Pan Bělobrádek vysvětluje

„K… Vaší žádosti si Vás dovoluji informovat, že pan místopředseda Pavel Bělobrádek se v „Sudetoněmeckém domě“ v Mnichově setkal se zástupci veřejného a politického života v Bavorsku a se zástupci německé strany CSU. Za vyhnání Němců z Československa se však na tomto místě pan místopředseda neomluvil, nebyl učiněn žádný proslov a ani jiné vystoupení zde nebylo prezentováno.“ Dále se však dovídáme, že „v případě prohlášení, která pan místopředseda učinil při návštěvě „Sudetoněmeckého domu“, se jednalo o osobní prohlášení.“ (Z dopisu z   20. dubna 2016, čj. 6349/2016-OPR-6, odpovědi jsou použity i v dalších částech textu.)  Ale je zde menší nesrovnalost. Ve svém projevu na sjezdu sudetů z 15.5.2016 B. Posselt jasně řekl o panu Bělobrádkovi: „Byl jsem obzvláště potěšen, že v Sudetoněmeckém domě, v přítomnosti našeho ministra kultury Ludwiga Spaenleho a za přítomnosti představitelů naší etnické skupiny, Také grandiózní gesto, milí krajané.“ Přiložené foto slova B. Posselta potvrzuje.

Tak jak to asi bylo? Pan Bělobrádek se verbálně, když to tak jednoznačně tvrdí, neomluvil za vyhnání Němců, ale jen „položil květiny k památce obětí vyhnání“ v tzv. Sudetoněmeckém domě.

Pokud si někdo z nás myslí, že tzv. Sudetoněmecký dům (SD) je sídlem „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL), pak se zřejmě mýlí. Dozvěděli jsme se od pana místopředsedy vlády, že se tam „setkal se zástupci veřejného a politického života v Bavorsku a se zástupci německé strany CSU“. Takže SD je tedy místem setkávání. Že by tam nebyl ani jeden landsmann? Jistá pochybnost nám vnucuje tuto otázku. Pan Bělobrádek, jak  se můžeme dozvědět z jeho odpovědi, tam neučinil žádný proslov ani jiné vystoupení. Učinil jen osobní prohlášení, položil květiny, zcela náhodou vedle něj se postavil B. Posselt, jak to fotografie ukazuje.

I o Berntu Posseltovi, jsme se dozvěděli, že  „je významnou osobností bavorské politiky“. S ním debatoval pan místopředseda, zřejmě při letošní březnové návštěvě v Mnichově,  o aktuální politické situaci v Evropě, týkající se zejména Bavorska. A my jsme zase mysleli, že B. Posselt je především předseda a mluvčí SL, a tak jsme se opět mýlili. Bavoráci mají B. Posselta jistě velmi rádi. Ale jen jaksi omylem ho nezvolili do Evropského parlamentu, kde je měl zastupovat. Ano, byl na kandidátce CSU, jak víme, a to dokonce na volitelném místě, ale přesto zvolen nebyl. To se v politice holt někdy stává.

Ale co to říká B. Posselt o jednáních s českou delegací? „Za prvé je třeba poznamenat, že premiér se setkal v každé fázi své návštěvy se sudetskými Němci a měl jsem vícekrát příležitost k otevřené výměně názorů s ním, ale i s ostatními vysoce postavenými členy delegace… Témata při všech našich setkáních s českými politiky patřila do tří oblastí: česko-německé a česko-sudetoněmecké spolupráce v srdci Evropy, evropské integrace, společného zachování a dalšího rozvoje naší jedinečné českomoravsko-slezské kultury a překonávání negativních důsledků toho, co si obě lokality udělaly v první polovině 20. století. V Mnichově byly přirozeně sjednány další konkrétní kroky k porozumění a sblížení, které jsou, jak je v mezinárodní diplomacii obvykle dohodnuté, důvěrné.“  (Sudetenpost, 7.4. 2016, s. 5). Jak je vidět, B. Posselt nám toho o jednání řekl více, mnohem více, než pan Bělobrádek byl ochotný nám sdělit. Nebo je v něm kus velkého diplomata a proto považoval více projednávaných záležitostí za důvěrné? Necháme to na svědomí pana P. Bělobrádka.  Nebudeme o tom dále pátrat. Ale jedno musíme přesto konstatovat. V rozhovoru, který B, Posselt poskytl listu Sudetenpost, najednou mluví předseda SL o sudetských Němcích a dokonce i jedno projednávané téma se podle něj týkalo česko-sudetoněmecké spolupráce. Ale to narušuje téměř ideální obraz, který nám svými sděleními pan P. Bělobrádek vykreslil.

Podle interpretace pana Bělobrádka vlastně není problém se SL, ani s B. Posseltem. On totiž v SL vidí zástupce veřejného a politického života v Bavorsku a v B. Posseltovi významnou osobnost bavorské politiky. Ovšem dosud nevíme jak se máme dívat na členy a funkcionáře SL, kteří jsou z jiných spolkových zemí než z Bavorska. Pokud tvůrčím způsobem dopracujeme sdělení pana místopředsedy, pak je zřejmě budeme moci označovat za představitele německého politického života nebo té či oné spolkové země.. A problémy nejsou, pan místopředseda je odstranil. Stačí, když všichni budeme myslet jako on a také je neuvidíme. Ale nesmí do této idyly přijít B. Posselt se “sudetoněmeckou“ tématikou, která nás vrátí do reálného života a pak bělobrádkovský poklid je ten tam. Vydržel jen na malou chvilku. Měl jepičí život, řekli bychom.

Jistě, křesťanský politik nelže, může se však občas splést, něco opomenout. To je však jiná. Ovšem politik, jež vyznává křesťanské hodnoty, a za takového je pan Bělobrádek ne nemnohými považován, bývá také skromný. A asi právě ta skromnost mu nedovolila říci vše o svých zásluhách o SL. Pověděl to za něj pan B. Posselt ve svém hlavním sjezdovém projevu: „…při Sudetoněmeckém dni v Augsburgu poslal impozantní videopozdrav. Proces, který tehdy začal se dodnes grandiózně vyvinul. Pavel Bělobrádek nejen zaslal toto video, které už bylo jasným signálem, ale podílí se do dnešního dne na událostech, které jsme se neodvážili my sudetští Němci při Sudetském dnu očekávat, a to ani ve snu.

A nám nezbývá než panu Bělobrádkovi gratulovat a mnohonásobně děkovat za jeho uvedené úspěchy při obhajování českých národních a státních zájmů. Kdepak dr. Jan Šrámek, křesťanský sociál a zakladatel Československé strany lidové, by tohle vše dokázal. Aktivity bývalého předsedy londýnské vlády byly zcela jiného druhu. Víme, že dr. Jan Šrámek a František Hála stáli vedle prezidenta Edvarda Beneše při konstituování „prozatímního státního zřízení“ v londýnském exilu a jeho prvních krocích, stáli s ním při dekretální normotvorbě, na níž se podílela rozhodným způsobem vláda pod vedením J. Šrámka, dále Státní rada, jejímž místopředsedou byl F. Hála, a později i Právní komise, v níž pracoval dr. Adolf Procházka, další významný lidovecký činitel.  Vedení ČSL stálo za prezidentem Benešem i v době poválečné. Jména lidoveckých ministrů jsou na řadě dekretů prezidenta republiky, které ovšem nebyli jeho dílem osobním, ale výsledkem široké spolupráce uvedených i dalších subjektů. ČSL stála i za odsunem Němců. Celá čs. pražská vláda přijala pozitivně rozhodnutí spojenců v Postupimi o přesídlení Němců z Československa, jež jí bylo oznámeno diplomatickou cestou. Stejnou cestou na něj vláda reagovala. Excesy, ke kterým došlo, kritizoval již tehdy oficiálně nejen prezident Beneše, ale i řada dalších významných politiků. Za odsunem Němců z ČSR tehdy stály všechny politické strana i zdrcující většina našich občanů. Všechny tehdejší skutečnosti jednoznačně mluvily pro odsun, pro definitivní a konečné oddělení znacizovaných Němců, jejich přesídlením do Německa, a Čechů. A tak se i stalo. Dokonce i československý exil v čele s P. Zenklem, předsedou národně socialistické strany, téměř jednoznačně označil odsun Němců z ČSR za definitivní a neměnný. ČSR pak prohlásil za nedělitelnou v původních státních hranicích. Prchalovci, s nimiž sudeti uzavřeli tzv. Wiesbadenskou úmluvu, byli jen hrstkou fašizujících jednotlivců, mezi nimiž byli i vlajkaři, vyslovení kolaboranti s nacisty po dobu druhé světové války.  Tehdy se totiž v exilu nenašel nikdo jiný, kdo by se sudety byl ochoten jednat.

Dnes B. Sobotka, předseda vlády ČR, i když má obavy z nastoupené spojenecké cesty se sudety, kráčí se svou vládou, za podpory i TOP 09, Zelených a dokonce i předsedy ODS, cestou tzv. strategického dialogu mezi ČR a SRN. Celé vládě je zřejmě jedno, že se netěší podpoře občanů republiky, a jde cestou, jíž prošlapal zčásti již P. Nečas. Kam může dojít? “Srbskou cestou“ až k lužickosrbským poměrům.

Máme možnost ji zastavit. Budou volby. Nevolme uvedené strany, pokud v nich dříve nedojde k vnitřním změnám, které by signalizovaly zásadní odklon od současné germanofilní a sudetomilní orientace. Pokud to neuděláme, pak současná vláda může činit i další, pro nás dnes nepředstavitelné kroky, poněvadž má, jak se zdá, zajištěnou většinu v parlamentě. Některá její opatření se pak mohou stát téměř nezměnitelnými a to by bylo již velmi kritické. Proces destrukce naší státnosti a rozmělňování a rozkládání našeho národa by pak bylo velmi těžké zastavit. Obnova dědictví odkazu našich předků by se stala nejen velmi složitým, ale také časově velmi náročným dílem.

Dr. O. Tuleškov