„Proti Československu operovaly tři ústředny Abwehru. Jedna byla umístěna ve Vratislavi a zaměřovala svou činnost proti Moravě. Druhá v Drážďanech, operovala proti Čechám ze severu, a další v Mnichově, zaměřená na jižní a západní Čechy, se speciálním důrazem na průmyslové a vojenské středisko, Plzeň. Německé vyslanectví v Praze, německé konsuláty v zemi i německá universita v Praze byly všechny zapojeny do německé zpravodajské činnosti.
Německá zpravodajská služba pracující proti Československu těžila z vášnivého, přímo nepříčetného nadšení, které nacismus inspiroval v mladých lidech. Němečtí vysokoškoláci studující na německé universitě v Praze byli silně postiženi. Už v listopadu 1934 jsme zatkli dva studenty, kteří na sebe přivolali pozornost tím, že kladli podezřelé otázky vojákům ve vojenském táboře Milovicích. Byli to mládenci kolem dvaceti, ve špionáži úplně nezkušení; kteří se při výslechu ihned podřekli a učinili přiznání. Konstatovali pak, že jsou členy universitní organizace, která sbírá vojenské a hospodářské informace a posílá je buď německému vyslanectví v Praze, nebo přímo na různé krycí adresy do Říše.
Na podkladě výpovědi těchto dvou studentů bylo zatčeno asi 50 německých vysokoškoláků. Jejich výslech byl proveden v několika málo hodinách velmi jednoduchým způsobem. Rozsazeni u velkých stolů v jednom prostorném sále v hlavním štábu, studenti seděli a vypisovali podrobnosti své zrádné činnosti v groteskní parodii universitní zkoušky. Jejich zločin a jeho důsledky jim velkou hlavu nedělaly. Zato měli starost, zda jejich jména budou uveřejněna v novinách, neboť jim záleželo na tom, aby se lidé v Říši dozvěděli, jak oni pro Führera pracují a obětují se.
Jiná velká skupina z německé university, včetně své organizátorky á kurýrky, sudetské Němky Anny Dienelové, byla zatčena v, roce 1935. Dienelová, asi třiadvacetiletá dívka z Chebu, měla. přezdívku, "chebská Mata Hari". Její rayonem byly pražské noční lokály, jejím úkolem zprostředkování styku mezi studenty a drážďanskou odbočkou Abwehru. Při zatčení byla podrobena osobní prohlídce a ukázalo se, že. měla zpravodajské dotazníky Abwehru - seznamy a popisy vyžadovaných zpravodajských informací - schované ve spodním prádle a mikrofiIm se jmény osob patřících do sítě srolovány v kapesníku.
Postupně se ovšem ukázalo, že všechny naše úspěchy v dopadení velkých i malých vyzvědačů, byt' byly sebevětší, nemohou zastavit německou vyzvědačskou lavinu, která se na nás valila a jejíž intensita věstila nesporně blízkost válečného konfliktu. V roce 1936 bylo našimi soudy souzeno a odsouzeno přes 2.500 usvědčených vyzvědačů. Tato číslice byla sice enormní, ale my jsme si byli vědomi, že i tak představuje pouze zlomek skutečnosti. S postupem let třicátých se totiž vyzvědačství stalo přímo národním sportem sudetských Němců. Ani kapacita vojenského zpravodajství, ani kapacita policie a četnictva, a tím méně kapacita československých soudů a nápravných institucí nebyly s to obsáhnout a vymýtit tuto činnost, která v posledním údobí před Mnichovem byla prováděna téměř zcela nepokrytě. Uvedu charakteristický příklad, kdy jsme zatkli jednoho sudetského Němce pro vyzvědačství. Obviněný se přiznal. Po přiznáni logická otázka při výslechu je, kdo mimo pachatele o zločinné činnosti věděl. Na tuto otázku agent odpověděl, že to věděla celá vesnice, včetně starosty, Podle zákona na ochranu republiky každá osoba, která o podobné, činnosti věděla a nehlásila ji příslušným úřadům, se dopouštěla zločinu, stihatelného přísnými tresty. Bylo nabíledni, že v tomto případě, jako v mnoha jiných, nebylo prostě možné pozatýkat, všechny provinilce.
Uvnitř Československa se teď začaly množit nepokoje. Činnost Henleinovy strany, zrozené v roce 1933 za Henleinova zapřísahání, že bude loajální vůči československé republice, blížila svému vyvrcholení. Hitlerovy rozkazy Henleinovi jsou nyní známy ze zabavených dokumentů. Krátce po okupaci Rakouska si Hitler povolal k sobě Henleina a načrtl mu plán, podle kterého má postupovat. Postup se zakládal na dvou principech. Za prvé klást stále větší požadavky při jednání s československou vládou, ale nikdy nebýt spokojen. Zadruhé provádět zahraniční propagandu mimo Československo, hlavně ve Francii a Velké Britanii, ve které měl Henlein vystupovat jako bojovník za národní sebeurčení sudetský Němců a poukazovat na to, že československý stát se rozpadá a nestojí za to, aby byl zachován. Toto poslední tvrzení mělo posíleno a učiněno věrohodným tím, že Říše vyvine koordinovaný a zvýšený tlak na Polsko a Maďarsko, aby formulovaly své požadavky vůči Československu.
Už jsem naznačil, že sudetská otázka byla hned od samého začátku předmětem naší zvláštní pozornosti, a to jak z hlediska pátracího, tak i obranného. Musím říci, že informace, které jsme získávali a povolaným činitelům předkládali, byly tak úplné a vyčerpávající, že dávaly (a včas) přesný obraz toho., se v tomto sektoru naší práce bude dít. Měli jsme spolehlivé prameny zpráv ve vedení sudetoněmecké strany, které nám dávaly informace o jeho úmyslech a konkrétních plánech, měli jsme v německých vládních kruzích informátory, kteří nás uvědomovali o oficiální finanční podpoře o sudetského separatistického hnutí a o instrukcích, které sudetské hnutí dostávalo od nacistického vedení.
Revoluční sudetské hnutí bylo hlavním tématem naší spolupráce s naším nejlepším agentem, A-54, v oboru politickém. Věděli jsme, že je řízeno, podporováno a financováno II. oddělením Abwehru (Abwehr Ausland). Byli jsme si tak velmi dobře a včas informováni o chystaných počinech a plánech podvratné činnosti Henleinovců, svými do. umístěnými vlastními prameny uvnitř vedení strany, a přínos agenta A-54 byl mimořádně důležitý proto, že tyto zprávy ověřoval a doplňoval. Nadto přínos A-54 osvětloval jinou podstatnou stránku věci, totiž dodával nám důkazy, že se tohoto spikleneckého hnutí aktivně účastní sousední velmoc.
To na jedné straně dokazovalo hrubé porušování mezinárodního práva, na druhé straně fakt, že spontánnost Henleinova hnutí není taková, jak byla později mezinárodnímu fóru presentována. Dokumentární a ústní materiál ze všech agenturních zdrojů jsme pak vhodným způsobem zpracovali, s ohledem na bezpečnost agentů, a předkládali vládě, hlavně presidentovi, jako podklad pro jeho postup a rozhodování. Ze zpráv z tohoto oboru jasně vyplývalo, že Abwehr Ausland je pověřen obdobnou přípravou německých menšin v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Pobaltských státech a v Jugoslávii, ledy ve všech zemích, které se měly v dohledné době dostat do sféry německé válečné expanse. To bylo organizování tak zvané páté kolony. Naše zprávy nám umožnily varovat ty, kteří byli našimi spojenci. Ostatní jsme varovali nepřímo.
Tyto zprávy ukazovaly jasně a dokumentárně, jak na rozkaz z Berlína byly uměle vyvolávány projevy nespokojenosti sudetského lidu s poměry v Československu. Byly nařizovány demonstrace v určitých místech a v určitém čase, byly nařizovány letákové akce (ukázky letáků jsme od A-54 dostávali několik týdnů před jejich rozšiřováním), byla nařizována místa, čas a způsob provedení nepokojů, které měly dokazovat utisk sudetských Němců pod československým panstvím. V těchto rozkazech se sdělovalo, že na určitém místě a I v určitém čase bude přítomen korespondent toho či onoho berlínského deníku, který hned druhý den přinese autentickou zprávu místního pozorovatele. Věděli jsme z těchto zpráv, jakým způsobem se opatřují fotografie raněných sudetských Němců označených za oběti československé soldatesky, uveřejňované v říšskoněmeckém tisku. Tyto zprávy byly tak konkrétní a přesvědčivé, že i naše ministerstvo vnitra, které bylo doménou agrární strany a v jehož čele stál později prominentní emigrantský politik, bylo nuceno sice váhavě a ne příliš energicky, avšak nicméně zakročit. Touto cestou jsme také poznali heslo "Es kommt der Tag" ještě dávno před tím, než se jím sudetští Němci začali hromadně zdravit. Věděli jsme, že této činnosti Abwehru se účastní i Sicherheitsdienst, zpravodajská centrála nacistická, vedená později u nás neslavně proslulým Reinhardtem Heydrichem. Věděli jsme také, že mezi Abwehrem a Sicherheitsdienstem dochází při provádění této akce k řadě rozporů. Jedním z nich na příklad byla otázka, komu přidělit vyšší roli ve vedeni sudetských Němců, zda mírnějšímu Henleinovi či radikálnějšímu a bezohlednějšímu K.H. Frankovi. Z našeho hlediska nestáli oba za nic.
Ze zpráv vyplýval jasný závěr, že účelem těchto Berlínem inspirovaných akci bylo dokázat mezinárodni veřejnosti, že Československo neplní závazky mírové smlouvy o ochraně menšin, že připojeni sudetského území k Třetí Říši a je živelným přáním všeho sudetského lidu, a konečně že pražská vláda není s to zajistit pořádek, bezpečnost a právní stav na území obývaném sudetskými Němci.
Ze všech těchto zpráv bylo možno sestavit podrobné, konkrétní a pravdivé pojednáni o celém pozadí sudetoněmeckého problému, který se postupně ze záležitosti vnitropolitické stal v roce 1938 otázkou mezinárodní. Všichni víme, že nám tato objektivní pravda nebyla nic platná. Proti této pravdě stál německý podvod a falešná propaganda, která nakonec zvítězila. Zvítězila proto, že, jak už se někdy v historii národa i v životě jednotlivců stává, pravda se musela podřídit tak zvanému vyššímu zájmu, za který bylo v té době považováno zachováni světového míru.
Všechny tyto zprávy vedly také k jasnému závěru, že Hitler je rozhodnut zmocnit se sudetského území stůj co stůj, i za cenu risika války. Věděli jsme, že všechna ta jednáni s politickým vedením sudetským nemohou vést k ničemu, že jsou jen propagačním prostředkem, majícím za účel oslabit československou národní prestiž. Věděli jsme, že všechny incidenty v sudetském území jsou nařizovány z Berlína časově i prostorově. To všechno jsme hlásili svým představeným, vojenským i politickým, kteří už dlouho před vyvrcholením krize museli vědět, že existuji jenom dvě cesty, kterými se krize může vyřešit: válka nebo kapitulace. Rozhodnuti pro jedno či druhé se mohlo udělat už dlouho před vyvrcholením krize. a ať už bylo jakékoliv, mohly a měly být učiněny včas náležité přípravy.
Od začátku května 1938 počala pražská centrála dostávat zpravodajská hlášeni. jež oznamovala neobvyklé soustředění německých vojenských jednotek v blízkosti československých hranic v Sasku a ve Slezsku. Byly identifikovány jednotky ze vzdálených německých posádek, včetně motorizovaných divizí z Hamburku a Brém. Ačkoliv květen byl normálně časem výcviku menších jednotek, konala se teď vojenská cvičení velkého rozsahu s jednotkami, jež vykazovaly počet značně vyšší než za normální mírové situace. Tato hlášení byla potvrzena zprávami, jež obdržela a nám předala zpravodajská služba anglická.
Konečně se německé úmysly projevily i v dalším faktu, že totiž policejní radiostanice používající šifry, které byly v našich rukou zásluhou A-54, začaly vydávat rozkazy pro soustředění policejních pluků k našim hranicím, tak jak se to stalo ve východním Bavorsku před vpádem německých armád do Rakouska.
V době, kdy docházela tato hlášení o pohybu německých vojenských jednotek od našich agentů-pozorovatelů, A-54 si vyžádal zvláštní schůzku v sudetském pohraničí. Uskutečnila se 12. května. A-54 nám na ní hlásil, že Němci připravují kampaň, sabotáže a agitace proti Československu, vypočítanou tak, aby vyvrcholila v protičeskoslovenský puč v sudetském pohraničí těsně před sudetskými volbami, jež se měly konat za deset dní, dne 22. května. Také hlásil, že jsou tajně přes hranice přepravovány zbraně, střelivo a výbušniny. Oznámil nám místa, kde je výzbroj shromažďována, a řekl, že jako další část příprav ke vzpouře jsou na našich hranicích soustřeďovány sudetoněmecké jednotky z Říše pod velením důstojníků SA a SS.
A-54 hlásil, že funkcionáři Henleinovy strany v Sudetech mají rozkaz čekat, až uslyší z radia heslo "Altvater", a pak začít sabotáže, ničení železnic, spojů a mostů a útoky na české celnice a policejní stanice. Řekl, že vzpoura je plánována tak, aby vyvrcholila 22. května, v den voleb, kdy sudetoněmečtí "mučedníci" mají požádat o pomoc "své bratry v Říši". - Tato výzva že zase bude signálem pro sudetoněmeckou legii, která je právě v Německu organizována, aby učinila vpád do republiky za podpory určitého počtu jednotek SS. Akce bude řízena Heydrichovou organizací Sicherheitsdienst.
Záležitost teď přešla z mých rukou do rukou šéfa hlavního štábu, který informoval vládu a presidenta. Dne 20. května, po vydání hesla "Altvater" německým rozhlasem, sešla se pražská vláda ve zvláštním zasedání a president Beneš nařídil aktivizaci k krytu a částečnou mobilizaci. V celku bylo vysláno do pohraničí 170.000 vojáků, aby udrželi pořádek a čelili jakékoliv nepřátelské akci. Všechny mosty a křižovatky v sudetském pohraničí byly hlídány, na silnicích byly rozestavěny překážky a vojáci obsadili pevnosti.
Tak se uskutečnila tak zvaná První československá krize. Reakce Prahy měla tehdy podporu Velké Británie a Francie, jejichž vyslanci v Berlíně, zřejmě pod vlivem informací dodaných britskou zpravodajskou službou, vyslovili oficiální protest proti soustředění vojenských jednotek na našich hranicích a prohlásili, že jejich země považují tuto situaci za velmi vážnou…
S příchodem vojenských jednotek demonstrace v Sudetech přestaly. Hulákající demonstranti, skandující "Sieg – Heil“, a pochodující husím krokem, plivající na policii a zahrnující ji nadávkami, zmizeli z ulic pohraničních měst. Britský vyslanec Praze oznámil Lordu Halifaxovi v Londýně, že se zdá, že rychlá akce pražské vlády překvapila sudetoněmecké elementy a za a zapůsobila na ně velkým dojmem.
Poněvadž tajné zpravodajské informace, jež ji předcházely, nebyly nikdy zveřejněny, byla tato akce nacistickými propagandisty několika národností charakterizována v té době jako československá "přehnaná reakce", jako "zkušební balónek“ vyslaný Prahou" nebo dokonce jako přehmat. Někteří pováleční autoři vyslovili otázku, zdali informace, které tehdy Praha měla k disposici, nebyly mylně ohodnoceny, protože zabavené německé dokumenty neobsahují žádné německé vojenské rozkazy ke květnovému útoku proti Československo.
Fakta jsou taková, jak jsem je tu popsal. Naše analýza situace a reakce naší vlády k ní byla víc než oprávněná: dokázala zastavit Hitlera. Pokus nacistů v květnu 1938 opakovat v Československu to, co udělali v Rakousku v březnu 1938, byl zmařen.
Hitlerova reakce na zkřížení plánu byla typická. Do Prahy byl poslán hněvivý protest, ve kterém se československá obranná opatření hodnotila jako nepřátelská akce. Aby tento postoj ještě více podtrhl, poslal Hitler věnec na hrob dvou sudetských Němců, zabitých českými četníky při květnové mobilizaci…
Pravda o německých mučednících právě tak jako o pohybu německých, jednotek se lišila od oficiální verse hlásané nacistickou propagandou. Za výjimečného stavu při mobilizaci - bylo to přesně ve 3.30 ráno dne 21. května - vyjeli na motocyklech ve vesnici blízko Chebu dva členové Henleinovy strany směrem k německým hranicím. Československá pohraniční stráž je vyzvala, aby zastavili. Místo uposlechnutí obrátili muži své motocykly proti československým orgánům a pokusili se je přejet. Byli zastřeleni. Jejich pohřeb byl organizován jako velká sudetská demonstrace, kterou sudetoněmecký tisk publikoval na prvních stránkách jako senzaci.
Poslal jsem tam dva důstojníky na pozorování. Moji pozorovatelé odhadli, že asi 20.000 lidí se zúčastnilo smutečních obřadů a vidělo, jak byl Hitlerův věnec s věnováním "Padlým hrdinům" - pokládán na hrob. Smuteční pochod byl spořádaný a byl proto povolen bez jakýchkoliv překážek ze strany české policie.
***
Hlášení našich agentů v létě 1938 nebyla ani trochu povzbuzující. Připravovalo se nové sudetské povstání. Němci pašovali z Říše spousty zbraní. Byly hlášeny nové pohyby německých jednotek a jejich soustředění na našich hranicích. V červenci na schůzce v Chomutově A-54 potvrdil tyto zprávy a přinesl nám dokumenty, které odhalovaly nový útočný plán pro použití německých sil.“ (Moravec, F., Špión, jemuž nevěřili, Praha 1990, str. 137-185) - red.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz