Pamětníků ubývá, přepisovat dějiny je snazší

Profesor ústavného práva na UK  Václav Pavlíček řekl Právu:

* Vůči Česku zní v poslední době z některých německých kruhů stále častěji požadavek, aby hodnotilo válečné i poválečné události včetně odsunu "očima dneška", současným chápáním lidských práv, a nikoliv na základě historického principu příčin a následků. Přidává se i konkrétní okruh autorů některých médií působících u nás. Co soudíte o příčinách těchto tlaků?

Metoda spočívá v tom, že se neustále oživují údajné křivdy, jichž se Češi na Němcích dopustili, a nepřipomínají se zároveň předchozí nacistické zločiny ani prokázaná aktivní účast sudetských Němců na nich. Nemluví se pokud možno o Mnichovu, o hrůzách vyhánění českého obyvatelstva z pohraničí. Protektorát s jeho pronásledováním Čechů je vydáván pomalu za rajský ostrůvek uprostřed válečných událostí, deportace do koncentračních táborů a šestiletá okupace se vším, co ji provázelo, zůstávají jaksi stranou. Neříká se A, ale zato se hlasitě tvrdí B.

Je to zvláštní situace: třeba v Polsku by si tuto neslýchanou manipulaci kolem historických fakt nikdo nedovolil. Nikdo by si netroufl tam říkat Polákům, že jsou "málo připraveni na Evropu" proto, že odmítají přijmout pohled odsunutých Němců. Tam si nikdo seriózní nedovolí přepisovat účelově dějiny a "přebíjet" pochopitelnými ostře protiněmeckými poválečnými reakcemi a kroky Poláků vše, co v této zemi nacistické Německo před tím napáchalo. U nás to ale jde. Zlehčování nacistických zločinů je častou součástí útoků sudetoněmeckých struktur na Čechy. Žel, část českých publicistů i politiků jim v tom sekunduje z důvodů, o nichž stojí za to přemýšlet. Už proto, že málokdy následují nějaké reakce.

* Před časem v souvislosti s úřední vilou prezidenta Klause se některá česká média patřící německým majitelům pokusila vyvolat skandál kolem faktu, že dům je poválečný německý konfiskát po lahůdkáři Lippertovi. Nejdřív to prezentovala jako "státní ostudu", přičemž fakt, že majitelé vily byli mimo jiné členy NSDAP, zazněl až posléze, jakoby na okraj.

Ta kampaň byla dost příznačná. V pozadí je snaha neustále nějak zpochybňovat výsledky války, jež jsou přitom v západních státech, v Rusku i jinde ve světě brány jako zcela nezpochybnitelné. Ty snahy o různě zaobalené "zlidšťování" nacismu a jeho aktérů se projevují různým způsobem - například tím, že se vzpomene konfiskace vily v Praze, o majiteli se napíše vypreparovaný "lidský příběh", a nacistické stigma se v něm zamlčí nebo alespoň zrelativizuje. To je velmi nebezpečné. Upozorňoval jsem na tyto pokusy už na počátku 90. let s tím, že Československo je pouze prvním cílem v kampani.

* A potvrdilo se?

Dnes jsou v některých médiích v Německu a jinde napadáni už i Churchill i Roosevelt, a to za fakt, že stáli v čele boje svých zemí proti nacistickému Německu a rozhodli o odvetných úderech proti němu. Tedy proti zemi, jejíž občané se tehdy s jásotem hlásili k vedení totální války. Podobné pokusy lze zaznamenat i u nás. Jejich aktéři mají vliv nejen v tisku, ale i ve veřejnoprávní televizi a rozhlase. Pamětníků ubývá a přepisovat minulost je nyní snazší.

* Čas od času se objevují i pochyby o holocaustu.

Ten se zlehčuje tím, že se přirovnává k jiným zásahům proti lidským právům, a tím se vlastně zastírá podstata toho, co tvoří kořen nacismu, který měl v plánu některé rasy vyhubit a jiné zotročit. A pokud to stačil, tak to také uskutečňoval. To nemělo jinde obdobu. Nebezpečí ospravedlňování nacistických zločinů trvá. Je neslýchané, když předáci landsmanšaftu přirovnávají odsun Němců k deportacím židovského obyvatelstva do vyhlazovacích táborů a dovolávají se krajanství s německými Židy. Útěky německých Židů před rozvášněnými henleinovci a nacisty do českého vnitrozemí po Mnichovu, zapalování synagog, teror vůči Židům a antifašistům včetně demokratických Němců, ale i zabíjení Čechů při útocích Freikorpsu vytěsnili tito předáci z historické paměti.

* Přitom rok 1989 naopak nabídl šanci k vnímání historie bez účelového zkreslování.

Mluvíme-li o česko-německých vztazích, pak po listopadu 1989 byla vstřícná nabídka Čechů hledět kupředu místo zpět pochopena nikoliv jako velkorysé gesto, jak byla míněna, ale jako přiznání viny, nebo spíš slabosti, jíž je třeba využít. A je nepochopitelné, že Sudetoněmecký landsmanšaft, který nadále trvá na svém jasně nepřátelském programu vůči české státnosti, který se dosud Česku neomluvil za prokázané rozbíječství odsunutých spáchané na tomto státu na Hitlerův podnět, může nerušeně působit přímo na českém území a proklamovat tu, že si tu založil svou kancelář, prezentovanou jako jisté "velvyslanectví". A demokratické a protifašistické organizace proti tomu bezvýsledně protestují.

* Mohou dělat více?

Připomínám, že landsmanšaft trvale vznáší nároky na český majetek a další práva. Působí i v rozporu s limity stanovenými mezinárodním právem, neboť Pakt o občanských a politických právech předpokládá možnost omezení sdružování tehdy, je-li to například v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku nebo ochrany práv a svobod jiných. Listina a mezinárodní dohody o lidských právech požadují, aby stát své občany proti takovému nebezpečí chránil. Již tyto protesty demokratických organizací by tedy měly být podnětem státním orgánům, aby konaly.

* Proti kanceláři, která se kryje zápisem v obchodním rejstříku?

Jestliže se tato organizace skrývá za firmu obchodního sdružení, společenskou nebezpečnost to podle mne spíše zvyšuje. Landsmanšaft má hlavní vinu na trvalém poškozování vzájemných vztahů mezi Čechy a Němci. A ti Češi, kteří s ním spolupracují, přispívají svými požadavky ke zhoršení vzájemných vztahů, ať se jejich organizace nebo petice jmenuje jakkoliv. Tato politika používá formy známé z roku 1938, včetně ovládnutí části českého tisku, aby působil v jejích službách.

* Tzv. sdružení česko-německé vzájemnosti vyzvalo nedávno české činitele, aby zrušili prezidentské dekrety, které údajně morálně poškozují české obyvatelstvo.

Stačí se podívat na jména pod peticí Smíření či peticí Cestou ke smíření. Když Poslanecká sněmovna odmítla zpochybňovat výsledky války a nový český prezident rozhodně hájí zájmy republiky, hledají oporu jinde. Současná německá vláda rovněž odmítá vznášet požadavky vůči ČR, a proto se tyto síly v SRN upínají k volbám a snaží se vyvolávat akce, jež by jim přinesly hlasy.

* Senát ČR se ke stanovisku Sněmovny nepřipojil.

Nepřijal ani opačnou rezoluci. Je zároveň fakt, že někteří senátoři včetně funkcionářů Senátu se podíleli a podílejí na prosudetoněmeckých aktivitách. Legitimita moci zastupitelského sboru je dána nikoliv jeho pravomocemi, ale důvěrou, kterou získal ve volbách a kterou si u občanů udržuje. Mnozí senátoři byli zvoleni počtem voličů příliš nepřevyšujícím 10 procent a Senát má trvale malou důvěru občanů. Proč asi? Volba podle většinového systému umožňuje, aby voliči takové senátory v příštích volbách odmítli místo toho, aby volby bojkotovali, jak většinou činí dosud.

* Různé petice se zmiňují o údajně neprávem zabaveném majetku po válce.

Ten byl zabaven na základě rozhodnutí spojeneckých mocností, které vedly vítěznou válku proti nacistickému Německu a jeho spojencům. Z rozhodnutí vycházela i ČSR, když přijala příslušné právní předpisy - dekrety a zákony. Závěry spojeneckých rozhodnutí z války a po ní jsou obsaženy v Chartě OSN i v dalších smlouvách. Mezinárodní právo se přirozeně mění a po válce ho tvořily vítězné mocnosti. Konstatovaly, že nacistické Německo cílevědomě připravovalo válku. ČSR se stala prvním cílem a obětí a jako rovnoprávný partner se účastnila boje proti Německu.

Výrazem výsledků války byla i Postupimská dohoda ze srpna 1945, která uložila orgánům v této dohodě uvedeným, aby připravily řadu aktů k dovršení porážky Německa a jeho spojenců. Jedním z těchto důsledků byla i Pařížská reparační smlouva, jejímiž signatáři byly západoevropské státy včetně ČSR. Mezi signatáři nebyl Sovětský svaz a Polsko, jejichž reparační nároky byly uspokojeny z toho podílu, který byl Postupimskou dohodou poskytnut SSSR.

* Jak byl v dokumentu z Paříže definován vztah k německému majetku v cizině?

Článek 6 říká v bodu A: Každá signatářská vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude s ním disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích.

Vůbec se tedy nerozlišuje, zda tento německý majetek byl majetkem patřícím antifašistům, či nikoliv. Týkalo se to veškerého německého majetku. Československo se rozhodlo, komu udělí výjimku. Takovým způsobem postupovali všichni signatáři, takže tvrzení, že Češi něco ukradli, jsou zlovolné lži, které neustále opakuje prakticky stejný okruh autorů.

* Co dále stanoví Pařížská smlouva? Pro každý účastnický stát stanovila výši procentuálního podílu na celkové hodnotě reparací ve dvou kategoriích. Kategorie A zahrnovala všechny druhy německých reparací vyjma těch, které obsahovala kategorie B, v níž bylo všechno průmyslové a jiné provozní zařízení dovezené z Německa, jakož i námořní obchodní lodě a plavidla pro vnitrozemskou dopravu.

Nerozlišovala se individuální vina jednotlivců, protože mezinárodní právo válečné není založeno na zjišťování individuální viny jednotlivců, ale subjektem tohoto mezinárodního práva byly státy a národy, jež vedly válku. Proto také vůči nim se tyto sankce uplatňovaly, a to nejen na majetek Němců žijících v zahraničí. Veškerý tento majetek byl konfiskován. Například Československo při formulaci dekretů prezidenta republiky odkazovalo i na zkušenosti Mexika, které nebylo signatářem reparační dohody, a přesto také provedlo konfiskaci nepřátelského majetku. Takže hovořit o tom, že se nezjišťovala individuální vina, může jen ten, kdo nezná základy mezinárodního práva.

Dokument uznávají všechny státy a velmoci již několikrát prohlásily, že Postupim a z ní vyplývající rozhodnutí považují za nepochybnou součást mezinárodního uspořádání po válce. Československo a nyní tedy ČR a SR, na které přešly závazky, jsou povinny rovněž tyto dokumenty dodržovat. Závěry o odsunu s přesnými kvótami a termíny byly ČSR sděleny jako rozhodnutí komise zřízené Postupimskou dohodou.

* V jaké výši byly stanoveny čs. škody?

ČSR měla tehdy právo na reparaci ve výši tří procent v kategorii A a 4,3 procenta v kategorii B. Škody ČSR byly stanoveny nejméně ve výši 300 miliard korun.

* A kolik jsme skutečně dostali?

Jen zlomek. Československo tehdy prohlásilo, že nepovažuje své reparační nároky za uzavřené a že na nich bude nadále trvat. I při současných diskusích si představitelé SRN uvědomují, že otvírání majetkových nároků vůči ČR, které by znamenaly otevření reparačních nároků ze strany ČR, by bylo pro zájmy Německa nevýhodné. Je třeba připomenout, že Němcům bylo spojenci uloženo, aby odčinili i svou prací nesmírné škody, které Německo způsobilo. Pokus některých členů vlády odškodnit tyto práce jako způsobené křivdy tedy směřuje i proti těmto závazkům z mezinárodního práva.

* Některá média zpochybňují platnost dohody.

V souvislosti s tzv. euronovelou české ústavy uložila Poslanecká sněmovna vládě, aby předložila seznam smluv, kterými bylo Československo, a tedy i ČR, vázáno ke dni přijetí této novely ústavy. Mezi předloženými dokumenty je také dohoda o reparacích od Německa a o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, tedy tato Pařížská smlouva. Československo bylo, a tedy i ČR, je touto smlouvou vázáno právě tak jako ostatní státy, které tam jsou uvedeny.

* Které další?

Dalšími signatáři byli: Albánie, USA, Austrálie, Belgie, Kanada, Dánsko, Egypt, Francie, Velká Britanie, Řecko, Indie, Lucembursko, Norsko, Nový Zéland, Nizozemsko, Jihoafrická unie a Jugoslávie.

* Německo dokumenty dodržuje, landsmanšaft nicméně usiluje o to, aby se ČR sama zřekla reparačních nároků a zároveň přijala požadavky odsunutých.

To bylo již obsaženo v doporučeních rakouského profesora Ermacory v expertním posudku, který vypracoval na žádost bavorské vlády při přípravě Smlouvy mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z 27. února 1992 (nabyla účinnosti výměnou ratifikačních listin 14. září 1992).

Ermacora doporučoval trvalý tlak na čs. vládu, aby sama uznala nároky odsunutých.

Požadavky přesídleneckých organizací vůči ČR podporují i někteří čeští publicisté a bývalí politici.

Chtějí neustále zneklidňovat veřejnost a vytvářet platformu pro to, aby se ČR tomuto psychologickému nátlaku podrobila a přijala tzv. vstřícná gesta, za která z druhé strany nic neobdrží.

Dokonce dnes v některých tzv. šlechtických kauzách, kdy jde o miliardové majetky, se s neobyčejnou drzostí pokoušejí dědicové těchto nacistů vyhrožovat trestním stíháním za to, že někdo je na základě objektivních důkazů včetně jejich vlastních vyjádření za nacisty nebo kolaboranty také označí.

Ukazuje se předvídavost prezidenta Beneše, který v roce 1945 varoval, že přijde doba, kdy se opět budou tito Němci snažit ospravedlňovat svou činnost a nastoupí k útoku. Dnes se toto varování naplňuje. Je proto dobře, že Poslanecká sněmovna přijala zákon o zásluhách prezidenta Beneše a naplnila tak slova T. G. Masaryka, že bez Beneše bychom republiku neměli.

* Dokládá i případ žádostí majetkové restituce Colloredo-Mannsfeldů Benešovu předvídavost?

Colloredo-Mannsfeld, který byl kvůli majetku ochoten kolaborovat s okupanty, patří do jiné skupiny než třeba případ knížete Ulricha Kinského, známého nacistickými aktivitami. Jeho syn Oldřich nyní podal, jak známo, u českých soudů na 150 žalob o majetek v celkové hodnotě kolem 40 miliard korun.

Němečtí i čeští historici ukázali na to, že koncepce Německa byla zaměřena na plnou germanizaci českého prostoru a tomu mělo sloužit vytvoření souvislého germanizovaného pásu na českém území. Prvotní představa Neuratha jako říšského protektora při uplatňování této politiky směřovala spíše k ochraně některých šlechtických rodů. Když byl Neurath zbaven vlivu, nastoupila politika Heydricha a K. H. Franka, která se zaměřila na to, aby kolonizovala zejména velké majetky některých šlechtických rodů i subjektů církve s úmyslem rozdělit je pak mezi německé kolonisty.

V době války se to jevilo jednodušší než pokračovat ve vysídlování celých českých vesnic a malých vlastníků. K tomu se mělo přistoupit později v plánech likvidace českého národa v prostoru, v němž Češi žili.

Detlef Brandes i jiní autoři ukazují, jak k tomu docházelo. Byl konfiskován i majetek těch rodů, které byly ochotny přihlásit se k německé národnosti a získat německou příslušnost. To byl případ Colloredo-Mannsfelda, který o tom psal jak za války, tak i po ní příslušným úřadům. Přihlásil se k němectví, aby zachránil svůj majetek. Učinil tak na radu, již získal jeho otec od protektorátního prezidenta Háchy - ten mu sdělil, že ani Neurath jim nepomůže. Zabaven byl tehdy i majetek příslušníků šlechtických rodů, kteří se aktivně účastnili procesu fašizace II. republiky, byli funkcionáři Vlajky a jiných aktivistických organizací v této době, blízcí spolupracovníci Háchy, kteří chtěli spoluvytvářet politiku na počátku protektorátu.

Jejich snahy však neodpovídaly strategickým záměrům Německa, proto byli postiženi i oni, zpravidla jen na majetku. Tento postih však nelze srovnávat s rasovým postihem a likvidací Židů, jak učinil soud v jednom případě, kdy vracel majetek. Bylo by také nespravedlivé posuzovat dnes jednání nacistů a kolaborantů z řad šlechty stejně, jako těch příslušníků aristokracie, kteří plnili svou občanskou povinnost, podporovali prezidenta Beneše, účastnili se domácího a zahraničního odboje a někteří za svou vlast položili i život.

* Byl rozdíl mezi přístupem Neuratha a Heydricha?

Změna politiky Německa nebyla změnou tolerantního Neuratha k netolerantnímu Heydrichovi a Frankovi, jak by někteří nyní chtěli namluvit veřejnosti. Byla to stejná politika germanizace, ale prováděná jinými prostředky. Podrobně to zmapovali i čeští historici, například Miroslav Kárný - dopad na české obyvatelstvo byl stejný, jen byl prováděn jinými prostředky a předpokládal jiné lhůty.

* Často se hovoří také o vztahu mezi Čechy a Židy za války.

Osud českého národa byl spojen s osudem židovské komunity. Češi patřili k národům, které nebojovaly po boku Německa ani se nepodílely na likvidaci židovských spoluobčanů, ačkoliv Frank i Heydrich vyhrožovali, že na tom, jak se postaví Češi k Židům, bude záviset osud jejich národa po válce. To je i odpověď na tvrzení různých žurnalistů podporujících německé zájmy o chování českého obyvatelstva v době války.

Sice byli i mezi Čechy konfidenti a po válce se mnozí chovali i nelidsky, někteří jistě chtěli zakrýt své kolaborantství za války, jiní byli vůči Němcům krutě nelítostní v důsledku prožitého utrpení například v koncentračním táboře. Ale nikdo nemůže popřít to, že nevznikla žádná vojenská jednotka ani útvar SS složený z Čechů. Nebyly ani jednotky Čechů, které by se podílely na likvidaci židovského obyvatelstva. Tím vším se Češi zásadně lišili od jiných národů žijících pod německým válečným panstvím Je však prokázaný fakt, že mnoho fanatických nacistů se rekrutovalo z řad sudetských Němců. Ostatně sám Henlein se chlubil nacistickou orientací všech sudetských Němců při své přednášce ve Vídni. Všichni sudetští Němci to však nebyli, ale zcela jistě jejich převážná část. Svědčí o tom i počet vyznamenání, která za aktivitu získali.

Datum: 12.3.2004, autor: Jan Kovařík, zdroj: Právo, rubrika: Publicistika, strana: 15

Z internetových materiálů