Padlé na Ukrajině už nikdo nespočítá

Rozhovor Haló novin s velitelem Československých vojáků v záloze za mír Ivanem Kratochvílem

Nedávno jste se vrátil z návštěvy Donbasu. Jak to tam vypadá, obzvláště nyní, když se zase ve větším rozhořely boje?

Trefili jsme se tam bohužel akorát do toho začátku, kdy na základě změny rovnováhy ve světové politice nástupem nového amerického prezidenta Donalda Trumpa se Porošenko (ukrajinský prezident - pozn. red.) rozhodl, že situaci zlomí silou. Dosavadní status quo sice nebyl příliš o žití, nicméně lidé se už podle toho naučili fungovat. Doposud totiž platilo, že se střílí podle přítomnosti lidí z mise OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě). Vědělo se, že lidé z OBSE vstávají kolem osmé hodiny ranní a do šesté odpolední už mají zase zavřené kanceláře, uklizená auta a sedí na hotelu nebo v restauraci. Alespoň v těchto hodinách se nestřílelo a Doněck podle toho žil. Sice je ostřelovali v noci, ale na to byli připraveni, přes den pak mohli normálně fungovat.

My přijeli v noci, takže jsme mohli slyšet, jak to v dálce bouchá. Hned se nám, jako válkou nezkoušeným Evropanům, dostalo školení, jak se zachovat, když to padne blízko. Na základě pudu sebezáchovy okamžitě ucítíte, že něco není v pořádku, v tu chvíli je hned nutné sebou kamkoliv co nejrychleji praštit, zacpat si uši a otevřít pusu co nejvíc to jde. Pravděpodobně je to proto, že když člověk otevře pusu, tak si zavře hrtan. Ta tlaková vlna normálně roztrhá plíce a tedy, i když nedostane střepinou, tak vás to může zabít. Nejsem sice doktor, ale toto je tedy způsob, jak tomu zabránit, jsou to rady z praxe, které nám hned zpočátku vtloukali do hlavy.

Na základě čeho jste vlastně na Donbas jeli?

Byli jsme domluveni s lidmi, kteří tam žijí, že za nimi můžeme přijet. Jen tak na slepo se tam nyní člověk nedostane. Sáhodlouze jsme to také museli vysvětlovat na ruské straně hranice - na Donbas to dneska jinak než přes Rusko nejde. Ruská kontrola byla velmi náročná, byli jsme dva a strávili jsme tam přes hodinu. Prověřovali nás důkladně, než nás tam pustili, a nikdo nám nechtěl věřit, že tam jedeme jen na návštěvu. Na místě jsme pak samozřejmě měli průvodce.

Jak tedy běží život přímo v Doněcku?

To je na tom to nejděsivější. V Doněcku uvnitř ve městě je normální život normálního evropského města. Jsou tam plné obchody, fungují školy, úřady, kavárny, hospody i restaurace. Automobilová doprava je slabší, ne že by byly ulice prázdné, ale v situaci, kdy vám mohou Ukrajinci z Pravého sektoru kdykoliv trefit auto, využívá se raději hromadná doprava. Jezdí tam trolejbusy, tramvaje a mimochodem lístek na městskou dopravu stojí tři rubly, což je na naše 1,50 Kč.

Ale ta válka tam je, je tam podvědomě přítomná a ty výbuchy jsou slyšet. Zpočátku naší návštěvy pouze v noci, ale pak už to bouchalo i přes den, vlastně pořád.

Jak se třeba válka podepsala na městské zástavbě?

Centrum města, kde jsou hotely a bydlí tam OBSE, je nedotčené, tam to poznat není. Ale představte si Doněckou oblast jako takové přerostlé Ostravsko, to je obrovská aglomerace a všude jsou doly. Válka se podepsala především na satelitních městečkách, jsou tam obce, které jsou úplně srovnané se zemí, naprosto vyluxované, předtím v nich žilo třeba pět tisíc obyvatel a teď v nich nestojí jediný dům.

A co na to OBSE?

V normálním hovoru mluvit o OBSE je považováno za nadávku. Slyšel jsem od místních, že mise OBSE je vlastně neoficiálním průzkumem Porošenkova dělostřelectva. Tak je to tam prostě chápáno, protože kde se objeví mise OBSE, tam se zpřesní dělostřelecká palba na opěrné body.

Musíme si uvědomit, že tam už dva roky probíhá zákopová válka. Když je tam vybudováno něco nového, tak se o tom nemluví a kryje se to. Jakmile se tam ale objeví mise OBSE, tak tyto nové objekty jsou cíleně ničeny a likvidovány. Nemám k tomu důkazy, nebyl jsem u toho, ale mám to od lidí, kteří tam žijí. OBSE prostě podle nich dělá průzkum pro Porošenkovo dělostřelectvo.

Také proto jsem tam viděl lidi, kteří zdravili projíždějící automobil OBSE známým pozdravem »Kalousku, jsi jednička«… Když OBSE jede do nějakých ohroženějších částí, tak musí jet pod ochranou místních vojáků, protože není jisté, zda by jim nějaký člověk ručně a stručně nevysvětlil, co si o nich myslí. Neexistuje tam totiž rodina, která by neměla někoho padlého, takže ty reakce jsou naprosto přirozené.

Proč právě nyní podle vás Kyjev vyhrotil situaci?

To vyplývá z pozic, které zaujímá nový americký prezident, tedy že podle svých slov nebude za podobné konflikty zbytečně vyhazovat peníze. Ale Porošenko se bez amerických peněz u moci neudrží. Nyní jde tedy o to, zda peníze dostane nebo nedostane, a aby prokázal svou platnost, snaží se jakkoliv zesílit svoji vyjednávací pozici. V podstatě už byl částečně úspěšný, dostane přeci peníze z EU, a i když tomu říkají půjčka, tak všichni vědí, že je to půjčka nevratná, že jsou to zahozené peníze.

Takže dohody z Minsku jsou podle vás mrtvé?

Dohody z Minsku jsou podle mého názoru především dodržované už jenom jednou stranou, a to doněckou. Tam se válčí takovým způsobem, že mne to jako vojáka hodně bolí. Doněcká strana má totiž na své straně linie skutečně pouze vojáky se samopaly. Ti mají nějakou šanci proti pěchotě, ale proti tankům nezmohou nic. A když se už Pravý sektor nebo Porošenkova armáda rozhodnou, že někde udělají průlom, tak proti nim v podstatě stojí jenom oni vojáci se samopaly. Tanky prolomí linii a ti kluci, co na tom úseku jsou, to nepřežijí. Až ve chvíli, kdy jsou Porošenkovy síly prokazatelně hluboko v týlu doněckých vojsk, tak až tehdy je rozšmelcují raketami. Tak je tomu tam pořád dokola. Chlapi, co jdou na přední linii, vědí, že jsou v podstatě v roli obětních beránků, aby ale nedali sebemenší záminku ke zrušení Minských dohod, kvůli tomu, že by za to mohl Doněck, tak tam přesto jdou.

My jsme přijeli ve čtvrtek, s těmi nepřetržitými útoky začaly Porošenkovy síly v pátek. Zhruba po čtyřech dnech, co jsme tam byli, provedli útok o síle pěti tankových rot přes Avdějevku. Tanková rota je mimochodem 12 tanků plus jeden velitelský, takže si spočítejte, jaká je to síla proti klukům ozbrojeným jenom samopaly. Až když projeli Avdějevkou, a aby si nikdo nemyslel, že je to jen nějaká vesnice, to je město které má zhruba 15 000 obyvatel, tak až když vyjeli do volného prostoru, tak si je Doněčtí podali grady (raketomet - pozn. red.). V okamžiku, kdy začali grady střílet, jsme byli zrovna v Doněcku na ulici. Lidem, které jsme potkali, se najednou narovnala záda, rozsvítily se jim oči a říkali, to střílejí naši! Byli rádi, že konečně po třech dnech nepřetržitého ostřelování začali konečně oplácet palbu. Obrovsky jim to zvedlo morálku.

Nedávno se v médiích objevila informace, že od začátku konfliktu na Ukrajině přišlo od roku 2014 o život zhruba 10 000 lidí. Je toto číslo reálné?

To je dost podhodnocené číslo, protože to jsou pouze prokázané ztráty, a to je tak třetina toho, co je tam ve skutečnosti. To číslo vám nikdy nikdo přesně neřekne, na jednom úseku jsem se bavil s velitelem praporu a on říká, »to máš tak, oni když prorazí, tak než je odrazíme, tak, řekněme, převálcujeme dvacet Porošenkových vojáků, sami máme ztráty tak 10–12 lidí, to jsou ti kluci z přední linie, ale to je jen to, co najdeme, celá těla. Ty, co jsou na kaši, ty už nikdo nespočítá«, no a to mohou být tak dvě třetiny z toho, co se tam pošle. Když tank rozjede pěšáka, tak z něj nic nezbyde, to, že tam byl, ví jenom ten, kdo ho tam poslal, a pak když pálí grady, tak ty to úplně rozorají.

Rusko nedávno začalo uznávat dokumenty vydávané Doněckou a Luhanskou lidovou republikou, například pasy a rodné listy. Co o tom soudíte?

Vezmu to z praktického hlediska. Zpátky z Doněcka jsme jeli linkovým autobusem, v tom autobusu jsme byli jen dva, kteří nebyli místní. Všichni měli občanky Doněcké republiky, kdyby měli ukrajinský pas, tak bude vyšetřování - kde se tam vzali a jak se tam vzali. Prostě tudy prochází bojová linie a na obou stranách jsou různí lidé, různí dobrovolníci a žoldáci, a Rusko musí mít jasno, kdo vlastně přichází na jeho území. Hranice je proto tvrdě prohlížená, nás si s pasy z Evropské unie pamatovali, ale jinak to prohlíželi velice přísně – a to byl normální linkový autobus.

Je na hranici velký provoz?

Velký je tam především kamionový provoz, veškeré zásobování Donbasu totiž jde z Ruska a nevšiml jsem si, že by fungovala železnice. Takže se vše vozí kamiony.

Jaký lze nyní očekávat vývoj?

Porošenko se snaží prolomit linie a udělá pro to všechno, nicméně ti lidé, a to tam žije snad až 140 etnik - jsou tam lidé z Kavkazu, spousta kozáků, židů, muslimů, křesťanů - ti se nedají. Navštívil jsem i muzeum věnované druhé světové válce, nyní jsou tam už mimochodem i dvě místnosti věnované současným bojům, a narazil jsem tam na připomínku z roku 1941, kdy Němci procházeli přes Donbas. Tehdy došlo k tomu, že protrhli linii sovětských vojsk. Sovětské velení s tímto problémem naložilo tak, že vytvořilo brigádu z horníků, prostě horníky - nevycvičené chlapy - vytáhli z dolů, naložili je na vagóny a poslali je na frontu s tím, že tam dostanou zbraně. Chlapi přijeli a zbraně tam nebyly. Přesto, že byli v této situaci, vytáhli lopaty a na Němce zaútočili. Takto vymlátili vycvičený německý pluk. Šli na smrt, útok zastavili a získali čas. To vypovídá nejvíce o mentalitě místních.

Navštívil jsem vesnici Trudovaja ležící kousek od linie. Zde žije akorát pár desítek starých žen a už dva roky bydlí v betonovém úkrytu pod zemí, protože baráky, v nichž žily, jsou už dávno rozmlácené. Ptal jsem se jich, proč se nenechají odsunout do zázemí: »A proč bychom to dělaly? Tohle je naše země! Jestli mám umřít, tak umřu tady…« odpovídaly.

Porošenko tak nemá jinou možnost, než místní vyhladit. Vždyť nejen on, ale třeba i Tymošenková už dříve řekli, že na Doněck klidně použijí i jaderné zbraně. To území jinak nezískají, jenže oni ho ale potřebují, koneckonců už ho mají rozparcelované pro nadnárodní koncerny, především zde jde o těžbu břidlicového plynu…

Když bych ještě odbočil do našich končin, nyní se plánuje změna Ústavy, kterou by byla upravena pravidla pro vysílání českých vojáků do zahraničí a současně i pobytu cizích vojsk na našem území tak, že by to nadále nemusel schvalovat parlament, ale pouze ministři…

Nejedná se o nic překvapivého a je to jen logickým pokračováním toho, co se zde od roku 1989 děje. Vždyť do Ústavy už bylo vpašováno, že mezinárodní dohody mají vyšší váhu než rozhodnutí našeho parlamentu. To přece znamená, že například vystoupení z EU nebo z NATO je z našeho vnitřního pohledu nemožné. I kdyby parlament o vystoupení rozhodl, tak bude jednat protiprávně, pokud se Evropská unie rozhodne, že se rozpouštět nebude.

Co se týče úpravy ohledně onoho vysílání našich vojáků a pobytu cizích vojsk na našem území, je to pouze snaha o legalizování stavu, který nyní platí. Vždyť při nedávné spanilé jízdě zde američtí vojáci pobyli déle, než tři dny, jak mohou pouze se souhlasem vlády. Parlamentem to ale přitom vůbec neprošlo.

Další věcí je nedávné zprávoplatnění akcí Bundespolizei na českém území. Je jednoznačný signál o likvidaci české státnosti, když německá policie může na území našeho státu zasahovat, jak chce, k tomu je pak třeba připočíst, že část naší armády je podřízená bundeswehru, byť je to přikryté NATO.

To jsou jednotlivé střípky skládačky, které v podstatě potvrzují, že se v roce 1989 rozhodlo o tom, že se pozvolně vrátíme zpátky do situace protektorátu Böhmen und Mähren. Ekonomicky už je to hotovo, republika už byla rozdělena, nyní se tak pozvolna děje s armádou a policií. Jde to podle stejných not, jako když se vytvářela třetí říše. V podstatě to je popření výsledků druhé světové války, je to popření toho, za co umírali partyzáni, lidé v Pražském povstání, Svobodově armádním sboru, v koncentrácích, je to popření všeho, pro co oni žili…

Jak jste to popsal, je to docela tristní situace. Máte na ni nějaký recept?

Je jasné, že v první řadě musí dojít ke globálním změnám. Globální hráči se o nás sami o sobě starat nebudou, my jsme pod jejich rozlišovací schopnost, musíme na sebe tedy nějak upozornit a jasně říct, co chceme. A co tedy chceme? Chceme zpátky Československo? Proč ne. Chceme zpátky Českou republiku? No pokud to bude nevyhnutelné a Slováci s námi nebudou chtít jít, tak ano. Musíme být ale především připraveni změnit Ústavu a musíme mít připravenou koncepci jak dál. Ale kdo přinutí parlament, aby změnil Ústavu?

Obrannou koncepci, protože jsem voják, mám. Mám-li to říct jednoduše, tak je to kombinace švýcarského a rakouského modelu, tedy miliční systém, který stojí na všeobecné branné povinnosti, a všeobecném výcviku mužské populace. To znamená, že každý chlap, třeba na půl roku nebo na rok, podle nároků, jaké na něj budou kladeny a nakolik to bude ekonomicky a politicky únosné, by se měl naučit zacházet se zbraní a zvládnout, jak se chovat, když drží zbraň v ruce. Z těchto lidí pak lze ty, kteří budou mít zájem, vybrat profesionální vojáky. Jsou totiž profese, které je třeba mít na profesionální bázi, protože potřebují dlouhodobější školení, ať už se jedná o spojaře nebo třeba letectvo. Nějaké pevné jádro musí být například i kvůli mimořádným událostem.

Především je ale nejdůležitější, a toho se současná vládní garnitura bojí, že obyvatelstvo bude vycvičené a bude mít přístup ke zbraním. Když bude každý vědět, že má na policejním oddělení samopal se 180 náboji, bude vědět, kam patří a s kým má případně bránit svoji vlast, pokud k něčemu dojde, tak se stává vlastencem. Vlast mu dává pocit bezpečí, na kterém se on sám podílí. V takové situaci si už vládní garnitura nemůže jednoduše dovolit vystupovat proti zájmu svých občanů.

Tuto koncepci mám připravenou, pár mozků kolem mne se zapotilo a i ekonomická koncepce by byla. Ale k tomu, aby bylo toto možné prezentovat, je třeba politické situace, a v současné době, kdy nám tady vládnou USA a Německo, přičemž lidé, kteří tvrdí, že jsou naši zástupci, se chodí ptát paní Merkelové na to, jestli mohou jít na záchod, to cenu nemá. My jsme ale na příhodnou situaci připraveni, a ona přichází.

Tomáš Cinka, Haló noviny, 7.3. 2017, str. 3

http://www.halonoviny.cz/articles/view/45134186