Pátrání po nacistických zločinech v České

republice po roce 1989

Stanislav Motl

Před dvaceti lety vláda M. Čalfy zrušila Čs. vládní komisi pro stíhání nacistických válečných zločinců. Proč?

Padla železná opona, otevřely se hranice, došlo k sjednocení obou německých států a v zahraničním, zejména německém tisku, se začalo čím dál více psát o nutnosti definitivně se už vypořádat s nacistickými válečnými zločiny, zejména pak s dosud žijícími aktéry těchto zločinů.

Byl počátek roku 1990.

A co v té době udělali představitelé tehdejší federální vlády?

Urychleně, utajeně a hlavně jednomyslně zrušili vládní komisi pro stíhání nacistických válečných zločinců.

Trocha historie

Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců vznikla v polovině šedesátých let minulého století. Je třeba objektivně přiznat, že, přestože byla často pod tlakem tehdejší oficiální politiky, kdy v době studené války oba hlavní tábory rozděleného světa využívaly problém nacistických válečných zločinců zhusta k ideologickým a mocenským cílům, odváděla kvalitní a leckdy obdivuhodnou práci.

Do roku 1989 zpracovala více než dvě stovky případů proti 700 osobám odpovědným za smrt nejméně 14065 lidí. Do tehdejší Německé spolkové republiky bylo odesláno více než devadesát pamětních spisů se žádostí o převzetí trestního stíhání. Západoněmecké úřady začaly některé tyto případy prošetřovat, nicméně dříve nebo později všechny buď odložily, nebo úplně zastavily. Týkalo se to třeba zločinů posledního šéfa pražského gestapa Ernsta Gerkeho či šéfa nacistického tiskového úřadu v protektorátu Čechy a Moravy Wolfganga Wolframa von Wolmara.

Rychle a - utajeně ...

Od zrušení zmíněné komise uplynulo nedávno rovných dvacet let. Šlo tehdy o jeden z prvních činů polistopadové vlády dr. Mariána Čalfy. Informace o tomto vládním usnesení se neobjevila v žádných českých novinách, nemluvilo se o tom v rozhlase ani v televizi.

Když jsem později, za poněkud nestandardních okolností, získal in­kriminované vládní usnesení, dočetl jsem se, že Čalfova vláda zrušila tuto komisi 26. března 1990. Likvidací byl pověřen tehdejší první místo­předseda federální vlády dr. Ján Čarnogurský.

Na otázku, proč vlastně, doslova ze dne na den, byla tato komise zrušena, mi pan doktor Čarnogurský svého času odpověděl: "To roz­hodnutí federální vlády vycházelo z toho, že činnost té komise pro stíhání nacistických válečných zločinců, v tom výsledném mediálním pojetí, byla motivována příliš ideologicky ve smyslu komunistické ideologie."

Zeptal jsem se pak posledního předsedy této komise dr. Bohuslava Kučery, čím se vlastně komise zabývala v posledních měsících před svým rozpuštěním.

"Na to si přesně vzpomínám," odpověděl doktor Kučera. "Komise na­příklad v té době velmi úzce spolupracovala s kanadskými úřady při stí­hání některých osobností bývalého slovenského státu, kteří se do Kanady uchýlili po skončení války..."

Dnes už se ví, že jedním z hlavních iniciátorů zrušení zmíněné komise byl první polistopadový generální prokurátor, později úspěšný bratislav­ský advokát dr. Tibor Böhm. Muž, který svého času na půdě Federálního shromáždění prohlásil, že neexistuje jediný důkaz o tom, že by prezident klerofašistického slovenského státu dr. Jozef Tiso byl válečný zločinec. A v dalších letech se usilovně věnoval právě rehabilitaci dr. Tisa…

Paradoxem na celé záležitosti ovšem je, že v činnosti někdejší vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců měla pokračovat právě generální prokuratura v čele se zmíněným panem doktorem Böhmem.

Jak to dopadlo je tedy nasnadě.

Co bylo s archivy?

"Při rozhovoru s tehdejším premiérem panem doktorem Čalfou," po­kračoval ve svých vzpomínkách dr. Bohuslav Kučera, "jsem byl ujištěn, že generální prokuratura bude v práci naší komise pokračovat. Bohužel, jak se mi zdá, že na dlouhá léta to bylo všechno uloženo k ledu, a navíc, alespoň co jsem slyšel, část archivu, který jsme velice poctivě a pracně budovali, byla nějakou dobu po zrušení přístupná široké veřejnosti a zřejmě se z toho ledacos ztratilo ..."

Ještě tvrdší byl ve svých závěrech bývalý příslušník ilegální odbojovéorganizace Obrana národa a vězeň Malé pevnosti Terezín Albert Mayer, muž s neuvěřitelnou paměti a záviděníhodným analytickým myšlením. Ten se po listopadu 1989 okolnostmi zrušení komise zabýval. A v roce 2001 mi řekl: "Archiv se po zcela záměrné a účelové likvidaci této ko­mise ocitl na chodbě, kdo si co chtěl vzít, tak si vzal... No a pochopitelně za to nikdo nemůže, jak už je u nás zvykem."

Část dokumentace zmíněné komise převzal Národní archiv v srpnu 1990. Tedy až téměř půl roku po likvidaci komise. Archiváři tehdy přijali 253 balíků dokumentů. Nebylo to ale, jak se později ukázalo, zdaleka všechno. V roce 1997 se totiž na naše úřady obrátily orgány Spolkové republiky Německo. Žádaly o pomoc při shromažďování důkazů týkajících se bývalého dozorce SS z Malé pevnosti Terezín Antona Mallotha. A vzápětí přišel šok. Zjistilo se totiž, že značná část doku­mentace naší někdejší vládní komise je stále ještě kdesi ve skříních - v sídle bývalé generální prokuratury. Šlo o materiály k jednotlivým osobám, pamětní spisy. Bylo to sedmnáct až dvacet těchto spisů."

V roce 1993 byla zrušena generální prokuratura. Agendu někdejší komi­se mělo pak převzít Nejvyšší státní zastupitelství. Vše, jak se lidově říká, šlo do ztracena...

Na vlastní pěst

Od roku 1990 neprojevili naši političtí představitelé včetně před­stavitelů justice sebemenší snahu iniciovat vyšetřování jakéhokoliv na­cistického zločinu. To i přesto, že v roce 1990 byly připraveny, jak jsem zjistil, kompletně zpracované dokumenty pro zahájení trestního stíhání proti zhruba 50 konkrétním žijícím lidem, kteří se v době protektorátu Čechy a Morava měli na našem území dopustit zločinu vraždy, případně dali k vraždě či vraždám pokyn ...

V polovině devadesátých let jsem tedy tyto lidi začal hledat takzvaně na vlastní pěst. Pomohlo mi mimo jiné i to, že zmíněná československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců posílala, jak už bylo ostatně řečeno, své písemnosti v kopiích do Spolkové republiky Německo. Dostal jsem tak šanci objevit mnohé a chybějící dokumenty právě v některých německých archivech. Pochopení a významnou pomoc jsem našel u tehdejšího vedení TV NOVA, zejména pak u ředitele této stanice dr. Vladimíra Železného.

Nezajímají mě, jak už jsem ostatně před časem napsal ve své knize Oběti a jejich vrazi, ani tak obyčejní příslušníci SS, gestapa, SD a jiných podobných složek, zajímají mě pouze vrazi, lidé, kteří na našem území vraždili, případně dávali k vraždám pokyn.

Postupně jsem objevil 15 těchto lidí.

Na dané téma jsem odvysílal 25 televizních reportáží včetně dvou hodinových a půlhodinových dokumentů. V České republice však bylo stále ticho. Jak ze strany politiků, tak ze strany odpovědných zástupců justice. Pouze přibylo výhrůžek vůči mé osobě. Autory těchto výhružek však nebyli Němci, jak by si někdo možná mohl myslet, ale vesměs ­Češi. A pokud vůbec v minulých letech došlo k dnes již známým pro­cesům s Antonem Mallothem či s někdejším zástupcem velitele sloven­sko-české protipartyzánské nacistické jednotky Edelweiss Ladislavem Nižňanským: prvotní impulz přišel vždy ze Spolkové republiky Ně­mecko.

Teprve v roce 2005, po odvysílání další série reportáží v TV NOVA, podalo naše Nejvyšší státní zastupitelství podnět k vyšetřování tří kon­krétních případů nacistických válečných zločinů, které se na našem území odehrály. Šlo už ale spíše jen o symbolické gesto, byť gesto hodné ocenění.. .

Podvedení odbojáři ...

Spousta lidí se mě na přednáškách, které na dané téma mám po celé České republice a občas i v zahraničí, ptá, zda ono zrušení vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců byla náhoda nebo snad do­konce záměr?

Bylo tohle všechno dáno polistopadovým chaosem, anebo to byl na­prosto cílený akt, jehož účelem bylo odvést pozornost nejenom od dosud žijících vrahů a dalších exponentů nacismu, ale třeba také jejich potomků -leckdy i významně postavených ...!

A proč dodnes nikoho z českých odpovědných činitelů (ale ani oficiálních historiků) této země nezajímá, z jakého důvodu a za jakých okolností byla zmíněná komise zrušena!

Buď jak buď - tenkrát, počátkem roku 1990, mohli staří nacisté (ale­spoň ti, kteří své zločiny páchali na našem území) začít pořádně slavit. A mohli se také jaksepatří smát - třeba i posledním přeživším proti­nacistickým odbojářům, podvedeným a zrazeným vlastními lidmi, kteří svou lhostejností, ať už nevědomou nebo záměrnou, pomohli a stále ještě pomáhají unikat posledním nacistickým válečným zločincům... *

* Z přednášky na schůzi Společnosti Edvarda Beneše, 3. listopadu 2010

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz