Pražské jaro 1968. „Normalizace“.
Sametová revoluce 1989
III.
IV.
OHLAS DUBČEKOVA DOPISU FEDERÁLNÍMU SHROMÁŽDĚNÍ A SNR
Největší rozruch a ohlas v Československu i v celé Evropě vyvolal dopis A. Dubčeka Federálnímu shromáždění ČSSR a Slovenské národní radě z 28. 10. 1974. A to přesto, že ani v jedné z těchto institucí se nestal předmětem jednání. S největší pravděpodobností byl i tento dopis nejdříve předmětem pozornosti orgánů Obzinova ministerstva vnitra, neboť k předsedovi Federálního shromáždění A. lndrovi dorazil až 11. listopadu. Ten jej obratem - ještě téhož dne - podle předběžného dohovoru nechal doručit prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ G. Husákovi.
V úvodní části dopisu v rozsahu 24 hustě popsaných stran Dubček uvádí, že hlavním důvodem k jeho napsání je neustálé pošlapávání socialistické demokracie a zákonnosti ze strany orgánů Federálního ministerstva vnitra a Ministerstva vnitra Slovenské republiky. A to nejen vůči němu a jeho rodině, ale i celému jeho okolí, v němž se pohybuje: při služebních cestách, v soukromém životě, při návštěvách rodiny a přátel, na nákupech, při návštěvách lékaře či při cestách do práce. Dokládá to popisem šestnácti konkrétních příkladů za období od srpna 1973 do října 1974. Uvádí přitom i zjištěné typy aut používaných k jeho sledování a jejich SPZ. Uvádí, jak v nejednom případě dal sledujícím orgánům znát (např. oslovením pod záminkou různých dotazů), že ví o jejich "poslání". To také dokazuje, že Dubček nebyl žádný strašpytel.
Pro ilustraci zde uvádím alespoň jeden zdánlivě banální případ z počátku prosince 1973. A. Dubček se tehdy zúčastnil služební cesty pracovníků podnikového ředitelství na Lesní závod Topolčany, polesí Duchoňka, ve "funkci" náhradního řidiče. A zatímco pracovníci ředitelství řešili na polesí problémy racionalizace práce a mezd, Dubček při procházce kolem hospodářských budov zašel do kovárny, odkud slyšel klepot kovářského kladiva. Slovo dalo slovo a místní kovář poznal v lesnické uniformě Dubčeka. A ten překvapeného krajana požádal, zda by nemohl zkusit, jestli ještě nezapomněl kovářské řemeslo. Dubček kdysi několik let pracoval v Dubnici nad Váhom jako kovář. Dohodli se posléze, že si udělají dvě ručně kované podkovy. Dohodnuto - uděláno. Pro oba aktéry toto náhodné setkání a společný prožitek přinesl pocit uspokojení a rozloučili se dlouhým chlapským stiskem ruky jako přátelé...
O tom, co následovalo, nechám "mluvit" autora dopisu:
"...následovalo velké šetření... Bezpečnostní orgány zatroubily na poplach. Na lesním závodě se zvedla vichřice. Poté na polesí, v kovárně, na podniku...Mnozí nezainteresovaní se divili, co jsem to jen udělal... že přinejmenším tam musel být nějaký tajný sjezd ,kacířů'... Divil jsem se především já, proč se mě nikdo neptá, nebo spolucestujících, mezi nimiž byl i předseda stranické organizace a dva jeho podřízení, kteří by zřejmě podali pravdivou zprávu.
Ale vyšetřovatelé museli asi pospíchat, když ,nahoře' nahlásili že Dubček si organizoval v Topolčanech popularitu. Vyráběl podkovy, které rozdával tamějším občanům i s vyraženými autogramy. Žel, byl jsem asi poslední, s odstupem času, kdo to měl objasnit. (Nemusel být ten cirkus a obavy tolika lidí)... Skočil jsem domů a donesl podkovu... A jaké překvapení - nebyl ani na ní monogram... Ale umím si představit, co asi duševně prožívá takový člověk (na odlehlé samotě Duchoňka), který si život a práci představoval jednodušeji...a který neměl ani zdání o spřádání ,pavoučích sítí' bezpečnostních orgánů..."
Další stránky Dubčekova dopisu obsahují tvrdou kritiku husákovsko-biľakovského normalizačního režimu, v níž odhaluje falešnost jeho normalizační bible, tzv. "Poučení z krizového vývoje...", na niž husákovské vedení nutí přísahat věrnost tomuto režimu, a to nejen příslušníky KSČ. Dopis je současně zanícená a přesvědčivá obhajoba polednového reformního procesu, ale i tvrdá kritika jeho odpůrců, zvláště probrežněvovské frakční skupiny, která neváhala pozvat intervenční vojska k jeho zardoušení.
Dubček však v tomto dopise neobhajuje jenom sebe a své názory. Otevřeně a jednoznačně vystupuje na obranu všech tímto režimem nespravedlivě postižených politicky, morálně i sociálně. A nejen to. Jeho dopis je upřímnou a naléhavou obranou všeho lidu Československa proti nastolování režimu osobní moci:
"Oponuje se a - mírně řečeno - odmítá se můj závěr o systému osobní moci. Fakta v tomto dopise a v předchozí stížnosti jsou jasným svědectvím, dokazujícím tuto skutečnost. Určité složky Státní bezpečnosti jsou na jedné straně zneužívány k oné nezákonné činnosti a na druhé straně jsou i v ní tendence po moci a ovládání politického a veřejného života. Určité kruhy ve službách ozbrojené moci se cítí povolané k tomu, aby opět zaměřovaly svoji činnost dovnitř strany. Proto se spřádají pavučiny a organizují zpravodajové nejen na mém pracovišti, ale v celé společnosti. To ochromuje činnost a výchovnou politickou práci strany. Vede to k odumírání její hlavní funkce a nahrazuje se vládnutím, což je daleko jednodušší, ale nanejvýš škodlivé, a to nejen pro socialismus v Československu. Ve straně zbavené možnosti otevřené diskuse, pravidelné a účinné kontroly - i vyšších orgánů strany - roste korupce. Obavy o existenci vedou mnohé členy strany ke schvalování závěrů, s nimiž nesouhlasí. A tak roste skutečná dvoutvářnost: jinak na schůzi, jinak doma, v soukromí, mezi přáteli. Mezi lidmi vzniká lhostejnost, vytváří se atmosféra pokoutního donašečství, podezřívavosti a strachu, pokrytectví, namísto otevřeného stanoviska... jak na schůzích, tak i v tisku... "
"Lid je zbaven možnosti bez strachu, to je svobodně, mluvit o obsahu politiky strany, a tak rozhodovat o společenských záležitostech. "
V závěru dopisu Dubček konstatuje: "Moc příslušné složky Státní bezpečnosti v ministerstvu vnitra je neomezená, i když existují zákony různého druhu... Pavoučí sítě pronikají do celého života v zemi a ti, kteří je spřádají, potřebují obživu i požehnání. Nemohu to nazvat jinak než pravým jménem - zneužívání moci a porušování socialistických principů a zásad strany, porušování lidských práv. "
* * *
Po několikaměsíčním marném čekání na jakýkoliv ohlas příslušných orgánů na svůj dopis se Dubček rozhodl k napsání dalšího dopisu. V tomto dopise z 1. 2. 1975, adresovaném opět Federálnímu shromáždění a Slovenské národní radě, mj. píše: "Smyslem, obsahem mé stížnosti byla nezákonná činnost Státní bezpečnosti - federálního i slovenského ministerstva vnitra, a aby mi byla dána možnost plně zastávat nynější práci u Státních lesů." Dále zde uvádí, že ačkoli své politické názory nikde nerozšiřuje a ničím se neprovinil, je nadále štván jako lovná zvěř a klade otázku, zda nemá právo na normální rodinný život, na přátele, na normální výkon svého nynějšího zaměstnání, k jehož výkonu daly souhlas nejvyšší politické orgány. Poukazuje mimo jiné na to, že řada těch, kdož byli v letech 1968 - 1969 ve vedení strany a státu a obhajovali polednovou politiku, své politické ambice a své spoluautorství normalizačního "Poučení“…maskují tvrzením, že neznali skutečnou situaci, "že nebyli informováni".
Zde má Dubček zřejmě na mysli především Husáka, který tímto tvrzením omlouval svou zradu na něm i na ideálech Pražského jara.
V další části dopisu uvádí Dubček několik dalších konkrétních příkladů svého sledování a šikanování orgány Bezpečnosti.
V závěru dopisu pak docela vtipně působí citace oficiální zprávy ČTK z 22. 1. 1975: "Demokratická frakce v americkém Senátu rozhodla v pondělí 45 hlasy proti 7 vytvořit zvláštní výbor, který bude vyšetřovat činnost Ústřední zpravodajské služby CIA, Federálního úřadu pro vyšetřování FBI i dalších výzvědných služeb... vyšetřit činnost... která omezuje a porušuje základní práva a svobody občanů USA. V posledním čase byly zveřejněny informace o tom, že CIA špehovala tisíce Američanů. Demokratický senátor... Stevenson prohlásil, že metody FBI jsou typické pro policejní stát."
Ani na tento dopis se však Dubček nedočkal žádné odpovědI. A Husákovo vedení se nadále tvářilo jako by Pražské jaro nebylo a jeho protagonista č. 1 nikdy neexistoval.
Zatím však tento "neexistující" a neúnavný bojovník za pravdu a spravedlnost sepisoval další dopis. Ten však byl určen pro plánovanou mezinárodní poradu komunistických a dělnických stran. V tomto dopise z 29. 3. 1975, adresovaném politbyru Jednotné socialistické strany Německa (SED v NDR), politbyru Polské sjednocené dělnické strany a předsednictvu Komunistické strany Itálie, se na ně obrací s naléhavou žádostí, aby byla na nadcházející poradě posouzena a projednána kritická situace v Československu a v KSČ. Neboť podle něj situace v KSČ se již v roce 1968 stala záležitostí internacionální.
Ani v tomto desetistránkovém dopise, v němž uvádí příčiny současného kritického stavu, nebojuje jen za sebe, ale především za statisíce postižených nejaktivnějších stoupenců Pražského jara:
"Statisíce komunistů (bývalých členů strany) jsou vystaveny sociálnímu útlaku, zbaveny své práce, jsou postihovány jejich děti, sourozenci, příbuzní. Silně je postižen nejen revoluční kádr strany, v převážné míře z dělnického jádra, ale i tvůrčí, vědecká a umělecká inteligence... Tito komunisté (zvláště komunisté) jsou zvlášť registrováni ve všech kádrových a osobních odděleních a zvlášť sledováni, aby nemohli najít své uplatnění na jiných pracovištích v jakékoli méně významné práci, kterou ovládají...
Celá složitost sociálního dopadu ... vyjadřuje nerovnost nejen v právu na práci a vzdělání a jiná práva podle našich zákonů, ale staví je do nerovnoprávného postavení před zákonem, neboť většina z nich je pod policejním dozorem. Orgány Státní bezpečnosti tak stojí nad všemi zákony, ba neváhám říci i institucemi, zvláště nad soudy, prokuraturou, společenskými i masovými organizacemi, neboť, jak se říká, jsou všude a při všem... Nejen že slouží moci, ale staly se mocí.“
V druhé polovině dubna 1975 se v Československu rozpoutalo politické zemětřesení, jehož otřesy byly zaznamenány v celé Evropě. Jeho "epicentrem" se stal Dubčekův dopis z října 1974.
Zatím se nepodařilo zjistit, jak se tento dopis dostal na Západ. Při pozdějším vyšetřování orgány ministerstva vnitra Dubček kategoricky popíral, že se tak stalo jeho přičiněním. Ať tomu však bylo jakkoliv - vždyť dopis k adresátům procházel rukama lidí v institucích včetně MV - v polovině dubna se jeho obsah objevil na stránkách tisku jak na Západě, tak i v zemích Skandinávie: v rakouském "Kurýru", v západoněmeckém "Frankfurter Allgemeine Zeitung" a v bonnském "General Anzeiger", v "Listech - Blätter", vydávaných ve Frankfurtu n. M., v britském "Observer", v římských "Listech" J. Pelikána, ve švédském deníku "Dagens Nyheter", v dánském "Berlingske Tidente", v norských "Dagbladet" a "Aftenposten" i v islandském listu komunistů "Thjódviljinn". Předseda švédské vlády, sociální demokrat Olof Palme, ve svém projevu v Lindköpinku 13. dubna vysoce vyzvedl a ocenil Dubčekův dopis, jeho pevnost a odvahu, a vyslovil protest proti jeho šikanování. Podrobil kritice byrokratické diktatury sovětského bloku a Dubčekův politický i soukromý osud označil za odstrašující příklad. A redakce římských "Listů" v komentáři k Dubčekovu dopisu - zveřejněném v téměř úplném znění - ocenila jeho statečnost a odvahu při obhajobě reformního procesu r. 1968, kritice stávajícího husákovského režimu a že nemluví jen o svých potížích a bolestech, "ale že mluví i za ostatní ,ponížené a uražené'."
"Dubček dokázal tímto svým zásadním dopisem a celkovým postojem, že se nedá ani zlomit, ani umlčet. Zůstává synonymem odporu našeho lidu proti cizí okupaci a nadějí na obnovu národní nezávislosti a svobody v opravdovém socialismu ,bez pavučin '. "
"...i tento dopis ukazuje, že A. Dubček se dál vyvíjí, že uzrává jako politik i člověk, který vysoce převyšuje ty, kdo se dnes dostali k moci jen díky cizí okupaci, ale jimiž naše národy pohrdají. A oni to ví, a právě proto se bojí. Proto trvá i nebezpečí pro Dubčeka a jeho spolupracovníky z roku 1968."
Shodou okolností, jako by to neviditelná ruka osudu správně načasovala, 8. dubna 1975 odesílá Václav Havel Gustávu Husákovi rozsáhlý dopis, v němž obdobně jako A. Dubček podrobuje tvrdé kritice situaci v zemi a metody vlády G. Husáka, vedoucí k totální politické, mravní a kulturní devastaci československé společnosti. Snad jediný podstatnější rozdíl mezi oběma dopisy je způsob myšlení a formulace politika a vybroušené formulace literárního dramatika.
Zveřejnění Dubčekova dopisu, jeho ohlas v Evropě a jako ona pověstná poslední kapka do poháru snad i Havlův dopis z 8. dubna vyvolaly u Husáka záchvat politické nepříčetnosti. 16. dubna 1974 se konalo společné zasedání ÚV NF ČSSR, ÚV NF ČSR, ÚV NF SSR ke třicátému výročí osvobození Československa. A šokovaní občané Československa se stali svědky, jak se z televizní obrazovky, z úst hysterického Husáka - a mimo původní program - valí žlučovité a nenávistné spílání na adresu reformních představitelů Pražského jara, zvláště pak na A. Dubčeka. Neboť většina občanů ještě nezapomněla, že je to týž Husák, který po srpnu 1968, v touze po moci, zradil všechny své přátele, kteří se zasloužili o jeho rehabilitaci za nespravedlivé obvinění a věznění v padesátých letech jako "buržoazního nacionalisty" a kteří mu upravili cestu zpět do politiky. Tentýž Husák, který v touze po moci zradil po srpnu 1968 ideály Pražského jara a jeho představitele, kterým ještě po návratu z Moskvy v srpnu 1968 přísahal věrnost. Připomeňme si: tenkrát na mimořádném 14. sjezdu KSS Husák prohlásil: "Takže otázka stojí tak: alebo pevne podporiť, stát za Dubčekom a ostatnými, alebo im vyslovit nedóveru, niet tretej cesty... Já stojím plne za Dubčekovou koncepciou, bol som při jej tvorbe, jeho budem podporovať, alebo s ním budem stať, alebo odídem."
Tentýž Husák nyní, slovníkem prokurátora Urválka, nechvalně známého z hrdelních procesů padesátých let, a podle známého přísloví "zloděj křičí, chyťte zloděje", žlučovitým a nenávistným hlasem obviňuje všechny kritiky jeho režimu, zvláště pak A. Dubčeka, ze zrady československého lidu ve službách imperialismu.
Nejdříve se pustil do "kontrarevolučních elementů" z let 1968 1969, do "Pelikánů, Šiků, Pachmanů, Löblů" atd., pak přešel na kritiku nejbližšího Dubčekova spolupracovníka J. Smrkovského. Podle Husáka se i on zapojil do "koncertu protičeskoslovenské propagandy" a různí pohrobkové prý kolem něho "rozvinuli v posledních měsících kampaň proti nám s jeho tzv. pamětmi", jejichž obsahem je "falzifikace historie, faktů, osobní chvástání. Jeho jádrem je nenávist k marxistické (sic) politice naší strany a našeho státu, zavilý antisovětismus."
Ani sám G. Husák však nemohl věřit těm lžím, které chrlil na hlavy posluchačů v sále i diváků u televizních obrazovek. Nemohl přece věřit, že občané Československa ztratili paměť, že souhlasí s pronásledováním, šikanou, vynucovanou přetvářkou... Husák však zřejmě ztratil poslední špetku soudnosti a studu a jeho myšlení ovládla uražená ješitnost moci pána z odhalení jeho nahoty a živočišná nenávist v bezmoci tomuto odhalení zabránit. Jí také dal plný průchod, když přešel ke kritice Dubčeka.
"Teď, v posledních dnech, jsou velké senzace kolem dopisu Dubčeka, který formálně adresoval Federálnímu shromáždění, ale prakticky svým obsahem je určen mezinárodní reakci a buržoazní propagandě proti Československu. Pomlouvá v něm naši stranu a její politiku schválenou demokraticky volenými orgány a sjezdem, pomlouvá státní orgány, vzešlé z řádných demokratických voleb. Vymýšlí si pomluvy o jakémsi policejním teroru v Československu, kde prý Bezpečnost vládne nad vším. Pomlouvá naše spojenecké vztahy, pomlouvá Sovětský svaz atd., atd.
Pro kontrarevoluční obsah Dubčekova dopisu, ať už ho psal sám nebo se skupinou spřeženců, kteří se okolo něho, Smrkovského a některých dalších pohybovali, začali ho zveřejňovat v buržoazních státech takřka v jeden den a rozpoutali takový humbuk.“
V následující dlouhé tirádě Husák obviňoval Dubčeka ze všech smrtelných hříchů proti politickým, sociálním i kulturním zájmům lidu Československa v době Pražského jara, v letech 1968-1969. A opět v duchu přísloví "zloděj křičí..." a v duchu své normalizační bible "Poučení..." chrlí na adresu Dubčeka a Smrkovského obvinění ze zvrhlosti a zvrácené logiky: "Taková zvrhlá a zvrácená logika i morálka je v těchto různých ,dokumentech' Smrkovského a Dubčeka a dalších, kteří vystupovali v posledních letech."
Po dalším farizejském výkladu, jak po svém nástupu do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ řešil spory se svými politickými odpůrci - stoupenci reformního hnutí - demokratickými, politickými metodami, jako by statisíce lidí nebyly postiženy politicky, sociálně (ztráta zaměstnání), zbaveny plnoprávného občanství, jako by se nekonaly žádné procesy a nikdo nebyl žalářován, přešel k otevřeným výhrůžkám:
"Chci říci otevřeně, že i Dubček si může třeba zítra zabalit kufry a odejít do kteréhokoliv buržoazního státu, jehož svobodu cení výše než revoluční vymoženosti našeho lidu, než socialistickou společnost. Může jít třeba zítra ke svým patronům a ke svým ochráncům."
Poté se pustil do zcela nediplomatické, handlířské polemiky se švédským ministerským předsedou, proti jeho obhajobě Dubčeka a kritice jeho pronásledování:
"... Pokud vím, pan Palme se také považuje za představitele demokratického socialismu. Nabízíme mu Dubčeka třeba zítra jako experta pro demokratický socialismus, nebo třeba jako prověřeného instruktora. Pravda, nevím, co by řekl švédský lid, kterého si vážím, jestliže by tam za několik měsíců Dubček zruinoval švédské království tak jako v roce 1968 Československo."
Další dlouhé minuty pak obviňoval Západ ze snahy využít vystoupení Dubčeka, Smrkovského a dalších k vyvolávání jakéhosi zemětřesení či revoluce v Československu. V závěru vystoupení se pak demagogicky a zjihlým hlasem vemlouval do přízně československého lidu vychvalováním jeho podílu na dosažených budovatelských úspěších jako základu skvělé perspektivy. A jako pozoruhodnost v jeho projevu zaznamenejme, že v celém vystoupení ani jednou nezaznělo jméno V. Havla, ani sebemenší zmínka o jeho dopisu z 8. dubna, ačkoliv jen o několik hodin později se stal předmětem jednání Husákova nejvyššího grémia.
Televizním vystoupením G. Husáka ze 16. dubna 1975 jeho vyhrocená politická nepříčetnost a ztráta soudnosti zdaleka neodezněly. Svědčí o tom i záznam ze zasedání předsednictva ÚV KSČ 18. 4. 1975, na jehož pořadu bylo jednání "K proti stranickým akcím Dubčeka a dalších osob". Úvodní informaci k jednání podal sám G. Husák. V rukopisných záznamech z jednání jeho vystoupení zachyceno není. Obsahují však stanoviska a návrhy ostatních účastníků: Biľaka, Kempného, Lenárta, Hoffmana, Colotky, Hruškoviče, Jakeše i Štrougala. Od návrhu na pohovor s Dubčekem a jeho varování, přes návrh na jeho zesměšnění či rozbíjení jeho údajné skupiny, přes zesílenou pozornost Bezpečnosti, po návrh na trestní oznámení a uvěznění až po jeho vyvezení na Západ. Usnesením předsednictva bylo odsouhlaseno Husákovo televizní vystoupení a uložena řada úkolů: Švestka měl zabezpečit zveřejnění článku v Rudém právu, odsuzujícího činnost Dubčeka a dalších osob. Pro stranický aktiv měla být urychleně připravena brožura k odsouzení minulé (1968-69) i současné škodlivé činnosti Dubčeka a dalších osob. J. Fojtík a O. Švestka měli předložit sekretariátu ÚV KSČ návrh opatření k dopisu V. Havla. A konečně zde byl vysloven souhlas, aby na nejbližším zasedání ÚV KSČ byl předložen k seznámení text obou dopisů Dubčeka i dopisu (materiálu) Zd. Mlynáře "Teorie a praxe pokusu o reformu politického systému v Československu 1968", který zaslal 14. 4. ÚV KSČ.
Redakce Rudého práva si pospíšila a již 19. dubna se na jeho stránkách objevil rozsáhlý článek, svým obsahem a názvem připomínající procesy padesátých let: "Cestou zrady". Jeho obsahem bylo jen žlučovité rozmělňování a opakování Husákova projevu a obviňování Dubčeka a dalších z podpory studenoválečnických plánů Západu proti zmírňování mezinárodního napětí a proti připravované konferenci o evropské bezpečnosti a spolupráci. Nemá tudíž smyslu se jím blíže zabývat. Důležitější je ale zaznamenat, že vzápětí po zasedání předsednictva ÚV KSČ 17. dubna byla zahájena na stránkách čs. tisku organizovaná kampaň na podporu Husákova projevu a odsuzování "zrádců", Pochopitelně bez seznámení se skutečným obsahem dopisů Dubčeka a ostatních. Proto také sovětský velvyslanec Mackevič údajně upozornil Husáka, že podle důvěrných zpráv třetina členů KSČ s jeho hrubým vystoupením 16. dubna nesouhlasí, nebo má alespoň výhrady. Pověřený stranický aparát pak zjistil, že i v učesaných hlášeních z okresů a krajů se o tom skutečně píše.
Mezitím se již naplno rozběhla i mašinérie ministerstva vnitra a generální prokuratury, a to na žádost G. Husáka. Je to zřejmé i ze "Stanoviska k písemným projevům A. Dubčeka, V. Havla a Zd. Mlynáře", které již 23. dubna 1975 odeslal generální prokurátor Feješ žadateli.
Pokud jde o dopisy A. Dubčeka, je zde jednoznačně konstatováno, že jejich obsah je nepochybně závadný. Pokud by bylo prokázáno, že je předal do zahraničí, o čemž je však vyslovena pochybnost, mohl by být potrestán vězením od tří do deseti let. V opačném případě by šlo o obvinění pro trestný čin pobuřování, za což je možno stanovit trest od šesti měsíců do tří let. A pokud by šlo o dopis adresovaný SED, orgány Bezpečnosti došly k závěru, že i když je "nepochybně politicky závadný", vzhledem k adresátovi nezakládá podstatu trestného činu.
Rovněž u dopisu V. Havla došly k závěru, že "zakládá skutkovou podstatu trestného činu". Podobně jako Dubček "hovoří o všudypřítomné a všemocné síti tajné státní policie". A navíc, Havel dal dopis k dispozici akreditovanému novináři Piere Regnetovi se žádostí, aby jej v zahraničí předal k otištění v plném rozsahu, což se stalo. To vedlo k závěru, že se Havel dopustil trestného činu podvracení republiky, za což může dostat od jednoho roku do pěti, eventuálně 3 až 10 let odnětí svobody.
Při hodnocení materiálu Zd. Mlynáře se posuzovatelé vyjadřovali velice opatrně, neboť prý Mlynář, jako bývalý prokurátor, se vyjadřuje opatrněji než Dubček a Havel. Spíše poťouchle a "využívá některých vytržených citátů z projevů roku 1968 k vyvolání nedůvěry vůči některým vedoucím představitelům KSČ..." Nejspíše zde měli na mysli Husáka, Biľaka a další. A v tomto případě došli k závěru, že "prozatím nelze tedy s jistotou dospět k závěru, přestože při domovní prohlídce u Zd. Mlynáře z 23. 4. 1975 bylo zjištěno, že rukopis předal dalším osobám, že obsahem písemnosti byl spáchán trestný čin. Definitivní názor by bylo možno vyslovit až po důkladném prostudování písemnosti."
Jak již bylo naznačeno - současně s posuzováním dopisů byla zahájena rozsáhlá série policejních domovních prohlídek u bývalých představitelů a stoupenců Pražského jara, spisovatelů, novinářů, vědců a umělců, v Praze, v Brně a v Bratislavě. U mnoha z nich byly tyto prohlídky spojeny s výslechy v proslulé Bartolomějské ulici.
Jen v Praze bylo těchto bytových prohlídek provedeno 135: u V. Šilhána, Zd. Mlynáře, R. Horáka, L. Lise, J. Litery, V. Mencla, J. Křena, J. Zelenkové, P. Uhla a A. Šabatové, O. Jaroše (bývalého tajemníka A. Dubčeka), M. Vaculíka, K. Kosíka, L. Kohouta, V. Prečana, L. Vaculíka, I. Klímy, VI. Kostrouna atd. V Brně to postihlo J. Špačka, A. Černého, Vašíčka, Schopfa a další, v Bratislavě M. Šimečku, I. Kadlečíka, A. Münzovou, A. Smutného, J. Brinzíka (Dubčekova bývalého řidiče) a mnoho dalších.
Předmětem pozornosti Obzinových mužů byly různé samizdaty, časopisy, zvláště "Listy" a "Svědectví", knihy Froma, Garaudyho, Orwela, Köstlera, Šika, Machovce, ale také výtisky Akčního programu z roku 1968, staré ročníky Literárních novin. A nejen to. Nejznámějšímu československému filozofovi K. Kosíkovi zabavili dokonce i poznámky a přípravné studie ke dvěma publikacím, ,,O praxi" a ,,O pravdě".
Abychom byli stejně důslední, jako tenkrát G. Husák, dodejme ještě: jestliže až dosud byla kolem Dubčeka dokonalá síť sledujících špiclů, kteří ho izolovali od společnosti, pak nyní nejenže se octl v palbě bezuzdné kampaně, ale i v téměř hermetické izolaci. O jeho "bezpečnost" se začali starat nejen Obzinovi "civilisté", ale i lidé v uniformách. A 22. dubna 1975 bylo Dubčekovi orgány ministerstva vnitra ústně sděleno, že uniformovaná stráž a hlídky kolem jeho domu jsou rozestavěny proto, aby mu v případě potřeby poskytly ochranu.
Toto zdůvodnění připomíná výjev ze života zvířat. Jako když si přežraný tygr vynáší zbytek antilopy do větvoví stromu, aby mu ji jiná dravá šelma nesežrala.
Akce Obzinových mužů - akce "Bříza" - dostala vystoupením Husáka nový impulz a mnohem širší rozměry.
Jestliže si ale G. Husák myslel, že se mu touto hysterickou kampaní podaří A. Dubčeka a další představitele opozice a kritiky jeho totalitního a současně lokajského režimu umlčet, či dokonce vymazat z paměti lidí, pak se hluboce zmýlil a dosáhl pravého opaku. Dopisy Dubčeka, situace v Československu a režim G. Husáka se po řadu týdnů staly předmětem pozornosti a úvah na stránkách evropského tisku i v dalších médiích.
Ve Švédsku, jak bylo obecně známo, se Pražské jaro těšilo hlubokým sympatiím. Tomu také odpovídala ostrá a kategorická reakce Olofa Palmeho na invektivy G. Husáka. Na shromáždění stockholmské organizace sociální demokracie 19. dubna mj. řekl: "Citoval jsem před několika dny z dopisu A. Dubčeka, který je v Československu šikanován tajnou policií. G. Husák pokládal za nutné vstoupit se mnou do polemiky. Já však nemám žádnou chuť polemizovat s Husákem, jako jsem nikdy nepolemizoval se saigonským prezidentem Thiem." Dále pak citoval výroky ministra Obziny, že "československá Bezpečnost učiní vše, aby odhalila a zničila každou opoziční činnost". Toto "odhodlání" okomentoval Palme výrokem: "Tak mluví kreatury diktatur mezi sebou. " Dále uvedl: "Je fakt, že český u slovenský lid je vystaven útlaku diktatury, kterou nenávidí a pohrdá. Do našeho pojetí solidarity s utlačovanými na celém světě musíme zahrnout i naději, že přijde čas, kdy československý lid opět získá svou svobodu."
Na obranu Dubčeka, za jeho právo svobodně vyjadřovat své názory, a proti Husákově kampani vystupovali i představitelé západoevropských komunistických stran. Např. Výkonný výbor KS Velké Británie v prohlášení, publikovaném 13. května v "Morning Star". Nebo generální tajemník KS Španělska Santiago Carillo. V interview pro pokrokový francouzský časopis "Nouvel Observateur" z 22. 6. 1975 mj. řekl: "Soudruh Dubček, jak známo, poslal dopis italským soudruhům, ve kterém žádá, aby příští setkání evropských komunistů diskutovalo také problém Československa. Tento krok považuji za naprosto oprávněný, neboť KS Itálie dala podnět k evropské konferenci komunistických stran. Komunistická strana Španělska bude na této konferenci podporovat právo soudruha Dubčeka, aby mohl své názory svobodně vyjadřovat v Praze. Osobně bych k tomu chtěl podotknout, že lidé jako Dubček jsou nejlepší zárukou výstavby socialismu v Československu."
Velký ohlas na Západě vyvolal také dopis K. Kosíka věhlasnému francouzskému filozofovi J.-P. Sartrovi, v němž mu vylíčil okolnosti domovní prohlídky husákovskou Bezpečností a zabavení rukopisů. Podstatnou část tohoto dopisu publikovaly všechny přední západní noviny a informace o něm přinesl rozhlas i televize. V redakčním stanovisku v oficiálním orgánu KS Itálie "L'Unitá" z 27. května se k tomuto dopisu uvádí: "Fakta, citovaná agenturou ANSA (Italská tisková agentura), se nám jeví jako mimořádně znepokojující. Domovní prohlídka a zabavení rukopisů v soukromém bytě vědce představují opatření, která musí vyvolat nesouhlas a politování."
Jean-Paul Sartre v odpovědi na Kosíkův dopis a sugestivní otázku, "zda je vinen", odpovídá: "Ne, nejste vinen. Sám Váš dopis by postačil jako důkaz Vaší neviny nejen mně, ale všem přátelům okupovaného a poníženého Československa."
J.-P. Sartre se ovšem nespokojil jen s uklidňující odpovědí Kosíkovi. A výsledkem jeho iniciativy byla výzva velké skupiny asi osmatřiceti předních evropských filozofů a univerzitních profesorů na obranu K. Kosíka a svobody vědecké činnosti. V ní se po vylíčení faktů o zabavení rukopisů mj. uvádí: "Tento postup čs. úřadů uráží právo na svobodné vyjádření názorů. V tomto případě jsou zasaženy samotné základy svobodného myšlení. Žádáme proto čs. úřady, aby vrátily Kosíkovi zabavené rukopisy a zrušily zákaz výkonu odborné činnosti, který již po řadu let postihuje Kosíka a tlačí ho do ponižujícího postavení."
Obdobně jako se K. Kosík obrátil na J.-P. Sartra, spisovatel L. Vaculík napsal rozsáhlý dopis generálnímu tajemníkovi OSN Kurtu Waldheimovi. Formou vynikající eseje, hodné jeho pera, si L. Vaculík stěžoval na porušování lidských práv, na několikanásobně nedořešené trestní stíhání, na dubnovou domovní prohlídku, při níž i jemu Bezpečnost zabavila mj. rukopis rozepsané knihy. V závěru dopisu v určité nadsázce vyslovuje obavy, aby porušování lidských práv nedospělo až do stadia, kdy se předmětem stíhání stane vlastní, ještě nevyjádřené, myšlení. A aby to nedospělo do stavu, kdy by "byly už novorozeňatům vkládány pod lebku přístroje, zaznamenávající převalování jejich myšlenek z levé hemisféry do pravé". Dopis byl odeslán z Prahy 29. 7. 1975, jen několik hodin před slavnostním podpisem dokumentů Helsinské Konference o míru a bezpečnosti v Evropě v paláci Finlandia, 1. srpna 1975.
O hysterii G. Husáka kolem dopisů A. Dubčeka se evropská veřejnost dověděla i z dopisu historika V. Prečana účastníkům Světového kongresu historiků z července 1975. Ani on nebyl ušetřen ponížení domovní prohlídkou. V dopise účastníkům konference líčí osudy proreformních historiků v podubnovém režimu G. Husáka. Protestuje proti pošlapávání základních lidských práv, proti diskriminaci pracovníků vědy a kultury a vyzývá své kolegy k solidaritě.
Zbývá ještě konstatovat, že G. Husák v této době zorganizoval odstranění L. Svobody z funkce prezidenta a dne 29.5.1975 se sám stal prezidentem.
Díky jeho hysterické reakci na Dubčekovy dopisy se ve dnech intenzivního jednání o uvolnění mezinárodního napětí a usilovných příprav závěrečné fáze Helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1. 8. 1975) stal A. Dubček nejhlídanějším, ale také nejznámějším vězněm Husákova režimu - i když vězněm bez mříží vězeňské cely. A národy Československa i celé Evropy si připomínaly, kdo stál včele reformního hnutí v letech 1968-1969 a kdo ho zradil jako Jidáš Krista. Koho ani šestileté nejhrubší politické, policejní a sociální šikanování Husákova režimu nezlomilo a neodradilo od přesvědčivé obhajoby myšlenek Pražského jara. Kdo neúnavně pokračoval v kritice totalitního policejního režimu i v boji proti diskriminaci statisíců postižených stoupenců reformního hnutí, proti porušování lidských práv a vůbec proti politické, mravní i kulturní devastaci československé společnosti. Jméno Alexandra Dubčeka se stalo pojmem a po dlouhé týdny vévodilo v dlouhém seznamu aktivních bojovníků proti totalitnímu režimu G. Husáka.
v.
NOVÁ DIMENZE AKCE "BŘÍZA" A ORGIE STB
Husákova dubnová hysterická reakce na Dubčekův dopis Federálnímu shromáždění a Slovenské národní radě z října 1974 a jeho ohlas doma i ve světě našly svou přímou odezvu v maximálně možném zesílení všech opatření StB, zaměřených na sledování, izolaci, šikanování a všestrannou diskriminaci A. Dubčeka, jeho rodiny, příbuzných, přátel i náhodných známých. Masmediální kampaň proti Dubčekovi a dalším "nepřátelům socialismu", zahájená dubnovým vystoupením Husáka, veřejným obviňováním Dubčeka ze zrady, z kontrarevoluce, z protilidové a protistátní činnosti, přímo vybízela autory akce "Bříza" k organizování protidubčekovských provokací, ke snaze sestavit kolem něj nějakou "protistátní skupinu", jejíž odhalení by mohlo Dubčeka přivést do opravdové zamřížované cely.
Jestliže až dosud byl každý krok Dubčeka a jeho rodiny pečlivě sledován a hlídán početnou skupinou motorizovaných i pěších dozorců StB v civilu, pak od této chvíle byl Dubčekův dům v Mišíkově ulici v Bratislavě také pod nepřetržitým dozorem uniformovaných orgánů Bezpečnosti (24 hodin denně). Toto opatření bylo Dubčekovi oficiálně zdůvodněno orgány ministerstva vnitra, aby mu prý bylo možno v případě potřeby poskytnout ochranu. Pod touto záminkou také uniformovaná stráž legitimovala každého, kdo přicházel do domu a kdo z domu odcházel, včetně kolemjdoucích, kteří se zastavili na kus řeči s jeho obyvateli. Je pochopitelné, že toto opatření vyvolalo v okolí velkou pozornost, ba i strach. Tak se např. stalo, že objednaný instalatér se raději vrátil, když viděl u vchodu k Dubčekům uniformovanou hlídku. Hodný zaznamenání je také příběh, vyvolávající trpký úsměv: okolo branky domu Dubčekových procházela paní s kočárem s malou holčičkou a s paní Dubčekovou se pozdravila. A malá holčička se docela vážně matky ptala: "Mamička, plečo stlázia ten dom, sak je doble plilepený." Co si v tu chvíli myslel naslouchající "esenbák", se již sotva dovíme...
Proti tomuto rozšíření dozoru a dlouhodobému omezování osobní svobody, občanských a lidských práv své rodiny, proti porušování zákonů, Ústavy, Charty OSN i usnesení Helsinské konference se tentokrát se stížností a žalobou obrátila na generálního prokurátora Slovenské republiky Dubčekova manželka Anna. K této stížnosti a žalobě - v rozsáhlém osmistránkovém dopise z 12. 8. 1975 - uvedla řadu konkrétních příkladů. Kategoricky odmítla tvrzení G. Husáka v dubnovém projevu, že tvrzení o "omezování naší svobody není pravdivé, že dokonce i manžel může volně cestovat po republice apod." Uvedla zde, jak neustálé sledování a vulgární výhrůžky sledovatelů vůči ní, když se proti jejich drzým způsobům ohradí, velmi negativně působí na její psychický a zdravotní stav. Uvedla, jak byla její snacha ve vysokém stupni těhotenství sledována od návštěv lékaře až po odvoz do porodnice, a jak v jednom případě stresovaná sledováním upadla, přičemž jejího sledovatele, který byl těsně u ní, ani nenapadlo, aby jí pomohl, a pomohli jí až kolemjdoucí. Uvedla dále, jak její dva synové, vysokoškoláci, byli donuceni pracovat jako noční hlídači, jak jeden z nich byl vyloučen z bytového družstva a nejmladšímu bylo zabráněno ve studiu na vysoké škole. Uvedla také, jak se úřady snaží zbavit je jejich bytu atd.
V závěru dopisu opakuje:
"Protestuji a vznáším žalobu proti omezování mojí osobní svobody, dětí a manžela. Vznáším žalobu proti porušování zákona, Ústavy, občanských práva především lidských práv, což se příčí nejen Chartě OSN, ale i závěrečnému obsahu Helsinské konference."
Jen o několik dnů později, 29. srpna, byl A. Dubček podroben více než šestihodinovému výslechu orgány Bezpečnosti. Ze zprávy náčelníka XII. správy FMV, plukovníka J. Kováče G. Husákovi z 30. 8. 1975, se dovídáme, že výslech probíhal podle pečlivě připraveného scénáře, za účasti vysokých představitelů MV: plukovníka J. Kováče, náčelníka XII. správy FMV, podplukovníka J. Vávry, zástupce náčelníka této správy, a podplukovníka J. Ivana, náčelníka 3. odboru správy vyšetřování ŠtB.
Předmětem vyšetřování byly okolnosti "úniku" Dubčekova dopisu z října 1974 do zahraničí a snaha vyšetřovatelů dosáhnout odmítnutí "nového Dubčekova dopisu", tj. dopisu Federálnímu shromáždění a Slovenské národní radě z 1. 2. 1975. V tomto druhém dopise totiž Dubček urgoval odpověď na předchozí dopis, potvrzoval a zdůvodňoval jeho obsah a dokládal svou stížnost dalšími příklady.
V průběhu výslechu si Dubček velmi pečlivě přečetl všechny předložené články a zprávy zahraničního tisku, odvolávající se a interpretující jeho dopisy. Avšak přes veškerý nátlak a domluvy odmítl obvinění, že by se jakkoliv přičinil o odeslání svých dopisů do zahraničí. A nejen to. Podle zprávy Kováče Husákovi "prohlásil, že v předmětné věci už víc vypovídat nebude, protokol o výpovědi bez ohledu na to, co v něm bude uvedené, bez ohledu na to, jestli s tím souhlasí nebo ne, nepodepíše. Na tomto stanovisku setrval až do konce, navzdory obsáhlým rozhovorům, vysvětlením, zdůvodněním, a navzdory tomu, že mu byla opět připomenuta práva ale i povinnosti vyslýchaného."
V průběhu vyšetřování Dubček údajně připustil, že toto jeho stanovisko nemusí být správné. Byl si vědom toho, že si svou situaci nijak nevylepšuje. Své stanovisko však zdůvodňoval nedůvěrou k orgánům StB, obavou z možného zneužití jeho podpisu. Kromě toho, podle něj, řešení tohoto problému považoval za nepodstatnou záležitost oproti situaci, v níž se již dlouhá léta nacházel nejen on, ale celá jeho rodina, za níž viděl vliv StB, respektive nějakého vyššího centra.
V závěru zprávy vyslovil plukovník Kováč mj. úvahu, že obsah a publikování článků v zahraničí Dubčekovi vyhovuje a že neřešením dílčích, pro něj nepodstatných záležitostí si chce vynutit řešení základních problémů své situace. Připustil také, že dopis, na který se západní autoři odvolávají, nemusel napsat Dubček. Skutečně také, dnes je již možné konstatovat, že zatímco obsah Dubčekova dopisu z října 1974 byl na západě interpretován či přetiskován přesně, interpretace jeho druhého dopisu z 1. 2. 1975 byla velice nepřesná, laděná jednostranně proti osobě G. Husáka, a to i v časopise Listy. A to byl také zřejmě jeden z motivů hysterické reakce Husáka. Jedině v tomto případě Dubček připisované autorství článku odmítl i dopisem redakci Listů, jak je zřejmé z dopisu plukovníka Kováče G. Husákovi z 18. listopadu 1975.
Ze zprávy Generální prokuratury SSR z 9. prosince 1975 je zřejmé, že šikanování a diskriminace Dubčeka a jeho rodiny nabývala stále větších rozměrů a všestrannosti. Přesně v duchu návrhů účastníků na zasedání předsednictva ÚV KSČ 18. dubna 1975. Nyní nešlo o nic menšího než o pokus nejhrubšího zásahu do majetkoprávních záležitostí Dubčeka a jeho rodiny, včetně úsilí zbavit je i vlastní střechy nad hlavou, tj. jejich domu v Mišíkově ulici č. 31. O dům, který Dubček řádně zakoupil od státu, zastoupeného Obvodním podnikem bytového hospodářství v Bratislavě. Trnem v oku husákovských orgánů se stala také Dubčekova chata u jezera v Senci, stavební pozemek v Trenčíně, který dostal Dubček jako příděl z konfiskátu ještě v roce 1948 a na němž postavil zahrádkářský domek, i část domku zděděného po smrti Dubčekova otce, v němž ještě bydlela vdova po otci Irena Dubčeková a její příbuzní. A jak už to bývá, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, i příslušné orgány si pohotově vyhledaly potřebné paragrafy se žádoucím výkladem.
Stejně tak, v duchu diskuse, návrhů a usnesení ze schůze předsednictva ÚV KSČ z 18. dubna 1975, pokračovala proti Dubčekovi masivní vnitrostranická i veřejná kampaň ve sdělovacích prostředcích, obviňujících Dubčeka a další představitele reformního hnutí z kontrarevoluční, antisocialistické ba i protistátní činnosti.
V rozsáhlém hanopisu o 39 stranách "Cesta zrady", určeném "jen pro vnitrostranickou potřebu", byli A. Dubček, J. Smrkovský, Zd. Mlynář a další - slovníkem krvavých prokurátorů, Stalinova pacholka Vyšinského a jeho československé napodobeniny Urválka obviňováni z "protistranické, protisocialistické a kontrarevoluční činnosti". A proto "všechny důsledky za porušování zákonů ČSSR si ponesou sami".
Současně ale Vasil Bejda, vedoucí ideologického oddělení ÚV KSČ a pravá ruka Vasila Biľaka, se snažil různými pomluvami vykreslit A. Dubčeka jako nějakého prosťáčka, kterého využívají jako nastrčenou figurku. Na různých vnitrostranických aktivech např. tvrdil, že Dubčekův kondolenční dopis Katrin Srnrkovské (psaný vlastní rukou - BA) zřejmě napsala "nějaká" skupina lidí. Neboť prý Dubček při svém inteligenčním kvocientu by se k jeho formulaci těžko dopracoval. Že vlastně Dubček ani neměl zájem zúčastnit se pohřbu Smrkovského. Že Západ využívá Dubčeka jako figurku symbolizující čs. opozici, atd.
V téže době byla na obrazovkách televizorů rozpoutána bombastická kampaň kolem údajných odhalení činnosti protihusákovské opozice v zahraničí navrátivším se čs. špionem "kapitánem" Minaříkem. Zvláště pak lidí kolem redakce římských Listů J. Pelikána a rozhlasové stanice Svobodná Evropa.
V jednom ze svých vystoupení uváděl Minařík různé údaje o tom, jak se Dubčekův dopis Federálnímu shromáždění a Slovenské národní radě z října 1974 dostal přes Svobodnou Evropu do redakce Listů. Tvrdil, že Dubček tomuto dopisu, vypracovaném jeho přáteli, propůjčil pouze své jméno. A že i když jej Svobodná Evropa vlastnila již delší dobu, její "američtí přátelé se rozhodli, že tento dopis bude odvysílán až ve dnech 14.-15. dubna 1975... až bude zajištěno současné zveřejnění v západoevropských sdělovacích prostředcích". Jeho zveřejněním prý sledovali narušení oslav 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou.
Pro mladší čtenáře dodávám, že Pavel Minařík pracoval již od roku 1968 jako hlasatel rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Je ale více než pravděpodobné, že ambiciózní Minařík neodcházel do zahraničí jako čs. špion a tím méně jako kapitán. Ale jako tisíce dalších občanů, jako člověk toužící po sebeuplatnění, např. i jako herec. Avšak jako člověk bez potřebného vzdělání, bez maturity a po neúspěšných zkouškách na brněnskou AMU a tudíž bez potřebného nadání. Důkazem toho je mimo jiné i skutečnost, že redakce Listů nepřijala ani jeden z jeho nabízených článků, protože byly primitivně antikomunistické a zaměřené proti čs. ministerstvu vnitra a navíc byly napsány negramotně.
S různými pomluvami a závažným obviněním proti Dubčekovi vystoupil v té době i bývalý člen ÚV KSČ V. Šimečka z Plzně v dopise Ústřednímu výboru KSČ. A jeho sekretariát dal souhlas se zveřejněním tohoto dopisu jak v tisku, tak i v televizi.
Pro Husáka a jeho orgány Bezpečnosti, zvláště pak pro organizátory akce "Bříza ", byla ale všechna uvedená opatření proti Dubčekovi zřejmě nedostatečná. Proto byla doplněna ještě úsilím o totální izolaci Dubčeka od všech jeho přátel. Nadmíru přesvědčivé svědectví o tom podává bývalý tajemník Dubčeka Oldřich Jaroš v protestním dopise předsednictvu Federálního shromáždění a předsednictvu Slovenské národní rady z 28. května 1976. Tento dopis zaslal současně na vědomí i generálnímu prokurátorovi ČSSR a ministru vnitra.
8. května 1976 přijel O. Jaroš s manželkou Věrou a synem do Bratislavy na návštěvu Dubčekovy rodiny. Spolu s Dubčekovou manželkou si pak vyjeli na prohlídku známých míst, města a okolí, jako jeho bývalí obyvatelé. Sotva však opustili ulice města, na výpadovce směrem k seneckým jezerům - kde měli Dubčekovi chatu - zastavila je dopravní Bezpečnost pod záminkou technické kontroly. Aniž by se však její příslušníci zajímali o technický stav vozidla, odebrali osobní doklady nejen paní Jarošové, která vůz řídila, ale i jejímu manželovi. Přitom odmítli udat důvody a stejně tak se odmítli prokázat služebními průkazy. Vzápětí je donutili odjet v doprovodu několika vozidel Bezpečnosti na ministerstvo vnitra SSR. Zde byli oba - každý zvlášť - podrobeni téměř čtyřhodinovému výslechu. Zatím jejich syn s paní Dubčekovou byli nuceni čekat v hale ministerstva.
Z otázek vyslýchajících, jakéhosi pana Cádra a pana Bystrického, O. Jaroš vyrozuměl, že jejich návštěvu v Bratislavě se snaží dát do souvislosti s blíže neurčeným trestním stíháním proti nejmenovanému pachateli.
O. Jaroš, neustále protestující proti porušování osobní svobody a svého práva kdykoliv a kohokoliv navštívit, odmítal na tyto otázky odpovídat. A v průběhu výslechu byl nucen vyslechnout řadu "varování", či spíše výhrůžek, včetně šovinistických protičeských invektiv. Ačkoliv O. Jaroš ani slovem nenaznačil, že se chce setkat s Dubčekem, vyšetřovatelé prohlásili, "že zabrání mému setkání s ním a jeho rodinou teď i kdykoliv jindy. A nejen mně a mé rodině, ale i komukoliv jinému." Po opětném protestu Jaroše, že "má právo setkat se s kterýmkoliv svobodným občanem této republiky - třeba i s Dubčekem" a že se nemíní podrobit jejich svévoli, odpověděli, "že mému setkání s ním nebo jeho rodinou zabrání za každou cenu, že na to mají sílu". Když ale O. Jaroš žádal, aby mu toto rozhodnutí dali písemně, byl odmítnut s poukazem na jakýsi paragraf.
Obdobně byla vyslýchána i paní Jarošová, na jejíž adresu padaly mj. i výhrůžky, že mají možnosti prosadit, aby si již po Bratislavě nezajezdila. Nicméně po propuštění z výslechů nasedli všichni do auta a za doprovodu několika aut Bezpečnosti navštívili dům A. Dubčeka.
Závěr Jarošova dopisu končí protestem proti omezování osobní svobody a občanských práv jeho, jeho rodiny i dalších občanů a konstatuje: "Příslušníci ministerstva vnitra si počínají tak, jak jim to dovoluje současné politické klima."
Navzdory obrovskému všestrannému nátlaku na Dubčeka, jeho rodinu i okolí, doplněnému o četné mnohahodinové výslechy na stejné téma, A. Dubček zůstal nezlomen a nadále vytrvale vzdoroval mašinérii Husákova režimu, nepřestal ji nebojácně kritizovat a současně obhajovat ideály reformního hnutí a politiku Pražského jara 1968 i jeho stoupence. Jeho odpovědí na kampaň, rozpoutanou proti němu projevem G. Husáka z dubna 1975, byl mimo jiné i jeho další dopis generálnímu prokurátorovi ČSSR J. Feješovi a předsedovi Nejvyššího soudu ČSSR J. Ondřejovi z 12.4. 1976. Obsahem mnohastránkového dopisu a řady příloh je nejen kritika mlčení na všechny jeho stížnosti či jejich "přehazování" z orgánu na orgán jako horký brambor, ale především podání proti ministerstvu vnitra ČSSR J. Obziny a ministerstvu vnitra SSR Š. Lazara, jakož i na řadu konkrétně uváděných příslušníků Bezpečnosti. Se žádostí o "zrušení bezpečnostních opatření, uskutečňovaných proti nám orgány ministerstva vnitra - Státní bezpečností a volat k odpovědnosti a vyvodit důsledky z porušování zákona v tom, že jsme bez rozhodnutí soudu již 6 let politickými vězni a vystaveni zvůli a teroru".
Toto podání, jako již v mnoha jiných případech, dokládá pravdu o nezakrytém sledování, o terorizování a vyhrožování, o úsilí postihnout rodinu zbavením jí vlastní střechy nad hlavou a její totální izolaci od společnosti.
Jeden příklad - důkaz z mnoha:
„4. dubna 1976 jsem byl autem spolu s manželkou v Trenčíně. Ve škodovce... byli dozorci č. Š/4 a č. 20. V polském fiatu č. Š/6 a č. 18 a v dalším č.. 30 a č. 6. V žiguli č. 7 a ve fiatu s páskem na kapotě č. 22 a nový muž, který nemá ještě poznávací značku. Dozorce v tmavozelené simce BAE 51-03 jsem pro vzdálenost nemohl identifikovat. Když jsme přijeli domů, syn říkal, že ho dva čekali již u vlaku při příjezdu z práce. Snachu přivedl strážný z večerní školy až k brance a počkal až odemkne a vejde. Díval jsem se z okna. Jestliže spočítáte, že obklíčení domu musí zůstat, spolu s přístupovými ulicemi, neoslabeno, a že neznám čísla těch, co v tuhle dobu hlídali další dva syny, lehko si spočítáte počet jednosměnné brigády."
Ani za této situace však neztrácel Dubček humor, a tak se v jeho dopise dočteme i řady ironických poznámek na adresu bezpečnostního aparátu a Husákova režimu:
"Dovedete si jistě představit, jakou sílu přímo ve výkonu i v záloze... drží MV kolem mne, manželky, synů, snachy na několik směn po dobu těchto šesti let. Nevím, zda jsou také v brigádách socialistické práce, ale jsem si jist, že vůbec neaplikovali na svou ,práci' závěry listopadového pléna ÚV KSČ z roku 1974 o racionalizaci, úspoře a efektivnosti..."
Jako červený hadr na býka v aréně muselo na ministra vnitra Obzinu a jeho orgány také zapůsobit Dubčekovo opakování poukazu na zveřejnění zprávy Rockefelerovy komise amerického senátu o nezákonné činnosti orgánů CIA a FBI a jejím odsouzení, o níž informovala i ČTK a bratislavská Pravda z 12. 1. 1975.
Dubčekův dopis je příliš rozsáhlý a věcně obsáhlý, než abychom jej zde mohli důsledně interpretovat. Proto zaznamenávám ještě alespoň některá základní fakta. Dubček zde nesmlouvavě kritizoval Husáka a jeho vedení za útěk od reformní politiky a popření Akčního programu. Podal obžalobu na orgány čs. Bezpečnosti i za své zatčení a zatčení svých spolupracovníků 21. srpna 1968. Žádal zveřejnění svých odpovědí na pomlouvačnou kampaň ve sdělovacích prostředcích vedenou Minaříkem, V. Šimečkem, Husákem a dalšími. S podstatou svých stížností a kritiky na adresu bezpečnostních a jiných orgánů Československa se A. Dubček současně obrátil i na ÚV KSČ a jeho předsednictvo, jakož i na ÚV KSS a jeho předsednictvo. Dále na Krajskou prokuraturu v Bratislavě, a to dopisy z 21. 4. 1976. Krátce poté mu bylo sekretariátem předsedy Nejvyššího soudu ČSSR a sekretariátem Generálního prokurátora ČSSR (31. 5. a 2. 6. 1976) sděleno, že na svůj dopis z 12. dubna obdrží odpověď.
Týden za týdnem a měsíc za měsícem ubíhaly, odpověď nepřicházela, a na situaci A. Dubčeka a jeho rodiny se v podstatě nic nezměnilo. Avšak v mezinárodním dělnickém hnutí v Evropě došlo k několika událostem, které de facto znamenaly nejen obhajobu myšlenek a politiky Pražského jara, ale i jejich další rozvíjení. A tudíž i obhajobu - i když ne vždy přímou - jejich protagonistů.
Dubčekův dopis Federálnímu shromáždění a Slovenské národní radě z října 1974 se mohl stát významným podnětem k diskusi na XV. sjezdu KSČ.
Zásluhou Husákova vedení se tak ovšem nestalo a sjezd proběhl v ovzduší strnulého normalizačního myšlení. Avšak na XXV. sjezdu KSSS v Moskvě (koncem března 1976) již byla situace značně odlišná. Zcela zřetelně se zde vyjevily rozpory uvnitř mezinárodního komunistického hnutí. Brežněv a jeho kamarila zahájili sice útok proti "modernímu revizionismu" a "oportunismu", ale dostalo se jim zřetelné oponentury. Generální tajemník KS Itálie, Enrico Berlinguer, kategoricky obhajoval z tribuny sjezdu linii své strany, která se v mnohém podobala programu čs. reformního hnutí z roku 1968, ba dokonce šla již značně dál. Řekl zde mj., že socialistická společnost musí nikoliv zmenšit, nýbrž rozvinout všechny vymoženosti demokracie. Na jejím rozvoji se mají podílet všechny organizace a politické strany. Musí být pluralistická a spočívat na podpoře většiny, musí respektovat svobodu názorů, náboženství, umělecké a vědecké činnosti, atd. A generální tajemník KS Španělska S. Carilla, který sice nebyl účastníkem sjezdu, za pobytu v Římě mj. prohlásil, že komunisté musí přijmout pravidlo demokracie a dostanou-li se za podpory většiny k moci, musí se zavázat, že ztratí-li tuto podporu, přejdou do opozice.
Ve vedení komunistických stran na Západě, zvláště v KS Itálie, Španělska a Francie, se diskutovalo o různých cestách k socialismu, o nezávislosti každé strany, o nevměšování a rovnosti ve vzájemných vztazích jednotlivých stran. Ne náhodou se proto v úvodníku francouzského listu Le Monde objevilo vtipné konstatování, že v průběhu sjezdu KSSS se na zdech Kremlu objevil "Dubčekův stín". Jiný autor glosoval tuto situaci konstatováním, že "strašidlo dubčekismu obcházelo dvacátým pátým sjezdem KSSS" a když jej vyhnali oknem, "vrátilo se dveřmi". Metafora "strašidlo dubčekismu" se v této době stala častým hostem v různých článcích, komentářích i v titulcích úvodníků západního tisku. Když sovětské orgány ještě před sjezdem propustily pod tlakem evropské levice matematika Pljušče - po jeho dvouletém "léčení" v psychiatrické léčebně - a bylo mu dovoleno odjet ze Sovětského svazu do Francie, na otázku, co považuje za nejdůležitější pro vývoj mezinárodního socialistického hnutí, odpověděl, že "československé jaro... Dubček a typ socialismu,
který hlásal, jsou jediným vzorem a východiskem pro SSSR ". Jak se později ukázalo, byla to přímo prorocká slova.
Úspěch KS Itálie v červnových volbách, kde získala 34,8 % hlasů, potvrdil správnost jejího programu "italské cesty k socialismu", ne nepodobného Akčnímu programu ze 68. roku.
Nejvýraznější pokrok by] zaznamenán na konferenci 29 evropských komunistických a dělnických stran v Berlíně ve dnech 29.-30. června 1976. Důkazem toho je i závěrečný dokument: Za mír, bezpečnost, spolupráci a společenský pokrok v Evropě. I pozorný československý čtenář si jistě povšiml, že zde není ani náznak o vedoucí úloze Moskvy. Zato zde našel řadu pozoruhodných formulací. Výzvu k politickému dialogu, spolupráci a společným akcím s demokratickými silami, k rozvíjení dobrovolné spolupráce a solidarity "při přísném dodržování rovnoprávnosti a svrchované nezávislosti každé strany, nevměšování se do vnitřních záležitostí, respektování svobodné volby různých cest v boji za pokrokové společenské přeměny a za socialismus". Tento dokument se odvolával na helsinské proklamace o právu lidu každé země, aby si "samostatně, bez vnějších vměšování zvolil a rozvíjel svůj politický, ekonomický a právní systém", atd. Avšak postoj Husákova vedení k výsledkům této kampaně velmi názorně charakterizuje mimo jiné i ekvilibristika redaktorů Rudého práva v úsilí o "roztřídění" názorů některých účastníků konference - Ceauseska, Tita, Berlinguera a Marchaise - při zveřejnění výňatků z jejich příspěvků v Rudém právu dne 2. července 1976. "Meteorolog" politické situace v Československu mohl v pravidelných zprávách hlásit: stav setrvalý.
Proto se také A. Dubček po několikaměsíčním marném čekání odpovědí na své dopisy opět zaktivizoval.
V jednom z posledních lednových dnů roku 1977 poslal ministr vnitra J. Obzina prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ a prezidentu republiky G. Husákovi zásilku s průvodním dopisem - se stručným sdělením: "V příloze zasílám dopisy vyčleněné z poštovní přepravy a jejich fotokopie." Byly to dva dopisy A. Dubčeka z 22. 1. 1977. Jeden z nich byl adresován předsedovi čs. vlády L. Štrougalovi. Druhý generálnímu prokurátorovi ČSSR J. Feješovi a předsedovi nejvyššího soudu J. Ondřejovi. Dodejme k tomu, že byly odeslány jako dopisy "doporučené"!!!
V dopise L. Štrougalovi Dubček sděluje, proč mu v příloze posílá kopii uvedeného dopisu, a žádá ho, aby zvážil, zda je nadále únosné, aby byl vystaven teroru orgánů Bezpečnosti. Upozorňuje ho, aby si všiml zvláště události z 19. 12. 1976 v dopise popsané. Neboť mj. tato událost přivedla Dubčeka k tomu, že pokládal za potřebné "opět rozšířit žalobu a vás a vládu ČSSR o tom informovat".
Dopis Dubčeka generálnímu prokurátorovi a předsedovi nejvyššího soudu navazuje na jeho dopis z 12. 4. 1976 a rozšiřuje jeho žalobu, protože "neustále jsem terorizován Státní bezpečností (jakož i celá moje rodina) a tento stav se událostí z 19. 12. 1977 dostal na horní hranici únosnosti".
Následuje rozsáhlý výčet nejrůznějších stížností, podání, odvolání a žádostí, na které nedostal žádnou odpověď. Místo toho byl nucen absolvovat asi deset mnohahodinových výslechů. Na dalších stránkách uvádí řadu konkrétních příkladů dokládajících jeho tvrzení. Uvádím zde alespoň jeden z nich, na nějž Dubček upozorňuje i L. Štrougala, a to v jeho autentickém podání:
„19. 12. 1976 jsem dostal od nich (pracovníků StB - B.A.) s předstihem vánoční nadílku. Byl jsem s manželkou, se snachou a jeden a půl roční vnučkou Zuzkou u rodičů snachy a jejich příbuzných... Vrátili jsme se kolem 20. hodiny. Zaregistroval jsem, že před bránou souseda parkuje auto tak, aby jeho posádka měla dobrý výhled na náš protější vchod. Stálo přesně tak, jako v onen den, kdy mě přitlačila z obou stran auta (příslušníků StB - B.A.), což jsem popsal v podání generální prokuratuře a nejvyššímu soudu (ze dne 12. 4. 1976). Pomohl jsem manželce a snaše do domu a vracel jsem se k autu na protější chodník přes vozovku. Šel jsem ze šikma tak, aby neonové světlo dopadalo na tvář hlídkujícího fízla. Byl od mého auta na 20-25 metrů. Postřehl můj záměr a prudce, s hvízdotem pneumatik, vystartoval od chodníku. Stačil jsem jen o vlas uhnout a špinavým koncem blatníku a nárazníkem se mi otřelo plášť. Ani sám nevím, jak jsem to stihl. Ale když před ním stálo moje auto, rozhodl se pro zpátečku. V tu chvíli jsem přiskočil k jeho dveřím a za zpáteční jízdy jsem mu je otevřel. Prudce zrychlil, až mě to strhlo na zem a on s hvízdotem ujel nahoru Slavínem. Na hvízdání kol při jeho prvním vystartování a zabrzdění před mým domem vyběhla manželka a sousedé povystrkovali hlavy. Bylo to vše tak rychlé, že i tento popis je k tomu příliš dlouhý. Při této téměř bleskové akci jsem zaregistroval červenou škodovku MB BA s číslem 92-87... Svoji původní žalobu z 24. 4. 1976 rozšiřuji i na tohoto příslušníka StB."
O sledování korespondence Dubčeka a jeho rodiny čtenář již jistě nepochybuje. Dubček opětovně žádá jeho zastavení stejně jako odposlouchávání telefonu a dalšího zasahování do osobních a občanských práv a záležitostí jeho rodiny. Ani v tomto dopise se však Dubček neomezuje jen na svou obranu a obranu své rodiny. Nepolevuje v kritice politiky husákovského normalizačního režimu, obhajobě neprávem postižených a pochopitelně v obhajobě reformní politiky Pražského jara i v otevřené kritice těch, kdož ji jako původní spolutvůrci zradili.
V této době Husákův režim rozpoutal divokou a nenávistnou kampaň proti právě vzniklé opoziční skupině Charta 77 a jejímu prohlášení z 1. ledna 1977. I když to byla převážně pražská, respektive česká záležitost, jejímž programem byla především obrana práv občanů a Dubček nebyl jejím signatářem, velice kategoricky protestoval v tomto dopise proti organizované kampani rezolucí a prohlášení proti Chartě, aniž by byla dána občanům možnost seznámit se s jejím obsahem, s jejím programem. Kritizoval, že ona "jednomyslnost" v odsuzování Charty a jejích signatářů, obdobně jako v jeho případě, je především výsledkem strachu, který se režimu podařilo vyvolat u obyvatelstva: "Ano, podařilo se v lidech vyvolat strach ze zítřka... co bude, jestliže se vymkne z té jednomyslnosti. A v tom já vidím ponížení důstojnosti člověka, který se od ostatních živočichů liší tím, že myslí. Věřte, že vidím v této jednotnosti symptom - atmosféru padesátých let. " Dále pak kritizuje režim, že po roce 1969 zašel již hluboko před situaci v roce 1967. Že stranická a státní politika roku 1968 byla odsouzena jako reakční a její stoupenci prohlášeni za nepřátele socialismu. A varuje před pokračováním v této divoké demagogické kampani proti Chartě. Stoupenci Pražského jara a kritici Husákova režimu nejsou žádní vlastizrádci, žádní kontrarevolucionáři, žádní nepřátelé socialismu. A v hlavách lidí musí taková kampaň napáchat obrovské morální škody.
V souvislosti se vznikem Charty 77 se objevil i jakýsi podivný pokus o diskreditaci A. Dubčeka, jehož recidiva se pak objevila i v době sametové revoluce v roce 1989. V deníku rakouské KS Volkstimme vyšlo 30. ledna 1977 a opakovaně 2. února tvrzení, jako by A. Dubček vyslovil nesouhlas s Chartou 77, že prý ji odmítl podepsat. O ničem takovém se žádným dopisovatelem Volkstimme však Dubček nikdy nemluvil. Čtenář těchto stránek po seznámení se s dlouholetým zápasem Dubčeka proti porušování občanských a lidských práv jistě pochopí absurdnost uvedeného tvrzení.
Dubček skutečně nebyl signatářem Charty 77. A proč také? On si totiž zvolil svůj způsob zápasu s normalizačním režimem, proti porušování občanských a lidských práv i k obhajobě Pražského jara. Způsob lépe odpovídající jeho původnímu politickému postavení, jeho názorům, povaze a současné situaci jeho a jeho rodiny. A také odlišným politickým podmínkám na Slovensku. Navíc Dubček (i jeho rodina), nalézající se v každodenním "obklíčení" desítek slídilů StB, se snažil vyhýbat tomu, aby kdokoliv trpěl pronásledováním za přátelské kontakty a tím spíše za opoziční spolupráci s ním. Ostatně počet slovenských signatářů v prvních seznamech Charty bylo možné spočítat na prstech jedné ruky. A většina z nich byla ještě pražskými Slováky.
To však nebylo způsobeno jen vzdáleností Prahy a Brna od Bratislavy a Košic, ale také - zdůrazňuji - značně odlišnou politickou situací na Slovensku od situace v českých zemích. Zatímco v českých zemích byla před srpnem 1968 hlavním problémem demokratizace, na Slovensku byla hlavním problémem federalizace. Demokratizace byla udušena sovětskými tanky a federalizace byla uskutečněna. A posrpnové (1969) čistky byly na Slovensku o mnoho mírnější než v českých zemích. Miroslav Kusý, významný slovenský filozof, to ve své eseji charakterizoval takto: "...rozdíl mezi posrpnovým vývojem v Čechách a na Slovensku se v jistém smyslu podobá rozdílu mezi pomnichovským vývojem v Protektorátě a ve Slovenském státě. A z tohoto přístupu k posrpnovému vývoji do značné míry zřejmě vyplývá také postoj Slováků k české paralelní kultuře a zvláště k Chartě 77. Chápou ji především jako specificky českou záležitost, jako odezvu na specificky české poměry, které nám nejsou vlastní. Navíc, a to si v této souvislosti nutno také uvědomit, že sedmdesátá léta byla ještě vždy léty dost intenzivního ekonomického rozvoje... Životní úroveň na Slovensku v tomto období ještě vždy rostla, prosperita vrcholila. Pravda, jiná otázka je, nakolik celý tento nový cyklus slovenského rozvoje probíhal na úkor Čech..."
Vraťme se k dalšímu osudu a snažení A. Dubčeka. V posledním dopise Dubček konstatoval, že na jeho situaci a situaci jeho rodiny se stále nic nemění, jenom připustil, že jeho sledování, omezování osobní svobody a lidských práv je orgány Bezpečnosti prováděno poněkud "kulturnějším" způsobem. Ale na jakékoliv řešení své situace, svých podání, stížností a žádostí čekal marně. A koncem sedmdesátých let zavládlo kolem něho jakési spiknutí "mlčením". Jeho jméno se přestalo objevovat ve sdělovacích prostředcích. Snad se organizátoři protidubčekovských tažení domnívali, že když o něm přestanou psát, že zmizí z povědomí českého a slovenského národa. Snad k tomu přispěla i skutečnost, že do zorného pole Husákova vedení a Státní bezpečnosti tak razantním způsobem vstoupila Charta 77. Nebo k tomu přispěla i skutečnost, že pod G. Husákem se nečekaně začala povážlivě po určitou dobu - od podzimu 1977 - kymácet vládní židle pod vlivem kritiky jeho nekoncepční hospodářské politiky a preferování výstavby Slovenska na úkor českých zemí, zvláště Jihočeského kraje.
Za této situace se A. Dubček dožil v roce 1981 svého důchodu. Jako důchodce však odmítl nadále pracovat v Lesním závodě, kde byl pod kontrolou StB, resp. jejích donašečů. Odešel pracovat jako svářeč konstrukcí nákladních aut do dílen v Pezinku.
Jeho jméno se na stránkách československého a evropského tisku začalo stále častěji objevovat od roku 1985, aby se pak v letech 1988-1989 stalo nejfrekventovanějším jménem z řad představitelů čs. opozice. Ale to je již další kapitola jeho života nejhlídanějšího politického "vězně" Husákova či Jakešova režimu a údajného "mlčení". A na adresu různých kritiků Dubčeka (Pithart, Gál, Mandler, Doležal, Prečan, Tigrid a další) je možné jednoznačně prohlásit:
Než vznikla Charta 77, Dubček již sedm let velmi výrazně vystupoval a protestoval proti normalizačnímu režimu G. Husáka, proti porušování občanských a lidských práv, na obhajobu Pražského jara, jakož i na obranu jeho postižených stoupenců. A to v podmínkách, o jakých se těmto kritikům v té době většinou ani nezdálo. Ačkoli nebyl signatářem Charty 77, otevřeně a odvážně ji podpořil.
Autor těchto řádků si proto nemůže odpustit poznámku: nejen neznalost zákona, ale ani neznalost faktů neomlouvá toho, kdo chce vynášet veřejné soudy o jiných...
VI.
V ZÁBLESCÍCH GORBAČOVSKÉ "PERESTROJKY"
Odchodem do důchodu se situace A. Dubčeka a jeho rodiny nijak podstatně nezměnila. Dubček nadále pracoval jako zámečník a orgány StB nadále kroužily kolem něj i jeho rodiny jako vlci kolem salaše. Něco se však přece jen pomalu a nenápadně objevovalo, co představovalo záblesky nadějí pro pokračování v jeho zápase. Ve svých pamětech Dubček uvádí, jak v těchto letech pozorně sledoval vývoj situace v Sovětském svazu i ve světě po úmrtí L. Brežněva (v listopadu 1982). V době krátké vlády J. Andropova i K. Černěnka (1983-84) a hlavně po nástupu M. Gorbačova v březnu 1985. A pochopitelně jeho pozornosti nemohlo ujít, do jakého marasmu - hospodářského, politického, mravního i kulturního - se dostává Husákův režim, celá československá společnost. Proto ani v této době nepřestal protestovat proti porušování občanských a lidských práv a obhajovat politiku Pražského jara a jeho stoupence. Silným impulzem se pro něj stalo zvláště zákeřné vystoupení V. Biľaka.
Oč vlastně šlo?
V atmosféře úsilí Západu o prohloubení dialogu s Východem se V. Biľak rozhodl, že se stane mluvčím Československa v západních sdělovacích prostředcích. V té době byl členem předsednictva a tajemníkem ÚV KSČ, šedou eminencí Husákova vedení a hlavním koněm Kremlu v ČSSR. Chtěl se zřejmě "profilovat" jako významný politik nejen na Západě, ale i doma, zvláště před nastávajícím sjezdem KSČ. V praxi bylo ovšem obvyklé, že jsou veřejní činitelé žádáni o interview. Protože však V. Biľak o něj žádán nebyl, byl nucen volit obrácený postup a objednával si žurnalisty sám. Tak tomu bylo např. v případě jeho rozhovoru pro "švédský sociálně demokratický tisk", který pak přetisklo Rudé právo v dubnu 1985. Ale žádné švédské listy jej neotiskly, protože si jej neobjednaly.
Obdobně tomu bylo i v případě jeho interview pro západoněmecký časopis Der Spiegel, otištěný v čísle 44 28.10.1985. V. Biľak si jej doslova vyžebral prostřednictvím čs. velvyslance Spáčila v Bonnu na jaře roku 1985. Redakci časopisu se do interview nijak nechtělo. Nakonec V. Biľak v touze po zviditelnění přistoupil i na požadavek, že interview uskuteční dva redaktoři - Sandtnerová a Reinhardt, které dosud Praha považovala za "nežádoucí cizince". Hroší kůže V. Biľaka snesla i tento tvrdý bodyček a dal příkaz k udělení víza i těmto "nežádoucím cizincům".
30. října 1985 přetisklo toto rozsáhlé interview Rudé právo a další čs. tisk.
Otázky redaktorů k mezinárodní i vnitropolitické situaci - ovlivněné nástupem M. Gorbačova do vedení Sovětského svazu a jeho novou politikou - díky dobré znalosti názorů a charakteru V. Biľaka byly opravdu kladeny "na tělo". Pochopitelně řeč přišla i na Pražské jaro, intervenci, i na osudy statisíců jeho stoupenců. A V. Biľak, jak již bylo u něho obvyklé, se různě vykrucoval, překrucoval fakta, ba zcela vědomě a záměrně lhal. Doslova jako pověstný baron Prášil, či jako koňský handlíř, když chce prodat zchromlého koně. Na dotaz redaktora po počtu vedoucích funkcionářů, kteří pozvali intervenční vojska, Biľak tvrdil, že o pomoc Moskvy žádaly tisíce občanů, ale o sobě pomlčel. Tvrdil, že kontrarevoluce byla likvidována výhradně politickými metodami, že nešlo o žádné statisíce postižených, ale pouze o jednotlivce, že "ani jeden z kontrarevolucionářů, kteří organizovali státní převrat, či vědomě připravovali občanskou válku, nebyl postaven před soud", atd. Vrcholem jeho vědomých lží bylo tvrzení, že "šéfové vlád a stran se (na bratislavské schůzce 3. srpna 1968 - B.A.) osobně sešli a formulovali větu po větě: že ČSSR je ohrožena kontrarevolučním převratem" a že "poté se pod tím podepsaly všechny delegace i všichni českoslovenští delegáti jako Dubček, Smrkovský, Černík, včetně mne". A poté přešel k vyložené pomluvě dubčekovského vedení z roku 1968: "Víte ostatně, že na počátku srpna 1968 již bylo vše připraveno, aby se zřídily koncentrační tábory v Československu pro odpůrce pravicových sil?" (Biľak zde měl zřejmě na mysli sebe, Koldera, Indru a další věrné pro sovětské "internacionalisty". )
Nevím sice, nakolik při čtení těchto a dalších Biľakových lží stoupl Dubčekovi v těle adrenalin, jisté však je, že reagoval okamžitě, razantně a velice důsledně. Již 8. 11. 1985 napsal redakci Rudého práva dopis - žádost o zveřejnění své repliky. Citováním původního dokumentu z uvedené bratislavské porady (3.-4. srpna 1968) jednoznačně vyvracel Biľakovo tvrzení o souhlasu a s formulací závěru, že "ČSSR je ohrožena kontrarevolučním převratem". Vysvětlil zde také, že žádné koncentrační tábory pro "odpůrce pravicových sil" nebyly připraveny. Že šlo jen o návrh na vypracování politických opatření na politickou izolaci osob pro případ otevřených vystoupení proti socialismu, tj. proti reformnímu hnutí. Ale že ani tento návrh ministra vnitra J. Pavla nemohl být projednán v důsledku intervence. Jeho návrh se Dubčekovi ztratil i s dalšími dokumenty a s aktovkou při jeho zatčení 21. srpna...
Čtenáře jistě nepřekvapí konstatování, že Dubčekově žádosti o zveřejnění jeho stanoviska nebylo vyhověno. O několik dnů později proto napsal dopis, tentokrát předsednictvu ÚV KSČ s datem 18. listopadu 1985. Upozorňuje v něm mj. na to, že to byli zřejmě Indra a Kolder, kteří nesplnili úkol připravit návrh opatření, vyplývající z porady v Čierne n. T. a v Bratislavě (koncem července - počátkem srpna 1968) a že to byla zřejmě tato skupina informátorů sovětského vedení, která "neměla zájem, aby se vnitropolitická situace řešila vnitřními silami" a které vyhovovalo vojenské řešení vnějšími silami. K tomu je třeba poznamenat, že v té době Dubček ještě nemohl vědět s jistotou, že Indra, Kolder, Biľak, Kapek a Švestka byli skutečně autoři "zvacího dopisu".
V závěru dopisu, v němž vzpomíná a uvádí na pravou míru některé události kolem 21. srpna, píše: "Je nemožné vrátit vývoj zpět jako ve filmu. Je nezbytné dívat se kupředu, i když je nemožné postupovat bez respektování a návaznosti na předchozí vývoj."
Když se ani poté Dubček nedočkal zveřejnění svého stanoviska k interview V. Biľaka, rozhodl se jej zveřejnit v zahraničí. Zatím nevím, kdo zprostředkoval předání jeho odpovědi Jiřímu Pelikánovi. Ale ten ji obratem dal k dispozici Lucianu Antonettimu, který ji rychle přeložil a nabídl redakci L‘ Unitá. A 21. 11. 1985 si Dubčekovu odpověď V. Biľakovi mohli přečíst čtenáři deníku KS Itálie. Bezprostředně poté ji přetiskl i časopis Der Spiegel a řada dalších zahraničních časopisů a tiskových orgánů.
Jméno Luciana Antonettiho se bude v tomto vyprávění vyskytovat častěji. Proto o něm uvádím alespoň základní informace. Byl to italský novinář, publicista a člen KS Itálie. V Československu se postupně objevoval jako novinář v italském vysílání z Československa, jako tlumočník na mezinárodní konferenci komunistických a dělnických stran v Karlových Varech v roce 1966. Později jako zástupce KS Itálie v redakci Otázek míru a socialismu. Napsal řadu článků o Pražském jaru a o Dubčekovi do časopisu L‘ Unitá. O A. Dubčekovi věděl především z tisku, rozhlasu a televize. Měl také možnost několikrát ho pozorovat jako novinář "zblízka", aniž však měl příležitost s ním promluvit. K osobnímu setkání Antonettiho s Dubčekem došlo až v prosinci 1987. Ale o tom později.
Vraťme se k Biľakovu interview a Dubčekově odpovědi.
Kritická a odmítavá stanoviska k Biľakovu interview vyslovila veřejně i řada bývalých vedoucích představitelů Pražského jara. Profesor Ota Šik zveřejnil své ostře kritické a odmítavé stanovisko již 18. listopadu 1985 v curyšském týdeníku Die Weltvoche pod příznačným názvem: "Biľakův interview - zrcadlo lží". Pod rozsáhlým prohlášením, uveřejněným v listech pod názvem K dementi A. Dubčeka, čteme tato jména: J. Dienstbier, J. Hájek, M. Hájek, Zd. Jičínský, VI. Kabrna, VI. Kadlec, E. Kadlecová, L. Lis, L. Kohout, J. Litera, R. Slánský, V. Slavík, J. Stehlík, V. Stern, J. Sternová, V. Šilhán, F. Vodsloň a J. Zelenková. Snad je zbytečné dodávat, že s těmito názory a stanovisky měla možnost se seznámit i dlouhá řada občanů Československa, ať už z Listů, nebo v jejich samizdatovém rozmnožování a rozšiřování.
Můžeme tudíž konstatovat, že Biľakovo interview vyvolalo i v československé veřejnosti různé diskuse a polemiky, ale především nesouhlas a odmítání jeho snahy o tak hanebné pošpinění pokusu o obrodu socialismu. Vždyť lidé ani po 17 letech neztratili ještě paměť. A k jejímu oživení přispěl v oněch dnech profesor VI. Kadlec, bývalý ministr školství, samizdatovým dubnovým vydáním obsáhlejší práce pod názvem: "Dubček - 1968" s podtitulkem: "Československá specifická cesta k socialismu". Byla to vlastně první dokumentární publikace k Pražskému jaru, doplněná o zasvěcené poznámky a komentáře autora. Jiří Ruml v recenzi samizdatového vydání pro Listy pod názvem "Když se řekne Dubček" z prosince 1985 zvláště vyzvedává jeho dopisy Husákovi, Federálnímu shromáždění, Slovenské národní radě, federálnímu i slovenskému ministerstvu vnitra a Generální prokuratuře. V této korespondenci spatřuje aktuální Dubčekův odkaz.
Vraťme se však ke kauze Biľak - versus Dubček, k níž dodávám: O několik let později, po listopadové sametové revoluci v roce 1989, byl V. Biľak soudním výrokem donucen své lži odvolat. V denících Pravda (10.4. 1991), Rudé právo (17. 4. 1991), Práca (18.4.1991) uvedl: "V rozhovoru s redaktorem časopisu Der Spiegel, uveřejněném v jeho č. 44/1985 a následně, prostřednictvím ČTK i v denním tisku - v Rudém právu, Pravdě, Práci dne 30. 10. 1985, jsem nepravdivě uvedl, že na poradě šesti komunistických stran v Bratislavě dne 3. 8. 1968 bylo přijato stanovisko, že ČSSR je ohrožena kontrarevolučním převratem. Rovněž jsem nepravdivě uvedl, že dokument, obsahující tuto informaci, podepsal A. Dubček. Za toto se A. Dubčekovi na základě jeho soudní žaloby z roku 1988 veřejně omlouvám. "
V roce 1985 však Dubček nedostal na své dopisy generálnímu prokurátorovi ze dne 3.9. a 9.12.1985, v nichž protestoval proti omezování osobní svobody a porušování lidských práv orgány StB, žádnou odpověď. To je zřejmé z dalšího dopisu ze dne 7.2. 1986 na stejnou adresu, v němž nesouhlasí s odložením svého podání a opakuje jej s dalším odvoláním na další případ z 31.1.1986. Konstatuje zde, že opatření proti němu byla opět zesílena: "Dům a okolí byly opět obléhané auty StB. Čísla aut již nebudu opakovat, uváděl jsem je v předchozích dopisech. Proto v tomto novém podání jen dokazuji, že zákon je porušován. Opačné vysvětlení mi dává oprávnění konstatovat, že v systému naší justice jsou v praktickém postavení orgány ministerstva vnitra nad nimi, a to československému zákonodárství nedělá dobré jméno. Nebylo mi doručeno žádné rozhodnutí, které by opravňovalo orgány ministerstva vnitra k takové činnosti." Speciální odbor generální prokuratury mu obratem, ještě téhož dne, odpověděl: "Sděluji Vám, že Generální prokuratura ČSSR neshledala důvodu k opatření ani na základě Vašeho opakovaného podání ze dne 7. 2. 1986. Kromě toho bylo podle našich informací upuštěno od praxe, na niž si stěžujete. Vaše podání proto odkládáme." Pod tím nečitelný podpis staršího prokurátora GP ČSSR.
Jak v této souvislosti nepřirovnat houževnatost a vytrvalost A. Dubčeka k bájnému Sisyfosovi a jeho úsilí vytlačit balvan na vrchol hory? Ovšem - předběhneme-li události - Dubček byl nakonec úspěšnější a svůj "balvan" na "svou horu" vytlačil.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 386. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, listopad 2011.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz