Pár vzpomínek kolem návštěvy Hans-Dietricha Genschera Prahy v roce 2014
Prof.Dr.Rajko Doleček, DrSc.
Německý ministr zahraničí za vlády Helmuta Kohla Hans-Dietrich Genscher byl 30. září 2014 v Praze, aby oslavil dvacáté páté výročí své účasti v roce 1989 v souvislosti s povolením odchodu Němců z NDR, tábořících v Praze na západoněmeckém velvyslanectví, do Západního Německa. Melodramaticky laděný článek o tom hlásal v Právu (1. října 2014) „Genscherovo setkání s jeho „dětmi“ ovládly city“. Nicméně si dnes už málokdo uvědomuje, že se ten samý Genscher stal o dva roky později doslova „zločincem proti míru“, když 17. prosince 1991 v Maastrichtu, za výrazné podpory Vatikánu, doslova dokopal ekonomickými pohrůžkami a sliby prodejné Evropské společenství (ES), předchůdce dnešní Evropské unie (EU), k deklaraci svých ministrů zahraničí, za které by se Evropa neměla nikdy přestat stydět. Tato Maastrichtská deklarace uvedla jakési „směrnice pro uznávání nových států“, v souladu s mezinárodními standardy (?) a politickou realitou v kterémkoli zvláštním případě. Dále uvedla (jakým právem ?), že ES uzná nezávislost všech republik Jugoslávie, které si to přejí, pokud uznají kriteria právě oznámených směrnic. Všechny republiky byly vyzvány, aby podaly do 23. prosince své žádosti a doklady, že splňují potřebná kriteria. Žádost o odchodu z Jugoslávie podaly Chorvatsko, Slovinsko, Makedonie a Bosna a Hercegovina (BaH), aniž by tato poslední konzultovala svou početnou srbskou část obyvatel.
Ministr Genscher jako by neznal nebo nechtěl znát Klauzuli IV. Deklarace o principech ze závěrečného aktu konference v Helsinkách o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975), které určují vztahy mezi zúčastněnými státy (mezi nimi bylo i Německo a státy Evropského společenství, tedy dnešní EU):
„Zúčastněné státy budou respektovat územní celistvost každého ze zúčastněných států (tedy i Jugoslávie) a tudíž se budou zdržovat od jakékoli činnosti…..namířené proti územní celistvosti, politické nezávislosti, nebo jednotě kteréhokoli ze zúčastněných států…“
Zde nutno podotknout, že před tím 13. prosince 1991 byla v New Yorku na zasedání Koordinačního byra nezúčastněných zemí, prodiskutována situace v Jugoslávii a bylo uzavřeno, že nemají být podnikány jakékoli pokusy, které by podkopaly suverenitu, územní celistvost a mezinárodní právní subjektivitu Jugoslávie.
Genscherem (za intenzivní podpory Vatikánu) sponzorovaná deklarace znamenala de facto pro budoucnost ještě horší a více krvavou etnicko-občansko-náboženskou válku a úplné rozvrácení kdysi prosperujícího státu Jugoslávie a výsměch deklaraci o dohodě z Helsinek (1975). Německo tak bez jediného svého výstřelu zničilo Jugoslávii, těžce poznamenalo i samotné Srbsko
„Jakým mezinárodním zákonem nebo zvykem, může světová veřejnost ospravedlnit mezinárodní uznávání secesionistických částí mezinárodně uznávaného státu, zakládajícího člena Společnosti národů (po první světové válce) a Organizace spojených národů OSN (po druhé světové válce)“, táže se Dragnich, (The Washington Times, 2.listopadu 1993).
Genscher zde tvrdě negoval to, co podle Tribunálu pro válečné zločiny v Norimberku (1946) představuje nejtěžší mezinárodní zločin, a tím je vyprovokování války. V den chorvatské ozbrojené secese z Jugoslávie 25.června 1991 celé Chorvatsko znělo děkovnou písní Německu a Gensscherovi DANKE, DEUTSCHLAND !(Díky, Německo).
V úvodníku prestižního časopisu diplomatů Intelligence Digest stálo doslova (30. října 1992) napsáno toto:-„Politika Evropského společenství (později Evropská unie) k Jugoslávii, podnícená NĚMECKEM, znamenala rozbít tuto zemi do pěti nebo šesti mini států, z kterých alespoň tři (Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina) by se staly německými vazalskými státy.“
Cyrus Vance, zprostředkovatel míru v balkánském konfliktu, ke konci své 19 měsíční činnosti, prohlásil (12.dubna 1993):-„Předčasné uznání samostatnosti Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Evropským společenstvím a Spojenými státy, vyvolalo válku, která teď probíhá.
Lee Hamilton, předseda podvýboru americké Sněmovny reprezentantů pro Evropu a Střední východ, napsal (18. září 1992) Kongresu srbské jednoty v USA o roli Německa v probíhající válce v bývalé Jugoslávii: -…NĚMECKO stanovilo agendu, určilo načasování a pohánělo Evropské společenství k činnosti, která překážela mírovému řešení, a ve skutečnosti učinilo mírové řešení krize v Jugoslávii více obtížným…“
Svým způsobem zděšení v Německu vyvolalo prohlášení ministra zahraničí USA Warrena Christophera (The Times, 18.června 1993), ve kterém obžaloval Německo za vyvolání balkánského konfliktu, který způsobil tolik obtíží Clintonově vládě během prvních měsíců jejího působení…Německo nese „mimořádnou zodpovědnost“, protože ono dotlačilo Evropské společenství, aby promptně uznalo Chorvatsko a Bosnu a Hercegovinu…“
Jinak charismatický papež Jan Pavel II, který byl opakovaně neúspěšně požádán, aby využil svého mocného vlivu ve prospěch míru v Jugoslávii, přijal 29.listopadu 1991 ve Vatikánu k soukromému slyšení německého ministra zahraničí Genschera. O čem asi diskutovali? Maastricht byl o necelé tři týdny později. Jan Pavel II poskytl 25. května 1991 audienci prezidentovi Chorvatska (ještě v rámci SFRJ, Jugoslávie) Franjovi Tudjmanovi, jako doklad toho, na čí straně stojí. Násilná secese Chorvatska a Slovinska z Jugoslávie se uskutečnila měsíc na to 25. června 1991.
Zde možno připomenout i historickou skutečnost, že papež Pius XII. přijal 18 května 1941válečného zločince Ante Paveliće, vůdce ustašovského Chorvatska, po rozbití Jugoslávie v dubnu 1941 koalicí Německa a jeho spojenců, již po začátku masové genocidy Srbů, Židů a Romů v tzv.Nezávislém státě Chorvatsko, NDH. Nemohl jistě o všem informovaný Pius XII zasáhnout proti zločineckému chování vládnoucích ustašovců v NDH Chorvatsku?
Ve stejné době byl záhřebským katolickým arcibiskupem Alojzije Stepinac, který byl i vikářem chorvatské armády, ustašovců, s kterými se denně stýkal, jejichž přízni se těšil, „jejichž chléb jedl,“ jehož někteří podřízení z kléru dokonce vyháněli a i sami vraždili své pravoslavné srbské bratry (viz např. rozsáhlou monografii o 1 000 stránek chorvatského intelektuála, profesora V. Novaka: Magnum Crimen /Veliký Zločin/ - Dějiny klerikalizmu v Chorvatsku, 1948). Sám Stepinac nikoho nezabil, nedoporučoval protisrbské pogromy, ale byl předsedou Výboru tří, který vedl násilné pokatoličťování pravoslavných Srbů a hlásil o tom papeži Piovi XII dopisem z 18.května 1943, že bylo převedeno na katolictví už 240 000 pravoslavných Srbů, z toho skoro 100 000 už během roku 1941 (toto ale nezachránilo všechny „překřtěné“ Srby před zavražděním ustašovci). Za komunisty vedené Titovy vlády byl Stepinac, kterého Pius XII jmenoval kardinálem, souzen, vězněn a žil pak řadu let v domácím vězení, než zemřel na leukemii.
Jan Pavel II. dne 3. října 1998 v chorvatské Marija Bistrici prohlásil kardinála Stepince blahoslaveným a NYNÍ, rok 2014, se jedná, že má být prohlášen dokonce za svatého – tedy, obrazně řečeno, za prostředníka mezi Bohem a lidmi. Zaslouží si to, když tolik roků „jedl chleba ustašovských vrahů a aktivně nebojoval proti jejich zločinům?“
Jan Pavel II. navštívil 22. června 2003 Banja Luku, „hlavní město“ Republiky Srbské v BaH, vykonal službu Boží v klášteře Petrićevac, známém ustašovském hnízdě za II. světové války, odkud ustašovští vrahové z gardy Ante Paveliće a i místní, vedeni řádovým „bratrem“ Miroslavem Filipovićem-Majstorovićem, vykonali 7. února 1992 hrozný zločin v osadách Drakulić, Motike, Šargovac, při kterém tam bylo velmi surově povražděno přes 2 300 Srbů, z toho na 500 dětí - školáků. Místo toho zločinu a kostnici povražděných jsem navštívil v 2012 a 2014.. Jan Pavel II. uvedl nutnost usmíření a lásky, nicméně neodsoudil jednoznačně hroznou roli, kterou zde sehráli někteří členové kléru.
Zde nutno připomenout ještě jednu událost, která tak trochu ukazuje na jednostranné nazírání, toho jinak šarmantního Jana Pavla II. Během své krátké návštěvy v maďarském Pětikostelí 17. srpna 1991, tedy brzy po násilné secesi Chorvatska (25. června 1991), za pokračujícího vyhánění a vraždění Srbů, Židů a Romů v Chorvatsku, řekl pěti chorvatským biskupům, že je ujišťuje, že jsou mu blízké jejich snahy, že je přijde navštívit v Chorvatsku…V tisku nebylo nic, že by řekl něco o lásce a míru, proti nenávisti, proti vraždění.
Má vůbec Jan Pavel II. právo stát se svatým, tím prostředníkem mezi Bohem a lidmi?
Nicméně zde zářným bodem zůstává katolický biskup Banja Luky Alfréd Pichler, který po návratu z II.vatikánského sněmu (1963) cituje slova papeže Pavla VI, …“že jsme v minulosti hřešili proti lásce“, a vzkazuje pravoslavným Srbům“…aby nám naši bratři pravoslavné víry odpustili, jako Ježíš na kříži všem odpusti…“
Když si člověk vzpomene na Hanse-Dietricha Genschera, německého ministra zahraničí za vlády Helmuta Kohla, musí si vzpomenout i na řadu ne vždy zrovna hezkých, špinavých událostí z nedávné minulosti v souvislosti s jeho činností..
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz