Petice B. Sobotkovi z 22. srpna 2016
Vážený pan
Mgr. Bohumil Sobotka,
předseda vlády ČR,
nábřeží Edvarda Beneše 4
11 801 Praha 1- Malá Strana
V Praze dne 22. srpna 2016
Vážený pane předsedo vlády,
v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracím s následující peticí.
Již za několik desítek hodin přijede na krátkou návštěvu Prahy německá kancléřka Angela Merkelová. Její program je jistě zcela naplněný, hlavní body jednání jsou určeny a případná další témata, jak se zdá na první pohled, nemají šanci na dodatečné zařazení do společně předjednaného a schváleného programu.
Nechrne však úvah a snažme se poučit z nedávné minulosti. V r. 2012 dlela paní kancléřka v Praze též jen několik hodin, ale přesto, při jednání s P. Nečasem, tehdejším předsedou vlády ČR, dokázala mimo program vložit zvláštní bod, který se týkal tzv. sudetských Němců. Landsmanšaft již po celá desetiletí snil o přímém jednání s představiteli české vlády, či dokonce s vládní delegací. A právě o tomto letitém přání landsmanšaftu informovala pana P. Nečase. Jak tento tehdy reagoval na slova paní kancléřky, nevíme. Naše média nás o tom bohužel neinformovala. O tom, jak jednání o tomto bodu proběhla a s jakým závěrem, jsme se dozvěděli ze „sudetoněmeckého tisku“.
Na 63. sjezdu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“, který se konal ve dnech 26.- 28.5.2012 v Norimberku, vystoupil jako obvykle i B. Posselt, který kromě dalšího zdůraznil: „Jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléřce, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“ (Volný a krácený překlad ing. Jaroslav Liška.)
Jak se činil P. Nečas v tomto směru? Opět nevíme. Uplynulo jen několik měsíců od návštěvy paní kancléřky v Praze a pan premiér se připravoval se státní delegací na návštěvu Mnichova a na projev, který přednesl v únoru 2013 před bavorským zemským sněmem. Tento jeho projev, který sněm a přítomní landsmani aplaudovali ve stoje, byl v republice přijat s velkou nevolí. Byl zatracován jako falešný, podlézavý a historicky nepravdivý. Sudetomilové jej přivítali s nadšením. Ať již byl hodnocen jeho projev jakkoliv, byl ve skutečnosti již jen labutí písní páně Nečase, který se se svou vládou odporoučel a došel až na ošklivec.
Mluvím o minulosti proto, abychom se z ní poučili. Pro Vás, pane předsedo vlády, je tedy možné vsunout do programu jednání bod, nikoliv jen okrajového, ale celorepublikového a zřejmě i evropského významu. O co konkrétně jde? O jeden ze základních principů mezinárodního práva, který říká, že agresor je povinen oběti své agrese nahradit všechny škody, které jí agresí vznikly. Okolo tohoto principu v civilizovaných státech nikdy nevznikly a ani v současnosti nejsou nějaké pochybnosti. Vítězné mocnosti druhé světové války nejednou na mezinárodních konferencích jednaly o povinnosti Německa platit a také zaplatit reparace. Konkrétněji se reparacemi zabývala Pařížská reparační úmluva. Jejím signatárním státem byla i Československá republika. V souladu s jejími ustanoveními jsme konfiskovali německý majetek tak, aby se nemohl nikdy vrátit do německých rukou Pokud šlo o majetek odsunutých Němců z Československa, pak jsme nebyli povinni jeho hodnotu odečíst z našeho reparačního účtu. Spolková republika Německo nám na reparacích dluhuje částku ve výši cca 360 miliard předválečných korun, tj. v současnosti přes 3 biliony korun. Jde o velkou částku, která by republice pomohla jak v oddlužení, tak při jejím dalším rozvoji.
Co Německo říkalo reparacím, které nám dlužilo a dosud dluží? Pro upřesnění je nutné předně dodat, že částku zhruba ve výši 700 milionů korun nám zaplatilo již dříve. Kancléř Willy Brandt prohlásil, při návštěvě Prahy, že Německo nám reparace zaplatí. Nikoliv však hned, ale až v době po sjednocení státu. Argumentoval tím, že není možné na tehdejším Západním Německu požadovat reparace, které postihují celé Německo. Podobná prohlášení činili i další němečtí politici. Jedním z posledních byl H.-D. Genscher. Obrátil se na nás, ať máme ještě trochu strpení. Německo se sjednocuje, je s tím hodně práce, ale jakmile sjednocení se stane realitou, pak se rychle dohodneme. Potom se pan H.-D. Genscher musel věnovat i přípravě celoněmeckých voleb. Když měl nastat čas jednání o reparacích, Němci fakticky o reparacích odmítli jednat. Naši diplomaté neměli dost odvahy, aby si dupli a řekli, že trvají na zaplacení reparací. Naše právo na reparace však trvá. V tom se shodují např. prof. JUDr. M. Potočný, DrSc., i prof. JUDr. V. Pavlíček, CSc. Odpovídající podíl na reparacích patří samozřejmě i Slovenské republice.
Z uvedeného vyplývá moje prosba na Vás, pane předsedo vlády. Požádejte paní kancléřku Merkelovou, aby se zasadila, aby Německo, které je nástupnickým státem hitlerovské říše, nám reparace zaplatilo. Spravedlnosti bude pak učiněno zadost. A je i další rozměr celé reparační problematiky, který silně přesahuje česko-německé vztahy. Mluví se hodně o evropských hodnotách. Mezi ně jistě patří povinnost každého státu, platit své dluhy oprávněným věřitelům.. Vidíme v poslední době, jak na Řecku je velmi tvrdě, až necitlivě, požadováno, aby svým finančním povinnostem učinili zadost.
Pokud vztahy česko-německé jsou tak výborné, jak je líčíte, pak to nebude asi velký problém. Všichni víme, že dobré účty dělají dobré přátele. Doznávám, že ne vždy, bohužel, tato zásada v mezinárodních vztazích platí. Vezměme např. dluh, který řadu let přetrvával z doby sovětské éry. Jednalo se jen o několik miliard korun. A bez velkých řečí nám Rusko tento dluh zaplatilo. Mluvíme o tom? Ne, mlčíme! A k Rusku se naše vládnoucí elity chovají někdy až jako k nepříteli, přestože dluhy ze sovětské doby zaplatilo i jiným státům, což o Německu, že by tak spontánně platilo reparace, říci nemůžeme. Spíše se občas ozvou různé státy, které požadují, aby jim Německo zaplatilo reparace. Když se nedočkají plnění, odpadají. Řecko je však jiné.
Snaha Řeků, aby Německo zaplatilo reparace, je již letitá. Oficiální Německo ji zatím odmítá. Řecká parlamentní komise po dvou a půl letech práce předložila zprávu, která potvrzuje nárok Řecka vůči Německu ve výši 278,7 miliardy euro. Autoři zprávy doporučují nejprve diplomatickou cestu, ale v případě potřeby se i obrátit na soud. Výplata náhrady je „právní i morální imperativ", říká nová 77stránková zpráva. Byl by to „nejlepší základ pro upřímný a bezproblémový vztah mezi Němci a Řeky". Poslanci, kteří zprávu vypracovali, požadují po řecké vládě, aby uplatnila své nároky. Je to poprvé, co poslanci oficiálně požadují po Německu odškodnění.
Věřím, že Vaše úvodní jednání s paní kancléřskou A. Merkelovou o reparacích povedete s občanskou statečností. Slíbil jste věrnost České republice, slíbil jste, že svůj poslanecký mandát budete vykonávat v zájmu všeho lidu. Chci věřit, že svému ústavnímu slibu budete věrný, že republiku, naše národní zájmy budete prosazovat, chránit, že nás nezradíte. Svým následným jednáním můžete dokázat, že všechny řeči o tom, že se stáváme německým protektorátem a Vy jste jen jeho protektorem, jemuž kancléřka přijela osobně uložit důležité úkoly, můžete vyvrátit nebo naopak potvrdit. Je jen a jen na Vás, zda budeme moci opravit náš dosavadní pohled na Vás jako člověka nerozhodného, vyhýbajícího se plnění povinností, spojených s Vašim vysokým ústavním postavením, pokud hrozí jen malé vyhrocení projednávané záležitosti, jako člověka a politika germanofilního a sudetofilního, který sudety prohlásil za spojence, ačkoliv zdaleka jimi nejsou, spíše naopak, jenž nedbá dostatečně zájmů našeho státu, jeho lidu.
S úctou
Ing. Pavel Rejf, CSc.