V euforii jednostranných oslav "sametové" revoluce v roce 2009 se na adresu reformistů a hlavně A. Dubčeka, místo ocenění jejich role v této "sametové" revoluci, ozývaly i hlasy kritické, až dehonestující.
A jak jsem již uvedl v předchozích kapitolách, prim v tomto "koncertu" hraje Petr Pithart. Čtenář se dokonce může v nejnovějších publikacích dočíst, že A. Dubček ve své funkci předseda FS údajně prokázal svoji neschopnost.
Nuže, co říkají fakta, jaká je či byla skutečnost?
V posledních týdnech května a června roku 2004 žila naše společnost událostmi kolem našeho vstupu do Evropské unie. Událostmi, v nichž ovšem nechybějí ani nejrůznější nedorozumění, spory, hádky i podrazy, což bohužel patří k politickému soupeření, k zápasům o mocenské pozice. Přitom si však u nás doma nikdo nevzpomněl na člověka a politika, který stál u zrodu našeho dlouholetého snažení o plnoprávné začlenění se do demokratické Evropy.
Nejstarší evropská univerzita v italské Bologni (1088) připravila v listopadu 2003 - k 35. výročí Pražského jara, k 15. výročí udělení čestného doktorátu a ke 13. výročí autohavárie a úmrtí A. Dubčeka - výstavu dokumentů pod názvem: "Alexander Dubček, Itálie, Evropa". A na pozvánce rektora univerzity k jejímu otevření, Pier Uglo Calzolariho - v rámci pravidelného zahájení akademického roku - jsem si mohl přečíst toto sdělení:
"Bolognská univerzita chce, při příležitosti rozšiřování Evropské unie o deset zemí, mezi nimiž i Slovensko, nabídnout postavu Alexandra Dubčeka jako symbol evropského směřováni, které země střední Evropy vždy hluboce vnímaly. Právě pojem "společného evropského domu", kde hranice mezi státy jsou něco, co je spojuje a ne rozděluje, byl jádrem projevu A. Dubčeka v listopadu 1988 na Univerzitě v Bologni při příležitosti převzetí čestného doktorátu.
Představení osoby A. Dubčeka v tomto historickém kontextu, mezinárodni vyznamenáni po roce 1989, zejména cena A. Sacharova a vzpomínka, která přetrvává od jeho smrti v roce 1992, budou předmětem výstavy "Alexander Dubček, Itálie, Evropa".
O významu a vážnosti celé této akce svědčí i skutečnost, že se jí zúčastnila vedle studentů, profesorského sboru řady italských univerzit, představitelů města a regionu - i řada italských a evropských celebrit, jako např. kardinál Giacomo Boffi a zvláště pak předseda Evropské komise Romano Prodi a předseda Evropského parlamentu Renzo Imbeni.
Tato akce je m.j. současně dokladem, že v zahraničí (a nejen v Itálii) se reformnímu procesu Pražského jara i jeho představitelům dostává podstatně vyššího ocenění než na domácí půdě. Ocenění za jejich přínos k úsilí o integraci evropských zemí na bázi demokracie, humanity a sociální spravedlnosti. Je to také důkaz, že jejich inspirativní hodnota ani v soudobém světě nepominula. Tato akce je také dokladem spravedlivého oceněni role prvního muže Pražského jara i jeho úsilí - po porážce PJ - v letech následujících, v období husákovské normalizace, v sametové revoluci i po jejím vítězství, až do nešťastné autohavárie 1. září 1992 a jeho úmrti v listopadu téhož roku.
Když se koncem prosince 1989 A. Dubček ujal funkce předsedy Federálního shromážděni, jako zkušený politik dobře věděl, že základním smyslem transformačních změn nemůže být pouze odstranění minulé moci, ale především pozitivní opatření pro budoucnost. A ve svém prvním televizním vystoupeni 6. ledna 1990 k problematice změn společenského systému m.j. zdůrazňoval:
- dnešní doba klade důraz na to, co nás sjednocuje. To však není možné vyjádřit jen zákonnými opatřeními,
- bez kvalifikované analýzy minulosti se nemůžeme dost dobře orientovat na cestě k demokratické a sociálně spravedlivé společnosti,
- varoval však před černobílým pohledem na minulost,
- že však hlavní důraz se musí položit na právo, morálku, tolerantnost, pocit lidské sounáležitosti.
"Všechny prastaré integrující prvky lidské společnosti musíme do naší společnosti vrátit".
V závěru svého vystoupení, v němž konstatoval konec studené války a ocenil zásluhy Gorbačova, Regana a Busche, se vyjádřil i k procesu evropské integrace:
"Proces evropské integrace má několik choulostivých bodů. Přimlouvám se za to, abychom i my postupovali velmi rozvážně. Budeme hledat cesty porozumění se svými sousedy a vše dělat pod zorným úhlem společných zájmů Evropy - bez emocí a rekriminací. Musíme udělat vše, abychom pomohli pokroku v evropské spolupráci". .
V následujícím programovém projevu ve Federálním shromáždění z 23.1.1990 nasměroval činnost parlamentu na čtyři základní úkoly:
1. dotvořit politický systém;
2. zajistit zabezpečení politických práva svobod občanů;
3. zajistit rozvoj naší ekonomiky;
4. upevnit mezinárodní postavení naší republiky. Což znamenalo především orientovat se na Evropský parlament a Radu Evropy. A to byla zvlášť významná parketa A. Dubčeka.
Jeho první zahraniční akcí v rámci jeho koncepce nasměrování Československa do
demokratické Evropy a jejích integračních struktur, byla žádost - dopis z 9.1.1990, adresovaná předsedovi parlamentního shromáždění Rady Evropy Andreasi Bjorckemu, že se Československo uchází o statut hosta Rady Evropy. O několik dnů později, ve dnech 14.-16.1.1990, byla Dubčekovi na zasedání Evropského parlamentu předána jeho předsedou Baronem Enriko Crespoa prestižní cena A. Sacharova za obranu lidských práv. Během zasedání pak A. Dubček vedl řadu rozhovorů s vedoucími představiteli parlamentu. Výsledkem jeho aktivity v tomto případě bylo přijetí Československa za řádného člena Rady Evropy. Slavnostního aktu přijetí 22.4.1991 se A. Dubček zúčastnil. Jeho kredit významně přispěl k tomuto úspěchu. Předseda parlamentního shromáždění Rady Evropy Andreas Bjorck jej uvítal slovy: "Velmi dlouho jsme na vás čekali a konečně jste tu".
Svůj projev na československém dnu ve Štrasburku zakončil Dubček svým životním krédem: "Žijme a konejme tak, aby nás hranice nerozdělovaly, ale spojovaly" .
Pokud jde o vlastní práci parlamentu, stačí zde uvést dvě fakta, dvě skutečnosti:
Hlavní vlna doplňování - rekonstrukce třísetpadesátičlenného parlamentu byla dokončena do 30. ledna 1990. Mezitím návrhy prezidenta Havla na změnu názvu státu a státních symbolů vyvolaly okamžitě prudkou česko-slovenskou polemiku o pojetí česko-slovenské federace a postavení Slováků v Československu. A V. Havel si již 25. února pospíšil s kritikou nejvyššího zákonodárného sboru, že ještě nerozhodlo přejmenování státu podle jeho návrhu z 23. ledna 1990. Ale zato se zastal Čalfovy vlády proti kritice, že ještě nepředložila program politické a ekonomické reformy.
Avšak o několik týdnů později, 8.5.1990, v projevu na schůzi Federálního shromáždění popravdě oceňuje výkon tohoto zákonodárného sboru, neboť za čtyři měsíce vedle své rekonstrukce stačil schválit 63 nových zákonů, včetně 13 ústavních.
Mezitím se ovšem vnitropolitická situace v Československu silně zkomplikovala. Statisícové davy demonstrantů v listopadové sametové revoluci na Václavském náměstí či na Letné zvonily klíči a provolávaly hesla "nejsme jako oni". Ale idea národního porozumění a smíření, vyhlášená Václavem Havlem, byla záhy opuštěna. Občanské fórum i slovenská Verejnost proti násiliu se začaly rychle diferencovat, vyhraňovat a rozpadat do řady různých politických stran. Začal zápas politických stran o místo "na slunci".
K listopadové "sametové revoluci" 1989 došlo v atmosféře rozpadu sovětského bloku a dezintegrace SSSR. Myšlenky socialismu spojené s jeho imperiální politikou byly totálně zdiskreditovány. Ale v Československu - na rozdíl od ostatních zemí sovětského bloku - vznikla v roce 1968 politicky zkušená reformně socialistická opozice, jejíž představitelé se pak stali součástí opozičních sil kolem Charty 77, Klubu za socialistickou přestavbu Obroda, či vystupovali samostatně jako Alexander Dubčeka. Jiří Pelikán, do srpna 1968 ředitel Československé televize a poté, po odchodu do italské emigrace, šéfredaktor levicových Listů v Římě, v článku "Mezinárodní souvislosti pražského jara a jeho odkaz pro dnešek" (Mezinárodní politika č. 7/1998) uvádí, že ani v Československu nezvítězil na troskách totalitního režimu západoevropský typ demokracie, ale spíše formace, jež se dá srovnávat s kapitalistickými poměry v 19. století nebo s kapitalismem v jeho předválečné podobě či v jeho lepším "tatscherovském vydání", charakterizovaném - dodávám já - tunelováním bank a podniků, únikem miliardových částek na daních, nájemnými vraždami konkurentů, korupcí, "neznalostí špinavých peněz" a uplatňováním zásady, že v podnikání je dovoleno vše, co není zákonem přímo zakázáno. Představitelé velké části nově nastupující politické garnitury občanské společnosti, orientující se na přechod k tržnímu hospodářství bez přívlastku, se však obávali, že reformní tradice roku 1968 vyzvedne do popředí socialisticky orientované osobnosti, které budou překážet v odstraňování socialistických vztahů. A to byl - vedle řady jiných - hlavní důvod, aby kromě nejrůznějších pokusů o "přepracování" historie Československa podle svých představa potřeb, "vygumování" historie reformního procesu 1968 a jeho odkazu rozpoutali postupně masivní až hysterickou dehonestující kampaň proti dědictví Pražského jara a jeho nositelům, zvláště A. Dubčekovi. S cílem vytěsnit reformní představitele z politického života. Přímo klasický příklad. Když se rozhodovalo o tom, kdo bude předsedou rekonstruované české vlády, večer před rozhodnutím ekonom Věněk Šilhán, zakládající signatář Charty 77, zakládající člen Klubu Obroda a pochopitelně významný reformista a organizátor mimořádného "vysočanského" 14. sjezdu KSČ v srpnu 1968, jakož i zástupce A. Dubčeka v době jeho internace a jednání v Moskvě, uléhal ke spánku jako hlavní a snad i jediný kandidát. Ale když se ráno probudil, zřejmě si nestačil ani pořádně protřít oči, bylo vše jinak. Neboť jakési úzké grémium OF, jehož vedení převzal po odchodu V. Havla na Hrad, Petr Pithart, z večera do rána rozhodlo, že předsedou české vlády bude - Petr Pithart. Tato neočekávaná a náhlá změna nutně vyvolává otázku. Kdopak asi stál za rozhodnutím o této změně? Byl to sám první muž republiky, či dokonce jeho nejvlivnější rádce Pavel Tigrid?
Do toho se navíc prosadily obavy nové - zvláště pravicové - politické reprezentace a stoupenců tržního hospodářství - že staré struktury ovládnou hospodářské pozice. Tyto obavy vyvolaly kampaň za vyrovnání se s minulostí, kampaň za debolševizaci. A probleskujícímu hrubému antikomunismu požehnal i V. Havel svým projevem z 21.8.1990... Antikomunismus dostal požehnání a oprávněný požadavek očisty veřejného života se postupně stával účelovým nástrojem politického zápasu. Nálepka "kryptobolševika" se stala cejchem, vypalovaným každému, kdo se postavil proti primitivním frázím pravice o "trhu bez přívlastku".
Na tuto situaci reagoval Dubček v kritickém parlamentním projevu 30.10.1990. Charakterizoval situaci "jako bychom vystoupili z příjemného snění do skutečnosti, která je o mnoho tvrdší, nemilosrdnější a s lítostí musím říci i bezohlednější, nesnášenlivější a někdy i dost nevraživější..." Připomíná původní dobré úmysly povznést naši zemi. "Je ovšem nutné zamyslet se nad tím, do jaké Evropy směřujeme a jakými musíme být sami, abychom se stali rovnoprávnými a plnohodnotnými členy Evropského společenství". Poté zdůrazňuje: "Měl jsem příležitost poznat, co je pro současnou Evropu hlavní a rozhodující. Je to demokracie, chápaná nejen jako organizace společnosti a států, ale v daleko hlubším smyslu jako názor na život společné existence jednotlivce a celé společnosti. Demokracii chápou vyspělé evropské země jako shodu lidí, v níž je vyjádřen společný zájem o osud celé společnosti. Proto ji charakterizují takové hodnoty jakými jsou svoboda, tolerance, snášenlivost a samozřejmě lidskost".
Kriticky se vyslovil k separatistickým snahám, národnostní a rasové nesnášenlivosti, politické nevraživosti, pomstychtivosti, nenávisti a psychóze, což nejsou dobří rádcové na cestě do Evropy.
Jako druhý příklad zahraničně politické aktivity zkušeného politika je postoj A. Dubčeka k řešení československo-německých vztahů. Když byla V. Havlovi na podzim 1989 udělena cena německých knihkupců, v dopise do Frankfurtu ještě jako
disident m.j. napsal: "Já osobně stejně jako mnozí mí přátelé - odsuzují vyhnání Němců po válce. Považoval jsem to vždy za nejhlubší nemorální čin, který způsobil Němcům, ale snad v ještě větším měřítku Čechům samotným, jak morální, tak také materiální škody". Když prezident Weizsäcker před vánocemi 1989 citoval tento Havlův názor, V. Havel své stanovisko na dotaz televizní moderátorky zopakoval.
Tato jednostranná omluva vyvolala u nás šok a nesouhlas drtivé většiny obyvatel, včetně Občanského fóra. Mimo jiné i proto, že přišla poté, co předseda bavorské vlády Streibl vyzval čs. vládu, aby se za vyhnání omluvila a na německé straně vyvolala očekávání, že se dočkají nějakého odškodnění.
Samozřejmě, že ani Dubček, který naopak varoval před rekriminacemi v mezinárodních vztazích, s touto jednostrannou omluvou nesouhlasil. O jeho politické zkušenosti jako mezinárodně uznávaného politika svědčí i společné prohlášení A. Dubčeka a předsedkyně německého Bundestagu Rity Süssmuthové v průběhu jednání parlamentních delegací v dubnu 1991. Vyzývají v něm všechny čestné a poctivé lidi obou našich zemí a všech zemí světa ke spolupráci a snášenlivosti, aby nastupující generace mohla naplnit dávný sen o sjednocení Evropy:
"Nesmírné utrpení národů našich zemí za minulé války, včetně utrpení a ztráty vlasti těch, kteří byli na obou stranách vyháněni, nebo vysídleni, budiž mementem a výzvou k přátelským vztahům mezi lidmi obou našich států, ke vztahům očištěným od vznášení sporných nároků a naplněných vzájemnou nedůvěrou. Ke vztahům porozumění a naděje, přinášejícím usmíření a rozkvět do srdce Evropy".
Během této návštěvy se Dubček setkal i s W. Brandtem a společné jednání přispělo, po dalších složitých jednáních, v říjnu 1991, k podpisu Československo-německé smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, i když - pravda nestalo se tlustou čárou za minulostí.
Uvedené příklady však ani zdaleka nevystihují význam a obrovskou zahraniční politickou aktivitu A. Dubčeka jako předsedy Federálního shromáždění. Proto několik základních statistických údajů.
Za dva a půl roku, kdy byl v této funkci, absolvoval více než 25 zahraničních návštěv: Francii, Španělsko, Itálii, Rakousko, Holandsko, Anglii, USA, Kanadu, Spolkovou republiku Německo, Severní Irsko, Austrálii, Nový Zéland, Japonsko, Rusko, Turecko, Norsko, Švédko, Finsko, Dánsko, Švýcarsko. Tam všude byl přijímán nejvyššími představiteli, s nimiž jednal v zájmu Československa o hospodářské spolupráci, o otázkách demokratické Evropy a dalších problémech. Doma, v Československu, na půdě FS osobně přijal a jako předseda FS jednal s představiteli 36 zahraničních návštěv. Z celkového počtu 56: s maďarským prezidentem A. Gonczem, předsedou poslanecké sněmovny Belgie Ch.F. Nothambem, generálním tajemníkem NATO M. Wörnerem, francouzským prezidentem F. Mitterandem, britskou premiérkou M. Tatcherovou, předsedou Evropské komise J. Delorsem, prezidentem USA G. Bushem, předsedou Evropského parlamentu B. Cresoa, předsedou rakouského parlamentu H. Fischerem, ministerským předsedou Itálie G. Andreottim, mexickým prezidentem Carlos de Cortari, prezidentem polské republiky L. Walesou, prezidentem SRN R. van Weiszäckerem, italským prezidentem F. Cossigou, předsedou španělské vlády F. Gonzálesem a řadou dalších osobností.
Se všemi jednal o hospodářské, politické a další spolupráci, o problémech evropské demokracie a dalších otázkách, "zajímajících obě strany". Jeho aktivity výrazně přispěly k posílení kreditu a zahraničně politickému postavení Československa.
Lze však litovat, že - ke škodě naší země - Dubčekovy iniciativy nebyly dostatečně využity, přestože Dubček "otevíral dveře" i tam, kde pro ostatní byly většinou zavřené. Bylo tomu tak hlavně proto, že Dubček odmítal a nesouhlasil s tržním systémem bez přívlastku, že nesouhlasil s lustračním zákonem, neboť porušoval lidská práva a byl v rozporu se zákony, že do poslední chvíle byl proti rozdělení republiky a hlavně, byl představitelem reformního procesu roku 1968, který chtěla pravice, zvláště ODS, vygumovat z historie Československa a jeho představitele vytěsnit z politického života. Proto byly proti Dubčekovi vedeny nejrůznější útoky včetně policejního podrazu s cílem odstavit jej z funkce předsedy Federálního shromáždění.
O přehlíživém postoji V. Havla k A. Dubčekovi a parlamentu vůbec svědčí m.j. i následující skutečnost: Když se V. Havel vydal 19. února 1990, jako prezident na několikadenní triumfální návštěvu USA v čele neobvykle početné čs. delegace, nepovažoval za vhodné zařadit do ní ani A. Dubčeka jako předsedu FS, ani předsedu slovenské vlády, ale jako reprezentanta Slováků si vybral předsedu federální vlády M. Čalfu, dlouholetého funkcionáře Husákova normalizačního režimu, jemuž vděčil za své snadné zvolení prezidentem.
Vyznavači divokého tržního kapitalismu nebyli s to pochopit či uvěřit, že A. Dubček se již "protrpěl" k pochopení tržního hospodářství jako jediné alternativy, avšak s přívlastkem "sociálního". A hlavně, oni nebyli s to pochopit či uvěřit, že A. Dubček chápal politiku jako veřejnou službu, jako ideově orientovanou činnost ve prospěch národa a státu, a že tato služba měla u něho přednost před úzce stranickými hledisky a zájmy.
První náznak příštích protidubčekovských útoků se objevil již v lednu 1990. Jakýsi novinářský elév, který se v roce 1968, kdy byl A. Dubček prvním mužem Pražského jara, teprve "vyklubal" na svět, se ve svém článku, otištěném ve druhém čísle lednových Studentských listů pod šifrou "bob" velice podivoval, jak to, že cenu A. Sacharova za mír obdržel A. Dubček a nikoliv V. Havel, jak on očekával. Neboť podle něj A. Dubček 20 let normalizace úporně mlčel a prý teprve v závěru toto mlčení přerušil "několika exkluzivními rozhovory a na prahu revoluce podpisovou akcí"...(?) Říká se sice, že nevědomost hříchu nečiní. Na toto mladické fanfarónství mladého autora a předobraz příštích útoků proti A. Dubčekovi rychle reagoval Dubčekův tajemník Oldřich Jaroš v interview, otištěném v únorovém čísle časopisu Evokace.
Jsem přesvědčen, že jako autor tohoto výkladu jsem jednoznačně prokázal, že všechna stará i novější tvrzení o Dubčekově mlčení jsou výsledkem neznalosti nebo záměrnou pomluvou.
S prvním útokem proti Dubčekovi v červnových parlamentních volbách v roce 1990 vyrukovali představitelé politické ministrany s jepičím životem, Liberálně demokratické strany E. Mandler a B. Doležal. Otevřeně vystoupili proti politické dohodě, aby do funkce předsedy Federálniho shromážděni byl zvolen A. Dubček. Dubčekova volba do této funkce však byla jednoznačná.
Postoj E. Mandlera a B. Doležala k A. Dubčekovi nepostrádá značné pikantnosti. V listopadových dnech 1989, jako představitelé opoziční skupiny Československé demokratické iniciativy to byli m.j. oni, kdo navrhovali, aby to byl A. Dubček a reformisté spolu s V. Havlem a zástupci opozičního hnuti, kdo povede jednání s vládou L. Adamce o vytvořeni vlády občanského soužití. "Na základě kvalifikovaného jednáni by taková vláda měla být sestavena nejen z nezkompromitovaných osob dosavadního režimu a zástupců ostatních stran Národní fronty, ale také z představitelů vedeni z roku 1968 a především z Občanského fóra v čele s V. Havlem", uvádějí ve svém prohlášeni z 26.11.1989. Uběhlo však sotva několik měsíců a z politických lídrů LDS se stali zaryti odpůrci A. Dubčeka, což jim zůstalo i poté, kdy jako politikové totálně selhali. A E. Mandler v následné době představoval nejen "zásadního" kritika A. Dubčeka, aniž by projevil sebemenší zájem o seriózní seznámeni s dostupnou dokumentaci, ale zároveň se stal náruživým obhájcem a hlasatelem názorů a požadavků sudetoněmeckého landsmanschaftu.
Tak, jak se Občanské fórum i Verejnost proti násiliu postupně rozpadaly a čs. společnost se diferencovala a vyhraňovala v četných politických stranách, narůstala i kritika a útoky proti reformistům z roku 1968 a zvláště proti A. Dubčekovi. Uběhlo sotva několik hodin po odjezdu britské premiérky M. Tatcherové z oficiální návštěvy
v Československu. Při níž ve vystoupení v parlamentu vysoce ocenila Pražské jaro a A. Dubčeka, když 19. září 1990 poslanec V. Sláma neobyčejně ostře odsoudil Pražské jaro jako "vyřizování účtů červených mezi růžovými" a zpochybnil heslo socialismu s lidskou tváří. Dubčekova reakce na toto vystoupeni byla ještě přijata s potleskem.
Návrh poslance P. Bratinky z října 1990, podrobit morálně politickému a právnímu zkoumáni minulých 42 let, a na něj navazující návrhy a jednáni o přijeti lustračního zákona z počátku roku 1991, se staly předzvěsti dalších akci proti reformistům a Dubčekovi. Lustračním zákonem, odsouhlaseným parlamentem 26.3.1991 přes Dubčekovo varováni, byl vypuštěn džin z láhve a z lustraci se stal prvořadý problém.
První velké kolo útoků proti Dubčekovi odstartoval mluvčí prezidenta V. Havla M. Žantovský vykonstruovaným tvrzením z 14.3.1991 o vytváření jakési koalice reformních komunistů z roku 1968 se současnými komunisty a separatisty na Slovensku. A sotva lze věřit, že M. Žantovský vystoupil s tímto obviněním bez vědomí prezidenta. Následuje útok poslance V. Bendy v Mladé frontě Dnes, když označil reformátory z roku 1968 za překážku další demokratizace a na prvním místě jmenoval A. Dubčeka. Do tohoto pravicového "koncertu" se zapojil i poslanec D. Kroupa a zaútočil proti Dubčekovi oživením Biľakova obvinění Dubčeka z údajných plánů na výstavbu koncentračních táborů v roce 1968.
Další kolo zápasu o odvolání Dubčeka z funkce předsedy FS zahájil 23. června 1991 předseda poslaneckého klubu ODS F. Houška dopisem Dubčekovi s výzvou, aby na funkci rezignoval.
Nepovažuji za nutné pokračovat ve výčtu jednotlivých konkrétních útoků proti Dubčekovi a reformistům. Zájemce o tato fakta odkazuji na publikaci Huberta Maxy: A. Dubček. Člověk v politice (1990-1992). Já se v dalším výkladu omezím jen na několik nejzávažnějších z nich.
24. června 1991 přinesly Lidové noviny rozhovor jejich moskevského zpravodaje J. Štětiny s maršálem D. Jazovem - ministrem obrany SSSR - k srpnovým událostem roku 1968. Tento rozhovor se konal v den, kdy poslední transport sovětských vojsk, která 20. srpna 1968 zahájila okupaci naší republiky, odjížděl z Československa. Maršál Jazov m.j. opakoval v tomto rozhovoru staré tvrzení, že vojska varšavské pětky "vstoupila" tehdy do Československa na jakési pozvání. A na otázku zpravodaje, zda ze strany sovětské armády nehrozí v současné době převrat proti vedení M. Gorbačova, tuto možnost kategoricky popřel a dodal: "Chápejte, my jsme dnes v takové situaci, v níž není třeba žádného převratu. Vše lze udělat ústavní cestou". A celý svět se za několik dnů přesvědčil o tom, jak si vlastně soudruh maršál tento ústavní postup představuje...
Jako členové Komise vlády pro analýzu událostí let 1967-1970 (A. Benčík, V. Kural i J. Navrátil) jsme ale považovali tentokrát za nutné reagovat na maršálovo tvrzení, že srpnová invaze varšavské pětky do Československa nebyla ozbrojenou intervencí – agresí, ale „vstupem vojsk se souhlasem (čs.) vedení“. Tenkrát jsme ještě v Komisi vlády neměli k dispozici fotokopie autentických "zvacích" dopisů vlastizrádců (V. Biľaka, D. Koldera, A. Indry, A. Kapka a O. Švestky). Měli jsme ale spolehlivě zdokumentováno, že nepatrná skupina tzv. "zvatelů" byla cílevědomě organizována a podněcována především pracovníky sovětského velvyslanectví v ČSSR či jiných sovětských, resp. východoněmeckých a polských orgánů. A že žádný vedoucí stranický a státní - ústavní orgán Československa pozváni neučinil, ba právě naopak, vojenskou intervenci odsoudil jako agresi.
V našem prohlášeni ze 6. července 1991, uveřejněném v Obraně lidu pod titulkem Vážený pane maršále, jsme m.j. vyslovili obavy ze zpochybňováni věrohodnosti prohlášeni sovětské vlády z prosince 1989 o neopodstatněnosti, jednostrannosti a chybnosti srpnové intervence. A dále jsme uvedli: "Podle vaší logiky nebyla zřejmě okupace Československa fašistickým Německem agresi, nýbrž jen vstupem vojsk. Ani tehdy se přece naše národy nepostavily na ozbrojený odpor, neboť vedeni jej považovalo za nesmyslný... obdobně jako naši představitelé před třiadvaceti léty. Nevíte, nebo nechcete vědět, že i následující jednáni mezi československou a sovětskou stranou probíhala ve stínu tanků, děl a letadel "silnějšího bratra"?
"Je velice znepokojující, když člověk velicí jedné ze dvou nejmodernějších armád světa pronáší bez znalosti elementárních faktů z historie natolik kategorické soudy o osudu jiných národů". A není bez zajímavosti - dodávám nyní - že stejný termín jako Jazov (vstup vojsk) používali za druhé světové války Němci: Einmarsch.
20. srpna 1991 - na den přesně 33 let od srpnové intervence 1968, byl celý svět šokován zprávou o pokusu konzervativní skupiny sovětských komunistů o státní převrat, o svrženi prezidenta SSSR M. Gorbačova. Včele osmičlenného tzv. Státního výboru pro výjimečný stav byl viceprezident G. Jazov a v seznamu členů tohoto výboru se objevilo i jméno maršála Jazova. Svět byl znepokojen, zvláštní telefonní linky mezi představiteli jednotlivých zemi byly v plné permanenci a zprávy o vývoji situace v Sovětském svazu řadu dni zaplňovaly stránky tisku, obrazovky televizorů i rozhlasové vlny. Diky rozhodnosti prezidenta Ruské federace Borise Jelcina, který se okamžitě postavil pučistům na odpor, se podařilo tento pokus po několika dnech za dramatických okolností, ale bez velkého krveprolití zlikvidovat. M. Gorbačov se mohl znovu ujmout své funkce.
V prvních hodinách a dnech ještě nevyjasněné situace v Sovětském svazu, která pochopitelně znepokojila a rozčeřila politickou hladinu i v Československu, se u nás našel člověk, který se rozhodl využit situace, a jako onen biblický Jidáš zradil svého "Mistra". Ne ovšem za pouhých 30 stříbrných, ale za přislib představitelů čs. pravice, že po odstoupeni "Mistra" zasedne na jeho vedoucí postaveni. Byl to M. Šútovec, místopředseda předsednictva Federálního shromážděni. Využil nejasné situace v nepřítomnosti A. Dubčeka, který odjel do Itálie, aby zde převzal čestné občanství od řady italských měst, a obvinil ho z neochoty svolat okamžitě po zprávě o protigorbačovském puči předsednictvo FS k zaujetí stanoviska a ze sympatii k pučistům. V zápětí se k tomuto obviněni připojil poslanec V. Benda s nehorázným tvrzením, v němž onačil tento údajný postoj A. Dubčeka a P. Rychetského za alibismus a opatrnictví ústavních činitelů, v němž prý zjevně kalkulovali s vítězstvím ruských komunistů a s připadnou spoluprací s nimi. Navíc se M. Šútovec ve svém vystoupeni na tiskové konferenci VPN v pondělí 26. srpna 1991 zmínil o jakési vysoce postavené osobnosti slovenské politiky, která prý si chodila pro instrukce od generálů KGB až do Kyjeva, aniž by však o tom podal sebemenší důkaz.
Jaká je však skutečnost?
V rozhovoru pro Občanský deník z 28. srpna 1991 se M. Šútovec kroutil jako žížala: "Mně se o tom těžko mluví, protože jak víte jsem do této záležitosti sám namočen jako možný kandidát na tento post. Mohu říci jen tolik, že mi pan Dubček dokonale otrávil prázdniny". Ale nejen pan Dubček mu otrávil prázdniny. Občanský deník, Rolnické noviny, Smena, Doma a další tisk přinesly řadu článků, které jednoznačně prokázaly lživost Šútovcova tvrzeni a skutečné cíle jeho akce.
Lživost Šútovcova, ale také Bendova tvrzeni odhalil vzápětí i místopředseda FS. Zd. Jičinský v Aktualitách slovenské televize, kde prokázal, že o terminu porady předsednictva FS k situaci v SSSR bylo rozhodnuto za přítomnosti Šútovce a že nikdo z přítomných žádný dřívější termín nenavrhoval. Totéž potvrdil v Mladé frontě Dnes i předseda Sněmovny lidu R. Battěk a potvrdil, že A. Dubček jako předseda FS nic nezanedbal, a přes svůj kritický postoj k Dubčekovi prohlásil, že "z hlediska zájmů společnosti nepociťuje potřebu tuto otázku (tj. odvoláni A. Dubčeka) nastolovat“.
Nejpřesvědčující důkaz o tom, že vystoupení M. Šútovce a V. Bendy byla jen špinavou intrikou čs. pravicových sil k odstranění A. Dubčeka z postu předsedy FS, dodal člen předsednictva FS Věněk Šilhán. Svědectví o tom podal i po letech v listopadu 2001 na konferenci k 80. výročí narození A. Dubčeka. Shodou okolností se tehdy v roce 1991 ocitl v Moskvě již v prvních dnech protigorbačovského puče, a to jako člen jedné komise OSN pro hospodářství. Cestou z letiště Šeremetěvo na čs. velvyslanectví potkával kolony tanků a obrněných vozů. Když zjistil, že čs. velvyslanec R. Slánský je kdesi na Dálném východě, spojil se s Prahou, aby zjistil stanovisko čs. politických kruhů, zvláště vedení parlamentu k událostem v Sovětském svazu. A tehdy dostal obsáhlý telegram podepsaný A. Dubčekem. Byl adresován ruským poslancům a prezidentovi Ruské federace B. Jelcinovi do tzv. Bílého domu, centra obrany proti pučistickým politikům, maršálům a generálům. Dubčekův telegram začínal připomenutím roku 1968 a okupace Československa sovětskou armádou, větou, že ví, co jsou to ruské tanky v ulicích. A končil velice jednoznačně: "Chceme, abyste věděli, že stojíme na vaší straně".
V. Šilhán telegram rychle přeložil a odnesl do Bílého domu jeho adresátům. Když se po několika dnech vrátil do Prahy a dověděl se o špinavých pomluvách A. Dubčeka, byl šokován. Požádal proto o vystoupení v televizi. Po počátečním odmítnutí dostal přece jen možnost vystoupit v živém vysílání, v němž lživé zprávy o Dubčekovi dementoval m.j. i citováním jeho telegramu obráncům moskevského Bílého domu.
Po tomto debaklu protidubčekovského "puče" se (ne) poučená pravice rozhodla vrátit k původní, široce založené kampani proti reformistům, osmašedesátníkům, pod heslem debolševizace. Osobnost A. Dubčeka při tom samozřejmě zůstávala v centru pozornosti. V. Klaus, jako předseda ODS, se dal již koncem srpna 1991 slyšet v Radiožurnálu, že A. Dubček stojí ideologicky na jiné straně "barikády" než většina české a slovenské společnosti a že tudíž není správné, aby stál v čele parlamentu, neboť jej nereprezentuje. Pod heslem debolševizace prosazovala česká pravice všeobecné čistky, skryté pod pojmem lustrace. A osvědčení harcovníci pravice jako typ podléhající lustraci uváděli A. Dubčeka. Hysterické volání řady pravicových poslanců po nediferencované očistě "debolševizací" dosahovala takové intenzity, že i prezident V. Havel považoval za nutné zchladit jejich hlavy, rozpálené touhou po pomstě a využít debolševizace jako klacku na nepohodlné oponenty. Nakonec však V. Havel lustrační zákon 18. října podepsal, zatímco A. Dubček, poučen již z roku 1969 nešťastným podpisem "prüglpatentu", lustrační zákon podepsat odmítl. Mezitím dalo sobě opět vědět další poslanec ODS, M. Macek, který v rozhovoru s reportéry slovenské Smeny Doma 16. září 1991 zdůvodňoval, proč ODS vyzvala A. Dubčeka k odstoupení. K tomu dodávám, že většina parlamentních stran tuto výzvu ODS odmítla, resp. tento návrh nepodpořila.
U jedné z nejnechutnějších protidubčekovských intrik významně asistoval poradce prezidenta Havla Pavel Tigrid.
21. listopadu 1991 se na Václavském náměstí konal výroční občanský mítink. Moderovala jej známá hlasatelka z roku 1968 Kamila Moučková. Prezident Havel pozval na tento mítink i A. Dubčeka. Když ale chtěl Dubček reagovat na vulgární útok mladého poslance ODS V. Malého na svoji adresu, P. Tigrid mu hrubým způsobem ve vystoupení zabránil. A to i v přítomnosti V. Havla. Vedoucí prezidentské kanceláře sice poté donesl Dubčekovi omluvný dopis, ten ale nebyl nikdy zveřejněn, zatímco statisíce Pražanů byly svědky vulgárního útoku proti Dubčekovi i nekulturního zákroku P. Tigrida.
Útoky a podrazy proti Dubčekovi a reformistům pokračovaly i v následujících měsících. A vyvrcholením protidubčekovského tažení byla ostudná akce Státní bezpečnosti na jaře roku 1992, akce mezinárodních rozměrů, načasovaná k nadcházejícím volbám.
V pozůstalosti Dubčekova tajemníka, O. Jaroše, při jejím pořádání, byl objeven záznam protokolárního výslechu A. Dubčeka orgány ministerstva vnitra z 5.2.1992. Na sedmi stránkách je zde zaznamenána Dubčekova dobrovolná výpověď k událostem roku 1968. Z obsahu: k cílům pražského jara, ke stanoviskům Moskvy a varšavské pětky, k příčinám srpnové intervence, k protiintervenčnímu prohlášení, proč nebyl dán pokyn k ozbrojenému odporu, k důvodům podpisu moskevského protokolu a k dalším otázkám. Je pravděpodobné, že tento výslech a svou výpověď před orgány FMV považoval tehdy A. Dubček za součást širší akce, při níž byla podrobena výslechům celá řada vedoucích činitelů z roku 1968, jako např. V. Biľak, A. Indra a další. Avšak následující události dávají výslechu A. Dubčeka zcela jinou dimenzi.
Koncem května 1992 se konal v Postupimi kongres k problematice německé minulosti a způsobů jejího překonávání. Z české strany se kongresu účastnil historik a člen Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967-1970 V. Kural. A stal se svědkem toho, jak prezident R. von Weizsäcker ve svém vystoupení k německé problematice spontánně připomenul nedávný případ, kdy se pražská policie dožadovala jeho projevů, zřejmě k tomu, aby je použila proti Dubčekovi. Z emotivního vystoupení prezidenta bylo zřejmé, že se cítil velice dotčen, že měl být zneužit k diskriminaci člověka, s nímž se již několikrát setkal a jehož - jak zdůraznil - si velice váží. Vyslovil nepochopení, že člověk, který rozpoznal nutnost reforem, má být nyní podle tzv. lustračního zákona vyřazen z politického života. A doslova řekl, že svět by měl pociťovat vděčnost k reformátorům, kteří iniciovali a podpořili proces, který vedl k osvobození těchto národů z totality, i když' pro své přesvědčení - a to je Dubčekův případ - trpěli perzekucí. Stejné stanovisko zaujal i hlavní řečník kongresu, místopředseda SPD W. Thierse, který nechápal, proč člověka, těšícího se nesporné autoritě ve světě i mezi Němci samotnými, se doma snažíme pošpinit, místo toho abychom ho využili k prospěchu své země.
Dubček neměl zatím o celé záležitosti ani tušení. Dověděl se to až z oficiálního diplomatického dotazu německé strany, co znamená žádost Správy Federálního policejního sboru o záznamy projevů prezidenta R. von Weizsäckera, při vyšetřování "oznámení občanů", týkajících se veřejné činnosti čs. představitelů. A pochopitelně - Dubčeka informoval i V. Kural.
Mezitím se vyšetřovatel Federálního policejního sboru pplk. Faltus obrátil na ředitele ČTK Petra Uhla se žádostí o poskytnutí dokumentů k činnosti A. Dubčeka v roce 1968. P. Uhl však jeho žádost kategoricky odmítl a označil ji za provokaci. Předseda vlády M. Čalfa označil sice jeho reakci za nepřiměřenou, ale současně k záležitosti prošetřování A. Dubčeka uvedl: "Nebyla to šťastná záležitost z hlediska federálního ministerstva vnitra. Shodou okolností jde o vyšetřovatele policejního sboru, za kterého jsem se musel již jednou omlouvat v souvislosti s otevřeným dopisem Zdeňka Mlynáře, který byl nařčen z vlastizrady..." A jako autor této stati a člen Komise vlády k tomu dodávám, že jsem měl možnost přesvědčit se o silné protidubčekovské podjatosti pplk. Faltuse při přebírání výslechových protokolů V. Biľaka, A. Indry a dalších pro potřeby Komise... Rovněž dodávám, že pplk. Faltus dobře věděl, že materiály, které požadoval od ředitele ČSTK jsou uloženy v archivu Komise vlády... A je snadné si domyslet, proč si je nevyžádal zde.
Když se A. Dubček dověděl, že v souvislosti s prověřováním "oznámení občanů", týkajících se veřejné činnosti a projevů některých čs. představitelů, bylo kolem něj jako předsedy Federálního shromáždění a jeho postojů k lustračnímu zákonu zahájeno policejní šetření, pochopitelně vystoupil s kategorickým protestem v rozhovoru pro Tiskovou kancelář Slovenské republiky, který pak přetisklo i Rudé právo z 25. května 1992:
"Začlenění výroků dokonce prezidenta SRN Richarda von Weizsäckera do přešetřování podnětu dává tušit, kam až sahá "práce" FMV, FBIS i Federálního policejního sboru...
Domnívám se, že kompetentnost příslušníků orgánu by měla sahat až potud, aby se dalo předpokládat, že z vlastni pravomoci věc podávaného podnětu posoudí a bude to kvalifikovat jako akt dalšího řízeni vůči ústavnímu činiteli - předsedovi FS nebo hlavě státu jiné spřátelené země... Nedomnívám se, že by takovýto podnět začal bez předběžné konzultace... S potěšením jsem si v tisku přečetl, že ředitel odboru prokurátorského dozoru Generální prokuratury ČSFR, pan Nechanický, se o celé aféře dověděl až z Rudého práva. To také o něčem svědčí..."
,
V dalším výkladu svého stanoviska bere v ochranu postoj ředitele ČSTK, uvádí některé obdobné případy neopodstatněných zásahů bezpečnostních orgánů a konstatuje: "Domnívám se, že FMV, FBIS nebo Federální policejní sbor zachází příliš daleko, což m.j. vyvolává vážné pochyby o nestrannosti a vnáší obavy do společnosti." V závěru svého vystoupení konstatuje a varuje, že postup proti němu svědčí o tom, kam vývoj směřuje od původní ideje něžné či sametové revoluce. "Jestli něco ohrožuje demokracii a budování právního státu, pak to může být jen kurs těch, kteří opouštějí ideu zrodivší toto hnutí. Působení FMV a FBIS, jestli se opět stane státem ve státě, může být toho předzvěstí". Končil konstatováním, že je jasné, proč si Federální policejní sbor (či spíše jeho šéfové) dovolil proti němu takový postup: "A proč ne. Vždyť za necelé dva týdny jsou volby."
A já k tomu nyní dodávám, že tehdejším ministrem vnitra byl Ján Langoš a jeho prvním náměstkem Jan Ruml...
Protože celý tento nechutný politický podraz proti Dubčekovi se nás, historiků a členů Komise vlády, kteří jsme měli možnost se důkladně seznámit se skutečnou rolí A. Dubčeka v procesu Pražského jara, velice dotýkal, rozhodli jsme se k veřejnému protestu.
V dopise JUDr. Vladimíru Nechanickému, staršímu prokurátorovi GP ČSFR, ze dne 26.5.1992, zveřejněnému pak i v Právu lidu, jsme napsali :
"Vážený pane prokurátore, skupinu historiků z Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967-1970 zaujala zpráva, že Vašemu dozoru podléhající vyšetřovatel Federálního sboru pplk. Faltus začal získávat - rozumíme-li správně, bez Vašeho vědomí - materiály o projevech A. Dubčeka v srpnu 1968 v Moskvě. Na takový úřední postup má vyšetřovatel právo a povinnost. Poněkud nás však udivuje, že tato záležitost je formulována tak, že umožňuje, aby veřejnost dedukovala a priori náznak obviňování A. Dubčeka z trestné činnosti. Přitom se podklady hledají v ČSTK. Vyšetřovateli je známo, že jednání L. Brežněva a dalších se zavlečeným Dubčekem v Moskvě, pokud o ně jde, byla tajná, a pokud jsou o nich dílčí zprávy, nemohou být (zejména ne v průkazné, originální verzi) v tiskové kanceláři, nýbrž v moskevském či jiném archivu, nebo ve zvláštním fondu shora uvedené československé komise, což je pplk. Faltusovi dobře známo. Ta však dotázána nebyla, přesto, že její dokumentace, zejména nejnovější materiály, získané v součinnosti prezidentů Jelcina a Havla, některé z požadovaných informací obsahují. Jde např. o záznam "pohovorů" L. Brežněva, A. Kosygina, H. Podgorného a J. Voroncova s A. Dubčekem 23. srpna 1968 a jiné informace, z nichž vyplývá, že Dubček setrval i v Moskvě na odmítání intervence.
S přátelským pozdravem..." (V. Kural, A. Benčík, J. Navrátil, F. Janáček, J. Belda, J. Valenta).
Jakousi tečkou za tímto nechutným příběhem či spíše jakýmsi výchovným pohlavkem pro organizátory protidubčekovského podrazu byla původní zpráva se . stanoviskem R. von Weizsäckera pro Právo lidu ze dne 6.7.1992. V této zprávě se uvádí mj., že v rozhovoru s braniborským premiérem Stophem se prezident pochvalně zmínil o předsedovi Federálního shromáždění a doslova řekl: "Dubček rozpoznal nezbytnost reforem a nyní má být za to vyloučen z politického života na základě tak zvaného lustračního zákona".
K dokreslení a k úplnosti celé této záležitosti dodávám bez komentáře: V červnových parlamentních volbách 1992 kandidoval A. Dubček za Sociálně demokratickou stranu Slovenska a byl pak zvolen do funkce jednoho z místopředsedů FS. Ve funkci předsedy FS byl nahrazen Michalem Kováčem, představitelem HZDS.
Přibližně v téže době, kdy v Československu probíhal ostudný špinavý útok pravice za asistence bezpečnostních orgánů proti A. Dubčekovi, Ústavní soud Ruské federace začal zkoumat ústavnost existence a činnosti Komunistické strany Sovětského svazu, nakolik došlo k porušení ústavních principů v protigorbačovském puči, ale také při jeho potlačení prezidentem Ruské federace Borisem Jelcinem. B. Jelcin např. dekretem z 20.7.1991 zakázal činnost "politických stran", tj. KSSS ve státních institucích. A 23.8.1991 podepsal dekret o zastavení činnosti KSSS a konfiskaci jejího majetku. Mezitím se ale, po potlačení protigorbačovského puče, prezidenti Ruské federace, Ukrajiny a Běloruska dohodli na ustavení Společnosti nezávislých států na místo rozpadajícího se Sovětského svazu. Stalo se tak 8.12.1991. Krátce poté, 25.12.1991, M. Gorbačov rezignoval na post sovětského prezidenta.
Počátkem dubna 1992, při návštěvě prezidenta V. Havla v Moskvě, došlo mezi ním a prezidentem Ruské federace k dohodě o oboustranném poskytnutí dokumentů, objasňujících důsledky činnosti KSSS v Československu, zvláště v období příprav sovětské intervence v roce 1968, ale také pro stávající jednání Ústavního soudu Ruské federace. Žádost V. Havla o splnění tohoto Jelcinova požadavku tlumočil vedení Komise vlády... pracovník Kanceláře prezidenta republiky A. Vondra. Jako člen Komise vlády jsem byl pověřen výběrem těchto materiálů spolu s archivářem Komise J. Beldou. Ve druhé polovině července 1992 je druhý předseda Komise V. Kural spolu s tehdejším ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů J. Valentou vezli do Moskvy. Krátce předtím obnovil Ústavní soud – po několikatýdenní přestávce - své jednání. Poslankyně ruského parlamentu a poradkyně prezidenta Jelcina Galina Starovojtovová zde vystoupila mj. s požadavkem, aby k jednání soudu byli jako svědci přizváni vedoucí politici východního bloku a jmenovala A. Dubčeka, W. Jaruzelského a Nadžibuláha: "Dočkali jsme se historického soudního procesu. Obávám se, aby nebyl uzavřen bez prozkoumání zločinné politické práce strany v mezinárodním měřítku... Nejvyšší stranická místa požehnala vpád armád do Maďarska a Československa. Žehnala i zavedení stanného práva v Polsku a afgánskému dobrodružství.“ Tak zdůvodňovala svůj návrh.
27.7.1992 V. Kural, J. Valenta a čs. velvyslanec v Rusku R. Slánský předali státnímu tajemníkovi Ruské federace G. Barbulisovi a zástupci prezidenta Jelcina S. Šachrajovi dopis V. Havla B. Jelcinovi a soubor dokumentů Komise vlády a současně poděkovali za dokumenty, které B. Jelcin poskytl Komisi vlády... V průběhu jednání s G. Burbulisem a S. Šachrajem, kteří zastupovali B. Jelcina na jednání Ústavního soudu, V. Kural podal výklad k dovezeným dokumentům. Byli naléhavě žádáni, aby přesvědčili A. Dubčeka k účasti na jednání soudu. A. Dubček totiž zpočátku nad svou účastí při jeho jednání značně váhal. Ale po jednání s V. Kuralem a J. Valentou svoji účast na jednání soudu přislíbil. Mezitím vešlo také ve známost, že k jednání soudu byl přizván i bývalý předseda polské vlády (1970 -1980) Piotr Jaroszewicz.
Obnoveného jednání Ústavního soudu - po jeho druhém přerušení – se měl A. Dubček zúčastnit počátkem září 1992.
Tragická havárie z 1. září však tento záměr překazila. A o tři dny později - 4.9.1992 - přinesly evropské a světové agentury zprávu, že bývalý polský premiér P. Jaroszewicz a jeho manželka byli v noci z 1. na 2. 9. ve svém bytě brutálně zavražděni a že je nedokázal ochránit ani speciálně vycvičený pes. Jeden ze synů Jaroszewicze prohlásil, že motivem zločinu mohlo být získání dokumentů, které P. Jaroszewicz nechtěl nikdy zveřejnit.
V souvislosti s jednáním Ústavního soudu zaznamenejme ještě jednu podivnou skutečnost. Komise vlády byla někdy počátkem září vyrozuměna Kanceláří prezidenta čs. republiky, že prý dokumenty, které V. Kural předal 17.7. v Moskvě Ústavnímu soudu, byly - podle sdělení Moskvy - jakýmsi "nedopatřením znehodnoceny". Kdosi měl zájem aby se "ztratily". A tak jsme narychlo připravovali nové kopie a prostřednictvím sovětského (ruského) velvyslanectví v Praze - rady Orlova - 28.9.1992 odeslali do Moskvy druhý soubor dokumentů.
Zatím lékaři Na Homolce i A. Dubček sám sváděli poslední zápas o holý život. Během září se podrobil třem operacím. Jeho zranění páteře, hrudníku i vnitřních orgánů však bylo příliš vážné. A tak dne 7. listopadu ve večerních hodinách tento v pravém smyslu toho slova - významný československý politik svůj poslední zápas dobojoval.
Všichni, kdo jsme jej dobře znali, a to nejen doma v Československu, ale také - a zvláště - v zahraničí právem očekávali, že se mu dostane důstojné poslední pocty, že mu bude vypraven státní pohřeb... Bohužel, byli jsme zklamáni. V pátek 13. listopadu 1992 se konalo na ruzyňském letišti krátké rozloučení s ostatky A. Dubčeka bez nejmenšího zájmu oficiální reprezentace Československa. Na letišti se sešlo pár desítek nejvěrnějších přátel a stoupenců A. Dubčeka, většinou "osmašedesátníků". Oficiálně se s ním přišla rozloučit jen delegace Federálního shromáždění v čele s Michalem Kováčem, novým předsedou FS. Po minutě ticha a doznění zvuků státní hymny delegace odešla a my ostatní jsme dostali pokyn, abychom opustili plochu letiště. Z haly jsme se pak zaraženě dívali na opuštěnou rakev na katafalku, zahalenou československou vlajkou, než ji naložili do letadla. Kdosi z nás nevydržel napětí i pohnutí a nahlas vykřičel pocit hanby a studu ani ne tak za nás, ale za lidskou a politickou malost české politické reprezentace, za odmítnutí důstojného rozloučení s velkou osobností historie Československa.
Naopak rozloučení s A. Dubčekem na Slovensku bylo více než důstojné. Bylo mezinárodní, evropské. Státního pohřbu, organizovaného slovenskou státní reprezentací 14.11.1992, se zúčastnili představitelé a zástupci téměř padesáti zemí. Politici, zástupci parlamentů, církevní i diplomatičtí představitelé: předsedkyně německého parlamentu Rita Süssmuthová, předseda rakouského parlamentu Heinz Fischer, početná italské delegace s předsedou senátu Giovaniim Spadolinim, předseda Socialistické internacionály Piere Mauroy, apoštolský nuncius G. Coppa a další. Výčet slovenských účastníků, představitelů politického, společenského a kulturního života i řady českých účastníků by byl příliš dlouhý, než aby je bylo v této stati možno vyjmenovat. Když se ale ve Slovenském národním divadle za zahraniční osobnosti s A. Dubčekem rozloučil P. Mauroy a H. Fischer, účastníci rozloučení marně čekali ohlášené vystoupení předsedy České národní rady Milana Uhdeho...
A přece... Když nekorunovaný král československých spisovatelů Bohumil Hrabal uslyšel z vídeňského rozhlasu zprávu o smrti A. Dubčeka, ve večerníčku pro svého čtyřnohého přítele Cassia napsal: "...Cassie, z tohoto světa odešel můj kamarád... o kterém jsem kdysi napsal, že tahem dvou set tun bude vytažen raketou atlas na oběžnou dráhu... Je to první ušlechtilý komunista... Osud a on kraluje teď na oběžné dráze křesťanských i komunistických nebes... a vídeňský rozhlas dnes bude hrát Symfonii Auferstehung, symfonii Titan... jako první rekviem za toho, který nás Cassie předešel... Raketou Apollo byl vynesen na oběžnou dráhu nebes. Auferstehung Symfonie... je ze Sašenky už za života... Titan... A politika je Cassie, osud."
Statisíce čtenářů Lidových novin vzaly s uspokojením na vědomí, že se přece jen našel alespoň jeden statečný...
Po rozloučení v Národním divadle doprovodil pohřební průvod ostatky A. Dubčeka na hřbitov ve Slávičim údolí, kde byly uloženy do hrobu po bok jeho manželky. Pozemská pouť Alexandra Dubčeka, největšího Slováka druhé poloviny 20. století a jedné z největších postav historie Československa, zde skončila.
Jedno je tudíž nepochybné. Že jméno Alexandra Dubčeka vešlo již natrvalo do povědomí naší moderní historie jako významného československého i evropského politika a především člověka v politice. Svědčí o tom m.j. skutečnost, že je jeho jménem pojmenována řada ulic, náměstí a škol nejen na Slovensku, ale i v Itálii, že pamětní desky, či dokonce jeho busty nalezneme v italské Botogni, ve španělském Madridu či ve Washingtonu i jinde. A že nejen na Slovensku, ale i v řadě evropských měst se na jeho počest konají pravidelné pamětní dny...
A autor tohoto povídání je konečně poněkud uspokojen, že památce A. Dubčeka a jeho zásluhám o lepší život národů Čechů a Slováků se konečně dostalo v roce 2009, v roce euforických oslav "sametové revoluce" určité satisfakce. Konečně, 16.11.2009, byla na budově bývalého čs. parlamentu, za účasti předsedů obou parlamentních komor, M. Vlčka a P. Sobotky, Dubčekových synů a řady Dubčekových přátel, odhalena pamětní deska A. Dubčekovi, předsedovi Federálního shromáždění z doby sametové revoluce.
Závěrem
svého výkladu k historii Pražského jara, sametové revoluce a jejich významu, jakož i role A. Dubčeka v nich, považuji za vhodné a nutné připomenout ještě jednou, nanejvýš aktuální důvod pro druhé upravené a podstatně doplněné vydání této publikace.
V současné době jsme svědky toho, jak bylo u nás bezostyšně rozkradeno národní bohatství v kuponové privatizaci, jak i nadále bohatí nezřízeně bohatnou a chudí chudnou, jak mizivé procento milionářů či miliardářů rozhoduje o životě většiny národa, kdy mnohamilionové či miliardové korupční aféry jsou zametány pod koberce, kdy hrozí nebezpečí, že velká část obyvatel i v naší zemi se stane „přebytečnou“ a odsouzenou k živoření či k zániku a kdy naše (ne)odpovědná vláda narůstající státní dluhy svými reformami přesouvá na bedra většiny národa, žijící z výsledků své poctivé práce.
Proto jsme považoval za správné a nutné připomenout, že již jednou se naše národy pokusily o vyřešení obdobné situace. Že to bylo Pražské jaro, jehož význam, jehož historii se noví vítězové sametové revoluce 1989 všemožně snažili a snaží vygumovat z paměti a historie našich národů. A že myšlenky a ideály Pražského jara jsou naopak jsou nesmírně aktuální a nosné i pro dnešek.
Já ovšem nevolám po napodobování Pražského jara, ale k přemýšlení o jeho ideálech. Ale nejen k přemýšlení. Je zapotřebí činů, aktivity!!! Jeden z našich významných filozofů, Karel Kosík, nám zanechal tento vzkaz, tento návod k přemýšlení i k aktivitě: „Rok 1968 není nedokonalým a polovičatým předchůdcem pozdějších změn, protože na rozdíl od nich, které se pohybují uvnitř a v rámci vyčerpaného, starého paradigmatu a prodlužují jeho pochybenou životnost, imaginace revolt v Praze a v Paříži byla zábleskem a náznakem paradigmatu jiného. Dějiny jsou u konce, protože tvořivé možnosti starého paradigmatu jsou vyčerpány, jeho imaginace poklesla. Stala se imaginací omezenou. Aby dějiny mohly pokračovat a nezastavily se v katastrofální devastaci planety a lidí, musí v nové imaginaci začít a počít nové paradigma.
Rok 1968 není uzavřenou minulostí a odbytou záležitostí, ale stále živou volající a vyzývající přítomností, protože se o takovou imaginaci pokusily“. (Ze záznamu mezinárodní konference z 21. a 22.5. 1993 v Praze: „Praha-Berlín.-Paříž 1968“. Listy, mimořádné vydání, 1993)
Řekli o Dubčekovi a Pražském jaru 1968
"Ale tehdejší pokus byl reálný, protože nebyla jiná možná cesta z totalitního režimu než cesta reforem stávajícího systému. Podstatné je, že nešlo o nějaké kosmetické úpravy, nebo o boje dvou frakcí ve straně o moc, nebo rozdělení funkcí", jak se to dnes často pokoušejí někteří publicisté zkreslovat, ale o reformy, které byly podmíněny geopolitickou situaci země a které směřovaly - byť v nevykrystalizované podobě - k pluralitní demokracii, smíšené tržní ekonomice a k různým formám samosprávy.
Tak z roku 1968 vyrostl zárodek nové občanské společnosti, jež se propojila v různých opozičních a občanských iniciativách. Jejich vrcholným výrazem se stala Charta 77, v níž došlo k upřímné spolupráci reformních komunistů, křesťanů, sociálních demokratů, liberálů a dalších skupin a jednotlivých osobností. Tím se také naplnil jeden z důležitých cílů jara 1968, který směřoval k odčinění tragického rozdělení české a slovenské společnosti únorem 1948 na "vítěze" a "poražené". Byla to idea národního smíření a porozumění, kterou v listopadu 1989 vyhlásil Václav Havel a Občanské fórum. Tato idea měla všechny šance být uskutečněna právě po pádu totalitního režimu v listopadu 1989, ale byla pak předčasně opuštěna a nahrazena politikou konfrontace, netolerance a černo-bílého vidění a vedla k opuštění takových morálních hodnot roku 1968, jako byla solidarita, sociální spravedlnost a tolerance".
Jiří Pelikán, v roce 1968 ředitel České televize, poté šéfredaktor římských Listů, v časopise Mezinárodní politika (7/98).
***
"Toto výročí bylo nepohodlné pro vládní skupinu celých 21 let normalizace a zdá se, že teď je opět nepohodlné pro nové vládnoucí, jak na to upozornil ve svém vynikajícím článku Adam Michnik. Je to pochopitelné chování těch, kdo se snaží vytvořit dojem, že před nimi bylo "velké nic", a kdo by proto nejraději chtěli vymazat pražské jaro z našich moderních dějin, nebo je v nově přijatém zákonu utopit ve čtyřicetileté díře "zločinného režimu...
Zdá se, že u nás toto obelhávání se stává oficiální politikou, posvěcenou nyní dokonce i zákonem.“
Jiří Pelikán v článku "Druhá smrt pražského jara" (Rudé právo, 21.8.1993).
***
„Dubček je, krátce řečeno, charismatickou osobností. Lidé věřili, že Dubček sám věří tomu, co říká a slibuje, a že za svými sliby bude poctivě stát...
Především však Dubček říkal to, nač lidé již dlouho v skrytu duše čekali, co již dávno bylo jejich více méně tajným přáním: demokratizace politického a společenského života; ekonomická reforma; větší svoboda projevu; odstranění kádrových diskriminací a preferencí a preferencí - a zvláště pak Dubčekovo "místo
proti čemusi bojovat za něco"...
Byl právě tak jako každý jiný jen omylným člověkem...
I když byl pokus o demokratický socialismus u nás zmařen vnějším vojenským zásahem, neubírá to na jeho historickém významu a není vyloučeno, že se podobné pokusy budou jednou opakovat.“
Profesor Vladimír Kadlec, v roce 1968 ministr školství, v úvodu své knihy: Dubček - 1968, (výběr dokumentů), vydané redakcí římských Listů, ve spolupráci s Nadací Charty 77, Stockholm, v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem v roce 1986.
***
„Věřím, že tlumočím pocity studentů, když Vám vyjadřuji hlubokou úctu a obdiv. Představoval jste první pokus dát socialistickému státu "lidskou tvář", která dovolí více demokracie a svobody a daleko větší integraci idejí, kultur a národů...
Posuzujeme Vaši činnost osvíceného a vášnivého reformátora jako průkazné svědectví toho, co znamená a co stojí konkrétně a upřímně bojovat za dobro a emancipaci občanské společnosti, za svobodu a plné respektování lidských práv, za toleranci a dialog mezi lidmi.
Vy jste důkazem pro ideu té politiky, která prosazuje politické činitele ne jen jako obchodníky s mocí. Po tolika letech rozčarováni a utrpení Vám historie dává za pravdu. Vaše lidská zkušenost pro nás představuje symbol velkého významu a zářivý příklad.“
Z pozdravného projevu Elisabetti Molinari, předsedkyně Koordinačního ústředí studentů, při udělování čestného titulu Alexandru Dubčekovi na univerzitě v Bologni, 13. 11. 1988.
* * *
„Navrhuji tímto Alexandra Dubčeka na Nobelovu cenu za mír vzhledem k morální hodnotě a zcela mimořádné roli, kterou sehrál před dvaceti lety i v současné době při obnově své země.“
Ze zdůvodnění návrhu na udělení Nobelovy ceny za mír, zformulovaného profesorem historie na univerzitě v Bologni Vera Negri Zamagni, k němuž se v listopadu 1989 připojilo mj. i čtrnáct profesorů univerzity v Perugii.
* * *
„Rok 1968 měl vliv na můj vlastní osud. Jaro přineslo naději, stalo se jedním ze stimulů v práci na mém díle "Přemýšlení". Srpen doslova zničil iluze, aktivizoval moji veřejnou činnost. Totéž se přihodilo mnoha mým přátelům. Hrstka jinak smýšlejících v SSSR čerpala v Pražském jaru sílu k nadcházejícímu dlouhodobému těžkému boji, jehož jedinou zbraní byla "glasnost".
Není možné bez hořkosti přemýšlet o letech bezčasí, které nastaly po bouři roku osmašedesátého. Avšak pod popelem zůstal oheň. Jsem přesvědčen, že "doušek svobody", kterého se Češi a Slováci nadechli v době, kdy byl jejich vůdcem Alexandr Dubček, se stal prologem nynějších nekrvavých revolucí v zemích Východní Evropy a v samotném Československu. Opět nám dávají příklad! Opět se nepřátelé polekali.“
Z blahopřání Andreje Sacharova, světoznámého atomového vědce a disidenta Sovětského svazu, k udělení ceny A. Sacharosa za lidská práva A. Dubčekovi z 10. 12. 1989.
* * *
„...Slunce vám občas ukázalo svou tvář. Bylo to Pražské jaro 1968...Výjevy onoho odvážného pokusu se nám nesmazatelně zapsaly do paměti a naše neschopnost vám pomoci stále tíží svědomí svobodného světa.
Margaret Thatcherová, ministerská předsedkyně Velké Británie, na 6. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů ČSR 18. 9. 1990 při oficiální státní návštěvě.
* * *
„Politický význam osobnosti Alexandra Dubčeka v těchto dvou měsících (po dubnu 1968 - BA) vzrůstá závratnou rychlostí, což zjevně překvapuje jeho okolí i jeho samotného a nepochybně také vládce v Kremlu. A je opravdu čemu se divit: aby se tajemník komunistické strany po dvaceti letech její totalitní diktatury stal charismatickým vůdcem celonárodního demokratického a humanitního hnutí - to se
ještě v dějinách komunismu nikdy a nikde nestalo...
Myslím, že hlavní, nejpodstatnější příčinou celonárodní podpory Alexandra Dubčeka je něco docela jiného: Dubček svým ideálům věřil. Byl věřícím vládcem v době, kdy celý národ se plně oddával potřebám víry. Lidé neomylně vycítili, že Dubček věří - a on právě tak cítil, že lid věří. Proto věřil lidem a myslím, že hluboce a upřímně. A oni věřili jemu... Myslím, že z celého stranického vedení byl Dubček nejméně autoritářský... Nepatří k lidem, které moc fascinuje, není také z těch, kdo by moci využívali pro své osobní výhody. A co je politicky v této souvislosti snad vůbec nejdůležitější: pro Dubčeka není moc vhodným nástrojem k tomu, aby se do života společnosti promítly komunistické ideály jím zastávané.“
Zdeněk Mlynář, v roce 1968 tajemník ÚV KSČ, ve své knize: Mráz přichází z Kremlu. Mladá fronta, Praha 1990, str. 137 n.
***
„To jediné, co lze Dubčekovi vyčítat, je skutečnost, že se silněji neopřel o reformátory a většinu obyvatelstva a dostatečně rychle a energicky nepostupoval proti starým stalinským, o své pozice se strachujícím reakcionářům.
U Dubčeka se ale musí vysoce ocenit, že nikdy nebyl ochoten odejít od principů, s nimiž jednou v Akčním programu souhlasil, a ani pod nejsilnějším sovětským tlakem nepomýšlel na to, aby získané svobody stalinsky omezil. Ani po obsazení neodvolal, raději se vzdal své mocenské funkce, než aby jako například Černík a mnozí jiní prováděl ponižující a nedůstojnou sebekritiku.“
Profesor Ota Šik, do srpna 1968 místopředseda čs. vlády, ve své knize: Jarní probuzení a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1990, str. 268.
***
„...Pražské jaro roku 1968 bylo až do té doby nejpropracovanějším pokusem reformovat stalinský režim. Říká se nám dnes, že to bylo marné, protože socialismus s lidskou tváří neexistuje a nemohl existovat. Možná, ale my jsme měli historickou šanci a nemohli jsme se s dobrým svědomím nepokusit se jí využít...
Československo tehdy mělo všechny podmínky, aby svůj demokratický program uskutečnilo. Jediné, co nemělo, bylo schválení z Moskvy, která pak celý ten program zničila, Československo a Evropu uvrhla do dvacetileté, tzv. normalizace...“
Profesor Eduard Goldstiicker - v roce 1968 předseda Svazu čs. spisovatelů, prorektor UK a poslanec ČNR, od r. 1969 v exilu - na mezinárodní konferenci: Praha-Berlín-Paříž 1968. Listy, mimořádné vydání 1993, str. 27 n.
* * *
„...za předpokladu, že porozumíme, co je dominantní paradigma moderní doby, v těchto souvislostech se rok 1968 ukazuje jako heroický pokus, který zpochybnil nikoliv ty či ony formy vládnutí, ty či ony způsoby vlastnictví, ale samo dominantní paradigma moderní doby...
Rok 1968 není nedokonalým a polovičatým předchůdcem pozdějších změn, protože na rozdíl od nich, které se pohybují uvnitř a v rámci vyčerpaného starého paradigmatu a prodlužují jeho pochybenou životnost, imaginace revolt v Praze a Paříži byla zábleskem a náznakem paradigmatu jiného...
Rok 1968 není uzavřenou minulostí a odbytou záležitostí, ale stále živou volající a vyzývající přítomností, protože se o takovou imaginaci pokusily.“
Profesor Karel Kosík - v roce 1968 profesor Filozofické fakulty UK, v roce 1993 pracovník Akademie věd ČR - ve vystoupení na mezinárodní konferenci: Praha-Berlín-Paříž 1968 (Praha 21.-22.5.1993). Listy, mimořádné vydání 1993, str. 29 n.
* * *
„Rok 1968 byl druhou velkou krizí komunismu jak v Československu, tak v Polsku, na politické scéně se objevila hnutí a ideje, které se už naprosto nehodily do jazyka komunistické ortodoxie. Byla to demokratická hnutí, demokratické ideje, které odmítaly totalitární řád, přestože svůj protest formulovaly jazykem "socialismu s lidskou tváří". Reakce na tento tlak zdola byly v obou zemích různé. V Československu se ujali slova straničtí reformátoři...
Alexandr Dubček, vůdce československých komunistů a symbol Pražského jara, zosobňoval naděje na demokratický vývoj, na reálný pluralismus, na pokojnou cestu k právnímu státu a občanským svobodám.. .
Objevila se však nová kategorie, kategorie „neušpiněných opatrníků ". Ti ve světě politických konfliktů po celá léta prostě neexistovali... Jiní každý den riskovali a putovali do vězení, zatímco ti "neušpinění opatrníci" bezpečně fungovali v oficiálních, legálních strukturách...
Je třeba se zeptat, zda jejich" čistota" nespočívala náhodou v oportunismu, ve zbabělém vyhýbání se konfliktním situacím...“
Adam Michnik, jeden z nejznámějších polských disidentů, šéfredaktor časopisu Gazetta Wyborcza a poradce prezidenta Lecha Walesy v článku: Nepohodlné výročí. Listy č. 4/1993, str. 32 .
* * *
„Myslím, že nyní už by mělo být jasné, že potlačení "pražského jara" se stalo Pyrrhovým vítězstvím pro všechny, kteří zůstávali na pozicích přežité minulosti...
Kdyby tehdejší vládci Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy byli zásadověji a s větší prozíravostí zhodnotili československé obrodné hnutí v roce 1968 a ještě i 1969, vypadaly by možná jinak i společensko-politické procesy v naší zemi i přeměny u východoevropských sousedů, ba i po celé Evropě a ve světě...
"Akční program" a oživení politického a ideového pluralismu polekaly ve vedoucích kruzích ty, kteří nebyli schopni vystoupit ze sektářského rámce...
Maličké Československo přineslo obrovský vklad do světové kultury. I v politických dějinách mu náleží důstojné místo spjaté s hrdinstvím Husa, Žižky a jeho druhů. Cožpak za "pražského jara" nepodali Češi a Slováci podobný důkaz svobodného myšlení a odmítnuti zkostnatělých pořádků a zastaralých dogmat?“
Michail Gorbačov, bývalý generální tajemník ÚV KSSS, ve své knize: Žizň i reformy: Novosti, Moskva 1995.
* * *
„Myslím, že tento odvážný pokus o "socialismus s lidskou tváří", o symbiózu sociální spravedlnosti s demokracií, se právě v této středoevropské zemi neodehrál náhodou. Kulturní, duchovní a ekonomický potenciál Československa, vaše humanistické a demokratické tradice, podle mého názoru umožnily, aby podobné úsilí nezůstalo jen "čirou utopií", jak si to dodnes myslí někteří politologové a historici...
Oceňoval jsem a nadále vysoce hodnotím oddanost tvůrců Pražského jara demokratickým a humanistickým hodnotám a jejich odvahu definitivně skoncovat se všemi zkostnatělými stereotypy.“
Michail Gorbačov, bývalý generální tajemník ÚV KSSS, v odpovědi na anketu časopisu Listy: Co byl rok 1968. Listy č. 3/1998, str. 15.
* * *
„Celý rok 1968 byl pozoruhodný, avšak v mých vzpomínkách je jako jediná z tehdejších událostí, která byla nadějná, uchováno Pražské jaro...
Být Čechem nebo Slovákem, byl bych na ten rok hrdý. I když šance na úspěch byla minimální, svoboda se prosadila. To, že byla posléze potlačena, činí pokus ještě výmluvnějším; tanky Varšavské smlouvy jen ilustrují sílu protestu a touhu hledat nové cesty...
Ještě jedna vzpomínka je živá - vzpomínka na samozřejmou lidskost, na prosté lidské city Alexandra Dubčeka. Jistým způsobem ztělesňoval naději i beznaděj tehdejší situace......ale Praha roku 1968 mne přímo nutí přemýšlet o moci bezmocných. Vždyť právě v těch vzrušujících, nadějemi překypujících měsících se zformovala elita, která vedla Československo ke svobodě po památných Vánocích 1989.“
Lord Ralf Dahrendorf, významný britský sociolog, v odpovědi na anketu časopisu Listy: Co byl rok 1968. Listy č. 3/1998, str. 13.
* * *
„V osmašedesátém roce podali Češi a Slováci jeden ze svých největších výkonů v dějinách. A obstáli nikoli proti hroutícímu se komunismu a jeho říši, ale proti jeho dosud silné, brutální, brežněvovské podobě. Že se nevzdali a podlehli obrovské moci teprve když vyčerpali všechny existující možnosti, je jen potvrzením předchozího.
Tvrzení, že Dubček a jeho okolí se provinili tím, že nezajistili mocenské prostředky své politiky, je nesmysl. K sovětské invazi došlo právě ve chvíli, kdy se zdálo, že si konečně mohou tyto prostředky zajistit a že tomu už nemůže nic zabránit.
Pokus vzít národu hrdost na jeden z nemnoha světlých okamžiků jeho dějin je zločin, motivovaný jenom mocenskými zájmy. A jako takový ho dějiny zařadí.“
A. J. Liehm, československý spisovatel žijící ve Francii a vydavatel novin "Lettre lnternationale", v odpovědi na anketu časopisu Listy: Co byl rok 1968. Listy č. 3/1998, str. 19 n.
***
„Sovětská intervence v roce 1968 zdůraznila programový a politický konflikt československého a sovětského socialismu, vytvořila v Československu zkušenou socialistickou opozici, která se stala součástí sil soustředěných kolem Charty 77. Představitelé občanské politiky se proto obávali, že tradice 1968 vyzvednou do popředí osobnosti orientované socialisticky a vytvoří situaci, která znemožní odstraněni socialistických vztahů. Výsledkem byl útok proti dědictví Pražského jara, proti jeho programům, a interpretace Pražského jara jako pouhého střetnutí různých komunistických frakcí...
Západní mocnosti, které zrovna vedly jednání s Moskvou o evropských dohodách a odzbrojovacích smlouvách, neměly zájem na vyostření vztahů s SSSR. Praha tak byla zahraničně politicky značně izolována, sympatie veřejnosti na Západě i Východě tuto izolaci nemohly kompenzovat. Možnost předejít intervenci... poskytovaly pouze dalekosáhlé ústupky Sovětům. Znamenaly ovšem konflikt s čs. společnosti a konec reformního vývoje. "Opatrný" a "neobratný" Dubček projevil pozoruhodnou houževnatost v tom, jak se bránil jít touto cestou...
K pozitivnímu hodnocení Pražského jara by nám však mělo postačit, že jako málokterá událost našich národních dějin symbolizuje ve vědomí současníků, zejména Evropanů a Severoameričanů, vůli po svobodě a po důstojném životě v demokratické společnosti.
Profesor Michal Reiman, historik, v článku: Rok 1968, co s ním. Literární noviny č. 27 - 8. 7. 1998.
* * *
Pražské jaro 1968. Pro západní veřejnost jakékoli politické orientace zůstává významným symbolem české demokratické tradice.
Pražské jaro 1968 totiž nezačíná 5. ledna nástupem Dubčeka a nekončí okupací 21. srpna. Bylo to vyústění procesu emancipace společnosti, kterému nelze porozumět bez jeho kulturního zázemí...
Proto je dnešní opomenutí či opovržení tímto procesem ještě nesmyslnější a viděno ze západu, ještě nepochopitelnější...
Je tedy scestné hodnotit události roku 1968 pouze jako politické experimenty odsouzené k neúspěchu.
Francouzský politolog, profesor Jacques Rupnik na mezinárodní konferenci kroku 1968 v Paříži. Týden,č. 33/10. Srpen 1998, str. 40 n.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY a PRAMENU
Bauer, J.: V. Havel. Necenzurovaný životopis. Nakl. Ottovo, Praha, 2002.
Bartuška, V.: Polojasno... Nakl. XYZ, Praha 1990.
Benčik, A.: Rekviem za Pražské jaro. Tempo, Třebič 1998.
Benčík, A.: Obrazy historie z petřínského bludiště. In: Soudobé dějiny č. 3-4/2002, s.620n.
Benčik, A.: V chapadlech kremelské chobotnice. Mladá fronta, 2007.
Benčik, A.: Alexander Dubček - velký člověk v politice. In: A. Dubček v slovenskej s českej tlači, B. Bystrica 2007, s. 21 n.
Benčik, A.: Pražské jaro - A. Dubček a jeho kritikové. In: XV. letni škola historie. UK
2003, s. 111n.
Benčik, A.: Alexander Dubček v mezinárodni politice (1988-1992), ln: XVII. letni škola historie, UK, 2005, s. 53n.
Benčík, A., Domaňský, J.: 21. srpen 1968, Tvorba, Praha 1990.
Benčik, A., Navrátil, J., Paullk,J.: Vojenské otázky československé reformy 1967 -1970, ÚSD A VČR a Doplněk, Brno.
Benčik, A., Paulik, J.,Pecka, J.: Vojenské otázky československé reformy 1967-1970.
Srpen 1968-květen 1971. ÚSD AV ČR, Doplněk, Praha-Brno 1999.
Biľak, V.: Pravda zostala pravdou. Pravda, Bratislava 1971.
Cesty k novembru 1989. Aktivity A. Dubčeka. Spoločnost' A. Dubčeka - Nová práca
- Bratislava 2000.
Československo roku 1968. 1. díl: Obrodný proces. Kolektiv autorů: V. Kural, J. Moravec, F. Janáček, J. Navrátil, A. Benčík. Nakladatelství Parta, Praha 1993.
Československo roku 1968. 2. díl: Počátky normalizace. Kolektiv autorů: M. Bárta, J. Belda, O. Felcman, V. Mencl. Nakladatelství Parta a Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1993.
Čas demokratické iniciativy, 1987-1990. Sborník dokumentů. Nadace demokratické
Iniciativy pro kulturu a politiku, Praha 1993.
Československá cesta k demokracii. Chronologie událostí 1985-1989. Čs. dokumentační Středisko, o.p.s., ÚSO AV ČR, Praha 1999.
Dubček známy, neznámy. Nakl. Prospero, Bratislava 1998.
Dubček, A.: Naděje umírá poslední. Svoboda - Libertas, Praha 1993.
Edice: Prameny k dějinám čs. krize v létech 1967-1970. ÚSO AV ČR a Doplněk Brno.
Hanzel, V.: Zrychlený tep dějin. Reálné drama o deseti jednáních. OK Centrum edice Nadace Fondu demokratických iniciativ ČSFR, Praha 1991.
Havel, V.: Dálkový výslech, Melantrich 1989.
Havel, V.: Prosím, stručně. Gallery 2006.
Hejzlar, Zd.: Praha ve stínu Stalina a Brežněva. Práce, Praha 1991.
Horáček, M.: Jak pukaly ledy. Ex libris, Praha 1990.
Hübl, M.: Cesty k moci. Naše vojsko, Praha 1990.
Charta 77, 1977-1989. Dokumentace. Čs. středisko nezávislé literatury, Scheinfeld Schwarzenberg a Archa, Bratislava 1990. Uspořádal: Prečan, V.
Idea Československa a Střední Evropa. Doplněk a Konvoj, Brno 1994-95.
Kaiser, D.: Disident V. Havel. 1936-1989. Paseka, Praha 2009.
Kokošková, Zd., Kokoška, St.: Obroda. Klub za socialistickou přestavbu. Dokumenty. ÚSD AV ČR, Maxdorf, 1996.
Krejčí, O.: Proč to prasklo, Trio, Praha, 1991.
Kusý, M.: Eseje, Archa, Bratislava 1991.
K vývoji sovětské politiky vůči státům Varšavské smlouvy. Dokumenty a materiály 1989-1990. Čs. dokumentační středisko, o.p.s. a ÚSD AV ČR, Praha 1999.
Laluha, I.: Alexander Dubček, politik a jeho doba. Nová práca, Bratislava 2000. Lorenc, A.: Ministerstvo strachu... Tatrapres, Bratislava 1992.
Lorenc, A.: Dešifrovaný svet. Vyd. Forza, a. s. 2000.
Maňák, J.: Čistky v Komunistické straně Československa 1969-1970. ÚSD AV ČR,
1997.
Maxa, H.: Alexander Dubček. Člověk v politice. Kaligram Bratislava, Doplněk Brno, 1998.
November 1989 a Slovensko. Chronologie a dokumenty (1985-1990). Bratislava, 1999. Editor: Žatkuliak J.
Otáhal, M.: Opozice, moc, společnost, 1969-1989. ÚSD AV ČR, Maxdorf 1994.
Paměti V. Biľaka. Unikátní svědectví ze zákulisí KSČ. II. díl. Agentura Cesty, Praha
1991.
Pauer, J.: Pohled na osmašedesátý z druhé strany. In: Historie a vojenství č 6/91,s.168n.
Pithart, P.: Osmašedesátý. Index Köln 1980, Rozmluvy, Praha 1990.
Pithart, P.: Devětaosmdesátý. Academia, Praha 2009.
Plevza, V.: Vzostupy a pády. Gustáv Husák prehovoril. Tatrapres, Bratislava 1991. Praha - Washington - Praha. K vydání připravil: V. Prečan, Praha 2004.
Suk, J.: Občanské fórum. Listopad-prosinec 1989, 1. díl- události. ÚSD AV ČR, Doplněk, Brno 1997.
Suk, J.: Občanské fórum. Listopad-prosinec 1989,2. díl - dokumenty. ÚSD AV ČR, Doplněk, Brno 1998.
Suk, J.: Labyrintem revoluce. Prostor 1998.
Suk, J.: K prosazení kandidatury V. Havla na úřad prezidenta v prosinci 1989. ln: Soudobé dějiny č. 2-3/1999, s. 346n.
Šimon, B.: Klobouk od Brežněva. Periskop, Praha 1997.
Tigrid, P.: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Odeon, Praha 1990.
Verejnost proti násiliu. Občianské fórum. Nadácia M. Šimečku, Bratislava 1999.
Vrabec, V.: Vybočil z řady. Medailon J. Smrkovského a doby v níž žil. Naše vojsko,
Praha 1991.
ČASOPISY
Dějiny a současnost č. 2-3/1999.
Lidové noviny, roč. 1989.
Listy, ročníky 1971-1989.
Listy, mimořádné vydání: Praha - Berlín.
Listy č. 4/1993, č.4/1995, č. 1/1998, č.3/1998.
Literárný týdeník č. 3/1992.
Mladá Fronta - Dnes.
OS - Fórum občianskej společnosti č. 8 a 9/1998.
Praha - Berlín - Paříž 1968. Záznam mezinárodní konference 21.-22.5.1993 v Praze. ln: Listy. Mimořádné vydání 1993.
Právo lidu.
Právo.
Proměny politického systému v Československu na přelomu let 1989 – 1990 ln: Mimořádné číslo Listů, Praha 1995.
Rudé právo.
Soudobé dějiny č. 1/93, č. 2-3/1995, č. 2-3/1999, č. 3 a 4/2000, č. 1 a 2-3/2002, č.4/2004.
Svědectví č. 87/1989.
Výber z domácej a svetovej tlače. Mimoriadne číslo za I. štvrtok 1969
JMÉNA DŮLEŽlTÝCH ÚČASTNÍKŮ DĚJE
Benda Václav
Janouch František
Jelcin Boris
Krejčí Oskar
Kusý Miroslav
Liehm Antonín
Lomakin
Longo Luigi
Lorenc Alois
Mitterand Francois
Occhetto Achile
Slavík Václav
Šabata Jaroslav
Vondra Alexandr
Von Weizsäcker Richard
OBSAH
Proč druhé vydání Utajované pravdy (upravené a podstatně doplněné) ……….. 1/I
I - Pražské jaro a srpnová intervence 1968 ………………….................................5/I
II - "Zápas o pojetí normalizace" (srpen 1968 - srpen 1969) ……………………. 19/I
III - Akce "Bříza" začíná. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ………………………10/II
IV - Ohlas Dubčekova dopisu Federálnímu shromáždění a SNR……………... . 1/III
V - Nová dimenze akce "Bříza" a orgie StB……………………………………….. 9/III
VI V záblescích Gorbačovské "perestrojky" ……………………………….. 17/III
VII - Dubček, Dubček, Dubček …………………………………………………….. 7/IV
VIII - Alexander Dubček a Václav Havel v předvečer sametové revoluce
1989 (Soupeři či partneři)…………………………………………………………… 1/V
IX – Samet? Ano, ale dost postříkaný…………………………………………… 1/VI
X Alexander Dubček, předseda Federálního shromáždění………………… 1/VII
XI – Závěrem………………………………………………………………………. 15/VII
XII - Řekli o Dubčekovi a pražském jaru 1968 ………………………………… 16/VII
Seznam použité literatury a pramenů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . …………… 22/VII
Plná jména důležitých účastníků děje………………………………………….. 24/VII
Obsah……………………………………………………………………………… 24/VII
Připravil: JUDr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 389. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, listopad 2011
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz