Historie objevu a prověření pravosti zvacích dopisů
Reformní proces Pražského jara 1968 patří nesporně mezi nemnoho světlých stránek nejnovější historie Československa. Byl to totiž nejnadějnější pokus v zemích východního bloku o vymanění se z pout stalinského či brežněvovského pojetí socialismu a vybudování demokratického a sociálně spravedlivého, humánního režimu. Režimu, který by skýtal i reálnou naději na postupné vybudování pluralitního, demokratického systému. Tento vývoj však od prvního okamžiku vyvolával u kremelského vedení sovětské velmoci, ale i ve vedení satelitních zemí východního bloku narůstající obavy z československého příkladu a odpor, který vyústil v srpnu 1968 v ozbrojenou intervenci k potlačení údajné kontrarevoluce. A do přípravy intervence a jejího provedení byla cílevědomě zapojena i skupina domácích prosovětsky, probrežněvovsky orientovaných představitelů tzv. "zdravého jádra". Tato skupina měla mj. zajistit politickou legitimitu intervence.
Srpnová vojenská intervence armád varšavské pětky (SSSR, PLR, NDR, MSR, BSR) v roce 1968 v Československu k potlačení údajného nebezpečí kontrarevoluce, byla zahájena v noci z 20. na 21. srpna. V prohlášení sovětského Tassu z 21. srpna, uveřejněného v moskevské Pravdě téhož dne, bylo uvedeno: "Tass je zplnomocněn prohlásit, že straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky se obrátili na Sovětský svaz a ostatní spojenecké státy se žádostí o poskytnutí bezodkladné pomoci bratrskému lidu, včetně ozbrojených sil. Tato žádost byla vyvolána vzniklým ohrožením socialistického zřízení a státnosti dané ústavou, jež existuje v Československu, ze strany kontrarevolučních sil, které se dohodly s vnějšími silami nepřátelskými socialismu..."
Vysíláním tohoto prohlášení zahájila svou činnost v 5.15 hod. i rozhlasová stanice Vltava z NDR - z prostoru Drážďan. A poté již následovala obdobná prohlášení ze všech zemí interventů.
O tom, zda se v roce 1968 doopravdy našli v Československu lidé, kteří by se proti vůli drtivé většiny lidu Československa, v rozporu s ústavou a zákony, bez vědomí všech ústavních orgánů Československa odvážili pozvat intervenční vojska k potlačení Pražského jara, bylo dosti dlouho nejasno o skutečné existenci dopisu a jeho autorech. Přičemž v každém demokratickém právním státě je taková skutečnost hodnocena a souzena jako akt velezrady. Přestože jména lidí, kteří se dali do služeb interventů, byla obecně známá a v srpnu 1968 byla obsahem textů na plakátech, důkazy o pozvání interventů se získat nepodařilo. A řada z nich po podpisu Moskevského protokolu "čs. delegací" (jehož se aktivně sami zúčastnili), vydala v Národním shromáždění prohlášení, že se ničeho nečestného nedopustili. Ba dokonce, když byl reformní proces pod vlivem intervence a neustálého velmocenského tlaku kremelského vedení postupně udušen a A. Dubčeka ve vedení ÚV KSČ vystřídal G. Husák na dubnovém zasedání (1969), byla současně oficiálně rehabilitována i vedoucí skupina tohoto "zdravého jádra": V. Biľak, D. Kolder, M. Jakeš, A. lndra, J. Piller, F. Barbírek, E. Rigo, O. Švestka, J. Lenárt a A. Kapek. A aby to bylo pojištěno, o několik měsíců později byli všichni reformní historikové normalizačním režimem Husáka a Bil'aka vyhnáni od psacích stolů k lopatám, na stavby, do kotelen.
Teprve v předvečer sametové revoluce, v létech 1988-1989 se začalo vyjasňovat. Ironií historie to byli dva prominentní účastníci událostí roku 1968, kteří významně přispěli k dosti jasné a srozumitelné odpovědi na otázky o vzniku a autorech zvacích dopisů. Byl to sám Vasil Biľak, ideologický tajemník ÚV KSČ, a první tajemník ÚV MSDS János Kádár. Oba se totiž rozhodli napsat své vzpomínky, i když jejich pohnutky byly zcela odlišné.
První o svých vzpomínkách začal uvažovat V. Biľak. A svědectví o důvodech nám podává vlastnoručně sám autor. K tomu je nutné ovšem předeslat, že to bylo v době, kdy se do vedení Sovětského svazu postavil Michail Gorbačov a začal rozvíjet „glasnost a perestrojku“, tak v mnohém podobnou reformnímu procesu Pražského jara, což V. Biľaka začalo značně znervózňovat. Proto se rozhodl jednat. 5. listopadu 1986 - v té době člen předsednictva ÚV KSČ a jeho tajemník - napsal jinému tajemníkovi ÚV KSČ, Josefu Havlínovi, tento dopis:
„Vážený soudruhu Havlíne,
dost rychle se blíží 20. výročí vyvrcholení československé krize v roce 1968. Není pochyb, že antikomunistické centrály připravují proti KSČ i ČSSR mnohé akce propagandistického i provokačního charakteru. K tomu budou nesporně využívat různá stanoviska "mužů ledna". Mlynářova kniha "Mráz přichází z Kremlu" mě přivedla k přesvědčení, že děláme chybu, jestliže necháme mluvit jenom druhou stranu těch, co připravovali v Československu kontrarevoluci. Pokusil jsem se ve formě vlastního životopisu zpracovat své pohledy a zkušenosti na vznik, průběh a řešení krize ve straně a společnosti.
Jestliže by se měly i tyto vzpomínky využít k objasnění vzniku krize, její průběh a řešení, bylo by potřebné včas rozhodnout, zda je materiál vhodný a jakým způsobem jej využít. By! bych Ti vděčný za Tvůj názor a připomínky.
Se soudružským pozdravem V. Biľak"
Na souhlas nemusel V. Bilľak zřejmě dlouho čekat. A tak se první kapitoly jeho
vzpomínek objevily na stránkách přílohy Rudého práva - Haló sobota - již v srpnu 1987 pod titulem „Milníky mého života". Že ale nebylo vše s napsáním a vydáním jeho vzpomínek tak jednoznačné a hladké, jak se zprvu zdálo, svědčí nejen velký zájem o první kapitoly, ale i korespondence k dokončení a vydání. Nakonec došlo k oficiálnímu zákazu Jakešova stranického vedení k jejich vydání. Avšak nepředbíhejme.
27.1.1988 Stanislav Mareš, šéfredaktor nakladatelství Svoboda, posílá Ivanu Krempovi, členu korespondentu ČSAV a zástupci ředitele Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ, následující dopis:
"Vážený soudruhu,
jak jsi byl již dříve zpraven, Nakladatelství Svoboda z pokynu tajemníka ÚV KSČ s. Fojtíka připravuje k vydání memoárovou práci s. V. Biľaka Milníky mého života. V současné době zabezpečujeme překlad do češtiny... Abychom mohli publikaci co nejdříve předat do výroby, potřebujeme v co možná nejkratší lhůtě text rkp. s. V. BiI'aka, který prošel vědeckou redakcí ÚML ÚV KSČ..."
O několik měsíců později, 7. června 1988, píše vedoucí redakce historie a mezinárodních vztahů Nakladatelství Pravda (Bratislava) – Anton Gosiorovský- Ivanu Krempovi:
"..., rukopis jsme dokončili, avšak zůstaly v něm některé nepřesnosti. V příloze zasílám některé otázky, které jsme v rychlosti nepostřehli. Doufám, že když se toto vyřeší, můžeme čekat na „výkonný povel"" ...
Konečně 25.7.1988 Nakladatelství Svoboda zapůjčuje Ivanu Krempovi na oxeroxování 1 exemplář originálu a 1 kopii "přeloženého a upraveného rukopisu V. Bil'aka: Milníky mého života".
Avšak redakce historie a mezinárodních vztahů v Nakladatelství Pravda se již "výkonného povelu" k jejich vytištění nedočkala. A čtenáři, u nichž zveřejnění prvních kapitol vyvolalo narůstající pozornost, se zveřejnění kompletních kapitol pamětí V. Bil'aka k 20. výročí srpnových událostí roku 1968 nedočkali. Místo toho v československé veřejnosti proskočily zprávy, že vedení KSČ jejich vydání zakázalo, či nedoporučilo. A důvod?
Přesné důvody se zjistit nepodařilo. Ale lze je jako pravděpodobné lehce vyvodit. Byla to jednak mezinárodně politická situace a v ní zvláště Gorbačovova "glasnost a perestrojka". V této době se v SSSR již ozývaly i hlasy o neodůvodněnosti srpnové intervence. A Dubčekovo interwiev z ledna 1988 pro italskou L´ Unita o reformním procesu Pražského jara vyvolalo pozornost v celé Evropě, ale i na domácí půdě. Ale hlavně vedení KSČ, dosazené k moci srpnovou intervencí varšavské pětky a vedením Brežněva, si uvědomilo, že paměti mesianistického a ješitného V. Bil'aka v plné nahotě odhalují nemorálnost politiky současného vedení. I sám G. Husák, na kterého se Bil'ak často odvolává jako na svého přítele, a kterého byl ochoten nahradit v jeho funkci, o něm ve svých pamětech prohlásil: "V. Biľak mal vel'a tvárí, ale vždy vedel nasadit takú, akú potreboval. Prefíkane a zákerne išiel za svojmi ciel'mi... Nesúhlasil som s obsahom Biľakových memoárov. Neboli pravdivé" .
Avšak navzdory zákazu stranického vedení se Biľakovy vzpomínky začaly masově šířit samizdatem již koncem roku 1988 a staly se bestselerem samizdatové literatury rozšiřované protirežimní opozicí. Zda tomu napomohla i ješitnost autora se zatím zjistit nepodařilo. Nicméně, pro historiky, zabývající se problematikou reformního procesu Pražského jara a jeho potlačeni, to byl první jednoznačný důkaz o existenci skupiny "zvatelů" - vlastizrádců. O několik měsíců později - v červenci 1989 - se objevil druhý důkaz, který účast V. Biľaka ve skupině "zvatelů" jednoznačně potvrdil.
Byly to paměti Jánose Kádára, prvního tajemníka ÚV MSDS. J. Kádár byl totiž důvěrně obeznámen s plány Brežněvova vedeni na srpnovou intervenci a udušeni reformního procesu Pražského jara. Protože měl Kádár vážné výhrady k vojenské intervenci, pozval jej Brežněv na schůzku, která se uskutečnila na Krymu. Zde jej počátkem srpna přemlouval k souhlasu s vojenskou intervencí, čehož nakonec dosáhl. A J. Kádár se pak zúčastnil spolu s dalšími účastníky varšavské pětky tajné schůzky v Moskvě 18. srpna 1968, na níž si dal Brežněv odsouhlasit plány sovětského politbyra na vojenskou intervenci. V roce 1989 se Kádár rozhodl napsat své paměti. Podnětem k tomu bylo zřejmě narůstající opoziční hnuti v Maďarsku, ale i Gorbačovova "perestrojka a glasnost", v níž se stále častěji ozývaly i hlasy o neodůvodněnosti srpnové intervence. A je nanejvýš pravděpodobné, že do série podnětů můžeme zařadit i opozičního aktivistu Alexandra Dubčeka. V rozsáhlém interwiev v maďarské televizi ve dnech 17. a 24. dubna 1989 k historii reformního procesu a jeho potlačení obhajoval Pražské jaro a odmítal kremelské obvinění z kontrarevoluce. Tehdejší maďarské vedení již odmítlo požadavek Jakešova vedení znemožnit Dubčekovi jeho druhé vystoupení. Následoval dopis A. Dubčeka - z června 1989 - všem představitelům varšavské pětky, účastníkům tajné schůzky 18. srpna 1968 v Moskvě se žádostí o odvoláni opodstatněnosti srpnové intervence. Spoluautorem dopisu byl Oldřich Černík, v roce 1968 předseda vlády.
a/v) k/
A tak se na stránkách maďarského deníku Magyaorzság objevily záznamy vzpomínek J. Kádára. V jejich devátém až jedenáctém pokračováni z července 1989 si čtenáři mohli přečíst i řadu údajů o přípravě srpnové intervence v Československu. Kádár zde mimo jiné zaznamenal i údaje z tajné schůzky představitelů varšavské pětky v Moskvě 18. srpna 1968, zvláště pak výklad L. Brežněva o návrzích V. Biľaka a jeho druhů, na nichž byl celkový plán intervence založen:
"Vasil Biľak svým jménem, i jménem svých přívrženců, kteří s ním souhlasí, (jsou s ním zajedno) ještě na bratislavském setkání (3.8.68-B.A.) odevzdal vedeni KS Sovětského svazu dopis, v němž oznamuji, že se chtějí s tehdejším vedením rozejít. Na uskutečnění převratu žádají o pomoc zvenčí, včetně pomoci vojenské. Odpověď žádali do 19. srpna. Plánovali, že 20. srpna vystoupí na zasedání předsednictva KSČ a obrátí se s výzvou na obyvatelstvo republiky, otevřeně požádají o vojenský zásah. Současně se postarají o to, aby se pod jejich kontrolu dostaly televize, rozhlas a důležitější tisk a když to bude nutné, zařídí i zvláštní vydání Rudého práva. Nakonec, když všechno půjde hladce, 21-22. KSČ zvolí novou vládu. Podle tohoto programu byla připravena i vojenská akce, která začala 20. srpna. Biľakovci nedokázali dodržet svůj vlastni program..."
Tato informace J. Kádára se pro nás, historiky, stala základním korektivem ke čtení a pochopení Biľakových pamětí a jeho eufemismů: "vznikl návrh, aby se pro každý případ připravil dopis... ", "dopis byl napsán a podepsán..." "Jak jsem již uvedl, pro každý případ byla připravena písemná žádost o bratrskou pomoc. V průběhu bratislavského setkání byla předána sovětským soudruhům žádost, dopis, v němž někteří členové předsednictva ÚV KSČ a vlády požádali sovětské vedení o pomoc..." Takže „On vznikl", „On byl napsán a podepsán", „On byl předán..." atd.,atd.
Nicméně pro skupinu historiků opozičního reformistického Klubu Obroda tyto dokumenty a vlastní zkušenosti z Pražského jara byly dostatečným důkazem pro sepsání návrhu na trestní stíhání V. Bil'aka pro vlastizradu. Ostatně, když byl autor těchto řádků povolán do Bartolomějské ulice (sídlo StB v Praze) k výslechu, jako spoluzakládající člen Obrody za zveřejnění otevřeného dopisu členům KSČ s výzvou k ideové a politické obrodě KSČ - někdy v říjnu 1989 - vyslýchající major StB (jehož jméno jsem dávno zapomněl) docela s klidem vyslechl mé obvinění V. Biľaka z vlastizrady. A v klidu a v pohodě jsme se rozešli.
Je pochopitelné, že návrhy na trestní stíhání vlastizrádců - a bylo jich více - vyzněly tehdy před listopadem 1989 doztracena. Ale po zahájení sametové revoluce, v dubnu 1990 bylo již za jiné situace trestní stíhání vlastizrádců skutečně zahájeno. Ale pro nedostatek důkazů bylo v únoru 1992 pravomocně přerušeno.
Zcela jasno do celé záležitosti "zvacích dopisů" bylo vneseno v roce 1992. V československé veřejnosti je málo známé, že se tak stalo v souvislosti s řešením sporu mezi prezidentem Ruské federace B. Jelcinem a KSSS u Ústavního soudu. Tehdy, při oficiální návštěvě prezidenta V. Havla v Rusku - v dubnu 1992 - došlo mezi ním a B. Jelcinem k dohodě o vzájemné výměně dokumentů. Zvláště pak týkajících se událostí v Československu v roce 1968, které chtěl B. Jelcín využít v uvedeném sporu proti vedení KSSS. V té době profesor R. Pichoja, ředitel archivu Ruské federace, prováděl průzkum v ruských archivech, včetně archivu bývalého prezidenta M. Gorbačova a archivu politického byra ÚV KSSS. Dne 15.7.1992 zde objevil obálku s originály "zvacích dopisů". Okamžitě informoval B. Jelcina, a ten stejně rychle - 16. července - odeslal do Prahy zvláštního posla k V. Havlovi s kopiemi dopisů. V. Havel neprodleně informuje čs. veřejnost a kopie dopisů předává Komisi vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967-1970 a Generální prokuratuře. Poté ředitel odboru prokurátorského dozoru Generální prokuratury ČSFR V. Nechanický sděluje, že obnoví trestní řízení, které bylo v roce 1990 zahájeno, ale v únoru 1992 pro nedostatek důkazů pravomocně přerušeno. Avšak i nyní měl k dispozici jen kopie dopisů, které dostal od V. Havla, bez ověření pravosti podpisů jejich autorů.
Po zveřejnění těchto informací o "zvacích dopisech" a poté co Rudé právo zveřejnilo 17. července "zvací dopis", V. Biľak, poslední žijící autor, se začal houževnatě bránit a tvrdit, že on dopis nepodepsal, že je to falzifikát, atd., atd. Na podporu jeho tvrzení přispěchal i bývalý agent StB P. Minařík, ale také Biľakův sovětský komplic P. Šelest. Rovněž v rozsáhlém rozhovoru s redaktorem Rudého práva M. Šiškou dne 25. července, v němž jej Šiška argumentovaně konfrontoval mj. s citacemi z jeho Pamětí a tlačil "ke zdi", se Biľak všelijak vykrucoval a tvrdil, že on nic nepodepsal a že on má "svědomí čisté".
Mezitím prezident V. Havel požádal vedení Komise vlády... o výběr dokumentů pro potřeby B. Jelcina. Neboť, podle jeho poradkyně Galiny Starovojtovové: "Dočkali jsme se historického procesu. Obávám se, aby nebyl uzavřen bez prozkoumání zločinné politické práce strany v mezinárodním měřítku... Nejvyšší stranická místa požehnala vpádu armád do Maďarska a Československa. Žehnala i zavedení stanného práva v Polsku a afghánskému dobrodružství".
Proto jsem spolu s archivářem Komise J. Beldou připravil sbírku dokumentů, kterou již 27. července 1992 předali v Moskvě - V. Kural, druhý předseda Komise, a J. Valenta, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů - státnímu tajemníkovi Ruské feredace G. Burbulisovi a zástupci prezidenta B. Jelcina S. Šachrajovi, spolu s dopisem V. Havla.
Protože ale spor o pravost podpisů pod "zvacími dopisy" pokračoval, odjela dne 6. října do Moskvy skupina pracovníků kriminalistického ústavu - J. Valeška a J. Tichý spolu s ředitelem odboru prokurátorského dozoru GP ČSFR V. Nechanickým. Výsledkem jejich odborné expertízy na originálu zvacího dopisu bylo zjištění, že podpisy všech pěti autorů, včetně V. Bil'aka jsou pravé. Jediná nepatrná pochybnost vznikla u podpisu D. Koldera, kde experti neměli dostatek srovnávacích podkladů pro písmeno K.
Zjištění pravosti podpisů autorů "zvacího dopisu" se i pro nás, historiky, stalo základním korektivem pro správné čtení Bil'akových pamětí a jeho různých eufeminismů. Stejně tak o několik let později při čtení pamětí P. Šelesta, prvního tajemníka ÚV KS Ukrajiny, které vyšly v roce 1995 pod názvem "Da nesudimy budete" v nakladatelství Kvintesencia v Moskvě. Jsou to vlastně deníkové záznamy P. Šelesta, kde den po dni zaznamenává svoji aktivitu a události. V kapitole ,,1968-ij" dosti podrobně zaznamenává sovětskou aktivitu i svou roli k situaci v Československu, včetně příprav vojenské intervence. A mimo jiné zde dosti podrobně zaznamenává i průběh tajné schůzky s V. Biľakem na Balatonu 20. července 1968, kam jej vyslal L. Brežněv. Na str. 349 nalézáme nejen odpověď V. Bil'aka - na koho se může sovětská strana ve svých plánech spolehnout - a kromě sebe vyjmenoval i všechny autory pozdějšího zvacího dopisu, ale i návrh P. Šelesta: "My od vás potřebujeme dopis se žádostí o pomoc. Dáme vám záruku, že jej nezveřejníme".
Vraťme se však do roku 1992.
Konec roku 1992 znamenal i konec, či rozpad Československa. V. Biľak tak unikl před spravedlností. Koncem roku 1992 skončila svoji činnost i Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967-1970. Výsledkem práce historiků v Komisi byla rozsáhlá sbírka dokumentů, čítající více jak 150 000 stran ze všech československých archivů, ale i z archivů varšavské pětky - SSSR, NDR, PLR, MLR a BLR. Na podkladě této sbírky vznikla z pera členů Komise vlády nejen dvousvazková publikace Československo roku 1968 a postupně i několikasetstránková chronologie událostí v letech 1967-1970, ale postupně i mnohosvazková edice dokumentů - Prameny k dějinám československé krize v létech 1967-1970. Jsou k dispozici všem badatelům v Ústavu pro soudobé dějiny v.v.i. Akademie věd ČR. Vzniklo také množství studií i řada publikací na téma Pražského jara. V těchto publikacích je jednoznačně zdokumentována i vlastizrádná a kolaborantské činnost "zvatelů" i jejich stoupenců.
Pokud jde o spravedlnost pro posledního žijícího člena skupiny "zvatelů", V. Bil‘aka, ukázalo se jak pomalu a těžce se roztáčejí kola jejích mlýnů... Teprve 30. března 2000 byla ve slovenském tisku zveřejněna zpráva o rozhodnutí Generálního prokurátora Slovenské republiky obžalovat V. Biľaka z vlastizrady a dalších trestných činů. Avšak po jedenácti letech - 25.1.2011 - přinesl deník Právo zprávu, že "Speciálni prokuratura" na Slovensku vydala pokyn na přerušení "trestního řízení" proti V. Bil'akovi, neboť prý není možné získat důležité svědky z České republiky.
Po několikatýdenním "váhání" - podle večerních zpráv ČT 1 z 10.3.2011- bylo trestní řízení skutečně přerušeno. A 18.3.2011 přineslo Právo zprávu mluvčího slovenské Generální prokuratury, že "není možné ověřit, zda obviněný (V. Biľak) dopis opravdu podepsal, protože Moskva neposkytla slovenským vyšetřovatelům originál zvacího dopisu".
Nad takovým zdůvodněním i méně informovaný člověk, natož historik znalý problematiky, může jen nevěřícně kroutit hlavou a na jazyk se mu vnucuje otázka: cožpak cesty z Bratislavy do Prahy jsou zarubané či veškerá spojení přerušena?
Jako autor tohoto článku, člen bývalé Komise vlády ČSFR... ,v žádném případě netoužím po tom, aby V. Biľak strávil poslední léta svého života ve vězení. Spíše naopak. Přeji mu, aby mohl ještě dalších 93 let přemýšlet o pravdě, o smyslu svého života, o "čistotě svého svědomí". Bude-Ii toho ovšem schopen...
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz