PhDr. Antonín Benčík, CSc. - Alexander Dubček, IV.

Pražské jaro 1968. „Normalizace“.

Sametová revoluce 1989

Již tento rok - 1986 - přinesl určité náznaky k lepšímu ve vztahu orgánů Husákova režimu (nikoliv však StB) k A. Dubčekovi. Snad to bylo i pod vlivem závanů nových větrů z Východu či vývoje mezinárodní situace. Normalizace vztahů mezi Gorbačovovým vedením a KS Itálie se odrazila i v tom, že sjezdová čísla L‘ Unitá ze 17. dubnového sjezdu KS Itálie nebyla u nás zabavena. Ale i jinak byla Dubčekova aktivita v tomto roce oproti minulým létům značně pestřejší.

V květnu 1986 napsal A. Dubček rozsáhlý dopis Katrin Smrkovské. Vysoce v něm ocenil roli J. Smrkovského v národně osvobozeneckém boji v létech druhé světové války a zvláště v Pražském povstání, i v době Pražského jara. Vyslovil naději, že v paměti národa bude jeho jméno provždy uchováno jako jméno člověka, "který zasvětil celý svůj život službě lidu".

V dalším dopise generální prokuratuře a nejvyššímu soudu z 19. 7. 1986 A. Dubček reaguje na odpověď GP ze 7. dubna 1986. S odstupem času a s větším klidem rekapituluje průběh svého nezákonného šikanování a pronásledování od roku 1970 až dosud. Opakuje své přesvědčení, podložené dlouhou řadou důkazů o nezákonnosti opatření bezpečnosti proti němu, jeho rodině i dalším stoupencům Pražského jara. Opakuje a dokazuje správnost svých předchozích závěrů, že orgány Bezpečnosti stojí vlastně nad orgány prokuratury a soudnictví. Že to není jen záležitost MV, ale především stranického a státního vedení ČSSR. Opakuje, že ani on, ani jeho rodina, ani ty statisíce vyloučených a diskriminovaných, nejsou nepřáteli socialismu, ba právě naopak. V závěru dopisu připomněl, že když se v roce 1974 obrátil na Federální shromáždění a Slovenskou národní radu, na jeho dopis nikdo nereagoval. Terorizování ze strany orgánů Bezpečnosti pokračovalo a jejich psychický teror byl doplněn rozsáhlou kampaní ve sdělovacích prostředcích. Vyslovuje pak podiv, jak vůbec mohl čekat něco jiného od A. Indry. Vždyť právě jménem jeho "dělnicko rolnické vlády" byl 21. srpna zatčen orgány jeho tehdejšího osobního přítele V. Šalgoviče, náměstka ministra vnitra, nynějšího předsedy Slovenské národní rady. Svůj dopis končí konstatováním, že svá podání z roku 1976 nepovažuje za uzavřená.

Náznak "nového větru" se projevil i v odpovědi generální prokuratury ze dne 31. 7. 1986, kterou byl potvrzen příjem Dubčekova dopisu z 19. 7. a sděleno, že jeho kopie byla předána sekretariátu Nejvyššího soudu ČSSR.

K osmnáctému výročí srpnových událostí roku 1968 napsal A. Dubček 21. 8. 1986 dopis generálnímu tajemníkovi KS Itálie Alessandro Natta. Dubčeka zřejmě inspiroval úvodník Rudého práva z téhož dne, v němž byla sovětská intervence v srpnu 1968 ospravedlňována obviněním "pravicově oportunistických" sil dovedeným do absurdnosti: "Blok pravicově revizionistických sil, který se zformoval v ČSSR v r. 1968, našel všestrannou politickou, morální a materiální podporu imperialistických sil. Byl to pokus nejen o zmaření výsledků socialistické revoluce v Československu, ale i o zmaření výsledků druhé světové války."

Dubček v dopise poděkoval za to, že zveřejněním jeho repliky k Biľakově interview v deníku L‘ Unitá se široká mezinárodní veřejnost a do určité míry i veřejnost československá (samizdaty, Svobodná Evropa...) dověděly pravdu. Stručně rekapituloval obsah a zaměření současné československé propagandy k srpnovým událostem a reformnímu programu vůbec. Poukázal na zásadní rozpornost tehdejších a nynějších stanovisek řady současných čs. představitelů. Vzpomněl také s díky podporu reformního procesu ze strany tehdejšího generálního tajemníka KS Itálie Enrico Berlinguera. Vyslovil naději, že nové podněty Gorbačovovy "perestrojky", jakož i reformní opatření v Maďarsku, či ústup dogmatismu "kulturní revoluce" v Číně, nezůstanou bez odezvy v Československu.

Tento dopis představoval současně i jakousi Dubčekovu osobní neveřejnou zpověď a úvahu o napsání svých názorů novému vedení KSSS, protože těžko snáší nálepku "antisovětského představitele ve straně". Přitom ho však neopouští ani černý humor, když uvádí, že má ještě štěstí, že se narodil v Československu až po návratu rodičů z USA. Neboť jinak by husákovští propagandisté mohli najít kořeny "zformovaného protisocialistického bloku až v imperialistických kruzích USA".

Přesně o měsíc později, 21. 9. 1986, posílá A. Dubček další dopis generální prokuratuře a nejvyššímu soudu jako dodatek k podání z 19. 7. 1986. Reaguje tak na již vzpomínaný úvodník Rudého práva z 21. 8. 1986. Protestuje hlavně proti už uvedenému tvrzení, že "blok pravicově revizionistických sil, který se zformoval v naší zemi v roce 1968, našel všestrannou politickou, morální a materiální podporu imperialistických sil. Byl to pokus nejen o zmaření výsledků socialistické revoluce... i o zmaření výsledků druhé světové války. "

Kategoricky toto tvrzení, které se ho osobně hluboce dotýká, odmítá jako absurdní, neboť logicky z něj vyplývá možnost třetí světové války a objevuje se v něm duch padesátých let.

Jako představitel tehdejší oficiální reformní politiky poukazuje na reformní hnutí v Maďarsku, v Číně, dubnové plénum a XXVII. sjezd KSSS a Gorbačovskou "revoluci". Přes vážnost těchto obvinění se Dubček dál snaží neztratit smysl pro humor a ptá se: "V jaké hlavě se ještě dnes rodí takové absurdnosti? Řeknu otevřeně - je to blbost. Švejk by to řekl takto: Nojo, vono to blbý sice je, ale musel to napsat nějakej študovanej..."

Speciální odbor generální prokuratury příjem Dubčekova dopisu z 21. 8. 1986 sice potvrzuje, ale 18. 10. současně sděluje, že GP ČSSR "neshledala důvodu k tomu, aby na jeho základě činila jakékoliv opatření, a to i proto, že jde o politickou problematiku, k jejímuž řešení není prokuratura příslušná". Podepsán starší prokurátor GP ČSSR Vratislav Cimr.

Tato i následující korespondence mezi Dubčekem a generální prokuraturou i nejvyšším soudem připomíná hru pingpongovým míčkem. Dubček dopisem z 11. 11. upozorňuje, či se odvolává, na příslušný zákon o prokuratuře, podle něhož má chránit "politické, osobní, rodinné, pracovní, sociální, bytové, majetkové a jiná práva a zákonem chráněné zájmy občanů".

Generální prokuratura v odpovědi A. Dubčekovi z 5. 12. 1986 vysvětluje, jak je nutné chápat příslušný zákon o prokuratuře a odkazuje ho na podání příslušnému soudu, neboť úvodník Rudého práva z 21. srpna vychází z politického dokumentu "Poučení...", schváleného XlV. sjezdem KSČ. Nejedná se tudíž o "politické právo občana, ale o obecně politickou problematiku".

Závěr roku 1986 vyznívá pro A. Dubčeka přece jen poněkud optimističtěji. Významně k tomu přispěly nejen nadějné zprávy z východu, ale i uznání, kterého se mu dostalo od jeho přátel a stoupenců doma i v zahraničí. Zvláště z centra čs. socialistické opozice, soustředěné kolem Listů J. Pelikána.

27. listopadu 1986 se A. Dubček dožil pětašedesáti let. K tomuto jubileu byly v Listech (č. 6) zveřejněny výňatky z různých projevů a dopisů A. Dubčeka. A co hlavně, vedle gratulací a přání dobrého zdraví a duševní síly bylo sděleno, že jako první svazek edice "Knižnice Listů" vyjde v nakladatelství Index v Kolíně n. Rýnem publikace profesora VI. Kadlece: "Dubček - 1968", považovaná za malý dárek. Na stránkách téhož čísla Listů byl pak uveřejněn úvod autora k této knížce, v němž vysoce hodnotí roli Dubčeka v reformním procesu 1968: "Dubček je, krátce řečeno, charismatickou osobností. ... Lidé věřili, že Dubček sám věří tomu, co říká a slibuje... Především však Dubček říkal to, nač již lidé dlouho v skrytu duše čekali, co již dávno bylo jejich více méně tajným přáním: demokratizace politického a společenského života, ekonomická reforma, větší svoboda projevu, konec deformaci včetně ekonomických, odstranění kádrových diskriminaci a preferenci, zvláště pak Dubčekovo: místo bojovat proti čemusi bojovat za něco... "

Profesor Kadlec nedělá ovšem z Dubčeka neomylného člověka: "Byl právě tak jako vy i my jen člověkem - tedy omylným. "Avšak: "I když byl pokus o demokratický socialismus u nás zmařen vnějším vojenským zásahem, neubírá to na historickém významu Dubčeka jako pokrokového politika, razícího progresivní myšlenky. Ostatně není vyloučeno, že se podobné pokusy budou jednou ještě někde opakovat. "

Kromě řady gratulací obdržel A. Dubček 27. listopadu 1986 i následující telegram: "K Tvým pětašedesátinám Ti přejeme mnoho zdraví a síly do dalších let. Právě k tomuto životnímu jubileu dokazuje historie znovu nevyhnutelnou nutnost změn, o něž jsi usiloval. Rok 1968, spojený s Tvým jménem, zůstává pro nás živým odkazem a inspirací." Za skupinu Listy podepsali: Zdeněk Hejzlar, Zdeněk Mlynář, Adolf Müller a Jiří Pelikán.

Rok 1987 byl rokem velkých nadějí a iluzí a ještě větších zklamání a deziluzí. Naděje a iluze národů Československa byly vyvolány a živeny především zprávami o průběhu XXVII. sjezdu KSSS, vystoupením M. Gorbačova a jeho projevy v Kujbyševské oblasti, ve VIadivostoku, v Chabarovsku, v Krasnodaru i jinde a zprávami o jeho "perestrojce a glasnosti". Jeho zahraniční mírovou politikou. Také ale prvními náznaky verbálního souhlasu některých čs. představitelů s nezbytností reforem. Gorbačovova "perestrojka a glasnosť" silně připomínala čs. reformní hnutí z roku 1968 a očekávaná a jednou už pozdržená Gorbačovova návštěva v Československu (6.-9. 4. 1987) naděje a iluze ještě vystupňovala.

V této atmosféře se A. Dubček obrací dopisem z 10. 2. 1987 na ÚV KSČ a jeho předsednictvo. Naléhavě je vyzývá k následování příkladu Gorbačovova vedení a k přehodnocení dosavadního normalizačního hodnocení reformního procesu Pražského jara a důsledku jeho násilného potlačení pro statisíce jeho stoupenců i pro celou československou společnost. Jako již obvykle - důsledně a na základě řady dokumentů té doby - dokazuje falešnost a účelovost normalizačního hodnocení. Současně však naléhavě vyzývá k následování příkladu nové Gorbačovské politiky, ale také varuje:

"Bez skutečné demokratizace vztahů naší společnosti stihne publikované ,Zásady přebudování' osud bezúčelnosti, jako tomu bylo v případě ,Souboru opatření', který jen prohloubil a konzervoval stav stagnace. Jen demokratizace celé společnosti, včetně vedoucí síly - KSČ - je nevyhnutelným předpokladem všestranného povznesení socialismu."

Dubček však neměl na mysli prostý návrat do roku 1968: "Při hledání východisek pro další vývoj je důležité vycházet z poznání, že rozhodně nejde o prostý návrat do minulosti. Minulost je třeba překonávat pozitivním řešením těch uzlových problémů, které nám nedávná minulost zanechala." A na jiném místě shodně s Gorbačovem píše: "...potřebujeme více dynamismu, více sociální spravedlnosti, více demokracie, jedním slovem více socialismu."

Jen o čtyři dny později, 16.2. 1987, píše Dubček dopis i sovětskému vedení. Žel, tento dopis se nám zatím nepodařilo objevit. Lze ovšem předpokládat, že jeho obsah byl v mnohém totožný s dopisem pro ÚV KSČ.

Zprávy o verbálním souhlasu předsednictva ÚV KSČ z 26. února s podněty přicházejícími z Východu a Husákovo vystoupení na posledních zasedáních ÚV KSČ ve stejném duchu, inspirovaly Dubčeka k napsání tentokrát samotnému G. Husákovi jako generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ. Odvolávaje se na projevy Gorbačova a dalších s povděkem kvituje Husákovo vystoupení a upozorňuje, že tak je třeba chápat i jeho poslední dopis. Považuje za důležité Husákem vyslovené stanovisko, že "současná doba nevyhnutelně vyžaduje rozvinout širokou iniciativu lidí, uplatnění jejich tvořivých sil, předpokladem čehož je prohlubování socialistické demokracie, rozvoje samosprávy a rozvoje informovanosti jako nedělitelné součásti demokratizace společnosti".

A. Dubček současně kritizuje názory V. Biľaka, vyslovené na ideologické komisi ÚV KSČ, kde setrvával na hodnocení stoupenců reformního procesu jako "protilidových a protisocialistických sil", neboť jsou v rozporu se zaměřením, které závěry předsednictva ÚV KSČ slibují.

Dubček se v dopise také dovolává i osobních zkušeností Husáka, když byl v 50. letech křivě obviněn a vězněn jako údajný "buržoazní nacionalista" a teprve v roce 1963 tzv. barnabitskou komisí rehabilitován. A o skromnosti Dubčeka a jeho taktu svědčí i to, že ani slovem Husákovi nenaznačil, že právě on, Dubček, měl lví podíl na jeho rehabilitaci. Neskrýval ovšem, že očekává, že nejen jemu, ale i všem postiženým stoupencům reformního procesu v roce 1968 bude navrácena čest.

Tolik očekávaná návštěva M. Gorbačova v Československu v první dubnové dekádě a její výsledky však doslova zmrazily očekávání a naděje nejen u Dubčeka, ale i u milionů obyvatel. Do Československa jako by přijel zcela jiný Gorbačov, než jakého si lidé vybájili na základě zpráv a informací přicházejících z Východu. Do Prahy totiž přijel především jako představitel sovětského impéria, jehož základním cílem bylo modernizovat a posilnit svou velkou říši. A k tomu potřeboval i průmyslové Československo. To byl také hlavní smysl porady představitelů RVHP na podzim roku 1986 v Moskvě. A to byl také hlavní smysl přípravy Gorbačovovy návštěvy v Československu počátkem března 1987 za účasti šestatřicetičlenné skupiny sovětských hospodářských expertů. Navíc, Gorbačov se zřejmě obával, že vytažení Brežněvovy "mrtvoly Pražského jara" na světlo boží a její čestné "pohřbení" by mohlo destabilizovat celý východní blok a tím i samotnou přestavbu v Sovětském svazu, kde ještě nebylo nic definitivního rozhodnuto a zajištěno. Vždyť i M. Gorbačov měl za svými zády sovětského Biľaka v osobě hlavního ideologa J. Ligačova, který krátce před návštěvou Gorbačova v Československu a v rozporu s jeho hodnocením minulých dvaceti let ve vývoji Sovětského svazu prohlásil: "Jsme rozhodně proti falzifikaci naší slavné minulosti, proti tomu, aby naše dějiny byly líčeny jako nepřetržitý řetěz chyb a rozčarování."

To byly základní důvody, proč se obyvatelé Československa nedočkali ani náznaku omluvy za srpen 1968. Proč naopak Gorbačov pochválil Husákovo vedení za dosažené úspěchy při výstavbě socialismu, přičemž mu zřejmě nevadilo, že srovnává nesrovnatelné: Československo a SSSR. A proč doma hlásal nezbytnost nejširší demokracie a proč naopak existenci údajných 17 organizací mládeže v Československu v roce 1968 považoval za zmatek. Při své procházce na Příkopech o tom řekl: "Víte, Československo jsem navštívil v roce 1969. Naši skupinu tvořili mladí straničtí pracovníci, kteří působili v Komsomolu, mládežnickém hnutí. Co jsme tu tehdy viděli a co vzal soudruh Husák na svá bedra? V ČSSR bylo sedmnáct mládežnických organizací, zkrátka zmatek, stejně jako ve vědomí mladých... Jsem velmi šťasten, že jsme byli v této nelehké době s vámi."

Své hodnocení událostí roku 1968 ještě precizněji formuloval ve svém vystoupení při návštěvě v ČKD: "Musím říci, že po roce 1968, po těchto těžkých letech, jsme mnohé promysleli. Vždyť to nevzniklo na prázdném místě - problémy se nakupily. Kdosi tenkrát v Československu objevil, že dělnická třída je konzervativní třídou. Vidíte, jací revolucionáři a obnovitelé se tehdy našli! Ukazuje se, že revoluční silou jsou spisovatelé a novináři, komunistická strana jako strana dělnické třídy jako by k ničemu nebyla. No, i mnoho podobného se napovídalo, ekonomiku je třeba vrátit do soukromých rukou a tak podobně. Byly to těžké časy. Pro vás i pro nás. Udělali jste mnohé za tu dobu, vyvodili poučení. A dostali jste se daleko. Československo je dnes ve světě moderním státem. Patří ne-li mezi pět, tak deset nejrozvinutějších zemí světa."

Zkrátka, Husákovo vedení dostalo své požehnání od "objevitele" a hlavního organizátora sovětské perestrojky a glasnosti. A změny v Československu byly odloženy na dobu neurčitou. Nanejvýš bylo možné ve staré pobrežněvovské vládní garnituře očekávat nějaké kosmetické změny á la "škatule hýbejte se".

Vzdor obrovskému zklamání z výsledků návštěvy M. Gorbačova naděje obyvatel Československa na změny k lepšímu se i nadále upíraly na Východ, neboť, jak se říká: naděje umírá poslední.

Ani A. Dubček nepodléhal zklamání a trpělivě pokračoval ve své aktivitě a obhajobě pravdy o roku 1968. Byl sice i nadále hlídán orgány StB, ale přece jen jejich pozornost vůči němu po Gorbačovově návštěvě poněkud polevila.

Se svým dalším apelem se tentokrát obrátil na předsednictvo Ústředního výboru Maďarské socialistické dělnické strany a osobně na jejího generálního tajemníka Jánose Kádára v dopise z 18.9.1987. Stručně rekapituluje, jak to v roce 1968 bylo ve skutečnosti. Že srpnová intervence, které se zúčastnilo i Maďarsko, nebyla ve skutečnosti vedena proti kontrarevoluci, která neexistovala. Ale že jejím cílem byla likvidace reformního hnutí a jeho Akčního programu. Uvádí, jak po srpnové intervenci, po nástupu G. Husáka do vedení KSČ v dubnu 1969, skupina „zvatelů“ a probrežněvovských odpůrců reformního hnutí, po jejich nástupu do vedení strany a státu, přehodnotila reformní proces i řadu dokumentů, na jejichž tvorbě se spolupodíleli, a to zcela v duchu obvinění a požadavků Brežněvova vedení, v kontrarevoluci a dalekosáhlými důsledky pro statisíce stoupenců tohoto hnutí i celou čs. společnost. Připomíná dále svoji aktivitu, zaměřenou k nápravě křivd a k hledání východiska ze současné krizové situace čs. společnosti.

Odvolává se na prohlášení M. Gorbačova, že je zapotřebí "vyloučit všechny pokusy - přímé i nepřímé - ovlivňovat vývoj jiných zemí a zasahovat do něj. Stejně tak jsou nepřípustné i snahy destabilizovat existující vlády zvenčí." Současně ale upozorňuje, že srpnové řešení situace v Československu v roce 1968 se zmezinárodnilo a proto "hledání východisek není jen naší vnitřní záležitostí, i když je to především věc KSČ. V důsledku událostí ze srpna 1968 se vývoj v ČSSR stal i vaší záležitostí. Proto i překonání následků, odstranění zátěže této minulosti je také vaší starostí."

V další části dopisu se Dubček odvolává na dřívější dobré vztahy s maďarským vedením, na reformní opatření, uskutečňovaná v Maďarsku v současné době, na sovětskou přestavbu, současně ale upozorňuje, že další pokračování v pronásledování stoupenců reformního hnutí a jejich obviňování z úmyslů, že se chtějí na současné "přestavbě přiživit", může vést k nežádoucímu vývoji jak pro KSČ, tak i "pro náš socialistický systém i naše spojenectví. Byla by to jen voda na mlýn dogmatickým i revizionistickým silám i buržoazní propagandě. Proto se v dopise adresovaném ÚV KSČ přimlouvám k úvahám provést jednoznačný a rozhodný krok k pravdě, který by vedl k odstranění ,revizionistické klatby' vznesené proti půlmilionové armádě komunistů a k jejich návratu do jejich profesí a do společenského života."

Různé peripetie, nevyhraněnost a nejednoznačnost vývoje přestavby v Sovětském svazu, to byla voda na mlýn československého vedení, houževnatě setrvávajícího na normalizačním hodnocení československých událostí roku 1968. A jakoby na jejich objednávku sovětský časopis Novoje vremja ve svém 49. čísle uveřejnil hodnocení reformního procesu roku 1968 ve stejném duchu. Boris Kozlov došel zde ve svém článku k závěru, že na dosavadním, tj. normalizačním hodnocení není třeba ničeho měnit. Pochopitelně, článek byl přetištěn 9. prosince 1987 v Rudém právu. V dopise sovětskému velvyslanci v Praze, V. Lomakinovi z 11. 12. 1987, vyslovuje A. Dubček úvahu, že článek přichází jako na objednávku před zasedáním ÚV KSČ, svolaném na 17. 12. A dále soudí, že je to jakési "házení klacků pod nohy" vedení KSSS ve vztazích ke komunistickým stranám. Odmítá mj. tvrzení Kozlova, jako by "KSČ (v roce 1968) nepředložila svůj vlastní jasný program, ve společnosti postupně narůstala poraženecká nálada a začala destrukce socialismu a společenského zřízení".

Logickými argumenty odmítá řadu dalších tvrzení Kozlova, zcela se ztotožňujícího s názory Biľaků, Jakešů a dalších představitelů posrpnového (1969) husákovského vedení. I jeho závěr, že za uplynulých skoro dvacet let se neobjevila nevyhnutelnost tyto názory na politiku roku 1968 přehodnotit.

Klade otázku, zda tento článek má představovat kurs pro ÚV KSČ. Dubček to kategoricky odmítá a žádá, aby byl dán průchod hledání pravdy v dialogu a nikoliv v monologu, který prodlužuje jitření ran čs. společnosti. Neboť podle Dubčeka názory Kozlova nejsou názory jednotlivce, ale je to směr na zakonzervování daného stavu a nikoliv východisko z tragédie čs. společnosti.

Do výčtu aktivit A. Dubčeka v závěru roku 1987 patří i jeho gratulace (v prosinci 1987) generálnímu tajemníkovi KS Francie G. Marchaisovi k jeho zvolení do této funkce. Neopomenul při této příležitosti vzpomenout podporu, která se v roce 1968 dostala reformnímu vedení od KS Francie a osobně od tehdejšího generálního tajemníka W. Rocheta.

K nejvýznamnější Dubčekově aktivitě toho roku došlo v jeho samotném závěru. Bylo to jeho interview, které poskytl redakci italského deníku L‘ Unitá. Jeho zveřejnění v lednu 1988 vyvolalo v celé Evropě i v Československu neobyčejný ohlas. Ale o tom až v kapitole následující.

Na závěr této kapitoly však zaznamenejme ještě jednu závažnou skutečnost, která ovlivnila další vývoj situace v Československu. Na zasedání ÚV KSČ ve dnech 17.-18. 12. nahradil Miloš Jakeš ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ G. Husáka. A stranické a státní vedení Československa bylo pak stále početněji reprezentováno konzervativci, úzce spjatými se srpnovou intervencí, s "revoluční dělnicko-rolnickou vládou" a s prosazením Brežněvovy politiky normalizace. Bylo pochopitelné, že úvahy o následování sovětské perestrojky v Československu neměly naději na úspěch a končily verbálními projevy souhlasu, jako v případě nástupního projevu M. Jakeše.

VII.

DUBČEK, DUBČEK, DUBČEK...

Jméno A. Dubčeka se stalo nejfrekventovanějším jménem z řad představitelů reformního procesu Pražského jara 1968 v zahraničních sdělovacích prostředcích od prvních dnů osmdesátého osmého roku. Ale i doma v Československu se jeho jméno stále častěji objevovalo na stránkách tisku, v rozhlase i v televizi, zvláště pak v neoficiálních "sdělovacích prostředcích" antihusákovské opozice a na jejích nepovolených akcích. Základním akceleračním momentem k tomu se stalo zveřejnění rozsáhlého (cca 48 stran strojopisného formátu A4) interview A. Dubčeka v deníku KS Itálie L‘ Unitá 10. ledna 1988. Jeho základní část zveřejnily současně i Pelikánovy Listy ve zvláštním vydání. Čtenáři v Československu však měli možnost seznámit se s obsahem Dubčekova interview nejen z Listů, dopravovaných "zvláštní

cestou" do Československa, ale i s jeho úplným zněním v českém překladu, masově rozmnožovaným ve strojových opisech.

O tom, kdy a za jakých okolností bylo toto interview připraveno, podává opět svědectví Dubčekův italský přítel Luciano Antonetti. Uvádí, že již v roce 1985, po nástupu M. Gorbačova do vedení KSSS, on a J. Pelikán navrhovali vedení KS Itálie a redakci L‘ Unitá uskutečnit a zveřejnit rozhovor s A. Dubčekem. Prostřednictvím V. Slavíka požádal Antonetti Dubčeka o stanovisko. Dubček projevil ochotu, ale čas k tomu ještě nedozrál. Rozhodnutí padlo v roce 1987, po květnovém rozhovoru s Gorbačovem, zveřejněném současně 20. května v L‘ Unitá a v Pravdě, v němž Gorbačov prohlásil, že rok 1968, srpnová intervence, je záležitostí Čechoslováků. Tehdy padlo rozhodnutí, že čas pro interview s Dubčekem již dozrál, ale že se vše bude dělat v tajnosti, bez vědomí KS Itálie, dokud nebude vše připraveno.

V červnu 1987 přivezl Antonetti otázky, které prostřednictvím V. Slavíka poslal Dubčekovi do Bratislavy. Asi o měsíc později přijel opět do Prahy na zasedání redakce Otázek míru a socialismu jako zástupce KS Itálie a při té příležitosti se setkal s A. Dubčekem. Setkání zprostředkoval V. Slavík. Došlo k němu na dejvickém "kulatém" náměstí. Po vzájemném seznámení při dlouhé procházce diskutovali o situaci v Československu a v Itálii, o roce 1968. Dubček Antonettimu přislíbil, že brzy dostane odpovědi na otázky. A počátkem listopadu mohl J. Pelikán Antonettimu předat 40 hustě popsaných stran. Po jejich překladu, vzhledem k závažnosti a očekávanému ohlasu ve světě, informovali vedení KSI. S jeho souhlasem pak 14. 12. 1987 odjel Antonetti, spoluředitel a šéfredaktor L‘ Unitá Renzo Foa a fotograf R. Pais do Prahy. Protože chtěli jednat korektně, obrátili se na mezinárodní oddělení ÚV KSČ a žádali o souhlas k návštěvě Dubčeka v Bratislavě. Vedoucí italského teritoria tohoto oddělení, Dmitrij Biľak (syn V. Biľaka), však jejich žádost zamítl. Italští hosté v rozhovoru s ním, se šéfredaktorem Rudého práva a s dalšími osobnostmi prohlásili, že rozhovor už mají a že jej zveřejní.

Jejich návštěva Československa se shodou okolností uskutečnila ve dnech, kdy M. Jakeš vystřídal ve vedení KSČ G. Husáka. Druhý den ráno, po neúspěšném jednání na ÚV KSČ, po večerním interview s Jiřím a Milošem Hájkovými o situaci ve vedení KSČ, je V. Slavík telefonicky vyrozuměl, že se za půl hodiny mají setkat s A. Dubčekem, který přijel do Prahy. Bylo to 19. prosince. O průběhu tohoto setkání nechám "mluvit" šéfredaktora L‘ Unitá Renzo Foa, jak to popsal v úvodu Dubčekova interview:

"Vychází svižným krokem z vestibulu stanice metra na Václavském náměstí. Stejný krok, stejné vzezření, jaké ukazovaly televizní záběry před 20 lety. Vlasy, ano, ty už nejsou tmavé, ale zbělely. Pohled se nezměnil, oči jsou bystré. Úsměv, který se tehdy zdál nesmělý, jaksi rezervovaný, je důvěrně přímý, ryzí. Právě tak stisk ruky, možná první po dlouhé době s cizincem.

Tak přirozeně se vrací A. Dubček na scénu. Před nedávnem dovršil 66 let, je v důchodu, vypadá však dost mladistvě, energicky. Prolomil zdrženlivost, kterou s výjimkou řídkých poselství - dají se spočítat na prstech jedné ruky - určených k zveřejnění, udržoval od doby, kdy v dubnu 1969 byl zbaven funkce prvního tajemníka předtím, než byl vyloučen ze strany. Nyní mlčení prolomil, aby mnohé řekl, aby připomenul ony dramatické roky, aby vyprávěl něco o svém životě, aby načrtl myšlenky o současnosti a budoucnosti.

,Bonjour, camarade', zdraví francouzsky, což kdysi byla obvykle řeč mezi cizinci. Odpovídám mu francouzsky, ale dialog pokračuje kostrbatě. Oživí se díky Lucianu Antonettimu, který vytváří jazykový most. Dubček míchá češtinu se slovenštinou. Mezitím kráčíme po chodníku Václavského náměstí. Je odpoledne 19. prosince. Dosti časně. Nad Prahou leží mlha a smog. Je ještě poměrně šero. Avšak je před vánocemi a panuje tu ovzduší blízkých svátků. Chodíme, hovoříme uprostřed lidí.

Leckdo ho zaznamená, když nás míjí, když se zastavujeme na fotografování. Zastavují se, usmívají, z dálky zdraví. Zdá se, že jeden muž by se chtěl přiblížit, ale zastaví se, když vidí, že spolu hovoříme. Neskrývám, že jsem pohnut, a říkám mu to. Dojat, protože ti, kdo byli v roce 1968 dvacetiletí, nemohli si po dvacet let neuchovat v sobě vzpomínku na Dubčeka. Vyjadřuje symbol, jednoho z dobrých hrdinů, kteří tě provázejí po celý tvůj život. Jeho odpovědí je úsměv. Pohnutý a spokojený.

Snažím se o další otázky, které bych mu rád položil po těch, které jsem mu už zaslal a na něž odpověděl písemně. Zatím jsme u novinek. Co si myslí o Jakešovi? Je to známka uvolnění? Kontinuity? Znal ho, pracovali společně, co o něm může říci? Hovoří o něm, vzpomíná. Ale nejsou to soudy, o kterých je třeba referovat. Jsou to první dojmy, je lépe vyčkat. A tak i o dalším.

Dubček hovoří spěšně. Projevuje značnou čilost, neříká názory nevyvratitelné, ale vypadá pevný a rozhodný ve svém přesvědčení. Je velmi dobře informovaný, nezdá se být vůbec, ´vyřazený'. Ví o věcech a dává to najevo. To ukázaly odpovědi, které jsem už dostal. Nyní se jedná o určité dopracování, některé korektury a přehlédnutí. Hovoříme o tom. Otvírá obálku, vybírá z ní strojopisné stránky, vysvětluje úpravy.

Měl to být ,interview na dálku' a má svou několikaměsíční historii. Myšlenka vznikla někdy začátkem léta. L‘ Unitá již poskytla rozhovory intelektuálům, exponentům roku 1968, vyloučeným ze strany, signatářům Charty 77, osobám, které bohužel nemají právo vyslovit se ve své vlasti. A pak, nebylo už vhodné připravit se na uvažování o ,pražském jaru' v předvečer jeho 20. výročí a při příležitosti Gorbačovovy návštěvy v Československu? A jestliže se Dubček rozhodne promluvit, vyprávět a vzpomínat, nebyl právě toto okamžik k vyhledání kontaktu? Neřekl sám Dubček, že by to učinil pro L‘ Unitá? Nebyl čas si připomenout, že i pro nás je pražský 68. rok otevřenou ranou, že jsme se v těchto dvaceti letech cítili a postavili po bok Dubčekovi a dalším obroditelům, vyloučeným z KSČ, že jsme je podporovali, když vládli a obhajovali, když byli vyhnáni? V skutku okamžik, abychom se zabývali myšlenkami, které kolují mezi tolika Čechoslováky, aby hojily ránu ve chvíli, kdy se svět otevírá novým pojetím koexistence a demokracie a tudíž, abychom se také zabývali - jak to činíme i pro jiné země - otázkou demokratických práv v srdci Evropy. Tak to začalo.

Avšak teprve v prosinci během cesty do Prahy to schůzka posléze potvrdila. Jiná fakta, jiná stanoviska k roku 1968 a k současnosti vyvolávají pochybnosti. Když jsme o tom hovořili, Dubček řekl, že existují dva motivy pro tento rozhovor: především článek Borise Kozlova, otištěný v č. 49 sovětského týdeníku Nová doba a jeho okamžité přetištění ještě před prosincovým plénem ÚV KSČ v domácím tisku. Po něm následoval projev Vasila Biľaka na sjezdu Svazu čs.-sovětského přátelství. V souladu s článkem v Nové době tvrdí, že není třeba nic měnit v posuzování roku 1968.

A druhý důvod? ,Protože L‘ Unitá je deník komunistické strany'. Dubček je velmi rozhodný při zdůrazňování těchto dvou důvodů, což odpovídá argumentům, které uvádí i v průběhu diskuse, která následuje po jeho odpovědích. Mluví o ,pražském jaru', mluví o vojenské intervenci 21. srpna a o dlouhé zimě, která po ní následovala, a především dochází - a to velmi záhy, což ani jinak nemůže být - k sovětské ,perestrojce' a ke Gorbačovovi. Jsou to argumenty a řeč člověka, který se po 20 let nevzdal svého názoru a neztratil smysl pro realitu, v němž drama onoho dvacetiletí nedokázalo, aby ztratil víru v socialismus, v který vždy věřil, a aby v něm nic nenahlodalo naději, že jej spatří.

Procházka takto končí.

Zbývají přání. Přání všeho možného.

Pro Dubčeka je to především: ,Aby se uskutečnila opravdu a úplně všechna předsevzetí s. Gorbačova, aby se perestrojka stala skutkem, aby se nedovolilo zdržení, aby se pokračovalo a s jistotou na nastoupené cestě. To si přejeme všichni, poněvadž by to bylo revolučním přínosem nejen pro KSSS, ale i pro komunistické strany dalších socialistických zemí i pro mnohé jiné... Věřím, že věci půjdou tímto směrem...'

,Blahopřání vašim čtenářům, vám všem, abyste měli úspěch a konsensus, poněvadž vaše strana, KSI, si zaslouží podporu, kterou má u Vašeho lidu.'

Stisk ruky. Rozcházíme se. Vidím ho kráčet bystrým krokem mezi lidmi na Václavském náměstí, tom náměstí, které pamatuje srpen 1968 a množství lidí, které jej naplňovalo, sovětské tanky, které jej okupovaly."

Až potud Renzo Foa.

Luciano Antonetti, spolupracovník redakce a Dubčekův přítel, doplnil úvodní část interview malým slovníkem základní terminologie Pražského jara. A pak již následovaly otázky a odpovědi.

Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno na předchozích stránkách tohoto vyprávění, že na toto téma byla u nás napsána řada seriózních publikací, a s ohledem na vyspělost a informovanost našich čtenářů, nepovažuji za potřebné se nějak podrobněji zabývat odpověďmi Dubčeka na jednotlivé otázky. Jsem přesvědčen, že postačí jen jejich základní stručné shrnutí:

A. Dubček zde fundovaně a tudíž i přesvědčivě obhajoval opodstatněnost a správnost reformního procesu Pražského jara i jeho Akčního programu. Přesvědčivě vyvracel různá obviňování a tvrzení jeho odpůrců o nebezpečí kontrarevoluce a opodstatněnosti vojenské intervence a dokazoval jednostrannost, ba falešnost normalizátorského výkladu událostí roku 1968 v tzv. "Poučení". Ke skutečným příčinám srpnové intervence uvedl: "Naše nová obrodná politika, vyjádřená v Akčním programu, a náš odhodlaný, neústupný nástup za jeho realizaci, nebyly v té době pro tyto naše spojence (tj. varšavskou pětku A. B.) přijatelné. Svědčí o tom úplná likvidace oficiální politiky ÚV KSČ, vlády republiky, vyjádřené a schválené v Akčním programu a potvrzené Národní frontou a Národním shromážděním. Odstranění nositelů tohoto programu za to, že setrvali po vstupu (po intervenci A. B.) na jeho politické platformě. Tak na oltář ,obnovení vedoucí úlohy strany' a zachování správného, reálného socialismu', v boji proti ,kontrarevoluci' padlo téměř půl milionu československých komunistů, ale také dalších vlastenců, demokratů, stoupenců nového politického kursu."

Poukázal také na těžké důsledky normalizační politiky Husákova vedení: hospodářské, politické, kulturní, mravní i sociální, a to nejen pro stoupence Pražského jara a jejich rodiny, zahnané do postavení neplnoprávných občanů, ale i pro celou společnost.

Dubček zde uvítal Gorbačovovu "perestrojku" v Sovětském svazu. Navzdory zklamání, které vyvolal průběh jeho návštěvy v Československu v dubnu 1987, byl přesvědčen, že v jejím úspěšném pokračování je založena velká naděje pro socialistické hnutí a mírový vývoj v mezinárodních vztazích v Evropě i ve světě. Současně ale upozorňoval na škodlivost očekávání, že problémy Československa vyřeší někdo za nás, a na nutnost aktivního úsilí na probojování tolik potřebných změn, na přestavbě a demokratizaci čs. společnosti.

Na pravou míru uvedl také různá tvrzení o jeho dlouhém "mlčení". Zopakoval, co o jeho aktivitě je čtenářům této knihy již dobře známé. Na jedinou otázku odmítl odpovědět. To když se ho Renzo Foa zeptal, jaký byl jeho nejdramatičtější okamžik v srpnových a posrpnových dnech roku 1968. Jeho odpověď zněla: "Prosím vás, nechtějte na to moji odpověď." Dnes víme, že nechtěl mluvit o okolnostech svého zatčení a internace.

V závěru interview odpovídal i na otázky o svém posrpnovém životě i o dalším zaměření a cílech své aktivity. O tom však pojednáme až na dalších stránkách.

Dubčekovo interview dostalo nebývale širokou publicitu v evropském tisku. Jmenujme - vedle italského tisku - německý Die Zeit, francouzský Le Monde, britský Guardian, švédský Dagens Nyherer, dánský Information. Zprávu o něm přinesla dokonce i agentura Nová Čína a další sdělovací prostředky. O jeho popularitu i popularitu A. Dubčeka se, i když nechtěně, zasloužilo i samotné vedení KSČ. Oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ charakterizovalo toto interview jako největší a nejzávažnější Dubčekovo vystoupení od roku 1968. Jako "platformu otevřeného politického boje", jehož cílem je přehodnocení oficiálního výkladu událostí roku 1968 a nahrazení současného vedení KSČ reformními komunisty, vyloučenými po srpnu 1969. K vnitrostranické informaci byl přiložen i překlad celého interview pro potřeby vedoucích tajemníků krajských, okresních i městských výborů KSČ s tím, že jeho rozšiřování bylo zakázáno. Avšak, jak praví lidové přísloví: "zakázané ovoce nejlépe chutná". A tak se překlad šířil po vlastech českých a slovenských i touto cestou.

Ohlas interview přispěl zřejmě i k tomu, že Dubčekova popularita se zřetelně projevila i po několikaleté přestávce jeho pobytu v Praze. Počátkem roku se rozhodl otestovat situaci po výměně Husáka Jakešem a navštívil své pražské přátele, rodinu Jarošových a Slavíkových. Pochopitelně za "doprovodu" orgánů Bezpečnosti. Lidé mu své sympatie dávali zřetelně najevo při jeho procházkách po ulicích Prahy. Ale také při jeho návštěvě divadla Semafor a Nové scény Národního divadla, kde se mu dostalo spontánních ovací publika i pozornosti některých herců.

Dubček ve své aktivitě nepolevoval. Sotva udělal tečku za odpovědí na poslední otázku dopisovatele Renzo Foa, začal formulovat další dopis pro ÚV KSČ a novému generálnímu tajemníkovi M. Jakešovi. Inspirovalo ho k tomu vystoupení Jakeše na prosincovém zasedání ÚV KSČ. Jakeš se na něm totiž, alespoň verbálně, přihlásil ke "komplexní přestavbě a k prohloubení socialistické demokracie".

Dubček v dopise Jakešovi uvítal toto - byť nedůsledné a opatrné přihlášení se k následování příkladu sovětské "perestrojky". Současně ale - jak bylo již jeho zvykem - neopomenul poukázat na základní příčinu marasmu, v němž se čs. společnost nacházela. Jako hlavní příčinu označil opuštění Akčního programu, na jehož vypracování se podílela i řada současných představitelů. Uvedl, že v "oficiálních závěrech a stanoviscích 7. pléna (prosincového pléna ÚV KSČ - B.A.), ba i v diskusních vystoupeních postrádá alespoň skromný impulz k přehodnocení dosavadního neobjektivního pohledu na obrodný kurs ÚV KSČ z roku 1968". Odmítl tvrzení Borise Kozlova, sovětského novináře, že "na dosavadním hodnocení není zapotřebí nic podstatného měnit". Stejně tak odmítl prohlášení V. Biľaka na 8. sjezdu SČSP, který přišel s další lží, "kterou ještě nikomu neřekl", že reformnÍ vedení v roce 1968 "začalo přehodnocovat oprávněnost lidu Zakarpatské Ukrajiny připojit se ke své matce sovětské Ukrajině". Dubček konstatoval, že je to lež stejného kalibru jako Biľakovo tvrzení v Der Spieglu z roku 1985.

V závěru dopisu zdůrazňuje, že stranu po srpnu 1968 nerozdělila tvorba nové reformní politické linie, ale její opuštění.

"To je kardinální otázka a současně i odpověď na vznik, prohloubení a přetrvávání krize v KSČ i celé naší společnosti. Zde je také kořen východiska k překonání bariéry pro otevření plného prostoru k nové obrodě v Československu."

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, předpokládám-li, že při stejné procházce, kdy Dubček posílal dopis pro ÚV KSČ a M. Jakeše, si současně zakoupil Rudé právo, v němž objevil článek L. Skalického ke dvacátému výročí zasedání ÚV KSČ v lednu 1968. Je docela možné, že L. Skalický byl jen nastrčenou figurou skutečného autora článku, vyrobeného v dílně hlavního ideologa ÚV KSČ Jana Fojtíka. Celý článek je psán zcela v duchu normalizační bible "Poučení". Hlavním šlágrem bylo tvrzení, že zvlášť závažným nedostatkem Dubčekova reformního vedení bylo, že po lednu 1968, kdy se aktivizovaly tzv. pravicově oportunistické síly, "nebyl na základě rezoluce lednového zasedání vypracován konkrétní postup, který by odpovídal novým podmínkám... Tento požadavek nemohl uspokojit Akční program, přijatý na dubnovém zasedání ÚV KSČ v roce 1968. Odrážel sice snahu dát po lednovému vývoji ve straně i ve společnosti programový rámec, avšak v oblasti teoretické, politické i organizační obsahoval některé nemarxistické formulace."

V zajímavé shodě, jen o dva dny později, přichází se stejnými názory i komentátor TASSu A. Kondrašov v článku Rudého práva ze 6. 1. pod názvem: "Žádná podobnost s přestavbou v SSSR". Kondrašov zde tvrdí, že "závěry lednového zasedání však zůstaly v podstatě na papíře, neboť tehdejší pravicově oportunistické vedení KSČ nedokázalo vypracovat reálný akční program v ekonomice, sociální sféře i kultuře". Dále pak opakuje ničím nedoložená tvrzení z článku Skalického a dělá závěr, že "nelze v žádném případě srovnávat Pražské jaro a perestrojku".

Návštěva M. Jakeše v Moskvě a jeho jednání s Gorbačovem 11. ledna 1988 potvrdily, že tato kampaň a její obsah nejsou v žádném rozporu s oficiálním stanoviskem M. Gorbačova. M. Gorbačov mimo jiné informoval M. Jakeše o požadavku generálního tajemníka KS Itálie, A. Natta, že nastal příhodný okamžik "nově a pozitivně zhodnotit Dubčeka". Současně navrhl v duchu usmíření "poskytnout široká práva komunistům, kteří byli v minulosti vyloučeni", čímž by se mohlo zabránit vyhrocení možné kampaně k 20. výročí pražského jara. Tento požadavek byl M. Gorbačovovi tlumočen vedoucím mezinárodního oddělení KS Itálie, G. Napolitanem, ještě před zveřejněním Dubčekova interview. Přitom Napolitano zdůraznil, že toto interview je formulováno velice zdrženlivě, bez útoků a obviňování na adresu současného vedení KSČ. Ale M. Jakeš vyslovil jednoznačně zamítavé stanovisko: "My v tuto dobu nemáme důvody k tomu, abychom nějak nově hodnotili události a činitele ,pražského jara'."

A stanovisko Gorbačova?: "Souhlasím s vámi, že nemáme důvod přehodnocovat tyto události, ani pokud jde o internacionální akci."

Dodejme k tomu, že stejné stanovisko zaujal M. Gorbačov i v rozhovoru s G. Husákem 12. dubna 1988: "Italští soudruzi chtěli, abychom změnili své stanovisko k událostem roku 1968, ale my jsme to samozřejmě odmítli... Přidržujeme se předchozího hodnocení událostí roku 1968. Cesta, kterou Československo prošlo po krizi, potvrdila správnost zvolené politiky. "

Jak si v této souvislosti nepřipomenout v té době kolující vtip: na otázku, jaký je rozdíl mezi Pražským jarem a perestrojkou, zněla odpověď - žádný, jenom Gorbačov o tom ještě neví.

Dubček se ovšem o tomto Gorbačovově postoji v té době nedověděl. A tak jeho následující dopis ÚV KSČ a M. Jakešovi ze dne 13. 1. 1988 obsahoval fundované vyvrácení názorů Biľaka, Skalického, Kondrašova i dalších ve stranickém tisku a ve vystoupeních na zasedání ÚV KSČ v prosinci 1987. Vysvětluje také, proč se rozhodl poskytnout deníku L‘ Unitá své interview: "Definitivně jsem se rozhodl... koncem prosince... když Novoje vremja a vzápětí i náš tisk a V. Biľak na sjezdu SČSP publikovali stanovisko o neměnnosti hodnocení roku 1968 a vedení strany a státu i programu podsouvali demagogickou nepravdu."

Jako obvykle - odpověď na své dopisy čekal marně. Zato ve zprávě Federálního ministerstva vnitra z 1. března 1988, v souvislosti s hodnocením postojů bývalých členů KSČ a jejich očekávání, že přestavba v SSSR přinese přehodnocení vývoje na Slovensku v letech 1968-1969 i jejich rehabilitaci, k roli A. Dubčeka je uvedeno: "Specifické postavení mezi nimi nadále zaujímá A. Dubček, který nechce být spojován s činností antisocialistických živlů s tím, že se nezapojí do činnosti, která je namířena proti zájmům komunistické strany. Zpracovává různé písemnosti, v nichž porovnává situaci v ČSSR v letech 1968-1969 se současným vývojem v SSSR. Např. koncem roku poskytl rozhovor listu Italské komunistické strany L‘ Unitá, v němž hodnotí vývoj v ČSSR v roce 1968 a po něm, obhajuje svoji politiku v krizových letech a hlásí se k přestavbě společnosti v SSSR. Rozhovor byl v L‘ Unitá zveřejněn v první polovině ledna 1988 a vyvolal značnou pozornost buržoazních sdělovacích prostředků." Zapomněli ovšem dodat, že A. Dubček v dopise řediteli L‘ Unitá G. Chiaromontemu ze dne 6.3. 1988 poděkoval za jeho zveřejnění. Současně v odpovědi na jeho dopis a přání pozval jeho a L. Antonettiho na návštěvu do své rodiny nebo kam budou chtít. Samozřejmě nezapomněl ani na pozdravy generálnímu tajemníkovi KS Itálie A. Natta a pracovníkům časopisu L‘ Unitá.

Vývoj událostí přinášel pro Dubčeka stále nové podněty a náměty k jeho aktivitě. Jedním z nich, neobyčejně silných, byla další akce V. Biľaka směřující k zajištění trvalé platnosti "Poučení z krizového vývoje...", čemuž mělo posloužit i hrubé pomlouvání a osočování A. Dubčeka a překrucování historie reformního hnutí. Byly to také různé pochybnosti o Dubčekově autorství jeho interview z úst prvního tajemníka ÚV KSS I. Janáka, či článek A. lndry, předsedy Federálního shromáždění, jednoho ze zvatelské pětky, v Rudém právu 3. 3. 1988 k historii schůzky varšavské pětky z července 1968 a reakci Dubčekova vedení.

V. Biľak napsal již 5. listopadu 1986 jako člen předsednictva a tajemník husákovského vedení KSČ pro ideologii jinému tajemníkovi téhož vedení, J. Havlínovi, dopis s návrhem na zveřejnění svých vzpomínek k 20. výročí událostí roku 1968. "Není pochyb" - píše ve svém dopise - "že antikomunistické centrály připravují proti KSČ a ČSSR mnohé akce propagandistického i provokačního charakteru. K tomu budou nesporně využívána různá stanoviska a svědectví ,mužů ledna'. Mlynářova kniha ,Mráz přichází z Kremlu' mě přivedla k přesvědčení, že děláme chybu, když necháme mluvit jen druhou stranu, těch, co připravovali v Československu kontrarevoluci. Pokusil jsem se ve formě vlastního životopisu zpracovat své pohledy a zkušenosti na vznik, průběh a řešení krize ve straně a společnosti."

Návrh V. Biľaka byl přijat a v srpnu 1987 si mohli nejen slovenští, ale i čeští čtenáři přečíst první ukázku z jeho knihy "Milníky mého života". Žádnou zvláštní pozornost ovšem tato ukázka, popisující jeho působení ve funkci vedoucího tajemníka prešovského kraje, nevyvolala. Další kapitoly uzřely světlo světa až o rok později, 4. a 11. 3. 1988. Bylo to nejspíš proto, že jejich zveřejnění si vyžádalo příliš mnoho péče ze strany lektorů a redakcí, jak je to zřejmé i z korespondence kolem vydání knižní podoby "Milníků... ". Šéfredaktor nakladatelství Svoboda, Stanislav Mareš, dopisem zástupci ředitele Ústavu marxismu-leninismu při ÚV KSČ ze dne 27. ledna 1988, profesoru I. Krempovi, urguje dodání rukopisu po jeho vědecké redakci ústavem:

"Vážený soudruhu, jak jsi byl již dříve zpraven, nakladatelství Svoboda z pokynu tajemníka ÚV KSČ s. J. Fojtíka připravuje k vydání memoárovou práci S. V. Biľaka, Milníky mého života. V současné době zabezpečujeme překlad do češtiny... Abychom mohli publikaci co nejdříve předat do výroby, potřebujeme v co možná nejkratší lhůtě text rkp. s. V. Biľaka, který prošel vědeckou redakcí ÚML ÚV KSČ." Že to nebyla snadná záležitost, dokumentuje i dopis A. Gosiorovského, vedoucího redakce historie a mezinárodních vztahů, profesoru Krempovi ze 7. 7. 1988: "Vážený soudruhu Krempo, rukopis jsme dokončili, ale zůstaly v něm některé nepřesnosti. V příloze zasílám některé otázky, které jsme v rychlosti nepostřehli. Doufám, že když se to vyřeší, můžeme čekat na ,výkonný povel'."

Oč menší pozornost čtenářů vyvolalo zveřejnění první kapitoly "Milníků..." v srpnu 1987, o to větší pozornost, ba i rozruch, vyvolaly další kapitoly z března 1988. V žádném případě to však nelze přičíst na vrub jejich skutečné objevnosti, odborné úrovni či úrovni literárního zpracování. Ba právě naopak. Byla to snůška polopravd, zjevných nesmyslů a lží, senzačních "odhalení", pomluv a sprostých útoků proti reformním představitelům Pražského jara, zvláště proti A. Dubčekovi. Byl to falešný výklad reformního procesu roku 1968, zcela v souladu s antireformní, intervenční a normalizační politikou L. Brežněva, v němž V. Biľak viděl svého boha a učitele a jehož záměrům sloužil. Sebe pak vylíčil jako nejprozíravějšího politika a nejdůležitější postavu popisovaných dějů.

Stručně řečeno: byla to obhajoba antireformní politiky L. Brežněva, frakční, antinárodní a vlastizrádné politiky skupiny konzervativců v reformním vedení a jejích stoupenců. Obhajoba jejich podílu na definitivní likvidaci reformního procesu, Akčního programu a důsledků této jejich činnosti pro statisíce postižených stoupenců reformního hnutí i pro celou společnost. A byl to také - de facto – útok proti Gorbačovově přestavbě.

Ale, ať již to V. Biľak zamýšlel, nebo si to spíše ve své malosti neuvědomoval, mimořádně plasticky zde zobrazil myšlenkovou, duchovní a morální (či spíše nemorální) úroveň svou a svých partnerů, i absenci morálky v té politice, jíž stále byli poslušnými vykonavateli.

A to byl zřejmě hlavní důvod, či jeden z hlavních důvodů, proč se nakonec zvědaví čtenáři vydání jeho "Milníků..." v srpnu 1988 nedočkali, neboť nové jakešovské vedení k tomu nedalo souhlas, a proč se jejich samizdatové, masově rozmnožované vydání stalo bestselerem roku 1988 i roků následujících.

A. Dubček jako obvykle reagoval na Biľakovy "Milníky..." argumentovaným rozborem jednotlivých tvrzení, závěrů a obvinění. Jsem však toho názoru, že dnešnímu vyspělému čtenáři není zapotřebí reprodukovat všechny Dubčekovy argumenty.

Dubček konstatoval, že "je trapné na veřejné vystoupení V. Biľaka reagovat, tak je to ponižující a nedůstojné, že nezainteresovanému ,zůstane rozum stát'. Či předem počítá, že mi nebude dána možnost na to rovněž veřejně reagovat?"

Na rozdíl od Biľaka nebagatelizuje Dubček jeho skutečné zásluhy z počátečního období reformního procesu. A pokud jde o argumentaci, uvádějící Biľakovo líčení na pravou míru, stačí uvést jediný příklad. Uvádí zde, že V. Biľak - který byl členem přípravné komise pro Akční program - ve slovenské Pravdě z 3. dubna 1968 prohlásil: "Akční program nemůže zůstat jen dokumentem ÚV KSČ pro citování, ale musí se stát návodem pro každý státní a stranický orgán, organizaci, pro každého z nás."

Dodejme k tomu, že Biľak s obhajobou Akčního programu vystoupil o několik dnů později i na plenárním zasedání ÚV KSS 9. dubna: "Bude naším úkolem přispět ze všech sil k tomu, abychom jej přiblížili a objasnili nejen členům strany, ale i všem pracujícím tak, aby se stal programem všeho lidu."

Nyní však můžeme spolu s Dubčekem konstatovat, že "jeho (Biľakova) odvaha a nebojácnost končila tam, kde začal politický zápas o realizaci Akčního programu, obrodné politiky ÚV KSČ, a kde se začaly rýsovat vnější obrysy jeho možné likvidace a možné udržení či pádu jeho mocenské pozice". Dodejme ještě, že o několik měsíců později, v interview pro redakci Východoslovenských novin 20.3. 1970, Biľak prohlásil: "Samotný Akční program se rodil a zrodil již v nastávající hysterii, kterou rozpoutaly pravicové síly ve straně i mimo ni... Proto se do něho dostaly mnohé revizionistické názory, pravicově oportunistické."

Takovéto hodnocení nalezneme pak nejen v "Poučení...", jehož byl Biľak duchovním otcem a spoluautorem, ale i v jeho publikaci "Pravda zůstala pravdou" z roku 1971 a samozřejmě i v jeho "Milnících..." z roku 1988 či v "Pamětech..." z roku 1991.

K Dubčekovu překvapení, na dopis z 22.3. 1988 se dočkal po několika měsících, poprvé za dlouhá léta, přímé reakce stranických orgánů. Stalo se tak 30. června 1988, když byl pozván do budovy ÚV NF SSR k rozhovoru s vedoucím všeobecného oddělení ÚV KSČ E. Ujvárym a jeho zástupcem J. Švédou.

Nebyl to však rozhovor k obsahu posledních dopisů Dubčeka ÚV KSČ a ÚV KSS ze 17. 3., 22. 3. a 23. 5. 1988. Žádný dialog, tím méně akceptování jeho názorů a stížností. Naopak, E. Ujváry se snažil přesvědčit Dubčeka o správnosti závěrů "Poučení" i opatřeních proti němu. A to zcela v duchu pokynů tajného oběžníku ÚV KSČ a jeho "Informace o aktivizaci a činnosti nepřátelských sil v procesu přestavby a demokracie" ze dne 6. května 1988.

V této informaci o aktivitách proti jakešovskému a husákovskému režimu a zvláště o Chartě 77 jako hlavnímu nástroji "protisocialistického úsilí" se mimo jiné uvádí: "Aktivizují se i někteří bývalí členové KSČ, kteří působili ve vedoucích a odpovědných funkcích v roce 1968, a kteří v přestavbě vidí příležitost k ospravedlnění svých pozic a své bývalé činnosti, jíž poškodili stranu a společnost. Politiku ,Pražského jara' vydávají za předobraz současné politiky sovětských komunistů, a tím se pokoušejí dosáhnout své rehabilitace. V tomto směru se mělo stát impulzem k rozvinutí rozsáhlé kampaně namířené proti KSČ a její politice interview Alexandra Dubčeka listu L‘Unitá ze dne 10. ledna 1988 a různá jiná stanoviska, která vyslovují k vývoji situace v roce 1968.

Podporu v této kampani jim poskytují emigranti, jak to dosvědčuje uspořádání mezinárodního semináře v Itálii koncem dubna t. r." Následuje řada jmen. Kromě toho Jan Fojtík, jako člen předsednictva ÚV KSČ, informoval krajské a okresní výbory KSČ o závěrech ze zprávy Ujváryho a Švédy z jednání s Dubčekem, v níž doporučovali s Dubčekem nadále nejednat. A v závěru tohoto oběžníku je pokyn sledovat, všímat si a vylučovat nežádoucí vlivy na politiku Jakešova vedení.

Snad je zbytečné připomínat, že Dubček názory a pokusy Ujváryho i jako "starého známého" jednoznačně odmítl. Je to zřejmé i z jeho následujícího dopisu ÚV KSČ, ÚV KSS, M. Jakešovi i I. Janákovi z 15. 7. 1988. Dubček v něm opět (pokolikáté již?) vyvrací závěry "Poučení...", Biľaka i dalších normalizátorů. Vítá i náznaky "přestavby". Odmítá však zaujmout postoj nezainteresovaného občana, dokud trvá platnost "klatby", která se má ve straně a ve veřejnosti nadále udržet a utvrzovat... "tím více, že se nevztahuje jenom na mne, ale i na ÚV, předsednictvo, oficiální politiku, která byla dodatečně, za zvláštních okolností překvalifikována..." Sděluje zde také, že když po všech apelech na ÚV KSČ, ČSTK, generální prokuraturu nedostal odpověď a možnost zveřejnit své názory, podal na V. Biľaka žalobu za jeho falzifikaci bratislavského prohlášení ze dne 3. srpna 1968. Že současně v této souvislosti poskytl časopisu Der Spiegel interview. Neboť Biľak ho, i jeho manželku, nadále pomlouvá i v západním tisku.

Mezitím byl Dubčekovi doručen dopis z italské Bologne, datovaný 25. května, který zapůsobil jako hojivý balzám na všechny jeho dosavadní rány a ústrky. Dopis totiž obsahoval sdělení, že nejstarší evropská univerzita v Bologni se rozhodla udělit mu doktorát honoris causa. Současně byl pozván na listopad t.r. do Itálie k jeho převzetí.

K rozhodnutí bolognské univerzity nesporně přispěl i nečekaný ohlas Dubčekova interview v Itálii i ve světě. Původně byl pozván k převzetí čestného doktorátu ve dnech devítistého výročí založení univerzity. Čs. vedení mu ale odmítlo udělit výjezdní povolení. Bylo argumentováno tím, že bude-li tam Dubček, nedovolí účast na oslavách rektoru Karlovy univerzity. Nakonec po rozsáhlé tiskové kampani a tlaku mnoha osobností byla cesta Dubčekovi do Itálie povolena na listopad, na začátek akademického roku. Tím ale nechtěně přispěli k tomu, že jako jediný host univerzity se stal středem italské i světové pozornosti.

Potěšil ho také další dopis z Itálie. Generální tajemník KS Itálie Achille Occhetto mu v něm děkoval za blahopřání ke zvolení generálním tajemníkem, které mu Dubček poslal po zvláštním zpravodaji. Occhetto v dopise vyjádřil přání dobrého zdraví i naději, že společný boj za mír, zmírnění mezinárodního napětí, sociální pokrok, demokracii a socialismus přinese i Dubčekovi plné uznání a navrácení politické cti.

V této souvislosti je nezbytné poznamenat, že vztahy mezi A. Dubčekem a vedením KS Itálie byly neobyčejně živé a pevné již od roku 1968. Pražské jaro se těšilo velkým sympatiím a podpoře vedoucích činitelů KS Itálie L. Longa, E. Berlinguera, A. Natta a dalších. Z jejich strany zazněla také nejtvrdší kritika Brežněvova vedení za jeho antireformní politiku, srpnovou intervenci i následnou normalizaci. Bylo tomu tak proto, že myšlenky reformního procesu Pražského jara a socialismu byly velice blízké představitelům této strany, navazující na odkaz P. Togliatiho i Gramsciho "Filozofii praxe".

Blízký vztah k čs. představitelům reformního procesu a zvláště k A. Dubčekovi tedy přetrvával. A tyto sympatie byly oboustranné. Nebylo proto vůbec náhodné, že představitelé československé socialistické opozice kolem Listů J. Pelikána našli své útočiště právě v Itálii - v Římě.

Stejně jako bylo zcela samozřejmé, že A. Dubček zde nalezl podporu pro své aktivity při obhajobě demokratického humánního socialismu a při své snaze o rehabilitaci jeho stoupenců. Důkazem toho je i jeho projev "K 20. výročí invaze", který napsal a odeslal do Bologne u příležitosti mezinárodní konference: "Pražské jaro po 20 letech".

Pořádaly ji Gramsciho ústav KS Itálie a nadace Nenniho Socialistické strany. Vystoupila na ní řada čs. představitelů reformního procesu, jako Zd. Mlynář, E. Goldstücker, J. Pelikán, M. Reiman a další. Řada jiných, jako V. Slavík, M. Hájek, Zd. Jičínský a samozřejmě A. Dubček, poslala své příspěvky písemně. Dubčekovo poselství bylo zveřejněno i v Listech.

Na konferenci vystoupil i sovětský vědec a člen KSSS Evgenij Ambarcumov se svým osobním stanoviskem. Uvedl, že článek TASSu z 22. srpna 1968, zdůvodňující srpnovou intervenci, je v rozporu se současnou politikou Gorbačova. Vyslovil souhlas s názorem sovětského historika Afanasjeva, kritizujícího sovětskou intervenci do Československa i do Afganistanu. Současně ale uvedl, že Gorbačovovo vedení je v delikátní situaci, neboť musí upustit od jakéhokoli zásahu do vnitřního vývoje zemí Varšavského paktu.

Alexandr Dubček ve svém poselství ocenil roli KS Itálie a jejího vedení v levicovém socialistickém hnutí i jejich podporu reformnímu procesu z roku 1968. Vyslovil řadu námětů, závěrů i požadavků, a to nejen k roku 1968, ale i k současnému vývoji levicového socialistického hnutí v Evropě i ve světě:

"V zájmu dalšího postupu socialismu a přestavby, která probíhá v socialistických zemích, a souvisící s novou generální linií v Sovětském svazu, by se měl přehodnotit akt vojenského zásahu do poměrů v KSČ a v československé společnosti v r. 1968.

Dnešní politika KSSS je s tím v příkrém rozporu jak ve vnitřní, tak i v zahraniční činnosti. Proto by se měla celá ,pětka' od srpnového vojenského zásahu v Československu veřejně distancovat. Udělala by se tím nesporně velká služba socialismu, jeho idejím a míru ve světě."

Připomíná, že intervence byla výsledkem rozhodnutí "pětky", a proto její přehodnocení nelze ponechávat jen na vůli nynějšího vedení KSČ.

"Domnívám se, že přehodnocení, přiznání chybného kroku ze strany pěti účastníků vojenského zásahu do Československa, který tak tragicky zasáhl komunisty, levicové a demokratické síly, by byl příspěvkem k tomu, aby proces vyhlašované přestavby, informovanosti a demokratizace se stal důvěryhodnější a tím také přitažlivější a pravdivější. Je to vyvolané i nespornou podobností u základních inspiračních a programových idejí toho, o co jsme usilovali v Československu v roce 1968, a tím, co dnes probíhá v socialistickém společenství. "

Konstatuje dále, že od zveřejnění jeho interview v L‘Unitá vývoj značně pokročil. Vítá změny k lepšímu, chápe složitost vývoje v Sovětském svazu i odpovědnost Gorbačova za osud sovětské společnosti i osud socialismu ve světě.

"Jedinou reálnou alternativu vývoje lidstva vidím v důsledném uplatňování politiky mírové koexistence dvou rozdílných společenských soustav, " - říká v závěru svého poselství. A končí vyznáním:

"Jsem stoupencem socialismu, v němž demokracie lidu a demokracie pro lid má své domovské právo. Socialismus a demokracie jsou neoddělitelné... "

Konference přijala prohlášení, požadující radikální obnovení politických a sociálních struktur v zemích východní Evropy, záruku svobody a lidských práv. Apelovala na Gorbačova, aby přehodnotil postoj k Pražskému jaru. A starosta města Bologni apeloval na čs. vládu, aby vydala pas a výjezdní doložku A. Dubčekovi k převzetí čestného doktorátu bolognské univerzity - spolu s jihoafrickým bojovníkem proti apartheidu Nelsonem Mandelou.

Snad ve stejné hodině či minutě, kdy se účastníci konference v Bologni obraceli s výzvou ke Gorbačovovi k přehodnocení postoje k srpnové intervenci, 8. 7. na tiskové konferenci v Československu vystoupil předseda Rady ministrů SSSR Nikolaj Ryžkov, který tu byl na oficiální návštěvě. A na dotaz západních novinářů, zda se uvažuje o přehodnocení vývoje v ČSSR v roce 1968, odpověděl, že "vedení KSSS sdílí hodnocení, které k událostem roku 1968 zaujala KSČ" (rozuměj nynější vedení). Obdobně k přehodnocení role A. Dubčeka dal jednoznačně najevo, že je to vnitřní záležitostí Československa, kterou se nikdo nechystá přehodnocovat.

Ani tato skutečnost však neubrala ničeho na Dubčekově aktivitě. 15.7. odeslal další dopis ÚV KSČ a ÚV KSS, Jakešovi a Janákovi. Reaguje v něm na rozhovor s Ujvárym z 30. června. Polemizuje s jeho názory, ale i s názory vedení KSČ a KSS jako rovný s rovným, sebevědomě, nebojácně, s přesvědčením o své pravdě, o nevyhnutelnosti změn v názorech i politické praxi stávajícího režimu. Žádá, aby mu byla dána možnost publikovat své názory, reagovat na stupňující se útoky Biľaka a dalších proti němu a odvolává se na zákon.

Zkrátka, jeho dopis nepředstavuje žádnou poníženou supliku, i když v něm vítá každý pozitivní krok, nebo alespoň náznak pozitivních změn. Argumentuje zde vystoupením Gorbačova v polském Sejmu z 11. 7. 1988, kde mj. řekl: "V těchto dějinách však existují specifické záležitosti - to, čemu se říká bílá místa. Cesta k pravdě je zde jediná - zkoumání faktů, klidná a vědecká diskuse."

Dopis končí typicky dubčekovsky: "Navzdory dosavadním rozdílným postojům k vývoji roku 1968 a názorům na nové východisko, přeji KSČ úspěch - nalezení správné cesty čs. obrody, obnovy - přestavby." V následujících dnech čekaly Dubčeka značně příjemnější starosti - přípravy na cestu do Itálie. Náladu mu nezkazila ani skutečnost, že StB kolem něj nadále kroužila, že zvýšenou pozornost kolem sebe zaznamenal i při návštěvě Ryžkova v Československu. Že také při cestě do Prahy 10. srpna, při vyřizování žádosti o pas, vízum a výjezdní doložku, při návštěvě přítele V. Slavíka, který odjížděl na návštěvu do Kanady, a při své současné návštěvě italského velvyslanectví, byl pečlivě sledován a doprovázen orgány StB. A to byl také jeden z důvodů, proč o dva dny později, 12. srpna, napsal dopis federálnímu ministrovi vnitra V. Vajnarovi.

Informuje ho o svém pozvání do Bologne a žádá ho o vyjádření, zda mu bude umožněn bez překážek návrat domů. Své obavy a svou žádost zdůvodňuje pokračující kampaní proti sobě, jak masmediální, tak i pokračováním bezpečnostních opatření proti němu, a také obavami z možných provokací.

Pokud jde o uvedenou masmediální kampaň, měl zřejmě mj. na mysli sérii článků novinářských šmoků i z pera nechvalně známého M. Matouše. A také jakousi diskusi u kulatého stolu ve dnech 10. až 12. srpna, kde vedle M. Matouše a neméně známého J. Kojzara vystupovala řada dalších padělatelů dějin. Jejich výplody byly otištěny v Rudém právu a v Pravdě. Popisovat obsah těchto článků a diskuse by znamenalo rozpatlávat aktualizovanou "argumentaci" Poučení a Biľakových "Milníků". Tohoto potěšení čtenáře raději ušetřím.

Alexandr Dubček však tentokrát reagoval velice rezolutně a razantně. Jednak poskytl okamžitě několik interview: Rakušanům, Francouzům (na zápraží domu) a hlavně západoněmeckému časopisu Der Spiegel. 15. srpna 1988 odpovídal na řadu otázek, kde velice přesvědčivě, citováním dobových dokumentů, vyvracel různá lživá obvinění ze strany V. Biľaka. Citoval zde např. bratislavské prohlášení ze 3. srpna 1968 i prohlášení většiny předsednictva ÚV KSČ z 21. srpna 1968, odsuzující intervenci. Můžeme se právem domnívat, že toto interview Dubčeka mohlo být onou poslední kapkou, která převážila misku vah k rozhodnutí Jakešova vedení Biľakovy "Milníky..." nevydat.

Již 17. srpna odeslal Dubček do redakce Rudého práva rozsáhlý článek pod názvem "Současná přestavba vyžaduje pravdu - zveřejnění veškeré dokumentace k roku 1968 -1969". Bod po bodu, na základě dokumentů té doby, vyvrací v rozsáhlém článku různá falešná tvrzení, polopravdy, zjevné nesmysly i vyložené lži Biľaka, Matouše, Kojzara a dalších a tím pochopitelně i současného vedení KSČ. Samozřejmě žádal o jeho zveřejnění.

Článek Rudému právu současně "doprovodil" téhož dne, tj. 17. srpna, dopisem předsednictvu a ÚV KSČ a M. Jakešovi. Odvolává se v něm na dopis z 15. 7. 1988 a sděluje, že neponechá již útoky a obviňování Matouše a dalších bez odpovědí. "Tato linie je vaše volba... Neupírejte potom právo na vyjádření odlišných názorů. Nikdo nemůže žádat, abych byl ticho, když jsem osočován... Já si myslím, že když Biľak vystupuje v Der Spieglu s nepravdou, tak také můj postoj obrany nemůže být protisocialistický."

A. Dubček jistě nebyl tak naivní, aby čekal, že jeho článek skutečně otisknou. Se značným zpožděním obdržel odpověď Rudého práva ze dne 6. září 1988:

"Dostali jsme od Vás 22. srpna dopis, v kterém opakujete svoji verzi událostí roku 1968. Od ledna 1988 jste tuto verzi mnohokrát vyjádřil v zahraničních sdělovacích prostředcích. Články v Rudém právu, na které reagujete, byly vyvolané nutností dát odpověď na tvrzení, která v zahraničí soustavně rozšiřujete." Pod tím razítko redakce a podpis: Jaroslava Janáčková.

Na toto odmítnutí reagoval Dubček dalším dopisem ze dne 4. 10.1988, adresovaném tentokrát Zd. Hořenímu, šéfredaktorovi Rudého práva.

Mezitím se však A. Dubčekovi dostalo vynikající satisfakce. Ve zprávě ze zasedání předsednictva ÚV KSČ 25. srpna 1988, určené pro informování stranického aktivu, se mluví o narůstající aktivitě vnitřních nepřátel, podněcovaných ze zahraničí. Mluví se zde o rozšiřování různých letáků, připomínajících rok 1968 a osobně A. Dubčeka, o požadavcích odchodu sovětských vojsk a útocích proti nynějším představitelům KSČ. A je zde také popisován průběh demonstrace z 21. srpna 1988.

Při výkladu této události se však raději spoléhám na důvěryhodnější prameny.

Byla krásná sluneční neděle 21. srpna 1988. V oficiálních sdělovacích prostředcích vyvrcholila kampaň proti Pražskému jaru. Jakousi trnovou korunu jí nasadil komentátor TASSu, A. Kondrašov. Avšak v hlavním městě, současně s návratem Pražanů z chalup, začaly se v podvečer tvořit na Václavském náměstí hloučky mladých lidí. Schylovalo se k největší protestní akci proti režimu od 21. srpna 1969. Na 10 tisíc "dětí Pražského jara", nyní 30-35letí i s dětmi vyšlo do ulic Prahy k pokojné, ale důrazné a důstojné demonstraci. Z Václavského náměstí pod dohledem policejních kordonů se vydal průvod na Staroměstské náměstí. Za zpěvu československé hymny a provolávání hesel: "Svobodu, svobodu, Rusi domů, Masaryk, Masaryk", ale také "Dubček, Dubček", procházel průvod kolem památníku J. Husa, obklíčeného "bílými helmami", Kdosi v čele průvodu zavelel: ,,Na Hrad, vzhůru na Bastilu!" a průvod se vydal Kaprovou ulicí k Hradu. Rozezněly se vysílačky a "bílé helmy" rychle uzavřely most přes Vltavu a průvod demonstrantů se proto vydal k Národnímu divadlu. Dlouho do noci pak byly "bílé helmy" nuceny rozhánět hloučky demonstrantů na Národní, na Můstku, v Jindřišské, u Mánesa i jinde, které se chtěly dostat na uzavřené Václavské náměstí. Demonstrantům se sice nepodařilo odevzdat protestní petici sovětskému velvyslanci, pro zablokování mostů přes Vltavu, avšak do Kremlu jich přišlo z celého světa více než dost.

O ohlasu aktivity a autority A. Dubčeka v opozičním hnutí i o životnosti ideálů Pražského jara svědčí i srpnové prohlášení jedné z významných českých opozičních skupin - Demokratické iniciativy.

V prohlášení ke 20. výročí srpnové intervence je mimo jiné uvedeno: "Dvacet let po srpnových událostech se pak ještě dále zostřuje vnitropolitické napětí, stupňované nevybíravými kampaněmi sdělovacích prostředků proti Alexandru Dubčekovi, jeho stoupencům i proti statisícům demokraticky smýšlejících lidí postižených v minulém dvacetiletí represáliemi." V závěru prohlášení pak autoři požadují nejen uznání nepřípustnosti srpnového zásahu, nové smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu a žádají okamžitý odsun alespoň symbolické jednotky. Ale také:

"Z vnitropolitického hlediska lze považovat za prvořadé dva obdobné požadavky. První se vztahuje k nutnosti odvolat Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti a plně rehabilitovat Alexandra Dubčeka a jeho vedení, druhý vznáší nárok na odchod Gustáva Husáka a Vasila Biľaka, kteří nejvíce ztělesňují autoritativní režim nastolený po srpnové invazi roku 1968, z politického života naší republiky a na příchod nových politických osobností, nezatížených účastí na potlačení svobodného rozvoje Československa v roce 1968."

V těchto dnech pobývalo v Československu několik redaktorů lotyšského komsomolského měsíčníku Liesma (Plamen), stoupenců sovětské perestrojky. 28. srpna se znenadání objevili před domem A. Dubčeka a požádali ho o rozhovor. Dubček souhlasil, ale současně jim navrhl, že nejdřív by měli zveřejnit jeho lednové interview pro L‘Unitá. Dubček odběhl do domu, přinesl jednu z kopií a poradil redaktorovi, aby si ji raději schoval pod košili.

Po návratu domů sice váhali s jeho zveřejněním z obavy, aby nebyli nařčeni, že je to v rozporu s oficiální zahraniční politikou Gorbačova. Nakonec však se přece jen k tomu odhodlali a v prosincovém čísle měsíčníku Liesma byla jeho první část zveřejněna.

Další satisfakce se Dubčekovi dostalo někdy počátkem září 1988. Miloš Jakeš předložil předsednictvu ÚV KSČ informaci o dopisovém ohlasu na články v Rudém právu. Podle ní ze 197 dopisů napsaných bezprostředně po zveřejnění článků Matouše, Kojzara a dalších, do 24. srpna, byla většina z nich značně kritická. Pisatelé žádali, aby bylo umožněno Dubčekovi na tyto články reagovat. A nejen to! M. Kalivoda, Brno: "...Drtivá většina lidí se za s. Dubčeka, svobodu a demokracii rozhodně a nadšeně postavila a postaví se znovu!... Tento národ dík intervenci ztratil dvacet let, ale jsem hluboce přesvědčen, že se A. Dubček plně rehabilitován opět vrátí do politiky a že ,normalizátoři' budou muset konečně odejít!..."

Ing. Karel Holomek, Brno, odsuzuje psaní Rudého práva o roce 1968: "Úroveň článku (Dubčekova cesta od tragédie k frašce) překročila běžnou míru únosnosti a vkusu..., zatím jde jen o monology a to velice trapné... Nehodlám dělat obhájce Dubčekovi, vím, že své vyjádření vám zašle... Každá demokraticky smýšlející redakce by mu své místo v novinách poskytla."

A do třetice: Ing. Vítězslav Sochor, Bohumín I, (komunista bez stranické legitimace): "Za léta budování socialismu jsem zažil hodně darebáctví, tlumočeného naším stranickým tiskem, ale co je moc, to je moc... Čím více takových hrubiánství, sprostých pamfletů napíšete, tím dřív musí zvítězit pravda... Pro mne, a jsou nás milióny, byl (Dubček - B. A.) skutečně naším Gorbačovem."

Jméno A. Dubčeka však bylo v těchto dnech, v průběhu oslav a vzpomínek k 20. výročí Pražského jara a srpnových událostí, vyslovováno i v desítkách evropských měst. Spolu s desítkami jmen představitelů reformního procesu si jej čtenáři a posluchači připomínali při čtení vzpomínkových publikací a článků, i v kratších či delších rozhlasových a televizních pořadech a také v různých prohlášeních. Mimořádná pozornost byla tomuto výročí věnována ve Švédsku, Norsku, Dánsku, Finsku, ba dokonce i na Islandu.

Po rušných srpnových dnech dvacátého výročí událostí roku 1968 se mysl, pozornost i aktivita Dubčeka začaly upírat k nadcházející návštěvě v Bologni. 5. září mu bylo sděleno náčelníkem pasového oddělení SNB Bratislava I a jeho podřízeným, že do Itálie pojede jako každý řadový občan, jako turista, že záruku, kterou žádal od ministra vnitra Vajnara, aby se mohl bez překážek vrátit, tu že mu nemohou dát.

Má prý se chovat jako občan republiky a má na to pamatovat při vyjadřování svých stanovisek. Když ale namítal, že se ptal právě proto, že jeho názory jsou v rozporu s názory vedení strany a státu, bylo mu řečeno, že nepřišli posuzovat jeho názory, ale sdělit pouze odpověď ministra vnitra na jeho dopis.

A. Dubček, po poradě se svými přáteli, se přesto rozhodl, že do Itálie pojede. Neboť zájem československé společnosti je pro něj rozhodující, bez ohledu na možné důsledky. V. Slavíkovi, kterého o této situaci informuje dopisem ze dne 8. 11., říká: "...mezi svůj lid patřím v čase i nečase... a sem si musím přijít i pro svůj případný další trest, jak jsem to udělal při návratu z Turecka." Dopis Slavíkovi končí ujištěním: "Vrátím se i kdybych měl jít přes ostnaté dráty." (Ještě předtím než informoval Slavíka o svém rozhodnutí, obrátila se na něj s řadou otázek pracovnice italské tiskové agentury ANSA, dr. Flemini Bussotti. Ale protože již slíbil napsat dopis o svých pocitech před cestou do Itálie redakci L‘ Unitá, napsal jim 30. října 1988 dopis společný.

Vyjádřil v něm mimo jiné úctu italskému lidu za jeho významný podíl na civilizaci lidstva, poděkování za podporu vedení KS Itálie reformnímu procesu roku osmašedesátého a za nynější úsilí o jeho rehabilitaci. Ocenil zásluhy KS Itálie za rozvoj socialistického hnutí. Dále uvedl: "Nikdy jsem v Itálii nebyl. Byla to jedna z mých ,tajných lásek', z níž se chci vyznat... O mně a mých druzích a tisících stoupenců nové politické linie se stále oficiálně říká, že jsme ,na periferii naší společnosti'. Jaký může mít člověk pocit, když z této ,periferie' stane po dvaceti letech na univerzitním pódiu, těžko vyjádřit. Byl bych nejraději, kdyby spolu se mnou mohlo vstoupit na toto pódium 468 tisíc postižených komunistů a další odboroví, mládežničtí a všichni nestraničtí stoupenci naší obrody, vědci, literáti, publicisté a umělečtí představitelé té doby. Jestliže k tomuto pódiu dojdu, pak jenom proto, že budu v duchu cítit jejich morální podporu."

Uvedl také, že udělení titulu u příležitosti 900. výročí univerzity v Bologni bude pro něho velikou ctí. "Moje myšlenky budou patřit všem doma, i těm, kdož jsou z různých pohnutek a příčin odtrženi od vlasti a domova, přetrpěli urážky, ponižování i sociální újmu pro setrvání na nových východiscích našeho programu."

Svůj dopis končí: "Těším se na Itálii a obohacený o nové poznání se těším na návrat do vlasti, mezi lid, kde jsem vzešel, tam, kde stojí můj rodný dům."

Než odjel do Itálie, stačil ještě odpovědět na pozvání Komunistické straně Řecka, která ho pozvala na besedu, na kterou se však již nemohl dostavit. Poděkoval současně za podporu, které se v roce 1968 dostalo reformnímu hnutí od této strany.

Konečně nastal den "D".

Podle původní dohody měl přijet pro Dubčeka autem do Bratislavy Luciano Antonetti. Čs. orgány ho však do Československa nepustily. Proto počkal na Dubčeka v sousedním Rakousku.

To, co následovalo po příjezdu Dubčeka do Itálie a v průběhu pobytu ve dnech 11.-25. listopadu 1988, lze bez nadsázky označit za pohádkovou skutečnost. Byla to triumfální cesta Dubčeka po Itálii, při niž se mu dostalo poct, jakých se dostává jen hlavám států. Však také Dubček exceloval již při svém prvním vystoupení na pódiu nejstarší univerzity Evropy v Bologni při svém "doktorském" projevu, při udělení čestného doktorátu.

V úvodním zahajovacím projevu ceremoniálu rektor univerzity Fabio Roversi Monaco poté, kdy vyzvedl význam svobodné vědy a kultury, nezávislé na politické moci, mj. řekl:

…“Právě jménem univerzitní instituce můžeme zde dnes poctít čestným titulem honoris causa Alexandra Dubčeka a obhajujeme tím právo na svobodné myšlení.

Tato svoboda sem přivedla osobnosti států a vědy, velké podnikatele,. myslitele a badatele.

Svěřujeme dnes poctu Alexandru Dubčekovi ve stejném duchu, v kterém jsme ji svěřili lidem jako je Nelson Mandela, který již desetiletí bojuje proti rasismu, lidem jako je Andreas Papandreu, jako Juan Carlos Bourbonský, kteří dokazují vracet své národy na cestu demokracie...

Není to pro nás malé zadostiučinění, když vidíme, jak dnes, tím co dovršujeme, splácíme velkou důvěru, kterou k nám Alexander Dubček měl, důvěru prokázanou univerzitě v Bologni... a dnes je Bologna poctěna, když mu může prokázat, že tato důvěra nebude zklamána…“

Svěřujeme čestnou poctu státníkovi, průkopníkovi, přijímáme ho mezi své doktory a víme, že to činíme ve jménu všech spravedlivých lidí bažících po vědomostech, kteří vždycky viděli v Alma mater svůj společný domov. "

Poté se A. Dubček představil jako občan země se slavnou Univerzitou Karlovou v Praze a bratislavskou Akademií Istropolitana. Vysoce vyzvedl a ocenil roli Říma, Itálie, slavné bolognské univerzity i italských myslitelů N. Machiaveliho, A. Gramsciho i Františka z Assisi v rozvoji pokroku lidské civilizace. Citoval zde jedinečné lidské krédo Františka z Assisi: "Bože, dej mi dost pokory snášet věci. které změnit nemohu, dej mi dost odvahy měnit věci, které měnil mohu, a dej mi dost rozumu rozlišit mezi těmito dvěma druhy věcí." Stejně tak vysoce ocenil podporu a pomoc, které se čs. reformnímu hnutí dostalo a dostává jak v roce 1968, tak i nyní.

Při výkladu o smyslu naší národní existence, jako malých národů, citoval názor našeho největšího myslitele a zakladatele republiky T.G. Masaryka: "...program humanitní všemu našemu snažení národnímu dává smysl... Humanita je náš poslední cíl národní a historický." Zdůraznil přitom, že rovněž původní ideje socialismu jsou prodchnuté a naplněné požadavky humanismu.

Poté přešel k výkladu a k obhajobě cílů a zkušeností Pražského jara: "Před dvaceti lety jsme naši renesanci socialismu pojmenovali ,socialismus s lidskou tváří'. Snad jde o nejstručnější a nejvýstižnější spojení vše lidských hodnot a tužeb se socialismem. Programově jsme se snažili spojit socialismus s demokracií a demokracii se socialismem. Akční program Komunistické strany Československa z dubna 1968 vepsal jednotu, syntézu demokracie a humanity, do celé naší praktické činnosti.

Smyslem a obsahem našeho politického programu v roce 1968 byla služba člověku, lidu a vyjádření úcty k vše lidským hodnotám. Chtěli jsme právě svým pojetím socialismu k nim přispět svým skromným dílem. "

Dále mluvilo tom, že v Pražském jaru, v jeho domácím vývoji i při jeho vnějším potlačení, se v koncentrované podobě zrcadlí vše - i krize i možnosti socialismu. I poznání, že klíč k překonání společenské krize neleží jen v oblasti ekonomické, ale především, a hlavně, v oblasti politické. Ve vytvoření systému, který by vyjádřil a skloubil bohatost názorů a množství zájmů. Mluvil o nezbytnosti dialogu, kulturnosti politické diskuse, toleranci, i o tom, že opojení ze svobody slova bylo někdy až příliš silné. A v této souvislosti - aniž by to výslovně naznačil - velice taktně upozornil na rozpornost postojů a neochotu gorbačovského vedení přehodnotit srpnovou intervenci a následnou brežněvovskou "normalizaci".

Citoval zde totiž z interview světoznámého bengálského básníka Rabindranátha Thákura prosovětské Izvestije při jeho návštěvě v SSSR v roce 1930. Izvestije jej tenkrát neotiskly, bylo zveřejněno až v roce 1960 v překladu Thákurových Listů z Ruska (Kalkata 1960). V tomto interview Thákur oceňoval velké ideje socialistické revoluce, ale současně kritizoval metody jejich uskutečňování:

"Ptám se vás, prokazujete dobrou službu svému ideálu, když zaséváte hněv, třídní nenávist a pomstychtivost vůči každému, kdo se neztotožňuje s vaším ideálem a koho považujete za svého nepřítele?... Tam, kde myšlenky mají svobodu, tam musí být i nesouhlas. Jestliže máte před sebou úlohu, která se dotýká celého lidstva, musíte v zájmu tohoto žijícího lidstva uznat existenci odlišných názorů..."

V závěru svého vystoupení upozornil na skutečnost, že se v mezinárodních vztazích popírá nebo nevnímá existence československého problému, trauma našich národů z let 1968-69. Upozornil na apologetiku intervenční politiky. Byla to zřejmá narážka na postoj Gorbačova. Vyznal se pak z toho, že by nyní začal opět tam, kde před dvaceti lety skončil, a citoval základní myšlenky tehdejšího programu:

"...chceme plně, v duchu našich tradic a předchozích rozhodnutí rozvinout v naší zemi vyspělou socialistickou společnost, zbavenou třídních rozporů, ekonomicky, technicky a kulturně vysoce vyvinutou, sociálně i národnostně spravedlivou, demokraticky organizovanou, kvalifikovaně řízenou, umožňující bohatstvím svých zdrojů důstojný lidský život, soudružské vztahy spolupráce mezi lidmi a svobodný prostor pro rozvoj lidské společnosti."

Končil poděkováním za velkou poctu, které se mu dostalo a kterou přijímá jako uznání za československý příspěvek do sociálního, kulturního a humánního společenského počinu k prospěchu demokratické Evropy.

S pozdravnými projevy v průběhu ceremoniálu vystoupila předsedkyně Koordinačního centra studentů Elisabetta Molinari a předseda fakulty politických věd, profesor Guido Gambetta.

Profesor Gambetta uvedl, že když 19. února 1988 fakulta schválila návrh na udělení doktorátu honoris causa A. Dubčekovi, byli přesvědčeni, "že jsme vyznamenali symbol, představitele všech těch osob, které - jak se říká ve zdůvodnění fakultní rady - ,se vydělily pro život zasvěcený obraně lidských práv v oblastech světa, kde se odehrály, a kde dosud dochází k vážnému porušování demokratických principů, individuálních svobod a kolektivního sebeurčení.'

Neznali jsme tenkrát Dubčeka, nepocítili jsme osobní kouzlo, lidský dotek, který zdůvodňuje neuvěřitelný, vzrušující fakt, že on, po dvaceti letech ticha, ještě tolik znamená pro celou Evropu, pro nás všechny, kteří tu jsme k jeho dnešní oslavě.

Čestnost, přímost, důvěra v lidi až do krajních důsledků, síla víry ve vlastní myšlenky, vyrovnanost s jakou čelil i těm nejvážnějším situacím, hluboká tolerance, která protíná vším, co říká, inteligence, jsou schopnosti, které dokázaly, že zážitky z roku 1968 se tehdy neproměnily v národní tragédii, a které dnes jsou tak živé, že by bez nich sotva mohla vycházet cesta k rozvoji socialismu.

Za cesty do Bologni mi řekl: ,Nikdy jsem nechtěl přistoupit na kompromis se svým svědomím, nikdy jsem nechtěl zradit ty, kteří ve mne věřili, nikdy jsem se nedal zlomit'."

V závěru svého vystoupení citoval pasáž z Dubčekova lednového interview, kterou dali zapsat do zápisu fakultní rady.

Univerzitní zápis opakoval Dubčekova slova:

"Nyní je to právě historie československého roku 1968, která prokazuje, že náprava deformací může také představovat důležitý přínos k vybudování onoho ,evropského domu', v němž by všechny národy, všechny státy mohly spolupracovat ve ,skutečné rovnosti'," a navázal na ně vlastním komentářem:

"V těchto tvrzeních se podtrhuje nadnárodní důležitost a dalekosáhlé cíle reformního procesu, o který se pokoušel ,nový kurs' v Praze, který byl prožíván jako velká možnost obrody, jež měla rozřešit nejdůležitější problém - totiž vztah mezi demokracií a socialismem, a také překonat rozdělení Evropy na dva proti sobě stojící bloky. Diskuse a plány velké aktuálnosti po letech odsouzení dnes znovu nabývají důležitosti ve chvíli, kdy se otvírá nová reformní fáze a vědomí, že ono hnutí obrody bylo správné."

V závěru slavnostního ceremoniálu předal A. Dubček rektorovi univerzity Fabio Reversi Monacovi fotodokumentaci Archivu České koruny, přičemž mj. uvedl: "Je to osmisetleté svědectví naší státnosti, které dává odpověď na otázku, proč náš lid je tak citlivý na svá suverénní práva a postavení v srdci Evropy, jestliže mu někdo na jeho práva sahá."

Přesvědčivé a brilantní vystoupení elegantního, mladistvě vypadajícího A. Dubčeka, mluvícího bez papíru a nechránícího se dát občas najevo své opravdové pohnutí, chytlo italské posluchače v auditoriu za srdce. Byl jejich...

Avšak to, co se odehrávalo kolem jeho návštěvy v Itálii v dalších dnech, překonalo všechna očekávání. Dvoutýdenní pobyt A. Dubčeka v Itálii - podle čs. ministra vnitra běžného čs. turisty - se proměnil v triumfální cestu, jakou se mohl pochlubit málokterý přední státník. Italský tisk, rozhlas i televize - a také v dalších zemích Evropy - přinášely denně úryvky z jeho projevů, zprávy o jeho pobytu a četné fotografie. Italská vysokoškolská mládež aplaudovala jeho improvizovanému projevu. Na univerzitu v Bologni, která organizovala jeho pobyt. přicházely tisíce pozvání od různých měst, institucí i jednotlivých osob na setkání s ním, byť i jen u sklenky italského vína. Ale především: Alexander Dubček byl oficiálně přijat řadou vedoucích představitelů italského politického života: generálním tajemníkem KS Itálie Achille Occhetem, prvním tajemníkem Italské socialistické strany Bettino Craxim, předsedkyní italského parlamentu Nilde lotti, ale také papežem Janem Pavlem II. - Wojtylou, s nímž mohl rozmlouvat bez tlumočníka.

Pro československé opoziční hnutí bylo zvlášť důležité, že všichni italští političtí představitelé zdůraznili, že vítají a podporují Dubčeka jako představitele Pražského jara, jež považují za předchůdce dnešní perestrojky a glasnosti v Sovětském svazu. Generální tajemník KS Itálie A. Occhetto výslovně uvedl, že nesouhlasí "s těmi, kdo říkají, že se nemáme zabývat vnitřními záležitostmi Československa, protože zadušení Pražského jara bylo dosaženo vnějším zásahem, a proto máme dnes dluh k splacení". Je zřejmé, že Occhetto měl na mysli nejen čs. "normalizátory", ale i Gorbačova a vedení KSSS, a že se tímto prohlášením obrací i na ně. Neboť úspěch perestrojky navazoval "na pozitivní hodnocení Pražského jara". Stejnou podporu přislíbil Dubčekovi jménem Socialistické internacionály i B. Craxi.

A. Dubček vstoupil v těchto dnech opět přímo do mezinárodní politiky. Jeho jméno, spojené s ideály Pražského jara, jejich obranou i obranou jejich stoupenců doma i v emigraci, se opět dostalo na stránky tisku, na obrazovky televizorů, na rozhlasové vlny evropských sdělovacích prostředků jako jméno neúnavného bojovníka za pravdu, za demokratický, humánní socialismus. Nebojoval však za žádné jeho staromilské pojetí. Dubček dal ve svých projevech jednoznačně najevo, že nové pojetí vidí "ve spojení mezi požadavky Akčního programu z roku 1968 a požadavky dneška". Že je ale současně nezbytné dát průchod hlasům "dětí srpna 1968". Vystoupení mladých lidí v Praze 21. srpna a 28. října 1988 na něj zřejmě silně zapůsobila.

Dubček se v Itálii představil jako rozumný realistický politik, uvažující v kontextu se současností. Jeho charisma zřejmě silně zapůsobilo i na italské občany, neboť když navštěvoval různá města a jejich památky, včetně italských Lidic - Marzabotto, nejeden Ital z ulice ho zval na pohár vína. Projevovali přátelství nejen jemu, ale i lidu Československa.

Toto nevšední přátelství Italů ocenil A. Dubček v závěrečném interview pro L‘ Unitá. Prohlásil v něm mj., že v Československu musí dojít ke střetnutí dvou tendencí. Mezi těmi, kdo myslí jako on, kdož jsou pro demokratické změny, a mezi stoupenci "Poučení" a vojenské intervence.

Se jménem A. Dubčeka byla nyní opět spojována naděje stále většího počtu probouzejících se Čechů a Slováků z letargie a zapojujících se do narůstajícího proudu opozičních skupin s nesporně dominující Chartou 77, usilujících o radikální změnu stávajícího režimu směrem k demokracii...

A jestliže se tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík ve zprávě pro předsednictvo ÚV KSČ ze dne 7. prosince 1988, i v následující informaci pro nižší stranické orgány, snažil ohlas Dubčekova vystoupení v Itálii bagatelizovat - neboť prý nebyl oficiálně přijat představiteli italské vlády a parlamentu, pak to lze hodnotit jen jako ubohou a zlomyslnou pomluvu a nikoliv jako seriózní informaci.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 387. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, listopad 2011.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz