Pražské jaro 1968. „Normalizace“.
Sametová revoluce 1989
II.
Doplněné a rozšířené znění
Za této situace se J. Smrkovský rozhodl ulehčit Dubčekovi situaci a ustoupit. A právě když 5. ledna projednával s Dubčekem svůj televizní projev, v němž chtěl své rozhodnutí zdůvodnit, navštívila ho delegace odborového sjezdu pracujících v hornictví, geologii a plynárenství, aby mu vyjádřila svoji podporu. Do jejich jednání vstoupil A. Dubček a ve vzrušené diskusi jim vysvětlil složitost situace i vše, co hrozí - včetně krveprolití - v případě, že neustoupí od vyhlášení generální stávky. Delegace pochopila vážnost situace a Dubčekovy obavy. Počáteční rozhodnost jejích členů se změnila v rozpaky, neboť nepřišli, aby mu komplikovali již dost zkomplikovanou situaci.
Mezitím 3.1. zveřejnilo předsednictvo ÚV KSČ prohlášení, v němž se přihlásilo k pokračování v polednové politice, ale současně vyslovilo nesouhlas a vyzvalo k upuštění od akcí, které mohou poškodit reformní hnutí a vést k tragickým následkům. V prohlášení se ovšem odrazila nejen rozporuplnost současné situace, ale i nejednota reformního vedení i nevykrystalizovanost poměru sil uvnitř tohoto vedení. Proto také bylo přijímáno s velkými rozpaky. Teprve emocionální televizní vystoupení Smrkovského 5. ledna, v němž požádal o upuštění od akcí na jeho podporu a zdůvodnil své rozhodnutí ustoupit, znamenalo počátek zklidnění politické situace. Tímto kompromisním řešením se nakonec přece jen podařilo - alespoň na čas - zachránit Smrkovského v reformním vedení, neboť zůstal nadále členem předsednictva ÚV KSČ, a v nově zřízeném Federálním shromáždění, jehož předsedou se stal P. Colotka, byl J. Smrkovský zvolen předsedou Sněmovny lidu a prvním místopředsedou Federálního shromáždění. Československá veřejnost přijala toto rozhodnutí bez protestů…
Nastup konzervativců a tlak Moskvy se však stupňoval. A sotva se politická situace začala poněkud uklidňovat, nová událost silně rozvířila politickou hladinu v Československu, 16. ledna 1969, v den, kdy konservativní síly zahájily svůj nástup proti reformistům na zasedání ÚV KSČ, jako blesk z čistého nebe zasáhla obyvatele Československa zpráva o sebeupálení studenta filozofické fakulty Jana Palacha na protest proti vydávání "Zpráv" a proti cenzuře. Následující demonstrace, zvláště v Praze, nástup konzervativců poněkud zabrzdily. Trvalo však několik dalších týdnů, než se situace poněkud uklidnila. Další sebeupálení středoškoláka Jana Zajíce bylo již před širší veřejností utajeno.
Hokejová krize aneb Pyrrhovo vítězstvÍ...
V této době již v Moskvě, ale i mezi domácími konzervativci, narůstala nervozita a Brežněv hledal jakoukoli záminku, aby mohl odstranit Dubčeka z vedení KSČ a nahradit ho O. Černíkem, nebo G. Husákem. Bylo tomu tak mimo jiné i proto, že A. Dubček a jeho věrní se snažili přípravou plenárního zasedání ÚV KSČ zastavit nástup konzervativců. Na něm mělo být rozhodnuto o termínu konání 14. sjezdu i o volbách do zastupitelských orgánů. A jedním z hlavních bodů jednání tohoto zasedání mělo být i projednání dlouho připravované zprávy tzv. Pillerovy rehabilitační komise. Její projednání a zveřejnění jmen funkcionářů, odpovědných za události padesátých let, přijetí navržených kádrových opatření i závěrů k systému stranického řízení by znamenalo vážné oslabení konzervativců. Navíc tato zpráva obsahovala i údaje o podílu sovětských poradců na těchto událostech.
Leonid Brežněv měl však ještě jeden důvod k nervozitě a k úsilí co nejdříve se zbavit Dubčeka. Blížil se totiž termín mezinárodní porady komunistických a dělnických stran (červen 1969). Pro Brežněva bylo nepřijatelné, aby v čele delegace přijel A. Dubček. Protože jeho přítomnost by nutně vyvolala reminiscence na reformní hnutí, znamenala by satisfakci reformnímu vedení a osobně A. Dubčekovi. Většina západoevropských komunistických stran totiž s tímto hnutím otevřeně sympatizovala. A navíc, A. Dubček se navzdory všem peripetiím vývoje, vynuceným kompromisům a ústupkům, nátlaku a hrozbám Moskvy stále těšil velké autoritě a úctě národů Československa. Důkazem toho jsou např. i záznamy návštěvníků na březnových výstavách dokumentárních fotografií a karikatur A. Dubčeka v Praze a v Brně. Nebo také osobní dopisy A. Dubčekovi, jako je např. dopis slovenského básníka Jána Smreka z 12. února 1969: "...Keď vidím, ako hrdinsky bojujete s časom, krotím svoje pero. Ono by Vám chcelo napísať mnoho a ešte viac, ale ja ho krotím. Dlhý list redukujem na jedno slovo: ďakujem!"
A organizátoři výstavy v Brně v dopise A. Dubčekovi 21. března 1969 píší: "Výstava Vašich fotografií a karikatur, kterou jsme spolu s Parkem kultury a oddechu uspořádali v naší ,moravské metropoli', nám připadá jako paprsek naděje a víry uprostřed pochmurných dnů současné ,reality'."
17. března se A. Dubček zúčastnil zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy v Budapešti jako vedoucí čs. delegace a podle procedurálních pravidel předsedající zasedání. Na programu byla reorganizace velení armádám Varšavské smlouvy a projednání "výzvy k poradě o evropské bezpečnosti".
Mezitím ale byl 13. března pozván do Moskvy O. Černík pod záminkou jednání o hospodářských otázkách. Ve skutečnosti však byl zde testován jako jeden z kandidátů na vystřídání A. Dubčeka, a to podle Červoněnkem připravených otázek. Hlavním adeptem Kremlu, ale také domácích konzervativců i prezidenta Svobody, však byl G. Husák. Čekalo se jen na první vhodnou příležitost, jak tuto výměnu prosadit. A ta se objevila velice záhy...
O tom, že hokejové mistrovství světa v březnu 1969 bude uspořádáno v Československu, bylo rozhodnuto již dlouho před srpnovou intervencí a následnou okupací Československa. Mezinárodní hokejová federace však poté rozhodla přemístit šampionát do Stockholmu. Obávala se totiž výbušné situace a možných následků. Navíc uvažovala o tom, že zápasy mezi mužstvy ČSSR a SSSR budou i ve Stockholmu sehrány v prázdné hale za "zavřenými dveřmi" a televize je bude přenášet do stockholmských kin. Bylo to z obav před rozpoutáním protisovětských demonstrací československých emigrantů v hledišti. Nakonec se však utkání hrála v normálních podmínkách.
Českoslovenští hokejisté přijeli do Stockholmu správně "nažhaveni". Vždyť uplynulo sotva pár týdnů od sebeupálení Jana Palacha a Jana Zajíce na protest proti "normalizaci", vynucované Moskvou. A tak vzájemné utkání 15. března 1969 na stadionu Johaneshov skončilo vítězstvím našeho mužstva v poměru 2:0. Když dozněla hymna na počest vítězů, žádné obvyklé podávání rukou se "nekonalo". Trenér čs. mužstva Pitner k tomu na tiskové konferenci na první dotaz novinářů odpověděl: "U nás je zvykem, že poražený přichází blahopřát vítězi." Ale ve skutečnosti k dohodě čs. hráčů se svým vedením o nepodání rukou došlo již před odjezdem na šampionát. Českoslovenští hokejisté tak vyjádřili svůj protest proti okupaci své země.
Po prvním vítězství našich hokejistů nad "sbornou komandou" vyšly do ulic Prahy a dalších měst stovky a tisíce lidí, tento úspěch oslavili. Pochopitelně, že v dané politické atmosféře padala u toho i nějaká ta proti sovětská hesla. A do Stockholmu přiletělo z domova na 830 telegramů s blahopřáním, jako např. od ZV ROH Rakona Rakovník: "Kluci naši zlatí, český fortel na ně platí, snažte se to opakovat, svět vás bude oslavovat."
Jenomže tyto oslavy a možné druhé vítězství našich hokejistů a následné oslavy inspirovaly prosovětského plukovníka StB B. Molnára k přípravě zákeřné provokace. Je více než pravděpodobné, že to bylo v dohodě se sovětskými "přáteli". Shodně to uvádějí J. Frolík ve své knize Špion vypovídá i tehdejší místopředseda či předseda vlády L. Štrougal v rozhovoru pro Komisi vlády ČSFR v květnu 1991.
Ke druhému utkání se "sbornou komandou" 28. března nastoupilo několik našich hokejistů s upraveným státním znakem na svých dresech: pěticípou hvězdičku nad hlavou českého lva přelepili černou páskou. Autor nápadu J. Jiřík to komentoval následovně: "Naše babička říkala, že lev má mít na hlavě korunu a ne hvězdu." Ve strhujícím zápase čs. mužstvo pak poráží svého soupeře i podruhé v poměru 4:3. A usmívající se televizní hlasatelka Milena Vostřáková si po skončeném televizním přenosu nalévá do skleničky kofolu a říká divákům: "Normálně piju urologický čaj, ale teď musím připít červeným vínem." (V tehdejším pouze černobílém vysílání diváci rozdíl nepoznali.)
Ihned po skončení přenosu se náměstí a ulice Prahy a dalších měst zaplnily davy lidí, aby toto vítězství oslavili. Václavské náměstí v Praze zaplnilo na 150 000 nadšenců a taxikáři jezdili s rozsvícenými světly a houkáním klaksonů. Avšak jak již to v davové atmosféře bývá, zvláště v podmínkách nahromaděného hněvu a odporu za srpnovou intervenci a proti normalizační politice Moskvy, v řadě měst se tyto oslavy změnily ve slovní i fyzické útoky proti Sovětskému svazu, proti intervenci a interventům - sovětským jednotkám. A to právě byla ona voda na mlýn pro plukovníka Molnára a jeho sovětské přátele.
Ještě v předvečer utkání se před sovětským Aeroflotem na Václavském náměstí objevila hromada dlažebních kostek, ačkoliv se zde nic neopravovalo. Nyní, bezprostředně po skončeném přenosu utkání, zaparkoval u Hlavní pošty v Jindřišské ulici autobus s Molnárovými lidmi, kteří se ihned vmísili do oslavujícího davu. Pak stačilo vhodit do výkladní skříně Aeroflotu pár kostek a rozvášněný dav pokračoval a dokončil zdemolování místností Aeroflotu, zatímco iniciátoři této akce se rychle stáhli. Rovněž v řadě dalších měst docházelo k verbálnímu i fyzickému napadení Sovětského svazu a hlavně sovětských posádek a velitelství, jako např. v Ústí nad Labem a v Mladé Boleslavi. A to i za podpory estébáckých provokatérů a účasti sovětských "pozorovatelů" v civilu, mapujících situaci. Těchto oslav a následných demonstrací se účastnilo na půl milionu občanů v 69 městech a místech, přičemž ke konfliktům se sovětskými vojáky došlo ve 21 místech sovětských posádek.
Provokace stoprocentně vyšla a Moskva dostala záminku k okamžitému nejhrubšímu nátlaku proti zbytku reformního vedení a zejména proti A. Dubčekovi.
Československá vláda svým prohlášením v tisku i v televizi nepřiměřenou reakci čs. obyvatelstva odsoudila a jménem prezidenta Svobody a předsedy vlády Černíka byla velvyslanci Červoněnkovi předána pro sovětskou vládu omluva. Avšak čs. vláda zřejmě nedocenila možné důsledky těchto událostí a jejich hodnocení Moskvou.
Dne 31. března 1969 přiletěl do Československa - po předběžném ohlášení - zvláštní zplnomocněnec sovětské vlády, náměstek ministra zahraničí V. Semjonov a spolu s ním i maršál Grečko s početným generálským doprovodem. V. Semjonov si vyžádal přijetí u prezidenta Svobody, předsedy vlády Černíka i u prvního tajemníka ÚV KSČ Dubčeka. Předal jim Prohlášení ÚV KSSS, obsahující tvrdou kritiku vedení KSČ s obviňováním i hrozbami jako před srpnem 1968: "ÚV KSSS a sovětská vláda považují za nutné oficiálně varovat, že v případě dalších protisovětských, protisocialistických provokací bude sovětská strana nucena podniknout účinná opatření. "
O vysvětlení pojmu "účinná opatření" se okamžitě postaral maršál Grečko.
Již na letišti v Milovicích, kam ho přijel uvítat náčelník generálního štábu ČSLA generál K. Rusov místo nepřítomného ministra Dzúra, na otázku, zda bude chtít jednat s prezidentem a vládou, arogantně a přezíravě odpověděl: "Co je mi do prezidenta a vlády, vy odpovídáte, vás budu brát k zodpovědnosti."
A skutečně. Příští den, 1. dubna, na zasedání vojenské rady MNO ČSLA, jako herec velkého dramatu, po dlouhé zámlce, Grečko spustil do napjaté atmosféry vodopád kritiky na adresu "antisocialistických, antisovětských, chuligánských a kontrarevolučních" sil, na adresu armádního velení ČSLA i stranického a státního vedení ČSSR. Samozřejmě že nechyběly hrozby nejrůznějších vojenských opatření, včetně rychlého "zvýšení počtu sovětských vojsk v Československu o 10-15 000 mužů". A na závěr uvedl, že "dal pokyn skupině sovětských vojsk v NDR, v Polsku a na Ukrajině připravit plán vstupu na území ČSSR a že v případě nebezpečí vstoupí na území ČSSR i bez vyrozumění čs. orgánů ".
Skutečně také, zatímco Grečko pronášel tyto hrozby, kolem Československa byl zaznamenán pohyb sovětských vojsk. Bylo to konstatováno i na právě probíhajícím zasedání výkonného výboru předsednictva ÚV KSČ, jednajícího o situaci a o prohlášení ÚV KSSS.
Kolotoč mocenskopolitického nátlaku Moskvy proti zbytku reformistů, reformního hnutí a proti Dubčekovi se začal roztáčet na plné obrátky. A do tohoto nátlaku se plně zapojila i vojenská rada MNO ČSLA, která se už zcela ztotožnila s názory a závěry maršála Grečka a jejíž stanovisko s návrhy opatření tlumočil výkonnému výboru předsednictva ÚV KSČ ministr Dzúr. Další vývoj:
- Výsledkem jednání předsednictva ÚV KSČ, vedeného mj. i pod tímto tlakem, k němuž se pochopitelně připojili i domácí konzervativci, bylo přijetí Prohlášení předsednictva ÚV KSČ, v němž se sice Dubčekovi podařilo ještě odmítnout sovětské závěry o organizované kontrarevoluci v Československu, avšak plně akceptovalo požadavky Moskvy. Téhož dne, 2. dubna, přijala obdobné prohlášení i čs. vláda, konkretizující prohlášení předsednictva ÚV KSČ. Rozhodováním o řešení krizových situací - včetně použití armády - byl pověřen triumvirát: předseda vlády O. Černík, ministr národní obrany generál M. Dzúr a ministr vnitra J. Pelnář. A. Dubček byl tímto usnesením zbaven možnosti rozhodovat o řešení obdobných krizových situací.
- Ve stejný den - 2. dubna - při jednání maršála Grečka s prezidentem Svobodou, Černíkem a Dubčekem, za účasti zplnomocněnce V. Semjonova, velvyslance Červoněnka, velitele Střední skupiny sovětských vojsk generála Majorova a ministra Dzúra, maršál Grečko ostře napadl Dubčeka, že v noci z 28. na 29. března nedovolil proti demonstrantům použít čs. armádu. V dalším jednání ho pak ignoroval, zcela podle režie Brežněva na jeho odstranění.
- V následujících dnech vedl Grečko, Semjonov, Červoněnko i Majorov celou sérii rozhovorů se Svobodou, Husákem, Štrougalem a dalšími představiteli Československa, mj. i o nahrazení Dubčeka Husákem.
- V osobním jednání Semjonova s Dubčekem, 7. a 11. dubna, dal Semjonov Dubčekovi zřetelně najevo, že Moskva mu již nedůvěřuje a zostří-li se situace, "přijme opatření".
- 12. dubna rozhlas oznámil zahájení přesunu sovětských jednotek z NDR do Československa. Přes Děčín se již téhož dne přesunovaly první transporty vojsk s technikou a byly vyloženy v Mělníku, v Ústí nad Labem a v Jaroměři.
Mezitím se v Jihlavě 4. dubna upálil člen okresního výboru KSČ a delegát 14. sjezdu Evžen Plocek na protest "proti zotročení země..."
V takové atmosféře obrovského nátlaku - aspoň telegraficky naznačené, kdy konzervativci prosazovali urychlené svolání pléna ÚV KSČ s cílem zlikvidovat zbytek Dubčekova reformního vedení, se A. Dubček rozhodl 12. dubna 1969 na svou funkci rezignovat.
Zasedání ÚV KSČ bylo svoláno na 17. dubna. Do zajištění jeho bezpečnosti byla zapojena čs. armáda i StB. Velice aktivní roli přitom sehrál i prezident Svoboda. Když ho A. Dubček varoval před nominací G. Husáka na post prvního tajemníka ÚV KSČ pro jeho charakterové vlastnosti, Svoboda mu odpověděl: "Proboha, Sašo, musím ti něco říct. Vždyť já jsem již Grečkovi slíbil, že budeš rezignovat."
Později, v rozhovoru s J. Kádárem, se Svoboda chlubil, jak těsně před zasedáním, v důvěrném jednání skupiny konzervativců a tzv. realistů v prezidentském domečku, kategoricky odmítl návrh Štrougala na nominaci O. Černíka na post prvního tajemníka a prosadil nominaci přítomného G, Husáka. Ten totiž právě jednal v Užhorodě s Leonidem Brežněvem, kam byl tajně dopraven letadlem z Milovic a odtud se vrátil s jeho požehnáním. Svědectví o tom podal velvyslanec Červoněnko, který tuto přepravu zařizoval. A podle jeho svědectví v interview s maďarským historikem M. Kúnou, byl to prezident Svoboda, kdo prosadil, aby se jednání ÚV KSČ konalo na Hradě, kde dal odpojit všechny telefonní linky, aby reformisté a pracovníci sdělovacích prostředků neměli možnost informovat o průběhu jednání veřejnost a rovněž prosadil, aby se jednalo jen o kádrových otázkách - tj. o nahrazení Dubčeka Husákem.
Když byly telefonní linky opět zapojeny, G. Husák mluvil již na zasedání ÚV KSČ jako nový první tajemník. A jeho nástupem do funkce 17. 4. 1969 byla zahájena závěrečná etapa normalizace podle představ L. Brežněva a definitivní likvidace reformního pokusu o vybudování socialismu s "lidskou tváří".
První výročí intervence...
Nástup Husáka do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ tedy znamenal počátek závěrečné etapy normalizace podle představ a plánů Brežněva, postupný návrat do situace daleko před leden 1968. Bylo započato dvacetileté období politické, hospodářské, kulturní I mravní devastace Československa. Jestliže se část reformistů zpočátku utěšovala, že volba Husáka znamená přece jen menší zlo, byla záhy vyvedena z omylu. Neboť současně s volbou Husáka došlo i k plné "rehabilitaci" srpnových vlastizrádců a kolaborantů V. Biľaka, D. Koldera, E. Riga, O. Švestky, A. Kapka, J. Lenárta, A. Indry, M. Jakeše a dalších. Biľak byl dokonce zvolen do Husákova předsednictva ÚV KSČ. Tato skupina a její stoupenci spolu s novotnovskými starokonzervativci vytvořila silnou nátlakovou skupinu, která ve své vítězné a mstivé euforii naléhala na Husáka a jeho vedení k přijímání stále razantnějších opatření proti reformistům a k definitivní likvidaci reformního hnutí. Razantnějším než sám Husák zamýšlel. A Kreml toho velice chytře a dovedně využíval...
Několik týdnů po nástupu Husáka se ještě sporadicky ozývaly protesty proti potlačování reformního hnutí a proti postupu Husáka. Uskutečnila se i řada plánovaných akcí reformního charakteru. Pokračovaly rehabilitace. Byly ustavovány nové profesní organizace, jako např. Svaz českých výtvarných umělců, Svaz českých spisovatelů, Slovenská zemědělská akademie. Pokračovala volba podnikových rad pracujících i mnoho dalších akcí.
Skutečností však zůstává, že ne tyto akce charakterizovaly tehdejší situaci. Bylo to zahájení masového odvolávání či výměny proreformních funkcionářů stranických, státních i společenských organizací a orgánů za poslušnější představitele Husákovy víry, a to na všech stupních. Došlo k masovému odvolávání a výměně šéfredaktorů a redaktorů deníků a časopisů. Řada časopisů, jako Listy, Reportér, Studentské listy, My 69, Svět v obrazech, Plamen a další byla zastavena. Byla zesílena cenzura. Byla zahájena různá disciplinární řízení a "pohovory". Jako např. se signatáři prohlášení "Dva tisíce slov". Desítky mladých lidí byly zatčeny za strhávání a ničení sovětských praporů ve dnech květnových oslav vítězství nad fašistickým Německem. Začínaly první "prověrky" a čistky i vylučování z řad členů ÚV KSČ a z KSČ vůbec.
Na květnovém plénu ÚV KSČ (29.-30. 5.) byla přijata nová Husákova politická linie, tzv. Realizační směrnice květnového pléna. Tato směrnice, přes verbální přihlášení se k setrvání na reformní linii, byla jednoznačně protireformní a protidemokratická. Na tomto plénu byla z ÚV KSČ vyloučena první skupina vedoucích reformistů: Fr. Kriegel, Fr. Vodsloň, V. Slavík, J. Špaček, O. Šik, K. Kosík, F. Pavlíček a K. Pavlištík, a F. Kriegel byl vyloučen z řad KSČ. Na A. Dubčeka si zatím Husákovo vedení netrouflo a Dubček byl zvolen za předsedu Federálního shromáždění, kde se ocitl ve společnosti J. Smrkovského jako svého místopředsedy a předsedy Sněmovny lidu. Avšak jejich možnost zasahovat pozitivně do vývoje společnosti byla již omezena na minimum. Neboť poté, co Husák soustředil veškeré rozhodování do svých rukou, resp. do svého sekretariátu, Federální shromáždění se okamžitě opět stalo jen jakousi převodovou pákou pro plnění příkazů strany.
Změnu situace po nástupu Husáka zvlášť výstižně charakterizovala první oficiální návštěva vedoucích představitelů KSČ a ČSSR G. Husáka, L. Štrougala, Š. Sádovského a M. Dzúra na velitelství Střední skupiny sovětských vojsk v Milovicích u příležitosti květnových oslav. Husákovo vedení tak chtě nechtě založilo tradici, kterou ve svých opožděných pamětech on sám charakterizoval takto: "Sovietská armáda na našom území mala v rukách obravskú silu. Kontralovala aj našu armádu a Bezpečnost. Jej prvý velitel (generál Majorov) si pozýval do Milovic krajských a okresných tajomníkov KSČ. Mnohí k nemu chodili pravidelnejšie a častejšie než na ústredný výbor strany. Bola to okupačná armáda, ktorá si cez svoje tykadlá budovala aj politické pozície. Ovplyvňovala aj velké štáby ludí, ktorý systematicky pracovali na roznych analyzách vývoja u nás po Januári 1968, až to dotiahli k previerkám a Poučeniu. Malo to pomoct ospravedlnit vstup vojsk a verifikovat režim, ktorý utvárali a upevňovali.“ (To jsou vskutku výstižně pokrytecká slova o jiných, kteří naplňovali jeho politiku...) Součástí tohoto úsilí velení Střední skupiny sovětských vojsk, Moskvy i Husákova vedení bylo proměnit čs. armádu v poslušný nástroj na potlačování odporu československého lidu. K tomu měla sloužit i série společných cvičení, při nichž byla obnovována československo-sovětská "družba" ve zbrani.
V této souvislosti nelze nereagovat na tvrzení Viléma Prečana, že k tomu, aby KSČ zvládla normalizaci a návrat do situace před leden 1968 (Proměny pražského jara 1968, str. 33), "nebylo ... zapotřebí ani jediného sovětského komisaře". Toto tvrzení svědčí buď o neznalosti elementárních faktů a dostupných dokumentů, nebo o jejich hrubé Ignoranci. Neboť obecně známá fakta a prameny nezvratně dokazují, že intervenční armáda, či Střední skupina sovětských vojsk v Československu, svojí přítomností a posrpnovou aktivitou plnila roli ne jednoho, ale tisíců "sovětských komisařů" při prosazování brežněvovského pojetí normalizace. Lze tudíž plně souhlasit s názorem profesora M. Reimana (Literární noviny č. 27 z 8. 7. 1998), že spíše než kritiku a odsuzování si Dubček zaslouží ocenění, jak i za této situace projevil pozoruhodnou houževnatost v odporu proti sovětskému tlaku a v odmítání jít cestou vnucované "normalizace".
Jestliže před srpnem 1968 a také dlouhé měsíce po srpnové intervenci drtivá většina obyvatel Československa jednoznačně stála na pozicích reformního hnutí, pak po nástupu Husáka do vedení KSČ a státu se stala základním rysem vývoje čs. společnosti její diferenciace: od pravověrných probrežněvovských internacionalistů a novotnovských starokonzervativců přes stoupence Husákových a Štrougalových "realistů" až po vytrvalé stoupence reformního hnutí.
A mezi nimi rozhodující část váhavých, pro niž se základním kritériem jednání stalo zachování existenčních podmínek. Nejvýraznějším projevem této diferenciace bylo "Slovo do vlastních řad" ze 17. května, pod které se v krátké době svými podpisy přihlásilo na 350 novinářů k normalizační politice Husáka.
* * *
Za situace - jak byla na předchozích stránkách v hrubých rysech načrtnuta - se blížilo první výročí srpnové intervence. A s ním rostly obavy Husákova vedení i Kremlu z očekávaných demonstrací a odporu lidu Československa, jak jej signalizoval rostoucí počet různých letáků a projevů odporu proti Husákově politice. 24. června proběhla patnáctiminutová stávka 3 000 pracovníků ČKD na protest proti rozpuštění Svazu vysokoškolského studentstva. Aktiv komunistů ČSAV 26. června odmítl výsledky dubnového a květnového plenárního zasedání ÚV KSČ jako anulování polednové politiky... Jestliže se ale Husákovo vedení i Moskva do poloviny června poněkud mírnily s ohledem na připravovanou mezinárodní poradu 75 komunistických stran v Moskvě (5.-17. 6.), pak po jejím skončení se proces normalizace i přípravy na potlačení očekávaných srpnových demonstrací rozeběhly na plné obrátky. Černíkovo předsednictvo vlády vytvořilo již16. července orgán pro řízení příprav k jejich potlačení ve složení: předseda vlády O. Černík, ministr vnitra J. Pelnář, ministr národní obrany M. Dzúr a předseda výboru pro tisk a informace J. Havelka. Jeho tajemníkem byl jmenován generál A. Gross. V čs. armádě, Bezpečnosti a v Lidových milicích probíhal výběr spolehlivých lidí a jednotek: jejich intenzivní výcvik a zajištění, včetně objednávek speciálních technických a chemických prostředků z Polska.
Na zasedání vojenské rady Střední skupiny sovětských vojsk (SSSV) 18. července představitel ministerstva národní obrany podrobně informoval velení této skupiny o přípravách čs. armády na očekávané akce. Pozorně vyslechl nejen souhlas s připravovanými akcemi, ale i jeho četná doporučení a požadavky. SSSV se srpnových akcí neměla zúčastnit. V plánech Moskvy měla v dané situaci sloužit jako záloha pro likvidaci jakékoliv možné "recidivy" Pražského jara. V těchto dnech velení čs. armády, Bezpečnosti a Lidových milicí vypracovávaly podrobné plány podle pokynů řídícího orgánu - ve vzájemné součinnosti. 23. července tyto plány schválilo Černíkovo předsednictvo vlády. A 24. července projednalo předsednictvo ÚV KSČ a schválilo všechny dokumenty stranických a státních orgánů a společenských organizací k prvnímu výročí okupace Československa. Nebot' Husák chtěl přesvědčit sebe, Moskvu i celý svět, že jeho režim je legitimní a má podporu lidu.
Příprava ozbrojených sil i všech stranických, státních a společenských rezortů, zapojených do těchto plánů, byla koncipována jako pro eventuální případ občanské války. A počty ozbrojených sil, zapojených do těchto příprav, se ze dne na den zvyšovaly. I když řídící složkou těchto příprav byly orgány Bezpečnosti, hlavní ozbrojenou sílu představovaly jednotky čs. armády v počtu téměř 20 tisíc mužů, 310 tanků, 2 309 aut a 200 obrněných transportérů. Počet členů Lidových milicí, zapojených do různých akcí, přesáhl číslo 24 tisíc. 2. srpna odjeli G. Husák, L. Svoboda a A. lndra na setkání s představiteli varšavské pětky na Krym. Není pochyb o tom, že předmětem jednání ve dnech 2.-10. 8. byla i situace v ČSSR a příprava na srpnové výročí. A aby se opravdu na nic nezapomnělo, přijela tyto přípravy zkontrolovat již 6. srpna početná skupina sovětské generality v čele s náčelníkem Hlavní politické správy Sovětské armády generálem Jepiševem. Zdržela se v Československu až do 22. srpna. Navštívila všechna vyšší velitelství čs. armády. Jednala se všemi vedoucími představiteli KSČ i státu. Nejspíš z jejich podnětu O. Černík ještě 12. srpna upřesňoval a posiloval všechny plány na zajištění "klidu, veřejného pořádku a bezpečnosti" ve dnech prvního výročí intervence a okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Dnes je již zřejmé, že zatímco Husákovo normalizační stranické, státní vedení zmobilizovalo mohutné a dokonale organizované síly k potlačení očekávaného odporu, příprava na srpnová protinormalizační a protiokupantská vystoupení probíhala živelně a nekoordinovaně. Byla záležitostí jednotlivců či malých izolovaných skupin a různých organizací, i když je pravda, že jejich počet s blížícím se datem prudce vzrůstal. Je to zřejmé i z narůstajícího počtu různých letáků, prohlášení, rezolucí, výzev a pokynů, jak se chovat v srpnových dnech: pasivní rezistence, bojkot veřejné dopravy, kulturních podniků, zastavení práce atd. Narůstal počet rezolucí a dopisů, adresovaných OSN, žádajících odchod sovětských vojsk a svobodné volby pod dohledem OSN. Takových rezolucí a dopisů bylo bezpečnostními orgány zaregistrováno na 880 a letáků jen za období od 1. do 21. srpna na 4 000 exemplářů 128 druhů.
V posledních dnech před srpnovým výročím intervence vystupňovali normalizátoři svoji aktivitu. Jejich masmédia přinášela denně projevy Husáka, Černíka, Svobody, Štrougala, Pillera, Dzúra a dalších z různých porad a aktivů. Různými apely, výzvami, prosbami, ale i hrozbami se za každou cenu snažili "udržet klid". G. Husák ještě 19. srpna na celostátním aktivu komunistů ve Sjezdovém paláci v Praze mj. řekl: "Propaganda o naší dnešní okupaci atd., je drzý výmysl a podvod, zaměřený na dezinformaci našich lidí... Orgány státní moci v tomto státě dostaly pokyny, aby energicky a tvrdě zakročily proti nepřátelským a rozvratným akcím... Divoký západ si z našeho státu dělat už nenecháme..."
G. Husák pamatoval na všechno. Proto již koncem července 1969 důrazně "doporučil" Dubčekovi i Smrkovskému, aby se nezdržovali v Praze, což oba akceptovali. A to i proto, že parlament, který již opět ztratil svou původní funkci a byl z rozhodování o životě čs. společnosti fakticky vyřazen, měl prázdniny. Z toho je také zřejmé, že tvrzení různých kritiků, jako by Dubček rozhodoval o nasazení ozbrojených sil a transportérů proti demonstrantům (jak to například tvrdil P. Pithart v LN z 21. 8. 1999) je buď vědomá, nebo amatérsky a nezodpovědně manipulující nepravda. Je to jeden ze závažných příkladů, kdy se mění fakta o A. Dubčekovi, kdy se zamlžuje či dokonce záměrně zatajuje skutečnost.
Když G. Husák začal uvažovat o přípravách na první výročí srpnové intervence na poradě se štábem LM 10. července - jako první tajemník ÚV KSČ a také hlavní velitel milicí - mj. prohlásil: "...stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo co stálo." A skutečně. Veškeré přípravy stranických a státních orgánů a hlavně průběh srpnových událostí ve dnech 18.-22. srpna jasně ukázaly, že Husák nemluvil do větru a že je odhodlán ke všemu, včetně krveprolití.
Masivním mocenskopolitickým nátlakem a hrozbami se jeho vedení přece jen podařilo značnou část obyvatelstva, občanské společnosti zastrašit natolik, aby se uchýlily pouze k pasivní rezistenci. A tak se spontánní, živelné a nekoordinované stávky a demonstrace většího rozsahu, převážně mladých lidí, omezily jen na větší města. Především v českých zemích, zvláště na Prahu, Brno, Liberec, České Budějovice, Ústí n. Labem, Havířov, Karlovy Vary. Na Slovensku to byla Bratislava. Jinak zde byl relativní klid. V menším rozsahu a méně bouřlivě proběhly demonstrace i v dalších českých městech, jako byla Ostrava, Opava, Vsetín, Olomouc, Jihlava, Pardubice, PIzeň a další.
Pochopitelně, že nejrozsáhlejší a nejprudší demonstrace probíhaly v Praze. V menším rozsahu proběhly na Václavském náměstí již 18. a 19. srpna. "Pořádkové" síly je však stačily poměrně snadno rozehnat pomocí obušků, slzného plynu i varovnou střelbou do vzduchu. Avšak 20. a 21. srpna se mnohatisícové demonstrace v centru Prahy proměnily v pouliční střetnutí se státní mocí, v odpor proti okupaci a Husákovu režimu. Proti demonstrantům byla nasazena vodní děla, transportéry a další technika. Demonstranti se bránili či útočili dlažebními kostkami, železnými tyčemi, zápalnými láhvemi, stavěli a zapalovali barikády, demolovali policejní auta či vodní děla a došlo i k demolování výloh. V naprosto ojedinělých případech i k drancování. Dosud nevíme, zda k tomu nepřispěly provokace Bezpečnosti. Když hrozilo, že se demonstranti na Václavském náměstí spojí s přicházejícími dělníky z Vysočan, nebo když hrozilo nebezpečí obklíčení "pořádkových sil" demonstranty, Husákův operační štáb dal příkaz nasadit 9. tankový pluk a další jednotky čs. armády.
Obdobně tomu bylo i v Brně.
Jestliže nasazením těžké techniky chtěl Husák zabránit pravděpodobnému krveprolití střelbou do demonstrantů, obětem na životech stejně nezabránil. Střelbou Lidových milicí byli v Praze zabiti tři mladí lidé, v Brně dva. Podle zprávy předsedy vlády O. Černíka a ministra vnitra J. Pelnáře předsednictvu ÚV KSČ z 1. září 1969, bylo v průběhu demonstrací zastřeleno 5 lidí, zraněno 33, z toho 4 těžce. Zadrženo bylo celkem 2 414 osob, převážně (83 %) mladších 25 let. Skutečných obětí - tj. zraněných - bylo zřejmě mnohem více.
Nasazením jednotek čs. armády byl podán touto největší poválečnou akcí důkaz, že ČSLA se proměnila v poslušnou satelitní armádu. A srpnové události 1969 představovaly největší otevřený boj u nás proti Husákově totalitní moci a jejím ozbrojeným silám. Do srpnové akce k takzvanému "zajištění klidu a bezpečnosti" bylo kromě přesně nezjištěných několika tisíc příslušníků SNB a StB nasazeno proti demonstrantům a k plnění různých jiných úkolů skutečně již avizovaných na 20 tisíc vojáků ČSLA, 310 tanků, 2 309 aut a 200 obrněných transportérů, na 24 a půl tisíce příslušníků LM s příslušnou výzbrojí a technikou.
Již v průběhu srpnových demonstrací se Husák rozhodl donutit parlament k legalizaci srpnového teroru, neboť si mj. potřeboval umýt své ruce potřísněné krví demonstrantů. Proto již 22. srpna přijalo předsednictvo ÚV KSČ (za nepřítomnosti Dubčeka) usnesení o přijetí návrhu zákonného opatření č. 99/1969 ,,0 některých přechodných opatřeních, potřebných na upevnění a ochranu veřejného pořádku". Vzápětí byl tento návrh schválen na zasedání předsednictva Černíkovy vlády.
S porušením zásad parlamentního jednání bylo narychlo svoláno zasedání předsednictva parlamentu. Dubček, jako předseda Federálního shromáždění, byl narychlo povolán z domova, ze Sence, a dopraven letecky do Prahy až 22. srpna kolem 16. hodiny. Při jednání předsednictva o tomto návrhu, předloženém Černíkem, souhlasil sice s použitím zákona proti vandalům, ale odmítl nekontrolovatelné pravomoci soudců k odsuzování lidí. Byl jediný, kdo v dané situaci varoval před vytvářením systému umožňujícímu porušování zákona.
Dubček pro tento návrh nehlasoval, ale pod hrubým nátlakem Husáka a dalších, a s vědomím, že jeho přijetí zabránit nemůže, z profesionální povinnosti předsedy FS návrh zákona podepsal. Záhy si uvědomil, že to byla jeho největší chyba. Vždyť mezi nejčastěji provolávaná hesla demonstrantů patřila hesla "Ať žije Dubček, ať žije Smrkovský". Je ovšem neseriózní, jestliže různí kritikové připisují přijetí tohoto zákona pouze Dubčekovi, jako by to nebyla iniciativa Husáka a Černíka a jako by pod tímto zákonem nebyl podepsán i Černík a Svoboda.
Hlasování pro přijetí tohoto zákonného opatření, jež dostalo přezdívku "pendrekový zákon", to bylo zvonění umíráčku nad definitivním koncem pokusu o vybudování demokratického humánního socialismu.
III
AKCE "BŘÍZA" ZAČÍNÁ
(ALEXANDR DUBČEK V "DOBRÉ SPOLEČNOSTI")
Krvavé potlačení demonstrací v srpnu 1969 znamenalo tedy definitivní konec sebemenší naděje na pokračování reformního procesu. Součástí srpnové kampaně Husákova režimu se staly i přímé či nepřímé útoky proti A. Dubčekovi a jeho obviňování z dané situace.
Zatím si Leonid Brežněv pospíšil poděkovat L. Svobodovi a G. Husákovi za "zvládnutí" situace. V telefonickém vzkazu prezidentu Svobodovi z 25. srpna říká: "Výsledek posledních událostí považují sovětští soudruzi za vítězství strany a jejího vedení nad kontrarevolučními silami a pravičáky... Mimořádnou zásluhu na úspěchu mají soudruzi Husák a Svoboda. Projevili rozhodnost a statečnost... Ve školních knihách se bude o nich psát..." Ano, dodávám, píše se a bude se psát. Ale v tomto kontextu ve znamení hanby a pohrdání za zradu zájmů a nadějí našich národů.
Když následující den, 26. srpna 1969, A. Dubček v dopise G. Husákovi protestoval proti útokům a pomluvám na svou adresu - stále ještě oficiálního čs. představitele - a také na adresu reformního hnutí a žádalo zastavení této kampaně, odpovědi se nedočkal. A článek, kterým reagoval na tyto útoky a pomluvy, šéfredaktor Tribuny O. Švestka uveřejnit odmítl. Zatímco euforie antireformních sil ze srpnového "vítězství" byla doprovázena rozvinutím kruté a halasné mstivé kampaně proti "poraženým". V tom vynikala zvláště nám již dobře známá vlastizrádná probrežněvovská skupina kolem V. Biľaka: D. Kolder, A. Indra, O. Švestka, A. Kapek, V. Šalgovič, ale také M. Jakeš, K. Hoffman, J. Piller, B. Chňoupek a další. Hlavní roli v ní hrál Brežněvův chráněnec V. Biľak, zavilý nepřítel A. Dubčeka a jeho spolupracovníků.
4. září, ještě jako předseda Federálního shromáždění, podal Dubček generální prokuratuře trestní oznámení na poslance FS V. Nového podle paragrafu 103 tr. zákona pro trestný čin hanobení republiky a jejího představitele. Šlo o hrubé útoky proti A. Dubčekovi, v nichž ho V. Nový činí odpovědným za mrtvé v srpnových dnech roku 1968. Zamítavou odpověď obdržel A. Dubček až v dopise FMV - správy vyšetřování StB z 20. května 1971...
Jen několik málo týdnů po srpnových událostech r. 1969 rozhodlo Husákovo předsednictvo ÚV KSČ o odvolání A. Dubčeka z funkce předsedy Federálního shromáždění a z funkce člena tohoto předsednictva. Toto rozhodnutí mělo schválit plenární zasedání ÚV KSČ ve dnech 25.-26. 9. 1969. A. Dubček však ani pod touto hrozbou a nátlakem "nešel do kolen", i když na něho již předem L. Svoboda i V. Biľak naléhali, aby zde vystupoval "rozumně". A místo snad očekávané sebekritiky vystoupil s fundovanou a zanícenou obhajobou reformního procesu Pražského jara. Reagoval tak na různá obviňování a na pravou míru uváděl různá nepravdivá nebo tendenční tvrzení, která se objevila v srpnové a posrpnové kampani. A co bylo zvlášť předvídavé, upozorňoval na nutnost věnovat pozornost sektářským tendencím a jejich škodlivosti. Naléhavě varoval před masovými prověrkami a čistkami, které mohou roztočit události, ne nepodobné padesátým létům, "neboť ve svém důsledku mohou nikoliv upevnit, ale snížit vliv strany".
Svým nebojácným vystoupením si A. Dubček vědomě, stejně jako řada jeho přátel, podepsal rozsudek nad svým osudem. Předsednictvo ÚV KSČ "doporučilo proto plénu ÚV KSČ předložit návrh na odvolání soudruha Dubčeka z předsednictva ÚV KSČ a z funkce předsedy Federálního shromáždění".
Zasedání ÚV KSČ v září 1969 bylo posledním místem, kde mohli představitelé reformního procesu vystoupit veřejně se svými názory a tyto názory obhajovat. Následovalo 19 rezignací na členství v ÚV KSČ, 10 členů bylo z ÚV KSČ vyloučeno, 3 členové byli vyloučeni z KSČ. Bylo odvoláno protiintervenční usnesení Dubčekova vedení z noci 21. srpna a intervence varšavské pětky byla překvalifikována na "internacionální pomoc". Dále bylo odvoláno původní stanovisko ke schůzce intervenční pětky v červenci roku 1968 ve Varšavě, zrušena platnost vysočanského sjezdu a mandátů jeho delegátů. Tím vším Husákovo vedení fakticky uvolnilo mj. cestu k čistkám ve straně a společnosti a k represím proti představitelům a stoupencům reformního hnutí. Proti A. Dubčekovi si zatím zřejmě ještě netroufli vystoupit tak razantně jako proti jeho spolupracovníkům.
Vystoupení představitelů reformního vedení, ale zvláště vystoupení A. Dubčeka na zasedání ÚV KSČ v září 1969, vyprovokovalo V. Biľaka k rozsáhlé replice. S vědomím vítěze a s přesvědčením vyvoleného hlasatele pravd poslední instance obviňoval tento chráněnec L. Brežněva všechny ze všech možných hříchů proti "skutečnému" socialismu. Podle něho oni zavinili, že musela přijít vojska k záchraně toho opravdového socialismu. Jeho vystoupení byla snůška polopravd, překrucování skutečnosti i vědomých lží, které byly později dovedeny k "dokonalosti" ve známém "Poučení", jehož se stal duchovním otcem a spoluautorem. "Můj vztah k soudruhu Dubčekovi je úplně čistý. Měl jsem ho velmi rád a ani dnes necítím nějakou zlobu či nenávist... Nikdy jsem před soudruhem Dubčekem nic neskrýval," prohlásil lživě a licoměrně. A já k tomu dodávám: opravdu nic, jen zamlčel takové "maličkosti" jako byly jeho tajné schůzky se sovětskými zpravodajskými orgány a informace, které podával o situaci v Československu a o jeho vedoucích orgánech. Jako byly tajné schůzky s tajemníkem ÚV KS Ukrajiny P. Šelestem, jeho úvahy a plány na zajištění Dubčeka a Svobody na plánovaném 14. sjezdu KSS, či jeho spoluautorství na dopise k pozvání intervenčních vojsk atd. A nesčetná fakta a dokumenty jednoznačně prokazují, že to byla skupina V. Biľaka, v níž hrál jakéhosi "primáše", která měla velký podíl na rozpoutání prověrek v roce 1970. V. Biľak a jeho parta "zdravého jádra", trvale hájená Moskvou, to byla ona tikající časovaná nálož pod křeslem G. Husáka, která ho nutila táhnout politickou káru čs. vedení stále více doleva, možná víc než si zřejmě i on sám původně přál a chtěl.
A. Dubček reagoval na vystoupení V. Biľaka na uvedeném zářijovém zasedání dopisem G. Husákovi z 29. října 1969, v němž uváděl tvrzení V. Biľaka na pravou míru a žádal, aby jeho stanovisko bylo připojeno k protokolu tohoto zasedání, což předsednictvo ÚV KSČ odmítlo. Pro V. Biľaka to bylo podnětem k napsání osobního dopisu A. Dubčekovi ze dne 27. 11. Vyčítá mu v něm, že ho včas neseznámil s obsahem svého dopisu předsednictvu ÚV KSČ a podivuje se nad jeho žádostí o připojení dopisu k protokolu ze zasedání v září. Z dalšího obsahu dopisu je zřejmé, že je psán z pozice vítěze, který se mstí a který neváhá opakovat dřívější denunciantství proti Dubčekovi po návratu z moskevských jednání, když mu řekl, že toho příliš mnoho ví, že to však nepoužije, nebude-li muset! "Ty však, žel, svým vystoupením jsi mě k tomu donutil." Dále pak mu mimo jiné vyčítá, že po návratu z Moskvy se odmítal radit s ním, nebo se Švestkou, Koldrem, Rigem, Kapkem a jinými soudruhy, kteří mu čestně pomáhali... (!?)
V. Bifak vyčítá A Dubčekovi, že se neradil s "čestnými" (vlastizrádci - pozn. B. A), ale dal přednost Smrkovskému, Špačkovi a dalším "nečestným" spolupracovníkům! "Tvoje hlavní starost byla přesvědčit mě, abych se vzdal členství v předsednictvu (po srpnu 1968 B. A). Tvými hlavními poradci i poté zůstali ne ti, co ti pomáhali a chtěli pomáhat, ale největší pravičáci."
A Dubček delší dobu váhal, zda má na tento dopis Biľakovi odpovědět. Než se k tomu odhodlal, musel řešit řadu naléhavějších problémů. Především svou další budoucnost, své zaměstnání.
Po odchodu z Prahy do Bratislavy k rodině několik dnů odpočíval, věnoval se údržbě domu, v němž jeho rodina bydlela, a vyčkával. Teprve v polovině října 1969 byl povolán do Prahy - k tajemníkovi ÚV KSČ pro zahraniční styky V. Biľakovi. A ten, s nemalou škodolibostí, nabídl Dubčekovi místo velvyslance v Ghaně, podle rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ. Tuto nabídku Dubček odmítl a odjel domů. V atmosféře vzrůstajících útoků proti své osobě, nástupu konzervativců a vážného onemocnění své manželky Anny, napsal předsednictvu ÚV KSČ protestní dopis proti těmto útokům a žádal, aby s ním byli seznámeni všichni členové ÚV KSČ. G. Husák však jeho žádost odmítl a současně mu přikazoval informovat předsednictvo, zda souhlasí se současným politickým kursem strany.
A Dubček ve svých pamětech uvádí, že jediným důvodem, proč nakonec přijal Biľakovu změněnou nabídku na místo velvyslance v Turecku, byla jeho manželka, pro niž odjezd za hranice představoval únik z dané atmosféry kolem jejich rodiny.
Po několikadenním nezbytném školení na ministerstvu zahraničních věcí bylo 15. prosince 1969 veřejně oznámeno Dubčekovo jmenování velvyslancem v Turecku. Ale ani toto rozhodnutí nebylo bez podmínek a komplikací. V. Biľak v rozhovoru s A Dubčekem mu 7. ledna 1970 tlumočil požadavek předsednictva ÚV KSČ, aby se dřív, než odletí do Turecka, vzdal členství v ÚV KSČ. Dubček to v dopise z 8. ledna Biľakovi odmítl. O týden později, 15. ledna 1970, s ním o stejném požadavku jednala tříčlenná delegace: V. Biľak, J. Piller a L. Štrougal s tím, že nebude-li souhlasit, stejně ho plénum vyloučí. V rozsáhlém dopise G. Husákovi Dubček zdůvodnil svůj nesouhlas s požadavkem vzdát se členství v ÚV KSČ. Jednak tím, že neviděl žádný důvod k takovému kroku, a jednak obavou z pokračování kampaně proti němu a ze ztráty možností se proti ní bránit, a také tím, že se podřídil usnesení předsednictva pracovat mimo území ČSSR. Vyslovil ale i podezření, zda toto jeho zařazení nemá být využito k jeho další diskreditaci. V další části dopisu vyslovil velké znepokojení nad růstem revanšistických tendencí ve straně a narůstajícím sektářstvím. Žádal o konečné rozhodnutí o nástupu do funkce, neboť po nástupní audienci u tureckého velvyslance v Praze (podle protokolu) bylo datum nástupu, stanovené MZV na 18. ledna, opět odloženo. Nakonec v závěru dopisu vyslovil souhlas, "aby bylo oznámeno plénu ÚV KSČ, že jsem se na návrh PÚV vzdal členství v ÚV KSČ". A dříve, než nasedl do letadla směřujícího do Ankary, někdy koncem ledna 1970 (a nikoliv 16. ledna jak uvádí ve svých pamětech), stačil ještě napsat rozsáhlou odpověď V. Biľakovi na jeho dopis z 27. listopadu. V tomto dopise A. Dubček bod za bodem vyvrací různá Biľakova obvinění vůči němu ze špatné politiky. Konkrétně vyjmenovává, kdo byl za který úkol zodpovědný a jak jej splnil, či spíše nesplnili Kolder, Indra, Štrougal, Chňoupek, Biľak a další.
Bylo by zajímavé zeptat se ještě dnes "nevinného" V. Biľaka, jak se cítil, když četl Dubčekovu úvahu: "Po 21. srpnu zůstává stále otevřena otázka, jaké informace o vedení strany a státu a o našem postupu dostávali spojenci a zda někteří soudruzi a možná i část vedení strany nepracovala na jiném postupu, který se podstatně lišil od stanoveného postupu pléna a předsednictva ÚV KSČ. To ve svých důsledcích mělo za následek zásah pěti zemí Varšavské smlouvy. Přitom některé kroky ministerstva vnitra (Šalgovič) svědčí o tom, že se obešla i hlava státu - prezident. Někteří soudruzi dokonce tvrdili, že jím byly známé kroky související s 21. srpnem a že na nich aktivně spolupracovali. "
Obdobně jako v dopise Husákovi varuje před některými tendencemi v politickém vývoji, připomínajícími padesátá léta: "Padesátá léta, to nejsou jenom politické procesy. Je to i zasetí a postupné rozvíjení psychózy strachu, nedůvěry, podezírání... Nejvíc ze všeho mne znepokojuje, že se nepozorovaně oživuje a uvádí do praxe teorie hledání nepřítele uvnitř strany. To vede i k umělé konstrukci nepřítele uvnitř strany a hlavní nápor se soustřeďuje zvláště na členy strany." V závěru dopisu ho opakovaně vyzývá, aby se neoháněl přátelstvím k němu a nezneužíval slovo přítel a spolupracovník.
Když A. Dubček psal tento dopis, neměl zřejmě ani tušení, co všechno V. Biľak o něm doslova "natáral", napovídal nesmyslů, na zasedání Krajského výboru KSS v Košicích 8. ledna 1970. Kromě jiných pomluv a lží zde vyslovil dokonce takovou nehoráznost, jako by mu Dubček nabídl, že bude v zahraničí získávat zprávy od Američanů - kteří mu důvěřují - a předávat je Rusům. I když nejdříve prohlásil, že to, co jim říká, nelze veřejně publikovat, jako pravá drbna prozradil, že Dubčeka posílají do Turecka, neboť se obávají jeho vlivu na národy, aby ho izolovali, aby z něj národ nemohl udělat mučedníka, aby ho nemuseli postavit před soud. Protože: "Žádný politický proces by této straně nepomohl. Ani vnitřně, ani mezinárodně."
Koncem ledna 1970 konečně odstartovalo poloprázdné letadlo Čs. aerolinií z Ruzyně přímo do Ankary. Během letu se A. Dubček i paní Anna těšili velké a upřímné pozornosti dvou letušek, za niž je zakrátko po návratu čekal vyhazov. Po přistání, již na letišti v Ankaře, se A. Dubčekovi dostalo neobyčejně vřelého přivítání od množství obyvatel. A teprve po hodině, za asistence policie, mohl odjet do rezidence čs. velvyslanectví. Při předávání pověřovacích listin na MZV Turecka byl nad rámec běžných diplomatických zvyků přijat na nejvyšší úrovni, včetně prezidenta Ceodeta Sunaiho.
Během pobytu v Ankaře se Dubčekovi těšili velké pozornosti a přízně tureckých činitelů, ale i obyvatel. Značné pozornosti se "těšil" i v malém kolektivu čs. velvyslanectví. Dubček záhy vycítil, že je sledován, že Husák se mu snaží pobyt v Turecku znepříjemnit. A jeho původní obavy, jak je uvedl v citovaném dopise Husákovi, se změnily ve vážné podezření, že ho chtějí donutit k emigraci. K tomu, aby požádal některou západní zemi o politický azyl. To by byla voda na mlýn husákovské a biľakovské propagandy, aby z něho mohli udělat zrádce.
Skutečně také řada zemí - USA, Kanada, Francie, Austrálie, Švédsko a další - nabízela Dubčekovi pohostinství, což on s díky odmítal, protože byl rozhodnut, že se děj se co děj vrátí do vlasti. Když se z různých zdrojů dověděl, že Husák a spol. mají v úmyslu zabránit mu v návratu, rozhodl se k návratu za každou cenu. Po dohodě s manželkou, za pomoci přátel si obstaral letenku z lstanbulu do Budapešti, odkud je to domů jen pár kilometrů. Počátkem června 1970, v nočních hodinách, opustil nepozorovaně rezidenci, taxíkem dojel na nádraží a vlakem do lstanbulu, kde nasedl do maďarského letadla. Ale Husák, zavčas informován J. Kádárem, vyslal do Budapešti svého emisara Fr. Dvorského, předsrpnového člena ÚV KSS, který Dubčeka dopravil z Budapešti do Prahy.
První informace, kterou se v Praze dověděl, bylo sdělení o jeho vyloučení z KSČ. 24. 6. byl oficiálně odvolán z funkce velvyslance. Zasedání ÚV KSČ 25.-26. 6. 1970 jeho vyloučení potvrdilo a sdělovací prostředky zveřejnily. Tato zpráva se rychle rozšířila do celého světa. Svědčí o tom i reakce jednoho z nejznámějších spisovatelů a historiků Francie, Luise Aragona. V řádcích adresovaných A. Dubčekovi bezprostředně po zveřejnění uvedené zprávy, píše: "Drahý soudruhu Dubčeku, budou Vás moci vyhnat odkudkoliv, ale nikdy Vás nebudou moci vypudit z mého srdce. Aragon. "
První starostí A. Dubčeka po návratu domů bylo zajistit také návrat manželky. Žádost, aby pro ni mohl odjet nejstarší syn, byla zamítnuta. Přesto, za pomoci přátel a pod tlakem zpráv zahraničního tisku o krizové situaci paní Anny, selhal Husákův pokus udělat z ní rukojmí. Řada obyvatel Ankary pak polévala kola auta, které ji odváželo na letiště - na tradiční znamení přátelství - aby se šťastně dostala domů.
Po návratu Dubčeka i jeho manželky do Bratislavy ke svým třem dětem a Dubčekově matce, nastalo pro něj jakési několikaměsíční politické vakuum. V průběhu marného hledání nějakého odpovídajícího zaměstnání v černém řemesle, v němž byl vyučen a v kterém kdysi řadu let pracoval, zjistil, že je obklopen jakousi neviditelnou zdí a všude slyšel zamítavou odpověď. Ukázalo se, že to, co V. Biľak nalhal na zasedání předsednictva KV KSS v Košicích v lednu 1970, pokračuje. Posléze dostal pokyn, aby vyčkal, než bude rozhodnuto o jeho zařazení. Husákovo vedení zatím několikrát jednalo o tom, jak Dubčeka izolovat od veřejnosti.
Počátkem října byl pozván na ÚV KSS k tajemníkovi a členu předsednictva Vačokovi, který mu sdělil, že vedení strany rozhodlo, aby nastoupil do Výzkumného ústavu důchodového zabezpečení jako starší referent. Tuto nabídku ale Dubček odmítl, protože jednak chtěl dělat něco praktického a jednak se obával, že by toto zařazení mohlo být zneužito proti němu. V dopise prvnímu tajemníkovi ÚV KSS a členu předsednictva ÚV KSČ J. Lenártovi z 3. 11. 1970 mu vytkl, že byl postaven před hotovou věc, bez předběžného jednání s ním. Současně mu připomenul, že mu dosud nebylo umožněno slíbené lázeňské léčení, a že podle jednání s tajemníkem Vačokem o jeho léčení musí rozhodnout předsednictvo ÚV KSS, přičemž prý není vhodné, aby jel do Karlových Varů. Stejně tak prý není vhodné, aby si záležitost vyřizoval sám, ať již na ministerstvo zahraničních věcí (MZV) nebo na ministerstvo zdravotnictví (MZ) či jinde. Dále Lenárta informoval o svém odmítnutí požadavku MZV, aby podepsal "dohodu" o rozvázání pracovního poměru k 15. září 1970, neboť mu nebyla sdělena zákonná výpovědní lhůta, aby si mohl sám vyhledat zaměstnání.
V závěru dopisu žádá o vydání pokynu MZ, aby mohl konečně nastoupit léčenÍ. Žádá o souhlas, aby mohl nastoupit do zaměstnání ve své původní profesi a aby mu MZV řádně vyplácelo plat a rodinné přídavky na děti, které jsou mu zadržovány.
A. Dubček se v těchto dnech ocitl ve stejné situaci jako statisíce jeho stoupenců, komunistů i bezpartijních. Tuto skutečnost charakterizoval ve svých pamětech konstatováním, že se ocitl "v dobré společnosti", i když se mu dostalo mimořádné pozornosti bezpečnostních orgánů jako obzvlášť nebezpečnému "kontrarevolucionáři" či "pravicovému oportunistovi".
Byla to doba, kdy jednotlivé frakce a skupiny "vítězů" - husákovští pragmatici či realisté, biľakovští dogmatici a konzervativci, novotnovští ultrakonzervativci i první renegáti reformního vedení atd.,- rozvinuli mezi sebou zápas o prosazení svého pojetí normalizace a konsolidace, své pojetí "Poučení z krizového vývoje", které začali připravovat, a pochopitelně i o svůj podíl na moci. Ale společně prosazovali a prosadili krutou mstu proti představitelům reformního hnutí a jejich stoupencům ve stranických prověrkách a masových čistkách. Celý tento proces byl z pozadí dirigován a urychlován různými emisary a zmocněnci moskevského Kremlu. Několik set tisíc vyloučených a vyškrtnutých komunistů a desetitisíce nestraníků bylo odsouzeno do role neplnoprávných občanů, což bylo zpravidla spojeno nejen se ztrátou zaměstnání a jejich odchodem do kotelen, k lopatám a bagrům, ale i s postihem jejich rodin včetně dětí, které například ani nemohly pokračovat ve studiu... Byla to doba likvidace elity národa ve všech oborech lidské činnosti. Stačilo k tomu málo: nesouhlasit s intervencí varšavské pětky a nebát se to říci nahlas. Byla to doba nástupu "pravověrných" outsiderů ~ kariéristů. Byla to msta amorálních primitivů.
Oficiálním dokumentem, který měl kodifikovat všechna tato opatření, a jakousi biblí normalizační a konsolidační věrouky se stalo "Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnosti po XIII. sjezdu KSČ", schválené plenárním zasedáním ÚV KSČ v prosinci 1971. Základním cílem tohoto "dokumentu" bylo dodat Kremlu, ale také pro vlastní pseudosvědomí Brežněvovských stoupenců, přesvědčivý "důkaz", že v Československu byla doopravdy kontrarevoluce a že tudíž vojenská intervence byla nejen nutná k záchraně opravdového - rozuměj podle představ Kremlu - socialismu, ale dokonce "vyžádaná" tisíci čs. komunistů, případně i nekomunistů. Proto - podle „Poučení" - byli reformní představitelé vylíčeni jako pravicoví oportunisté a zrádci, a naopak vlastizrádci, jako V. Biľak, D. Kolder, A. Indra, O. Švestka, A. Kapek, coby představitelé "zdravého jádra" a skuteční vlastenci. Vojenská intervence a okupace byla překvalifikována na bratrskou internacionální pomoc atd. O mimořádném zájmu Brežněvova vedení na vypracování takového dokumentu svědčí i jednání československého velvyslance B. Chňoupka s tajemníkem ÚV KSSS Katuševem 4. 11. 1970 a Chňoupkova zpráva G. Husákovi. Podle sovětských požadavků neměly formulace "Poučení" v žádném případě vyvolat dojem, že vstup vojsk byl dílem nějaké skupiny spiklenců. Měly zdůraznit odpovědnost Dubčeka a ocenit zásluhy Husáka a Svobody...
Nakonec došlo i na procesy s představiteli rodící se opozice. I když se už nevěšelo a "vítězové" se spokojili s dlouholetým žalářováním odsouzených. Strach z mezinárodního ohlasu a odporu nedovolil Husákovu vedení inscenovat procesy proti vedoucím představitelům reformního hnutí, proti A. Dubčekovi, J. Smrkovskému, Fr. Kriegelovi a dalším. Přesto se v řadách "vítězů" a hlavně v řadách pracovníků ministerstva vnitra objevila touha takové procesy inscenovat. Avšak ani Kreml neměl - z mezinárodních důvodů - zájem na takových procesech.
V atmosféře, jak byla vylíčena, po odmítnutí několika dalších nabídek, se Dubček rozhodl přijmout nabídku, odsouhlasenou vedením strany v Praze i v Bratislavě, nastoupit 1. prosince 1970 jako vedoucí mechanizátor Západoslovenských státních lesů na Lesní správě Krasňany. Při pohovoru s tajemníkem ÚV KSS Vačokem mu bylo přislíbeno, že když nastoupí na toto místo, bude mu umožněno odjet do Prahy, aby si mohl vyřídit formality na MZV, spojené s nástupem na nové pracoviště. Dubček souhlasil a 3. prosince odjel do Prahy vyřídit tyto záležitosti a současně obstarat některé náhradní díly pro podnikové závody. Jeho počáteční uklidnění, že bude mít práci, stálý i když nevelký příjem a hlavně že bude opět mezi lidmi, však vzalo brzy za své.
Představitelé Husákova režimu, zvláště ale jeho bezpečnostní orgány, byli totiž jiného názoru. I když si Dubček záhy vysloužil pověst nejlepšího zásobovače na Slovensku, byl vůči němu zvolen postup jako k nejnebezpečnějšímu nepříteli. Byl vyloučen ze všech společenských organizací, z odborů, ze Slovenského mysliveckého svazu, ba dokonce i ze Slovenského svazu protifašistických bojovníků, ačkoliv byl obecně znám jako ilegální pracovník a partyzán ve SNP. Málo je známá skutečnost, že byl také degradován z podplukovníka na vojína. Součástí degradace Dubčeka jako občana bylo i odebrání loveckých zbraní. V dopise Krajské správě SNB v Bratislavě z 24. 2. 1971 protestuje proti jejich odebrání a dokazuje jeho neodůvodněnost a nezákonnost. Žádá zrušení původního rozhodnutí Městské správy VB z 11. 2. 1971. Marně se však odvolává na svou občanskou bezúhonnost i na skutečnost, že když omezil na minimum své společenské styky a zábavu (kino, divadlo, sport), myslivectví mu zůstalo jako jediný zdroj rozptýlení.
Nezůstalo však jen u těchto forem diskriminace a šikanování. Z dopisu A. Dubčeka ministrovi vnitra ČSSR R. Kaskovi z 8. 12. 1970 se dovídáme, že současně s jeho nástupem do práce byla orgány ministerstva vnitra zahájena akce "Bříza". Trvalý a systematický dozor nad pohybem a životem A. Dubčeka, jeho rodiny a přátel. Dozor, který se později změnil v soustavné šikanování a terorizování. Dubček se stal nejhlídanějším domácím vězněm Husáka.
V dopise Kaskovi popisuje, jak jako zkušený odbojář záhy zjistil, že při své cestě do Prahy, v Praze, při vyřizování svých záležitostí i při obstarávání náhradních dílů ve skladech v Horních Měcholupech, ale také při pochůzkách včetně oběda, byl sledován orgány bezpečnosti. Spolu se svým přítelem, bývalým tajemníkem O. Jarošem, v jehož autě jezdili, je trochu "povodili" po Praze.
A. Dubček dále uvádí, že tento dopis nepíše jako stížnost a dává v úvahu, zda by se jeho kontrola nemohla organizovat nějak kulturněji. Že on se chce věnovat své práci a rodině a že není žádný protisocialistický živel.
Postavení A. Dubčeka v podniku bylo záhy zkomplikováno nástupem nového ředitele - hlídače, který se nerozpakoval mj. kontrolovat a zabavovat jeho poštu.
Teprve 20. května 1971 dostal A. Dubček odpověď Správy vyšetřovnání StB - FMV na své trestní oznámení proti V. Novému ze 4. září 1969. Dověděl se z ní, že z obsahu napadených výroků V. Nového nelze vyvodit závěr, "že jde o výroky, kterými by byl hanoben představitel republiky", a proto byl případ odložen. Na toto rozhodnutí reaguje Dubček dopisem FMV - Správě vyšetřování StB ze dne 13.9. 1971. Trvá na opodstatněnosti svého podání a uvádí, že za Novým kritizovanou činnost masmédií v roce 1968 byl odpovědný B. Chňoupek, který nyní rozpoutal veřejnou kampaň proti němu podle zásady "zloděj křičí, chyťte zloděje", aby sám sebe zachránil.
V jednom ze svých prvních dopisů generální prokuratuře, k němuž připojil kopii dopisu Hlavní správě StB a Inspekci MV SSR, Dubček zaznamenává další z řady případů soustavného sledování orgány StB z té doby. Bylo to někdy v polovině roku 1971, kdy se zúčastnil soutěže zručnosti lesních dělníků na Lesním závodě v Partyzánském. Po skončení soutěže požádal místní pracovníky, zda by mu mohli vystavit účet na jeden špalek, který zůstal po soutěži. Napadlo ho, že by si z něho vyrobil zahradní stůl. Bylo mu však nabídnuto, že mu připraví lepší kus, který by lépe splnil účel. A. Dubček nakreslil potřebný rozměr kulatiny na papír, ale když jej jednomu z dělníků předal, zpozoroval, že ten odešel v doprovodu neznámého člověka, který se tam mezi nimi pohyboval, na záchod, kde, jak později zjistil, mu musel ukázat "záhadný lístek" od Dubčeka. Na slíbený kus kulatiny pak čekal marně a ani se tomu nedivil.
Pro představitele Husákova režimu však byla každá záminka k šikanování vítaným zpestřením. Využili proto i toho, že se A. Dubček nezúčastnil listopadových voleb, které připadly právě na jeho padesáté narozeniny - na 27. 11. 1971. Za tento "zločin" byl donucen se zodpovídat na schůzi ZV ROH 23. 12. 1971 za účasti zástupců vedení podniku a základní organizace KSS. A. Dubček objasnil motiv svého "zločinu" a obhájil se. Odvolal se na Ústavu ČSSR a vysvětlil, že zákon nenařizuje povinnost volit, ale že dává občanovi právo, možnost volit a že už toto by mělo k vysvětlení postačit. Současně však nezakrýval, že nešel volit také v důsledku svého rozladění z toho, že je obviňován z protistranických postojů, z revizionismu, oportunismu, antisovětismu, protiinternacionalismu a z nepřátelství vůči pracujícímu lidu. Že to byl výraz nesouhlasu s tímto obviňováním jeho i jeho rodiny a nesouhlasu s jejich šikanováním. V závěru své obhajoby uvedl: "...27. 11. 1971, tj. v den voleb jsem dovršil 50 let od svého narození a 32 let od vstupu do KSČ. Těžce jsem v této době nesl absolutní trest - vyloučení - i to, že jsem byl předsednictvem ÚV KSČ jako bývalý představitel oficiální politiky strany a státu, její první tajemník, ztotožněn s protistranictvím a nepřátelstvím k lidu a republice. Svůj vztah k socialismu projevuji a nadále budu projevovat ve svědomité práci v nynějším zařazení, abych se tak nadále včleňoval do úsilí pracujících o rozvoj své vlasti."
Účastníci tohoto jednání vzali Dubčekovo vysvětlení na vědomí bez jediného dotazu. Předseda ZV ROH přislíbil, že Dubčekovi bude dána plná podpora v plnění pracovních úkolů. A zástupce komunistů uvedl, že o jeho stanovisku bude informovat základní organizaci KSS.
Krátce po tomto jednání došel A. Dubček k závěru, že nebude dále mlčky snášet aktivity StB kolem své osoby a rodiny a rozhodl se napsat podání proti omezování své svobody bezpečnostními orgány. Toto podání, adresované Ministerstvu vnitra, Hlavní správě StB a Inspekci MV SSR ze dne 6. 1. 1973 odeslal také 2. 3. 1973 Generální prokuratuře SSR, neboť "prokuratura je podle zákona strážcem dodržování socialistické zákonnosti".
To bylo zřejmě jeho první rozsáhlé a na konkrétních faktech založené podání proti orgánům bezpečnosti. Až dosud se totiž domníval, že nemá praktický význam apelovat na představitele bezpečnosti a strany, zvláště ne na krajské orgány, které tato opatření vůči němu a rodině nařizují a uskutečňují. í
"Již téměř čtyři roky žiji v atmosféře těchto opatření," - píše, v úvodu podání. "Možná vánoční a novoroční dny a vstup do nového roku 1973 mne podnítily k tomu, abych opět cosi napsal k činnosti Státní bezpečnosti, zvláště o svých poznatcích a faktech ze sklonku minulého roku - 1972.
Možná mě podnítilo opět psát i to, že i já jsem člověk (což vám asi mnoho neříká) a občan ČSSR, který má svou čest a svědomí, a jestliže chcete slyšet otevřené slovo, člověk, kterého ani vaše dýchání do týlu, stoupání na paty, ani vaše bdělé uši nepřinutí k tomu, aby před vámi klekl na kolena. Budu se snažit, abych toto i nadále duševně vydržel... i když musím také poznamenat, že vaše vytrvalé ,hraní' na mé nervy není bez účinku na můj spánek, zdraví, moji rodinu a její ovzduší, na mou práci mechanizátora Státních lesů, na můj občanský život, který mi ,zaručuje' Ústava ČSSR."
Na následujících stránkách se omezil na výčet a popis řady konkrétních příkladů z poslední doby. Jak byl sledován ve dnech 5.-6. 11. 1972 při zabezpečování práce na Lesním závodě v Bánovcích nad Bebravou. Svým spolupracovníkům nic neprozradil, ale když jeho sledovači přijeli za ním až k horské chatě nad obcí Omastiná, kam ho ostatní pozvali do společnosti, šel motorizovaným sledovačům naproti a na zapískání šli za ním i spolupracovníci. Pochopitelně, sledovači rychle vycouvali po úzké horské cestě. Příští den však jeho sledování pokračovalo v Omastiné, v Bánovcích i v Trenčíně. Jako další příklad uvádí příhodu ze služební cesty na Lesní závod Trenčín 10.-11. listopadu 1972. Uvádí SPZ jednotlivých aut s osádkami sledovačů včetně jedné blondýny, o níž bude ještě řeč. Tentokrát na své sledovače upozornil své příbuzné, které v Trenčíně navštívil. Při návštěvě švagra se mu podařilo "nachytat" právě onu blondýnu. Vyběhli totiž rychle do čtvrtého patra domu a zůstali tiše stát na schodišti. Po chvíli slyšeli opatrné kroky. A když ona blondýna došla opatrně ke čtvrtému patru, Dubček proti ní vystoupil a pozdravil. Ona se prudce obrátila a seběhla dolů na chodník. Mezitím Dubček a jeho příbuzní stačili vyjít na balkon, odkud ji zvali nahoru. Byla viditelně rozčilena, že byla odhalena, ale nereagovala. Obdobných případů, kdy dal Dubček sledovačům najevo, že o nich ví, uvedl v dopise několik. Uvedl řadu případů, kdy si zaznamenal datum, typy automobilů, barvu a čísla tak, jak se při sledování jednotlivé osádky střídaly.
"Po uvedení některých konkrétních faktů chci otevřeně říci, že je to ze strany bezpečnostních orgánů porušování naší socialistické zákonnosti. Proto je dopis stížností i podáním vůči porušovatelům zákona o Sboru národní bezpečnosti, občanských práva Ústavy ČSSR."
V další části dopisu Dubček uvádí, že on má svědomí čisté, ať ho Husákovo vedení obviňuje z čehokoliv. Že se netají názorem, že orgány bezpečnosti mají pro svou činnost "požehnání" shora, což mu nebrání protestovat a nesouhlasit. "To je jediné, co mi na mou aktivní obranu zůstává. Nepatřím mezi zbabělce a ufňukance, za jakého mě označovali. Kdyby bylo zapotřebí, jsem ochoten, budu-li k tomu vyzván, kdykoliv před orgány (i státními) k tomu povolanými se obhajovat."
V závěrečné části svého třináctistránkového podání odmítá různá tvrzení o své nepřátelské, protisocialistické a protilidové činnosti. Potvrzuje své jednoznačné setrvání na pozicích socialismu, ale podle svých představ. Nedělá ze sebe hrdinu, přiznává, že postup bezpečnostních orgánů mu na spánku nepřidává a že ani v práci nemá potřebný klid.
"Víte, já nemám obavu o sebe, nepíše se rok 1950, i když projevy těchto metod se objevují v jiné formě. Mám obavu o lidi, kteří nic netušíce mohou být pro loajální vztah ke mně a mé rodině pracovně nebo jinak postiženy. Proto jsem své styky s lidmi omezil na nejnutnější míru." V závěru konstatuje, že se ale za to nedočkal ohleduplnějšího postupu vůči sobě. Ať si tedy orgány dále odposlouchávají telefon, cenzurují poštu, získávají informace na pracovišti, sledují ho pěšky nebo auty, budují své pozorovatelny a chodí za ním po ulicích, jestliže si myslí, že to přispívá ke konsolidaci. On se však nepokládá za vhodný objekt jejich pozornosti a nedá se vyvést z klidu.
"Já už nemám co ztratit. Nepracoval jsem ve straně pro funkci, postavení a pro peníze. Pracoval jsem ve straně z přesvědčení... Bude-li inspekce MV tuto záležitost šetřit, nechť se na tento dopis dívá jako na protest proti nezákonnosti... Hlavní smysl dopisu je v tom, že je podáním proti porušování socialistické zákonnosti a občanských práv."
Odpověď na tento dopis - podání - však čekal marně. Odpovědí bylo pokračování v šikaně a terorizování jeho i rodiny, jak je to zřejmé z dopisu Federálnímu shromáždění a SNR z 28. 10. 1974, o němž bude řeč v kapitole následující. V této kapitole zaznamenávám ještě skutečnost, že došlo k prvnímu písemnému projevu A. Dubčeka, který byl zveřejněn v zahraničí. Byl jím kondolenční dopis k úmrtí jeho nejbližšího spolupracovníka Josefa Smrkovského, adresovaný paní Katrin Smrkovské. Byl zveřejněn v Pelikánových římských Listech č. 2 z května r. 1974.
A. Dubček a J. Smrkovský byly nesporně dvě vůdčí postavy Pražského jara a nejdůvěrnější spolupracovníci a přátelé. Jejich cesty se však po srpnu 1969 - nikoliv jejich vinou - rozešly. Do povědomí vznikající socialistické opozice se J. Smrkovský zapsal především dvěma veřejnými projevy. Svědectvím k roku 1968, zveřejněným v italském týdeníku "Giorni-Vie nuove" v září 1971, a ve zvláštním čísle zářijových Listů r. 1971, posléze také v Listech č. 2 z 2.3. 1975. Dále i dopisem L. Brežněvovi z 25. 7. 1973. J. Smrkovský v tomto dopise velmi podrobně popsal situaci v Československu, zejména represe proti bývalým členům KSČ, a důsledky normalizace pro další vývoj v zemi. Vyzval v něm k řešení československé otázky a SSSR k iniciativě v této věci, což by dobře zapůsobilo v široké české a slovenské veřejnosti a pomohlo by k obnově neformálních přátelských vztahů mezi ČSSR a SSSR. Uvedl, že pozitivní důsledky takového kroku by byly zřejmé.
Méně je ovšem známo, že dopis J. Smrkovského L. Brežněvovi byl doprovázen dopisem generálnímu tajemníkovi KS Itálie E. Berlinguerovi se žádostí o zprostředkování či předání dopisu Brežněvovi. Kopie tohoto dopisu z 25. 7. 1973 se zachovala i v korespondenci A. Dubčeka.
Své svědectví se Smrkovský rozhodl zveřejnit jednak jako reakci na biľakovsko-husákovský výklad Pražského jara v "Poučení z krizového vývoje..." a jednak jako již nemocný člověk považoval za nutné zanechat svědectví o době a událostech. A pokud šlo o dopis Brežněvovi, došel pozorováním a vlastním hodnocením mezinárodněpoIitické situace a různých změn v Brežněvově vedení i ve vedení v zemích varšavské pětky k závěru, že je možné hledat cesty ke zmírnění vnitropolitického napětí. Vážná nemoc ho však udolala a krátce před dovršením 63. roku svého života, 14. ledna 1974, zemřel.
Husákův režim se všemožně snažil o to, aby se veřejnost o úmrtí J. Smrkovského nedověděla, orgány Bezpečnosti se postaraly o znesnadnění účasti jeho přátel a stoupenců na pohřbu. Příjezdová silnice ke krematoriu v Motole byla náhle zneprůchodněna fingovanou opravou. Autobusy a tramvaje končily své trasy o několik zastávek dříve a okolí krematoria bylo doslova obsypáno příslušníky VB a StB s fotoaparáty a kamerami. Připravena byla také vodní děla... Přesto se obřadu zúčastnilo na 1 500 lidí, přátel a příznivců, kteří se o pohřbu dověděli většinou ústním podáním.
A. Dubček se pohřbu nemohl zúčastnit, protože telegram, obsahující informace o pohřbu, mu byl po příslušné "kontrole" doručen až v hodinách konání pohřbu 18. 1. 1974. Proto okamžitě sedl ke stolu a napsal paní Katrin Smrkovské kondolenční dopis, který jí však odevzdal osobně po příjezdu do Prahy příštího dne. Vysoce v něm ocenil roli J. Smrkovského v národně osvobozeneckém protifašistickém boji v letech druhé světové války i po ní, jako představitele dělnické třídy a také v reformním hnutí v roce 1968 jako uznávaného tribuna lidu. Tvrdě kritizoval zradu G. Husáka na lidech a ideálech Pražského jara, zvláště na J. Smrkovském, za jeho vyloučeni ze strany a obvinění z nepřátelství vůči straně, lidu a republice. Kategoricky obhajoval ideály Pražského jara a úsilí o jejich realizaci. A stejně kategoricky kritizoval současné vedení i situaci ve straně, v níž vedoucí role ve společnosti byla prosazována nikoliv přesvědčivostí programu, ale "komandováním, psychózou vynucené poslušnosti."
Tento dopis, dopravený do Itálie jedním z příbuzných J. Smrkovského, pravděpodobně architektem Macháněm, zveřejněný italským týdeníkem "Giorno- Vie Nuove" 13. 3. 1974, se stal významným politickým dokumentem a politickou událostí. Ne snad ani tím, že rozsáhlé výňatky z něj uveřejnily všechny přední italské deníky včetně "L' Unitá" či přední světové noviny jako "Le Monde" či "New York Herald Tribune", ale především jeho obsahem a faktem, že ani po pětiletém šikanování a policejním teroru nepodlehl Dubček nátlaku a místo sebekritiky obhajuje socialistický charakter Pražského jara. Ačkoliv o tom výslovně nemluvil, odhalil škodlivost teorie o Husákovi jako o "menším zlu". A zřejmě také, obdobně jako J. Smrkovský, předpokládal, že sovětské vedení v dané mezinárodní situaci bude mít zájem na uklidnění situace, proto neútočil jednoznačněji proti intervenci a perzekuci. Svým vystoupením naznačil, že na změnu situace k lepšímu nelze čekat se založenýma rukama. A poslední věta komentátora, že "vše nasvědčuje, že A. Dubček neřekl ještě své poslední slovo", byla doslova prorocká.
V korespondenci A. Dubčeka - v pozůstalosti O. Jaroše - se dochovaly i fotokopie dvou dopisů Katrin Smrkovské prezidentu Svobodovi. Svědčí o tom, že Husákův režim a jeho orgány StB se vuči Smrkovskému i po jeho smrti chovaly a s jeho pozůstatky zacházely jako kanibalové. Nejen že bránily Katrin Smrkovské v řádném uložení urny s popelem na hřbitově, ale po jejím uložení do hrobu bez náhrobku urnu vyjmuly, aby pak paní Smrkovské oznámily, že byla 2. března nalezena na toaletě vlakové soupravy v Českých Velenicích. K tomu byla vymyšlena legenda, že ji zřejmě chtěl některý z přátel Smrkovského převézt do Rakouska, aby ji tam slavnostně pohřbil. Poté bylo opět rodině bráněno v uložení urny na hřbitově a doporučeno (příslušníky StB), aby si ji vzala domů. Katrin Smrkovská se od prezidenta Svobody odpovědi nedočkala. To vysvětluje i skutečnost, že na složce s dopisy je poznámka nějakého úředníka či pracovníka prezidentské kanceláře s nečitelným podpisem: "nereagovat a založit ad acta". Z další poznámky, sdělení od "s. Pudláka", vyplývá, že do sekretariátu prezidenta republiky došly dopisy k založení 23. 9. 1974 a při tom konstatováno: "V sekretariátu PR neprotokolováno! bez č. j."
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 385. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, listopad 2011.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz