Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989
(Soupeři či partneři?)
V.
VIII.
Alexander Dubček, první muž a charismatická osobnost reformního procesu Pražského jara 1968, byl po návratu z triumfálního pobytu v Itálii v listopadu 1988 - kde mu byl na nejstarší evropské univerzitě v Bologni za jeho politickou aktivitu, obranu Pražského jara a lidských práv, udělen čestný titul Doktor honoris causa - okamžitě postaven pod přísnou kontrolu orgánů StB. A když vzápětí po jeho návratu přijel do Československa na oficiální návštěvu francouzský prezident Francois Mitterrand, bylo tomuto hostu umožněno setkání s českými disidenty. V. Havlem, J. Dienstbierem, M. Hájkem a dalšími, ale současně byl čs. vedením požádán, aby nevyžadoval setkání s A. Dubčekem. Francois Mitterrand sice žádosti prezidenta G. Husáka a prvního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše vyhověl, ale v rozhovoru s G. Husákem neopomenul zdůraznit: „Jeho jméno, protože se zúčastnil událostí v roce 1968, má u nás ohromný zvuk". A zřejmě proto také na jeho popud, či alespoň s jeho souhlasem, navštívila skupina novinářů z jeho doprovodu A. Dubčeka, který jim poskytl - a to před zraky estébáků - rozsáhlé interview. To byla pro Dubčeka velká satisfakce. Další satisfakci pro něho představovala zpráva o tom, že na zasedání ÚV KSČ ve dnech 15.-16.12.1988 byl z jeho předsednictva „uvolněn" starý černý havran posrpnové normalizace, krákorající vždy podle not zesnulého Brežněva, vlastizrádce Vasil Biľak. Pro A. Dubčeka byla tato zpráva dalším impulsem pro jeho narůstající protinormalizační aktivitu. Došlo i ke vzájemnému sblížení obou hlavních postav odporu proti režimu, A. Dubčeka a V. Havla. Jedním z podnětů pro toto sblížení byly poslední události a ohlas na brutální potlačení pietního shromáždění a dalších akcí opozičních skupin k 20. výročí sebeupálení Jana Palacha v roce 1969, probíhající na Václavském náměstí v Praze ve dnech 15.- 20.1.1989. Perlustrace, zatýkání, výslechy, vyvážení účastníků daleko za Prahu, kde byli ponecháni vlastnímu osudu. To vše se dělo za používání obušků, psů a vodních děl, tisíců příslušníků SNB, StB a LM. Takový byl „kolorit" těchto akcí. Avšak nikoliv proto, že by účastníci těchto pietních akcí někoho ohrožovali zbraněmi či dokonce že by hrozili bombami, ale jenom proto, že položením květin u sochy svatého Václava na Václavském náměstí v Praze, či na hrobě Jana Palacha ve Všetatech chtěli uctít jeho památku. A již 16. ledna byl zadržen a zatčen - vedle řady dalších představitelů opozičních skupin - i Václav Havel, první muž Charty 77. Následovalo inscenování procesů a v jednom z nich byl V. Havel Obvodním soudem pro Prahu 3 odsouzen k devítiměsíčnímu vězení. Součástí nástrojů a metod normalizačního vedení Jakeše a Husáka, vedle obušků, psů, vodních děl a vězení, bylo zvláštní opatření, přijaté 14. února 1989 Parlamentem ČSSR, namířené proti rozšiřování nepovolených tiskovin, umožňující trestní stíhání i za „nepovolená veřejná shromáždění".
Brutální potlačení pietních akcí ve dnech tzv. „Palachova týdne" (15.-21.1.1989) vyvolalo totiž vzrůstající projevy odporu nezávislých opozičních skupin, ale i širší veřejnosti, zvláště kulturní a vědecké veřejnosti a jednotlivců doma i v zahraničí. Kardinál Tomášek zaslal již 20. a 25. ledna dva protestní dopisy předsedovi vlády L. Adamcovi. Nově vzniklé nezávislé hnutí kulturních a vědeckých pracovníků zaslalo L. Adamcovi 26. ledna protestní prohlášení, podepsané 692 osobami neoficiální kultury a vědy, k nimž se postupně připojovali další a další. Jejich počet přesáhl několik tisíc. Ze zahraničních osobností uvedu alespoň sovětského atomového vědce akademika A. Sacharova a jeho manželku Jelenu Bonnerovou, či světoznámého amerického dramatika Arthura Millera. V článku, uveřejněném ve druhém čísle samizdatových Lidových novin z února 1989, A. Miller mimo jiné píše, že účastníci pietních akcí nebyli rozháněni proto, že by někoho ohrožovali, ale že věznitelé V. Havla se i jeho uvězněním snaží chytnout do sítí dým, který se při upálení Jana Palacha rozevlál po obloze.
Ani A. Dubček nezůstal pochopitelně stranou. Již 10. února 1989 píše další z řady dopisů Jakešovi a Husákovi s protestem a doporučuje: „Jestli chcete ještě něco udělat, radím vám, abyste začali propuštěním Havla". Vzápětí poskytl redaktorům samizdatových Lidových novin J. Dobrovskému a V. Mlynářovi rozsáhlé interview, neboť podle úvodního slova redaktorů jméno A. Dubčeka bylo jedním z hesel „lidí, volajících po svobodě a demokracii nejen při manifestacích 21. srpna a 28. října minulého roku 1988, ale i při událostech v pražských ulicích 15. až 20. ledna roku letošního". A. Dubček v odpovědích na otázky redaktorů charakterizoval lednové akce a demonstrace „dětí srpna" proti dvacetileté „normalizaci" jako oprávněné. Odsoudil násilí proti demonstrantům, neboť „násilí není řešení".
Vyslovil souhlas s protesty veřejnosti proti zatýkáni i ochotu podepsat protest kulturních a vědeckých pracovníků. A když mu byla položena otázka „na tělo" o jeho postoji k nezávislým politickým skupinám v roce 1968, mohl s klidem popravdě odpovědět, že navzdory časté kritice přistupoval i k hodnocením takových skupin jako byl KAN či K 231 diferencovaně, neboť i v nich bylo mnoho lidi, hledajících své místo v socialistické společnosti a že v žádném případě nedovolil ani proti nim administrativní represivní zásahy. A sebeupálení Jana Palacha hodnotil jako akt protestu a beznaděje proti tehdejším událostem, současně ale uvedl, že sebezničení nepovažuje za řešeni. Pokud se ho ptali na postoj k demagogickým projevům současného vedeni o jejich ochotě k demokratizaci a společnému dialogu, vyslovil absolutní nedůvěru. Protože podle něj nelze mít důvěru k lidem, jejichž jménem bylo reformní vedeni v srpnu 1968 zatýkáno a proto: „Cesta k nové revoluční socialistické obrodě v KSČ a společnosti je nevyhnutelná".
Dubčekova protinormalizační aktivita byla v posledních dvou létech 1988-1989 opravdu všestranná, odpovídající jeho postaveni bývalého charismatického prvního muže Pražského jara a muže, který si získal i nyní veliký mezinárodni ohlas a uznáni. To bylo nuceno uznat - chtě-nechtě - i nynější jakešovsko-husákovské vedeni, jak se ukáže dále.
Dubček se nebál riskovat, a jak dokazuji i záznamy StB, která ho hlídala na každém kroku, přijel do Prahy již během „Palachova týdne", aby zde ve dnech 19.-20.1.1989 jednal s představiteli opozičního klubu Obroda a dalšími bývalými reformátory o situaci a úkolech protinormalizačního hnuti.
První úvahy a pokusy o ustaveni další nezávislé iniciativy, politického Klubu Obroda 68-88 se datuji březnem 1987. A jak již sám název naznačuje, členové této iniciativy, její zakladatelé a členové, byli vesměs bývali reformisté, kteří byli Husákovým režimem po roce 1969, po prověrkách vyhnáni z KSČ a z pracovišť a postaveni do role neplnoprávných občanů. K lopatám, do kotelen, k bagrům, k myti oken a tak podobně. Veřejnosti se poprvé představili svým "Stanoviskem k 20. výročí ledna r. 1968" z ledna 1988 a v dubnu 1988 informací o prohlášeni k 20. výročí zveřejněni Akčního programu KSČ. V té době představovali již početnější, více jak 60 člennou aktivní skupinu. Na podzim 1988 bylo rozhodnuto o jejím přejmenováni na "Klub za socialistickou přestavbu Obroda", o jeho organizaci, úkolech, časopisu „Dialog", o informování domácí i zahraniční veřejnosti i žádosti o oficiální registraci Klubu. Přípravný výbor Obrody informoval o tom čs. veřejnost svým programovým prohlášením počátkem února 1989 v samizdatovém časopise Dialog 89. V té době Klub Obroda čítal cca 120 členů. Pro jakešovsko-husákovské vedení představovala tato skupina zřejmě nejnebezpečnější opoziční skupinu. Svědčí o tom řada dokumentů z jednání orgánu Jakešova ÚV KSČ, ale také i plán StB ze dne 3. ledna 1989: „Plán agenturně operativního rozpracování akce Obroda 88 na rok 1989". Tyto skutečnosti svědčí nejen o tom, že ideály reformního procesu Pražského jara jsou stále ještě značně živé nejen u bývalých reformistů, ale i u řady stávajících členů KSČ a dalších občanů republiky. Skandování jména A. Dubčeka při demonstracích 21. srpna 1988, 18. října 1988, ale také při pietních akcích a demonstracích během „Palachova týdne" je toho také důkazem jednoznačným. A za této situace došlo ke vzpomínané schůzce A. Dubčeka s organizátory Obrody 19. či 20. ledna 1989.
Schůzka se konala v Praze - Nuslích v soukromém bytě poblíž restaurace „U Banzetů". Vedle A. Dubčeka se jí zúčastnil M. Hájek, předseda Obrody, B. Šimon, bývalý vedoucí tajemník KSČ v Praze, bývalí tajemníci Dubčekova vedení Č. Císař a V. Slavík, bývalý osobní tajemník A. Dubčeka, O. Jaroš, V. Šilhán, organizátor Vysočanského 14. sjezdu KSČ, a zástupce A. Dubčeka v době jeho internace, Zd. Jičínský a další. Jednali o současné situaci a úkolech socialistické opozice, o přípravě dopisů A. Dubčeka a O. Černíka pro vedení varšavské pětky se žádostí o odsouzení srpnové intervence, ale také o návrhu, aby se A. Dubček postavil do čela Obrody.
Dubček nad posledním návrhem váhal, neboť ve svých plánech vycházel z podmínek a situace na Slovensku. Zde byl sice protinormalizační disent značně slabší než v českých zemích, avšak proreformní orientace značně příznivější, a to i v řadách KSS. Proto plánoval ustavení jakési konzultační skupiny z bývalých reformních komunistů i stávajících členů KSČ pro vypracování tezí „Akčního programu současného vedení KSČ a všech mimo stranu stojících komunistů", a také k přehodnocení let 1968-1969. Když mu ale byl v únoru 1989 doručen telegram s oficiálním pozváním na 18. sjezd KS Itálie (18.-23.3.1989), původní plán odložil a věnoval se přípravě své účasti na tomto sjezdu. Avšak cesta do Itálie mu čs. orgány
povolena nebyla. Proto také napsal organizátorům sjezdu pozdravný dopis, který byl uveřejněn 22. března v L‘ Unitá. Ocenil v něm roli KS Itálie a jejích představitelů L. Longa, E. Berlinguera, A. Natta a A. Occhetta v úsilí o prosazeni demokratického socialismu a o obranu čs. reformního hnuti. Přihlásil se k principům svobody, demokracie, pluralismu, sociální spravedlnosti a humanismu, které by nikdy neměly chybět v praxi výstavby socialismu. Současně opět odmítl systém ústavou zaručené vedoucí úlohy strany, neboť strana nemá vládnout, ale vést, přičemž se vyslovil pro spolupráci KSČ s levicovými socialistickými stranami. Vyslovil podporu sovětské přestavbě, protože její úspěch je v zájmu lidstva a uvolněni politického napětí v Evropě i ve světě. Opakoval zde, že potlačeni obrodného procesu v Československu bylo zmezinárodněno, a proto i náprava jeho důsledků nemůže být jen záležitostí Československa. A v této souvislosti ocenil úsilí KS Itálie o nápravu důsledků srpnové intervence. V závěru dopisu zdůraznil - jako již mnohokrát při jiných příležitostech - že mu jde nejen o rehabilitaci vyloučených komunistů, ale všech aktivních účastníků obrodného procesu bez rozdílu politického či náboženského vyznáni.
Sotvaže zaschla čerň jeho dopisu na stránkách L´ Unitá, již 24. března odeslal další dopis, tentokrát sovětskému politbyru a tajemníkovi ÚV KSSS, pravé ruce M. Gorbačova, Alexandru Jakovlevovi. Současně mu zaslal kopii dopisu ÚV KSČ a předsednictvu z 10. února. Informoval ho tak o situaci v Československu, aniž by po něm něco žádal. Informoval Jakovleva také o dopisech, které adresoval sovětskému vedení prostřednictvím velvyslance Lomakina. Dopis Jakovlevovi měl potvrdit autentičnost jeho názorů a přání úspěchů sovětské přestavbě, neboť se rozhoduje o osudu socialismu.
Jak již víme, KS Itálie, resp. její vedeni, se výrazně angažovalo v jednáních s M. Gorbačovem za odsouzeni srpnové intervence jako neodůvodněné, a také za rehabilitaci představitelů Pražského jara a jeho stoupenců. Když došlo v březnu 1989 k rozhovoru M. Gorbačova s maďarským představitelem Karoly Groszem, L´ Unitá pohotově uveřejnila Groszovo prohlášeni, že už by se nikdy neměly opakovat „tragické zkušenosti" roku 1956 v Maďarsku a 1968 v Československu. Měly by se "vytvořit všechny možné záruky, aby žádná zahraniční síla nemohla zasáhnout do vnitřních záležitostí socialistických zemí".
Když tuto informaci sdělil Luciano Antonetti telefonicky A. Dubčekovi a označil ji za náhrobní kámen na „Brežněvovu doktrínu", Dubček to uvítal. Současně ale prohlásil, že toto stanovisko je nedostatečné, protože je to stanovisko pouze pro budoucnost. A opakoval své dřívější stanovisko, formulované v jeho poselství 18. sjezdu KS Itálie: „Vím, že proces obrody roku 1968 představoval impuls i pro levici na Západě. Potlačením tohoto procesu neutrpělo jen samotné Československo, touto intervenci byly způsobeny nevyčíslitelné morální i organizační ztráty celé evropské levici a na téměř dvacet let se zastavila reformní hnuti v SSSR a celém socialistickém společenství".
A dále Dubček namítá,. že v srpnu 1968 nedošlo jen k tragickému omylu. Že uvedené prohlášení vyhovuje i současnému vedeni KSČ, které se dostalo k moci zásluhou intervence. A tvrzení o omylu by zrádce zbavilo odpovědnosti za vlastizradu. Nikdo nebyl potrestán, „ba dokonce současné vedení obviňuje KS Itálie a L´ Unitá z vměšování se do vnitřních záležitostí KSČ".
Základním motivem celého Dubčekova interview byl požadavek: „Gorbačov by měl udělat víc".
Mezitím svoji aktivitu rozviji i Klub Obroda. Již 6.2.1989 podává na ministerstvo vnitra oficiální žádost o registraci a předsednictvu ÚV KSČ zasÍlá programové prohlášeni výboru Klubu. 10. února zveřejňuje „Stanovisko...", v němž se připojuje k iniciativě kulturních a vědeckých pracovníků i k jejich žádosti o propuštěni V. Havla z vězeni. Současně v těchto dnech rozesÍlá dopisy evropským levicovým stranám s informacemi o ustaveni Klubu Obroda, jeho programu a formách činnosti. A snad jako samozřejmost, jako člen přípravného výboru Klubu poznamenávám, že naše činnost byla orgány StB ostře sledována.
O nepolevující aktivitě A. Dubčeka a jeho věhlasu svědčí skutečnost, že ve dnech 17. a 24. dubna poskytl rozsáhlé interview maďarské televizi, kde obhajoval reformní proces Pražského jara a jeho stoupence. A to ve chvílích, kdy M. Jakeš při
oficiální návštěvě v Moskvě odmítal podobnost Pražského jara a sovětské perestrojky, i možnost rehabilitace Dubčeka a ostatních reformistů. To vše, spolu s odmítnutím Jakešova požadavku znemožnit Dubčekovi druhé vystoupeni, vyvolalo silný ohlas ve sdělovacích prostředcích na Západě. Nebylo proto nikterak náhodné, že dostával pozvánky k zahraničním návštěvám. Tak např. byl pozván do Španělska rektorem University Complutense v Madridu k předneseni přednášky. Do Francie byl pozván na oslavy 200. výročí Velké francouzské revoluce tajemníkem řídícího sekretariátu Christianem Kontzinem. A zatímco vybavoval povoleni a viza, dostal - po několikadenním zdrženi na „příslušných místech" - i pozvánku od předsednictva KS Itálie (5. května 1989) k účasti na vzpomínkové slavnosti k pátému výročí úmrtí E. Berlinguera na 5.-9. června v Padově. Jakešovo vedeni však již nebylo ochotno pustit Dubčeka z dohledu, za hranice republiky. Z dopisu oddělení pasů a viz z 30.5.1989 se Dubček dovídá, že „podle právních předpisů není vaše cesta do ciziny v souladu se státními zájmy ČSSR". Jeho odvoláni na dokumenty Helsinské i Vídeňské konference, podepsané i představiteli ČSSR, to bylo házením hrachu na zeď. Ale ani tato obstrukce mu nezkazila náladu a nenarušila jeho trpělivost a houževnatost s jakou šel za svým cílem. Ve snaze přerušit mocenský monolog napsal do Literárného týždeníku v Bratislavě dopis (článek?) a současně přiložil kopie série svých dopisů ÚV KSČ, Rudému právu a slovenské Pravdě k informaci či k otištění. Ale hlavně: když byl na nátlak domácí opozice i zahraničí 17.5.1989 předčasně propuštěn z vězeni V. Havel, A. Dubček - po dohodě s členy přípravného výboru Obrody - jej v Praze navštívil. Poté navštívil také kardinála Tomáška. Návštěvu V. Havla mu zprostředkovala L. Šilhánová, která se také této schůzky zúčastnila. A tak se po dvaceti letech v bytě V. Havla mohli setkat představitelé dvou hlavních politických proudů demokratické opozice proti Jakešovu a Husákovu „reálnému socialismu". A. Dubček, představitel několikasettisícové „společnosti" reformních komunistů z roku 1968 - 1969 a jejich přívrženců, a V. Havel, nekomunista, demokrat a představitel demokratické opozice, soustředěné či ovlivňované především „Chartou 77".
Dubčekovi vůbec nevadilo, že když jej přítel V. Slavik vedl k Havlovu domu na nábřeží Vltavy, že je doprovázel konvoj StB a že dům V. Havla byl rovněž „střežen" dalším týmem StB. Bylo to však víc než jen přátelské setkání. Byl to důkaz možné, ale i nutné spolupráce obou opozičních proudů. Vždyť Jakešův režim se mohl stále ještě opírat o málo narušenou moc stranického a státního aparátu, spoléhat na podporu sovětského vedení a na jeho velmocenské zájmy. Československo pro ně i nadále představovalo jakýsi svorník východního bloku (spojující NDR, Polsko a Maďarsko, kde to také vřelo). A jeho vypadnuti by znamenalo možnou hrozbu oslabeni mocenského postaveni a pokles vlivu na evropské záležitosti. Navíc v té době nikdo nemohl vědět, že události dostanou po 17. listopadu tak prudký spád, bez různých mezistupňů reformního procesu, bez postupného rozšiřování svobody a zdlouhavého dialogu s mocí a bez koordinace s Gorbačovem a jeho přestavbou. Kromě toho starší i aktuální průzkumy veřejného mínění jednoznačně vyzněly ve prospěch socialistické orientace většiny obyvatel Československa, zvláště ve smyslu zajištění sociálních jistot. Myšlenky a ideály Pražského jara byly stále ještě velmi živé.
Tuto skutečnost se snaží řada kritiků popírat, ať již v důsledku neznalosti nebo z politické podjatosti. Jejich tvrzení však zcela jednoznačně vyvrací i osoba z nejpovolanějších; generál Lorenc, šéf StB Husákova režimu, ve svých „neskartovaných vzpomínkách": Ministerstvo strachu (Tatrapres, Bratislava 1992). Stačí ocitovat několik vět ze stránek 153 až 157. Nejdříve však jeho konstatování, že v roce 1989 se významně změnila aktivita funkcionářů z roku 1968, o níž byla StB dobře informována. O aktivitách A. Dubčeka, O. Černíka, o postoji KS Itálie i o klubu Obroda:
"V polovině roku 1989 přišly informace o přípravě otevřeného dopisu Obrody členům KSČ, v němž v podstatě vyzývala členy strany k prosazování politické přestavby. Na takovouto aktivitu bylo možné reagovat pouze přijetím vlastních politických opatření, jimiž by si vedení strany zachovalo iniciativu a předešlo by tak kritice své politiky".
„Aktivity Obrody byly pro další vývoj důležité. Obroda sice neorganizovala demonstrace, ale její potenciální síla byla v tom, že myšlenky přestavby přijímala zejména převážná část mladých členů KSČ a podobnost přestavby s naším polednovým vývojem před dvaceti lety byla očividná. Pozice Obrody, která neoponovala idejím ale konkrétní politice, byla lidem srozumitelná".
Tuto skutečnost mohu potvrdit jako člen Obrody z vlastní zkušenosti. Když jsem byl jako člen Obrody delegován na dvě schůze mladých komunistů, na obou jsem vyslechl jejich přání po nejužší spolupráci s Obrodou. V té době však ve vedení Obrody bylo již rozhodnuto o našem spojení se Sociální demokracii. A ještě jedna citace:
„V té době se začala měnit situace i na Slovensku. V první polovině roku 1989 již existovalo Slovenské fórum přestavby, v němž pracovali zejména H. Kočtúch a R. Kaliský. Vzniklo Hnutie za občianské slobody, které navazovalo hlavně na podobné hnutí v Čechách..."
„Již v září obsahovala informace (FMV pro ÚV KSČ - A.B.) závěr, že politickou iniciativu přebírají opoziční síly a politické a státní orgány nedovedou této situaci účinně čelit."
Bylo tudíž zřejmé, že v A. Dubčekovi, za situace jak se během roku 1989 vyvíjela, spatřovala řada představitelů opozice muže nejpovolanějšího.
Ve více než dvouhodinovém, mimořádně přátelském, rozhovoru a při vzájemném respektu Havel i Dubček posoudili situaci jako optimisté. Dokonce na návrh V. Havla zavolali do Vídně společnému známému, spisovateli Pavlu Kohoutovi.
Vývoj událostí v Československu, a také toto setkání A. Dubčeka s V. Havlem, zřetelně naznačovaly, že v Československu se probouzí „mlčící většina". Neboť řady nezávislých opozičních skupin a proudů se rozšiřovaly a vznikaly skupiny a proudy nové. Stále větší počet lidí si začínal uvědomovat, že nelze čekat na pomoc zvenčí, ani na žádné blanické rytíře. Že i „svět pomůže jen tomu, kdo si pomáhá sám, a zastane se hlavně těch, kdo sám na svém stojí". A bylo také stále zřejmější, že v čele dvou nejsilnějších opozičních skupin či proudů stály dvě osobnosti: Václav Havel v čele Charty 77 a jejích stoupenců a Alexander Dubček jako představitel stoupenců reformního hnutí z roku 1968. Žádná obstrukce Jakešova a Husákova režimu nedokázala zkazit Dubčekovi jeho náladu, houževnatost a trpělivost v jeho aktivitě.
Jednou z jeho nejdůležitějších akcí v roce 1989 byl rozsáhlý dopis z června, v němž se spolu s Oldřichem Černíkem obracejí na představitele varšavské pětky, jejíž armády se podílely na srpnové intervenci v roce 1968. Tento dopis byl výsledkem konzultací s řadou bývalých členů nejvyššího vedení KSČ, Národního shromáždění, vlády ČSSR i Slovenské národní rady.
Nepovažuji za nutné zde citovat obsah celého dopisu, v němž autoři vysvětlují neopodstatněnost srpnového zásahu. Neboť drtivá většina občanů Československa jednoznačně podporovala reformní proces a Akční program tehdejšího ÚV KSČ. Náš čtenář je také dostatečně obeznámen s tím, jaké důsledky tato intervence a následná normalizace přinesla národům Československa.
Podstatou Dubčekova a Černíkova dopisu je žádost, aby se organizátoři intervence „přihlásili k plné odpovědnosti za následky, které způsobil vstup vojsk těchto zemí do ČSSR s cílem likvidovat úsilí KSČ a československého lidu o reformy, aby nyní přijali příslušná rozhodnutí (tj. odvolat opodstatněnost intervence - B.A.), která vytvoří atmosféru důvěry mezi národy našich zemí a příznivé předpoklady pro nový rozmach vzájemné spolupráce".
Odmítají závěry sovětského i československého vedení, že je to jen československá záležitost, tj. záležitost Brežněvem dosazeného vedení KSČ, „protože rozhodnutí o vstupu vojsk do Československa v r. 1968 učinili vedoucí činitelé pěti socialistických zemí bez vědomí oficiálních orgánů ČSSR".
O tom, že tento dopis zasáhl Jakeše na velice citlivém místě, svědčí i jeho reakce. Vzápětí se totiž v kruzích KSČ objevila „Informace o otevřeném dopise A. Dubčeka a o. Černíka k přehodnocení událostí v roce 1968". V ní se autor či autoři pokoušejí - zcela v duchu „Poučení" vyvrátit argumentaci Dubčeka a Černíka a jejich dopis označit „za součást provokační kampaně k výročí srpnových událostí roku 1968".
Obsah dopisu A. Dubčeka a O. Černíka je shodný s některými požadavky "Několika vět", „Akčního programu demokratické iniciativy" a „Programových tezí Klubu Obroda".
Kdo byl autorem těchto „Informací..." se zatím zjistit nepodařilo. Je však více než pravděpodobné, že byly zpracovány na pokyn M. Jakeše. Nasvědčuje tomu i jeho apel na účastníky zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy v Bukurešti ve dnech 7.-8.7.1989, aby neodpovídali na dopis Dubčeka a Černíka, kteří žádají o odsouzení okupace v srpnu 1968.
Mezitím Dubček stačil napsat další - otevřený - dopis ÚV KSČ a jeho předsednictvu (23.6.1989), ale také dopis do Itálie se vzpomínkou na Enrico Berlinguera (7.7.1989).
Otevřený dopis pro ÚV KSČ představuje vlastně další z řady apelů, aby konečně vedoucí straničtí činitelé pochopili, co je lidu Československa prospěšné, potlačili své osobní zájmy a dali průchod pravdě, i když je pro mnohé jakkoliv tvrdá. „Lidé starší a střední generace ji znají, čekají však na vaše korektní doznání. Věřte, že ve věci, dotýkající se celých našich národů, je možná „zpověď" jen před tváří všeho lidu. To lid přijme snáz než účelové taktizování a zamlžování pravdy, kterou sám prožil. Politika vojenského zásahu a „normalizace“ neobstála před zkouškou času a dějin..."
Pokud jde o vzpomínku na Enrico Berlinguera, ta byla určena k otištění v L´ Unitá. Jak Dubček uvádí v úvodu, čs. orgány mu odmítly vydat povolení k cestě do Itálie nejen na sjezd KS Itálie v březnu, ale i na červnovou vzpomínkovou oslavu E. Berlinguera v Padově. Za sebe i za řadu přátel, s nimiž o tom mluvil, vyjádřil ocenění a poděkování za pomoc a podporu reformnímu procesu Pražského jara, které mu poskytoval v době jeho vzestupu Luigi Longo a v době jeho potlačování Enrico Berlinguer. Poděkoval za pomoc KS Itálie, kterou poskytuje současnému úsilí čs. opozice o odsouzení srpnové intervence a o rehabilitaci představitelů a stoupenců reformního procesu let 1968-1969.
O velice hlubokém a přátelském vztahu KS Itálie a jejích představitelů k A. Dubčekovi a pochopitelně i o významném ocenění československých pokusů o reformy a současného úsilí o rehabilitaci svědčí dopis Achille Occhetta, generálního tajemníka KS Itálie, A. Dubčekovi z 29. června 1989.
Vzpomíná na listopadovou návštěvu A. Dubčeka v Bologni a uvádí, že tato návštěva dala příležitost k dalším úvahám pro praktickou činnost jejich strany. Vyslovil politování, že byla Dubčekovi znemožněna účast na vzpomínkové oslavě pátého výročí úmrtí E. Berlinguera a sdělil, že na tiskové konferenci odsoudil jednání československých úřadů. Poděkoval Dubčekovi za krásnou vzpomínku na E. Berlinguera, uveřejněnou v L Unitá 18. června, a ocenil jeho vystoupení v Bologni, poselství KS Itálie 18. sjezdu KS Itálie a další rozhovory pro L Unita. A dále uvádí: „Z naší strany vás ujišťujeme, nejen že pokračujeme a budeme pokračovat v prosazování nutnosti navrácení politické cti a občanských práv představitelům a podporovatelům idejí socialismu s lidskou tváří, v úvahách bez zábran o československé zkušenosti roku 1968 (jehož podněty ostatně nacházejí dnes historické potvrzení a to nejen v Sovětském svazu), ale že celá vaše zkušenost je pro nás významným pramenem pro rozvoj a uplatnění nové Komunistické strany Itálie, její nové politiky".
Zaznamenání hodná je také skutečnost, že v průběhu jednání představitelů československé a polské opozice v Československu v červenci 1989 došlo 24.7. i k setkání a rozhovoru A. Dubčeka s nejvýznamnějším polským disidentem, šéfredaktorem Gazety Wyborcze, Adamem Michnikem. V rozhovoru pro tento časopis Dubček odpovídal na řadu otázek o roku 1968 i o roli Polska, resp. o roli Gomulky v potlačení reformního procesu a jeho důsledků.
Do tohoto téměř harmonického tónu spolupráce řady rostoucích opozičních skupin se však začaly stále častěji vkrádat i projevy diskriminace. Během roku 1989 se totiž v hnutí opozičních, protinormalizačních skupin na domácí půdě, ale zvláště v zahraničí, v emigraci, začaly silně projevovat různé vlivy, objektivně poškozující jednotu tohoto hnutí. Vlivy, vycházející z různých rozdílných zájmů a představ o politickém uspořádání v Československu po pádu Husákova a Jakešova režimu. A tyto různé představy a zájmy vnášely do opozičního hnutí různé projevy animozity, různé pomluvy a přehnané kritiky, ale také podrazy. A hlavním terčem těchto kritik, pomluv, animozity a podrazů se stalo reformní hnutí Pražského jara 1968, jeho představitelů a hlavně jeho první charismatická osobnost, Alexander Dubček. Kořeny těchto projevů spočívají již v létech 1968-1969, v rozdílném hodnocení obsahu, podmínek, možností a příčin porážky reformního procesu Pražského jara.
Jedním z prvních radikálních kritiků Pražského jara a jeho představitelů, ať již z důvodů neznalosti či ignorace jeho mezinárodně politických podmínek a možností se stal Petr Pithart. Jako původně aktivní svazácký předseda na právnické fakultě v létech panování A. Novotného se v roce 1968 změnil v radikálního kritika „neschopného" reformního vedení. A již v dubnu 1968 v Literárních listech kritizoval „nedostatečně revoluční" Akční program a horoval pro okamžité zavedení pluralitní demokracie, zatímco přijetí Akčního programu bylo pro Brežněvovo politbyro a ministra obrany SSSR maršála Grečka důvodem k okamžitému zahájení příprav vojenské intervence.
Své radikálně kritické názory na Pražské jaro a jeho představitele, později již jako disident a signatář Charty 77, rozvinul v publikaci Osmašedesátý v roce 1980 pod pseudonymem Sládeček. V roce 1990 ji vydal opět pod vlastním jménem. Již první vydání této knihy vyvolalo živou a většinou odmítavou diskusi. A nebylo divu. Vždyť velkou část signatářů Charty 77 a disentu vůbec tvořili bývalí reformisté. Ale tohle nebyl hlavní důvod jejího odmítání. Ten spočíval ve skutečnosti, že Pithart jako příslušník radikálního proudu reformistů své subjektivní dojmy a představy - neznajíc či nerespektujíc a ignorujíc objektivní podmínky a možnosti - vydával za skutečnost. Např. jeho úvahy a kritika reformního vedení, že nevehnalo 14 milionové národy osamoceného Československa do nesmyslného krveprolití proti armádám 230 milionové sovětské supervelmoci a čtyř satelitů, silně připomínaly úvahy kadeta Bieglera z nesmrtelné publikace Jaroslava Haška z Dobrého vojáka Švejka.
Pithartovi zřejmě učarovala biblická pohádka o Davidovi a Goliášovi a zřejmě mu nedošlo, že její místo je jen a jen v biblické dějepravě.
Pithartova publikace Osmašedesátý je tudíž více jeho dojmem, než svědectvím o době a lidech z let 1968-1969, namnoze nevěrohodným a nepodloženým. Když po „sametové revoluci", u kulatého stolu k pětadvacátému výročí událostí roku 1968 v redakci Listů, P. Pithart odpovídal na kritické výtky na adresu jeho publikace a vysvětloval motivy pro jejich sepsání, mimo jiné uvedl, že mnozí osmašedesátníci - podle něj - nebyli schopni překročit horizont svých osobních prožitků. Mluvil tu ovšem i - a to dokonce především - o sobě, o své frustraci jako motivačním impulzu: „Proto jsem měl pocit, že musím mnohé až přehnat, abych tohleto překřičel, neboť jsem byl přesvědčen, že velmi ubližujeme sobě i jiným, a tak jsem raději občas zašel až do druhého extrému".
Avšak P. Pithart je zřejmě nepoučitelný. Ignoruje kritiku, která se na jeho publikaci snesla již po jejím vydání, ignoruje kritiku i vlastní sebekritiku po sametové revoluci, a nevynechá jediné příležitosti, aby své subjektivní dojmy a pomlouvačné názory na Pražské jaro a jeho osobnosti nejen neopakoval, ale i různě rozšiřoval v tisku, rozhlase, v televizi i na různých konferencích. A když P. Pithart slyší i trávu růst, na kritická slova Z. Jičínského, významného reformisty z roku 1968-69 a zakladatele Charty 77, na adresu jeho názoru v Osmašedesátém, zveřejněné v Pelikánových římských Listech záhy "zapomenul". Z. Jičínský ve svém článku „Ještě na téma M.S. Gorbačov a rok 1968" odmítá Pithartovu kritiku na adresu zahraniční politiky Dubčekova vedení, jakoby jakési její selhání bylo základní příčinou porážky Pražského jara a nikoliv velmocenské zájmy SSSR. Pithart totiž v „Osmašedesátém" tvrdil, že “Úplné selhání zahraniční politiky v roce 1968 začíná proto už ve vztazích Čechů a Slováků. Jestliže jsme nedokázali pozorně naslouchat hlasům za řekou Moravou, nemohli jsme tím spíš docenit hrozbu z Moskvy, Berlína a Varšavy, nemohli jsme hledat a budovat nové spojenecké svazky. Byli jsme snad příliš zahleděni do své skvělosti a výjimečnosti, vždyť jsme se - zdálo se mnohým - řítili kupředu na čelné vlně dějin! Byla to opravdu jen skvělost a výjimečnost, nebo také zaslepenost a špatné svědomí?"
A Z. Jičínský mu připomíná, že i v tomto případě platí staré pravidlo "amicus Plato, sed magis amica veritas". A konstatuje, že „P. Pithart má k tématu" lyrický, subjektivistický přístup, proto vypovídá tím, co říká, jak formuluje otázky a jak na ně odpovídá, především o sobě a svém emocionálním prožívání oněch událostí, nikoli o skutečném průběhu onoho historického procesu a o jeho reálných možnostech a mezích... O čemkoli lze jistě psát cokoli, není však správné zaměňovat žánry; společensko-vědní analýza určitého historického procesu je něco jiného než literární zpracování pocitů účastníka, i když se to jeví jako jeho rozbor" .
Když jsme v letech 1990-1992 v Komisi vlády pro analýzu událostí let 1967-1970 připravovali dvoudílnou publikaci „Československo roku 1968", diskutovalo se pochopitelně i o Pithartově „Osmašedesátém" a konkrétně i o otázce, zda reformní vedení mělo odmítnout požadavky Moskvy i za cenu ozbrojeného odporu. A kolega J. Moravec, který jinak byl stoupencem radikálního proudu reformistů, označil tento požadavek za nerealistický, protože nerespektuje mezinárodní podmínky a vztahy, ani vnitřní poměry v KSČ a republice. A nejen to: „Nejen v této otázce nepřihlížel právník, pedagog a politik P. Pithart v roce 1977, kdy psal svou knihu ke konkrétní situaci a řadu dobrých podnětných myšlenek znehodnocuje, kazí kapkou dehtu. Např. správnou kritiku progresivních členů předsednictva ÚV KSČ a reformních komunistů vůbec (i vlastní sebekritiku jako člen KSČ tehdy), na cestě k poznání pravdy, k sebezpytování svědomí, znehodnocuje popravou A. Dubčeka a všech reformních představitelů KSČ (a naopak, přeháněním role V. Prchlíka a F. Kriegla).
Současně ponechává stranou a podceňuje sílu neokonzervativců v r. 1968 - D. Koldera a ostatních. Tím podává obraz o r. 1968 jako o bludišti na Petříně".
Další historik, J. Pauer, autor pozoruhodné publikace „Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí-plánování-provedení", sympatizant spíše radikálního proudu reformistů než umírněného Dubčekova, uznává sice některé postřehy a útoky P. Pitharta, ale svou kritickou, převážně odmítavou analýzu - recenzi Pithartovy publikace končí m.j. závěrem: „Teoretická omezenost reformně komunistických projektů i praktická nedůslednost reforem, které usilovaly o nahrazení dosavadní „vůle KSČ k moci" novou "dobrou vůlí k moci", nemohou zamlžit základní fakt, že v r. 1968 v Československu probíhala kvalitativní transformace systému. Od okamžiku vzniku demokratické veřejnosti, rehabilitace myšlenky nezávislosti justice, odstranění cenzury, stvrzení autonomie vědy a kultury, zavedení tržních mechanismů atd., by tento reformní proces v případě volného rozvoje sahal daleko za intence formulování Akčního programu. Tato základní kvalita společenského pohybu, kterou Pithart připouští jen v letmé poznámce (...), se v jeho hodnocení ztrácí za generálním zúčtováním s komunistickým projektem v Čechách i na Slovensku ve všech jeho fázích a formách včetně reformě komunistické".
O tom, že Pithartova kniha "Osmašedesátý" je více jen jeho dojmem než svědectvím o době a lidech z let 1968-1969, namnoze věcně nevěrohodným, svědčí i několik následujících příkladů, faktů a skutečnosti.
Autor zde rozvíjí různé úvahy o obraně proti hrozbě intervence, o návrzích či plánech generála Václava Prchlíka, které jí mohly zabránit a které prý reformní vedení nikdy neprojednávalo. Ani po dvanácti letech bádání se mi nepodařilo objevit byť jen náznak nějakého konkrétního Prchlíkova plánu obrany. To se nepodařilo ani československé vojenské kontrarozvědce, která po srpnu 1968 slídila po všech protiintervenčních aktivitách vojáků, ani sovětským zpravodajským orgánům. Brežněv by jistě neopomenul přičíst tento „hřích" na konto reformnímu vedeni. Pokud Pithart cosi tvrdí o Prchlíkově projevu na květnovém zasedání Ústředního výboru KSČ, o jeho návrzích, „jak reagovat na hrozící nebezpečí invaze", a o jejich ignoraci reformním vedením, pak se kdokoli může přesvědčit na zveřejněném projevu gen. Prchlíka, že neobsahuje ani náznak úvah o takovýchto opatřeních. A také o tom, že otázkami státobezpečnostní politiky se předsednictvo ÚV KSČ zabývalo 30. dubna a 28. května 1968. Také další tvrzení P. Pitharta, že ani „dokumenty vojáků-teoretiků„ - tj. „Memorandum" třiceti vědeckých pracovníků Vojenské politické akademie a Vojenské technické akademie s návrhem československé vojenské doktríny - se nikdy neprojednávaly, je jen jeho fabulace. Neboť toto „Memorandum"ze 4. června 1968 bylo adresováno všem vrcholným stranickým, státním i armádním orgánům. A ministr obrany Martin Dzúr v děkovném dopise plukovníkovi Vojtěchu Menclovi, náčelníkovi Vojenské politické akademie, uvedl, že „celá řada závěrů Memoranda byla využita již při zpracování Akčního programu MNO".
Serióznost mi velí, abych uvedl jedinou zmínku o návrhu gen. Prchlíka, předneseném při jednání s A. Dubčekem někdy v červenci 1968. František Kaucký, v roce 1968 generální tajemník federálního ústředí Svazu československých novinářů, cituje ve své vzpomínce Prchlíkovu odpověď při náhodném setkání na otázku, proč je tak otrávený: „Rusové nás obsadí, uvidíš. Jdu od Dubčeka, přes hodinu jsem do něj mluvil. Navrhoval jsem mu mobilizovat dva ročníky záložáků a udělat na hranicích záchytné kordony - násilím by je neproráželi, vím to jistě (sic!). Ale Saša tomu nechce věřit".
Toť vše... K tomu poznamenávám, že to bylo pravděpodobně nedlouho po tiskové konferenci V. Prchlíka (15.července), kdy Dubček obdržel od maršála Jakubovského, vrchního velitele vojsk Varšavské smlouvy, ostře kritický dopis právě na adresu V. Prchlíka a jeho tiskové konference (18.července) a kdy (ve dnech 20. až 25.července) vydávali sovětští maršálové a generálové velitelům jednotek Varšavské smlouvy, které byly určeny k plánované intervenci, příkazy k bojové pohotovosti s tím, že postaví-li se československé jednotky na odpor, je třeba je rozdrtit" .
A ještě jedna poznámka: Pozornější čtenář po přečtení „Memoranda" snadno zjistí, že i další Pithartovo tvrzení, jako by autoři tohoto dokumentu uvažovali o zajištění bezpečnosti Československa mimo svazek s Varšavskou smlouvou, „v rámci neutralizace země nebo neutrální politiky", je nesmyslné. To také jednoznačně potvrdil i Pithartem zmiňovaný gen. Prchlík v polemice s Vilémem Novým na listopadovém zasedání ÚV KSČ.
Uvedené otázky „serióznosti" Pithartových úvah a závěrů pochopitelně silně zpochybňují i jeho následující značně přehnaná tvrzení o roli vojáků v zahraniční politice stejně jako za vlasy přitažené tvrzení, že českoslovenští vojáci „se přece vyznačují tím, že za českou nebo československou věc už nebojovali doma několik století" .
Dovolím si nyní konstatovat, že Pithartův výklad, úvahy, soudy a odsudky, vztahující se k mocenskopolitickým a vojenskopolitickým skutečnostem let 1968 a 1969, se vyznačují amatérismem a naivitou na straně jedné a fanfaronským hrdinstvím, jakoby inspirovaným biblickým příběhem o Davidovi a Goliášovi, na straně druhé. Jejich výrazem je i nepochopení či ignorace faktu, že rozhodujícím faktorem ovlivňujícím posrpnový vývoj reformního hnutí byla srpnová intervence.
Že to byla například přítomnost a aktivita několikasettisícové intervenční armády, které zapůsobily jako živá voda na konzervativce všech odstínů, že to byl velmocenský nátlak SSSR, i nátlak varšavské pětky a intervenční armády, které silně ovlivnily narůstající diferenciaci československé společnosti i samotného reformního vedení. Že to byly tyto skutečnosti, které spolu s permanentní hrozbou ozbrojeného zásahu intervenční armády či takzvané Střední skupiny sovětských vojsk v Československu podvazovaly možnosti reformního vedení, ochromovaly jeho rozhodování a nutily je ke kompromisním ústupkům.
A opět si dovolím odvolat se na názor vědecké kapacity s problematikou událostí let 1968 a 1969 důvěrně seznámené. Michal Reiman v článku pro Literární noviny v roce 1998 mimo jiné uvedl: „Možnost předejít intervenci - zde nerozhodovaly taktické chyby a neobratnosti - poskytovaly pouze dalekosáhlé ústupky Sovětům. Znamenaly ovšem konflikt s čs. společností a konec reformního vývoje. „Opatrný" a „neobratný" Dubček projevil pozoruhodnou houževnatost v tom, jak se bránil jít touto cestou. (...) Na některých věcech by se přesto bylo dobré dohodnout: rozhodujícím zlomem v situaci byla sovětská intervence. (...) Vojenská obrana v srpnu by bývala přivodila velké oběti na životech a na materiálních statcích. Měla by snad bezprostřední pozitivní morální účin, nemohla však odvrátit porážku a její důsledky. Základní situaci nemohl zvrátit ani odvážnější a rozhodnější posrpnový politický postup - modifikoval by pouze jednotlivosti... hlavním zdrojem demoralizace byla však okupace a její důsledky".
Tolik ke knize Petra Pitharta, protože vyjádřit se argumentovaně ke všem základním problémům a názorům autora by vyžadovalo napsat novou a daleko rozsáhlejší publikaci, než je „Osmašedesátý".
Ve stejném duchu bychom mohli charakterizovat i úvahy V. Havla z listopadu 1968. Jako stoupenec radikálního proudu reformního hnutí vystoupil na plenárním zasedání Výborů svazů tvůrčí inteligence 22.11.1968, jednajících o možnostech odporu proti postupující normalizaci s požadavkem donutit čs. parlament, aby respektoval vůli 14 milionového národa. Jakoby proti jeho vůli nestála „vůle" představitelů 230 milionové supervelmoci. Jakoby příčinou porážky Pražského jara nebyla vojenská intervence jejích armád a pokračující velmocenský nátlak a stálá hrozba krveprolití a nikoli eventuelní chyby a omyly Dubčekova vedení.
V dubnu 1988 byla tato radikální kritika reformistů a hlavně proti Dubčekovu vedení značně razantně obnovena na mezinárodní konferenci o průběhu Pražského jara 1968 v italské Cortoně. V diskusi o vztahu KSČ a čs. společnosti v roce 1968 se spolupracovníci pařížského časopisu, Tigridova Svědectví, vehementně snažili prosadit názor, že základním dělítkem čs. společnosti byl vztah KSČ k čs. veřejnosti, ačkoli fakta jednoznačně dokazují, že základní určující dělení reformní společnosti probíhalo mezi hlavním reformním proudem, v jehož čele stál A. Dubček, a mezi radikály všech odstínů. Názory spolupracovníků Svědectví zde prezentoval především Vilém Prečan a Jan Pauer. Záhy se ukázala souvislost těchto názorů s představami o politickém vyústění opozičního hnutí a narůstajícím rozporu mezi socialistickou a občanskou opozicí, což ohrožovalo jeho jednotu.
V tomto duchu napsal a v roce 1988 vydal Pavel Tigrid publikaci Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Nebylo to náhodné, ale cílevědomé. Že obzvlášť razantní útok proti reformistům a především jmenovitě proti Dubčekovi zahájil počátkem léta 1989 Pavel Tigrid. Jako šéfredaktor časopisu Svědectví, vydávaném v Paříži, v článku „Zpráva o stavu střední Evropy" (č. 87/1989) velice razantně napadl reformistu Milana Hübla a Pelikánovy římské Listy, že s pomocí KS Itálie a celého týmu stoupenců demokratického socialismu „postrkávají bývalého prvního tajemníka KSČ (A.D.) na politickou předscénu". Podle něj bylo zřejmě skandování Dubčekova jména na protirežimních demonstracích dílem nějaké klaky. „Naproti tomu (uvádí dále) Václav Havel, nejproslulejší politický vězeň požívá nesporné úcty u stále rostoucího počtu spoluobčanů, ovšem výlučně jako spisovatel - intelektuál, příkladný obránce lidských a občanských práv". V závěrečné části své "Zprávy" zvedá varovný prst: „jestliže se opravdu ukáže, že reformní komunisté a jejich program z roku 1968, Gorbačovsky přičesaný, ještě jednou vstoupí do politické hry se šancí v čs. společnosti zabrat, pak je nutné už dnes a dostatečně hlasitě vyjádřit obavu, že to bude pohyb nikoli dopředu, ale zpět. Aspoň o dvacet let".
Tigrid pak současně ukazuje, jak tomu zabránit. Vypracovat snadno srozumitelný program svobody, demokracie a nezávislosti, který hledá svou postavu. A tou - podle něj - může být jenom liberál bez bázně a hany, kterého bude nutné do této role eventuelně dotlačit. Svou vizi končí téměř pateticky: „Takový snad bude bezprostředně osud dnešního kandidáta, zítra doufejme nositele Nobelovy ceny míru, Václava Havla".
Tigrid zde čtenářům podsouvá představu o Dubčekovi, neschopném pochopit, že nelze jednoznačně navázat na reformní proces, přerušený srpnovou invazí. Ignoruje či zamlčuje skutečné názory a představy A. Dubčeka, vyslovené v závěrečném interview při listopadové návštěvě pro L´ Unitá. On zde totiž jednoznačně uvedl, že v Československu musí dojít ke střetnutí mezi stoupenci „Poučení" a mezi těmi, kdo mysli jako on, kdo jsou pro demokratické přeměny, přičemž řešení vidí mezi spojením zásad Akčního programu s požadavky současnosti, s respektováním „hlasů" či požadavků mladé generace – „dětí srpna 68". Tedy žádný staromilský návrat do roku 1968.
Tak jej také viděla skupina autorů či autor článku „Ať žije Gorbačov, viva Dubček", píšící pod pseudonymem „Dalimil". V prvním čísle Listů (1/1989, s. 3) mj. uvádí: „Dubček nás v Itálii příjemně překvapil. Nebyl to už ustrašený, vyčkávavý, do problému vlastní rehabilitace pohroužený funkcionářský penzista, ani komunistický laudátor temporis acti z předsrpnového rozhovoru s Unitou, ale rozumný realistický politik, uvažující nikoli už v parametrech doby před dvaceti léty, nýbrž v kontextu dneška".
Na útok P. Tigrida reagoval tentokrát šéfredaktor římských Listů J. Pelikán v článku z 5.7.1989 (č. 4/1989, s. 1-4): „Nové naděje ale bez iluzí". J. Pelikán zde ocenil významnou vůdčí roli V. Havla v opozičním hnutí proti Husákovu režimu. Současně ale odmítl stavění A. Dubčeka do opoziční role vůči V. Havlovi. Kategoricky odmítl tvrzení že Dubček představuje nebezpečí návratu o 20 let zpět. Odmítl tvrzení, že jsou to „římské Listy", které postrkují Dubčeka na politickou předscénu neboť „je to sám Dubček, který se vrací do politiky a my to jen vítáme a na rozdíl od mnohých, kteří se jej snaží ignorovat nebo cenzurovat (nejen v oficiálním tisku) snažíme se jeho veřejné vystoupení objektivně předat čtenářům..."
Vysvětluje proč zvláště s ohledem na vývoj situace v Polsku, Maďarsku a v SSSR může A. Dubček sehrát významnou roli v dalším vývoji naší země: „Naše společnost potřebuje ve svém úsilí o změnu jak Václava Havla, tak i Alexandra Dubčeka, ale také arcibiskupa Tomáška a mnoho dalších osobností, osvědčivších se v minulosti, i zcela nových, kteří budou minulost odmítat a budou chtít jít zcela novými, dosud neprobádanými cestami".
V obdobném duchu vyznívá i článek Rudolfa Slánského - zakládajícího signatáře Charty 77 – „Dubček a Havel po dvaceti létech", otištěný v témže čísle Listů. A bylo by možné uvést i řadu. dalších názorů ve stejném duchu.
Ve stejném duchu a tónu jako Tigrid vystoupil ještě před tím i Vilém Prečan. Ve svém projevu na konferenci o „Demokratické revoluci ve vnějším impériu" - konané
1.-2. května ve Washingtonu - při analýze vývoje situace v zemích východního bloku dospěl k závěru - a to v souladu s Tigridem - že největší morální autoritou Československa a jedním z duchovních vůdců demokratické revoluce je Václav Havel.
Každý má právo na svůj názor, na své vidění a hodnocení situace. Až potud je vše v pořádku. Kdyby ovšem V. Prečan tak očividně neignoroval či nebagatelizoval inspirační vliv demokratických tradic pro demokratickou revoluci a to právě v Československu. Jakoby žil na jiné planetě a nevěděl např. nic o tom, že v roce 1988 proběhla v Evropě - od skandinávských zemí až po italskou Bolognu dlouhá série mezinárodních konferencí, seminářů a dalších akcí k reformnímu procesu 68. roku a jeho významu pro ideály demokracie. A jakoby se k němu nedonesl ani náznak mezinárodního ohlasu opoziční aktivity A. Dubčeka, o čemž lze ovšem s úspěchem pochybovat.
Logika jeho politické podjatosti a bagatelizování vlivu demokratických tradic 68. roku i hrubé podceňování opoziční aktivity A. Dubčeka jej dovedly k závěrům a krokům, jak je prezentoval i na konferenci či semináři k 10. výročí sametové revoluce v říjnu 1999: „Už koncem listopadu (1989) bylo jasné, že se bude rozhodovat o tom, kdo bude ta osobnost, která bude stát v čele Československa. Když 29. (listopadu) odjížděl z Vídně kníže Schwarzenberg do Prahy, já, jako člověk, který byl předtím šest let v těsném spojení s Václavem Havlem, jsem prosil Karla Schwarzenberga, aby vyřídil ode mne jeden jediný osobní vzkaz. Nemůže stát proboha v čele státu člověk, který když přijde těžká doba se rozpláče. S Alexandrem Dubčekem máme zkušenosti z jeho selhání (sic) v roce 1968 -1969, a z toho, že dvanáct let, mezi 1976 a 1988, mlčel a na žádnou výzvu, žádnou prosbu, aby třeba nějakým gestem podpořil disent, to druhé demokratické Československo, neřekl ani slovo, odmítl to a čekal až do roku 1988 (sic)... Tak jsme to tehdy cítili v exilu, že takto se bude rozhodovat mezi Pražským jarem na lepší úrovni obrodovským a mezi návratem svobody se vším všudy, že tady - že jsou pouze dvě alternativy a že Václav Havel se musí rozhodnout". A rok předtím na mezinárodní konferenci v Paříži v roce 1998, v rozporu s dokumenty a se skutečností tvrdil, že ideály Pražského jara 1968 v listopadu 1989 již nikoho nezajímaly.
Avšak to již předbíhám vývoji událostí. Skutečností ale zůstává, že A. Dubček - ať již se o těchto názorech a útocích v létě roku 1989 dověděl či nikoliv pokračoval ve své neztenčené aktivitě ve prospěch společného úsilí všech nezávislých protinormalizačních skupin. Zaznamenávám je alespoň v telegrafické podobě.
- Když 1. července 1989 vyvrcholily v katedrále Sv. Víta slavnostní bohoslužbou oslavy 90. narozenin kardinála F. Tomáška, mezi četnými gratulanty nechyběl vedle V. Havla ani A. Dubček.
- O tři týdny později, 21. července, došlo na území Československa k setkání A. Dubčeka, V. Havla a kardinála F. Tomáška s představiteli polské parlamentní opozice, s poradcem předsedy Solidarity Lecha Walesy, Adamem Michnikem a jeho přáteli. Krátce předtím byl totiž v sedmibodovém prohlášení polské parlamentní opozice z 18. července vysloven požadavek změn v Československu.
- Blížilo se 21. výročí srpnové intervence. Na obou stranách politické „barikády" probíhaly intenzivní přípravy. Skupina deseti československých nezávislých iniciativ již 3.7. svým prohlášením k 21. srpnu 1968, adresovaným předsedům vlád a parlamentům intervenčních zemí, žádala odvolání opodstatněnosti srpnové intervence jako hrubě porušující mezinárodní právo a odporující liteře i duchu Závěrečného aktu Helsinské konference. Dále žádá zřeknutí se Brežněvovy doktríny a odchod sovětských vojsk z Československa. Téhož dne vyšlo společné prohlášení Demokratické iniciativy a Hnutí za občanskou svobodu na ochranu a podporu petice „Několik vět", požadující společenský dialog jako předpoklad nutných změn. Zkrátka, na obranu petičního práva a proti útokům Rudého práva na jejich autory a signatáře.
- V té době se A. Dubček připravoval na cestu do Francie. Připravoval se na své vystoupení a na cestu do Prahy pro povolení k výjezdu. Návštěvu Prahy absolvoval - jako již obvykle - v doprovodu konvoje StB, což neopomněl sdělit generálnímu prokurátorovi okamžitě po návratu z Prahy. Ve stejný den píše dopis příteli M. Hájkovi, předsedovi Obrody, s nímž se nemohl při návštěvě Prahy setkat, protože ten byl právě v té době na „přátelském rozhovoru" na StB. V dopise mu sděluje svůj názor na připravované akce k 21. srpnu, a to ve shodě s názory V. Havla, že jako stoupenec dialogu je pro to, aby se podle možnosti dělalo vše, aby nedošlo k pouliční konfrontaci. Podle něho - i když je to zdánlivě paradoxní - by konfrontace mohla prospět právě konzervativcům a antireformistům. Také v tomto dopise Dubček osvědčil, že má smysl pro humor. Píše, že uvažuje o tom, že napíše ministru vnitra, aby mu při příští návštěvě Prahy v rámci úsporných opatření přidělil jen jednoho či dva hlídače. A dále popisuje, jak si z nich „vystřelil" a jak museli přeskakovat ochranné zábradlí, aby se jim neztratil z očí.
- Václav Havel, po zkušenostech s brutálním potlačováním demonstrací během „Palachova týdne", a po zprávách o krvavém potlačení studentských demonstrací na Náměstí nebeského klidu v Pekingu, varoval před demonstracemi k 21. srpnu: „V srdci Evropy si nemůžeme samozřejmě dělat to co v Pekingu. Nicméně nevylučujeme, že 21. srpna, když budeme manifestovat, abychom protestovali proti vstupu sovětských tanků do Prahy před 21 lety, budou na střechách kolem Václavského náměstí rozmístěni střelci..." Tak a podobně se vyjadřoval v rozhovoru pro francouzský deník Le Monde Observateur ze 17. července 1989. A sám odjel před 21. srpnem na svou chalupu na Hrádečku. Charta 77 pak vyzvala veřejnost nekonat 21. srpna žádnou akci, aby se mocenským orgánům Jakešova režimu nedal žádný důvod k eskalaci násilí.
- Také Jakešův režim mobilizoval. Československá vláda i Federální shromáždění vydaly výzvu k občanům, aby podpořili přestavbu a demokratizaci společnosti. Současně tyto orgány odsoudily připravované akce opozičních skupin, kterým však nešlo o nic jiného než o skutečnou přestavbu a skutečnou demokracii. A odsouzení srpnové intervence 1968 Polskem a Maďarskem Jakešovo vedení označilo za vměšování se do vnitřních záležitostí Československa.
- Proti připravované srpnové demonstraci k 21. výročí intervence byla jako obvykle zmobilizována Bezpečnost, StB, provokatéři, ale také Lidové milice a samozřejmě Jakešovi sloužící sdělovací prostředky. Tedy hlavně hrubá síla proti holým rukám demonstrantů. Ale také příprava demonstrantů doznala určité změny proti demonstracím předchozím. Především účast Maďarů, Poláků, Italů a množství zahraničních korespondentů s videokamerami vtiskla demonstracím mezinárodní charakter.
- V této atmosféře - 17. srpna - vznesly státní orgány obvinění proti pětici vedoucích slovenských disidentů - M. Kusému, J. Čarnogurskému, H. Ponické, V. Manďákovi a A. Seluckému za údajné pobuřování, za výzvu k pokojným demonstracím k 21. výročí srpnové intervence v roce 1968. Proti M. Kusému a J. Čarnogurskému bylo navíc zahájeno trestní stíhání za údajné podvracení republiky a byla na ně uvalena vazba.
- Když se 21. srpna v dolní části Václavského náměstí a v přilehlých ulicích shromáždilo kolem 17. hodiny několik tisíc lidí, začali skandovat hesla: „ My chceme svobodu, Dubček, Havel, Polsko..."Maďarští představitelé mládežnických nezávislých organizací vystoupili s projevy odsuzujícími intervenci a rozvinuli transparent s nápisem: „Přicházíme s květy a ne s tanky". V zápětí však příslušníci StB transparent strhli. Za pískotu, křiku a nadávek demonstrantů „gestapo, gestapo" začali příslušníci Bezpečnosti zatýkat organizátory demonstrace, fotografujícím a filmujícím korespondentům a účastníkům demonstrace vytrhávali z rukou aparáty a filmy vyhazovali na dlažbu. Samozřejmě, že mezi demonstranty se vmísila i řada příslušníků StB v civilu a horlivě pořizovala filmové záznamy pro policejní videotéku. A také kamera na budově ČKD v dolním průčelí Václavského náměstí neustále švenkovala z leva doprava po shromážděných demonstrantech. Dlouho do noci pokračovalo nerovné „utkání" demonstrantů, vytlačených z Václavského náměstí do různých ulic, proti ozbrojeným příslušníkům uvedených mocenských institucí. Ještě dlouho v noci se ozývalo skandování demonstrantů :svobodu,svobodu, Dubček, Havel... ale také gestapo, gestapo, když někoho z nich násilím cpali do antonů.
- Jakešovo vedeni a jeho masmédia se pak snažily vyvolat dojem, že demonstrace byla řízena ze zahraničí a obviňovaly Polsko, Maďarsko i Itálii z vměšování se do vnitřních záležitostí Československa. Současně ale byla československá vláda zavalena stížnostmi vyslanců proti napadání a zadržování zahraničních korespondentů a účastníků demonstrace. Čs. vláda si opět – pokolikáté již –vysloužila z mezinárodní ostudy kabát. Čs. bezpečnost zatkla na 320 domácích a 56 zahraničních demonstrantů.
Ale ani ozbrojené síly rozkládajícího se jakešovsko-husákovského režimu, ani jeho znejistěný partajní aparát, ba ani horda fojtikovských novinářských šmoků a jejich demagogie s jakešovskou „reformou" nedokázaly zastrašit a zastavit narůstající aktivitu nezávislých hnutí a iniciativ.
- Již 29. srpna 1989 Výkonný výbor Klubu Obroda vydal prohlášení na obranu bratislavské pětky slovenských disidentů. O den později, 30.8., žádá skupina slovenské opozice a inteligence prezidenta G. Husáka o zastavení trestního stíhání slovenské pětky a propuštění M. Kusého a J. Čarnogurského z vězení. Neboť pokládání květin k uctění památky obětí srpna 1968 nemůže být trestním činem. Mezi 33 podpisy autorů dopisu je samozřejmě i podpis A. Dubčeka.
- Na srpnovou demonstraci, její jakešovskou interpretaci a také na interpretaci Dubčekova a Černíkova dopisu, adresovaného vedením států intervenční pětky, reagoval Dubček okamžitě v dalším telefonickém interview pro L´ Unitá 30. srpna 1989. Citací z dokumentu z bratislavské porady šesti komunistických stran z 3. srpna 1968 vyvrací lživost Jakešova tvrzení o cílech Dubčekova a Černíkova dopisu. Jakešovci tvrdi: „Překrucování historických skutečností, souvislostí a okolností vstupu vojsk 21.8..1968 do ČSSR sleduje cíl: vytvořit odrazový můstek pro akceptování požadavků na označení vstupu vojsk jako politicky chybného, protiprávního a protiústavního kroku, který měl za následek přerušení společenských změn a vytvořeni stagnace ve vývoji naší společnosti". Dubček touto citací dokládá, že Jakešovo vedení tvrdošíjně lpí na pozicích opodstatněnosti intervence a setrvávání na zásadách ideologické bible normalizace "Poučení z krizového vývoje..." Navíc se zde A. Dubček odvolává na zveřejněný rozhovor maďarského tisku s Jánosem Kádárem,v němž Kádár poprvé uvedl, že to byl V. Biľak, kdo na bratislavské poradě 3.8.1968 odevzdal Brežněvovi zvací dopis.
Konstatuje také, že setrvání československého vedení na prointervenčním stanovisku a normalizační bibli „Poučení" je základním zdrojem napětí v Československu. A že „současné postoje čs. moci i při 21. výročí vojenského násilí vyvolávají dojem, že určité oficiální kruhy tento krizový stav pěstují, sledujíce tím své osobní zájmy a napětí jako zdroj konzervace přežilých stereotypů a postojů". Současně ale Dubček upozorňuje, že krajní antikomunismus a antisocialismus části opozičního hnutí paradoxně pomáhá udržovat jakešovský režim, neboť brání v diferenciaci uvnitř KSČ a výraznějšímu projevu proreformních sil. Jednoznačně se vyslovuje pro koexistenci různých systémů v reformním hnutí: „Vycházet z toho, co národy, státy, lid této planety sbližuje, a ne z toho, co ještě dnes rozděluje.“
Krátce po srpnových událostech 1989 došlo k příhodě, kdy opoziční, protinormalizační hnutí málem přišlo o jednoho z hlavních vůdců. Když se totiž 3. září Václav Havel vracel z koncertu rockové kapely Jasná páka vrávoravým krokem po bujarých oslavách, spadl do mlýnského náhonu. Po zoufalém volání o pomoc se podařilo jeho společníkům s použitím žebříku Havla vytáhnout. Ten se ovšem stačil několikrát dostat pod vodu, a když jej nakonec vytáhli, byl v bezvědomí. Teprve v nemocnici se jej podařilo přivést opět k vědomí.
V té době však události, a to nejen v Československu, spěly ke svému vyvrcholení. Objevily se i první zřetelné vlaštovky ve vztahu Gorbačovova vedení k opozičnímu hnutí proti Jakešovu a Husákovi vedení.
Dne 15. září 1989 uveřejnily sovětské Izvestije článek prof. Jiřího Hájka, v roce 1968 ministra zahraničních věcí. Reagoval v něm na vystoupení K. Mazurova, člena předsednictva ÚV KSSS Brežněvova vedení z roku 1968, který měl na starosti politické řízení srpnové intervence vedle velitele intervenčních vojsk generála I.G. Pavlovského. K. Mazurov, alias generál Trofimov, ve svém vystoupení 19. srpna 1989 obviňoval J. Hájka z jakýchsi úmyslů o vystoupení Československa ze svazku Varšavské smlouvy. J. Hájek toto tvrzení pochopitelně odmítl a popravdě vyvrátil. Avšak tvrzení K. Mazurova se mezitím stalo podnětem pro M. Štěpána, člena předsednictva ÚV KSČ a vedoucího tajemníka MV KSČ v Praze, mimo jiné k obvinění J. Hájka ze ztráty historické paměti. A to na celopražském zářijovém aktivu komunistů.
A.Dubček reagoval na tato a další obvinění velice kategoricky již 16. října 1989 v otevřeném dopise M. Štěpánovi. Argumentovaně, na základě řady faktů vyvracel smyšlenky K. Mazurova a dokazoval, že interventům ve skutečnosti nešlo o žádné obavy z vypadnutí Československa ze svazku Varšavské smlouvy, ale především o likvidaci reformního procesu a Akčního programu. V závěru dopisu konstatoval, že v sovětském tisku se v poslední době objevuje více skutečné pravdy o roce 1968 než v oficiálním československém tisku: vyjádření L. Feldeka v Litěraturnoj gazetě, J. Hanzelky v Komsomolské pravdě a J. Hájka v Izvestijích. Dopis končí výzvou:
„Dejte i u nás tištěné slovo lidem, kteří mají na nedávno prožitou minulost, procítěnou pravdu o roku 1968 a lidech v něm jiný názor než vy".
Blížilo se výročí vzniku Československa - 28. říjen. Československá demokratická iniciativa, Hnutí za občanskou svobodu a Klub Obroda vydaly již 20. října prohlášení, v němž formulují své požadavky: „Opravdové ozdravění poměrů může přivodit pouze vláda, vzešlá ze svobodného demokratického rozboru a svobodných voleb. Záchrana republiky není možná bez vlády národní důvěry. 28. října si tuto pravdu připomeneme.
Budeme žádat základní občanské svobody, které by v plném rozsahu zaručil nový základní zákon státu - demokratická ústava. Budeme žádat, aby lidé byli spravedlivě odměňováni, aby jim byla zaručena důstojná sociální existence a aby stranická legitimace nebyla poukázkou k získání vedoucích míst a jiných výhod.
Budeme žádat svobodu pro politické vězně a nutný krok k celospolečenskému rozhovoru".
Toto a další prohlášeni nezávislých skupin byly dány k dispozici zahraničnímu vysíláni. Na domácí půdě je však potkal osud onoho pověstného házeni hrachu na zeď. I když rozsah pokojných demonstrací k 28. říjnu dosáhl větších rozměrů než všechny demonstrace předcházející, a i když i v řadách KSČ narůstal počet nespokojenců s oficiální politikou Jakešova a Husákova vedeni, jeho reakce byla obvyklá: brutalita policejních pendreků, vodních děl, zatýkáni... Policejní orgány zadržely v Praze 359 aktivních účastníků demonstrace, z toho 18 cizinců. Kontrolováno bylo 1172 demonstrantů. Mimo Prahu bylo zadrženo 198 osob, perlustrováno 958 a k výslechům či k preventivním „pohovorům" předvedeno 253 osob. ,
28. října 1989 se M. Hübl, jeden z významných disidentů, historik, reformista, bývalý člen ÚV KSČ a nesmlouvavý kritik Husákova režimu, vracel domů z demonstrace na Václavském náměstí. Na chodbě domu, kde bydlel, ukončil náhle infarkt jeho život. A. Dubček pochopitelně neváhal a 7. listopadu se přijel s nim rozloučit do motolského krematoria spolu se stovkami přátel a známých.
Po pohřbu se téhož dne sešel v bytě u Marků na Karlově náměstí se skupinou přátel a bývalých spolupracovníků z let 1968 -1969: V. Šilhánem, M. Hájkem, V. Kuralem, F. Beerem, H. Maxou a řadou dalších. V diskusi převládal názor, že v úvahách o změně poměrů nelze již s komunistickou stranou počítat. Několik následujících dnů lze charakterizovat jako onen pověstný, ve skutečnosti však jen zdánlivý, klid před bouři. Opoziční skupiny předpokládaly a připravovaly své nejbližší vystoupeni k 10. prosinci 1989 – ke Dni lidských práv.
Zatím však vývoj v zemích střední Evropy v roce 1989, zvláště pak v jeho podzimu, byl charakteristický dvěma základními skutečnostmi. Rozklad starých prosovětských režimů v zemích kolem Československa v Polsku, Maďarsku i v NDR - pokračoval rychlým tempem a demokratické opoziční sily nabývaly převahu. Ale i režim Jakeše a Husáka v Československu zrychloval svůj rozklad. Dokazují to i různé průzkumy veřejného mínění, a to i průzkumy uvnitř KSČ. Tak např. v průzkumech, které se konaly ve dnech 20.-24. listopadu, a také 9.-12. prosince 1989, byla položena otázka, jakou cestou by měl pokračovat vývoj v našich zemích. A jestliže v prvním případě se pro socialistickou cestu vyslovilo 45 % respondentů, v druhém případě to bylo 41 %. Pro kapitalistickou cestu se v obou případech vyslovily pouze 3%. Avšak pro jakousi třetí variantu, tj. spojení výhod socialismu a kapitalismu, se v prvním případě vyslovilo 47% respondentů a v druhém případě 52% respondentů. Oskar Krejčí, v roce 1989 poradce předsedy vlády L. Adamce, uvádí ve své publikaci „Proč to prasklo", že řada členů KSČ se podepsala pod výzvu opozičních skupin „Několik vět", že se účastnila manifestací a demonstrací a že již květnový průzkum prokázal, že 58% členů strany a 52% funkcionářů projevilo nedůvěru ke stranickému a státnímu vedeni.
Velice zajímavé důkazy máme i ze svědectví emisarů M. Gorbačova, kteří z jeho pověření sledovali vývoj situace v Československu. Tak ve zprávě o vývoji situace v zemích východní Evropy, vypracované Ústavem ekonomiky světové socialistické soustavy AV SSSR, se v části o situaci v Československu uvádí, že Klub socialistické obrody má solidní konstruktivní program. A že Obroda může počítat s přílivem velkého počtu stoupenců: do 500 až 750 tisíc osob.
Tento závěr fakticky potvrdil další Gorbačovův emisar počátkem listopadu 1989 v důvěrném rozhovoru s jedním z vedoucích členů Obrody. Tento emisar potvrdil, že když se klub Obroda na přelomu října a listopadu obrátil s výzvou, dopisem na členy KSČ, v němž je vyzval k aktivnímu vystoupení v duchu reformního programu, výsledek Jakešova průzkumu potvrdil, že 31% členů KSČ vyslovilo s tímto dopisem - výzvou jednoznačný souhlas.
K uvedeným důkazům ještě dodávám, že ani skandováni jména A. Dubčeka vedle jména V. Havla na všech demonstracích k výročí 21. srpna 1988 a 1989, ve dnech Palachova týdne, či demonstracích k 28. říjnu, nikterak nedává za pravdu tvrzeni různých kritiků, že v listopadu 1989 byl v Československu o reformní socialismus zanedbatelný zájem.
Jakešovo vedeni však i nadále odmítalo dialog s opozici. Nadále se spoléhalo na své bezpečnostní sily a část stranického aparátu, respektive na administrativně kádrová opatřeni v mocenském centru.
Situace v zemích kolem Československa, ale i v Československu samém, zvláště pak zářijový východoněmecký exodus, kdy tisíce občanů NDR utíkaly přes Prahu na Západ a v prostorách Malé Strany, kde sídlilo velvyslanectví „západního Německa", zůstaly po nich stovky opuštěných trabantů, to byl jeden ze stimulů narůstajícího opozičního hnuti v Československu i jeho aktivity.
Uvedl jsem již v předchozí kapitole, že podstatná část nezávislých opozičních skupin v Československu, soustředěná hlavně kolem „Charty 77", plánovala své vystoupení ke Dni lidských práv k 10. prosinci. Mělo to však být - podle V. Havla - spíše jakési legální kulturně politické vystoupeni opozice než nějaká razantní demonstrace proti stávajícímu režimu. To ovšem neznamenalo, že nezávislé skupiny pasivně vyčkávaly na tento den. První pokusy Klubu Obroda i skupiny Most o přímé kontakty s mocenským centrem a pokusem o dialog skončily bez úspěchu.
Velká skupina nezávislých iniciativ napsala již 5. listopadu 1989 otevřený dopis ministru zahraničních věcí SSSR E. Ševarnadzemu. Jeho obsahem byl protest proti jeho výroku v rozhovoru se šéfredaktorem polského listu Gazeta Wyborcza Adamem Michnikem, že „hodnoceni (srpnové intervence 1968 - B.A.), provedené vedením KSČ a čs. vlády, považuje za závazné". Autoři dopisu sice vítají prohlášení, že SSSR se jednou provždy zřekl politiky vnucováni svých hodnoceni k srpnové intervenci, přičemž se odvolávají i na to, že nová polská vláda a maďarská politická reprezentace nečekaly na souhlas Moskvy a za srpnovou intervenci se již dokonce omluvily.
Dopis konči výzvou: „V zájmu mírového rozvoje Evropy a sblížení a spřátelení jejích národů lze tento zásah jedině odvolat, odsoudit, prohlásit za nulitní.
Pokud se totiž dnešní vedení Sovětského svazu jasně a bez diplomatických vytáček nedistancuje od činů svých předchůdců, potud nemůže mít nikdo jistotu, že se akt podobné intervence nebude kdykoliv a kdekoliv opakovat. A odvolávat se na to, že tenkrát v roce 1968 byly jiné podmínky, znamená jen doznání, že mezinárodní právo platí jen někdy a že slavnostní závazky lze podle okolností vypovědět".
Dopis podepsali zástupci deseti nezávislých iniciativ a adresovali jej prostřednictvím Mezinárodní helsinské federace na vědomí i všem vládám Helsinského společenství.
Jen o den později - 6. listopadu - a ve stejném duchu, ale v mnohém důsledněji argumentovaném dopise, se výkonný výbor Klubu Obroda obrátil na Sjezd lidových zástupců SSSR. A krátce poté, 16. listopadu, se skupina nezávislých iniciativ obrací dopisem na právě probíhající zasedání Evropské rady v Paříži. Upozorňuje v něm na zpožďování vývoje v Československu za řadou jiných zemí ve střední Evropě: „Máme za to, že pro úspěch a nezvratnost hospodářských a politických změn v naší části kontinentu je nutné, aby probíhaly ve všech zemích. Dnešní vedení našeho státu, opírající legitimitu své moci o ideologii zrozenou z okupace Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy v roce 1968, se těmito změnami cítí ohroženo.
Politika zrozená před více než dvaceti lety kolektivním narušením mezinárodního práva tak stojí dodnes v cestě novým nadějím této části Evropy.
Proto se otázka přehodnocení přes dvacet let starých událostí v Československu stává mimořádně významnou pro nezvratnost reforem ve východní Evropě...
V této situaci považujeme za neudržitelné, aby se Sovětský svaz v době vytváření historicky nových principů soužití v Evropě nadále distancoval od spoluodpovědnosti, kterou dodnes má za důsledky jím vedené intervence" .
Avšak rozuzlení této situace již bylo doslova za dveřmi. K jejímu rozuzlení přispíval i
A. Dubček mírou vrchovatou. Nechyběl ani mezi demonstranty, protestujícími 14. listopadu před bratislavským Justičním palácem, kde právě probíhal proces proti tzv. bratislavské pětce (Čarnogurský, Kusý, Maňák, Selucký a Ponická), obviněná za údajné rozvracení republiky či spolupachatelství. Spočívalo v publikační činnosti, kritizující srpnovou „internacionální pomoc" v srpnu 1968 a vedoucí představitele KSČ a vlády, kteří se na ní spolupodíleli. Demonstranti žádali osvobozující rozsudek. Když se mezi nimi objevil i Dubček, vynutili si, aby k nim promluvil a zvedli jej na ramena.
***
Uvedl jsem již, že P. Pithart při vymýšlení „důkazů“ o neschopnosti reformistů a hlavně A. Dubčeka, předčí i „geniálního kadeta“ Büglera, z Haškova Dobrého vojáka Švejka. Jeho nezajímají publikace historiků, autentické dokumenty k historii reformního procesu Pražského jara. On si dokázal i bez nich vycucat z kteréhosi palce i důkaz, že to byl A. Dubček, kdo proti demonstrantům v srpnu 1969 poslal panceřáky a ozbrojené síly s obušky. Jemu nevadilo, že Dubček i Smrkovský byli v té době na – Husákovo naléhavé „doporučení“ – „dovolené“. Dubček na své chatě v Senci a Smrkovský v Tatrách.
Stejně tak jednostranně obviňuje A. Dubčeka v první kapitole „Devětaosmdesátého“, že 22. srpna 1969 podepsal tzv. „prüglpatent“, ačkoliv historikové již dávno na základě dokumentů a svědectví popsali, jak tomu bylo doopravdy. Stačilo mu jen zalistovat v publikaci O. Tůmy a kol., Srpen 1969, na str.265-271; nebo v publikaci J. Madryho, Sovětská okupace Československa, jeho normalizace v letech 1969 -1970 a role ozbrojených sil, na str. 116n. Dověděl by se, že i G. Husák potřeboval, mj. umýt ruce, potřísněné krví svých odpůrců, krví demonstrantů. Proto se rozhodl donutit parlament k dodatečné legalizaci srpnového teroru proti odpůrcům svého režimu a okupantům. Proto již 21. srpna přijalo předsednictvo ÚV KSČ, ze nepřítomnosti A. Dubčeka, Husákův návrh usnesení o přijetí návrhu zákonného opatření č. 99/1969 Sb., „O některých přechodných opatřeních, potřebných na upevnění a ochranu veřejného pořádku“. 22. srpna byl tento návrh upraven a schválen na zasedání předsednictva Černíkovy vlády. S porušením zásad parlamentního jednání (přes nedostatečný počet členů předsednictva) bylo ještě téhož dne toto předsednictvo svoláno. A. Dubček jako předseda Federálního shromáždění byl narychlo povolán z domova, přesněji ze své chaty v Senci, a letecky dopraven do Prahy 22. srpna kolem 16. hodiny. Při jednání předsednictva FS o návrhu předloženém O. Černíkem – a zdůvodněném poukazem na průběh srpnových demonstrací a jejich možné důsledky – Dubček sice souhlasil s použitím zákona proti vandalům, ale po několika dílčích připomínkách účastníků byl vlastně jediný, kdo v dané situaci varoval před vytvářením systému umožňujícího porušování zákona.
Argumentaci O. Černíka při zdůvodňování návrhu zákona podpořil i přítomný G. Husák, který uvedl, že organizátoři demonstrací usilují o permanentní akce v ulicích a poukázal na situaci v Brně a v Liberci. Proti Dubčekovi zaútočil neomaleně i poslanec Valo tvrzením, že současné demonstrace jsou důsledkem jeho politiky, že události narůstaly pod jeho patronátem. A. Dubček pro zákon sice nehlasoval, ale z povinnosti předsedy FS ČSSR podepsal, ale podepsal jej také O. Černík, L. Svoboda.
V takové atmosféře, s vědomím, že přijetí takového zákona nemůže zabránit, ale i s pocitem povinnosti člena předsednictva ÚV KSČ, zákon podepsal, ačkoliv pro něj nehlasoval. Záhy si však uvědomil, že to byla jeho největší politická chyba. Vždyť mezi nejčastěji provolávaná hesla demonstrantů patřila hesla: „Ať žije Dubček“, „Ať žije Smrkovský“. Proto již 1. září posílá O. Černíkovi, kterému stále ještě dost důvěřoval, dopis, v němž apeloval na vládu, aby učinila „taková opatření, aby nemohlo dojít k zneužití tohoto přechodného opatření k porušení naší, československé zákonnosti. Proto vláda v tomto směru musí mít vypracovány příslušné prováděcí normy“. Je proto nanejvýš neseriózní, jestliže různí kritikové připisují přijetí zákona pouze Dubčekovi, jako by to nebyla iniciativa Husáka a Černíka a jako by pod tímto zákonem nebyl podpis také Černíka a Svobody.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 388. publikaci, vydání druhé, určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací,Praha, listopad 2011.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz