Kolej politická
Když Hitler - po počátečním opomenutí, patrném v jeho čistě válečné koncepci známé z již vzpomenutého Hossbachova protokolu (listopad 1937) - dospěl k názoru, že po zničení ČSR podle své "urychlené" varianty bude potřebovat i její rozvrat zevnitř, docenil k tomu potřebný nástroj. Jím se měl stát - a také stal - sudetoněmecký "volkstumskampť', tj. národovecký boj směřující od původního požadavku autonomie v rámci ČSR až k rozbití tohoto státu (a jak jsme to zde již popsali, až k likvidaci Čechů jako národa). Nosnou silou tohoto boje se stala Henleinova Sudetendeutsche Heimatfront, od roku 1935 Sudetendeutsche Partei. Ta velmi rychle vzrostla a v parlamentních volbách r. 1935 získala v rámci celé ČSR vůbec největší počet voličů a jen díky tehdejší volební geometrii nezískala i největší počet křesel v poslanecké sněmovně.
Své politické odpůrce v sudetoněmeckém prostředí, kteří republiku proti Hitlerovi věrně bránili, odsunula SdP daleko na druhou kolej, po "anšlusu" Rakouska dosáhla v červnu 1938 1 349 180 členů… a v obecních volbách získala r. 1938 kolem 90% německých hlasů.* (Zimmermann, V., Die Sudetendeutschen im NS-Staat, Essen 1999, s. 58.)
Stala se tak silou, která byla s to Československou republiku svým "volkstumskampfem" vážně rozkládat a se svými přidruženými organizacemi (Freiwilliger Schutzdienst - údajně pořadatelská služba - vybudovaná podle vzoru SA a SS, Turnverband - tělocvičný svaz a další spolky jako svaz řidičů, žen apod.) se stala skutečnou Hitlerovou pátou kolonou. Tuto roli plnila při přípravě zničení ČSR jednak po politické, jednak po vojenské koleji.
O té první jsme již něco napsali v předcházející studii. Zde doplníme, že vnitropoliticky SdP postupovala podle Hitlerova březnového úkolování, tj. kladla pražské vládě nepřijatelné požadavky. Jako nejdůležitější jmenujme:
1. Požadavky a celý ostře protičesky vyhrocený kurs karlovarského sjezdu SdP. ČSR se musí změnit - z národního státu na národnostní, revidovat svou státní ideologii i české smýšlení, nesmí se nadále považovat za "baštu slovanství proti Němcům" a proti tzv. Drang nach Osten.
Jako program formuloval pak Henlein 8 známých karlovarských požadavků:
- rovnoprávnost německé "Volksgruppe" (národní skupiny) s českým národem;
- její uznání za právnickou osobu;
- stanovení a uznání německého sídelního území;
- německá samospráva v něm, a to ve všech oborech veřejného života;
- zákonná ochrana pro německé občany státu vně německého území;
- odstranění křivd vůči sudetským Němcům od roku 1918 a náhrada škod;
- princip německých státních zaměstnanců v německém území;
- plná svoboda přiznávat se k němectví a německém světovému názoru.
Tyto požadavky nebyly, narozdíl od 6 zákonných předloh z roku 1937, konkretizovány žádnou zákonnou předlohou, ale zůstaly jen v obecné politologicko-proklamativní podobě. Navíc byly prezentovány jako minimum, přes něž by mohla jít SdP ještě dále. Svým obsahem zůstávaly autonomistické; jejich jádrem však nyní byla - narozdíl od loňských předloh - už autonomie teritoriální; slovně obsahovaly velký, dosud největší program německého postavení při státním soužití s Čechy, ve skutečnosti byly však už jen hracím materiálem, který měl obstarat ono stupňování nepřijatelných požadavků, dohodnuté 28. března s Berlínem.* (Kural, V., Konflikt místo společenství?, Praha 1993, s. 171-172.
2. Odmítnutí vládního návrhu národnostního statutu.
Z karlovarských požadavků je zřejmé, že ve svém souhrnu a výsledném vyústění směřovaly k odbourání faktického - byť ústavou nedeklarovaného - pojetí ČSR jako národního státu a k jejímu definování jako státu národnostního. Původní návrh statutu formulovaný Hodžovou vládou byl velice krotký, takovouto revizi nepředpokládal a SdP ho odmítla. Nebylo to však pouze jen kvůli jeho jisté formálnosti či bezobsažnosti (měl být vlastně jen sumarizací dosavadních právních ustanovení), ale především proto, že henleinovcům šlo o další rozvíjení hry na kladení nepřijatelných požadavků. Dokladem toho je, že když se do věci vložil prezident Beneš a přišel s novou verzí, která podle jeho výkladu opouštěla pojetí ČSR jako státu národního ve prospěch jeho pojetí jako státu národnostního (což bylo podle Beneše potřebné "už dlouho"), SdP odmítla opět.** ( "Nationalitätenstatus“)
A nejen to - sabotovala i rychlé další jednání s vládou***( Kural, V., Konflikt místo společenství?, Praha 1993, s. 182.), když zdržovala své odpovědi tak, aby ji desauvovala u Angličanů. Navíc bude po májové krizi kontrovat konkretizací karlovarských požadavků ve formě spisu Skizze über Neuordnung der innerstaatlichen Verhaltnisse der Tschechoslowakei auf Grund der acht Punkte aus der Rede des Vorsitzenden der Sudetendeutschen Partei, Konrad Henlein, in Karlsbad am 24. April1938.
Jestliže předchozí požadavky SdP byly ještě na půdě autonomismu, pak "Skizze" žádala už federalizaci ČSR, a to ještě velice uvolněnou * * (Tamtéž, Praha 1993, s. 183-184.) - což při známém směřování SdP mělo za cíl rozvrat státu zevnitř. A nejen z údajně "čistých" národních ideálů, ale proto, aby demokratickou ČSR mohl pohltit totalitní Hitlerův fašismus (nacismus) spatřující v tom nota bene potřebné východisko k východisko k vysněné Hitlerově vizi velké války o světovládu.
S touto maximalistickou vnitropolitickou hrou SdP rafinovaně kontrastovala minimalizovaně vykládaná verze sudetoněmecké autonomie, se kterou při svých několika návštěvách vystupoval ve Velké Británii Konrád Henlein. Byla to dobře vypočítaná metoda, kterou paradoxně vypracoval nacisty nenáviděný Henleinův mentor a původně druhý muž SHF, spannista H. Rutha, jehož nacisté fakticky dohnali k sebevraždě. O tom, že tato obmyslná taktika slavila v Anglii úspěch, svědčí nejen ohlas, kterým si SdP připoutala tzv. clivedenskou kliku, ale i to, že na krátký čas zmýlila i takového antiappeasera, jakým byl W. Churchill.
Také díky této strategii SdP, dobře spočítané na to, co Hitler sledoval, tj. izolovat ČSR od jejích smluvních spojenců, zejména od Francie cestou přes Anglii (o níž zde již byla řeč v první studii), se otevírala po manipulaci s květnovou krizí cesta, kterou dobře předpověděl Osuský - cesta k Mnichovu, režírovaná jakoby Chamberlainem, jejímž "drahtzieherem" (ten kdo tahá za drátky) byl však ve skutečnosti Hitler. Není úkolem této druhé studie ji podrobně rozebírat. Je ostatně známa z jiných specializovaných publikací. Připomeňme jen již naznačenou manipulaci SdP s národnostním statutem, když navzdory domluvě s pražskou vládou, že oboustranné návrhy na jeho úpravu zůstanou zprvu důvěrné, uveřejnila svou "Skizze" už 19. července, aby dostala Prahu do špatného světla - jako stranu, která nic neřeší. Připomeňme naopak Benešovu ochotu vycházet SdP vstříc až na hranu možnosti uchovat integritu ČSR, předloženou v tzv. III., a zejména IV. plánu, který dal podle výroku jednoho předáka SdP "všechno" a který tak přesto v rámci hry na nesplnitelné požadavky, mířící teď už přes požadavek plebiscitu a změny československé zahraniční politiky přímo ke "konečnému řešení" dané etapy, tj. prosazení hesla "heim ins Reich" ("domů do říše"), kterým bylo - za "clivedenského" přitakání predestinování řešení mnichovské. Jím, jako úspěšným etapovým vítězstvím Hitlerovým, byla úspěšně završena i politická linie SdP v roli jeho páté kolony.
KOLEJ VOJENSKÁ
Jak již bylo řečeno, druhá kolej působnosti SdP jako Hitlerovy páté kolony - to byla kolej vojenská. Sudetští Němci měli po ní dojet k takovému oslabení československé obrany, které by wehrmachtu pomohlo prorazit její opevněnou linii a "bleskově" proniknout do vnitrozemí. Odborná organizace této činnosti byla svěřena zpravodajské složce německého OKH (Vrchního velitelství pozemního vojska), tj. Abwehru, řízenému admirálem Canarisem.* (Plným titulem Dle Amtsgruppe Auslandnachrichten und Abwehr.)
Proto byla především doplněna centrála a v duchu decentralizačního úsilí Canarise vytvořeny pobočky v branných krajích (Wehrkreis), jejichž vedoucí byli současně veliteli zpravodajských oddělení (I/C) územních velitelství (např. ve Vratislavi VIII). Tyto pobočky měly název Abwehrstelle (AST) a v jejich obvodu jim podléhaly nižší složky Abwehrnebenstelle, popř. Meldeköpfe. Na nich spočívalo těžiště vlastní zpravodajské činnosti, shora řízené Canarisem a jeho centrálou. Abwehrstelle měly oddělení I, II, III a byly jim přiděleny určité obvody podle zemí, proti nimž měly pracovat, proti Československu (hlavně AST Drážďany, Vratislav, Norimberk). Vedoucí poboček měli samostatnou pravomoc, ale i velkou odpovědnost. Proto mohli býti iniciativní, zabývat se především svým hlavním posláním. Na nejnižším stupni - ve zbrojovkách apod. - fungovali pověřenci Abwehru - důstojníci, kteří měli zabraňovat špionáži a sabotáži.
Spojení centrály Abwehru s podřízenými úřadovnami bylo již před válkou na velmi moderní úrovni. Bez možnosti odposlechu a pro přímé, okamžité spojení kdekoliv v Říši sloužila tzv. Adolfova síť, při jejímž budování velmi přispěla nejmodernější technika velkých německých koncernů. Celá struktura Abwehru byla proto velmi operativní. V tomto směru neměl Abwehr konkurenci.
Vedení Abwehru navíc úzce spolupracovalo s tzv. Výzkumným ústavem ministerstva letectví v Berlíně (Forschungsamt der Luftfährtministerium), který prováděl na celém území Německa až do počátku roku 1945 kontrolu telefonních a telegrafních hovorů v zemi a na kontaktech se zahraničím. Hermann G6ring sice předal Himmlerovi a Heydrichovi gestapo, ponechal si ale celý systém odposlechu, neboť si byl vědom, jaké se mu dostávají možnosti mít přehled o tom, co si lidé, a hlavně pro něho zajímaví lidé, vesměs protivníci, povídají, o čem hovoří, jak se staví k režimu, k jeho představitelům apod.
Abwehr byl také velmi aktivní ve spolupráci s leteckou špionáží, zejména při využívání speciální letky Rowehlt, *( Schreyer, A., Augen am Himmel, Deutsche Militarverlag, Berlin 1967.) provozující letecké snímkování, které prováděno moderními letouny ve velkých výškách a s nejmodernější leteckou optikou, bylo namířeno velmi často proti Československu. Výsledky cílevědomého snímkování využívala ofenziva Abwehru (oddělení I), i II. oddělení při určování objektů, které měly býti v případě nutnosti předmětem diverze. Československé letectvo bylo se svými zastaralými letouny proti špionážním letům velmi moderních výškových letadel skupiny Rowehlt prakticky bezmocné.
Pozoruhodných výsledků dosáhl Abwehr i v technickém pokroku při zavádění moderní zpravodajské techniky. Byly zavedeny např. velmi rychle mikročtečky, velmi výkonné, malé krátkovlnné vysílačky, pelengátory pro lokalizace černých vysílaček (tzv. Peilsystem), za války hlavně při pátrání po vysílačkách parašutistů, kteří byli vysíláni do týlu německé armády. Často byly používány i v Československu, hlavně od roku 1941, kdy docházelo k prvním shozům výsadkářů se speciálním posláním.
Abwehr sám neměl exekutivní pravomoc. Byl čistě zpravodajskou službou, pracoval jen metodami typickými pro speciální služby. Pokud měl provést zatčení, domovní, osobní prohlídku apod., musel se obracet především na gestapo, nejčastěji jeho III. oddělení, které se zabývalo kontrašpionáží. Pro Abwehr byly ale potřebné znalosti, které gestapo získalo výslechy nebo jinými procesními úkony, neboť takové výslechy přinášely rozšíření původních poznatků, které byly známy v době žádosti k provedení výslechů. Naopak gestapo muselo znát informace Abwehru. Pochopitelně Abwehr velmi nerad sděloval pramen poznatků, svoji agenturu, od které informace pocházely. Často docházelo mezi oběma k rozporům. Mimo tyto třecí plochy mezi III. oddělením Abwehru a III. oddělením gestapa vznikaly zejména různé názory na působení v zahraničí. Do ciziny pronikal Abwehr všemi svými třemi odděleními, od roku 1936 i II. oddělením pro diverze, sabotáže, psychologické operace. Mimo to do ciziny pronikala agentura SD, později především VI. úřadu (zahraniční rozvědka). Bylo zde ještě ministerstvo zahraničí, které si ponechávalo špionáž v diplomatické rovině, z počátku i Bohleho Ausland-Organisation der NSDAP, jakož i Volksdeutsche Mittelstelle, instituce Hitlerova náměstka R. Hesse. Hlavními rivaly byly Canarisův Abwehr a Hendrichovo gestapo a SD. Proto mezi nimi došlo k uzavření jakéhosi smíru ve formě "desatera", které bylo uskutečněno 2L prosince 1936.* (Buchheit, G., Der Deutsche Geheimdienst. Geschichte der militiirischen Abwehr, List-Verlag, MUnchen 1966, s. 171.)
Canaris si byl vědom své slabosti v tom, že jeho aparát je závislý při výsleších, zatýkání a jiných úkonech na gestapu. Viděl, že takto gestapo získává mnoho poznatků o činnosti Abwehru, jeho metodách, agentuře, kádrech, a proto na podzim 1939 zřídil tzv. tajnou polní policii (Geheime Feldpolizei - GFP), pomocí které byly prováděny některé úkony místo gestapa tímto aparátem (byl složen hodně z příslušníků kriminální policie, která nebyla tak znacizována jako gestapo).
Potíže ale neustaly, neboť Heydrichovy chutě ve zpravodajské službě rostly, a tak krátce před atentátem na něho ještě v květnu 1942 za přítomnosti W. Canarise a všech vedoucích činitelů Říšského bezpečnostního hlavního úřadu (RSHA) a Abwehru bude v Praze na Hradě podepsáno "desatero" nové, ve kterém bude muset Canaris dalekosáhle ustoupit hlavně ve prospěch SD.
Od roku 1936, kdy započalo činnost oddělení II, vybudoval Abwehr speciální cvičiště i laboratoře k výrobě třaskavin, zařízení na jejich tajnou dopravu, cvičné objekty, např. imitace československých pevnůstek (řopíků) pro výcvik jejich ničení, železniční tratě na nácvik útoků na koleje, mosty a další zařízení. Šlo zejména o Tegel a další místa,jak o nich bude ještě zvlášť pojednáno.
Canaris osobně navazoval kontakty k započetí spolupráce s jinými zpravodajskými službami, které se zabývaly Československem. Tak tomu bylo s rakouskou vojenskou zpravodajskou službou, hlavně s majorem Lahousenem, s maďarskou speciální službou. Úzké styky měl s italskou tajnou službou SIM. Proti Československu se Canarisovi podařilo dojednat dohodu o spolupráci s rakouskou a maďarskou zpravodajskou vojenskou službou. Mimořádně byl aktivní se Španělskem, kde měl známé ještě z doby I. světové války.
Kontakty měl s generálem Frankem, kterému usilovně pomáhal při rozpoutání povstání proti republikánské vládě.* (Lewicki, S., Canaris w Madrycie, Institut Wydawniczy Zwiazkow Zawodowych, Warszawa 1989.) Vydal ale také již zmiňovaný rozkaz pro své ASTy, aby pronikly do zpravodajského oddělení československého hlavního štábu (což se zdařilo pouze dvojitému agentu P. Thummelovi).
Za krátkou dobu, co se ujal vedení Canaris, dosáhl Abwehr velkého rozmachu. V souladu se šíleným zbrojením a přípravami na útočnou válku nezůstal tedy Canaris nikterak pozadu. Naopak. Jeho budování Abwehru mělo u Hitlera kladnou odezvu, diktátor svému šéfovi špionů věřil. Abwehr sehrál v přípravě války, hlavně proti Československu, velkou úlohu; byl to právě on, kdo nejen připravoval po linii špionáže válečný konflikt, ale podílel se na všech úsecích k tomu, aby válečný útočný stroj hitlerovců byl zavčas plně připraven, aby mohl dosáhnout destrukce a násilného obsazení ČSR.
Tato stať o Abwehru si nedala za úkol zabývat se podrobněji problematikou jeho celkové činnosti, zejména ne I. oddělením (Geheimer Meldedienst) a jeho ofenzivní výzvě dnou činností proti republice a III. oddělením, které se zabývalo kontrarozvědnou prací proti zpravodajským orgánům ČSR.
ŠPIONÁŽ
Konkrétní pozornost zde bude nejprve věnována československým pevnostem, jejich stavbě, rozmístění, technickým parametrům, výzbroji, palebné síle a jejím směrům, čemuž se pochopitelně Abwehr věnoval. Již od počátku vyměřovacích prací využil všech možností, aby co nejdříve pronikl ke zdrojům informací, využil optického pozorování, kdy se přímo na hranicích důstojníci pomocí velkých dalekohledů a fotokamer snažili získat co nejvíce poznatků. Využívalo se i fotografování z vysoko upoutaných balonů i přeletů výškových letounů, které fotografovaly průseky pro umístění pevností a jejich směry paleb.
Další těžiště výzvědné činnosti bylo v agenturní práci v oblastech jednotlivých ASTů. Tak kupř. AST Vratislav (Breslau) ji rozvíjel na Králicku, v Orlických horách, AST Drážďany, Norimberk a Vídeň v oblastech Čech, Slezska a Moravy, které přiléhaly k nim. Ve všech těchto ASTech byly zřízeny tzv. referáty I FEST., které neměly jinou starost než právě problematiku pevností.* (Tarbuk Robert, spis krajského soudu trestního Praha č. Tk XX 15.119/47.)
Postupně se zapojilo do špionáže proti pevnostem a i proti vojenským, hospodářským, komunikačním, technickým a dalším utajovaným informacím v republice velmi mnoho sudetských Němců, nenápadných lidí, mladých i starších z celého pohraničí, Je známa řada odhalených případů špionáže, která působila československé obraně mnoho starostí. V roce 1938, kdy vrcholil nápor rozvědky nacistického Německa, Abwehru, SD a gestapa, byla situace taková, že v Německu musela býti přímo na hranicích zřízena dálková spojení na Berlín, aby se mohlo velké množství informací dopravit na příslušná místa. Vedle I. oddělení centrály Abwehru tu bylo aktivní i její III. oddělení vedené podplukovníkem Rudolfem Bamlerem. Pro severovýchodní Čechy to byla - opět kupř.- pobočka Vratislav s podřízenými složkami (Abwehrnebenstellen) v Opolí, nebo i s jednotlivými pracovišti (třeba v Kladsku), která se v úzké spolupráci se služebnami gestapa ve Vratislavi, Kladsku, Waldemburgu, Hirschbergu, a hlavně v Liegnitz zabývala pátráním po spolupracovnících čs. rozvědných orgánů. Šlo jí zejména o síť 2. oddělení Hlavního štábu v Praze a zpravodajských důstojníků II. sboru a 4. divize v Hradci Králové (podplukovník Vlastimil Novák, major Jan Kořínek, štábní kapitán František David, nadporučík Kurt Graz) a dalších. Pracovník Abwehru podplukovník Oscar Reile po válce popsal řadu akcí, kdy čs. výzvědná vojenská služba dosáhla velkých úspěchů při pronikání do zájmových sfér Německa (ale samozřejmě i neúspěchů). Známým se stal zejména případ násilím odvlečeného čs. zpravodajce kapitána Desidera Kirinoviče z Hradce Králové.
Abwehr tedy vyvinul maximální snahu, aby při přípravě agresí, zejména proti Československu, co nejvíce napomohl Hitlerovi, aby dosáhl svých cílů.
Díky jeho úsilí získala Hitlerova armáda velice důležité a podrobné informace, které potřebovala pro válečné vyřízení ČSR jakožto prvního "vůdcova" postupného cíle při rozpoutávání jeho války jako nástroje pro obnovu Německa - velmoci na cestě za světovládou. O tom svědčí tajná pomůcka pro velitele vyšších svazků a svazů (od divize nahoru), která byla vydána podle stavu k 1. červenci 1938, tedy už nejnovějším vrchním velitelstvím - generálním štábem pozemního vojska (9. oddělení). Měla název "Militärgeographische Beschreibung der Sudetenländer (Böhmen, Mähren, Schlesien)".* (Pomůcka byla označena jako služební předpis "H.Dv.g.42".)
Šlo o štábní dokument určený, jak již bylo uvedeno, jako služební pomůcka, která byla tajná ve smyslu § 88 říšského trestního zákoníka. Byla očíslována a rozdělována podle přísně vedeného rozdělovníku. Tato pomůcka měla přispět k doplnění topografických prací, k plastičtější představě v popisu krajiny, technického a hospodářského uspořádání, upozornit na vojensky důležité objekty atd. Podklady pocházely z výsledků práce jednak Abwehru, jednak z ostatních, mnohdy oficiálních pramenů, z odborné literatury, časopisů, novin, leteckého snímkování, kartografických prací, osobního pozorování odborníků, kteří byli na návštěvách v Československu, z výsledků vědeckých konferencí a seminářů, které byly zcela oficiálně pořádány v Československu, z výzkumu nejrůznějších německých vědeckých institucí, které se zabývaly východními zeměmi, informacemi od německých podnikatelských kruhů atd. Šlo tedy o komplexní, mozaikově vytvořený obraz o československé ekonomice, dopravě, spojích, vodních tocích, krajinném reliéfu, demografii a dalších úsecích…
Jak jsme již popsali v první části studie, Hitler v rámci příprav na válku nepočítal jen s obvyklými válečnými operacemi, ale hodlal využít zrady, aktivní pomoci německých menšin v zemích svých příštích obětí.
Jak vysvítá z této studie, využití SdP a jejích odnoží jako páté kolony se skutečně odehrálo a svědčí o tom právě popsaná činnost a úspěch Abwehru. Tím ovšem věci nekončí, spolupráce SdP - Abwehr po vojenské linii vyústila i do konkrétních příprav Hitlerovy války proti ČSR.
DIVERZNÍ BOJŮVKY "S" A "K"
Německá vojenská doktrína založená na překvapivém, bleskovém nasazení letectva, tanků a pěchoty s cílem prolomit nepřátelskou obranu, průrvy využít k hloubkovému průlomu, obklíčení sil protivníka a jejich zničení, byla - byť i zřejmě s jistým prodlením - obohacena ze zdrojů sudetoněmeckého "Volkstumskampfu", tj. s využitím zvláštních sil z vycvičených záškodnických jednotek německé menšiny. Tato úloha byla svěřena právě Canarisovu Abwehru, a to jeho II. oddělení budovanému od konce roku 1935 a vedenému majorem Helmuthem Groscurthem.
Ten sehrál v přípravách agrese proti Československu velmi aktivní roli, a i když byl stoupencem antihitlerovského šéfa štábu OKH, generála L. Becka, * (Müller, K. J., Dos Heer und Hitler. Armee und notionolsocialistisches Regime "1933-"1940, Deutsche Verlagsanstalt, Stuttgart "1969, s. 250, 302, 319, 338 ad. Též: Groscurth, H., Togebücher eines Abwehroffiziers 1938-1940, vyd. Krausnick Helmut a Deutsch Harold C., Deutsche Verlags Anstalt, Stuttgart 1970.) nemůže to ospravedlnit jeho aktivitu v přípravě útoku proti sousední zemi za použití neregulérních forem.
V době, kdy Groscurth přišel z výzvědného oddělení I-West na nově tvořené oddělení pro diverze, sabotáže a teror v centrále Abwehru, byla zde menší skupina zkušených důstojníků. Zpočátku měla označení "Gruppe VII", až později, od 1. června 1938, oddělení (Abwehrabteilung) II. Groscurth převzal při svém příchodu majory Vosse a Marquerra, kapitána dr. Beyerleina a další. Postupně tak byly na pobočkách budovány obdobné útvary jako na ústředí a vedle I. a III. oddělení na ASTech vznikla oddělení II., do kterých byli přiděleni zkušení pracovníci. Pro výkon funkce v odděleních II přicházeli v úvahu důstojníci, kteří vedle zpravodajských zkušeností, zejména z agenturní práce, měli také poznatky s prací mezi menšinami v sousedních zemích, které se měly stát předmětem útoku. To znamenalo znát dějiny, současnost, lidi vztahy mezi přívrženci nacismu a jejich německými protivníky, situaci přímo v Henleinově SdP, vyznat se v psychologii lidí tak důležité pro schopnost vybrat do zvláštních formací lidi sice méně exponované, ale při tom stoprocentně spolehlivé a z nich vytipovat a vycvičit schopné vedoucí skupin., kteří by je dokázali řídit. Proto velení Abwehru dosazovalo do II. Oddělení zkušené důstojníky, kteří prošli I. nebo III. Oddělením, kde už získali zkušenosti z agenturní práce.* ( Buchheit, G., Der deutsche Gemeidienst. Geschichte der militärischen Abwehr, List Verlag München 1966, s. 108,109.)
VII. skupina, pozdější II. oddělení bylo nazýváno oficiálně „Sabotage und Zersetzung (sabotáže a rozkládání). …
Ústředí podléhalo oddělení II. na pobočkách (přesněji skupiny), za války pak i speciální jednotka Baulehrkompanie (od 15. dubna 1940 Lehrregiment „Brandenburg“, od roku 1942 divize Brandenburg). Ty spravoval dr. Theodor Oberländer, „teoretik“, ale i vrak polské inteligence – po frontě pak profesor na německé univerzitě v Praze a po válce ministr pro přesídlence v SRN…
Jak jsme již uvedli v první části, počítal Hitler ve směrnicích pro "Fall Grün" s tím, že obranu "Čecha" (tj. "Zeleného") bude nutné rozvracet i zevnitř, a to i po vojenské stránce. Henleinovská pátá kolona měla vedle své politické přejmout i tuto roli, a to formou špionážní i diverzní činnosti. Jejího řízení se měl ujmout právě Abwehr, který byl Canarisem právě dobudován a dán k dispozici. Jeho II. oddělení pro tento účel v Československu, speciálně v Němci převážně osídleném pohraničí, systematicky budovalo dvě diverzní sítě: "S" (Sabotage) a "K" (Kampftruppen). První měla za úkol bojovými akcemi zevnitř podlamovat obranu "Zeleného", druhá pak po německém průlomu ztěžovat ústup československých jednotek. Obě měly plnit i úkoly špionážní.
Pro realizaci tohoto plánu našel Canaris plné pochopení vůdce SdP K. Henleina ajeho zástupce K. H. Franka. Henlein postaven do čela spolupráce přímo nebyl; jako čelná politická figura byl velmi zaneprázdněn politickými úkoly a hrozilo nebezpečí, že by v případě vyzrazení jeho osobní účasti na tomto podniku mohly vzniknout pro SdP nedozírné ztráty politické, jak v Československu, tak v zahraničí, kam rád cestoval, aby přesvědčoval svět o nutnosti řešení sudetské otázky. A tak to byl Frank, svým založením radikál, v Německu uznávaný v kruzích SD, osobně u Heydricha, v té době šéfa bezpečnostní policie a SD, kdo se ochotně ujal úlohy uskutečňovatele pomoci při budování sítě diverzantů. Po "osvobození Sudet" bude také za to odměněn Canarisem, který ovšem nezapomene ani na Henleina.
Jak již bylo uvedeno, proti Československu pracovaly po linii II. oddělení zejména pobočky Abwehru (AST) Vratislav (velitel kapitán Fleck), Drážďan (major Dehmel), v Norimberku (major Krug) a Vídni (major Putz). Pro posílení této pobočky byl sem přeložen z Drážďan major Dehmel a v Drážďanech se ujal vedení oddělení mjr. Schniewind a s ním spolupracoval kapitán von Hippel.**
Pro konkretizaci činnosti ASTů vezměme za příklad oblast severovýchodních Čech a AST Vratislav. *** Jeho akční radius činnosti byl od hranic s Polskem na východě až do prostoru západních Krkonoš, tj. k Harrachovu, kde začínala působit pobočka v Drážďanech. AST Vratislav měla nejen v podstatě nejdelší hranici se severovýchodními Čechami a severní Moravou, kde těsně za hranicemi ležela nejvýznamnější československá průmyslová aglomerace Ostravsko, Třinecko a velmi důležité železniční tratě přes Bohumín na Slovensko. V oblasti se nadto budoval systém mohutných opevnění (Opavsko, Hlučínsko, Králicko, Náchodsko). V Polsku to pak byla rozsáhlá uhelná a průmyslová oblast Horní Slezsko, která Abwehr mimořádně zajímala. Je známo, že československé i polské kontrarozvědné orgány zadržely ve zmíněných oblastech mnoho nacistických agentů jak Abwehru, tak SD a gestapa. …Pro ty osoby, které se nemohly zúčastnit školení v týdenních kurzech v Neuhammeru, bylo pořádáno náhradní školení v Kutzendorfu nedaleko státních hranic s Německem.
O pravé podstatě FS hovořili otevřeně henleinovci až po „osvobození“ sudetského území. Např. Karel Hermann Frank, již jako SS Gruppenführer, přiznal, že „SdP vybudovala FS, ve kterém bylo mužstvo vychováno podle zásad SS.“ „Die Rundschau aus dem sudetendeutsche Riesengebirge“ z 30. června 1939 psal, že „i u nás se vytvořily v několika týdnech desetitisícové formace FS připravené být nasazeny v nadcházejícím boji za svobodu.
(Výňatky z knihy „Hitlerova odložená válka za zničení ČSR“ autorů Václava Kurala a Františka Vaška, Academia Praha, 2008, str.61 až 85)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz