Petice B. Sobotkovi z 26.9.2016
Pan
Mgr. Bohuslav Sobotka,
předseda vlády ČR,
nábřeží Edvarda Beneše 4
11 801 Praha 1- Malá Strana
V Praze dne 26. září 2016
Pane předsedo vlády,
v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracím s následující peticí.
I.
1. Vaše sdělení, (z Vašeho dopisu z 12.9.2016, čj. 15379/2016/-OAI) : „Pokud jde o požadavek na vymáhání reparací, jež byly určeny k nápravě škod způsobených i občanům tehdejšího Československa, považuje česká strana tuto otázku podle informací MZV za uzavřenou a vyřešenou.“, pokládám za zradu našich státních a národních zájmů, za hrubé porušení Vašich povinností, plynoucích z poslaneckého i ministerského slibu, za hrubé porušení vašich občanských povinností.
MZV ČR samo o sobě nemůže rozhodovat o tom, zda ČR bude na Německu vymáhat reparace či nikoliv. Takovéto rozhodnutí na štěstí nemůže udělat ani vláda. Jsem přesvědčen, že příslušný k tomuto rozhodnutí je Parlament České republiky, ale především však lid, jenž je zdrojem veškeré státní moci, a proto by jemu měla být tato otázka předložena k rozhodnutí v referendu. Pokud nedošlo k rozhodnutí o reparacích příslušným ústavním orgánem nebo lidem, je otázka reparací, které nám má Německo zaplatit, stále otevřená a je povinností příslušných orgánů obrátit se diplomatickou cestou na SRN a požádat ji o zaplacení reparací, které nám dluhuje. Přibližně jde o asi 3,5 bilionu Kč. Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc., jeden z největších našich znalců této složité problematiky, prohlásil, že můžeme kdykoliv, do uzavření mírové smlouvy s Německem, položit naše reparační požadavky vůči Německu na jednací stůl. Proto navrhuji požádat SRN o zaplacení reparací, zpočátku diplomatickou cestou a nepůjde-li to, pak je i soudně vymáhat.
Je ostudné, že více než dvě desetiletí naše ústavní orgány s Německem o otázkách reparací nejednaly. To je přímo odstrašující skutečnost. Jak mohli zástupci lidu v Poslanecké sněmovně či v Senátu tak dlouho mlčet a snad dokonce se tvářit, že o nic nejde. Ve vnitřní politice mnozí z nich razili zásadu, co bylo ukradeno, musí být vráceno, ale cožpak tato zásada neplatí i v mezinárodním právu? Na Německo se tato zásada nevztahuje? Ale vztahuje, ukradli a zničili nám toho přespříliš, než abychom mohli mlčet.
Škodami, které byly způsobeny Československu, se zabýval i norimberský proces s hlavními válečnými zločinci. V žalobě bylo konstatováno, že: „Z Československa bylo deportováno 750.000 československých občanů na nucené práce k vojenským účelům do Německa." 5) Dále se v žalobě před Mezinárodním vojenským tribunálem uvádí: „Po obsazení Československa dne 15. března 1939 zmocnili se a ukradli obvinění veliké zásoby surovin, mědi, olova, železa, bavlny a potravin, odvezli do Německa veliké množství vozového parku a mnoho lokomotiv, vagonů, parníků a trolejbusů, vykradli z knihoven, laboratoří a uměleckých muzeí knihy, obrazy, umělecké předměty, vědecké zařízení a nábytek; ukradli celý zlatý fond a cizí valuty Československa, počítaje v to 23.000 kg zlata, které mělo nominální hodnotu 5.265.000 liber šterlinků. Podvodně získali kontrolu a pak oloupili české banky a mnohé české průmyslové podniky a vykradli, vyloupili, přisvojili si jinými cestami český veřejný i soukromý majetek. Celková částka hospodářského oloupení Československa, kterého se dopustili obvinění od roku 1938 do roku 1945, je odhadováno na 200.000.000.000 československých korun." 6)
Mimo tyto válečné škody má Česká republika jako nástupnický stát Československa další značné pohledávky, které nejsou zahrnuty do reparačních požadavků. Vztahují se jednak k pohledávkám zbožovým a finančním, pojišťovacím a dalším zejména z doby protektorátu, které byly vyčísleny částkou 3,9 miliard předválečných korun a 3,4 miliard říšských marek a další pohledávky ze škod po mnichovském diktátu, které byly vyčísleny částkou 40 miliard Kč. 7) (O některých otázkách majetkových nároků v česko-německých vztazích I., Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc., JUDr. Radovan Suchánek, str. 3. Dále pojednání „Majetkoprávní otázky ve vztahu ke Spolkové republice Německo", jehož autorem je Pavel Winkler, se týká i otázek reparací, in „Právní aspekty odsunu sudetských Němců“, sborník, vydal Ústav mezinárodních vztahů v Praze v r. 1996. A především „Dohoda o německých reparacích", vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, srpen 1946, Orbis).
Což si páni poslanci, senátoři nevzpomínají na Květnové povstání českého lidu, v němž Němci, během několika posledních dní války, zavraždili přes 8.000 našich lidí a způsobili nám též obrovské materiální i jiné škody? Ještě 8. května 1945 Praha hořela, lidé umírali, hynula i pražská Staroměstská radnice. Ještě měsíce po osvobození Československa umírali naši lidé na následky věznění v gestapáckých mučírnách a koncentračních táborech. Naše mládež byla podvyživena, v mnoha případech, v důsledku nedostatečného přídělu potravin, trpěla tuberkulózou. Celá republika byla vykradená, neměli jsme dostatek jídla, léků. Byla zčásti zničena infrastruktura, neměli jsme ani potřebné lokomotivy, ani dostatek železničních vozů.
A jaký je obraz naší současnosti? Asi 10% našich spoluobčanů patří mezi chudé, máme dětí, jejichž rodiče nemají peníze, aby jim zaplatili obědy ve školní kuchyni, jednou vybíráme na nemocné, jindy na tělesně postižené, někdy dokonce i na léčení některých jednotlivců. Kolem nás jsou desítky tisíc bezdomovců, většina nemocných, ale jak se mají na ulici léčit? Dlouhodobě nezaměstnaní, jichž jsou více než desítky tisíc, živoří. Mnozí lidé si půjčují peníze, aby mohli jen přežít. Stát, ve snaze alespoň udržet neutěšenou sociální situaci, si též půjčuje. Kolik dluhy státu, právnických osob a jednotlivců dělají? Asi 3 biliony? Pokud to tak půjde, neuneseme brzy dluhovou zátěž, jíž zvyšují i náklady na migraci.
A nyní nám za této situace dají pánové z MZV vědět, že otázku německých reparací, které by nám přinesly možná až 3,5 bilionu korun, z nichž určitá část pochopitelně náleží SR, považují za uzavřenou a vyřešenou. Proti tomuto stanovisku, které převzal i Úřad vlády ČR, protestuji a žádám, aby všichni, kteří se na uvedeném podíleli, nesli nejen odpovědnost politickou, ale také trestněprávní.
2. Německo nám bylo povinno vyplatit reparace ve výši cca 360 miliard předválečných korun, v současnosti jde asi o 3,5 bilionu korun. Je nutné dodat, že hodnota majetku, který jsme konfiskovali Němcům, jež jsme odsunuli, podle Pařížské reparační dohody se neodpočítávala z našeho reparačního účtu.
Na Mezispojeneckém reparačním úřadu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho nám Němci uhradili jen 14,5 milionů dolarů a vrátili majetek v hodnotě 76,8 mil. $.
Bruselský Mezispojenecký reparační úřad skončil svou činnost v listopadu 1959. Tehdy Němci splnili své reparační povinnosti vůči nám ve výši, která se rovnala necelé polovině procenta celkového plnění. Proto čs. delegace na závěr zasedání prohlásila, že si čs. vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní částečné odškodnění považuje za ukončené. (Prof. Pavlíček Václav, Minulost je třeba uzavřít skutečnou tečkou, Právo, 1.10.2004, str. 5)
V letech 1952-1953 byla sjednána řada smluv, které měly umožnit zapojení SRN do NATO. Jednou z nich byla i dohoda o německých zahraničních dluzích. Jí se SRN zavázala zaplatit německé předválečné dluhy s tím, že placení válečných dluhů a reparací se odkládá na dobu, kdy dojde ke sjednocení Německa.
V prosinci 1973 navštívil W. Brandt, tehdejší kancléř SRN, Prahu. Na náš požadavek o řešení otevřených majetkoprávních otázek reagoval Brandt prohlášením, že by nebylo spravedlivé požadovat na SRN úhradu čs. válečných pohledávek v situaci, kdy ještě nedošlo k vytvoření sjednoceného Německa. Toto vyjádření v podstatě znamenalo, že naše nároky uznává, ale o zaplacení Němci budou jednat, až dojde ke sjednocení Německa. Na tomto stanovisku trvali i další představitelé SRN v následujících letech.
Na jaře r. 1990, kdy sjednocení Německo bylo již přede dveřmi, FMZV v červnu poslalo do Bonnu oficiální nótu s návrhem na zahájení jednání o otevřených majetkoprávních otázkách. Na tuto nótu, stejně jako na další dvě obdobného obsahu, FMZV nikdy nedostalo žádnou odpověď.
Na následující schůzce ministra zahraničních věcí ČSR, J. Dienstbiera, a H.-D. Genschera, se náš ministr zmínil o úhradě čs. pohledávek vůči Německu. Genscher „reagoval žádostí, abychom tyto otázky v rámci rozhovorů o sjednocení Německa - které tehdy probíhalo jako jednání 4+2 - nevznášeli, abychom Němcům nekomplikovali situaci a počkali až dojde ke sjednocení. Potom vše v klidu vyřeší k čs. spokojenosti“. Stejné ujištění dostal Dienstbier v září 1990, když se s Genscherem sešel ve Vídni.
Mezi tím však začaly mezi odborníky FMZV růst pochyby, zda je možné se na německé sliby spolehnout. Byl proto připraven dopis představitelům čtyř mocností, ve kterém měli být alespoň informováni o čs. návrzích a požadavcích. Dopis však nebyl nikdy odeslán. Potvrdila se skutečnost, že Německo začalo od slibů ustupovat. Po sjednocení se ukázalo, že pochyby nebyly bezdůvodné. A naše diplomacie poté naše státní a národní zájmy hrubě zanedbávala. Nebyla ani tak statečná, aby s Němci o reparacích začala alespoň vést dialog. A tento stav trvá až do dnešních dnů. Nestatečnost a snad i nezájem o naše interesy dospěl až do současného stavu. Přes tento fakt povinnost Německa zaplatit nám reparace dále trvá.
3. Z dopisu z Úřadu vlády ČR: „Podle informací MZV seriózní debata na uvedené téma není momentálně v žádné zemi na pořadu dne...“
A opět to není pravda. V nedávné době Řecko vzneslo na Německo požadavek na zaplacení reparací. Němci samozřejmě nebyli ochotni Řekům nic uhradit. Dokonce ani za ukradené umělecké předměty, které mají nevyčíslitelnou hodnotu. Proto Řecko vytvořilo komisí, která se po určitou dobu zabývala německými reparacemi a před několika týdny upřesnila reparační povinnost Německa vůči Řecku. Po dvou a půl letech práce řecký parlamentní výbor předložil zprávu, která potvrzuje nárok Řecka vůči Německu ve výši 278,7 miliardy euro. V řeckém parlamentu se opět rozvinula debata o náhradách z doby 2. světové války, které by Německo mělo vyplatit Řecku. Autoři zprávy doporučují nejprve diplomatickou cestu, ale v případě potřeby se i obrátit na soud. Výplata náhrady je "právní i morální imperativ," říká nová 77stránková zpráva. Byl by to "nejlepší základ pro upřímný a bezproblémový vztah mezi Němci a Řeky". (11. srpen 2016, z článku Řecko chce po Německu stovky miliard za dobu nacistické okupace, rp.prvnizpravy.cz, Spiegel)
MZV opět ukázalo, že jeho informace jsou zavádějící, nepravdivé. Pro odpor Německa nedopustit, aby se rozvinula debata o reparacích. Doufejme, že nyní i ČR se vzmůže předložit Německu reparační požadavky. Pokud to současná vládnoucí koalice nedokáže, přijde jiná. Odpovědnost nyní vládnoucí garnitury nebude zapomenuta.
4. Opět z dopisu z Úřadu vlády ČR: „...připomínka možnosti formulovat majetkoprávní požadavky více než 60 let po konci války působí všeobecně odstrašujícím způsobem.“
Ano, souhlasím. Ale jak tato situace vznikla? Němci si zajistili, že reparace mohou platit až po sjednocení Německa, tedy po roce 1990. A právě v té době se projevila odstrašujícím způsobem nestatečnost našich diplomatů a politiků, kteří nedokázali naše reparační požadavky předložit Německu. Dalším faktorem, který sehrál svou významnou úlohu při odkládání reparačních plateb, byl tlak Německa nepřipustit diskusi o reparacích, který stále trvá.
Mluvit o evropských hodnotách a být neschopni zajistit, aby agresor nahradil oběti všechny škody, které jí svou agresí způsobil, je ostudné, je nepoctivé a nečestné. Naše právo na reparace trvá!
5. Tvrzení obsažené v dopisu z Úřadu vlády ČR, že „křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti, a země nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Tyto závazky obě strany od té doby důsledně dodržují.“
Tzv. sudetoněmecký landsmanšaft, dokonce i někteří němečtí politici útočí proti nám. V r. 2015 se H. Seehofer vyjádřil, že při vyhnání Němců jsme se dopustili zločinů proti lidskostí, sudeti nás násobně již obvinili jak z válečných zločinů, tak i z genocidy.
Není pravdou ani to, že proti nám nevznáší majetkové nároky. Uvedu jen jeden příklad z mnoha dalších.
„Posselt ujišťoval ve Vídni. Žádné právní pozice nejsou opouštěny!
Na pozvání Spolkové rady Sudetoněmeckého landsmanšaftu Rakouska (SLÖ) se mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny, Bernd Posselt, zúčastnil jejího zasedání 12. listopadu v "Domě vlasti" ve Vídni... Bernd Posselt uvedl …Velký problém byl vytvořen novelou § 3.1), ve kterém schází dosavadní text o získání vlasti zpět a restituci majetku. Při hlasování o zásadách prohlášení to bylo schváleno téměř jednomyslně, pro změnu ve formulaci stanov hlasovalo 71,8 procenta. Bernd Posselt zdůraznil, že "právo na domov" je stále součástí pozměňovacích návrhů. Ze strany SLÖ nemůže být zřeknutí se náhrady vynucováno. Náhrada škod musí být provedena. Posselt uvedl, že prohlášení o zásadách právní pozice sudetských Němců nebude opuštěno. Prosazování požadavků nelze provést silou, ale pouze přesvědčováním. Pokrok v restitucích bude. Posselt věří, že uplatnění požadavků bude dosaženo změnou vědomí Čechů, že vyhnání byla a je nespravedlnost. V případě, že si to většina Čechů uvědomí, může se změnit hodně ... Vysvětlil také, že zásadní je prosadit neplatnost Benešových dekretů. Prostřednictvím přímých rozhovorů zástupců lidu je hledáno řešení, které bude vymáháno na mocenských orgánech České republiky. (Sudetenpost, 10.12.2015, str. 12)
Je nutné vzít i v úvahu, že každý spolek, hnutí má nejen své stanovy, které upravují především práva a povinnosti členů, strukturu organizace, kompetence a pravomoci jednotlivých organizačních článků, ale také svůj program. Má ho i landsmanšaft. Nazývá ho programem 20 bodů, je z 60. let minulého století, v 90. letech si ho sudeti opětně pochválili. Několik výňatků z něj:
Třináctý bod, Od spolkové vlády očekáváme, že nikdy nepřijme vyhnání a vyvlastnění 3 milionů německých státních občanů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a že naopak bude jejich práva v každém směru účinně zastupovat. To platí též v případě navázání diplomatických styků s Československem.
Čtrnáctý bod, Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov ("Heimat") a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisle na sporné mnichovské dohodě z r. 1938.
Patnáctý bod, Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě - též mezi Spolkovou republikou Německo a Československem - mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno.
Šestnáctý bod, Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.
6. Pokud jde o česko-německou deklaraci z r. 1997, tak nese jasné stopy německého nátlaku na nás. Používá i německou terminologii. Tam kde je v rozporu terminologicky i obsahově s mezinárodními dohodami vítězných spojenců, pak samozřejmě platí ustanovení a terminologie především Postupimské dohody a Pařížské reparační dohody. V deklaraci jsme se nemohli a také nevzdali např. reparačních nároků, které vůči Německu máme. Deklarace nemohla změnit ustanovení a terminologií uvedených spojeneckých dohod. Nadto nemohla změnit ani principy mezinárodního práva, především povinnost agresora zaplatit své oběti škody, které jí vznikly agresí. My jsme byli obětí a Německo agresorem. O tom nejsou mezi slušnými lidmi žádné pochybnosti. Proto Německo je povinno zaplatit nám reparace.
II.
1. Pane předsedo vlády, již v září 2015 jste informoval českou veřejnost, že tzv. sudetoněmecký landsmanšaft se vzdal práva na vlast a na náhradu škod. Ve svých podáních, peticích, jsem Vás upozorňoval, že příslušný soud nezaregistroval změnu stanov SL a tudíž platí stanovy v původním znění. Odpověděl jste, že do listopadu 2015 bude vše v pořádku. A nebylo. A dokonce není dosud. Mnichovský soud změnu stanov dosud nezaregistroval. Proto Vás žádám, abyste svá oznámení o změně stanov SL uvedl na pravou míru, tedy do souladu se skutečností. Platí stanovy SL v původním znění. Nadto dlužíte české veřejnosti sdělení o tom, že SL s náhradou škod a s restitucemi počítá, jak svědčí projev B. Posselta ve Vídni z listopadu 2015. Česká veřejnost má právo na pravdivé informace a nikoliv na polopravdy či dokonce lži. Jste schopen se české veřejnosti omluvit a sdělit jí pravdu? Nebo i v této otázce sehrajete úlohu mrtvého brouka?
III.
1. Je, bohužel, faktem, že někteří zaměstnanci Úřadu vlády České republiky nedovedou rozlišit petici od obyčejného dopisu. Podání a vyřízení petice, jak je obecně známo, se řídí petičním zákonem, který upravuje povinnost příslušného státního orgánu v odpovědi uvést nejen stanovisko k obsahu petice, ale i způsob jejího vyřízení. Petiční právo je též zakotveno ČI. 18 Listiny základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku České republiky. Budete-li mít nějaké pochybnosti, pane předsedo vlády, o mém tvrzení, nahlédněte, prosím, např.. do Vaší odpovědi ze dne 12. září 2016, čj. 15379/20106-OAI, na mou petici ze dne 22. srpna 2016.
Vzhledem i k uvedenému zřejmě nevěnují Vaši zaměstnanci peticím potřebnou pozornost a jejich odpovědi na mé petice nejsou dostatečně kvalifikované.
2. Jsem nesmírně překvapen, že někteří zaměstnanci Úřadu vlády České republiky nerozlišují termíny stát a země. Ústava České republiky charakterizuje republiku jako stát, nikoliv jako zemi. Zemí jsme byli za Rakousko-Uherska, a v roce 1918 jsme obnovili svou státnost - vyhlásili Československou republiku. Nic mi není známo o tom, že bychom se stali jako země součástí nějakého jiného státního celku, např. Spolkové republiky Německo, přestože probíhá tzv. strategický dialog mezi ČR a SRN, který nás, přes odpor většiny občanů republiky, má ve všech oblastech co nejvíce přiblížit k Německu. Vaše zahraniční návštěvy, zejména bavorského Mnichova, a četná další jednání na různých úrovních s představiteli Bavorska, které je jednou ze spolkových zemí Německa, nás sice mohou v očích i některých zahraničních subjektů pozemšťovat, ale přesto ČR je nadále svrchovaným státem, kdežto Bavorsko jen zemí s fragmentární svrchovaností, má své pravomoci zejména v oblasti školství, kultury, zdravotnictví, společné otázky jako je armáda, zahraniční věci, patří výlučně do rukou spolku, tj. SRN.
Pokud Úřad vlády ČR má informace o tom, že jsme se stali zemí, bude dobré, když je zveřejníte a novelizujete v tom smyslu Ústavu ČR a další právní předpisy. Pokud tomu tak není, je nutné, aby i zaměstnanci tohoto úřadu používali odpovídající terminologii a nezaměňovali státnost ČR za nějakou zemskost.
3. Celková věcná úroveň vyřizování peticí zaměstnanci Úřadu vlády ČR je skandálně nedostatečná. Uvedu jen jeden příklad. Cituji z Vašeho dopisu z 12.9.2016, čj. 15379/2016/- OAI „Pokud jde o požadavek na vymáhání reparací, jež byly určeny k náhradě škod způsobených i občanům tehdejšího Československa, považuje česká strana tuto otázku podle informací MZV za uzavřenou a vyřešenou.“ Kdo takovouto informaci z MZV podal, kdy? Ani výraz „česká strana“ není vymezen. A přitom jde o více než 3 biliony korun. Vše je anonymní, žádné jméno, není uveden ani název ústavního orgánu, který měl ve věci rozhodnout, není uvedeno ani kdy rozhodl. Prostě konkrétní údaje zcela chybí. Tento způsob vyřizování peticí má úroveň dětských říkánek. Jde o příklad naprosté nekvalifikovanosti. A pokud Vy, pane předsedo vlády, dopustíte, aby tak zaměstnanci úřadu postupovali, nesete i za ně odpovědnost. Lidově se říká: „Jaký pán, takový krám!“
I když právo petiční formálně právně dále je nedotčeno, existuje, díky nekvalifikovaným odpovědím na ně, je fakticky zrušeno. Tento stav je v rozporu i s ústavním pořádkem. Žádám, aby právní stav byl plně obnoven.
4. Když se zamýšlím nad činností Úřadu vlády ČR, MZV ČR zdá se mi, jako kdyby hájily především zájmy cizí, nikoliv ty české. Nemohu tvrdit, že Úřad vlády ČR nebo MZV ČR jsou pouhými filiálkami obdobných německých orgánů, ale přesto si myslím, že na tom něco je. O zájmech tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, sudetských Němců, se mluví přespříliš často, dokonce jste je povýšil na naše spojence. My je za takové nepočítáme. Nám nejblíže jsou Slováci a SR, nikoliv Němci a SRN. Vaše germanofilní zaměření našlo svůj výraz v tzv. strategickém dialogu mezi ČR a SRN, který má zajistit maximální sblížení ČR s Německem. To my chápeme naopak jako katastrofu pro republiku. Nechceme dále být u výprodeje naší svrchovanosti, ale naopak budeme se snažit o zrušení její omezenosti. Jste v rozporu s valnou částí národa. Prosím, nečiňte nevratné kroky, které by poškozovaly naši státnost, nepodporujte přepisování našich dějin. A to ani projevy pana ministra Hermana.
S mnoha Němci si Češi rozumí, možná i více než se značnou částí naši vládnoucí elity. S Německem chceme žít v dobrých vztazích, ale na základě principů mezinárodního práva jako rovný s rovným. Jakákoliv myšlenka na protektorát, nebo snahy abychom se stali 17. zemí Spolkové republiky Německo, se nám hluboce oškliví a v těch, kteří k tomto cíli pracují, vidíme nejen kolaboranty, následníky E. Moravce, ale i zrádce republiky, našeho lidu.
Brzy poté, co Vaše vláda se ujala svého úřadu, se B. Posselt vyslovil v tom smyslu, že současná česká vláda pokračuje v tom, kde ta předešlá skončila. Když jsme četli tato slova, nechtěli jsme jim uvěřit. Nyní víme, že předseda SL měl pravdu. Nyní víme, že vměšování německých politiků do našich vnitřních záležitostí, které je z hlediska mezinárodního nepřijatelné, vedly k tomu, aby došlo k prvním přímým jednáním mezi vedením landsmanšaftu a českou vládou. Vy jste první předseda vlády ČR, který jednal přímo s představiteli SL, který poslal na sjezd SL oficiálního zástupce, ministra D. Hermana. Otázkou je, zda pan ministr není též členem SL, alespoň zprostředkovaně. O česko-německém Sdružení Ackermann-Gemeinde, jehož je předsedou, víme, že má společné sjezdy s mnichovskou Ackermann-Gemeinde a společné spolkové orgány, přestože ten i onen spolek je registrován jako samostatný. Pokud lze počítat pana D. Hermana za „sudetského Němce“, pak Vaše vláda má i další prvenství. Je to první česká vláda, v které je i „sudetský Němec".
Nevím, kam až ve vztahu se SRN, ve vztahu k SL, chcete zajít. Důvěru vlasteneckých sil jste ztratil. Doporučuji Vám, abyste rezignoval na post předsedy vlády ČR. Bude to tak pro republiku lepší. Jinak sám sebe a celou ČSSD, jíž jste předseda, vystavujete sérii volebních porážek, jež stejně povedou k Vašemu pádu. Svou rezignací můžete alespoň částečně ochránit sociální demokracii od cesty do politické nicotnosti, do níž jste jí svou politikou nasměroval. Při posledních parlamentních volbách někteří z nás ČSSD, jíž jste předsedal, volili a doporučovali i ostatním. Nyní vidíme, že to byl zásadní omyl. Díky Vaší politice je ČSSD pro českou vlasteneckou veřejnost nevolitelná!
Ing. Pavel Rejf, CSc.
https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170