Pátá kolona

Sedmnáctiletý Afghánec zabíjející se sekerou v ruce ve vlaku do Würzburgu stejně jako šílený Tunisan vraždící kamionem v Nice jsou jen špičkami ledovce zastrašující veřejnost a odvádějící její pozornost od skutečného nebezpečí vyplývajícího z krachu multikulturalismu a selhání integrační politiky států Evropské unie. Před několika dny jsem zaslechl výrok čelného bojovníka za tzv. lidská práva, podle něhož jsou radikální islamisté pouhým zlomkem muslimské populace. Má pravdu, pokud za radikály pokládá pouze vrahy a teroristy. Ovšem ti vycházejí z nějakého podhoubí, z nějakých militantně zaměřených náboženských struktur. V tomto případě již hovoříme o milionech potenciálních zfanatizovaných zločinců, pro které je základním smyslem života víra a prosazení práva šaría coby bohem daný jediný správný systém politického uspořádání a předpokládající mj. trvalou perzekuci jinověrců.

Reakce Recepa Erdogana na údajný puč jasně dokazuje, že mluvit o umírněném islámu je urážkou zdravého rozumu. Ukazuje i to, že formální demokracie voleb nemusí být zárukou skutečné demokracie jednání, že se může od skutečných demokratických hodnot dramaticky odpojit a dokonce proti nim vystupovat.

Zmíněný obhájce lidských práv dále argumentoval tím, že ve státech západní Evropy a ve Skandinávii žijí v relativní shodě s domácím etnikem miliony muslimů, že právě oni, plně ekonomičtí imigranti, se významně podíleli na hospodářském boomu šedesátých let a že dosud jsou nenahraditelnou součástí evropského trhu práce. Dovodil z toho, že náboženská a rasová krize projevující se atentáty je záležitostí posledních několika let s tím, že na tom má velký podíl i naše (evropská) necitlivá politika. Neodůvodněné a zločinné napadení Iráku, destrukce Libye, občanská válka v Sýrii včetně dalších negativních důsledků tzv. arabského jara zřejmě vyprovokovaného administrativou USA mu zdánlivě dává za pravdu. To však není vysvětlení pro radikalizaci a militantní postoje muslimských menšin ve státech Evropské unie.

K tomu totiž dochází již nejméně dvacet let a intenzita tohoto procesu neustále roste. Kupodivu zachvacuje imigranty druhé či dokonce třetí generace. Příčiny a projevy podrobně analyzoval ve svém slavném Střetá civilizací Samuel Huntington resp. Walter Laqueur v Posledních dnech Evropy... První například ukazuje Turecko jako rozpolcenou zemi s kořeny v islámské civilizaci, ovšem toužící využívat vymožeností civilizace jiné. To však znamená přijmout identitu té nové civilizace. Postupným odklonem od sekulárního státu evropského typu však Turecko potvrzuje, že latentně žije v expansivních choutkách a tradicích Osmanské říše. Druhý z autorů ukazuje, nakolik se tyto otázky projevují přímo v Evropě, v případě Turecka především v Německu. Plasticky popisuje, jak se turecká (ale i kurdská) menšina dobrovolně uzavírá do ghett s vlastními demograficko-kulturními a dokonce i společensko-politickými pravidly. Tím se dostáváme k meritu věci.

Jde o to, že tito imigranti, jedno, které generace, se odmítají identifikovat se svou novou vlastí, avšak současně se nechtějí vrátit do země původu. Kdo někdy navštívil předměstí evropské megapole typu Berlína, Paříže či Londýna zjistil, že je v jiném světě. Světu Orientu mluvou, nápisy, oblečením apod. To je skutečné nebezpečí pro Západ. Pátá kolona islámu. Pátá kolona, tolik známá předválečnému Československu. Pátá kolona jako politická skupina tajně působící proti svému státu, za prosazení ideologie či politiky protivníka Individuální teror jako její militantní výraz můžeme omezit, a máme-li dobré tajné služby, dokonce mu i předejít Páté koloně, kterou jen v Německu představuje potenciálně většina z dvou milionů Trnků nebo 1,5 milionu Kurdů, jen velmi obtížně a s vynaložením velkého duchovního i materiálního úsilí.

Závěr je zřejmý. Nedělejme si naděje, že imigranty a obecně ostatní civilizace přetvoříme k našemu pojetí hodnot, demokracie a kultury. Nemůže se to povést, neboť gravitace směrem k tradici u věřících a chudých překonává emancipační snahy sekulárních elit. Naivní snahy integrovat běžence pomocí otevřené náruče jsou, jak již víme, kontraproduktivní.

Ladislav ŠAFRÁNEK,  Haló noviny, 10.8.2016, str. 5

Přišlo e-mailem