Petr Pithart o Pražské výzvě z r. 1985

Přesně před 25 lety, 3. října 1990, vyvrcholil proces tzv. sjednocení Německa. Skončilo poválečné rozdělení německého státu na demokratické "západní Německo" a komunistickou "DDR" na východě.Tato akce, kterou mohla řada politiků přijmout jen s potížemi, byla považována v kruzích československých disidentů dlouho před pádem Berlínské zdi jako něco zcela přirozeného.

Sjednocení Německa znamenalo zvětšení Německa. To se pak stalo nejen větší, ale i mnohem nebezpečnější. Stejně jako to bylo v roce 1871, a vedlo ke dvěma strašným válkám. Není divu, že s tím posledním sloučením vítězové poslední války nijak nespěchali.

Nicméně již v březnu 1985 zazněl jeden hlas, který volal po sjednocení rozdělené země. Hlas vycházel z Prahy a dostal jméno "Pražská výzva". Na rozdíl od jiných disidentských hlasů se na tento hlas nebyla žádná odezva, jen hlasité ticho. Zdálo se, že je to pravděpodobně hloupý hlas, snad naivní a omluvitelný. Ale o šest let později bylo nutno říci, že to byl prorocký hlas.

Ale tehdy to bylo téměř faux pas. Jiří Dienstbier pro knihu "Snění o Evropě" od okamžiku této výzvy (Dienstbier byl s Jaroslavem Šabatou duchovním otcem této výzvy, která byla zveřejněna ve formě dokumentu Charty 77 pod číslem 5/85) nemohl najít vydavatele na Západě. Přišel mezi disidenty v Praze s něčím, čemu se rozumná osoba vyhýbá jako přinejlepším ztracené, naprosto neskutečné představě. Mimochodem, odstranění Berlínské zdi se pak zdálo nevhodné mnohým západním státníkům, nejen to hlasitě říkali, je pravdou, že po celá léta působili proti tomu.

Rozpad sovětského bloku byl příliš neplánovaný a náhle to nějak přišlo. Mnozí se v té době obávali většího Německa, ale nikdo se za to nemusí stydět. Ale jak se to stalo, že se českoslovenští disidenti nebáli? Že oni brali vážně slova, že svoboda jednotlivců a národů jsou neoddělitelné? Proč se obrátili na Evropskou veřejnost s myšlenkou o sjednocení Německa? Protože tvrdili, že pokud  železná opona napříč kontinentem bude odstraněna, aniž by došlo ke sjednocení Německa, nebude možné skutečné sjednocení Evropy.

Postoj Charty '77 byl způsoben uplatňováním jinak abstraktního principu nedělitelnosti svobody a lidských práv: Platný nejen pro přátele a kolegy, ale pro každého, kdo je v nouzi, i pro každého příznivce režimu. Také pro ty, kteří žijí v nepřirozeném odloučení. A fungovalo to dobře pro daný pohled přes hranice.

Ale proč? Možná, že u nás doma, v normalizačním kleci, jsme pozorněji než jiní následovali německý proces  studování a vnímání své vlastní viny, a uvěřili, že je brán vážně. Že se sami trestali.  Ale především jsme se přestali bát Němců, pro své vlastní špatné svědomí za kruté poválečné události. Začali jsme s bolestnou debatou o poválečných osudech téměř tří milionů místních Němců.

Tento problém přestal být pro nás tabu - na rozdíl od většiny lidí kolem nás. V rámci disidentského ghetta jsme byli svobodnější než ostatní, dokonce jsme pořádali debatu o čemkoliv, o čem se nejen nesmělo, ale ani nechtělo mluvit. Zbavili jsme se strachu – této závory v našich očích.

To mělo také další "polistopadové důsledky": V roce 1991, když byla přede mnou smlouva s Volkswagenem - dokázal jsem si představit, že se bude brzy psát: "Pithart prodá Němcům rodinné stříbro za jablka a vejce" – nebál jsem se k tomu přihlásit  Úspěch německé investiční ofenzívy byl zprvu zarážející, všichni ostatní zůstali někde daleko vzadu. Další prosazovali, aby oblíbení Francouzi koupili továrnu, ale já jsem se Němců  nebál, protože jsem věděl, že přízrak revanšismu je právě jen přízrak, protože neotlačili svou monstrózní vinu eufemisticky stranou, ale  dezinfikovány ránu jódem. A my, političtí disidenti jsme se na počátku devadesátých let pokusili doma udělat něco podobného. Ale nebyl o to  zájem, a není ani dnes.

Mělo to i jiné důsledky: Alexandr Vondra, v té době mluvčí Charty 77, byl ten, kdo pracoval dlouhé měsíce úspěšně jako vyjednavač na české straně, na přelomové česko-německé deklaraci nakonec přijaté v r. 1997. Dnes se znovu mnozí začínají bát Němců a strach mají stále v sobě! Bojí se převzít roli, ke které je Evropa chtě nechtě vede. Já jim však věřím nejen proto, že kancléřka a prezident jsou křesťané, ale mají stejnou zkušenost, jakou jsme učinili my, naivní disidenti z Prahy a Brna. Zkušenost s praxí svobody jednotlivců a národů jako s něčím, co je nedělitelné. Je to možná naivní, ale může to být také velmi praktická myšlenka. Někdy. Jestliže se přestane  jen mluvit o tom, že pravda osvobozuje. Dnes myslím pravda o minulosti.

Podle "Lidových novin" ze dne 3. října 2015 

Sudetendeutsche Zeitung, 6.11.2015, str. 1

Volný překlad pro České národní listy P. Rejf

Poznámka:  Jen si vzpomeňme na slova A. Merkelové, kancléřky SRN, že Východoevropané, pokud nebudou solidární, budou k tomuto vztahu donuceni. Němci vždy, když zesílí, používají moc k prosazení svých cílů. To zaprvé. Když se podíváte na požadavky sudetů, kteří jsou podporování i určitými německými mocenskými kruhy, cítíte jak  se to již nás začíná bezprostředně dotýkat. Citlivost Čecha k Němcům Pithartovi chyběla. Je jen otázkou, zda ji někdy měl.

Myslíme si, že sjednocení Německa měla předcházet mírová smlouva mezi Německem a zvláště pak středo a jihoevropskými státy, jež by stanovila i reparační povinnosti Německa vůči nim.

Proto sjednocení Německa, které dopustil Gorbačov, bylo chybou, jíž vnímali již tehdy mnozí západní politici.