V euforii jednostranných oslav "sametové" revoluce v roce 2009 se na adresu reformistů a hlavně A. Dubčeka, místo ocenění jejich role v této "sametové" revoluci, ozývaly i hlasy kritické, až dehonestující. A jak jsem již uvedl v předchozích kapitolách, prim v tomto "koncertu" hraje Petr Pithart. Čtenář se dokonce může v nejnovějších publikacích dočíst, že A. Dubček ve své funkci předseda FS údajně prokázal svoji neschopnost.
Nuže, co říkají fakta, jaká je či byla skutečnost?
V posledních týdnech května a června roku 2004 žila naše společnost událostmi kolem našeho vstupu do Evropské unie. Událostmi, v nichž ovšem nechybějí ani nejrůznější nedorozumění, spory, hádky i podrazy, což bohužel patří k politickému soupeření, k zápasům o mocenské pozice. Přitom si však u nás doma nikdo nevzpomněl na člověka a politika, který stál u zrodu našeho dlouholetého snažení o plnoprávné začlenění se do demokratické Evropy.
Nejstarší evropská univerzita v italské Bologni (1088) připravila v listopadu 2003 - k 35. výročí Pražského jara, k 15. výročí udělení čestného doktorátu a ke 13. výročí autohavárie a úmrtí A. Dubčeka - výstavu dokumentů pod názvem: "Alexander Dubček, Itálie, Evropa". A na pozvánce rektora univerzity k jejímu otevření, Pier Uglo Calzolariho - v rámci pravidelného zahájení akademického roku - jsem si mohl přečíst toto sdělení:
"Bolognská univerzita chce, při příležitosti rozšiřování Evropské unie o deset zemí, mezi nimiž i Slovensko, nabídnout postavu Alexandra Dubčeka jako symbol evropského směřováni, které země střední Evropy vždy hluboce vnímaly. Právě pojem "společného evropského domu", kde hranice mezi státy jsou něco, co je spojuje a ne rozděluje, byl jádrem projevu A. Dubčeka v listopadu 1988 na Univerzitě v Bologni při příležitosti převzetí čestného doktorátu.
Představení osoby A. Dubčeka v tomto historickém kontextu, mezinárodni vyznamenáni po roce 1989, zejména cena A. Sacharova a vzpomínka, která přetrvává od jeho smrti v roce 1992, budou předmětem výstavy "Alexander Dubček, Itálie, Evropa"".
O významu a vážnosti celé této akce svědčí i skutečnost, že se jí zúčastnila vedle studentů, profesorského sboru řady italských univerzit, představitelů města a regionu - i řada italských a evropských celebrit, jako např. kardinál Giacomo Boffi a zvláště pak předseda Evropské komise Romano Prodi a předseda Evropského parlamentu Renzo Imbeni.
Tato akce je m.j. současně dokladem, že v zahraničí (a nejen v Itálii) se reformnímu procesu Pražského jara i jeho představitelům dostává podstatně vyššího ocenění než na domácí půdě. Ocenění za jejich přínos k úsilí o integraci evropských zemí na bázi demokracie, humanity a sociální spravedlnosti. Je to také důkaz, že jejich inspirativní hodnota ani v soudobém světě nepominula. Tato akce je také dokladem spravedlivého oceněni role prvního muže Pražského jara i jeho úsilí - po porážce PJ - v letech následujících, v období husákovské normalizace, v sametové revoluci i po jejím vítězství, až do nešťastné autohavárie 1. září 1992 a jeho úmrti v listopadu téhož roku.
Když se koncem prosince 1989 A. Dubček ujal funkce předsedy Federálního shromážděni, jako zkušený politik dobře věděl, že základním smyslem transformačních změn nemůže být pouze odstranění minulé moci, ale především pozitivní opatření pro budoucnost. A ve svém prvním televizním vystoupeni 6. ledna 1990 k problematice změn společenského systému m.j. zdůrazňoval:
- dnešní doba klade důraz na to, co nás sjednocuje. To však není možné vyjádřit jen zákonnými opatřeními,
- bez kvalifikované analýzy minulosti se nemůžeme dost dobře orientovat na cestě k demokratické a sociálně spravedlivé společnosti,
- varoval však před černobílým pohledem na minulost,
- že však hlavní důraz se musí položit na právo, morálku, tolerantnost, pocit lidské sounáležitosti.
"Všechny prastaré integrující prvky lidské společnosti musíme do naší společnosti vrátit".
V závěru svého vystoupení, v němž konstatoval konec studené války a ocenil zásluhy Gorbačova, Regana a Busche, se vyjádřil i k procesu evropské integrace:
"Proces evropské integrace má několik choulostivých bodů. Přimlouvám se za to, abychom i my postupovali velmi rozvážně. Budeme hledat cesty porozumění se svými sousedy a vše dělat pod zorným úhlem společných zájmů Evropy - bez emocí a rekriminací. Musíme udělat vše, abychom pomohli pokroku v evropské spolupráci". .
V následujícím programovém projevu ve Federálním shromáždění z 23.1.1990 nasměroval činnost parlamentu na čtyři základní úkoly:
1. dotvořit politický systém;
2. zajistit zabezpečení politických práva svobod občanů;
3. zajistit rozvoj naší ekonomiky;
4. upevnit mezinárodní postavení naší republiky. Což znamenalo především orientovat se na Evropský parlament a Radu Evropy. A to byla zvlášť významná parketa A. Dubčeka.
Jeho první zahraniční akcí v rámci jeho koncepce nasměrování Československa do
demokratické Evropy a jejích integračních struktur, byla žádost - dopis z 9.1.1990, adresovaná předsedovi parlamentního shromáždění Rady Evropy Andreasi Bjorckemu, že se Československo uchází o statut hosta Rady Evropy. O několik dnů později, ve dnech 14.-16.1.1990, byla Dubčekovi na zasedání Evropského parlamentu předána jeho předsedou Baronem Enriko Crespoa prestižní cena A. Sacharova za obranu lidských práv. Během zasedání pak A. Dubček vedl řadu rozhovorů s vedoucími představiteli parlamentu. Výsledkem jeho aktivity v tomto případě bylo přijetí Československa za řádného člena Rady Evropy. Slavnostního aktu přijetí 22.4.1991 se A. Dubček zúčastnil. Jeho kredit významně přispěl k tomuto úspěchu. Předseda parlamentního shromáždění Rady Evropy Andreas Bjorck jej uvítal slovy: "Velmi dlouho jsme na vás čekali a konečně jste tu".
Svůj projev na československém dnu ve Strasburku zakončil Dubček svým životním krédem: "Žijme a konejme tak, aby nás hranice nerozdělovaly, ale spojovaly" .
Pokud jde o vlastní práci parlamentu, stačí zde uvést dvě fakta, dvě skutečnosti:
Hlavní vlna doplňování - rekonstrukce třísetpadesátičlenného parlamentu byla dokončena do 30. ledna 1990. Mezitím návrhy prezidenta Havla na změnu názvu státu a státních symbolů vyvolaly okamžitě prudkou česko-slovenskou polemiku o pojetí česko-slovenské federace a postavení Slováků v Československu. A V. Havel si již 25. února pospíšil s kritikou nejvyššího zákonodárného sboru, že ještě nerozhodlo přejmenování státu podle jeho návrhu z 23. ledna 1990. Ale zato se zastal Čalfovy vlády proti kritice, že ještě nepředložila program politické a ekonomické reformy.
Avšak o několik týdnů později, 8.5.1990, v projevu na schůzi Federálního shromáždění popravdě oceňuje výkon tohoto zákonodárného sboru, neboť za čtyři měsíce vedle své rekonstrukce stačil schválit 63 nových zákonů, včetně 13 ústavních.
Mezitím se ovšem vnitropolitická situace v Československu silně zkomplikovala. Statisícové davy demonstrantů v listopadové sametové revoluci na Václavském náměstí či na Letné zvonily klíči a provolávaly hesla "nejsme jako oni". Ale idea národního porozumění a smíření, vyhlášená Václavem Havlem, byla záhy opuštěna. Občanské fórum i slovenská Verejnost proti násiliu se začaly rychle diferencovat, vyhraňovat a rozpadat do řady různých politických stran. Začal zápas politických stran o místo "na slunci".
K listopadové "sametové revoluci" 1989 došlo v atmosféře rozpadu sovětského bloku a dezintegrace SSSR. Myšlenky socialismu spojené s jeho imperiální politikou byly totálně zdiskreditovány. Ale v Československu - na rozdíl od ostatních zemí sovětského bloku - vznikla v roce 1968 politicky zkušená reformně socialistická opozice, jejíž představitelé se pak stali součástí opozičních sil kolem Charty 77, Klubu za socialistickou přestavbu Obroda, či vystupovali samostatně jako Alexander Dubčeka. Jiří Pelikán, do srpna 1968 ředitel Československé televize a poté, po odchodu do italské emigrace, šéfredaktor levicových Listů v Římě, v článku "Mezinárodní souvislosti pražského jara a jeho odkaz pro dnešek" (Mezinárodní politika č. 7/1998) uvádí, že ani v Československu nezvítězil na troskách totalitního režimu západoevropský typ demokracie, ale spíše formace, jež se dá srovnávat s kapitalistickými poměry v 19. století nebo s kapitalismem v jeho předválečné podobě či v jeho lepším "tatscherovském vydání", charakterizovaném - dodávám já - tunelováním bank a podniků, únikem miliardových částek na daních, nájemnými vraždami konkurentů, korupcí, "neznalostí špinavých peněz" a uplatňováním zásady, že v podnikání je dovoleno vše, co není zákonem přímo zakázáno. Představitelé velké části nově nastupující politické garnitury občanské společnosti, orientující se na přechod k tržnímu hospodářství bez přívlastku, se však obávali, že reformní tradice roku 1968 vyzvedne do popředí socialisticky orientované osobnosti, které budou překážet v odstraňování socialistických vztahů. A to byl - vedle řady jiných - hlavní důvod, aby kromě nejrůznějších pokusů o "přepracování" historie Československa podle svých představa potřeb, "vygumování" historie reformního procesu 1968 a jeho odkazu rozpoutali postupně masivní až hysterickou dehonestující kampaň proti dědictví Pražského jara a jeho nositelům, zvláště A. Dubčekovi. S cílem vytěsnit reformní představitele z politického života. Přímo klasický příklad. Když se rozhodovalo o tom, kdo bude předsedou rekonstruované české vlády, večer před rozhodnutím ekonom Věněk Šilhán, zakládající signatář Charty 77, zakládající člen Klubu Obroda a pochopitelně významný reformista a organizátor mimořádného "vysočanského" 14. sjezdu KSČ v srpnu 1968, jakož i zástupce A. Dubčeka v době jeho internace a jednání v Moskvě, uléhal ke spánku jako hlavní a snad i jediný kandidát. Ale když se ráno probudil, zřejmě si nestačil ani pořádně protřít oči, bylo vše jinak. Neboť jakési úzké grémium OF, jehož vedení převzal po odchodu V. Havla na Hrad, Petr Pithart, z večera do rána rozhodlo, že předsedou české vlády bude - Petr Pithart. Tato neočekávaná a náhlá změna nutně vyvolává otázku. Kdopak asi stál za rozhodnutím o této změně? Byl to sám první muž republiky, či dokonce jeho nejvlivnější rádce Pavel Tigrid?
Do toho se navíc prosadily obavy nové - zvláště pravicové - politické reprezentace a stoupenců tržního hospodářství - že staré struktury ovládnou hospodářské pozice. Tyto obavy vyvolaly kampaň za vyrovnání se s minulostí, kampaň za debolševizaci. A probleskujícímu hrubému antikomunismu požehnal i V. Havel svým projevem z 21.8.1990... Antikomunismus dostal požehnání a oprávněný požadavek očisty veřejného života se postupně stával účelovým nástrojem politického zápasu. Nálepka "kryptobolševika" se stala cejchem, vypalovaným každému, kdo se postavil proti primitivním frázím pravice o "trhu bez přívlastku".
Na tuto situaci reagoval Dubček v kritickém parlamentním projevu 30.10.1990. Charakterizoval situaci "jako bychom vystoupili z příjemného snění do skutečnosti, která je o mnoho tvrdší, nemilosrdnější a s lítostí musím říci i bezohlednější, nesnášenlivější a někdy i dost nevraživější..." Připomíná původní dobré úmysly povznést naši zemi. "Je ovšem nutné zamyslet se nad tím, do jaké Evropy směřujeme a jakými musíme být sami, abychom se stali rovnoprávnými a plnohodnotnými členy Evropského společenství". Poté zdůrazňuje: "Měl jsem příležitost poznat, co je pro současnou Evropu hlavní a rozhodující. Je to demokracie, chápaná nejen jako organizace společnosti a států, ale v daleko hlubším smyslu jako názor na život společné existence jednotlivce a celé společnosti. Demokracii chápou vyspělé evropské země jako shodu lidí, v níž je vyjádřen společný zájem o osud celé společnosti. Proto ji charakterizují takové hodnoty jakými jsou svoboda, tolerance, snášenlivost a samozřejmě lidskost".
Kriticky se vyslovil k separatistickým snahám, národnostní a rasové nesnášenlivosti, politické nevraživosti, pomstychtivosti, nenávisti a psychóze, což nejsou dobří rádcové na cestě do Evropy.
Jako druhý příklad zahraničně politické aktivity zkušeného politika je postoj A. Dubčeka k řešení československo-německých vztahů. Když byla V. Havlovi na podzim 1989 udělena cena německých knihkupců, v dopise do Frankfurtu ještě jako
disident m.j. napsal: "Já osobně stejně jako mnozí mí přátelé - odsuzují vyhnání Němců po válce. Považoval jsem to vždy za nejhlubší nemorální čin, který způsobil Němcům, ale snad v ještě větším měřítku Čechům samotným, jak morální, tak také materiální škody". Když prezident Weizsäcker před vánocemi 1989 citoval tento Havlův názor, V. Havel své stanovisko na dotaz televizní moderátorky zopakoval.
Tato jednostranná omluva vyvolala u nás šok a nesouhlas drtivé většiny obyvatel, včetně Občanského fóra. Mimo jiné i proto, že přišla poté, co předseda bavorské vlády Streibl vyzval čs. vládu, aby se za vyhnání omluvila a na německé straně vyvolala očekávání, že se dočkají nějakého odškodnění.
Samozřejmě, že ani Dubček, který naopak varoval před rekriminacemi v mezinárodních vztazích, s touto jednostrannou omluvou nesouhlasil. O jeho politické zkušenosti jako mezinárodně uznávaného politika svědčí i společné prohlášení A. Dubčeka a předsedkyně německého Bundestagu Rity Süssmuthové v průběhu jednání parlamentních delegací v dubnu 1991. Vyzývají v něm všechny čestné a poctivé lidi obou našich zemí a všech zemí světa ke spolupráci a snášenlivosti, aby nastupující generace mohla naplnit dávný sen o sjednocení Evropy:
"Nesmírné utrpení národů našich zemí za minulé války, včetně utrpení a ztráty vlasti těch, kteří byli na obou stranách vyháněni, nebo vysídleni, budiž mementem a výzvou k přátelským vztahům mezi lidmi obou našich států, ke vztahům očištěným od vznášení sporných nároků a naplněných vzájemnou nedůvěrou. Ke vztahům porozumění a naděje, přinášejícím usmíření a rozkvět do srdce Evropy".
Během této návštěvy se Dubček setkal i s W. Brandtem a společné jednání přispělo, po dalších složitých jednáních, v říjnu 1991, k podpisu Československo-německé smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, i když - pravda nestalo se tlustou čárou za minulostí.
Uvedené příklady však ani zdaleka nevystihují význam a obrovskou zahraniční politickou aktivitu A. Dubčeka jako předsedy Federálního shromáždění. Proto několik základních statistických údajů.
Za dva a půl roku, kdy byl v této funkci, absolvoval více než 25 zahraničních návštěv: Francii, Španělsko, Itálii, Rakousko, Holandsko, Anglii, USA, Kanadu, Spolkovou republiku Německo, Severní Irsko, Austrálii, Nový Zéland, Japonsko, Rusko, Turecko, Norsko, Švédko, Finsko, Dánsko, Švýcarsko. Tam všude byl přijímán nejvyššími představiteli, s nimiž jednal v zájmu Československa o hospodářské spolupráci, o otázkách demokratické Evropy a dalších problémech. Doma, v Československu, na půdě FS osobně přijal a jako předseda FS jednal s představiteli 36 zahraničních návštěv. Z celkového počtu 56: s maďarským prezidentem A. Gonczem, předsedou poslanecké sněmovny Belgie Ch.F. Nothambem, generálním tajemníkem NATO M. Wörnerem, francouzským prezidentem F. Mitterandem, britskou premiérkou M. Tatcherovou, předsedou Evropské komise J. Delorsem, prezidentem USA G. Bushem, předsedou Evropského parlamentu B. Cresoa, předsedou rakouského parlamentu H. Fischerem, ministerským předsedou Itálie G. Andreottim, mexiským prezidentem Carlos de Cortari, prezidentem polské republiky L. Walesou, prezidentem SRN R. van Weiszäckerem, italským prezidentem F. Cossigou, předsedou španělské vlády F. Gonzálesem a řadou dalších osobností.
Se všemi jednal o hospodářské, politické a další spolupráci, o problémech evropské demokracie a dalších otázkách, "zajímajících obě strany". Jeho aktivity výrazně přispěly k posílení kreditu a zahraničně politickému postavení Československa.
Lze však litovat, že - ke škodě naší země - Dubčekovy iniciativy nebyly dostatečně využity, přestože Dubček "otevíral dveře" i tam, kde pro ostatní byly většinou zavřené. Bylo tomu tak hlavně proto, že Dubček odmítal a nesouhlasil s tržním systémem bez přívlastku, že nesouhlasil s lustračním zákonem, neboť porušoval lidská práva a byl v rozporu se zákony, že do poslední chvíle byl proti rozdělení republiky a hlavně, byl představitelem reformního procesu roku 1968, který chtěla pravice, zvláště ODS, vygumovat z historie Československa a jeho představitele vytěsnit z politického života. Proto byly proti Dubčekovi vedeny nejrůznější útoky včetně policejního podrazu s cílem odstavit jej z funkce předsedy Federálního shromáždění.
O přehlíživém postoji V. Havla k A. Dubčekovi a parlamentu vůbec svědčí m.j. i následující skutečnost: Když se V. Havel vydal 19. února 1990, jako prezident na několikadenní triumfální návštěvu USA v čele neobvykle početné čs. delegace, nepovažoval za vhodné zařadit do ní ani A. Dubčeka jako předsedu FS, ani předsedu slovenské vlády, ale jako reprezentanta Slováků si vybral předsedu federální vlády M. Čalfu, dlouholetého funkcionáře Husákova normalizačního režimu, jemuž vděčil za své snadné zvolení prezidentem.
Vyznavači divokého tržního kapitalismu nebyli s to pochopit či uvěřit, že A. Dubček se již "protrpěl" k pochopení tržního hospodářství jako jediné alternativy, avšak s přívlastkem "sociálního". A hlavně, oni nebyli s to pochopit či uvěřit, že A. Dubček chápal politiku jako veřejnou službu, jako ideově orientovanou činnost ve prospěch národa a státu, a že tato služba měla u něho přednost před úzce stranickými hledisky a zájmy.
První náznak příštích protidubčekovských útoků se objevil již v lednu 1990. Jakýsi novinářský elév, který se v roce 1968, kdy byl A. Dubček prvním mužem Pražského jara, teprve "vyklubal" na svět, se ve svém článku, otištěném ve druhém čísle lednových Studentských listů pod šifrou "bob" velice podivoval, jak to, že cenu A. Sacharova za mír obdržel A. Dubček a nikoliv V. Havel, jak on očekával. Neboť podle něj A. Dubček 20 let normalizace úporně mlčel a prý teprve v závěru toto mlčení přerušil "několika exkluzivními rozhovory a na prahu revoluce podpisovou akcí"...(?) Říká se sice, že nevědomost hříchu nečiní. Na toto mladické fanfarónství mladého autora a předobraz příštích útoků proti A. Dubčekovi rychle reagoval Dubčekův tajemník Oldřich Jaroš v interview, otištěném v únorovém čísle časopisu Evokace.
Jsem přesvědčen, že jako autor tohoto výkladu jsem jednoznačně prokázal, že všechna stará i novější tvrzení o Dubčekově mlčení jsou výsledkem neznalosti nebo záměrnou pomluvou.
S prvním útokem proti Dubčekovi v červnových parlamentních volbách v roce 1990 vyrukovali představitelé politické ministrany s jepičím životem, Liberálně demokratické strany E. Mandler a B. Doležal. Otevřeně vystoupili proti politické dohodě, aby do funkce předsedy Federálniho shromážděni byl zvolen A. Dubček. Dubčekova volba do této funkce však byla jednoznačná.
Postoj E. Mandlera a B. Doležala k A. Dubčekovi nepostrádá značné pikantnosti. V listopadových dnech 1989, jako představitelé opozični skupiny Československé demokratické iniciativy to byli m.j. oni, kdo navrhovali, aby to byl A. Dubček a reformisté spolu s V. Havlem a zástupci opozičniho hnuti, kdo povede jednání s vládou L. Adamce o vytvořeni vlády občanského soužití. "Na základě kvalifikovaného jednáni by taková vláda měla být sestavena nejen z nezkompromitovaných osob dosavadniho režimu a zástupců ostatních stran Národní fronty, ale také z představitelů vedeni z roku 1968 a především z Občanského fóra v čele s V. Havlem", uvádějí ve svém prohlášeni z 26.11.1989. Uběhlo však sotva několik měsíců a z politických lídrů LDS se stali zaryti odpůrci A. Dubčeka, což jim zůstalo i poté, kdy jako politikové totálně selhali. A E. Mandler v následné době představoval nejen "zásadního" kritika A. Dubčeka, aniž by projevil sebemenší zájem o seriózní seznámeni s dostupnou dokumentaci, ale zároveň se stal náruživým obhájcem a hlasatelem názorů a požadavků sudetoněmeckého Landsmanschaftu.
Tak, jak se Občanské fórum i Verejnost proti násiliu postupně rozpadaly a čs. společnost se diferencovala a vyhraňovala v četných politických stranách, narůstala i kritika a útoky proti reformistům z roku 1968 a zvláště proti A. Dubčekovi. Uběhlo sotva několik hodin po odjezdu britské premiérky M. Tatcherové z oficiální návštěvy
v Československu. Při niž ve vystoupení v parlamentu vysoce ocenila Pražské jaro a A. Dubčeka, když 19. září 1990 poslanec V. Sláma neobyčejně ostře odsoudil Pražské jaro jako "vyřizování účtů červených mezi růžovými" a zpochybnil heslo socialismu s lidskou tváří. Dubčekova reakce na toto vystoupeni byla ještě přijata s potleskem.
Návrh poslance P. Bratinky z řijna 1990, podrobit morálně politickému a právnímu zkoumáni minulých 42 let, a na něj navazující návrhy a jednáni o přijeti lustračního zákona z počátku roku 1991, se staly předzvěsti dalších akci proti reformistům a Dubčekovi. Lustračním zákonem, odsouhlaseným parlamentem 26.3.1991 přes Dubčekovo varováni, byl vypuštěn džin z láhve a z lustraci se stal prvořadý problém.
První velké kolo útoků proti Dubčekovi odstartoval mluvčí prezidenta V. Havla M. Žantovský vykonstruovaným tvrzením z 14.3.1991 o vytváření jakési koalice reformních komunistů z roku 1968 se současnými komunisty a separatisty na Slovensku. A sotva lze věřit, že M. Žantovský vystoupil s tímto obviněním bez vědomí prezidenta. Následuje útok poslance V. Bendy v Mladé frontě Dnes, když označil reformátory z roku 1968 za překážku další demokratizace a na prvním místě jmenoval A. Dubčeka. Do tohoto pravicového "koncertu" se zapojil i poslanec D. Kroupa a zaútočil proti Dubčekovi oživením Biľakova obvinění Dubčeka z údajných plánů na výstavbu koncentračních táborů v roce 1968.
Další kolo zápasu o odvolání Dubčeka z funkce předsedy FS zahájil 23. června 1991 předseda poslaneckého klubu ODS F. Houška dopisem Dubčekovi s výzvou, aby na funkci rezignoval.
Nepovažuji za nutné pokračovat ve výčtu jednotlivých konkrétních útoků proti Dubčekovi a reformistům. Zájemce o tato fakta odkazuji na publikaci Huberta Maxy: A. Dubček. Člověk v politice (1990-1992). Já se v dalším výkladu omezím jen na několik nejzávažnějších z nich.
24. června 1991 přinesly Lidové noviny rozhovor jejich moskevského zpravodaje J. Štětiny s maršálem D. Jazovem - ministrem obrany SSSR - k srpnovým událostem roku 1968. Tento rozhovor se konal v den, kdy poslední transport sovětských vojsk, která 20. srpna 1968 zahájila okupaci naší republiky, odjížděl z Československa. Maršál Jazov m.j. opakoval v tomto rozhovoru staré tvrzení, že vojska varšavské pětky "vstoupila" tehdy do Československa na jakési pozvání. A na otázku zpravodaje, zda ze strany sovětské armády nehrozí v současné době převrat proti vedení M. Gorbačova, tuto možnost kategoricky popřel a dodal: "Chápejte, my jsme dnes v takové situaci, v níž není třeba žádného převratu. Vše lze udělat ústavní cestou". A celý svět se za několik dnů přesvědčil o tom, jak si vlastně soudruh maršál tento ústavní postup představuje...
Jako členové Komise vlády pro analýzu událostí let 1967-1970 (A. Benčík, V. Kural i J. Navrátil) jsme ale považovali tentokrát za nutné reagovat na maršálovo tvrzení, že srpnová invaze varšavské pětky do Československa nebyla ozbrojenou intervencí – agresí, ale „vstupem vojsk se souhlasem (čs.) vedení“. Tenkrát jsme ještě v Komisi vlády neměli k dispozici fotokopie autentických "zvacích" dopisů vlastizrádců (V. Biľaka, D. Koldera, A. Indry, A. Kapka a O. Švestky). Měli jsme ale spolehlivě zdokumentováno, že nepatrná skupina tzv. "zvatelů" byla cílevědomě organizována a podněcována předevšim pracovniky sovětského velvyslanectví v ČSSR či jiných sovětských, resp. východoněmeckých a polských orgánů. A že žádný vedoucí stranický a státni - ústavni orgán Československa pozváni neučinil, ba právě naopak, vojenskou intervenci odsoudil jako agresi.
V našem prohlášeni ze 6. července 1991, uveřejněném v Obraně lidu pod titulkem Vážený pane maršále, jsme m.j. vyslovili obavy ze zpochybňováni věrohodnosti prohlášeni sovětské vlády z prosince 1989 o neopodstatněnosti, jednostrannosti a chybnosti srpnové intervence. A dále jsme uvedli: "Podle vaší logiky nebyla zřejmě okupace Československa fašistickým Německem agresi, nýbrž jen vstupem vojsk. Ani tehdy se přece naše národy nepostavily na ozbrojený odpor, neboť vedeni jej považovalo za nesmyslný... obdobně jako naši představitelé před třiadvaceti léty. Nevíte, nebo nechcete vědět, že i následující jednáni mezi československou a sovětskou stranou probíhala ve stínu tanků, děl a letadel "silnějšiho bratra"?
"Je velice znepokojujíci, když člověk velicí jedné ze dvou nejmodernějších armád světa pronáší bez znalosti elementárních faktů z historie natolik kategorické soudy o osudu jiných národů". A neni bez zajímavosti - dodávám nyní - že stejný termín jako Jazov (vstup vojsk) použivali za druhé světové války Němci: Einmarsch.
20. srpna 1991 - na den přesně 33 let od srpnové intervence 1968, byl celý svět šokován zprávou o pokusu konzervativní skupiny sovětských komunistů o státní převrat, o svrženi prezidenta SSSR M. Gorbačova. Včele osmičlenného tzv. Státního výboru pro výjimečný stav byl viceprezident G. Jazov a v seznamu členů tohoto výboru se objevilo i jméno maršála Jazova. Svět byl znepokojen, zvláštní telefonní linky mezi představiteli jednotlivých zemi byly v plné permanenci a zprávy o vývoji situace v Sovětském svazu řadu dni zaplňovaly stránky tisku, obrazovky televizorů i rozhlasové vlny. Diky rozhodnosti prezidenta Ruské federace Borise Jelcina, který se okamžitě postavil pučistům na odpor, se podařilo tento pokus po několika dnech za dramatických okolností, ale bez velkého krveprolití zlikvidovat. M. Gorbačov se mohl znovu ujmout své funkce.
V prvních hodinách a dnech ještě nevyjasněné situace v Sovětském svazu, která pochopitelně znepokojila a rozčeřila politickou hladinu i v Československu, se u nás našel člověk, který se rozhodl využit situace, a jako onen biblický Jidáš zradil svého "Mistra". Ne ovšem za pouhých 30 stříbrných, ale za přislib představitelů čs. pravice, že po odstoupeni "Mistra" zasedne na jeho vedoucí postaveni. Byl to M. Šútovec, místopředseda předsednictva Federálního shromážděni. Využil nejasné situace v nepřítomnosti A. Dubčeka, který odjel do Itálie, aby zde převzal čestné občanství od řady italských měst, a obvinil ho z neochoty svolat okamžitě po zprávě o protigorbačovském puči předsednictvo FS k zaujetí stanoviska a ze sympatii k pučistům. V zápětí se k tomuto obviněni připojil poslanec V. Benda s nehorázným tvrzením, v němž onačil tento údajný postoj A. Dubčeka a P. Rychetského za alibismus a opatrnictví ústavních činitelů, v němž prý zjevně kalkulovali s vítězstvím ruských komunistů a s připadnou spoluprací s nimi. Navíc se M. Šútovec ve svém vystoupeni na tiskové konferenci VPN v pondělí 26. srpna 1991 zmínil o jakési vysoce postavené osobnosti slovenské politiky, která prý si chodila pro instrukce od generálů KGB až do Kyjeva, aniž by však o tom podal sebemenší důkaz.
Jaká je však skutečnost?
V rozhovoru pro Občanský deník z 28. srpna 1991 se M. Šútovec kroutil jako žížala: "Mně se o tom těžko mluví, protože jak víte jsem do této záležitosti sám namočen jako možný kandidát na tento post. Mohu říci jen tolik, že mi pan Dubček dokonale otrávil prázdniny". Ale nejen pan Dubček mu otrávil prázdniny. Občanský deník, Rolnické noviny, Smena, Doma a další tisk přinesly řadu článků, které jednoznačně prokázaly lživost Šútovcova tvrzeni a skutečné cíle jeho akce.
Lživost Šútovcova, ale také Bendova tvrzeni odhalil vzápětí i mistopředseda FS. Zd. Jičinský v Aktualitách slovenské televize, kde prokázal, že o terminu porady předsednictva FS k situaci v SSSR bylo rozhodnuto za přítomnosti Šútovce a že nikdo z přítomných žádný dřívější termin nenavrhoval. Totéž potvrdil v Mladé frontě Dnes i předseda Sněmovny lidu R. Battěk a potvrdil, že A. Dubček jako předseda FS nic nezanedbal, a přes svůj kritický postoj k Dubčekovi prohlásil, že "z hlediska zájmů společnosti nepociťuje potřebu tuto otázku (tj. odvoláni A. Dubčeka) nastolovat“.
Nejpřesvědčující důkaz o tom, že vystoupení M. Šútovce a V. Bendy byla jen špinavou intrikou čs. pravicových sil k odstranění A. Dubčeka z postu předsedy FS, dodal člen předsednictva FS Věněk Šilhán. Svědectví o tom podal i po letech v listopadu 2001 na konferenci k 80. výročí narození A. Dubčeka. Shodou okolností se tehdy v roce 1991 ocitl v Moskvě již v prvních dnech protigorbačovského puče, a to jako člen jedné komise OSN pro hospodářství. Cestou z letiště Šeremetěvo na čs. velvyslanectví potkával kolony tanků a obrněných vozů. Když zjistil, že čs. velvyslanec R. Slánský je kdesi na Dálném východě, spojil se s Prahou, aby zjistil stanovisko čs. politických kruhů, zvláště vedení parlamentu k událostem v Sovětském svazu. A tehdy dostal obsáhlý telegram podepsaný A. Dubčekem. Byl adresován ruským poslancům a prezidentovi Ruské federace B. Jelcinovi do tzv. Bílého domu, centra obrany proti pučistickým politikům, maršálům a generálům. Dubčekův telegram začínal připomenutím roku 1968 a okupace Československa sovětskou armádou, větou, že ví, co jsou to ruské tanky v ulicích. A končil velice jednoznačně: "Chceme, abyste věděli, že stojíme na vaší straně".
V. Šilhán telegram rychle přeložil a odnesl do Bílého domu jeho adresátům. Když se po několika dnech vrátil do Prahy a dověděl se o špinavých pomluvách A. Dubčeka, byl šokován. Požádal proto o vystoupení v televizi. Po počátečním odmítnutí dostal přece jen možnost vystoupit v živém vysílání, v němž lživé zprávy o Dubčekovi dementoval m.j. i citováním jeho telegramu obráncům moskevského Bílého domu.
Po tomto debaklu protidubčekovského "puče" se (ne) poučená pravice rozhodla vrátit k původní, široce založené kampani proti reformistům, osmašedesátníkům, pod heslem debolševizace. Osobnost A. Dubčeka při tom samozřejmě zůstávala v centru pozornosti. V. Klaus, jako předseda ODS, se dal již koncem srpna 1991 slyšet v Radiožurnálu, že A. Dubček stojí ideologicky na jiné straně "barikády" než většina české a slovenské společnosti a že tudíž není správné, aby stál v čele parlamentu, neboť jej nereprezentuje. Pod heslem debolševizace prosazovala česká pravice všeobecné čistky, skryté pod pojmem lustrace. A osvědčení harcovníci pravice jako typ podléhající lustraci uváděli A. Dubčeka. Hysterické volání řady pravicových poslanců po nediferencované očistě "debolševizací" dosahovala takové intenzity, že i prezident V. Havel považoval za nutné zchladit jejich hlavy, rozpálené touhou po pomstě a využít debolševizace jako klacku na nepohodlné oponenty. Nakonec však V. Havel lustrační zákon 18. října podepsal, zatímco A. Dubček, poučen již z roku 1969 nešťastným podpisem "pruglpatentu", lustrační zákon podepsat odmítl. Mezitím dalo sobě opět vědět další poslanec ODS, M. Macek, který v rozhovoru s reportéry slovenské Smeny Doma 16. září 1991 zdůvodňoval, proč ODS vyzvala A. Dubčeka k odstoupení. K tomu dodávám, že většina parlamentních stran tuto výzvu ODS odmítla, resp. tento návrh nepodpořila.
U jedné z nejnechutnějších protidubčekovských intrik významně asistoval poradce prezidenta Havla Pavel Tigrid.
21. listopadu 1991 se na Václavském náměstí konal výroční občanský mítink. Moderovala jej známá hlasatelka z roku 1968 Kamila Moučková. Prezident Havel pozval na tento mítink i A. Dubčeka. Když ale chtěl Dubček reagovat na vulgární útok mladého poslance ODS V. Malého na svoji adresu, P. Tigrid mu hrubým způsobem ve vystoupení zabránil. A to i v přítomnosti V. Havla. Vedoucí prezidentské kanceláře sice poté donesl Dubčekovi omluvný dopis, ten ale nebyl nikdy zveřejněn, zatímco statisíce Pražanů byly svědky vulgárního útoku proti Dubčekovi i nekulturního zákroku P. Tigrida.
Útoky a podrazy proti Dubčekovi a reformistům pokračovaly i v následujících měsících. A vyvrcholením protidubčekovského tažení byla ostudná akce Státní bezpečnosti na jaře roku 1992, akce mezinárodních rozměrů, načasovaná k nadcházejícím volbám.
V pozůstalosti Dubčekova tajemníka, O. Jaroše, při jejím pořádání, byl objeven záznam protokolárního výslechu A. Dubčeka orgány ministerstva vnitra z 5.2.1992. Na sedmi stránkách je zde zaznamenána Dubčekova dobrovolná výpověď k událostem roku 1968. Z obsahu: k cílům pražského jara, ke stanoviskům Moskvy a varšavské pětky, k příčinám srpnové intervence, k protiintervenčnímu prohlášení, proč nebyl dán pokyn k ozbrojenému odporu, k důvodům podpisu moskevského protokolu a k dalším otázkám. Je pravděpodobné, že tento výslech a svou výpověď před orgány FMV považoval tehdy A. Dubček za součást širší akce, při níž byla podrobena výslechům celá řada vedoucích činitelů z roku 1968, jako např. V. Biťak, A. Indra a další. Avšak následující události dávají výslechu A. Dubčeka zcela jinou dimenzi.
Koncem května 1992 se konal v Postupimi kongres k problematice německé minulosti a způsobů jejího překonávání. Z české strany se kongresu účastnil historik a člen Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967-1970 V. Kural. A stal se svědkem toho, jak prezident R. von Weizsacker ve svém vystoupení k německé problematice spontánně připomenul nedávný případ, kdy se pražská policie dožadovala jeho projevů, zřejmě k tomu, aby je použila proti Dubčekovi. Z emotivního vystoupení prezidenta bylo zřejmé, že se cítil velice dotčen, že měl být zneužit k diskriminaci člověka, s nímž se již několikrát setkal a jehož - jak zdůraznil - si velice váží. Vyslovil nepochopení, že člověk, který rozpoznal nutnost reforem, má být nyní podle tzv. lustračního zákona vyřazen z politického života. A doslova řekl, že svět by měl pociťovat vděčnost k reformátorům, kteří iniciovali a podpořili proces, který vedl k osvobození těchto národů z totality, i když' pro své přesvědčení - a to je Dubčekův případ - trpěli perzekucí. Stejné stanovisko zaujal i hlavní řečník kongresu, místopředseda SPD W. Thierse, který nechápal, proč člověka, těšícího se nesporné autoritě ve světě i mezi Němci samotnými, se doma snažíme pošpinit, místo toho abychom ho využili k prospěchu své země.
Dubček neměl zatím o celé záležitosti ani tušení. Dověděl se to až z oficiálního diplomatického dotazu německé strany, co znamená žádost Správy Federálního policejního sboru o záznamy projevů prezidenta R. von Weizsackera, při vyšetřování "oznámení občanů", týkajících se veřejné činnosti čs. představitelů. A pochopitelně - Dubčeka informoval i V. Kural.
Mezitím se vyšetřovatel Federálního policejního sboru pplk. Faltus obrátil na ředitele ČTK Petra Uhla se žádostí o poskytnutí dokumentů k činnosti A. Dubčeka v roce 1968. P. Uhl však jeho žádost kategoricky odmítl a označil ji za provokaci. Předseda vlády M. Čalfa označil sice jeho reakci za nepřiměřenou, ale současně k záležitosti prošetřování A. Dubčeka uvedl: "Nebyla to šťastná záležitost z hlediska federálního ministerstva vnitra. Shodou okolností jde o vyšetřovatele policejního sboru, za kterého jsem se musel již jednou omlouvat v souvislosti s otevřeným dopisem Zdeňka Mlynáře, který byl nařčen z vlastizrady..." A jako autor této stati a člen Komise vlády k tomu dodávám, že jsem měl možnost přesvědčit se o silné protidubčekovské podjatosti pplk. Faltuse při přebírání výslechových protokolů V. Bil'aka, A. Indry a dalších pro potřeby Komise... Rovněž dodávám, že pplk. Faltus dobře věděl, že materiály, které požadoval od ředitele ČSTK jsou uloženy v archivu Komise vlády... A je snadné si domyslet, proč si je nevyžádal zde.
Když se A. Dubček dověděl, že v souvislosti s prověřováním "oznámení občanů", týkajících se veřejné činnosti a projevů některých čs. představitelů, bylo kolem něj jako předsedy Federálního shromáždění a jeho postojů k lustračnímu zákonu zahájeno policejní šetření, pochopitelně vystoupil s kategorickým protestem v rozhovoru pro Tiskovou kancelář Slovenské republiky, který pak přetisklo i Rudé právo z 25. května 1992:
"Začlenění výroků dokonce prezidenta SRN Richarda von Weizsackera do přešetřování podnětu dává tušit, kam až sahá "práce" FMV, FBIS i Federálního policejního sboru...
Domnívám se, že kompetentnost příslušníků orgánu by měla sahat až potud, aby se dalo předpokládat, že z vlastni pravomoci věc podávaného podnětu posoudí a bude to kvalifikovat jako akt dalšího řízeni vůči ústavnímu činiteli - předsedovi FS nebo hlavě státu jiné spřátelené země... Nedomnívám se, že by takovýto podnět začal bez předběžné konzultace... S potěšením jsem si v tisku přečetl, že ředitel odboru prokurátorského dozoru Generální prokuratury ČSFR, pan Nechanický, se o celé aféře dověděl až z Rudého práva. To také o něčem svědčí..."
,
V dalším výkladu svého stanoviska bere v ochranu postoj ředitele ČSTK, uvádí některé obdobné případy neopodstatněných zásahů bezpečnostních orgánů a konstatuje: "Domnívám se, že FMV, FBIS nebo Federální policejní sbor zachází příliš daleko, což m.j. vyvolává vážné pochyby o nestrannosti a vnáší obavy do společnosti." V závěru svého vystoupení konstatuje a varuje, že postup proti němu svědčí o tom, kam vývoj směřuje od původní ideje něžné či sametové revoluce. "Jestli něco ohrožuje demokracii a budování právního státu, pak to může být jen kurs těch, kteří opouštějí ideu zrodivší toto hnutí. Působení FMV a FB/S, jestli se opět stane státem ve státě, může být toho předzvěstí". Končil konstatováním, že je jasné, proč si Federální policejní sbor (či spíše jeho šéfové) dovolil proti němu takový postup: "A proč ne. Vždyť za necelé dva týdny jsou volby."
A já k tomu nyní dodávám, že tehdejším ministrem vnitra byl Ján Langoš a jeho prvním náměstkem Jan Ruml...
Protože celý tento nechutný politický podraz proti Dubčekovi se nás, historiků a členů Komise vlády, kteří jsme měli možnost se důkladně seznámit se skutečnou rolí A. Dubčeka v procesu Pražského jara, velice dotýkal, rozhodli jsme se k veřejnému protestu.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 380. publikaci určenou pro vnitřní potřeby českých národních organizací. Praha, říjen 2011.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz