Vážený pan

Karel Schwarzenberg

ministr zahraničních věcí

Praha

V Praze dne 10. ledna 2011

Vážený pane ministře,

v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracím s žádostí o vyjádření k dále uvedeným otázkám.

Ve Vašich projevech, které jsem měl možnost studovat, často mluvíte o spravedlnosti, o právech a povinnostech jednotlivců, sociálních a národnostních skupin či subjektů mezinárodního práva. Často zdůrazňujete, že to, co bylo ukradeno, má být vráceno. Dovolím si zejména na uvedené navázat.

I. Ve „Smlouvě mezi Českou a Slovenskou federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci“, která vstoupila v platnost dne 14. září 1992, je v čl. 20 upraveno postavení německé menšiny v ČSFR. Jejími příslušníky jsou nejen ti českoslovenští občané, kteří mají německý původ, ale i ti, kteří se hlásí k německému jazyku, kultuře nebo tradici. Toto široké vymezení německé menšiny je dále zvýrazněno zákazem jakýchkoliv pokusů o asimilaci proti jejich vůli a zakotvením možnosti SRN podporovat německou menšinu.

Německo dlouhodobě a všestranně tak činí. Poskytuje ji finanční prostředky a jinou pomoc prostřednictvím spolkového ministerstva zahraničních věcí, vnitra, německého velvyslanectví v Praze i specializovanými německými institucemi, jako je např. Ústav pro zahraniční vztahy (ifa), z nichž některé vysílají i specializované pracovníky, kteří pak pracují pro německou menšinu. I sudetoněmecký landsmanšaft, pokud jsem dobře informován, různými způsoby napomáhá německé menšině. Tato získává finanční prostředky i prostřednictvím Česko-německého fondu budoucnosti.

Česká republika podporuje německou menšinu rovněž různými způsoby, také však finančně.

Určité polistopadové mocenské elity dokonce napomohly přímo k vypiplání části méně loajální německé menšiny, jíž současně odkojoval i sudetoněmecký landsmanšaft. Z tohoto základu, pak vzniklo Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

V mezinárodním právu platí též princip reciprocity. Mohli bychom tedy očekávat, že česká a slovenská menšina se těší podobnému postaveni v Německu. Tento předpoklad je mylný. Německo nepřiznalo a dosud nepřiznává Čechům ani Slovákům statut národnostní menšiny.

V souvislosti s uvedeným vzniká otázka, proč Čechům dosud nebyl poskytnut statut národnostní menšiny v Německu? Zatímco  ČR německé menšině zajišťuje ochranu před násilnou asimilací, v Německu k asimilaci Čechů již celá desetiletí dochází. Pokud si dobře pamatuji, v jednom internetovém materiálu Vašeho ministerstva se dokonce mluví o úspěšné asimilaci Čechů v německém prostředí. Rovněž tak dávat naše krajany žijící v Německu do jednoho pytle s odsunutými Němci a jejich potomky je stejně hrubě chybné.

1. Co jako ministr zahraničních věcí České republiky konkrétně uděláte pro to, aby Češi měli stejné postavení v Německu jako německá menšina v ČR?

V důvodové zprávě výše uvedené smlouvy je uvedeno, že jedním z důvodů, proč nedošlo k symetrickému formulování postavení Čechů a Slováků v Německu, jsou obavy německé strany, aby tento krok nevedl k vytvoření precedentu pro občany SRN tureckého a jugoslávského původu.

O spravedlnosti mluvíte. Tento princip vyžaduje, aby statut národnostní menšiny byl dále poskytnut jak občanům Slovenské republiky, tak i Polákům, Srbům, Turkům.

2. Co jako ministr zahraničních věcí uděláte, aby Německo, které soustavně posiluje své menšiny v zahraničí, přiznalo uvedeným národnostním menšinám statut národnostních menšin?

Často jednáte a spolupracujete s diplomaty a ústavními činiteli pobaltských států. O nich již delší dobu je známo, že neposkytují ruské menšině statut národnostní menšiny, ač etničtí Rusové tvoří 10 i více procent obyvatelstva těchto států. Nadto je známo, že etnickým Rusům nejsou ani přiznávána plná občanská práva.

3. Co jako ministr zahraničních věcí ČR uděláte pro to, aby hrubé nespravedlnosti, kterých se dopouští pobaltské státy na ruských menšinách, byly v době co nejkratší odstraněny?

II. Nedávno jste spolupodepsal výzvu směřující k tomu, aby bylo trestáno popírání zločinů komunismu.

Proto předpokládám, že zastáváte i stanovisko, aby zločiny nacismu nebyly zapomínány. V druhé světové válce snad na všech frontách světa padlo, či bylo nacistickými zločinci plánovitě vyvražděno, přes 25 milionů Slovanů, Tato genocida Slovanů by neměla být zamlčována nebo dokonce popírána.

Jsou známé německé plány na vyvraždění převážné části Poláků, Ukrajinců a Rusů, též říši nepřátelských Čechů, aby tak byl vytvořen životní prostor pro německý „panský národ“.

S pokusy o znevážení genocidy Slovanů, které má nejrůznější formy, např. odstraňování památníků padlých ruských vojáků, se setkáváme již dlouhodobě. V pobaltských státech pravděpodobně souvisejí i oslavováním těch, kteří bojovali ve zločineckých jednotkách SS nebo měli jinou nacistickou minulost.

4. Co učiníte jako ministr zahraničních věcí ČR pro to, aby nedocházelo k projevům neonacismu, především v pobaltských státech, a byla zachovávána důstojná památka na oběti genocidy Slovanů?

III. Podle informací obsažených v našich médiích jste potvrdil zprávu, že do ČR má na oficiální návštěvu ve dnech 19. a 20. prosince 2010 přijet bavorský premiér Horst Seehofer. Doslova jste uvedl: „Bavorského premiéra jsem nepozval já, ale předseda vlády Petr Nečas. Já nejsem protějškem bavorského premiéra.“

V dalších souvislostech nepokládám za důležité, zda návštěvu H. Seehofera jste tajně dojednal Vy, podle LZ jste 29.10.2010 přijel do Bavorska, a premiéra Nečase postavil před hotovou věc, či tomu bylo jinak.

Položme si otázku, kdo je v česko-německých vztazích partnerem P. Nečase, předsedy vlády ČR? Jsem přesvědčen, že jím je Angela Merkelová, kancléřka SRN. Vašim partnerem je pak Guido Westerwelle, ministr zahraničních věcí SRN. Zahraniční vztahy patří do kompetence a pravomoci SRN.

Země v SRN mají, jak soudím, pouze fragmentární, jinak řečeno omezenou nebo dílčí, způsobilost (je otázkou zda můžeme mluvit např. o fragmentární svrchovanosti) v zahraničně-právních vztazích, např. v oblasti školství, zdravotnictví, kultuře. Bavorsko je, přes název Svobodný stát Bavorsko, pouze jednou ze spolkových zemí. Proto také nemá a nemůže ani mít svého ministra zahraničních věcí. V rámci své fragmentární způsobilosti může však jednat s Českou republikou.

Aby premiér vlády ČR byl „protějškem“, termín, který jste užil Vy, rovnocenným partnerem pro předsedu vlády Bavorska, musela by Česká republika být jednou se zemí SRN. Potom ovšem Vy byste nemohl být ministrem zahraničních věcí takové ČR, poněvadž by ministerstvo zahraničních věcí neměla. Předpokládat, že ČR se někdy stane jednou ze zemí SRN a vyvozovat z toho již i konkrétní důsledky, lze, jak jsem přesvědčen, považovat za zradu.

Česká veřejnost jistě uvítá vyjasnění uvedených vztahů. Proto si dovolím Vám položit otázku: 5. Kteří ústavní činitelé jsou si navzájem ústavními partnery či protějšky ve vztazích mezi Českou republikou a Německem či Bavorskem z hlediska mezinárodního práva?

Vaší odpovědí lze uvést na pravou míru Vámi uvedený matoucí či přímo zavádějící termín „protějšek“.

IV. Vícekrát jste opakoval, že to, co bylo ukradeno, má být vráceno. Věřím, že tuto zásadu vztahujete i na to, co nám v době od r. 1938 do roku 1945 bylo ukradeno německým nacistickým režimem

Je obecně známou skutečností, že nacisté naše země hospodářsky vysáli, téměř zničili. Ač před válkou patřily mezi silně průmyslově rozvinuté a relativně bohaté celky, po válce jsme převzali jen zlomek dřívějšího našeho bohatství.

Na tento případ pamatují i normy mezinárodního práva. Jednoznačně stanovují, že agresor je povinen nahradit škody, které vznikly obětem jeho agrese. My jsme byli obětí, nacistické Německo bylo agresorem. Jeho právním nástupcem je SRN. Právním nástupcem ČSR je Česká republika.

Naše reparační nároky vůči Německu byly Pařížskou reparační dohodou plně uznány. Spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 „360 miliard Kč (v hodnotě z roku 1938“) /JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku „Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil“, Právo, 9.11.1993/.

K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. „Na mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů.“

Na otázku redaktora Práva J. Kovaříka, zda ČR může kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků, odpověděl prof. V. Pavlíček: „Ano, pokud záležitost nebude právně ukončena. Mírová smlouva, kterou mohla být za reparacemi učiněna tečka, uzavřena nebyla.“ (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1.10.2004)

Tvrzení kohokoliv o tom, že Česko-německou deklarací z r. 1997 se ČR i SRN zavázaly, že nebudou vznášet proti sobě majetkové nároky a tudíž nemůžeme požadovat na SRN ani reparace, je, jak vyplývá i z výše uvedeného, právně zcela irelevantní. O jaké majetkové nároky SRN jde, které se údajně vůči nám zavázala nevznášet? Jde snad o konfiskovaný majetek tzv. sudetských Němců? Nejde a podle mezinárodního práva ani nemůže jít.

V Pařížské reparační dohodě je následující ustanovení: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo bude jimi disponovat tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu … . Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací…“.

Z uvedeného vyplývá, že ČSR jako signatární stát Pařížské reparační dohody měla povinnost německý majetek konfiskovat a zajistit, aby se nikdy nedostal do německých rukou, což učinila, a nadto hodnota tohoto majetku nemusela být odečtena z reparačního účtu.

Jaké majetkové nároky se zavázala SRN vůči nám tedy nevznášet? Takový majetek, jak jsem přesvědčen, ani neexistuje. Jinak řečeno: SRN se tedy zavázala vůči nám nevznášet majetkové nároky, které de facto ani de iure neexistovaly a ani neexistují.

Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků kýmkoliv. Povinnost platit nám reparace němečtí politici odmítali do doby, než dojde ke sjednocení Německa. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení smlouvy o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech vznesení nároků zabraňovala stejně účinně. Stanovisko USA však bylo zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení „prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti.“ (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007). Jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž výše se zmínil i prof. V. Pavlíček.

Požadovat plnění reparačních povinností Německem po více než 65 letech po válce, svědčí především o neochotě, možná i o odsouzeníhodné vypočítavosti právního nástupce nacistické říše, jímž SRN je, zaplatit škody vzniklé nacistickou agresí jejím obětem, ale také, asi od počátku 90. let minulého století, o nestatečnosti našich představitelů, včetně a především diplomatů. Povinností našich ústavních orgánů je však reparace na Německu vymáhat! Ozvali se již Řekové, že Němci jim ukradli zlato a dosud za něj nezaplatili, ozvali se Slovinci, že v Evropě jsou státy, které neplní své reparační povinnosti, ozvali se i Poláci, kteří rovněž připomněli obrovské škody, které Němci v jejich zemi napáchali.

Vzpomeňme hrůz první světové války, jíž též rozpoutali Němci. Díky nestatečnosti a nedůslednosti příslušných ústavních činitelů Němci doplatili své několikrát snížené reparace, jež měly zaplatit za škody jimi způsobené v první světové válce, až v říjnu r. 2010. Tato skutečnost je ostudná! Jen doufám, že někdy za dalších padesát let noviny nebudou psát, že Německo úspěšně doplatilo podstatně snížené reparace z druhé světové války.

6. Co jako ministr zahraničních věcí ČR uděláte pro to, aby SRN začala nám splácet a zaplatila reparace, které má nám podle mezinárodní dohody o reparacích měla již dříve zaplatit?

V. Německý prezident Christian Wulff mluví o odsunu Němců z Československa, bylo tomu např. před jeho oficiální návštěvou Prahy v listopadu 2010, kdežto Vy, pane ministře, používáte pojem „vyhnání“, který je vlastní terminologií sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc., jeden z našich nejvýznamnějších znalců mezinárodního práva, ve své stati „Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa“, obsažené ve sborníku „Právní aspekty odsunu sudetských Němců“ ( vydal Ústav mezinárodních vztahů v Praze, 1996), zdůrazňuje: „.. Mezinárodní právo zná institut přesídlení (transfer) části obyvatelstva jednoho státu na území druhého státu. … Z rozboru XIII. části Berlínské (Postupimské) dohody o přesídlení se podává, že ve čtyřech odstavcích této části bylo k popsání hlavních stránek institutu přesídlení (transferu) v autentickém anglickém znění použito tří odlišných výrazů v různém počtu : „transfer“ čtyřikrát, druhý termín „removal“ jednou a třetí obrat „expulzion“ rovněž jednou. Bylo to nedopatření nebo nepřesnost při formulování textu této části? Mám za to, že nikoliv! Autoři tímto způsobem zachytili jednotlivé rysy či fáze transferu. ´Transfer´ jakožto operace záležející v přeložení, přemístění věcí nebo lidí, lze česky pro živé bytosti vyjádřit jako přesídlení. ´Removal´ značí česky odsun, odstranění, přemístění ale též přestěhování. ´Expulzion´ pak vyhnání, vyloučení ale právně i vyhoštění.

Německá odborná terminologie má pro ´transfer´ výraz Umsiedlung nebo Überführung. Pro ´removal´ pak Abschaffung a pro ´expulzion´ termín Ausweisung.

Je proto přinejmenším s podivem, že mluvčí sudetských Němců a i někteří němečtí historikové a politikové ´překládají´ autentický anglický termín ´transfer´ ve XIII. části Berlínské (Postupimské) dohody jako Vertreibung, což lze česky přeložit jako ´vyhnání´.

Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanu cosi vnitřně říká, že ´vyhnání´ nemá nic společného s transferem. Institut přesídlení předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu…“.

Jsem přesvědčen, že jakási terminologická volnost nebo tzv. rozkolísanost, která je se zlými úmysly vnášena do terminologie mezinárodně právně přesně vymezené, by neměla v žádném případě platit pro ústavní orgány ČR, především pak pro ministra zahraničních věcí. Činíte-li jinak, poškozujete republiku. Vámi užívaný termín vyhnání, který je vlastní landsmanšaftu, místo výrazu odsun, přesídlení, transfer, vzbuzuje velké potěšení německých revizionistů a rozhořčení značné části české veřejnosti, která takové Vaše výroky považuje za porušení slibu věrnosti České republice, za pomoc notorickým německým přepisovatelům dějin. Myslím, že v tomto směru by Vám měl být příkladem prezident republiky Václav Klaus. Nikoliv Bernd Posselt!

7. Proč jako ministr zahraničních věcí České republiky důsledně nepoužíváte terminologii příslušné mezinárodní smlouvy?

VI. O uznání svrchovanosti Kosova jste se v ČR „zasloužil“ především Vy, ač převážná většina občanů republiky, jak jsem přesvědčen, byla proti tomuto kroku. Jím jste hrubě porušil tradiční československou a českou prosrbskou politiku a nahradil ji německo-rakouským pojetím, které prosakuje do celé naší zahraniční politiky. Nyní vychází najevo, informace poskytují i některé evropské instituce, že určití kosovští ústavní činitelé, s nimiž jste si podával zřejmě ruku i Vy, jsou důvodně podezříváni ze zločinů proti lidskosti. Vraždění Srbů, násilné odebírání orgánů některým z nich, jejich mučení jsou skutky, z nichž jsou obviňováni. Nyní jsou v Kosovu odstraňováni svědci těchto zločinů, buď jsou přímo fyzicky likvidováni nebo jsou pro nás nepředstavitelně zastrašováni.

Tyto i další skutečnosti, obchod s narkotiky, bílým masem aj. prokazují, že uznání samostatnosti Kosova, které je ostatně v rozporu i s rezolucí RB OSN č. 1244, bylo hrubou chybou, za níž nesete odpovědnost především Vy.

8. Co učiníte pro to, aby bezpečnost svědků byla zajištěna, vše bylo řádně vyšetřeno a viníci potrestáni? 9. Budou mít uvedené skutečnosti vliv na tolik nutné přehodnocení vztahů ČR ke Kosovu? 10. Uznává Česká republika i nadále platnost a účinnost rezoluce RB OSN č. 1244, podle níž, ale i podle mezinárodního práva, je Kosovo i nadále součásti Republiky Srbsko ? Pokud ano, proč v souladu s touto rezolucí a mezinárodním právem ČR nejedná?

Velmi děkuji za věcné, otevřené a vyčerpávající odpovědi na výše uvedených deset otázek ve lhůtě stanovené petičním zákonem.

JUDr. Ogňan Tuleškov

Na Čihadle 18

160 00 Praha 6 - Dejvice

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz

E-mail: vydavatel@seznam.cz