Alexander Dubček. Pražské jaro. Sametová revoluce
Podtitulek: Jak se volil prezident sametové revoluce?
VI.
IX.
SAMET? Ano, ale hodně pocákaný . . .
Po 17. listopadu 1989, „DUBČEK na HRAD"!
17. listopadu 1989 bylo pochmurné zimomřivé počasí. Podzim pomalu končil a zima se teprve chystala převzít vládu nad přírodou. V ranních hodinách toho dne nasedl A. Dubček v Bratislavě do vlaku směřujícího do Prahy, kde se měl setkat s členem vedení KS Itálie, poslancem Evropského parlamentu Luigim Collajanim. Ten ho v Praze očekával spolu s V. Slavíkem a jeho manželkou, aby mu sdělil potěšující zprávu, že Evropský parlament - skupina pro sjednocenou levici - navrhla udělit A. Dubčekovi cenu Andreje Sacharova za mimořádné angažování na obranu lidských práv. Po tomto setkání chtěli navštívit rodinu O. Jaroše, blízké přátele A. Dubčeka. Podle údajů Miloše Hájka, tehdejšího předsedy Klubu Obroda, z tohoto setkání mělo vzejít mj. i společné prohlášení A. Dubčeka, L. Collajaniho za socialistickou frakci Evropského parlamentu a M. Hájka za Klub Obroda, k současné situaci.
Události 17. listopadu však tyto úvahy předběhly. Neboť Jan Urban, člen Obrody, signatář Charty 77 a aktivista nezávislých iniciativ, je vyzval, aby se zúčastnili manifestace mládeže na pražském Albertově. Když přišli na Albertov, stačili zaregistrovat vzrušenou atmosféru i skandování různých hesel "Zrušte KSČ, Zrušte StB, Nechceme Miloše", atd., ale také "Ať žije Havel, Dubček, Devátý, Ať žije Charta..."
Nebylo jim však dopřáno prožít dosyta atmosféru manifestace. Pojednou totiž Dubček zaslechl hlasy: "To je on". A vzápětí se ocitl v kruhu příslušníků StB, kteří ho spolu s italským přítelem zatkli. Luigi Collajaniho po krátké době propustili, ale A. Dubčeka drželi v zajištění a vyslýchali až do 21. hodiny. Byla to poslední akce StB proti A. Dubčekovi.
O brutálním zásahu Bezpečnosti proti studentům na Národní třídě, kteří se přece jen rozhodli pokračovat v manifestaci podle původně předpokládané trasy až do Opletalovy ulice, se Dubček dověděl až následující den po návratu do Bratislavy.
Až potud fakta o epizodické účasti A. Dubčeka na Albertově 17. listopadu. Avšak zapřísáhlý kritik Pražského jara, A. Dubčeka a reformistů osmašedesátého vůbec, P. Pithart to viděl ve své jasnovidecké vizi zcela jinak. Nyní totiž, v roce dvacátého výročí sametové revoluce 1989, vydal - zřejmě jako součást pompézních oslav "sametové", ale i sebe sama, publikaci "Devětaosmdesátý" s podtitulem "Vzpomínky a přemýšlení. Krédo". Vydalo ji nakladatelství Academia. Již z titulu je zřejmé, že navozuje vlastně na svou předchozí publikaci "Osmašedesátý", o níž byla již řeč v předchozí kapitole. A skutečně, záložková reklama mj. uvádí, že P. Pithart "napsal řadu významných politologických děl, z nichž zejména analytická kniha ´Osmašedesátý´ sehrála svým pohledem na jedno z nejvýznamnějších období moderních dějin našeho státu ve své době zcela průlomovou roli". Nevím sice, kdo tuhle záložkovou reklamu formuloval, zda autor či redakce. Vím ale, že tato oslavovaná kniha vyvolala ve skutečnosti živou a většinou odmítavou reakci. Stejně jako i další v záložce uváděná kniha ´Podiven´. Časopis Dějiny a současnost tenkrát publikoval její až sžíravě kritické hodnocení z pera celé plejády čs. historiků. A další řada kritiků se ozvala v souvislosti s kampaní kolem prezidentských voleb a Pithartově kandidatuře v Národním osvobození č. 18 a č. 24 v roce 2002. Osobnost Pitharta a názory autorů ´Podivena´ byla pro ně zcela nepřijatelná, a u Pitharta i s představou o roli čs. prezidenta.
A když jsem nyní obětoval několik stovek korun a publikaci „Devětaosmdesátý“ zakoupil a začetl se do ní, mé tušení se naplnilo měrou vrchovatou. Neboť základní metodou autora je i tentokrát subjektivismus. Své vidění a chápání události dějů, jejich hodnocení, až příliš častá bez ohledu na fakta (která buď nezná, nebo ignoruje), vydává za skutečnost. Zkrátka, stejně jako ve své knize „Osmašedesátý“, jen s tím rozdílem, že tentokrát má jeho kniha mnohem vyšší literární úroveň, ať již je to zásluhou autora či redaktora.
Důkazem této jeho metody je i hodnocení uvedené epizodické účasti A. Dubčeka na Albertově 17. listopadu. V kapitole „Svoboda už jen na tři kroky od nás" obšírně vysvětluje a hledá výmluvy, proč – i když byl organizátory osobně pozván, se on sám nezúčastnil shromáždění na Albertově, aby pak vzápětí zaútočil s hloupou a zákeřnou pomluvou proti A. Dubčekovi: „Kdo se k průvodu přidal s neomylným (pozor, přijde ironie) smyslem pro timing (načasování - B.A.) byl Alexandr Dubček. Bylo totiž přesně dvanáct nula nula. Vzápětí ho ale z průvodu orgáni (StB-B.A.) nenápadně odvedli a drželi někde na strážnici".
Podobnou metodu omluv, pomluv a útoků použil ve své knize několikrát. A k tomu jen dodám, že A. Dubček v létech 1988-89 jezdil často do Prahy k různým jednáním s dlouhou řadou reformistů. Např. s bývalým tajemníkem V. Slavíkem, s bývalým tajemníkem pražského Městského výboru KSČ B. Šimonem, bývalým předsedou vlády O. Černíkem atd., atd., přičemž se v Praze často zdržel i 2-3 dny. Státní bezpečnost za tuto dobu zaznamenala cca 20 Dubčekových návštěv v Praze.
Namístě je tudíž otázka. Proč se náš nikdy nechybějící hrdina a veliký vyznavač a obdivovatel hrdiny z biblické pohádky o Davidu a Goliášovi, ale také zapřísáhlý kritik Dubčeka, Pražského jara a reformistů, „také" neúčastnil na této akci? Zřejmě jeho jasnozřivému úsudku uniklo a nikdo mu neprozradil, jaký význam, jakou roli bude tato událost hrát v "sametové" revoluci. Ale zřejmě nedostal z Hrádečku žádný pokyn...
Vraťme se však k dalšímu, serióznímu výkladu.
Zprávy o brutálním zásahu Bezpečnosti proti studentům vyvolaly v zemi obrovskou vlnu rozhořčení a odporu, a to i v řadách členů KSČ. Počáteční deprese se již příštího dne, v sobotu 18. listopadu, začala měnit v odhodlání ke změně dosavadní situace. Přispěla k tomu i mylná, či záměrně nepravdivá zpráva o údajném usmrcení studenta Martina Šmída.
Jakešovo vedení i jeho mocenské orgány tuto situaci značně podcenily a páteční události i jejich ohlas považovaly pouze za další z řady demonstrací, které se jim podařilo přežít. Avšak reakce pražských studentů byla značně razantní a jejich Ústřední stávkový výbor vysokých škol vyhlásil časově neomezenou stávku na podporu svých sedmi požadavků a současně vyzval ke generální stávce - na 27. listopad. Studenti požadovali vytvoření komise k vyšetření odpovědnosti funkcionářů za zásah Bezpečnosti na Národní třídě, jejich odchod z politického života, legalizaci nezávislých tiskovin, propuštění politických vězňů, zaručení shromažďovacího práva. Požadovali zahájení dialogu se všemi složkami společnosti, i když současně pochybovali o ochotě stranických i státních orgánů vést jiný dialog než z pozice mocenské síly.
Aktivita pražských studentů zaskočila i nezávislé skupiny, orientující se na 10. prosinec, Den lidských práv, a vyburcovala je k okamžité aktivitě. Následovala série jejich prohlášení k událostem 17. listopadu. Studentům se mezitím dostalo podpory od pražských herců a živelné hnutí začalo dostávat organizovanou podobu a konkrétní cíl. Výsledkem diskuse studentů a herců v divadle Disk z 18. listopadu je prohlášení, v němž mimo jiné uvádějí: „Poslední zásah policie nás přesvědčil o tom, že nemá smysl o nějaký dialog žádat jakoukoli formou. Proti násilí a demagogii totiž neexistují argumenty. Jediným východiskem je nekompromisní požadavek okamžitého odstoupení současných stranických a státních představitelů, demise vlády a okamžité zrušení zakotvení vedoucí úlohy strany v Ústavě, bezprostřední změny právního řádu, které by zrušily trest za takzvané protistátní a protisocialistické aktivity a umožnily rehabilitaci v současné době za takovou údajnou činnost odsouzených. Pak teprve bude možné vést dialog o budoucnosti naší země".
Také Klub Obroda a Československá demokratická iniciativa (ČDI) mimo jiných, vydaly vzápětí svá prohlášení v tomto duchu.
V prohlášení předsednictva Čs. demokratické iniciativy v dopise předsedovi vlády L. Adamcovi z 19. listopadu je mimo jiné požadováno: „Soudnost a svědomí totiž velí, aby současná vláda odstoupila a ještě předtím umožnila přechod k demokratičtějšímu a humánnějšímu způsobu vládnutí.
Žádáme současnou vládu, aby se to stalo takto:
- nechť vláda odstoupí k 25. listopadu 1989,
- nechť do té doby uskuteční rozhovory a na jejich základě uzavře dohodu o vytvoření přechodné vlády občanského soužití.
Tyto rozhovory má současná vláda vést:
- s Alexandrem Dubčekem a představiteli vedení státu před ozbrojenou invazí 21. srpna 1968, s Václavem Havlem a dalšími představiteli nezávislého opozičního hnutí".
Obdobné prohlášení Klubu Obroda končí výzvou:
„Spojme své síly k důsledným přeměnám, k rozvoji skutečné přestavby, k zabezpečení lidských a občanských práv, vynuťme si odchod těch, kteří jsou brzdou společenského pokroku, naplňme ideály, za které bojovaly a prolily krev celé generace českých a slovenských vlastenců".
Výsledkem aktivity nezávislých iniciativ a skupin v průběhu dne 19. listopadu byl vznik Občanského fóra v Praze a Verejnosti proti násiliu v Bratislavě.
V Praze se to stalo v odpoledních hodinách 19.11 v bytě V. Havla, kde se sešli představitelé nezávislých iniciativ a vyslovili se pro jejich sjednocení pod hlavičkou Občanského fóra (OF). Na jeho ustavující schůzi v Činoherním klubu ve 20 hodin téhož dne bylo současně přijato Provolání Občanského fóra se čtyřmi základními požadavky:
„ 1) Aby ihned odstoupili ze svých funkcí ti členové předsednictva ÚV KSČ, kteří jsou bezprostředně spojeni s přípravou intervence pěti států Varšavské smlouvy z r.1968 a kteří jsou odpovědni za mnohaletou devastaci všech oblastí společenského života u nás. Jmenovitě jde o Gustáva Husáka, Miloše Jakeše, Jana Fojtíka, Miroslava Zavadila, Karla Hoffmanna a Aloise Indru. Zhoubná politika těchto lidí, kteří po léta odmítali jakýkoliv demokratický dialog se společností, zcela zákonitě vyústila do hrůzných událostí těchto dnů.
2) Aby ihned odstoupil vedoucí tajemník MV KSČ v Praze Miroslav Štěpán a federální ministr František Kincl, kteří jsou odpovědni za všechny zásahy, které policie v posledních měsících provedla proti pokojně manifestujícím občanům.
3) Aby byla ustavena komise, která konkrétně vyšetří tyto zásahy, zjistí jejich viníky a navrhne jejich potrestání. V této komisi musí být zástupci Občanského fóra.
4) Aby byli okamžitě propuštěni všichni vězňové svědomí, včetně těch, kteří byli zadrženi v souvislosti s posledními manifestacemi.
Občanské fórum žádá, aby toto provolání bylo publikováno v oficiálních sdělovacích prostředcích.
Občanské fórum se staví celou svou autoritou za myšlenku generální stávky dne 27.11. od 12 do 14 hodin, k níž vyzvali pražští vysokoškoláci, a chápe ji jako výraz podpory požadavků, o nichž chce se státním vedením jednat.
Občanské fórum se domnívá, že jeho vznik a práce odpovídá vůli 40 tisíc dosavadních signatářů petice Několik vět a je otevřeno všem složkám československé společnosti, kterým záleží na tom, aby i naše země začala pokojným způsobem hledat cesty k demokratickému uspořádání tím k hospodářské prosperitě".
Čs. demokratická iniciativa své prohlášení z 19.11. opakovala i následující den, 20.11.1989.
V následujících dnech byla v Praze na Václavském náměstí i na Letné organizována řada manifestací za splnění požadavků Občanského fóra, které převzalo iniciativu. Obdobně tomu bylo i v Bratislavě, i když zdaleka ne v takovém rozsahu jako v Praze. V Bratislavě převzala iniciativu Verejnost proti násiliu (VPN), která organizovala první manifestace na Hviezdoslavově náměstí a náměstí SNP. Menší akce byly organizovány i v řadě dalších měst. Záhy byl postup obou hlavních center odporu proti Jakešovu režimu koordinován Občanským fórem (sdružujícím všechny nezávislé skupiny a proudy, kde měla v řídících orgánech hlavní slovo úzká skupina kolem V. Havla) a VPN na společných poradách jejich představitelů.
Z dostupných pramenů se mi zatím nepodařilo zjistit, proč se v řídícím orgánu VPN neobjevil A. Dubček ve stejné roli jako V. Havel v OF. Zřejmě to byl výsledek určité averze, která se proti němu u většiny představitelů VPN záhy, a to dosti výrazně, projevila. Možná, že to bylo rozhodnutí samotného A. Dubčeka setrvat na své pozici samostatného, v zahraničí i doma etablovaného představitele proreformního opozičního levicového proudu. Jsem ovšem toho názoru, že to byli představitelé VPN, kteří měli A. Dubčeka pozvat a postavit ho do čela vedeni. Ať tomu však bylo jakkoliv, A. Dubček se do zápasu za radikální změny režimu zapojil sám s plnou vervou a vahou své osobnosti a autority.
Na prvním mnohatisícovém shromáždění na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě 20.11.1989, kde Milan Kňažko jako vedoucí VPN, seznámil účastníky s vyhlášením programu VPN a prohlásil jej za „otevření společenského dialogu, za skutečnou a ne jen proklamovanou demokracii", A. Dubček nebyl. Důvody mi nejsou známé. Avšak již 22. listopadu promluvil na patnáctitisícovém shromáždění před justičním palácem a požadoval propuštění Jána Čarnogurského, posledního vězně bratislavské "pětky". O den později, 23. listopadu, vystoupil s projevem na druhé- stotisícové – manifestaci organizované VPN na náměstí SNP. Poukázal v něm na zdroje a příčiny současné krize společnosti, jejíž počátkem byla srpnová intervence a následná normalizace, zkrátka zardoušení reformního procesu neostalinským vedením L. Brežněva a domácími přisluhovači. Poukázal také na jeden z důvodů současného probuzení lidu k odporu proti stávajícímu režimu: „Jeden z mnohých faktorů je ten, že když si lid osvojil ideu, jakou byl a je ´socialismus s lidskou tváří´, potom tato idea je vlastnictvím lidu našich národů. Proto, či právě proto, ve vás, mladé generaci, žije tato idea, protože se stala pamětí národa a je dědičná, je i ve vás, nastupující generaci".
Alexander Dubček se přihlásil k iniciativě VPN a stejně tak i k dalším iniciativám. Současně upozornil, že součástí řady občanských iniciativ je i iniciativa reformních komunistů, vyloučených z KSČ. A vyzval všechny složky obyvatelstva, včetně oficiálních, k neodkladným praktickým krokům k „nové obrodě naší společnosti" vyzval k dialogu a varoval před konfrontačními střety.
Ve stejném duchu, v jakém promluvil A. Dubček v Bratislavě, se výkonný výbor Klubu Obroda téhož dne obrátil s výzvou ke všem členům KSČ: „Pokud si chce KSČ zachovat alespoň část své vážnosti v našem příštím politickém životě a obstát ve svobodných volbách - neboť jiné už nebudou - musí se tohoto vedení zbavit a postavit si do čela nové, mladší a důvěryhodné představitele. Musí se rozejít s nepravdami, obsaženými v ´Poučení´, i s politikou normalizace na něm založenou" .
Nezávisle na prohlášení výkonného výboru Obrody i jihočeský výbor místní organizace tohoto Klubu vyslovil 24.11. podporu prohlášení V. Havla i A. Dubčeka z 23. listopadu: „Jsme pokračovatelé Pražského jara a v opravdové proměně vidíme jedinou šanci socialismu a demokracie v naší zemi. Proto věříme důstojnému vystupování Alexandra Dubčeka jako mluvčího všeho pokrokového lidu naší krásné vlasti".
24. listopadu se A. Dubček zúčastnil již čtvrté manifestace OF na Václavském náměstí, na kterou se dostavilo kolem 200 tisíc lidí. Vedle V. Havla vystoupil i A. Dubček se svým prvním listopadovým projevem v Praze. Po jeho skončení začalo shromáždění skandovat „Dubček na Hrad, Dubček na Hrad".
Po skončení manifestace se V. Havel a A. Dubček zúčastnili v Laterně magice tiskové konference, kde je mluvčí OF V. Malý představil jako "dva symboly současného Československa". A. Dubček se zde vyslovil pro nezvratnost společenskopolitických změn a vyslovil se pro zrušení ústavního článku o vedoucí roli KSČ. Tiskovou konferenci přerušila zpráva z ČTK, kterou jim s napětím sdělil hudební publicista J. Černý, že „všichni členové předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ dávají své funkce k dispozici". Stalo se tak na mimořádném zasedání ÚV KSČ v budově Vysoké školy politické ve Vokovicích, zahájeném již v dopoledních hodinách 24. listopadu.
Bylo to první velké vítězství občanské opozice a pochopitelně bouchla i zátka z láhve šampaňského. Účastníci tiskové konference si symbolicky připili na svobodné Československo. Vzrušenou atmosféru názorně dokumentuje i fotografie, na níž vidíme A. Dubčeka v objetí V. Havla.
A jestliže někdo dnes tvrdí, že z reakce A. Dubčeka a V. Havla na tuto skutečnost bylo zřejmé, že V. Havel nemá v A. Dubčekovi žádného vážného konkurenta na prezidentskou kandidaturu, pak následující vývoj jednoznačně ukázal nesmyslnost tohoto tvrzení. Opak byl totiž pravdou, jak si ukážeme na dalších stránkách.
Demise Jakešova vedení bylo však skutečně jen první vítězství. A když mluvčí nového vedení KSČ na tiskové konferenci v ranních hodinách 25. listopadu sdělil, že "Poučení z krizového vývoje" zůstává i nadále v platnosti, Občanské fórum, Obroda a další iniciativy vyzvaly občany ke stupňování tlaku na vládnoucí kruhy i k účasti na plánované generální stávce v pondělí 27. listopadu.
Pátá manifestace OF na Letenské pláni 25. listopadu, zahájená ve 14 hodin za účasti obou hlavních protagonistů občanské opozice, V. Havla a A. Dubčeka, byla poprvé živě přenášena televizí. Marta Kubišová zazpívala 800 tisícům účastníků Modlitbu pro Martu. V. Havel ve svém vystoupení vyjádřil hluboké znepokojení nad nedostatečností změn ve vedení KSČ. Vyzval všechny občany, aby co nejvýraznějším způsobem manifestovali svou touhu po demokracii generální stávkou vyhlášenou na 27. listopadu. Informoval účastníky, že jediným mužem současného vedení, který byl schopen pochopit situaci, je předseda vlády L. Adamec, který se vzdal obou vysokých stranických funkcí, a Havel vyslovil úvahu, že v této chvíli by ho měli podpořit. Mezitím totiž představitelé iniciativy Most, M. Kocáb a M. Horáček, jednali s poradcem L. Adamce, O. Krejčím, jehož prostřednictvím L. Adamec, v té době již izolován ve vedení KSČ, požádal OF o podporu.
Na Letenské manifestaci vystoupil i A. Dubček. Ve svém projevu se mimo jiné vyslovil pro obnovení ideálů „socialismu s lidskou tváří". I zde se poté ozvalo skandování „Dubček na Hrad".
Ve stejný den - 25. listopadu - se konala velká manifestace v Bratislavě na náměstí SNP za účasti 70 tisíc lidí. VPN vyhlásila obdobné požadavky jako OF, pochopitelně specifikované na podmínky a situaci na Slovensku.
Téhož dne došlo ještě ke dvěma událostem, které neobyčejně zvýraznily význam osobnosti A. Dubčeka nejen v sametové revoluci, ale také jako mezinárodně uznávaného představitele a reprezentanta stoupenců demokratického hnutí odporu proti Jakešovu a Husákovu totalitnímu režimu.
Ve stejný den Z. Jičínský, vedoucí koncepční komise OF, předložil návrh kandidatury A. Dubčeka na funkci prezidenta. Tento návrh lze považovat za zcela logický a legitimní. Stačí připomenout: Jméno A. Dubčeka se zvláště v letech 1988 a 1989 stalo nejznámějším a nejfrekventovanějším jménem z představitelů čs. demokratické opozice nejen v zahraničí, ale i na domácí půdě. Skandování jeho jména „dětmi srpna 1968" na manifestacích k výročí 21. srpna 1968 i 1969, k výročím 28. října 1918, ba i k výročí sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969 a při manifestaci studentů 17. listopadu 1989, vyvrcholilo skandováním manifestantů na Václavském náměstí a na Letné: "Dubček na Hrad". A připomeňme si ještě na předchozích stránkách uváděné návrhy neoficiálních iniciativ, jako byla Obroda či Demokratická iniciativa. Nevysvětlenou zatím zůstává otázka, proč tomu tak zdaleka nebylo na Slovensku v prvních dnech sametové revoluce a jakou roli v tom sehráli představitelé VPN. Pokusím se to na dalších stránkách alespoň zčásti objasnit.
Druhá významná a pro českou i slovenskou veřejnost málo známá událost se odehrála na nám již důvěrně známé univerzitě v Bologni. 25. listopadu byl podán návrh této univerzity na udělení Nobelovy ceny A. Dubčekovi. Profesor jedné z kateder univerzity, Vera Negri Zamagni, svůj návrh zdůvodnil ohledem na Dubčekovy „morální hodnoty" a „na zcela mimořádnou roli, kterou sehrál před dvaceti lety i v současné době v obnově své země". Návrh podpořily všechny katedry univerzity. Připojila se i univerzita v Perugii, jak je zřejmé z dopisu Výboru pro udělováni Nobelovy ceny v Norsku, kde je pod návrhem podepsáno 14 profesorů. Na významu této skutečnosti nic neubírá ani to, že návrh nebyl nakonec vyslyšen.
Ve světle těchto skutečnosti, jakož i ve srovnáni vztahu A. Dubčeka k sovětské "perestrojce a glasnosti", značně paradoxně působí postoj Moskvy i samotného Gorbačova k A. Dubčekovi ještě i v těchto listopadových dnech. Svědectví v tom podává mj. i tehdejší zástupce vedoucího mezinárodního odděleni ÚV KSSS, Valerij Musatov, v knize: Predvestniky buri: Političeskije krizisy v Vostočnoj Jevrope (1956-1981). V. Musatov byl po 24. listopadu, po odstoupeni Jakešova vedeni, vyslán tajemníkem ÚV KSSS A. Jakovlevem do Prahy, aby zde sledoval vývoj situace a informoval Moskvu, která svému velvyslanectví již nedůvěřovala.
Současně ale působila v Praze v obdobné roli i skupina pracovníků KGB. Musatov zde jednal s řadou stranických, prosovětsky orientovaných představitelů z okruhu L. Adamce a K. Urbánka, ale i s prognostikem V. Komárkem a dalšími. Projevil zájem o jednáni s V. Havlem, avšak na pokyn Moskvy od toho upustil. Přesto jednal s představiteli OF. Je víc než zajímavé, že o jednání s A. Dubčekem neprojevil nejmenší zájem. Dokonce když zjistil, že A. Dubček byl pozván do Leningradu na promítání dokumentu o „Pražském jaru", on i pracovníci KGB dělali vše, aby se Dubček promítáni neúčastnil. A nejen že Musatov údajně jednal s přáteli Dubčeka, aby jej od toho odradili, ale příslušný představitel KGB, „generál V“ pozorně sledoval seznamy cestujících na leteckých linkách do Moskvy a hlásil, že jméno A.Dubčeka se v nich neobjevilo.
V následujících dnech pokračovaly manifestace OF a VPN v Praze a v Bratislavě za splněni požadavků. Na páté manifestaci VPN poprvé vystoupil i J. Čarnogurský po svém propuštění z vězení. Pokračoval rozklad oficiálního vedení KSČ v čele s novým prvním tajemníkem K. Urbánkem, o čemž svědčí odstoupení M. Štěpána a celého předsednictva MV KSČ v Praze ze svých funkcí. Hlavni pozornost OF se soustředila na jednání o vytvořeni vlády národního porozuměni s předsedou vlády L. Adamcem. Proto byl pozván na šestou manifestaci OF na Letné. Některé části jeho projevu, zejména jeho obavy z generální stávky a o nutnosti projednat požadavky OF s vedením KSČ, vyvolaly v řadách manifestantů nespokojenost a nesouhlas. A. Dubček jej však ve svém vystoupení vzal v ochranu a znovu promluvil o ideálech „socialismu s lidskou tváří", pro které se nyní opět vytvořila cesta.
Jednání OF a VPN s L. Adamcem dospělo posléze, 28. listopadu, k dohodě, že provede rekonstrukci vlády na základě koaličním, předloží zásady programového prohlášení a zajistí tak splnění úkolů: právní předpoklady pro svobodné volby, svobodu shromažďovací a spolčovací, svobodu projevu a tisku a řadu dalších. Pro sestavení vlády mu zatím ponechali volné ruce. Dali mu však najevo, že v případě nespokojenosti veřejnosti s prohlášením a jeho plněním požádají prezidenta o jeho odvolání a jmenování nového předsedy vlády, navrženého OF a VPN.
Téhož dne Krizový štáb OF zformuloval a prostřednictvím sovětského velvyslanectví Prezidiu Nejvyššího sovětu SSSR odeslal výzvu k přehodnocení srpnové intervence varšavské pětky v roce 1968 a ke stažení všech svých vojsk z Československa. A v dopoledních hodinách následujícího dne, 29. listopadu, jakási „akční" skupina Koordinačního centra OF se dohodla s představiteli slovenské Verejnosti proti násiliu na úzké spolupráci, jako suverénní reprezentanti českého a slovenského občanského hnutí.
Do takovéto situace ale přicházejí i první kritické hlasy na vedení OF za jeho přílišné sólování, jakousi „kabinetní" politiku a nedostatečnou informovanost širšího vedení OF a představitelů dalších opozičních skupin o výsledcích jednání Krizového štábu OF. Což ale vyvolalo u V. Havla značně odmítavé reakce.
Do těchto hektických listopadových dnů dostává A. Dubček potěšující zprávu. Francouzský velvyslanec Jaques Humann mu předal poselství předsedy Evropského parlamentu Enrique Crespoa tohoto znění: „Vážený pane Dubčeku, mám tu čest a radost Vám oznámit jménem Evropského parlamentu, že bylo rozhodnuto Vám udělit Sacharovovu cenu za rok 1989.
Tato cena se každoročně uděluje osobě, která se osobně angažovala mimořádným způsobem za obranu lidských práv. Minulý rok byla poprvé udělena Nelsonu Mandelovi a Anatoliju Marčenkovi. Oznamujíce toto rozhodnutí Evropského parlamentu, vyjádřil jsem naději, že by bylo možné snad odevzdat Vám tuto cenu po čas příštího jeho zasedání, které se bude konat ve Štrasburku od 11. do 15. prosince 1989..."
Zde jsem ovšem nucen přerušit chronologický výklad událostí, které nedovolily A. Dubčekovi převzít tuto cenu v prosinci 1989. Došlo k tomu až v lednu 1990. Mezitím ale stačil Andrej Sacharov, těsně před svou smrtí, 10.12. napsat A. Dubčekovi blahopřání k udělení této ceny a vyznat se i z obdivu k Pražskému jaru a osobně i k A. Dubčekovi: „Rok 1968 měl vliv na můj vlastní osud. Jaro přineslo naději, stalo se jedním ze stimulů v práci na mém díle ´Přemýšlení´. Srpen doslova zničil iluze a aktivizoval moji veřejnou činnost. To samé se přihodilo mnoha přátelům. Hrstka jinak smýšlejících čerpala v Pražském jaru sílu k nadcházejícímu dlouholetému těžkému boji, jehož jedinou zbraní byla "glasnost"
Není možné bez hořkosti přemýšlet o letech bezčasí, které nastoupily po bouři osmašedesátého. Avšak pod popelem zůstal oheň. Jsem přesvědčen, že „doušek svobody", kterého se Češi a Slováci nadechli v době, kdy byl jejím vůdcem Alexander Dubček, se stal prologem nynějších nekrvavých revolucí v zemích východní Evropy a v samotném Československu. Opět nám dávají příklad! Opět se nepřátelé polekali.
Z celé duše blahopřeji Alexandru Dubčekovi, obdivuji se jeho pevnosti a přeji mu stálé zdraví a úspěchy. Jemu a všem přátelům v našich zemích, kteří mnoho vytrpěli".
Žel, dříve než si mohl Dubček toto blahopřání přečíst, A. Sacharov zemřel. Zpráva o jeho skonu přišla dříve než blahopřejný dopis. Dubček reaguje okamžitě - 16. prosince 1989 napsal Sjezdu lidových poslanců SSSR soustrastný dopis: „Odešel vědec, veřejný činitel, ale především člověk - velký občan této planety. Obětoval právu lidí na důstojný a svobodný život vše - nakonec i své zdraví a život..."
O blahopřání A. Sacharova se A. Dubček dověděl až v únoru 1990 ze vzkazu Jeleny G. Bonnerové, který zprostředkoval sovětský žurnalista. A. Dubček paní Bonnerové poděkoval již jako předseda Federálního shromáždění dopisem ze 7. února 1990. Cena A. Sacharova byla Dubčekovi předání ve dnech 16.-18. ledna 1990 ve Štrasburku v průběhu zasedání Evropského parlamentu.
Vraťme se však do pohnutých dnů na přelomu listopadu a prosince 1989, kdy se rozhodovalo o klíčových otázkách dalšího vývoje sametové revoluce. Jednou z nejchoulostivějších z nich bylo rozhodování o kandidátech na funkci příštího prezidenta po G. Husákovi, jehož demise se rychle dostávala na pořad dne. A opět i zde, v zájmu přehlednosti celého problému, přerušíme chronologický výklad různých událostí a pokusíme se, pokud možno souvisle, vyložit průběh a výsledky diskusí a rozhodování, eventuálně i jejich motivy.
Uvedl jsem již, že návrh koncepční komise OF z 25.11.1989, předložený jejím vedoucím Z. Jičínským, na kandidaturu A. Dubčeka na funkci prezidenta byl odůvodněný a zcela legitimní. Z dostupných dokumentů se však zdá, že tento návrh nevyvolal viditelnou odezvu.
Mezitím Klub Obroda zveřejnil svůj Manifest pod názvem „Kam směřujeme" a otisklo jej dokonce i Rudé právo 1. prosince na podkladě jedné z počítačových kopií. Mladší čtenář si dnes již může těžko představit, že zatímco my jsme začínali pracovat s vysloužilým cyklostylem, Charta 77 byla finančně i technicky podporována současně z několika zdrojů: Nadací Charty 77, založené z iniciativy atomového vědce F. Janoucha ve Švédsku v roce 1978, šéfredaktorem časopisu Svědectví, vycházejícího ve Francii, P. Tigridem a také I. Tigridovou. Ale Charta 77 se těšila sympatiím a podpoře ze strany velvyslanectví USA i oficiálních představitelů Francie. A měla možnost bez překážek korespondovat i se zahraničím, např. s Nadací Svědectví, s redakcí Svobodná Evropa či s F. Janouchem.
Manifest Obrody obsahoval podrobný výčet našich představ - jako součásti evropské levice a v nejužší spolupráci s OF - o novém demokratickém uspořádání života v naší zemi: „Hesla o blahu republiky a proti jejímu rozvratu, dříve falešně znějící a klamná, jsou teď našimi hesly a nabývají svého pravého významu. Pravda a čest zvítězí".
První názor na prezidentskou kandidaturu zaznamenáváme u V. Havla v rozhovoru s tajemníkem Československé strany socialistické (ČSS) - která po dvacet let kolaborovala s KSČ - J Škodou 30. listopadu, kdy se oba shodli, že „budoucím prezidentem by neměl být A. Dubček". Avšak již 1. prosince, v průběhu jednání s vedením Československé strany lidové, se V. Havel jako o pravděpodobném kandidátovi OF na úřad prezidenta zmínil o A. Dubčekovi jako o Slovákovi a o akademiku M. Katětovi jako Čechovi.
Několik dnů bylo toto téma mimo pozornost Krizového centra OF, kde se rozhodovalo o strategii a taktice dalšího postupu. Když ale Z. Jičínský svůj původní návrh 5.12. v KC OF opakoval, vyvolal kolem tohoto problému širokou diskusi. Toho dne vešlo totiž ve známost, že Sovětský svaz konečně oficiálně odsoudil srpnovou intervenci. Z. Jičínský uvedl, že za této situace není možné, aby OF nadále uvažovalo o L. Adamcovi jako možném kandidátovi na prezidenta, neboť dvacet let představoval starý systém. Navrhl, aby čs. veřejnost byla seznámena s návrhem na kandidaturu A. Dubčeka. Následující diskuse byla velice neurovnaná, neboť se diskutovalo o nejrůznějších otázkách ekonomických a hlavně o dalším postupu, směřujícím k postupnému převzetí moci.
Pokud jde o diskusi ke kandidatuře A. Dubčeka na prezidenta, ozvaly se zde nejrůznější názory od seriózních, fundovaných až po názory, které prozrazovaly averzi a neznalost role A. Dubčeka, a to nejen v roce 1968-1969, ale ani v letech 1969-1989. Ozývaly se i hlasy zástupců stran, které po dvacet let kolaborovaly s režimem Husáka a Jakeše (ČSS a ČSL).
Nejserióznější a v podstatě shodně a opakovaně zdůvodnili návrh kandidatury A. Dubčeka na úřad prezidenta Z. Jičínský a J. Dienstbier. Z. Jičínský to formuloval takto: „Uvědomte si, že jestliže ve světě někdo z československých osobností, myslím v politických a státních kruzích, je populární, jestli tam je nějaká osoba, která má ve světě jméno, tak to je tedy Alexander Dubček...Nejde samozřejmě dneska o to, navazovat na rok 1968 v jeho programovém smyslu, ale jde o to, navázat na rok 1968 jako na období národních dějin, kdy tyto dva národy se o něco samostatně snažily, a ať už si myslíte o tom cokoli, tak symbolem tohoto snažení v očích značné části veřejnosti a v očích mezinárodní veřejnosti je opravdu Alexander Dubček." Oba shodně poukázali také na možnost využití kandidatury A. Dubčeka po odvolání opodstatněnosti srpnové intervence k účinnému nátlaku na stávající staré vedení a hlavně na vládu L. Adamce.
S kandidaturou A. Dubčeka výslovně souhlasil i A. Vondra. Jistě, byly i hlasy proti, respektive byla navrhována i další jména, např. E. Goldstücker nebo J. Hanzelka. Některé návrhy byly bez další diskuse označeny za nesmysl, např. návrh na M. Kňažka. Jako neseriózní lze jednoznačně označit opakované vystoupení M. Kocába, jehož skupina Most z vlastní iniciativy začala jednat s L. Adamcem, či jeho zprostředkovateli (skupina vznikla až v srpnu 1989). A byl to on, kdo zprostředkovával a prosazoval i v rámci OF všechna jednání s L. Adamcem. Nyní však, bez nejmenšího důkazu, argumentoval nebezpečím vytvoření reformně socialistického tandemu Dubček-Adamec, či Dubček-Čalfa.
Padly pochopitelně i návrhy na kandidaturu V. Havla, který prý je jediný schopný vyvést naše národy ze současného chaosu. V závěru dlouhé diskuse V. Havel řekl, že „je ochoten v případě potřeby kandidaturu přijmout". Vyslovil však podmínku, „že by funkci prezidenta zastával pouze do svobodných voleb".
Alexander Dubček byl přesvědčen, že ideály Pražského jara jsou stále aktuální, politicky nosné i pro sametovou revoluci, zvláště když nikdo ještě nevěděl, jak vyústí. Věděl ovšem, že je nutné tyto ideály konfrontovat s novou situací, s požadavky nastupující mladé generace. V tomto smyslu vystoupil také na schůzce s osmašedesátníky 5. prosince v Bratislavě a jejich aktivitu usměrňoval.
Když se 6. prosince krátce po půlnoci dostavili do KC OF představitelé VPN, po vzájemné informaci o celkové situaci v Praze i v Bratislavě, došla řeč i na prezidentské kandidáty. O názorech VPN na toto téma referoval J. Budaj. Předložil tři alternativy. Jako variantu č. 1 uvedl M. Kusého jako člověka s velkým politickým kreditem. „V druhém případě, jestliže by to bylo politicky naléhavě potřebné, by se dalo uvažovat o tom Alexandru Dubčekovi s tím, že pro slovenský národ by z toho vyplývala obrovská rizika politická, ale také pro český národ. A že tudíž tuto variantu my, co jsme zde, se odvažujeme přijmout jen jako - opakuji - s velkými rozpaky a jen jako alternativu jakéhosi velkého politického kompromisu. Třetí alternativou je Milan Kňažko, který je na Slovensku považován za tribuna naší revoluce". Dodejme, že k tomu, aby se M. Kňažko stal „tribunem revoluce" na Slovensku, přispěla prostá náhoda, že právě v době zahájení listopadových událostí 17. listopadu byl v Praze, kde měl nějaké vystoupení. A z Prahy se již vrátil jako "člen koordinačního výboru VPN" a současně prý i jako člen vedení OF.
Když po kratší diskusi vystoupil M. Kocáb s návrhem, aby společným kandidátem OF a VPN na úřad prezidenta se stal V. Havel, zástupci VPN tento návrh podpořili. K tomuto stanovisku VPN považuji za nutné uvést několik poznámek a souvislostí.
Z četných dostupných dokumentů a pramenů lze bezpečně doložit, že u představitelů VPN, od prvních hodin jejího vzniku, převládla - až na vzácné výjimky či spíše ojedinělou výjimku, M. Kusého - jakási předpojatost, animozita či averze vůči reformistům, osmašedesátníkům, vůči tradici a ideálům Pražského jara.
Připomeňme si, že v letech 1968-1969 byl značný rozdíl v obsahu, v zaměření reformního procesu v českých zemích, kde šlo především o demokratizaci, a na Slovensku, kde bylo těžiště zájmu soustředěno na řešení národnostních otázek, na federalizaci. Tato skutečnost pak našla svůj odraz i v následujících dvaceti letech normalizace a totalitního režimu G. Husáka. Důsledky normalizace ani zdaleka nedosáhly na obyvatele Slovenska tak tíživě jako na statisíce „druhořadých obyvatel" českých zemí. To se pochopitelně odrazilo i na vzniku a podstatně odlišném rozsahu a charakteru opozičního hnutí. A zde je jeden ze základních důvodů či motivů, proč představitelé VPN spatřovali v A. Dubčekovi představitele minulosti, k níž se nechtějí vracet, a ve V. Havlovi představitele budoucnosti. Proto se stal pro ně kandidátem č. 1 na funkci prezidenta. A eventuální kandidatura A Dubčeka byla pro ně jen jakýmsi nouzovým řešením.
Byla zde však ještě jedna skutečnost, která podstatným způsobem ovlivňovala jejich rozhodování. A tou byla neznalost nebo ignorace skutečné role A. Dubčeka při vzniku a vývoji čs. opozičního hnutí. Ale každý, kdo se alespoň minimální zajímal o toto hnutí, musel vědět, že přinejmenším v letech 1988-1989 se A. Dubček stal nejznámějším a uznávaným představitelem čs. opozičního hnutí nejen v zahraničí, ale i na domácí půdě, zvláště pak v českých zemích. Měl by vědět, že Dubček nebyl tak naivní, aby nevěděl, že v roce 1989 nemůže začít či pokračovat tam, kde v roce 1969 skončil. A. Dubček neměl v těchto letech jako „osamělý běžec na dlouhé trati" k dispozici klaku, která by organizovala skandování jeho jména na srpnových a říjnových demonstracích, při lednové pietní manifestaci k uctění památky J. Palacha či na studentské manifestaci 17. listopadu. Přesto tam všude skandovali jeho jméno „děti srpna". Byl to důkaz, že tradice Pražského jara je stále živá. A volání velkého shromáždění občanů na Václavském náměstí a na Letné „Dubček na Hrad!" bylo jen logickým vyústěním historické paměti národa i popularity A. Dubčeka jako nejznámější osobnosti československého opozičního hnutí.
Nelze souhlasit ani s dodatečným "prozřením" J. Budaje z 22. prosince 1989 na jednání OF a VPN, že A. Dubček "vedle VPN reprezentuje jedinou reálnou politickou stranu, která ovšem nemá členy, kromě několika přátel"!? A co právě ta stotisícová shromáždění skandující „Dubček na Hrad"?
Tím méně lze souhlasit s tvrzením o Dubčekově dvacetiletém mlčení, či dokonce o jeho nestatečném chování. Na předchozích stránkách jsme uvedl více než dostatek důkazů, že tato a jim podobná tvrzení jsou nepravdivá. Ať již je vyslovil kdokoliv - P. Pithart, P. Zajac, J. Dejmal, P. Tigrid a další kritici. A ať již jsou výsledkem nevědomosti, ignorování faktů či úmyslné pomluvy, ba dokonce i vědomých nepravd, jako v případě P. Pitharta. Jak jinak hodnotit jeho tvrzení, že to byl Dubček, kdo proti demonstrantům v srpnu poslal „obrněné transportéry a obušky". Jako historik a politolog, za něhož se pokládá, musel, nebo měl vědět, že v této době byl již Dubček odstaven od jakéhokoliv rozhodování. Že přípravy k potlačení srpnových demonstrací v roce 1969 řídila čtyřčlenná skupina, předseda vlády O. Černík, ministr vnitra J,. Pelnář, ministr národní obrany M. Dzúr a předseda Výboru pro tisk a informace J. Havelka, a to podle pokynů G. Husáka. Měl vědět, že Dubček i Smrkovský navíc dostali od Husáka 24. července 1969 naléhavé doporučení, aby se nezdržovali v Praze, což oba uposlechli. Dubček trávil parlamentní prázdniny na své chatě v Senci a Smrkovský ve Vysokých Tatrách.
Na kritické výtky na adresu své knihy Osmašedesátý reagoval počátkem 90. let Pithart výmluvou, že používal úmyslně velkých nadsázek, aby prý vyvolal diskusi. Avšak P.Pithart jako kritik reformního procesu a A. Dubčeka prokazuje nadále vzácnou neznalost dokumentů. Kdyby se seznámil s mnohasvazkovou edicí dokumentů, vydávanou v ÚSD k 68. roku, nemohl by nadále do absurdnosti dovádět své nadsazené, zpravidla ničím nepodložené, úvahy a soudy z Osmašedesátého. Vždyť např. dokumentární publikace O. Tůmy a kol. byla vydána již v roce 1996. P. Pithart však svá nepravdivá tvrzení zveřejňuje ještě v roce 1999. Stejně tak je nesmyslné jeho tvrzení, že v Čechách a na Moravě nebyla žádná touha Dubčeka znovu prosadit k moci.
Nelze souhlasit ani s tvrzením některých seriózních historiků a publicistů, označujících Dubčekův projev na demonstraci VPN 23. listopadu na náměstí SNP jako jeho první veřejné vystoupení, protože to neodpovídá skutečnosti. Cožpak četná Dubčekova interview a články pro zahraniční tisk, rozhlas a televizi v letech 1988-1989 nebyla veřejná vystoupení? Za jeho první veřejné vystoupení lze bez nadsázky označit jeho odpověď na Bilakovy pomluvy v časopise Der Spiegel a L´Unitá již v r. 1985, či dokonce už jeho dopis Federálnímu shromáždění a SNR v říjnu 1974. A co např. přímé osobní vystoupení na univerzitě v Bologni?...
Vraťme se však k výkladu prosincových dějů, k peripetiím kolem návrhů kandidátů na úřad prezidenta.
V průběhu jednání OF a VPN 6. prosince se J. Budaj ztotožnil s názorem M. Kocába, že hrozí nebezpečí vytvoření tandemu Adamec-Dubček a tím zpacifikování revoluční situace a prosazení reformně komunistické orientace společnosti a státu. Do těchto úvah se jim pochopitelně nehodila čerstvá zpráva o výsledcích průzkumu veřejného mínění, podle něhož z 30 tisíc dotázaných se přes 11 % vyslovilo pro kandidaturu A. Dubčeka, a pouze 1 % pro V. Havla, přičemž více než 80 % dotázaných nebylo rozhodnuto. Většina přítomných členů krizového štábu OF za této situace začala rozvíjet úvahy o zahájení masivní kampaně pro kandidaturu V. Havla. A J. Budaj se jménem VPN postavil jednoznačně proti nominaci A. Dubčeka. Proti těmto názorům vystoupil Z. Jičínský. Poukázal na výsledky průzkumu a postoj venkova a spolu s P. Kučerou a P. Rychetským navrhli, aby byla učiněna dohoda, v níž by se Dubček zavázel, že ve funkci prezidenta setrvá jen do svobodných voleb.
V obdobném duchu probíhaly v OF diskuse a polemiky i v následujících dnech. S tím, že role A. Dubčeka a V. Havla se co do pořadí obrátily: V. Havel měl být ve funkci prezidenta pouze do svobodných voleb, aby pak dostal možnost kandidovat A. Dubček. VPN (J. Budaj) definitivně potvrdila souhlas s kandidaturou V. Havla. A v důvěrném rozhovoru s ním uvedli její zástupci řadu dalších důvodů proti kandidatuře A. Dubčeka. Mimo jiné obavy z prosazení reformě komunistické koncepce, kterou prý katolické Slovensko odmítá.
Stoupencům V. Havla a jemu samotnému v „soutěži" o kandidaturu na post prezidenta nahrála i jedna neočekávaná událost. Ve chvíli, kdy se jednání OF s L. Adamcem začalo zadrhávat, protože Adamec začal protestovat proti neustálému eskalování požadavků ze strany Charty. Ve chvíli, kdy na jeho obhajobu v televizi 7.12. vystoupil bývalý tajemník Dubčekova vedení a později zakládající signatář Charty, Z. Mlynář, a to za účasti člena Obrody J. Kotrče, jejího zástupce ve vedení Charty. I když Z. Mlynář nebyl členem Obrody a jeho vystoupení nemělo s Obrodou absolutně nic společného, vyvolalo ve vedení Charty, ale hlavně u V. Havla až hysterickou reakci. K pochopení jeho hysterie je třeba uvést, že do této doby byl L. Adamec i ve vedení Charty hodnocen jako člověk, s nímž je možné jednat a jehož je nutné chránit. Nyní však, 8. prosince dopoledne jakási „akční skupina" Koordinačního centra OF (neboli volné uskupení přátel V. Havla) rozhodně odsoudila jak Z. Mlynáře, tak i J. Kotrče za údajné porušení loajality k Občanskému fóru. A J. Kotrč byl doslova vyhnán ze zasedání, aniž mu bylo dovoleno vysvětlit smysl a motivaci jeho účasti v televizní besedě. V. Havel dal najevo svou netolerantnost, svou hysterii, sérií nejrůznějších obviňování na adresu Obrody: „Ta Obroda je pro mě horší než ta strana. Ta Obroda jsou zrádci, zatímco ta strana jsou partneři, ten Mohorita..."
„Obroda je - já nevím - pět a půl lidí. To je jako strana... Proč máme vylučovat Stranu slovenské obrody z jednání, protože je nám směšná, a proč máme jednat za přítomnosti Obrody, jako kdyby někoho reprezentovala, a navíc ji cítím já osobně jako zrádce. Zatímco Strana slovenské obrody mě nikdy nezradila, možná někoho zradila, ale kdo to je, nebo co to je. Labuda prej“ (smích). „Já myslím, že dík Z. Mlynářovi byl odepsán i pan Dubček z kandidatury na cokoliv" (projevy souhlasu několika přítomných). „Protože ten Mlynář se zasloužil o to, že jsme ztratili, nebo abych nemluvil za jiný, já jsem ztratil důvěru k reformním komunistům natolik, že si myslím, že když tam budou dva takový, tak odcházím zpátky dělat disidenta a psát hry a budu se bavit s kapitánem Čermákem ve svý vyšetřovně a budu mít klid. (smích Edy Kriseové)". Ejhle, demokrat a kandidát na prezidenta!!!
Ano, jistě je možné připustit, že Mlynář přišel do televize na pozvání Urbánka, a to i v roli jakéhosi emisara M. Gorbačova. Ale cožpak M. Kocáb nebyl „pečený vařený" na velvyslanectví USA; vedení Charty neudržovalo nejužší kontakty s redakcí Svobodné Evropy, s Tigridem a spol. ve Francii, který - podle zpráv StB - poslal do Československa jakéhosi emisara, který měl řídit V. Havla či OF? Nejednal snad V. Havel s ministrem zahraničních věcí Západního Německa H.D. Genscherem, aby působil ve prospěch nezávislých opozičních skupin při oficiálních jednání; nejednal pravidelně s F. Janouchem; a nejednali snad představitelé OF o nejrůznějších formách pomoci a spolupráci nejen s velvyslanectvím USA, ale např. i se členem Kongresu D. Edwardsem a jeho manželkou E. Wilkeovou, vedoucí sekretariátu Výboru pro odzbrojení a zahraniční politiku obou sněmoven Kongresu? Nejednal M. Kocáb a V. Komárek také jménem Charty s představiteli Gorbačovova vedení? atd., atd. Jakým právem se tudíž V. Havel rozčiluje, když Z. Mlynář vystoupil v intencích M. Gorbačova či Urbánka bez jeho požehnání a obviňuje Obrodu ze zrady, i když neměla s touto akcí nic společného? Kolik žluče vyblinkal na svou „pravdu a lásku" která měla zvítězit?
Lze vyslovit přesvědčení, že touto averzí V. Havla, M. Kocába a většiny představitelů OF z Havlova okruhu proti osmašedesátníkům a osobně i proti A. Dubčekovi, stejně jako u představitelů VPN, se skrývaly mnohem hlubší obavy, důvody a zájmy. Skandování Dubčekova jména na manifestacích na Václavském náměstí či na Letné „Dubček na Hrad" bylo pro ně znamením, že tradice reformního hnutí je stále ještě příliš živá, což bylo v rozporu s jejich představami a zájmy. A navíc, řečeno slovy E. Goldstückera na mezinárodní konferenci Praha-Berlín-Paříž 1968 v květnu 1993 v Praze, ani listopadoví „vítězové nechtějí mít své předky". Proto raději dohadování s oficiálním vedením KSČ, proto raději Mohorita, Adamec, Čalfa, Urbánek, zástupci normalizátorů, než reformní exkomunisté, než Obroda.
Svoji averzi proti osmašedesátníkům a konkrétně proti Klubu Obroda dali velice zřetelně najevo i v prvním jednání s designovaným předsedou vlády M. Čalfou 9. prosince při jednání o složení vlády „národního porozumění". V. Havel, J. Křižan a další zde při hodnocení Obrody používali nejrůznější hrubé „argumenty" o dvojsmyslnosti její role, o nepatrném počtu jejích členů a stoupenců, o její pozdní aktivitě až prý bylo o všem rozhodnuto. Ztotožňovali Obrodu s názory Z. Mlynáře a s postoji Č. Císaře, ačkoliv se Obroda od nich zřetelně distancovala! V. Havel jako by náhle utrpěl ztrátu paměti (a nejen on) a "zapomněl", že oni reformní komunisté a bývalí nomenklaturníci - jak je pejorativně označil - tvoří většinu zakládajících signatářů Charty 77. A tvrzení J. Křižana, že Obroda má jen 30 členů, není pravda. Na podzim 1987, kdy vznikly první úvahy o jejím založení, nebylo ještě o ničem rozhodnuto. Ale už její první dokument - Stanovisko k 20. výročí ledna 1968 ještě před vlastním založením Klubu Obroda, podepsalo 53 zakládajících členů. A nemohu zde nepoložit V. Havlovi či J. Křižanovi otázku: Jakou členskou základnu měl za sebou M. Kocáb ve své skupině Most, když jeho slovo v Krizovém štábu OF mělo tak velkou váhu a jeho jméno v seznamu signatářů Charty 77 jsem hledal marně?
Jen velký naivka může věřit, že V. Havlovi a jeho skupině nešlo v těchto jednáních také o moc, o funkce, o místo na slunci politického nebe, o realizaci jejich představ a plánů.
A ještě jedna skutečnost nahrála stoupencům V. Havla v jeho prosazování na úřad prezidenta. Byla to demise L. Adamce ze dne 7. prosince, nesouhlasícího s požadavky OF a VPN na složení vlády, a jeho nahrazení Slovákem M. Čalfou. To jim poskytlo silný argument, že je-li předsedou vlády Slovák, prezidentem by měl být Čech a nestraník. A M. Čalfa si svou vstřícností návrhům OF a VPN pojišťoval současně i svou vládní židli, což mu V. Havel na závěr jednání potvrdil: „Po dnešním jednání mám pocit, že to dotáhnete do voleb".
Zatímco jednání OF a VPN s představiteli starého režimu o postupném převzetí moci po nástupu M. Čalfy do funkce předsedy vlády spělo rychle k úspěšnému závěru a stoupenci V. Havla se chystali rozvinout kampaň za jeho zvolení prezidentem, vstoupil do „soutěže" o tento post další vážný činitel: představitelé slovenské veřejnosti - Slovenská národná strana a Ústřední výbor Národní fronty - s návrhem na podporu kandidatury A. Dubčeka.
Také historická komise OF předložila 9.prosince svůj návrh na obsazení této funkce. Vycházela ze složitosti dané situace a možných komplikací ze strany stávajícího Federálního shromáždění a navrhla, aby na dočasného prezidenta byl navržen A. Dubček, neboť: „Dubčekova kandidatura na místo dočasného prezidenta by byla pro nás nejméně nevýhodná. Umožnila by zfruktifikovat politický kapitál, který Dubček představuje, a minimalizovat slabiny, které Dubček má. (Nejméně vhodným kandidátem by byl Adamec.) Dubček by mohl být i garantem pro SSSR a bude přijatelný i pro Západ.
Občanské fórum nejméně do voleb se absolutně neobejde bez morální autority V. Havla a bez jeho přímé aktivní práce včele OF. Nezakrýváme si, že dnes Havel naprosto nesporným kandidátem pro celý národ ještě není. V době volby trvalého prezidenta by už jím mohl být. I on potřebuje čas, aby se rozhodl".
Ale ani tento návrh nebyl respektován. A nejen to. V Krizovém štábu OF, ale i u Havla, vyvolal značnou nevoli, až ironizující averzi a obviňování z intrik proti němu: „A teď jsem dostal novej dopis historiků, kdy zase tohle říkají jo". A na adresu Dubčeka a návrhů na jeho kandidaturu říká ironicky: „Celý svět o něm píše. My tady máme slavnýho Slováka, který už jednou prokázal, že to Československo v daleko horší době se může vydat jinou cestou, a najednou na pět let je tenhle pán poslanej do penze a vyřízenej a pak bude starej a už vůbec si nevrzne".
Václav Havel a jeho stoupenci v OF však už byli rozhodnuti. Čekalo se již jen na vhodný okamžik k zahájení volební kampaně pro Havla.
Do této značně euforické, ale současně podezíravé nálady proti všem jiným návrhům přišly ze Slovenska, od představitelů VPN, neočekávané a pro stoupence V. Havla nepříznivé zprávy. Podle interpretace telefonického rozhovoru V. Havla s J. Budajem šlo v zásadě o následující skutečnosti: J. Budaj sice potvrdil jménem VPN kandidaturu V. Havla, ale současně sdělil rozhodnutí, že má být jen do svobodných voleb, protože volbou na pět let by byl z možné kandidatury A. Dubček vyřazen, čímž prý straší intrikáni na Slovensku. Že by to mohlo vést nejen k roztržce Čechů a Slováků, ale i k roztržce mezi slovenským národem a VPN, ke ztrátě jejích pozic a jejímu vyřazení z procesu rozhodování.
V interpretaci Budajova vzkazu Havlem je zřetelně cítit jakási Havlova animozita vůči Dubčekovi, i když s navrhovaným řešením vyslovil uspokojení. Ve skutečnosti však Dubček nepotřeboval organizovat žádné intriky, ani nějakou masovou kampaň. Dubčeka kandidovala Slovenská národní rada a ÚV NF SSR. Významnou roli v tom sehrála i skutečnost, že po odvolání V. Šalgoviče byl do funkce předsedy SNR zvolen dosavadní předseda KNV v Košicích R. Schuster. A podle výsledků průzkumu Studentského informačního střediska v Bratislavě byla i drtivá většina občanů Slovenska pro Dubčeka.
Z pěti tisíc respondentů průzkumu veřejného mínění se pro Dubčeka vyslovilo pětkrát více hlasů než pro V. Komárka a dvacetkrát více než pro Havla a Adamce. K tomu připomeňme, že nesrovnatelně větší šance pro Dubčeka potvrdil i průzkum v českých zemích. Bylo proto samozřejmé, že A. Dubček návrh na svou kandidaturu - vyhlášením z 10. prosince - uvítal. Reagoval tak mj. na skutečnost, že na další demonstraci OF na Václavském náměstí předchozího dne po projevu V. Havla, v němž oznámil mj. demisi G. Husáka, Jiří Bartoška vyhlásil - jménem Koordinačního centra OF - kandidaturu V. Havla na úřad prezidenta.
Proto A. Dubček poskytl sdělovacím prostředkům stanovisko ke své kandidatuře na úřad prezidenta: „Již skutečnost, že nejen v posledním období jsem aktivně vystupoval na mnoha fórech, ale že vlastně celých 21 let jsem z politické praxe neodešel, je základem zodpovězení nastolené otázky. Když se naše společnost po 21 letech dala opět do pohybu, musím vědět, kde je mé místo. Skutečnost, že se spontánní hlasy ozývají zdola, mluví sama za sebe. Už předkové říkali: Hlas lidu, hlas boží. Celé dějiny ukázaly, že rozhodující pohyb vždy začínal na ulici. I když jsem nikdy netoužil po vysokých poctách, tuto velkou spontánnost jsem nemohl nepocítit. Celý život pracuji s lidmi a lidé rozhodnou, co bude dále. Chápu to tak, že je tu přece jen kontinuita s rokem 1968, a to podnítilo současné obrodné hnutí. Jsou to přece otcové těch, kteří opět pozdvihli prapor, a toto poselství musíme dotáhnout do konce. Tomu chci být nápomocen. Tedy opakuji, o mé kandidatuře musí rozhodnout lid. Musím říct, že mám stále na zřeteli ty statisíce lidí, před nimiž jsem stál a vystoupil na Letné, ale i ty, kteří v roce 1968 podporovali naši obrodu.
V případě, že by se potvrdila má kandidatura, chápu to jako rehabilitaci lidu, který byl uražen, i pokračování v cestě, kterou nastoupili mladí. Je to jasná návaznost na to, co před dvaceti léty podnikli jejich otcové. Říkáte, že mě kandidovala ulice, ale já musím dodat, že zatím z oficiálních míst to se mnou nikdo nekonzultoval, s výjimkou nového vedení NF SSR. Když zváží, že můžu být obrodě ve společnosti nápomocen, mají můj souhlas. V tomto smyslu se vyjádřily i některé občanské iniciativy z Prahy. Má odpověď je stejná. Rozhodující slovo však musí mít lid této země".
K prohlášení A. Dubčeka dodávám, že v následující den, 11.12.1989, PÚV NF SSR návrh jeho kandidatury podpořilo. A nejen to. O den později - 12. prosince Předsednictvo Slovenské národní rady přijalo k návrhu kandidatury A. Dubčeka toto usnesení: „Předsednictvo Slovenské národní rady navrhuje Federálnímu národnímu shromáždění Československé socialistické republiky za kandidáta na funkci prezidenta ČSSR Alexandra Dubčeka. Je to občan s demokratickým, humánním cítěním. Je reprezentantem demokracie našeho národa. Je nejvýznamnější postavou moderních československých dějin. On první vnesl nové myšlenky, posouvající náš stát do evropského domu. Je to člověk pevný, věrný, setrvávající na svém přesvědčení".
Mezitím ale v OF zavládlo silné znepokojení, vyvolané návrhem KSČ na přímou volbu prezidenta. A bylo zřejmé, že za této situace by měl V. Havel jen malou naději vedle kandidáta KSČ L. Adamce, jehož kandidaturu verbálně podpořil i M. Gorbačov, ale také i vedle slovenského kandidáta A. Dubčeka. Proto se úsilí OF v řadě jednání, a to i se zástupci KSČ, soustředilo na zamítnutí tohoto návrhu, k čemuž OF vydalo několik prohlášení.
Za této situace došlo k první z řady pěti či šesti schůzek mezi Havlem a Dubčekem na téma, kdo z nich má, či bude a proč kandidovat na funkci prezidenta. Svědectví o těchto schůzkách podali přátelé A. Dubčeka jako jejich přímí účastníci a organizátoři: Věněk Šilhán - zástupce A. Dubčeka na 14. mimořádném sjezdu KSČ v roce 1968 a nyní člen Obrody i signatář Charty 77 a také člen užšího vedení OF; František Vlasák - v roce 1968 ministr národohospodářského plánování; Miroslav Kusý - signatář Charty 77 a vedení VPN; a konečně i Vladimír Hanzel, v době sametové revoluce osobní tajemník V. Havla
Pokud jde o hlavní aktéry, Dubček žádné svědectví o těchto schůzkách nezanechal. A vágní poznámky V. Havla na toto téma, už i vzhledem k jeho zapomnětlivosti nelze brát vážně. V tomto případě je proto nezbytné vycházet především z autentických dokumentů, záznamů zjednání OF, veřejných vystoupení V. Havla a osobních svědectví účastníků těchto schůzek.
S velikou pravděpodobností svědectví o první schůzce Havel-Dubček podává Miroslav Kusý, jako osobní přítel obou aktérů. V úvodu svého svědectví podává jejich charakteristiku: „Dubček byl jedinou, všeobecně - tj. v Čechách i na Slovensku - známou charismatickou politickou osobností Sametové revoluce 1989. Osobnosti českého disentu, na čele s V. Havlem, které v Praze vytvořily OF, si tehdy ještě jen začínaly získávat celonárodní popularitu. Osobnosti slovenské VPN procházely teprve prvním politickým křtem".
Podle M. Kusého, k první schůzce došlo v jedné z hereckých šaten pražské Laterny magiky a citlivost schůzky spočívala mj. v tom, že V. Havel v té době byl již nominován za kandidáta OF i VPN na prezidenta, ale Dubček o tom nebyl ještě informován. On totiž přišel nabídnout Havlovi své síly. Pochopitelně i bez přímého vyslovení bylo zřejmé, že šlo o post prezidenta. Byl to rozhovor v náznacích. Když ale Dubček vyzval Havla k otevřenému vyslovení, zda a jak se s ním počítá a Havel začal nahlas uvažovat, zda by se Dubček neměl ucházet o nějakou funkci na Slovensku, Dubček uraženě vstal a s poznámkou, že v tom případě přišel zbytečně, že zde není o čem jednat a odcházel dlouhou chodbou plnou novinářů, fotografů a kameramanů. Teprve na poznámku Kusého, že přece nemůže Dubčeka nechat takhle odejít, Havel prý vyběhl na chodbu za Dubčekem a zavolal na něj: "Pane Dubček, vraťte se, ještě jsme přece neskončili". Podle Kusého "na tomto setkání poté vznikla první slovensko-česká politická dohoda mezi oběma muži, která vynesla V. Havla na post čs. prezidenta a A. Dubčeka na post předsedy čs. federálního parlamentu".
Že mohlo skutečně dojít k nějaké podmíněné dohodě, svědčí i vystoupení P. Pitharta 13.12. na koordinačním centru OF, kde informovalo tom, že A. Dubček nepřímo vyslovil souhlas se svou kandidaturou na předsedu FS a že podpoří V. Havla na funkci prezidenta. A následujícího dne, 14. prosince, V. Havel v 18.00 hodin v rozhlasové besedě zdůraznil, že funkci „dočasného a pracovního" prezidenta je ochoten vykonávat pouze „v těsné a přátelské součinnosti s A. Dubčekem". Řekl také, že nedopustí, aby kdokoliv mezi něj a Dubčeka „vrazil klín".
Vzápětí i Ján Čarnogurský, jako člen vedení VPN a nyní již i místopředseda nové čs. vlády, v rozhovoru s předsedou SNR R. Schusterem a novým předsedou slovenské vlády byl ujištěn, že předsednictvo ÚV NF SSR a předsednictvo SNR potvrzují kandidaturu A. Dubčeka na úřad prezidenta.
Uběhlo však sotva několik hodin a vše bylo jiné. Podmíněnost souhlasu Dubčeka s plánem Havla a jeho přátel - pokud vůbec byla vyslovena - se ukázala doopravdy silně podmíněná, jak budu dokumentovat dále. A stejně také silácká slova V. Havla o přátelské spolupráci s A. Dubčekem se ukázala jako vynucená ctnost z nouze.
Havel - Čalfa
Zásadní průlom do vývoje sametové revoluce a postupného přebírání moci do rukou opozice, představované OF a VPN, a nový postoj k osobnosti A. Dubčeka vnesla totiž zcela neočekávaná událost v zákulisí tohoto procesu. Byla to utajená schůzka V. Havla s designovaným předsedou vlády M. Čalfou, který vystřídal L. Adamce po jeho demisi. Po demisi G. Husáka 10.12.1989 totiž soustředil ve svých rukách veškerou moc v totálně rozloženém starém režimu. V rozjitřené situaci, kdy čtyři pětiny obyvatelstva podporovaly přímé volby prezidenta, navrhl Čalfa - 15. prosince - V. Havlovi utajenou schůzku mezi čtyřma očima. Výsledkem této schůzky byla jejich dohoda o vyřešení čtyř základních úkolů a přesném harmonogramu jejich plnění, které měly zajistit, aby do funkce prezidenta sametové revoluce byl zvolen V. Havel a A. Dubček by se musel spokojit s funkcí předsedy Federálního shromáždění.
Ještě téhož dne se - po schůzce Havel-Čalfa - v bytě výtvarníka J. Skalníka sešla úzká skupina Krizového štábu OF (J. Bartoška, V. Hanzel, E. Kriseová, J. Křižan, M. Kvašnák, S. Milota, P. Pithart, A. Vondra), na níž je Havel informoval o výsledcích jednání s Čalfou. Poté se zde rozproudila obsáhlá diskuse, na níž se tato úzká skupina měla dohodnout jak to udělat, aby byl z prezidentské volby vyšachován A. Dubček a zajistit, aby byl zvolen V. Havel. Celé toto jednání bylo výslovně vedeno jako přísně tajné, o němž neměl být nikdo další z vedení OF či jiných opozičních skupin informován, dokud nebude vše projednáno a volba Havla zajištěna. Byla to typická ukázka kabinetní kuloárové politiky. Havlem hlásaná zásada, že "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí" byla odhozena na smetiště a spolu s ní i zbytek demokratických zásad v jednání o tak závažné otázce. A to přesto, že Havel si to dobře uvědomoval, když v úvodu své informace konstatoval: "A paradoxnost mého postavení spočívá v tom, že jsme odpůrci kabinetní politiky, a že to celé se musí totálně utajit, ne před StB a odposlouchávačem a na tom nezáleží, ale před našima lidma a před veřejností, která nás podezírá z kabinetní politiky. Domluvíme se, jak to uděláme. Pro tuto chvíli bych vás prosil, abyste všechno co vám řeknu, drželi v sobě jako hrob, všichni, a nikomu nic neřekli. Přinejmenším do chvíle, než se domluvíme co budeme dělat dál".
Skutečně také v tomto konspirativním duchu pak probíhala dlouhá diskuse, na níž bylo dohodnuto uskutečnění jednotlivých opatření, která měla zajistit, aby do konce roku 1989 byl Havel zvolen prezidentem a A. Dubček odsunut do funkce předsedy FS. Vše mělo ovšem probíhat tajně, bez informování širšího vedení OF či vedení ostatních opozičních skupin. O jednotlivých opatřeních se měly tyto skupiny dovědět až po jejich uskutečnění.
Bylo zde dohodnuto:
1) Že příští den, v sobotu 16. prosince, vystoupí V. Havel v televizi v nejsledovanějším čase s 20minutovým projevem „jako občan Havel", který má starost o svou zemi. Tento projev bude ovšem konzultovat s Čalfou a bude odvysílán po jeho odsouhlasení. Vysílání pak zajistí Čalfa a jeho poradce.
2) Na nejbližší plenární schůzi Federálního shromáždění vystoupí Čalfa, jako předseda vlády, s programovým prohlášením, do něhož pod záminkou, že dosud nebyl schválen ústavní zákon o době bez prezidenta, aby tato doba byla ze 40 dnů prodloužena jen do 28. prosince. A současně navrhne, aby za „prozatímního prezidenta" do svobodných voleb byl zvolen V. Havel. Případný odpor poslanců měl být zlomen nátlakem Čalfy, resp. příslibem, že poslanci si alespoň na čas zachovají své posty.
3) Mezitím J. Čarnogurský (VPN) musí na Slovensku zajistit, aby za některého odstoupivšího poslance byl zvolen A. Dubček pod záminkou, že Havel jako kandidát na prezidenta nechce dělat nic bez Dubčeka. Zatím však nemělo být prozrazeno, že by měl být zvolen předsedou FS.
4) Konečně, na schůzi FS 28.-29. prosince bude Dubček zvolen předsedou FS a vzápětí Havel prezidentem.
Hlavním garantem splnění tohoto plánu byl M. Čalfa. Pojišťoval si tak vlastně Havlem slíbené zachování postu. Současně tak plnil i přání G. Husáka, zbavit A. Dubčeka možnosti získat politickou satisfakci jeho vystřídáním na funkci prezidenta.
Dubček o těchto zákulisních jednáních však do poslední schůzky s Havlem informován nebyl. I když první příležitost k tomu se naskytla několik hodin poté, co v úzké skupině přátel V. Havla z Krizového štábu OF bylo dohodnuto, „jak to udělají". V. Havel s A. Dubčekem, ale také s Č. Císařem, dalším kandidátem na post prezidenta, se sešli na italském velvyslanectví na recepci za účasti tajemníka italské Socialistické strany Betina Craxiho a Jiřího Pelikána. Cílem Craxiho návštěvy v Československu v tomto případě podle svědectví italského dopisovatele L. Antonettiho bylo podpořit vytvoření silné levice v Československu v čele se silnou osobností a nejlépe v čele s A. Dubčekem. V. Havel při této příležitosti Dubčeka od jeho kandidatury neodrazoval. Zato dokázal odradit od kandidatury dalšího adepta na prezidentský post, Č. Císaře, příslibem příští diplomatické funkce. A po této schůzce Betino Craxi, podle svědectví J. Pelikána, vyslovil předpověď, že V. Havlovi „moc zachutná opravdu moc".
O tom, že při této příležitosti k žádné dohodě mezi Havlem a Dubčekem v duchu plánu Havlovy skupiny přátel Krizového štábu OF nedošlo, svědčí i Dubčekovo interview pro italské listy La Republika a L´ Unitá z téhož dne, 16.12.1989. Prohlásil, že nadále kandiduje na funkci prezidenta ČSSR s podporou SNR, SSM, Strany slobody a Strany slovenské obrody.
Vyslovil se pro švédský ekonomický systém a prohlásil, že do KSČ zpět nevstoupí. Že při uvedené recepci na italském velvyslanectví přece jen k nějaké diskusi mezi Havlem a Dubčekem došlo, svědčí televizní vystoupení V. Havla ve večerních hodinách téhož dne, 16.prosince. V závěrečné části svého vystoupení řekl: "Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho. Ale se dvěma podmínkami: že bych byl oním prozatímním pracovním prezidentem, kterého teď potřebujeme, a že ten, který usedne na dobu pěti let do Masarykova křesla, vzejde až ze svobodně zvoleného Federálního shromážděnÍ. Druhou podmínku, kterou si kladu je, že po mém boku, ať už v jakékoli funkci, bude stát Alexander Dubček. Je to po Milanu Rastislavovi Štefánikovi pravděpodobně nejvýznamnější muž, kterého dalo Slovensko naší zemi a světu. Nedopustím, aby se jakýmkoli temným silám podařilo vrazit klín mezi něj a mne a tím i mezi naše dva národy".
Ano, bylo to velice krásně řečeno. Kdyby ve skutečnosti v tomto případě ony „temné síly" nepředstavovaly představitelé VPN s jejich silnou animozitou, ba odporem proti A. Dubčekovi a reformistům. Dali přednost V. Havlovi, přičemž s kandidaturou A. Dubčeka, jako představitele reformního hnutí, by souhlasili jen v krajním případě. Avšak animozita proti reformistům a tudíž i proti Dubčekovi silně ovlivňovala i myšlení a jednání V. Havla a jeho úzkou skupinu spolupracovníků, zejména však spolupracovníka nejbližšího, Petra Pitharta. Pro ně, i pro VPN, reformisté i Dubček představovali nebezpečí návratu reformního hnutí z roku 1968. A ony temné síly, o nichž mluvil Havel, to byl ve skutečnosti protest slovenských reformistů H. Kočtucha, I. Laluhy a M. Húska proti odsouvání A. Dubčeka Veřejností proti násilí z kandidatury na funkci prezidenta. A je nesporné, že tento protest vyjadřoval stanovisko drtivé většiny občanů Slovenska.
Nyní, v roce dvacátého výročí sametové revoluce, zřejmě jako součást pompézních oslav Petr Pithart vydal další knížku, v níž jako zapřísáhlý kritik A. Dubčeka, reformního hnutí roku 1968, reformistů a tudíž zvláště Klubu Obrody, dává průchod svým žlučovitým odsudkům. Obdobně jako ve své starší publikaci Osmašedesátý vydává své osobní dojmy, sympatie či antipatie za pojmy a fakta. A k tomu nelze mlčet. Nejdříve však, pro čtenáře, kteří nemají možnost či chuť listovat v jeho publikaci, ocituji zde příslušnou rozsáhlou pasáž.
Petr Pithart versus Baron Prášil
„Stostránkový záznam jednání s Čalfou o složení federální vlády je pozoruhodný ještě z jednoho hlediska. Potvrzuje, že ve vedení OF panoval velmi rezervovaný pohled na Obrodu, totiž na nedávno zorganizované reformní komunisty. Čalfa chtěl do vlády Čestmíra Císaře, předpokládal totiž, že to určitě bude i naše přání, ale narazil na hradbu odporu téměř vozovou.
Debata se na delší čas soustředila nikoli jen na téma Čestmíra Císaře nebo Obroda, ale na téma reformní komunisté. Skoro všichni za OF tehdy ve Strakovce řekli své a bylo to hodně tvrdé - záznam vypovídá o tom, že jsme s těmito lidmi jako náhle se zorganizovanou skupinou nepočítali. Jejich dvacet let vyčkávavé počínání spíše odsuzovali, než chápali, že jsme zkrátka o nich jako o politicích, ba ani o jejich mravním profilu dobré mínění neměli. Vraceli jsme se pak v debatě s Čalfou k osmašedesátému, k době normalizačního dvacetiletí - myslím, že Čalfa s takovými postoji nepočítal, rozhodně na ně nebyl připraven, pouze Jaroslav Šabata zmínil pozitivně Alexandra Dubčeka ("Jediný muž, při všech svých chybách, který by obstál. .., je Alexandr Dubček. Ať má jakékoli chyby... "). Václav Havel se pak ještě pozitivně zmínil o Miloši Hájkovi, signatáři Charty 77 (jednu dobu jejím mluvčím), později aktivním sociálním demokratovi. A to bylo všechno, co bylo řečeno pozitivního o reformním komunismu.
Já sám bych Dubčeka ani takto s výhradami pozitivně jako Jaroslav Šabata necharakterizoval. Ale nešlo zde o osoby - celý osmašedesátý a reformní komunisté, resp. jejich půlmilionová „strana vyloučených", která se však právě nikdy ani v náznaku neustavila, nezorganizovala, tím spíše jejich náhlé oživené politické představy a jakoby samozřejmě ohlašované ambice, byly pro nás ve vedení OF přinejmenším nepřijatelné. Teď navíc nepřijatelně konjunkturální. Nechtěli jsme z toho reformního materiálu jakkoli čerpat, ani lidi, ani ideje. Ani nás to nenapadlo.
Myslím si, že v té chvíli na počátku velkých změn to bylo především proto, že lidé, kteří Pražské jaro a jeho ideály pro veřejnost představovali, se pro ně tehdy nikterak přesvědčivě nezasadili.Nebyli ochotni pro ně nic obětovat. Čekali na "Go" - dlouho to vypadalo, že už jen marně na Godota, ale nakonec se objevil jako jejich zachránce Gorbačov. Dostali za pravdu. S ideologicky, deduktivně strukturovaným názorem totiž vždycky dostanete za pravdu. Velký filosof Karl Popper právě takto charakterizuje ideologii: Doktrína, která je sestavena tak, aby ji nebylo v rámci logiky, a to ani teoreticky, možné logicky vyvrátit. Je sama v sobě uzavřena, "zacyklena". Protože již svou konstrukcí vylučuje možnost svého zpochybnění, je třeba ji odmítnout celou, jak leží a běží. U ideologie lze totiž vždycky říci: Myšlenka byla a je přece dobrá, dobrá sama o sobě, to jen ti nešťastní lidé ji zatím vždycky pokazili... Dubčekovci zkrátka zase dostali za pravdu - nejdříve, paradoxně, tanky..., teď perestrojkou. A hned se zase začali organizovat, hlásit o slovo. Jako potenciálně snadno zorganizovaná skupina čekali po větší čas normalizace přikrčeni v koutě, ale vedení OF tyhle panenky nehodlalo hledat, tím méně najít a postavit do funkcí. Byly výjimky, jistě: chartisté Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata...
Despekt k těm, kteří pokorně čekali na dodávku oficiální pravdy z euro komunistického Říma či později z perestrojkové Moskvy".
Až potud žlučovité výrony P. Pitharta v jeho "Devětaosmdesátém". Tato žlučovitá, často opakovaná tvrzení, báchorky pana senátora Pitharta o Dubčekovi, o reformním hnutí v roce 1968, o reformistech, osmašedesátnících a nyní i o Klubu Obroda, svou úrovní překonávají i bajky pověstného Barona Prášila. A svůj "obdiv", jak k novodobému "Baronu Prášilovi" bych chtěl současně adresovat i onomu zázračnému dítěti, které prý již ve svých čtyřech letech pochopilo celou zrůdnost srpnové intervence v roce 1968, neschopnost a zbabělost reformistů a zvláště A. Dubčeka a proto i když se mu nedostalo modré krve při narození, před listopadovou "sametovou" revolucí horoval pro nastolení monarchie. Tak o tom, jako rádoby historik vydal svědectví ve dnech 40. výročí Pražského jara.
V zájmu objektivity však musím uvést, že v rubrice byla pod článkem tohoto zázračného dítěte uvedena poznámka, že názory v ní „nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce". Avšak zpět k P. Pithartovi. Cožpak bylo snad náhodné, že když v roce 2006, při výročí 21. srpna Lidové noviny otiskly dva články P. Pitharta, útočící a sprostě pomlouvající Dubčeka, Pražské jaro, reformisty, v témže čísle byly současně publikovány i články autorů - osobností více než srovnatelných s „osobností" P. Pitharta – A. J. Liehma a Jiřího Dienstbiera. Jejich články jednoznačně popíraly, vyvracely smyšlenky P. Pitharta. J. Dienstbier např. ve svém článku „Jen prohraná bitva", jakoby předvídal citované báchorky P. Pitharta v jeho publikaci, a mj. v článku uvádí: „Osmašedesátníci, někdejší komunisté, křesťané, spisovatelé, vědci, umělci různých politických názorů a s nimi mnozí studenti a dělníci od počátku sedmdesátých let udržovali plamínky naděje v přesvědčení, že je lepší zapálit malou svíčku, než proklínat temnotu. Sešli se v Chartě 77, podíleli se na samizdatovém vydávání knih a časopisů a mnohých občanských aktivitách. Vytvářeli podhoubí, ze kterého vyrostlo občanské hnutí konce osmdesátých let. Listopad 1989 byl jejich společným vítězstvím".
Ano, s takovým hodnocením mohu souhlasit jako pamětník, aktivní účastník těchto dějů, a hlavně jako historik, respektující fakta, dokumenty a jejich analýzu. Proto zde také uvádím několik doložitelných důkazů, faktů a dokumentů:
1. Nebyl to snad A. Dubček, kdo svými kritickými dopisy na adresu Husákova režimu, svoji aktivitou přivedl G. Husáka již v roce 1975 až k hysterii a jméno Dubčeka pak po dlouhou dobu figurovalo v evropském tisku a dalších masmédiích jako jméno nejznámějšího představitele protihusákovské opozice?
2. Z průzkumů veřejného mínění k výběru kandidátů na post prezidenta sametové revoluce v průběhu listopadu a prosince 1989, a to v Čechách i na Slovensku, vyšel jako kandidát č.1 A. Dubček, jako mezinárodně i na domácí půdě uznávaná osobnost protihusákovské, protinormalizační aktivní opozice.
A pokud P. Pithart tvrdí, že pro OF byl A. Dubček nepřijatelný, pak se to ale týká především uzoučké skupiny Krizového štábu OF kolem V. Havla. A já se ptám, jakou morální váhu mohou mít názory představitelů politických stran, dvacet let kolaborujícich s KSČ?
Dokumenty z jednání Krizového štábu OF jednoznačně dokazují, že řada členů širšího vedení OF jednoznačně preferovala A. Dubčeka. Např. vedoucí koncepční komise OF Z. Jičínský, J. Dienstbier, P. Rychetský, P. Kučera, členové historické komise OF J. Křen, K. Pichlík, P. Seifrt a také řada dalších. Ostatně, výsledky průzkumu veřejného mínění stejně jednoznačně potvrdilo i skandování několikasettisícového shromáždění na Václaváku i na Letné „Dubček na Hrad"!
3. P. Pithart bagatelizováním protinormalizační aktivity reformistů prokazuje vzácnou neznalost, spíše však hrubou záměrnou ignoraci faktu, že podstatná část zakládajících signatářů Charty 77 se rekrutovala z řad významných reformistů, osmašedesátníků. A protože on po 17. listopadu vyčkával v teple svého bytu až do 24. listopadu, jak to vše dopadne a objevil se v OF až po odstoupení Jakešova vedení 24.11., tak mu pochopitelně „uniklo", že na ustavující schůzi Občanského fóra v Činoherním klubu se aktivně účastnil mj.i Jiří Hájek, zakládající signatář Charty 77, její první mluvčí a také několikanásobný mluvčí, bývalý ministr zahraničních věci reformní vlády z roku 1968. A nejen to. P. Pithartovi až dosud zřejmě nikdo „neprozradil", že i podstatná část zakládajících signatářů Charty 77 se rekrutovala z řad významných reformistů - osmašedesátníků. Připomínám proto jména alespoň několika z nich, jak jsou zaznamenána v publikaci „Charta 77 - 1977-1989". Nuže, zde jsou: Jiří Hájek - po tři období mluvčí Charty, Miloš Hájek, mluvčí Charty a předseda Klubu Obroda, Zdeněk Mlynář, bývalý tajemník Dubčekova vedení, František Kriegel, člen předsednictva Dubčekova vedení, Věnek Šilhán, organizátor a zástupce A. Dubčeka na mimořádném 14. sjezdu KSČ, Libuše Šilhánová, mluvčí Charty, Bohumil Šimon, bývalý vedoucí tajemník reformního Městského výboru KSČ v Praze, Vladislav Kolmistr, zakládající signatář Charty i Klubu Obroda, a další neméně významné osobnosti reformního hnutí: Zdeněk Jičínský, Jiří Dienstbier, Vladimír Kadlec, Milan Hübl, Irena Dubská, Erika Kadlecová, Jan Křen, František Šamalík, Rudolf Slánský, Jaroslav Opat, Miroslav Kusý atd., atd. Úplný výčet by byl příliš dlouhý. A bylo by nesmírně zajímavé zjištění jaký podíl na celkovém počtu signatářů Charty představují bývalí reformisté. A jak může P. Pithart bagatelizovat a ignorovat roli Jiřího Pelikána, jako poslance Evropského parlamentu a šéfredaktora římských Listů se širokým okruhem jeho spolupracovníků? Např. O. Šikem, M. Reimanem, Z. Mlynářem, Z. Hejzlarem, D. Havlíčkem, A.J. Liehmem, J. Hochmanem, K. Kynclem, J. Kostou, V. Horským, K. Kaplanem, R. Seluckým, A. Müllerem, M. Schulzem, Z. Tominovou, Vl. Toskem, J. Slámou, J. Pokšteflem. A to jsem zde vyjmenoval jenom základní okruh. Římské „Listy", které vznikly již v době, kdy o Chartě 77 nebylo ani „vidu ani slechu", počátkem 70. let. Byl to základní zdroj informací v mobilizaci protinormalizační aktivity protihusákovské a protijakešovské opozice. A na jeho stránkách, jako časopisu stoupenců demokratického socialismu najdeme i články z pera V. Havla, J. Šabaty, M. Hubla, Z. Jičínského, E. Kantůrkové, F. Janoucha, R. Battěka, L. Vaculíka, M. Hájka, ano i A. Dubčeka a dlouhé řady dalších, ba dokonce i P. Pitharta. A na stránkách Listů byl čtenář mj. informován i o vzniku a životě Charty 77. Ano, na stránkách Listů si mohl P. Pithart přečíst i kritiku na jeho rozporuplnou publikaci „Osmašedesátý", na jeho subjektivistický výklad řady jevů, kdy své dojmy vykládal jako skutečnosti. Bylo mu zde připomenuto staré pravidlo: "amicus Plato, sed magis amica veritas". A jestliže mu Z. Jičínský tenkrát vytkl že má k tématu „lyrický", subjektivistický přístup, pak pro jeho Devětaosmdesátý to platí dvojnásob.
4. Pokud jde o skutečnou roli Klubu Obroda, každý zvídavější čtenář najde dostatek informací v seriózní publikaci autorů Z. Kokoškové a St. Kokošky "Obroda. Klub za socialistickou přestavbu". Nebude-li ji ignorovat jako pan senátor Pithart.
A já k tomu jen dodávám... Na konferenci či semináři na téma „O změně politického systému", organizovaném pod hlavičkou Nadace H. Bölla v divadle Kolovrat 10.-11.12. 1994, moderovaném R. Paloušem, které se zúčastnil i P. Pithart zazněly kritické výtky na adresu reformistů, osmašedesátníků, Klubu Obroda a pochopitelně i A. Dubčeka. Avšak ozvaly se i velice výrazné a odmítavé hlasy na tuto kritiku. Oskar Krejčí - v listopadu 1989 poradce předsedy vlády L. Adamce - v diskusi řekl: „Vznikl tady pocit, že Obroda byla při prosazování a korigování změn největším spojencem strany. To byl holý nesmysl. Měsíc před 17.listopadem projednávalo předsednictvo ÚV KSČ materiál o Obrodě. Byli vytipováni lidé, na které se má předsednictvo orientovat při zavádění Obrody na nesprávnou cestu. Proč to říkám? Z toho materiálu totiž jednoznačně vyplývá, že největším nepřítelem stranického vedení nebyl Havel a skupina kolem něj, Charta, ale byla to Obroda. Tedy lidé, vůči nimž se oni cítili provinile a navíc i lidé, kteří by je mohli nahradit a to i takříkajíc při zachování socialismu v Čechách, při relativní podpoře Sovětského svazu. Toto byli ti první konkurenti pro tehdejší politickou moc, resp.tehdejší politická moc si to myslela. Byla to samozřejmě chyba, bylo to nesmyslné, ale takto oni četli situaci. Představy o tom, že Obroda byla prodlouženou rukou strany jsou nesmyslné".
K hodnocení O. Krejčího dodávám, že k obdobnému závěru o postoji Jakešova vedení k Obrodě dospěl i kolega historik J. Suk v publikaci „Občanské fórum, listopad-prosinec 1989, 1. díl - Události". Já k tomu dodám tři věty z onoho dokumentu, na který se O. Krejčí na citované konferenci - či semináři - odvolával.
„Právě touto „reformě socialistickou" koncepcí „demokratického socialismu" mohou být dokumenty Klubu Obroda velmi přitažlivé pro různé vrstvy, zejména pro sociální vrstvu inteligence našeho obyvatelstva. Je v nich totiž skutečně skryta určitá kontinuita s dávnou i nedávnou minulosti - silné tendence socialdemokratismu, liberalismu a masarykismu v našich dějinách, včetně dělnického hnuti. Při kritice našich problémů, nedostatků i chyb může velmi snadno nalézt „půdu" v běžném vědomí i v zájmové orientaci lidí" .
Podle svědectví téhož O. Krejčího, v jeho publikaci „Proč to prasklo", květnové průzkumy z roku 1989 uvnitř KSČ ukázaly, že nedůvěru ke stranickému a státnímu vedení chová 57 % členů a 52 % funkcionářů KSČ. A že v době, kdy předsednictvo ÚV KSČ projednávalo onen dokument o Obrodě, většina členů KSČ byla reformního smýšlení, i když jejich smýšlení a organizovanost ani zdaleka nedosahovala úrovně reformistů z osmašedesátého.
A ještě jedno svědectví. V. Plevza, poradce či "dvorní historik“ Husáka, ve své knize „Vzostupy a pády. Gustáv Husák prehovoril", uvádí, že v červnu 1989, v průzkumu veřejného mínění, na otázku členům strany, zda v případě, že by se nyní měli rozhodnout, zda by vstoupili do strany, 54 % respondentů odpovědělo záporně.
Tyto skutečnosti naháněly Jakešovcům strach a hrůzu, vedly k rozkladu a kapitulaci.
A ještě jedna perlička. Když zcela nedávno Masarykova demokratická akademie organizovala v listopadu 2009 diskusi k Pithartově knize Devětaosmdesátý zazněly zde na její adresu i silné kritické výhrady. Avšak sám autor se z účasti na diskusi - několik minut před jejím zahájením omluvil...
V úzké skupině kolem V. Havla ve vedení OF se často opakovalo podceňování Obrody nejen co do vlivu, ale i co do počtu členů. V tom obzvláště vynikal mnohomluvný M. Kocáb, člen velice „početné" (až dvoučlenné) náhodou vzniklé opoziční skupiny, pár dnů před 17. listopadem 1989, a dodatečně pojmenovaná jako skupina Mosty. Na uvedené konferenci v roce 1994 i tyto bludy uváděl na pravou míru D. Kroupa, představitel opoziční skupiny HOS. Uvedl zde, že Klub Obroda byl nejlépe připraven, neboť měl vypracovaný jak program, tak i organizační struktury, neboť měl již vybudované i pobočky v řadě regionů, např. v Brně, v Liberci, Jablonci, Plzni, v Jihlavě i na Kladně, v Českých Budějovicích a v dalších městech. A já jako autor tohoto povídání, jako zakládající člen Klubu Obroda a historik, k tomu dodávám, že na přelomu listopadu a prosince 1989, počet členů našeho Klubu dosáhl úctyhodné číslo čtyřmístné cca 4.000-5.000. A že počet signatářů Charty v letech 88/89 vzrostl cca o 550 na celkové číslo cca 1860. Nebyl tudíž náš Klub Obroda druhou nejpočetnější skupinou či organizací?
A mimochodem. Když se mi v roce 1991 dostal do ruky „Jmenný seznam (Jakešovu) režimu nebezpečných lidí“, které na jaře 1989 odsouhlasilo (jedno z) oddělení ÚV KSSS Ústřednímu výboru KSČ, našel jsem v něm nejen své jméno, ale mj. i jména významných reformistů: J. Hájek, M. Hájek, A. Dubček, Z. Jičínský, V. Kadlec, R. Slánský, V. Slavík, J. Špaček, J. Dienstbier, V. Šilhán, J. Urban, F. Vodsloň, K. Kaplan, M. Hubl, J. Opat, J.Litera, V. Mencl a další. Avšak jméno P. Pitharta či M. Kocába, či řadu lidí z nejužší rozhodující skupiny KC OF jsem hledal marně.
Petr Pithart si ve svých úvahách, k dotvrzení svých pravd či spíše pomluv, bere na pomoc různé vědecké kapacity. Nuže, já si nyní také dovolím k dotvrzení svých názorů na roli A. Dubčeka v historii Pražského jara i v opozičním hnutí proti normalizačnímu režimu i na roli reformistů a Obrody v Sametové revoluci uvést citaci názorů několika odborných kapacit, v soutěži s nimiž by se pan senátor Pithart více než pořádně zapotil:
Lord Rolf Dahrendorf, významný britský sociolog, na jehož názory se odvolává i P. Pithart v anketě časopisu Listy na téma „Co byl rok 1968" mj. uvedl: „Celý rok 1968 byl pozoruhodný, avšak v mých vzpomínkách je jako jediná z tehdejších událostí, která byla nadějná, uchováno Pražské jaro... Být Čechem nebo Slovákem, byl bych na ten rok hrdý. I když šance na úspěch byla minimální, svoboda se prosadila. To, že byla posléze potlačena, činí pokus ještě výmluvnějším; tanky Varšavské smlouvy jen ilustrují sílu protestu a touhu hledat nové cesty...
Ještě jedna vzpomínka je živá - vzpomínka na samozřejmou lidskost, na prosté lidské city Alexandra Dubčeka. Jistým způsobem ztělesňoval naději i beznaděj tehdejší situace... ...ale Praha roku 1968 mne přímo nutí přemýšlet o moci bezmocných. Vždyť právě v těch vzrušujících, nadějemi překypujících měsících se zformovala elita, která vedla Československo ke svobodě po památných Vánocích 1989". (Listy č. 3/1998, str. 13)
Karel Kosík, v roce 1968 profesor Filosofické fakulty UK, v roce 1993 člen Akademie věd ČR, ve svém vystoupení na mimořádné konferenci „Praha-Berlín-Paříž 1968" řekl: „...za předpokladu, že porozumíme, co je dominantní paradigma moderní doby, v těchto souvislostech se rok 1968 ukazuje jako heroický pokus, který zpochybnil nikoliv ty či ony způsoby vládnuti, ty či ony způsoby vlastnictví, ale samo dominantní paradigma moderní doby...Rok 1968 není nedokonalým a polovičatým předchůdcem pozdějších změn, protože na rozdíl od nich, které se pohybují uvnitř a v rámci vyčerpaného starého paradigmatu a prodlužuji jeho pochybenou životnost, imaginace revolt v Praze a v Paříži byla zábleskem a náznakem paradigmatu jiného...Rok 1968 není uzavřenou minulostí a odbytou záležitostí, stále živou a vyzývající přítomností, protože se o takovou imaginaci pokusily". (Listy, mř. vydání 1993)
A.J. Liehm, čs. spisovatel, žijící ve Francii a vydavatel novin „Lettre Internationale", v anketě časopisu Listy „Co byl rok 1968, odpověděl“: „V osmašedesátém roce podali Češi a Slováci jeden ze svých největších výkonů v dějinách. A obstáli nikoli proti hroutícímu se komunismu a jeho říši, ale proti dosud silné, brutální, brežněvovské podobě. Že se nevzdali a podlehli obrovské moci teprve, když vyčerpali všechny existující možnosti, je jen potvrzením předchozího. Tvrzením, že Dubček a jeho okolí se provinili tím, že nezajistili mocenské prostředky své politiky je nesmysl. K sovětské invazi došlo právě ve chvíli, kdy se zdálo, že si konečně mohou tyto prostředky zajistit a že tomu už nemůže nic zabránit.
Pokus vzít národu hrdost na jeden z nemnoha světlých okamžiků jeho dějin je zločin, motivovaný jen mocenskými zájmy. A jako takový ho dějiny zařadí!!“ (Listy č. 3/1998).
Jacques Rupnik, francouzský profesor politologie, na mezinárodní konferenci k roku 1968 v Paříži v roce 1998, zřejmě i jako repliku na vystoupení P. Pitharta, řekl: „Pražské jaro 1968. Pro západní veřejnost jakékoli politické orientace zůstává významným symbolem české demokratické tradice. Pražské jaro 1968 totiž nezačíná 5. ledna nástupem Dubčeka a nekončí okupací 21. srpna. Bylo to vyústěn procesu emancipace společnosti, kterému nelze rozumět bez jeho kulturního zázemí... Proto je dnešní opomenutí či opovržení tímto procesem ještě nesmyslnější a viděno ze západu, ještě nepochopitelnější... Je tedy scestné hodnotit události roku 1968 pouze jako politické experimenty odsouzené k neúspěchu". (Týden č. 33/10, srpen 1998)
Zdeněk Mahler, světoznámý historik, v předvánočním rozhovoru s dopisovatelem Práva M. Hekrdlou k současnému přemýšlení o novém systému společnosti, řekl: „Vzpomeňte, když se v roce 1968 tahle společnost nadechovala k určité syntéze demokracie a socialismu, která byla za osm měsíců zardoušena. Nicméně to vedlo k tomu, že se začala rojit řada koncepcí, vizí a představ, které měly veliký přesah. Ještě zdaleka nebyly artikulovány, ale ta potencionalita existovala. Málo platné, obrovský myšlenkový kvas, který se v těch několika měsících provalil, je nesporný, a myslím, že dlouho dozníval. Ale došlo k té dekapitaci, k useknutí hlavy.
Komunistická strana si ji usekla tím, že v začátku normalizace se zbavila elit, téměř půl milionu lidí. Jiná věc je, že právě tato skupina vycházela z historie už značně popálená, tedy jak s pozitivní, tak negativní zkušeností. A oč více nesla pocit spoluviny, o to byla opravdovější. Tahle skupina byla potom decimovaná natolik, že v roce 1989, kdy svět znovu čekal jestli se případně od nás něco zajímavého nevynoří, už ničeho nebyla schopna. A dokonce byla podruhé „popravena". Došlo k vypuzení jak této skupiny, tak vlastně i disentu z veřejné sféry". (Právo, 23.12.2009)
V souvislosti s výkladem těchto událostí a skutečností považuji za nezbytné zastavit se s rozsáhlejší poznámkou ještě u jedné události. Za několik měsíců od první schůzky Havel-Čalfa - 29. června 1990 - na zasedání Federálního shromáždění, V. Havel, jako prezident, vysoce hodnotil zásluhy M. Čalfy v sametové revoluci. Podle něj se „zasloužil o pokojnou destrukci totalitní moci a o pokojné převzetí moci demokratickými silami. Nedokáži si představit, jak by se situace vyvíjela bez jeho rozhodného zásahu..." O dvacet let později, v listopadovém mimořádném čísle Dějiny a současnost, v euforii oslav dvacátého výročí sametové revoluce, P. Pithart v záhlaví oslavného článku „Čalfa - anebo referendum" uvádí toto Havlovo hodnocení role M. Čalfy.
V tomto hodnocení, jako v oné pověstné kapce vody, se však odráží Havlova i Pithartova neznalost či ignorace mezinárodně politické, zahraničně politické situace, zvláště vývoj politické situace v zemích východního bloku a zejména role Gorbačovova vedení. Je sice fakt, že Gorbačov se dlouho domníval - i když mylně - že se mu podaří i po zahájení perestrojky a glasnosti zachovat v zemích východního bloku socialistické společenství. Avšak pro vývoj v těchto zemích bylo nesmírně důležité, že Gorbačov ve své nové zahraničně politické orientaci, zahájené v době Reaganova prezidentství v USA, pokračoval i po nástupu George Bushe. Zde stačí citát z jeho vystoupení v Evropském parlamentu ve Štrasburku v červenci 1989: „Jakékoliv vměšování do jejich vnitřních záležitostí, (tj. cizích států), jakékoli pokusy omezovat státní suverenitu, je nepřípustné, i kdyby šlo o „přátele a spojence".
Neboli, Gorbačovova Moskva bezvýhradně odmítala užití vojenské síly „i v rámci aliance". Tak mluvil Gorbačov i na schůzce ministrů zahraničních věd Varšavské smlouvy 26.-27.10.1989. A vývoj událostí v Polsku, Maďarsku, NDR, ale i v ČSSR, dodržování této zásady jednoznačně potvrzuje. Eduard Ševarnadze, ministr zahraničních věcí v Gorbačovově vedení, v rozhovoru s moskevským zpravodajem Čs. televize, uveřejněném v MF Dnes 16.11.2009 uvádí, že spolu s Gorbačovem letěli po pádu berlínské zdi do Berlína, aby uklidnili velení Sovětských jednotek, které proto dostalo příkaz nezasahovat.
Je také fakt, že až do pádu berlínské zdi (10.10.89) a pádu E. Honeckera (17.-18.10.89) Gorbačov podporoval, či spíše trpěl Husákovo a Jakešovo vedení, neboť klid v Československu měl zajišťovat i klid a stabilitu na jeho západní hranici i uvnitř NDR. Avšak po pádu berlínské zdi a Honeckerova vedení definitivně ztratil zájem na další podpoře Jakešova vedení. A to tím spíše, že došel k poznání, že toto vedení není schopno, ba ani ochotno uskutečnit očekávanou reformu. 24. října 1989 informoval velvyslanec NDR v Československu, Hans Ziebart, člena předsednictva ÚV KSČ, J. Lenárta o velmi kritické situaci v NDR a že jeho nové stranické a státní vedení u vědomí její vážnosti se rozhodlo řešit ji výhradně „politickými prostředky". O tři týdny později, 16.11.1989, dostává J. Fojtík, hlavní ideolog Jakešova vedení, výstrahu z Moskvy, že Moskva je rozhodnuta odsoudit srpnovou intervenci z roku 1968, a současně i varování Jakešova vedení „jen žádné násilí". Ostatně, symptomy tohoto rozhodnutí přicházely již od dubna 1987. V době návštěvy Gorbačova v Československu, v dubnu 1987, která přinesla čs. reformistům zklamání, Genadij Gerasimov, mluvčí MZV, vyvolal pozdvižení svou odpovědí na otázku novináře, jaký je rozdíl mezi perestrojkou a Pražským jarem, když odpověděl: „devatenáct let". A v listopadu téhož roku zpochybnil dosavadní sovětské hodnocení i ředitel sovětského Ústavu marxismu-leninismu Georgij Smirnov. V následujících letech 1988-89 se tyto signály ze sovětské strany množily. V září 1989 byly názory na Pražské jaro publikovány nejen v sovětských Izvestijích - i z per čs. reformistů, J. Hájka, J. Hanzelky, J. Slámy a L. Feldeka.
Za takovéto situace došlo 17. listopadu k zásahu bezpečnostních sil proti studentům na Národní třídě v Praze zřejmě bez vědomí Jakešova vedení. Tento zásah představoval jakési vybočení několika jednotlivců, či dosud přesně neidentifikované skupiny a jejích pohnutek. Snad to měl být pokus o odstranění Jakeše a spol. z vedení. Načež z Moskvy přichází opětovné varování – „jen žádné násilí".
V té době již Gorbačov nedůvěřoval zprávám konzervativního velvyslance Lomakina a poslal do Prahy své pozorovatele. Jakeš mezitím pochopil, že ztratil jakoukoli důvěru a podporu a proto již 24. listopadu jeho vedení odstupuje. A v situaci, kdy je KSČ v rozkladu, kdy v ní vzniká či sílí proreformní smýšlení mladých či mladších členů protijakešovské opozice, přichází 4.12.1989 „Prohlášení sovětské vlády" k intervenci pěti armád Varšavské smlouvy proti Československu v srpnu 1968:
"Československá společnost nyní kriticky přehodnocuje zkušenosti ze svého politického a hospodářského rozvoje...
V roce 1968 přijalo tehdejší sovětské vedení ve vnitřním sporu, týkajícím se objektivně nazrálých úkolů v Československu, jednostranný postoj Tento nevyvážený, neadekvátní přístup a zásah do záležitosti spřátelené země byl ospravedlňován ostrou konfrontací mezi Východem a Západem.
Sdílíme názor předsednictva ÚV KSČ a vlády ČSSR, že vstup armád pěti socialistických zemí na čs. území v roce 1968 nebyl opodstatněný a že z hlediska všech nyní známých faktů bylo rozhodnutí o něm chybné".
Toto „Prohlášení..." bylo oním pověstným „posledním hřebíkem" do rakve normalizátorského vedení KSČ. Za této situace, kdy se do čela vedení KSČ dostali politikové druhé či třetí kategorie, navíc v totální defenzivě, nebylo již vůbec důležité, komu bude OF diktovat. A Marian Čalfa jako zkušený praktik fakticky jen radil nezkušenému V. Havlovi a jeho úzké skupině v OF, jak celý proces převzetí moci, která ležela „pohozená" na zemi, dovést do úspěšného konce. Nebyl to tudíž Čalfa, kdo vytvářel či vytvořil pro to nezbytné základní předpoklady.
Vraťme se však k vývoji situace po schůzce V. Havla s M. Čalfou. Když názory a stanoviska představitelů VPN proti reformistům a Dubčekově kandidatuře vyvolaly na Slovensku silný odpor, představitelé VPN se polekali a začali manévrovat. J. Budaj vystoupil 17. prosince ve večerních hodinách v televizním pořadu Aktuality proti sdělení, otištěném v deníku ÚV KS Slovenska Pravda, že VPN zabránila kandidatuře A. Dubčeka. Neboť ty „temné síly", o nichž mluvil Havel, a o nichž jej či OF informoval J. Budaj, byli vlastně stoupenci A. Dubčeka, to byli fakticky téměř všechny oficiální struktury Slovenska, což byl na zasedání rady Krizového štábu OF následující den, 18. prosince, nucen přiznat další člen vedení VPN J. Langoš. Tato informace vyvolala u Havla poznání, že je nutné projednat i otázku o roli A. Dubčeka. Protože - podle něj - jeho neúčast ve vysoké politice by slovenský národ s největší pravděpodobností pobouřila. A naopak, zde se podle jeho rozhovorů s Dubčekem ukázalo, že by byl ochoten, za určitých podmínek, vzdát se své kandidatury na prezidenta. A Koordinační výbor VPN, pod tlakem dané situace, byl nucen ještě téhož dne, 18. prosince, prohlásit: „Máme najednou (sic) dva kandidáty na funkci prezidenta, oba s důvěrou občanů..." Neodpustili se poté varování před nebezpečím rozkolu, vyslovili se pro rovnoprávné podmínky pro kandidaturu. A obrátili se na oba s výzvou ke vzájemné dohodě.
Zatímco mezi vedením OF a představiteli oficiálního režimu probíhala vážná jednání o způsobu volby prezidenta - až nebezpečí přímé volby se OF podařilo zažehnat, došlo zřejmě i k dalším schůzkám Havla s Dubčekem. Podle svědectví jejich hlavního organizátora, V. Šilhána, však skončily bez jednoznačné dohody. Podle něj moderovat tato jednání nebylo lehké. U obou vycítil přání být prezidentem. „Každý měl k tomu své důvody a pravděpodobně i rozdílné přístupy. Vzpomínám si na slova Alexandra Dubčeka, „Pane Havle, jde v podstatě o půl roku do svobodných voleb. Počkejte půl roku, budou volby, a kdo jiný by měl být prezidentem než vy. Po Husákovi ale chci být prezidentem já''. Avšak podle Havlových variant obsahu těchto jednání vždy vycházel na prvním místě kandidatury on, V. Havel.
Po těchto zkušenostech požádal V. Šilhán Dubčekova přítele, F. Vlasáka, aby další schůzky moderoval on. F. Vlasák se účastnil celkem tří schůzek V. Havla a A. Dubčeka. Uvádí, že pokud šla diskuse o kandidatuře na prezidenta, hlavní problém byl v tom, aby se Dubček vzdal svého přesvědčení, že on má být tím prvním prezidentem sametové revoluce. Tak se to opakovalo při prvních dvou schůzkách, které moderoval F. Vlasák. Rozhodnutí padlo až při třetí schůzce 22. prosince.
Mezitím ale český tisk a rozhlas přináší 19.12. další Dubčekovo stanovisko k jeho kandidatuře: „Vážení občané, mluvím k vám prostřednictvím ČTK a Čs. rozhlasu. Můj vztah k vám, svému lidu, k obrodě z roku 1968, a hlavně k dnešní, do níž tak rázně vstoupila naše mladá generace, je jednoznačný. Jako vždy jsem na straně lidu, proti násilí a zvůli. Jsem pro demokracii, sociální spravedlnost, lidskost. Víte, že i v současném hnutí jsem od jeho počátku. Mně, a stejně tak i panu Václavu Havlovi, nám oběma, jde o blaho lidu a vlasti. On i já jsme kandidáty na místo prezidenta. Je to pro mne velká čest. Chci říci, že nemůžeme a nestojíme s panem Václavem Havlem proti sobě, ale vedle sebe. V tom je zvláštnost tohoto volebního období. Za sebe řeknu - vyhrát by měl pouze jeden. A tím je lid této země, toto překrásné všelidové hnutí, které nesmí utrpět. Tím je a bude vedena moje snaha při závěrečných fázích práce parlamentu a voleb prezidenta. Děkuji za nespočetné projevy sympatií, které se mi od vás dostalo".
K další schůzce A. Dubčeka s V. Havlem došlo následující den po tomto Dubčekově vystoupení. Svědectví o něm podal osobní tajemník V. Havla V. Hanzel. Uvádí, že při cestování V. Havla letadlem do Košic 20.12. se měli původně setkat s A. Dubčekem při mezipřistání v Bratislavě na letišti. Ale nachlazeného Dubčeka byli nuceni navštívit doma. Ale při velice opatrném a promyšleném rozhovoru nedal Havel Dubčekovi příslib, že tím prezidentem bude on: „Pokud já vím, Václav Havel nikdy neřekl Dubčekovi natvrdo, že příštím prezidentem bude on. Jaksi mu říká, že tu je prostor. To znamená, že on bude nyní tím revolučním prezidentem a potom samozřejmě, bude mít Dubček šanci zúčastnit se jaksi toho klání o dalšího prezidenta" .
O dva dny později, 22.12., na poradě KC OF a KC VPN, kde se jednalo mj. o tom, jak zajistit reformu parlamentu pro úspěšnou volbu prezidenta, došla řeč i na jednání o kandidátech. A Václav Havel zde řekl: „V rámci lehce komplikovaného jednání s panem Dubčekem jsem mu v jakési fázi dal slib, kterým jsem samozřejmě vázán, pakliže on to mezitím nezměnil. A na to se chci zeptat. Jsem mu dal slib, že při nějaké příležitosti vhodné, co nejdřív, se vyjádřím v tom smyslu, že bych ho podporoval jako na toho pětiletýho prezidenta po svobodných volbách a tak dál. Ptám se, zda to ještě platí, protože bych to musel ještě teď někdy udělat, co nejdřív. Víte o tom něco?"
Je totiž také skutečností, že F. Vlasák ve svém svědectví o schůzkách V. Havla s A. Dubčekem uvádí, že při poslední schůzce, konané v bytě bývalého předsedy vlády z roku 1968, Oldřicha Černíka, došlo konečně k dohodě, že V. Havel bude kandidovat na prezidenta a A. Dubček na předsedu Federálního shromáždění.
Po výše uvedené poznámce a otázce V. Havla se mezi ním a Budajem rozproudila velice zajímavá diskuse. Přesněji - přiznání Budaje, že to byla VPN, která odmítala kandidaturu A. Dubčeka na prezidenta navzdory tomu, že „Alexander Dubček je nepochybná politická mohutnost na Slovensku" - jak byl rovněž nucen výslovně přiznat, i když se nadále odvolává na jakési temné síly, které zneužily situace. Jeho dementi, o němž byla řeč na předchozích stránkách, je ve světle tohoto přiznání zcela falešné. Navíc zde opakuje: „My jsme ho... nepovažovali za zaručenou záruku v této pohyblivé době, nebezpečné době, že by on měl kandidovat na tento úřad..." A protože podle Budaje „On (tj. Dubček) de facto naproti VPN reprezentuje jedinou reálnou politickou stranu...", i když prý nemá členstvo, došel k závěru, že situaci není možné řešit konfliktem mezi ním a Havlem. A když J. Budaj řekl, že „On (tj. A. Dubček) nechce prohrát ten volební boj, kromě toho by to bylo směšné, tedy ta prohra, a bylo by slovenským národem cítěno nespravedlivě. On mlčí". Načež V. Havel reagoval jaksi povýšenecky a pohrdlivě: „No tak ať mlčí dál! Ale ať mlčej i ti, co ho navrhujou!" Avšak v závěru této diskuse, když si zřejmě uvědomil reálnou situaci, V. Havel navrhl řešení, při němž „musí zůstat jakási škvíra, která mu (tj. Dubčekovi) bude dávat - ať už symbolicky nebo reálně - šanci býti volen a kandidovat na to pětileté období. Což je pro mne velice dobré, mimo jiné to, že chci od začátku připravovat veřejnost na tu prozatímnost svého prezidentství, pokud budu teda zvolenej a nikoli Bilak, že ano? A proto se mně zdá, že asi on má pravdu, když chce, abych nějakým způsobem naznačil... nějak tu otevřenost toho budoucího, už jako takového - řekl bych legitimnějšího a delšího prezidentství. Že je otevřena tomuto Slovákovi, který... po Rostislavu Štefánikovi je takovej nejznámější Slovák, koho Slovensko dalo naší zemi i světu a tak, že ano?"
Skutečně také, ještě téhož dne, 22.12., při jednání zástupců rozhodujících politických sil ve Valdštejnském paláci, se účastníci (NF, OF, VPN, KSČ, KSS, ČS.
strana socialistická, Čs. strana lidová, Strana SD, Celostátní koordinační výbor stávkujících studentů, Slovenský koordinační výbor vysokých škol a SSM) „shodli na společné kandidatuře V. Havla do úřadu prezidenta a A. Dubčeka do úřadu předsedy FS".
V. Havel, ještě téhož dne, na uvedené poradě KC OF, při projednávání harmonogramu příprav prezidentské volby a důsledcích dohody s Dubčekem, „v níž se Dubček zavázal, že stáhne svou prezidentskou kandidaturu, ovšem pod podmínkou, že ji bude moci znovu uplatnit po svobodných volbách". V této souvislosti V. Havel slíbil, že v jednom ze svých projevů znovu zdůrazní, že hodlá být pouze „prozatímním prezidentem, jehož hlavním úkolem bude dovést zemi ke svobodným volbám. Po nich podpoří Dubčekovu prezidentskou kandidaturu". Tak jeho slib zaznamenal historik J. Suk v prvním díle své publikace: Občanské fórum. Události, na str. 195.
Ale tento slib V. Havla nelze v žádném případě hodnotit jako výsledek jeho uznání zásluh a role A. Dubčeka v reformním procesu v roce 1968, či v opozičním protirežimním hnutí let 1970-1989. Byl to především kompromis, vynucený tlakem veřejného mínění národů Československa, pro něž osobnost A. Dubčeka představovala naději na lepší „ příští... "
Konečně volby…
Žádná definitivní dohoda mezi V. Havlem a A. Dubčekem o kandidatuře na funkci prezidenta nebyla ještě uzavřena, ale předseda vlády M. Čalfa již na zasedání Federálního shromáždění 19. prosince v programovém prohlášení vlády vyhlásil jako jedinou alternativu k dosažení deklarovaných cílů, volbu V. Havla na prezidenta, na dobu do svobodných parlamentních voleb. Avšak již toto zasedání se konalo pod vlivem současně probíhající masivní mnohatisícové demonstrace studentů a mládeže na Václavském náměstí na podporu volby V. Havla. Neboť v té době byla již v Československu rozvinuta masivní volební kampaň na podporu jediného kandidáta na prezidenta, na V. Havla. A. Dubček žádnou kampaň neorganizoval, on věděl, že má silnou podporu obou národů i bez kampaně.
Avšak dny a hodiny po dohodě V. Havla s M. Čalfou byly vyplněny především úsilím OF a M. Čalfy na zajištění všech příprava podmínek pro úspěšnou volbu V. Havla ve Federálním shromáždění (skládajícího se dosud převážně z poslanců členů KSČ). A lidu Československa se dostalo jen minimum možností jak projevit svou skutečnou vůli. Volební kampaň pro jediného kandidáta, V. Havla, se rozeběhla na plné obrátky podle scénáře, vypracovaného již bez vlivu a účasti řady "vytěsněných" představitelů opozičních skupin z vedení OF, zejména představitelů Klubu Obroda a Demokratické iniciativy, který radě KC OF předložil 22. prosince k vyjádření V. Havel. V odpoledních hodinách téhož dne, na zasedání zástupců „rozhodujících politických sil" ve Valdštejnském paláci došlo k dohodě a společné kandidatuře V. Havla do úřadu prezidenta a A. Dubčeka do úřadu předsedy Federálního shromáždění. Rokovali i o doplnění uprázdněných míst ve FS a další rekonstrukci zastupitelských sborů.
Avšak nejen M. Čalfa dělal vše možné i „nemožné". Tisíce studentů bylo zapojeno do volební kampaně. A to nejen vylepováním 200.000 letáků a množství „placek" s nápisem „Havel na Hrad", či „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí", které byly dopraveny z Francie od Tigridů. Nátlak studentů na volbu V. Havla dostal podobu masivních demonstrací před Federálním shromážděním, ale také osobních návštěv poslanců v jejich domovech a posíláním výhružných dopisů. Atmosféra obav poslanců před „hněvem lidu" byla pak silnější než jejich nechuť ke znásilnění vlastní vůle. A režii výměny zvláště zprofanovaných poslanců za kandidáty Občanského fóra a stejně tak přesvědčování ostatních poslanců, aby „ochotně" volili V. Havla prezidentem a A. Dubčeka předsedou FS zajistil - v duchu vzájemné dohody V. Havla s M. Čalfou - M. Čalfa.
Tisíce plakátů, hesel i portrétů V. Havla nejen v Praze, ale i v dalších městech mělo naše národy přesvědčit, že „pravda a láska" s volbou V. Havla doopravdy zvítězí „nad lží a nenávistí". Ba, dokonce se objevily i portréty V. Havla v téměř nadživotní velikosti a vedle nich malý portrét prezidenta T.G. Masaryka??? Mělo to snad znamenat, že V. Havel je větší osobnost než T.G.M.?
Příprava rozhodujícího zasedání obou sněmoven Federálního shromáždění probíhala zcela v režii, či pod taktovkou Mariána Čalfy. A. Dubček byl kooptován 28. prosince do Sněmovny národů. Současně se poslaneckého mandátu ve Sněmovně lidu vzdala řada „prominentních" poslanců jako L. Štrougal, M. Štěpán, A. Kapek, M Jakeš, A. Indra, E. Rigo, V. Bilak a další. Místo nich byly do FS kooptovány některé osobnosti opozičního hnuti, mezi nimi i Z. Jičínský. V 16 hodin téhož dne 20. společná schůze obou sněmoven FS zvolila A. Dubčeka předsedou Federálního shromáždění. Jedním z mistopředsedů FS byl zvolen Z. Jičínský, který se stal nejbližším spolupracovníkem A. Dubčeka.
Po dvacetiletém statečném odolávání nejhrubší šikaně a domácímu věznění orgány Bezpečnosti Husákova režimu, po dvacetiletých neúnavných protestech proti důsledkům srpnové intervence a následné normalizaci a praktikám totalitního režimu, po dvacetiletém úsilí o rehabilitaci Pražského jara a jeho stoupenců, po dvacetiletém úsilí o odvolání opodstatněnosti srpnové intervence se A. Dubček dočkal plné satisfakce a rehabilitace před národy Československa a celého světa. Po více než dvaceti letech stanul včele Federálního shromážděni, odkud ho G. Husák v záři 1969 bezohledně vyštval.
Ve svém nástupním projevu A. Dubček mj. vysoce ocenil roli mladé nastupující generace, kterou sehrála v sametové revoluci, a nastínil své pojetí role Federálního shromážděni: „Charakter našeho nového obrodného hnuti zavazuje Federální shromážděni, aby do konce svého funkčního období posoudilo a schválilo soubor zákonných opatřeni, které ve svém programovém vyhlášeni proklamovala Československá vláda národního porozumění. Čeká nás všechny mnoho práce. Především musíme zabezpečit, a to bych chtěl zdůraznit - nezvratnost demokratického vývoje naší společnosti. To znamená promítnout požadavky hnuti a
hesel, jako svoboda slova, shromažďováni,spolčováni,občanských práv i pluralismus politického systému, nové postaveni soudů, prokuratur, advokacie, Sboru národní bezpečnosti do praxe. Dále musíme vypracovat také celou řadu hospodářských, společenských a jiných norem a přenést je do našeho praktického života. Musíme udělat všechno, aby už nikdy nemohlo docházet ke zneužívání moci ve prospěch úzké vládnoucí skupiny. Všechna moc musí patřit jen lidu této země".
Prvním aktem „renovovaného Federálního shromáždění za předsednictví A. Dubčeka byla volba prezidenta. Ve svém prvním projevu k tomu řekl: „...Zítra, 29. prosince, bude podle zákona o československé federaci uskutečněna ve Vladislavském sále volba prezidenta Československé socialistické republiky. V souladu s doporučením všech stran Národní fronty, Občanského fóra i Veřejnosti proti násilí i dalších iniciativ, které také významně ovlivnily politickou tvář naší země, budeme hlasovat o návrhu, aby byl do funkce prezidenta republiky zvolen pan Václav Havel. Je významným českým vlastencem, který pevně a neohroženě bojoval za lidská práva, za svobodu a demokratický rozvoj našich národů..."
29. prosince, po doporučujícím projevu předsedy federální vlády M. Čalfy a za předsednictví A. Dubčeka, byl Federálním shromážděním V. Havel jednomyslně zvolen prezidentem republiky. V krátkém oslovení občanů, shromážděných na třetím nádvoří Hradu, z balkonu řekl: „...Děkuji vám všem, Čechům a Slovákům, i příslušníkům jiných národností, za vaši podporu. Slibuji vám, že nezklamu vaši důvěru a dovedu tuto zemi ke svobodným volbám. Musí se to stát slušným a pokojným způsobem, aby nebyla pošpiněna čistá tvář naší revoluce. Je to úkol pro nás všechny. Děkuji vám".
Autor se zde nemůže ubránit otázce a musí se připojit k řadě otázek, které V. Havlovi adresoval Hvezdoň Kočtúch v Literárnom týždeníku č. 3 z 11. ledna 1992 pod názvem Víťazí pravda a láska nad lžou a nenávisťou? A moje otázka zní: co se stalo se slibem V. Havla, že po svobodných volbách v červnu 1990 dostane A. Dubček možnost kandidovat na funkci prezidenta? Nezapomněl na tento slib v jakési magické platnosti zákona obsaženého v proslulé Mňačkově knize "Jak chutná moc"?
Ale tématem mého vyprávění byla především role Alexandra Dubčeka v letech „bezčasí", v letech 1969-1989. Jsem přesvědčen, že jsem snesl dostatek důkazů, které vyvracejí veškerá tvrzení a pomluvy kritiků o Dubčekově dvacetiletém mlčení či o jeho nestatečném chováni. Snesl jsem dostatek důkazů, abych mohl prohlásit, že Alexander Dubček byl doma i v zahraničí uznávanou největší postavou slovenských dějin druhé poloviny 20. století a jednou z mála velkých postav dějin Československa. Jistě nebyl génius, ani se za génia nepovažoval. Ale v daném čase a v daných podmínkách to byl muž, který v politice a s ní spjatém lidství předběhl svou dobu. A že i jeho odstavení na "vedlejší kolej" je velkou skvrnou na "sametu" listopadové revoluce.
Petr Pithart ve své publikaci Devětaosmdesátý v několika případech sebekriticky přiznává, že zvláště ve funkci předsedy české vlády, nedokázal prosadit své představy, své názory, což ale zpravidla vysvětluje a hlavně omlouvá. Ví tudíž, že vedoucí politik, přes sebelepší úmysly a úsilí nedokáže vždy prosadit své představy a plány. Pavel Rychetský v rozhovoru pro LN (14.11.2009) uvádí, že když se v roce 1990 jako generální prokurátor zúčastňoval zasedání Pithartovy vlády, že to byla „naprostá katastrofa. To nebyla vláda, to byl diskusní klub.“
P. Pithart tudíž na vlastní kůži poznal, že vedoucí politik, přes sebelepší úmysly, nedokáže vždy prosadit své představy. Neboť nejen v historii, ale i v každodenní politice jako její nedílné součásti, působí neustále množství protichůdných zájmů a vůlí, které ovlivňují konečný výsledek. Proč ale, když to u sebe dokáže pochopit, vysvětlit i omluvit, není schopen ani zlomek podobné „tolerance“ při kritice Dubčeka, Pražského jara, reformistů, Obrody??
Není to snad proto, že jeho myšlení a konání až příliš sebestředné, sledující v každé situaci především vlastní sobecké zájmy?? Proto svazácký radikál za vlády A. Novotného, i v reformním procesu Pražského jara, proto umírněný v době svého předsedávání české vládě, proto převlékání politických i konfesijních kabátů, atd. atd.?? Proto se nyní prezentuje jako konzervativec anglického střihu??
Ministr kultury Pavel Dostál v Práci (/26.6.2001) v článku „Hlupák názor nemění“ připomenul, že když P. Pithart konvertoval k víře, bral to jako jeho soukromou záležitost. Ale vyčetl mu zde velice ostře náhlou změnu názoru a krkolomné zdůvodnění souhlasu s rozporuplným a většinou lidu, a to i ze zahraničí, odmítaným lustračním zákonem: „Čtyřkoalice se nažrala a Pithart zůstal celý“ – parafrázujíc podobenství o koze a vlku. V závěru článku pak ministr upozorňuje, že „názory člověk totiž nemusí měnit pouze z důvodu poznání. Ale například také z důvodů ryze pragmatických“. A na charakteristiku P. Pitharta to zcela sedí.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 387. publikaci určenou pro potřeby českých národních organizací. Praha, listopad 2011
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz