dubček svým ideálům, které hlásal, skutečně věřil a sám také hluboce a upřímně věřil lidem, věřili i oni jemu. To byl onen důvod, proč se jako první tajemník ÚV KSČ stal - a to navzdory tvrdé dvacetileté zkušenosti našich národů s totalitní diktaturou - charismatickým vůdcem celonárodního, demokratického a humánního hnutí. Velice výstižně tuto skutečnost dokládá i komentář francouzského listu Le Figaro k průběhu oslav 1. máje 1968 v Praze, které charakterizuje jako spontánní projev důvěry a očekávání od organizátorů "socialismu s lidskou tváří": "Chtěl-li A. Dubček změřit puls veřejného mínění, zkušenost z dnešního dne překonala nesporně všechna očekávání a poskytla mu o skutečném stavu lepší informace než nejrafinovanější průzkum. Defilé před Dubčekem bylo skutečně plebiscitem."
Bylo by ovšem mylné charakterizovat Dubčeka jako nějaké povolné dobrotisko, ochotné ustupovat před nátlakem a přijímat bezzásadové kompromisy. Nejednou se dokázal otevřeně vzepřít nátlaku a hrozbám Brežněva, a to i s vědomím možné ztráty svého postavení, svobody, ale snad i svého života. Kategoricky odmítl červencový dopis varšavské pětky, obsahující tvrdou kritiku i poněkud zastřené hrozby na adresu reformního hnutí i jeho vedení. Odmítl Brežněvovy požadavky na přijetí administrativních opatření proti údajným kontrarevolucionářům. Spolu s většinou předsednictva ÚV KSČ kategoricky odmítl a odsoudil srpnovou intervenci jako ničím neodůvodnitelnou agresi. Prohlášení předsednictva ÚV KSČ z noci 21. srpna 1968 pak sehrálo významnou úlohu pro vznik mohutného celonárodního neozbrojeného odporu proti interventům. Hlavně však - Dubček se nebál ani po svém zatčení 21. srpna a po převezení do Moskvy 23. srpna, ani v dalších dnech v tzv. moskevských jednáních. Postavil se Brežněvovi a jeho gangu. Vmetl jim do tváří, že nechtěli slyšet před srpnem pravdu o situaci v Československu, odsoudil intervenci jako tragedii nejen pro Československo, ale i pro celé mezinárodní dělnické hnutí. Odmítl jednat bez ostatních uvězněných členů předsednictva a žádal jejich propuštění. "Ať mě čeká cokoliv. Já jsem se osobně smířil s nejhorším" - prohlásil v rozhovoru se čtyřkou (Brežněv, Kosygin, Podgornyj, Voronov) 23. srpna.
Někteří naši bojechtiví hrdinové, jako např. Petr Pithart, nemohou pochopit, proč Dubček nedal armádě pokyn k ozbrojenému odporu, a srovnávají 21. srpen 1968 s rokem 1938. Dokonce Beneše a Dubčeka obviňují ze zrady národů Československa za to. že v situacích osamoceného, všemi opuštěného Československa, bez sebemenší naděje na efektivní pomoc zvenčí, nedali povel čs. armádě k ozbrojenému odporu proti obrovské přesile okupantů. Že nedali povel ke zbytečnému krveprolití, ke zmasakrování armády i obyvatelstva, bez sebemenší naděje na úspěch. Nebyla by to příliš velká cena za údajné uchování národní hrdosti? A zbyl by vůbec někdo, kdo by o ni za tuto cenu stál? Tito kritikové nechtějí pochopit, že pohádky o Davidovi a Goliášovi patří do biblické dějepravy a nikoliv do současného reálného života.
Dubček si byl však velice dobře vědom toho, že jakýkoliv ozbrojený odpor, s nímž intervenční velení počítalo - a ve své knize Rekviem za Pražské jaro jsem o tom snesl dostatek důkazů - by za dané situace, kdy čs. armáda byla dlouhá léta připravována na obranu jihozápadních hranic, neměl sebemenší naději na úspěch proti armádám varšavské pětky, nastupujícím ze všech stran do týlu čs. armády. Dubček totiž nebyl politický hazardér, který by chtěl vstoupit do dějin za cenu nesmyslného krveprolití. "Rozhodnout o svém životě mohu. Rozhodnout o životě lidí mě nikdo nezmocnil." Takové bylo jeho krédo.
Stejně tak je neseriózní a nesmyslná kritika Dubčeka a reformního vedení, že odmítli dát pokyny k přípravě čs. armády proti možné intervenci. A do omrzení se odvolávají na jakési plány generála Prchlíka, které prý Dubček odmítl. Za deset let pečlivého studia vojenské problematiky Pražského jara jsem objevil jedinou zmínku "z druhé ruky" o jakémsi návrhu Prchlíka Dubčekovi na předběžné zmobilizování dvou ročníků a postavení jakýchsi překážek na hraničních přechodech. Ale o nějakém konkrétním plánu na vybudování obrany více jak 2000 km nechráněných hranic Československa, což není záležitost hodin či dnů, ale týdnů a měsíců - jsem neobjevil ani zmínky. Stejně jako o tom, že by čs. orgány získaly sebemenší konkrétní informace o tom, zda, kdy a v jaké síle k ozbrojené intervenci dojde. O nějakých plánech obrany neobjevila sebemenší informace ani sovětská zpravodajská služba, ani čs. kontrarozvědka po srpnu 1968, která vyslídila veškeré protiokupační aktivity příslušníků čs. armády. Ba nic takového neobjevila ani husákova komise v roce 1969, jejíž zpráva byla podkladem pro trestní oznámení na gen. Prchlíka.
Autoři kritických výtek reformnímu vedení prokazují vzácnou neznalost vojenskopolitické situace v Československu, možnost, či spíše nemožnost samostatného utajovaného jednání čs. armády v rámci varšavské smlouvy. Nejsou sto pochopit, či ignorují skutečnost, že sebemenší náznak na budování obrany by v Moskvě vyvolal okamžitě poplach a urychlení připravované intervence.
Samotný fakt srpnové intervence byl pro celkové uklidnění situace po bratislavské schůzce (3. srpna) velikým překvapením i pro Západ a jeho zpravodajské orgány, jak to dokumentuje i zasedání Rady národní bezpečnosti USA 21. a 22. srpna.
Tímto krédem se Dubček řídil i ve dnech moskevských rozhovorů. Jednání mezi nesourodou československou "delegací" a kremelským vedením, probíhající pod nesmírným mocenskopolitickým nátlakem Kremlu - za přítomnosti půlmilionové armády v ČSSR, pod hrozbou krveprolití, nastolení vojenské okupační správy se všemi důsledky a pro vedoucí reformisty i pod hrozbou nenávratna, se Dubček odmítl zúčastnit. A to i proto, že považoval toto jednání za nelegální. Otevřeně to řekl i prezidentovi Svobodovi, přičemž netušil, že ten již Brežněvovi slíbil, že donutí Dubčeka a Černíka po jejich návratu domů k demisi. Jen obava z krveprolití doma donutila Dubčeka, aby k potupnému moskevskému protokolu připojil svůj podpis. Ale dříve než tak učinil, proti očekávání všech, vystoupil se zanícenou obhajobou reformního procesu, ale i s nesmlouvavou a tvrdou kritikou a odsouzením intervence, i když věděl, že i jemu jde o život. Přesto i v té chvíli prohlásil: "Říkám otevřeně, že považujeme váš krok za vážnou chybu, která přinese velkou škodu naší straně i mezinárodnímu komunistickému hnutí... Přítomnost vašich vojsk podněcuje napětí ve straně i v zemi. Je proto potřebné, abyste sami si promysleli, jak otázku řešit... ".
Ani po vynuceném podpisu hanebného a potupného moskevského protokolu a návratu do Československa nepolevil Dubček - ani ve svazujících a omezujících podmínkách protokolu - v úsilí o realizaci Akčního programu, byť ve skromnějším rozsahu a pozvolněji. Dubček a jeho nejbližší přátelé, jako např. Josef Smrkovský, považovali za základní podmínku normalizace života v Československu dle důsledného plnění protokolu - co nejrychlejší odsun intervenčních vojsk. Avšak Kreml prosazoval názor opačný. Základní podmínkou pro odsun vojsk byla pro něj normalizace podle představa plánů Brežněvova vedení. A jestliže před 21. srpnem využil k nátlaku na Dubčekovo vedení celou škálu mocenskopolitických nástrojů, pak po 21. srpnu získal ještě jeden, který nebylo možné v žádném případě přehlédnout a nerespektovat: téměř půlmilionovou intervenční armádu, která se všemi způsoby vměšovala do vnitřních záležitostí Československa, a to zcela evidentně v rozporu s "Protokolem". Přítomnost a aktivita okupačních armád byla zároveň zdrojem obnovení a rychlého narůstání vlivu antireformní protidubčekovské opozice, a také - spolu s tlakem Kremlu - postupné diferenciace i uvnitř reformního vedení. Za této situace dospěl Dubček k poznání o nevhodnosti informovat širší vedení a tím spíše sdělovací prostředky o průběhu a výsledcích jednání se sovětských vedením a jeho představiteli. Dubček se snažil udržet v zemi klid, zabránit všem incidentům, které by Kremlu daly záminku k dalšímu vměšování, a pokud to šlo, nedat možnost konzervativní opozici využít pro ni příznivé informace o stanoviscích Moskvy. A tak se mohlo stát, že v důsledku embarga na tyto informace mohl vzniknout dojem, jakoby Dubčekovo vedení nekladlo nátlaku Moskvy odpor a jakoby jeho politika představovala jen řadu ústupků bez náležité obrany a jakoby reformnÍ proces vůbec nepokračoval. To však neodpovídá skutečnosti. Jednak Dubček vznášel řadu protestů: proti vměšování se intervenčních jednotek do vnitřních záležitostí Československa, proti vysílání stanice Vltava, proti rozšiřování časopisu intervenčního velení Zprávy a dalšího tisku atd., atd. Odmítl neodůvodněnou kritiku sovětského vedení, obhajoval reformní proces, vysvětloval. Bylo to však jako házení hrachu na zeď. Neboť Brežněv se chtěl za každou cenu zbavit Dubčeka jako hlavní překážky v úsilí o totální likvidaci reformního hnutí a čekal jen na vhodnou příležitost. Ta se mu záhy naskytla.
V této souvislosti považuji opět za nutné upozornit na jednu skutečnost. Nejen kritikové Dubčeka a reformního vedení líčí události po srpnu 1968 jako řadu bezzásadových úlupků a kompromisů reformního vedení. Ale také řada seriózních historiků jakoby Ignorovala přítomnost a vliv několikasettisícové intervenční armády a její aktivity vůči reformnímu vedení. Jakoby Dubček a reformní vedení mohli rozhodovat a řešit situaci Jako na čistém stole. Vilém Prečan dochází dokonce k takovému absurdnímu závěru, že k tomu, aby KSČ vedla čs. společnost do předlednového stavu "nebylo třeba ani jediného sovětského komisaře" (Proměny pražského jara, s. 33). Prečan zde hrubě ignoruje skutečnost, že to byla právě intervenční armáda, několik set tisíc sovětských komisařů, kteří svojí aktivitou, cílevědomým vměšováním se do vnitřních záležitostí Československa podstatnou, ne-li rozhodující měrou pomohli v Československu prosadit Brežněvovo pojetí normalizace. Že to byla aktivita a podpora intervenční armády, která oživila a vyvolala aktivitu původně zastrašených konzervativců, dogmatiků a jejich sílící tlak ne reformní vedení. (Intervenční velení a jeho nátlak na Dubčeka, generálská skupina Ogarkova, která rozhodovala o plnění sovětských požadavků, tisíce mládežnických propagandistů, speciálně vyslaných do intervenčních jednotek, speciální propagandistická skupina, stovky zpravodajců a pracovníků KGB, obhospodařující své informátory z řad konzervativců...)
Snad nejlepší svědectví o roli intervenční armády či Střední skupiny sovětských vojsk v Československu (od října 1968) podává osoba nejpovolanější, sám Gustáv Husák ve své pozdní "zpovědi":
"Sovětská armáda na našom území mala v rukách obrovskú silu. Kontrolovala aj našu armádu a bezpečnosť. Jej prvý velitel si pozýval do Milovic krajských a okresných lajemníkov KSČ. Mnohí k nemu chodili pravidelnejšie a častejšie než na ÚV strany. Bola to okupačná armáda, ktorá si cez svoje tykadlá budovala aj politické pozície. Ovlivňovala aj velké štáby ludí, kterí systematicky pracovali na rozných analyzách vývoja u nás po januári 1968, až to dotiahli k previerkám a k Poučeniu. Malo to pomóct ospravedlniť vstup vojsk a verifikovat režim, ktorý utvárali a upovňovali". (Plevza, v.: G. Husák prehovoril, s. 129).
S blížícím se datem plánované mezinárodní porady komunistických a dělnických stran (červen 1969) nervozita Brežněva silně stoupala. Za žádnou cenu nechtěl připustit, aby na ni přijel v čele československé delegace A Dubček. Obával se totiž, že by jeho přítomnost vyvolala silné reminiscence na reformní hnutí a srpnovou intervenci, neboť většina západoevropských stran s reformním hnutím jednoznačně sympatizovala. Reformnímu hnutí a osobně Dubčekovi by se zde mohlo dostat významné satisfakce. A právě v období, kdy se Dubček chystal na připravovaném zasedání ÚV KSČ zastavit nápor domácích konzervativců, došlo k události, která Brežněvovi doslova "nahrála na smeč" - k tzv. hokejové krizi. Oslava dvojnásobného vítězství čs. hokejistů v poměru 2 : 0 a 4 : 3 nad sovětským týmem na mistrovství světa ve Švédsku se proměnila 28. března v masové protisovětské demonstrace a útoky proti sovětským jednotkám, inspirované i naplánovanou provokací StB zdemolováním sovětského Aeroflotu. Verbálních a fyzických útoků proti sovětským jednotkám na 21 místech se zúčastnilo na půl milionu čs. občanů. A zdemolování Aeroflotu bylo vlastně vyústěním provokace naplánované pplk. Molnárem.
Kreml očekávanou příležitost důkladně využil a masivně zaútočil na reformní vedení a hlavně na Dubčeka, který nedovolil použít čs. armádu k potlačení demonstrací. Následovala diplomatická nóta vládě ČSSR, dopis Brežněvova vedení předsednictvu
ÚV KSČ s hrozbou "opatření" jako před 21. srpnem, přílet maršála Grečka s početnou generálskou suitou a zvláštním zmocněncem do Československa a jejich hrozby znovuobsazením čs. měst i faktickým posílením Střední skupiny sovětských vojsk v Československu o 12 000 mužů. K tomuto masivnímu nátlaku na Dubčeka se připojili i domácí konzervativci a také skupiny tzv. realistů (Štrougal, Husák, Černík, Dzúr i prezident Svoboda). Dubček se snažil tuto situaci "ustát" a odmítl přijmout závěr, že demonstrace byly projevem kontrarevoluce. Ale pod velkým tlakem a po rozhovorech se sovětským splnomocněncem Semjonovem (bývalý velitel sovětských vojsk potlačujících revoluci v Maďarsku v roce 1956), který mu dal jednoznačně najevo, že pro Moskvu je již nepřijatelný, na svou funkci prvního tajemníka ÚV KSČ rezignoval. Výsledkem komplotu konzervativců (Biľak a spol.) a realistů i zákulisních jednání Brežněva s Husákem bylo zvolení G. Husáka prvním tajemníkem ÚV KSČ na zasedání 17. dubna 1969.
Neodpovídá tudíž skutečnosti tvrzení některých kritiků (E. Mandler aj. ), že Dubček dobrovolně uvolnil své místo Husákovi. Naopak, důrazně varoval Svobodu před kandidaturou Husáka na tuto funkci pro jeho charakterové vlastnosti. Avšak Svoboda již plul v jiných vodách a splnil slib, který dal maršálu Grečkovi, jak se později pochlubil Kádárovi.
Nástupem G. Husáka byla zahájena závěrečná etapa normalizace podle představ Leonida Brežněva a definitivní likvidace reformního pokusu o vybudování demokratického socialismu, socialismu s "lidskou tváří".
Odstavením do funkce předsedy Federálního shromáždění byl Dubček zbaven možnosti nějak podstatněji ovlivnit následující vývoj, neboť otěže politického a mocenského vedení země pevně třímal v rukou G. Husák a jeho sekretariát, podporován, či spíše tlačen k pokračování v normalizaci podle představ L. Brežněva a československých konzervativců. Mimořádnou roli zde hrál V. Biľak a jeho konzervativní skupina, představující časovanou bombu pod křeslem Husáka.i
V článku Zlomovou událostí nebyl srpen 68, ale srpen 69 z 21. srpna 1999 (Lidové noviny, s. 19) Petr Pithart m. j. tvrdí, že to byl A. Dubček, kdo na demonstranty v srpnu 1969 poslal "obrněné transportéry a obušky". Tato nehorázná pomluva mi neodbytně připomíná výplody novinářských šmoků Rudého práva ze srpna 1988 - Kojzara a Matouše - v nenávistné pomlouvačné kampani proti A. Dubčekovi a reformnímu hnutí roku 1968.
Kdyby P. Pithart jako obvykle neignoroval fakta a dokumenty a "obtěžoval se" alespoň částečně nahlédnout do odborné literatury nebo alespoň do některých svazků edice dokumentů k tomuto tématu, mohl by se třeba dovědět:
- že A. Dubček a J. Smrkovský byl v té době již fakticky zbaveni možnosti ovlivňovat vývoj situace,
- že Husák již 24. července naléhavě "doporučil" oběma nezdržovat se v Praze, což oba ochotně uposlechli. Byly parlamentní prázdniny a J. Smrkovský odjel do Vysokých Tater a Dubček trávil své volno na chatě v Senci, a to až do poledních hodin 22. srpna, kdy byl na příkaz Husáka odvolán do Prahy, kam přiletěl kolem 16. hodiny, mohl by se (P. Pithart) dovědět, že veškeré přípravy na potlačení očekávaných srpnových demonstracÍ řídila zvláštní vládní komise, ustavená již 16. července ve složení: O. Černík, předseda vlády, M. Dzúr, ministr národní obrany, J. Pelnár, ministr vnitra, J. Havelka, předseda Výboru pro tisk a informace. Jejím sekretářem byl generál A. Gross. Tato komise připravovala a řídila zásahy proti demonstrantům podle pokynů prvního tajemníka ÚV KSČ G. Husáka.
Tohle všechno se mohl P. Pithart dovědět již v letech 1993-1996, kdyby se "obtěžoval" prolistovat publikaci J. Madryho Sovětská okupace Československa, jeho normalizace v letech 1969-1970 a role ozbrojených sil (vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994), dále publikaci O. Tůmy a kol. Srpen 1969, Edice dokumentů (vydal ÚSD AV ČR, 1996) a paměti A. Dubčeka Naděje umírá poslední (vydala Svodoba-Libertas, Praha 1993).
Stejně tak nejen P. Pithart, ale i řada dalších kritiků po prolistování těchto publikací by možná pochopila, že obviňování A. Dubčeka za podpis či přijetí tzv. "prügelpatentu" z 22. srpna1969 je silně nadnesené a zjednodušené. Protože skutečnost - ve světle dokumentů - je taková:
- Návrh "zákonného opatření o některých přechodných opatřeních, nutných k obnově a udržení veřejného pořádku" předložil na schůzi předsednictva ÚV KSČ G. Husák 22. 8. 1969. A. Dubček se této schůze neúčastnil.
- Ve druhém bodě usnesení bylo O. Černíkovi uloženo: a) provést konečnou formulaci textu; b) předložit návrh předsednictvu Federálního shromáždění; vydat prováděcí nařízení.
- Vzápětí byl návrh zákonného opatření schválen federální vládou O. Čemíka usnesením č. 196.
- Mezitím již 21. srpna uložili G. Husák s O. Černíkem poslanci 1. Gabriškovi pohotovost předsednictva FS k projednání a schválení tohoto opatření.
- A. Dubček byl do Prahy dopraven letecky až 22. srpna k 16. hodině. Vzápětí přijel do Federálního shromáždění O. Čemík s "návrhem opatření" a žádal jeho okamžité schválení. Jeho žádost ale Dubček odmítal a požadoval předběžné prostudování a posouzení návrhu experty Federálního shromáždění.
- Skutečností zůstává, a záznam schůze předsednictva to potvrzuje, že A. Dubček byl prakticky jediný, kdo vznášel závažné námitky k návrhu. Dokonce byl vystaven hrubému útoku poslance J. Valo, který jej obvinil, že situace, která vyvrcholila srpnovými demonstracemi, narůstala i jeho vlivem.
- Zůstává skutečností, že se Dubčekovi v jednání předsednictva nedostalo fakticky žádné podpory. Že jednání probíhalo s porušením zásad parlamentního jednání, bez účasti potřebného počtu členů předsednictva, pod tlakem O. Čemíka a neoprávněně přítomného G. Husáka. Navrhované zákonné opatření č. 90/1969 bylo nakonec, a to bez hlasu A. Dubčeka, odhlasováno.
- A. Dubček si však velice záhy uvědomil, že jeho podpis pod tímto dokumentem, vyplývající z procedurální a profesionální povinnosti předsedy FS, byla jeho největší chyba, která ho tížila po celý život. Proto také po listopadové sametové revoluci odmítl ve funkci předsedy Federálního shromáždění podepsat lustrační zákon.
- Je tudíž velice neseriozní pokračovat v obviňování jen A. Dubčeka z přijetí tzv. prügelpatentu, když pod ním byl i podpis O. Černíka a L. Svobody a když jeho skutečným autorem byl G. Husák a spoluautorem O. Černík.
Je také skutečností, že již v období příprav na potlačení srpnových demonstrací zahájili konzervativci v masmédiích soustředěný útok proti Dubčekovi, který jej měl ukázat jako viníka stávající situace. Několik týdnů po 22. srpnu 1969 byl A. Dubček předsednictvem ÚV KSČ odvolán z funkce předsedy FS. Schůze pléna ÚV KSČ 25.-26. září, na níž Dubček odmítl odvolat své názory a přesvědčení, toto rozhodnutí potvrdila. Po několika měsících bez pracovního zařazení mu byla nabídnuta funkce velvyslance v Turecku, do níž nastoupil v lednu 1970. Nástup do této funkce znamenal ve skutečnosti útěk z dusné atmosféry, v níž se on a jeho rodina v Bratislavě ocitla, a proto se vzdal i členství v ÚV KSČ a v ÚV KSS. Husák a Bil‘ak tímto jmenováním sledovali cíl zbavit se stále ještě velice populární osobnosti a současně doufali, že Dubček bude emigrovat a oni jej budou moci označit za zrádce. V té době se však již čistky a prověrky v KSČ rozběhly na plné obrátky. Když ale A. Dubček zjistil, že i v Turecku je pod neustálou kontrolou Husákových lidí a že mu zřejmě chtějí znemožnit návrat domů, nevyužil nabídky řady zemí k pohostinství a vrátil se tajně domů. Vzápětí byl vyloučen z KSČ a z funkce velvyslance oficiálně odvolán 24. července 1970.
Zařadil se tak mezi statisíce občanů, které stihla msta "vítězů" a udělala z nich neplnoprávné občany, odsouzené k lopatám a do kotelen. Ve svých vzpomínkách Dubček konstatuje, že se dostal do "dobré společnosti". Po několikaměsíční nezaměstnanosti mu bylo nabídnuto místo mechanizátora u Lesní správy Krasňany, kde nastoupil v prosinci 1970. Jako hlava početné rodiny se měl co ohánět s počátečním platem 2200 Kčs. Aby to však neměl příliš jednoduché - od podzimu 1970 byl postaven pod neustálý policejní dohled, stejně tak jeho manželka a celá rodina.
Pokud někteří kritikové Dubčekovi vyčítají, že se po nástupu Husáka odmlčel, zřejmě neznají, nebo ignorují skutečnost. P. Pithart a F. Gál ještě v roce 2000 v televizním pořadu 17. 11. tvrdili, že Dubček 20 let mlčel. To je další zřejmá nepravda; ve své knize Utajovaná pravda o A. Dubčekovi jsem k tomu snesl více než dostatek důkazů. Dubček však nemlčel ani po svém vyloučení z KSČ, ale jeho protestní dopis Husákovi zůstal bez odpovědi. V říjnu 1974 napsal rozsáhlý dopis Federálnímu shromáždění, Slovenské národní radě i vedení KSČ s kritikou současné situace a potlačování lidských práv.
Dopis byl zveřejněn v zahraničí. Vysloužil si za něj hysterickou reakci Husáka a zesílenou kontrolu StB s pravidelným doprovodem i ze zaměstnání, odposlechem telefonu, namontování "štěnice" do bytu a kontrolu všech návštěv. V letech 1971-1989 psal asi 20 dopisů Generální prokuratuře a Nejvyššímu soudu se stížnostmi na metody StB. V roce 1975 psal komunistickým stranám své stanovisko k srpnové intervenci.
Je pravda, že nepodepsal Chartu 77. Vysvětluje to odlišností situace na Slovensku, což se odrazilo i v malém počtu signatářů, a svým způsobem odporu proti režimu. Ale ve svém dopisu generálnímu prokurátorovi z 22. ledna 1977 s kritikou porušování lidských práv a svobod fakticky potvrzoval zásady Charty 77 a odmítal kampaň proti ní. Ve svých dopisech Generální prokuratuře odsuzoval pronásledování Václava Havla a dalších disidentů a signatářů Charty. Tvrdá policejní represe a totální izolace mu ale nedovolily otktivně se zúčastnit četných diskusí v disentu a stejně tak i obavy o osud přátel.
Nástup Gorbačova do vedení KSSS v roce 1985, jeho perestrojka a glasnost, vyvolaly u nás značnou pozornost a naděje. Zato však v řadách Husákova vedení a zvláště u vedoucích konzervativců, u Biľaka a dalších, zavládlo znepokojení a obavy. A to byl zřejmě jeden z důvodů, proč v obavách před reformami zaútočil Biľak na Dubčeka v zahraničním tisku. V interview pro časopis Der Spiegel v říjnu 1985 jej mimo jiné obvinil, že před srpnem 1968 připravoval pro odpůrce reforem koncentráky. A když Rudé právo odmítlo otisknout Dubčekovu odpověď, v níž Biľakovu pomluvu jednoznačně vyvrátil, zveřejnil ji pomocí italského novináře Luciana Antonettiho v italském deníku Unita, odkud ji v plném znění převzal i Der Spiegel.
S rozvojem perestrojky a glasnosti v SSSR stoupala i Dubčekova aktivita: 10. 2. 1987 napsal dopis předsednictvu ÚV KSČ k současné situaci v Československu a k možným cestám nápravy. Zůstal však bez odezvy. Obdobně tomu bylo téhož roku i s dopisem Gorbačovovi při jeho návštěvě v Československu. Snad největší ohlas mělo v Československu i ve světě jeho rozsáhlé interview k roku 1968 pro deník Unita z 10. 1. 1988. Bylo zveřejněno i v časopisu Listy v lednu 1988 a v Československu rozšiřováno samizdatem. Jeho zveřejnění vyvolalo velký ohlas i v zahraničí a znamenalo vstup A. Dubčeka do mezinárodní politiky.
V té době dochází také k americko-sovětským jednáním o uvolnění napětí v mezinárodních vztazích a vzrůstá odpor proti totalitním režimům východního bloku. Husákovsko-jakešovské vedení se však nadále zoufale brání jakýmkoliv reformám a nadále pronásleduje opoziční hnutí. Vasil Biľak dokonce připravuje vydání svých pamětí k 20. výročí Pražského jara, v nichž se snaží potvrdit opodstatněnost srpnové intervence a normalizační bible "Poučení z krizového vývoje". Útoky husákovských sdělovacích prostředků paradoxně přispěly - vedle jeho interview - k Dubčekově popularitě.
V květnu 1988 přišlo A. Dubčekovi pozvání k návštěvě boloňské univerzity, která mu udělila doktorát honoris causa. Československá moc se již neodvážila mu tuto cestu zamítnout. Jeho dvoutýdenní návštěva v Itálii v listopadu 1988, jeho přednášky o reformní politice, vyjádření solidarity s těmi, kdo v Československu stále ještě trpí represáliemi, setkání s italskými vedoucími osobnostmi politického života u papeže Jana Pavla II. vyvolaly velký ohlas nejen v Československu, ale i v celém světě. Byl to důkaz, jak velké vážnosti a úctě se těší nejen ideály Pražského jara, ale i jeho vedoucí osobnost - Alexander Dubček.
Krátce po návratu z Itálie dostal Dubček několik pozvání k návštěvě různých institucí na Západě, do Španělska, opět do Itálie a Francie, kam byl pozván na červenec 1989 k oslavám 200. výročí Velké francouzské revoluce. Ale jeho žádosti o povolení vycestovat byly nyní zamítány.
Čas a události však již pracovaly proti stávajícímu režimu a jeho vedení, které se dostávalo do totální krize. V lednu 1989 posílá Dubček Husákovi a Jakešovi protest proti uvěznění V. Havla ve výročí sebeupálení Jana Palacha. Píše: "Jestli chcete ještě něco udělat, radím vám, abyste začali propuštěním Havla." Když byl Havel v dubnu t. r. propuštěn, Dubček, ač stále sledován StB, ho navštívil v jeho pražském bytě. Po přátelské optimistické diskusi zavolali do Vídně společnému známému, spisovateli Pavlu Kohoutovi.
V červnu 1989 napsali Dubček spolu s Černíkem dopis bulharskému vedení komunistické strany se žádostí o odvolání opodstatnění srpnové intervence do Československa. Obdobné dopisy zaslali i vedení ostatních států, které se intervence zúčastnily.
Kritický, či památný den 17. listopad 1989 zastihl Dubčeka v Praze, kde se měl setkat s poslancem Evropského parlamentu Luigim Collajanim, který jej přijel informovat, že mu byla udělena cena Andreje Sacharova. V doprovodu V. Slavíka jel do bytu svého přítele O. Jaroše. Cestou se chtěli zastavit na Albertově, kde měla každou chvíli začít studentská demonstrace. Zde však byli zadrženi bezpečností. To byla již poslední akce Husákova režimu proti Dubčekovi.
Listopadová sametová revoluce 1989 je spojena především se dvěma jmény, skandovanými v četných demonstracích a mítincích, se jmény Alexandra Dubčeka a Václava Havla. Tato jména se stala známá v celém civilizovaném světě i jako záruka klidného a pokojného vývoje revoluce.
Je ovšem méně známé, že zatímco nástup V. Havla do velké politiky byl doslova raketový, comeback A. Dubčeka, přestože byl osobností v Československu i ve světě mnohem známější a jeho podpora obyvatelstva na funkci prezidenta původně mnohem větší, nebyl bez komplikací a překážek.
V. Prečan tvrdí ve svém článku Nedoceněné hodnoty Pražského jara (Nová přítomnost č. 7/98), že v předvečer a v průběhu sametové revoluce "Dubčekova obhajoba reformy z r. 1968 nenacházela velkou odezvu ani doma." A já tvrdím, že spíše přání, než skutečnost je zde otcem myšlenky. Neboť o čem svědčí tyto skutečnosti:
Jméno A. Dubčeka bylo skandováno na všech demonstracích v letech 1988 a 1989 k 21. srpnu, k 28. říjnu, k výročí sebeupálení Jana Palacha v lednu 1989 i v průběhu studentské demonstrace 17. listopadu a toto skandování vyvrcholilo voláním několikasettisícového shromáždění 24. listopadu ,,Dubček na Hrad". To přece skandovaly děti srpna 1968.
Výsledky průzkumu sovětských orgánů z této doby uvádějí 500.000-700.000 možných stoupenců Klubu Obroda.
Verejnost proti násiliu uváděla původně jméno A. Dubčeka jako kandidáta na úřad prezidenta jen s velkými výhradami a jako nouzové řešení. Nakonec však i J. Budaj, mluvčí VPN, byl nucen na OF 22. 12. konstatovat, že "Dubček je nepochybná politická mohutnost na Slovensku" a proti vůli VPN se stal Dubček hlavním kandidátem Slovenska na úřad prezidenta, jehož kandidaturu potvrdila i SNR a NF.
Konečně i dílčí průzkumy veřejného mínění jasně vyzněly v českých zemích i na Slovensku ve prospěch Dubčeka.
V. Prečan v tomto článku, stejně jako V. Havel a jeho nejbližší spolupracovníci v OF
zřejmě utrpěli dočasnou ztrátu paměti, když ignorovali skutečnost, že většinu zakládajících signatářů Charty 77 tvořili reformisté z roku 1968 a že i v celkovém složení Charty tvořili podstatnou část.
Stejně tak nelze souhlasit ani s tvrzením P. Pitharta, že "Dubček pro nás ani na chvíli nebyl přijatelný na kandidaturu na prezidenta". Nebo že "v Čechách a na Moravě nebyla žádná velká touha Dubčeka znovu posadit k moci." (VPN a OF/1999.) Dostupné dokumenty jej opět usvědčují ze zbožného přání. Neboť řada členů OF jej navrhovala za kandidáta, stejně tak historická komise OF, průzkum veřejného mínění, skandování statisíců demonstrantů na Letné i rozhodující slovenská reprezentace. Když se však nyní pozorně začteme do dokumentů listopadové revoluce z jednání krizového či koordinačního centra Občanského fóra z listopadu a prosince 1989, nemůže nás nezarazit silná animozita, až nepřátelství vůči osmašedesátníkům z politického klubu Obroda ze strany úzké skupiny kolem V. Havla, přenesené i na Dubčeka. Přitom pro Husáka I Jakeše představovala tato skupina osmašedesátníků nejnebezpečnější opoziční uskupenÍ. Při čtení těchto dokumentů, pojednávajících mimo jiné i o obsazení funkce prezidenta, na níž kandidoval Havel i Dubček, má čtenář až někdy nepříjemný pocit, jakoby se v OF a ve VPN bojovalo především o "trafiky".
Po nešťastném vystoupení Zd. Mlynáře na obhajobu L. Adamce v televizi V. Havel prohlásil: "Já myslím, že dík Zd. Mlynářovi byl odepsán i pan Dubček z kandidatury nacokoliv", a že on "ztratil důvěru k reformním komunistům natolik, že raději odejde zpět dělat disidenta, nebo se bavit ve vyšetřovně s kapitánem Čermákem, než by měl vedle sebe "dva takový". (J. Suk: Občanské fórum - II. díl, dokumenty). A zde se přímo vnucuje otázka: A jednání s normalizačním komunistou Adamcem či Čalfou mu nevadilo? Nicméně, tlak veřejného mínění si nakonec vynutil kompromisní řešení. A. Dubček byl 28. prosince zvolen předsedou Federálního shromážděnÍ. O den později řídil schůzi FS, na níž byl V. Havel zvolen prezidentem.
Zvolení A. Dubčeka do druhé nejvyšší státní funkce se ukázalo být pro nový polistopadový režim a jeho přijetí do společenství demokratických států jako velice šťastné a užitečné. Jeho jméno bylo pro zahraničí zárukou klidné a účinné transformace. A navíc jeho zkušenost a známost výrazně přispěla k urychlenému začlenění Československa do vyspělé Evropy. Dubček cestoval do řady evropských zemí, ale také do Japonska, USA a Austrálie, aby zde navázal lepší vztahy a širší spolupráci. Jedna z jeho prvních cest vedla v lednu 1990 do Štrasburku, sídla Evropského parlamentu. Zde mu byla předána cena Andreje Sacharova za rok 1989.
Andrej Sacharov, světoznámý vědec a nejvýznamnější sovětský disident, ve svém blahopřání Dubčekovi k udělení této ceny napsal: "Není možné bez hořkosti přemýšlet o letech bezčasí, které nastoupily po bouři osmašedesátého. Avšak pod popelem zůstal oheň. Jsem přesvědčen, že "doušek svobody", kterého se Češi a Slováci nadechli v době, kdy byl jejich vůdcem Alexander Dubček, se stal prologem nynějších nekrvavých revolucí v zemích Východní Evropy a v samotném Československu...
Z celé duše blahopřeji Alexandru Dubčekovi, obdivuji se jeho pevnosti a přeji mu sílu, zdraví a úspěchy.. ."
V dubnu 1990 dostal A. Dubček pozvání Nejvyššího sovětu k návštěvě Sovětského svazu. Když tam v květnu t. r. přijel i s početnou delegací FS, při setkání s M. Gorbačovem se mu dostalo mj. plné satisfakce a omluvy za srpen 1968 i ujištění, že sovětská vojska budou z Československa odsunuta bez jakéhokoliv zdržování. Zde v Moskvě ho také zastihl telegram prezidenta USA G. Bushe a jeho manželky s blahopřáním k udělení Ceny lidských práv, kterou každoročně udělovala Mezinárodní právní skupina pro lidská práva ve Washingtonu. Ve zdůvodnění udělení této ceny bylo uvedeno: „Vaše úloha obhájce lidských práv, Vaše vedení na jaře 1968 a odpovědnost, které jste se ujal jako předseda Federálního shromáždění, skutečně inspirovala jednotlivce na celém světě a dodala potlačovaným národům naději, že pravda a svoboda mohou zvítězit."
Zkušenosti A. Dubčeka se velice pozitivně a zřetelně projevily i v našem vztahu k Německu, který nabyl mimořádného významu. Projev V. Havla v lednu 1990 a jeho jednostranná omluva za poválečný odsun sudetských Němců z Československa vyvolaly velké rozpaky a nesouhlas u většiny našich občanů a povzbudily současně protičeskoslovenskou aktivitu části sudetských Němců.
Ani A. Dubček nepovažoval za šťastné otevírat tento problém, který chápal jako důsledek války, vyřešený mezinárodními dohodami. Před svou návštěvou Německa v dubnu 1990 - v souvislosti s přípravou nové česko-německé smlouvy - řekl: ..Cílem
naší cesty není rekriminovat minulost a její temné stránky, ale především naše budoucí soužití a spolupráce... Nechceme promarnit mimořádnou a možná neopakovatelnou příležitost pro naše sblížení..." A v následujících dnech, při vlastní návštěvě, po řadě rozhovorů a jednání s vedoucími představiteli Německa Alexander Dubček a Rita Süssmuthová, předsedkyně Bundestagu, jako nejvyšší představitelé zastupitelských sboru podepsali dokument - prohlášení, které iniciativně připravil a přivezl s sebou A. Dubček. Stálo v něm: "Nesmírné utrpení národů našich zemí za minulé války, včetně utrpení a ztráty vlasti těch, kteří byli na obou stranách vyhnáni nebo vysídleni, budiž mementem a výzvou k přátelským vztahům, očištěným od vznášení sporných nároků a naplněných vzájemnou důvěrou. Ke vztahům porozumění a naděje, přinášejícím usmíření a rozkvět do srdce Evropy."
V Praze přijal A. Dubček desítky vedoucích zahraničních státníků. Georga Bushe, Francoise Mitteranda, Margaret Thatcherovou, Borise Jelcina, Lecha Wallesu, W. Brandta a další, od nichž se mu dostalo vysokého ocenění Pražského jara i jeho osobně. V listopadu 1990 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity E. Rotterdamského.
Nemalé úsilí věnoval tomu, aby se Československo připojilo k Evropské sociální chartě, jestliže se hlásí k programu a zásadám Rady Evropy. Narážel však na tvrdošíjný odpor politické pravice a na malé pochopení mnohých demokratických sil.
Pochopitelně že Dubček osmdesátých a počátku devadesátých let nebyl již Dubčekem z osmašedesátého. Ne že by se změnil povahově jako člověk, to ani v nejmenším. Minulé zkušenosti a citlivé vnímání vnitropolitického i zahraničněpolitického vývoje mu pomohlo protrpět se k novému poznání. Zcela se ztotožnil s idejemi evropské sociální demokracie, reprezentované takovými osobnostmi evropské a světové politiky, jako byli Olof Palme, WilIy Brandt, Francois Mitterand, Bruno Kreiski a další. Když byl zvolen do funkce předsedy Federálního shromáždění, jeho základní starostí bylo proměnit dosavadní FS v demokratický orgán, zajišťující plnou politickou pluralitu. Neboť Občanském fórum se rychle rozpadlo a československá společnost se diferencovala do širokého spektra politických uskupení, názorů a stran. Počátkem léta 1990 byla tato přeměna parlamentu v podstatě dovršena. Politický pluralitní systém v Československu se stal jeho základem. A v prvních svobodných volbách v červnu 1990 byl Dubček opětovně zvolen silnou většinou (v tajných volbách) předsedou nového Federálního shromážděn. Profesor Jičínský jako první místopředseda se stal jeho nejbližším spolupracovníkem. V předsednictvu FS byly zastoupeny všechny politické strany,
Nová polistopadová realita, různost názorů a postojů mnoha politických stran a směrů a jeho funkce, si vyžádaly vytvoření vlastního názoru a postoje k základní skutečnosti - k tržnímu hospodářství a jeho vlastnickým vztahům. Jeho původ, celoživotní zkušenosti, hluboké sociální cítění a demokratismus, ale také zkušenosti západních socialistických a sociálně demokratických stran a demokratických zemí dovedly Dubčeka k poznání, že tržní hospodářství nemá sice alternativu, ale má různé formy. A on se stal zásadním stoupencem sociálně tržního hospodářství. Pochopil slabiny kalkulací neoliberálních ekonomů a stoupenců tržního hospodářství bez přívlastku. Varoval, aby důsledky přechodu na tržní vztahy neohrozily nad únosnou míru život občanů, zejména sociálně slabších vrstev: "... jsem stoupencem sociálně-tržního hospodářství, jehož výsledky mají sloužit všem - podnikatelům i pracujícím, jichž bude vždycky v této zemi převážná většina - a ne pouze vytvoření úzké vrstvy zbohatlíků." Tak formuloval Dubček tehdejší názory ve svých pamětech. Dubček odmítal překonané formy kapitalistického hospodářství a programově mířil do současné i budoucí Evropy, pro níž je sociálně tržní ekonomika základním kamenem. V tomto duchu jednal jako předseda parlamentu a neváhal otevřeně vystoupit i proti V. Klausovi jako členu federální vlády a jeho požadavku tržního hospodářství bez přívlastku. Tento zásadový postoj vynesl Dubčekovi nejeden útok, pomluvy a obviňování z propagace socialismu i pokusy o jeho odstranění z vedoucí funkce. Čas, zkušenosti z průběhu transformace národního hospodářství mu však daly nesporně zapravdu.
Tehdejší útoky proti Dubčekovi jako vedoucí osobnosti osmašedesátého roku i sametové revoluce však měly mnohem širší dimenzi. Útoky proti němu byly součástí úsilí nové mladé generace politiků proti reformistům z osmašedesátého, ale také proti chartistům včetně snahy o jejich vyřazení z politiky. Neboť jak to výstižně charakterizoval profesor Goldstücker: "Osvoboditelé nikdy nechtějí mít předky. Chtějí být těmi, kdož neměli předchůdce, koho seslala prozřetelnost." (Listy, mimořádné vydání 1993, s. 27).
K listopadové sametové revoluci 1989 došlo totiž v atmosféře rozpadu sovětského bloku a zhroucení SSSR. Myšlenky socialismu, spojené s imperiální politikou systému jeho režimu a režimů jeho satelitů, byly totálně diskreditovány. Nastupující nová mladá garnitura polistopadových politiků, orientovaná na přechod k tržnímu hospodářství bez přívlastků, v souladu se změnou zahraničněpolitické orientace na Západ, se m.j. obávala konkurence zkušených "starých" reformistů a rehabilitovaných politiků i jejich orientace na demokratický socialismus. Jistě v jejich "obavách" silně působily i "výčitky svědomí". Protože zatímco osmašedesátníci, reformní komunisté, byli po roce 1969 zahnáni do kotelen, k lopatám apod., většina této nové politické garnitury si v uplynulých dvaceti letech v poklidu přežívala v marasmu husákovského režimu a budovala si své hospodářské a politické pozice. Proto také s rozpoutáním jednostranného až vulgárního antisocialismu byla rozpoutána i pomlouvačná kampaň proti myšlenkám Pražského jara a jeho stoupencům, za vydatné podpory řady poslušných publicistů. Svou roli tu hrál i prostý boj o "koryta", či alespoň "trafiky". A přitom mnozí z těch nových politiků se tvářili, jakoby se historie našich národů začala psát teprve jejich vystoupením na scénu.
Kampaň proti reformistům a úsilí o jejich vy těsnění z politického života byla zvlášť intenzívně vedena proti A. Dubčekovi. Nechyběly ani pokusy o jeho odvolání z funkce předsedy Federálního shromáždění. Ba nechyběl dokonce ani pokus o jeho diskreditaci prostřednictvím vyšetřování jeho činnosti a názorů z osmašedesátého roku orgány bezpečnosti. Na obranu Dubčeka proti těmto metodám vystoupili tenkrát i historikové z Komise vlády pro analýzu událostí let 1967-1970. (Rudé právo a právo lidu 25., 26., 28. a 29. května a 4. června 1992).
Alexander Dubček přestál i tento útok a ve volbách v roce 1992 byl opět zvolen do Federálního shromážděnÍ.
V té době se však naplno rozpoutal v Československu zápas o udržení jednoty či rozdělení Československa. Počáteční podnět k diskusím a k neshodám v česko-slovenských vztazích dal prezident Václav Havel ne právě dostatečně promyšleným návrhem na změnu názvu republiky již v lednu 1990. A pro Dubčeka, pro nějž idea česko-slovenské vzájemnosti a společné státnosti byla jednou z hlavních zásad jeho života, se zápas o udržení společného státu, založeného na federálním principu, stal nedílnou součástí veškerého snaženÍ.
A. Dubček věnoval proto neomezený čas a energii, aby našel rozumné řešenÍ. Na nesčetných schůzích se snažil dosáhnout dohody o kritických problémech ústavního uspořádání státu a o rozdělení pravomocí mezi federaci a národní vlády. Bylo to však úsilí doslova sysifovské, ukončené až tragickou autohavárií při cestě z Bratislavy a Prahy 1. září 1992 - na zasedání předsednictva FS. Na následky těžkého zranění - po několika týdnech marného úsilí lékařů - 7. listopadu 1992 umírá.
Zemřel velký člověk slovenské národnosti, významný československý politik, přesvědčený Evropan, který za své nejvyšší poslání považoval lidskost. Proto se již za svého života stal legendou. Nebyl to politický génius, měl i své chyby, nedostatky a nejednou se mýlil. Byl to však schopný a slušný politik a především ale vždy člověk - v životě i v politice.
Závěrem tohoto mého pohledu na jedno z nejsvětlejších stránek nejnovější historie národů Československa, považuji za velice vhodné připomenout názor jednoho z našich největších tehdejších filosofů na Pražské jaro 1968. Profesor Karel Kosík, pracovník Filosofické fakulty, v roce 1993 pracovník Akademie věd ČR, ve vystoupení na mezinárodní konferenci: Praha – Berlín – Paříž 1968 (Praha 21.-22.5.1993) mj. řekl: „… za předpokladu, že porozumíme, co je dominantní paradigma moderní doby, v těchto souvislostech se rok 1968 ukazuje jako heroický pokus, který zpochybnil nikoliv ty či ony formy vládnutí, ty či ony způsoby vlastnictví, ale samo dominantní paradigma moderní doby…
Rok 1968 není nedokonalým a polovičatým předchůdcem pozdějších změn, protože na rozdíl od nich, které se pohybují uvnitř a v rámci vyčerpaného starého paradigmatu a prodlužují jeho pochybenou životnost, imaginace revolt v Praze a Paříži byla zábleskem a náznakem paradigmatu jiného…
Rok 1968 není uzavřenou minulostí a odbytou záležitostí, ale stále živou volající a vyzývající přítomností, protože se o takovou imaginaci pokusily.“ (Listy, mimořádné vydání 1993, str. 29 n.)
Jsem přesvědčen, že jeho hodnocení je velice aktuální výzvou i pro dnešek, že myšlenky a ideály Pražského jara jsou velice aktuální i pro dnešek, kdy bohatí nezřízeně bohatnou a chudí chudnou, kdy roste nezaměstnanost a kdy hrozí nebezpečí, že velká část obyvatel planety se stane „přebytečnou“ a odsouzenou k smrti hladem. Nevolám po napodobování Pražského jara, ale k přemýšlení a o jeho myšlenkách a ideálech, ale nejen k tomu. Je zapotřebí činů, aktivity!!!
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz