Otroctví nekonečného růstu
Vlastimil Podracký
Úsporný život s minimálními náklady a bez dluhů je děsivým snem ekonomů. Dnešní liberální ekonomové se nemohou odtrhnout od vize nekonečného růstu materiálních prostředků. Zodpovědní občané, kteří si šetří na období nezaměstnanosti nebo na stáří nepatří do tohoto světa. Naopak zcela systémově se chovají ti, kteří se zadlužují. Na nekončícím plýtvání je založena celá ekonomika: zisky, zaměstnanost a daně státu.
Neohraničený liberalismus
Tzv. keynesiánská ekonomika velí neustále utrácet, stále se počítá růst, kolik procent který stát dosáhl a podle tohoto údaje je úspěšný. Na růstu je vše založeno: zisky, výdělky, zaměstnanost, daně státu, platby zdravotního a sociálního pojištění. Krize mohou vznikat z různých příčin, ale všechny jsou v podstatě založeny na selhání materiálního růstu, které vede k nízkým příjmům státu a nenaplnění fondů. Bez růstu je nezaměstnanost, sociální problémy a politické převraty. Nechtěli-li němečtí občané v třicátých letech zavést komunistické poměry jako řešení krize, museli zvolit Hitlera, který zajistil růst zbrojením, které je vlastně jakýmsi ekvivalentem růstu. Potom se musí ničit, aby se mohlo budovat a růst byl zajištěn za každou cenu. Zatímco zaostalé země nebo země zničené válkou růst mohou, vyspělé země musí plýtvat, tedy spotřebovávat stále více a ničit nikoliv válečným nasazením, ale nasazením odpadových kontejnerů. Když nejsou peníze, musí se půjčovat a tak dluhy rostou donekonečna a nelze je zaplatit bez drastických úsporných opatření, která potom likvidují zodpovědné politické subjekty dluhy nedělající nebo je dokonce splácející. Krize totiž nastává zastavením růstu, které může mít různé příčiny. Ve třicátých letech to bylo nepochopení nové doby, lidé byli zvyklí šetřit, nekupovali stéle nové a nové výrobky, šetřili penízky do strožoku, jak byli zvyklí z doby císaře pána a zlatých dukátů. V letech okolo r. 2008 to bylo bankovní krizí poměrně složitého charakteru, která už byla mnohokrát popsaná.
Plýtvání je nezastavitelné politickými subjekty. Oba hlavní politické směry – liberální a socialistický nemohou zastavit kolotoč materiálního růstu, plýtvání a dluhů. Liberálové na tom mají postavenou svoji ekonomiku, socialisté svoje politické sliby, které jim přináší hlasy.
Neohraničené náklady
Neohraničené náklady jsou dalším případem úpadku postmoderny. Jejich esencí není v podstatě žádná teorie, jsou dány slabostí státu a možná i slabostí skutečného vnitřně pevného liberalismu jako součásti systému. K tomu patří záměrné komplikování života, aby se služby navyšovaly. Dálniční obchvat se dělá tím nejkomplikovanějším způsobem, aby se vykoupilo co nejvíce zemědělské půdy a proinvestovalo co nejvíce peněz do rukou stavebních firem. Možná to trochu přeženu: Lékaři si budou u pacientů nemoci „pěstovat“, aby měli práci a příjem (v pozadí stojí výrobci léků). Právníci budou lobbovat za co největší nesmyslnou změť zákonů, aby měli práci. Úředníci budou vymýšlet další a další oddělení a prosazovat důležitost své práce, aby se úřady rozrůstaly a tím i platy vedoucích. Soudci budou kauzy natahovat, aby vykazovali důležitost a zdůvodnili svoje platy. Když to ještě trochu přeženu, policisté si budou zločince „pěstovat“, aby zdůvodnili totéž.
Návštěva školy se bude prodlužovat donekonečna, vysoké školství bude vyžadováno na každou práci. Úroveň přirozeně poklesne, jinak by totiž nemohly davy průměrných vystudovat, ale zato budou různé nástavby, bez kterých nebude možné dostat ani práci zametače; všechno to proto, aby se pracovníci školství zaměstnali, případně aby vydělaly soukromé školy. Podobně to bude se všemi sociálními pracovníky. Už dnes vidíme neustálou snahu každého opečovávat, jaká radost, že nějaké dítě potřebuje asistenta ve škole, protože je handicapované! Konečně najde zaměstnání dosud nezaměstnaný sociální pracovník. Představte si, že bychom neměli poškozené děti, kde bychom byli s HDP?
Snaha vytvořit systém tak, aby byl co nejsložitější a mohlo se zaměstnat co nejvíce lidí je viditelná. Tyto zbytečné služby se samozřejmě počítají do HDP, takže paradoxně, čím více poškozených lidí, čím více zbytečných škol, čím více úředníků, tím vyspělejší je stát. Rostoucí náklady se přímo nemusí týkat tržních produktů, ale většinou jde o zisky soukromých subjektů, ať už jednotlivců nebo firem.
Neohraničené náklady je možno definovat pro každé odvětví. Pro zdravotnictví nekončícím přívalem léků na každou sebemenší „bolístku“, pro zemědělství nekonečně rostoucí příval chemických přípravků ničící vše živé vyjma přešlechtěné pěstované rostliny. Podpora poškozených lidí, přijímání uprchlíků, neustálé navyšování lidí, kteří vyžadují „péči“. Podpora nepracujících je více než zřejmá, protože nekonkurují na trhu práce a postupnou osobní degradací odpadnou z pracovního trhu.
Závěr: Tento stav otroctví nekonečného růstu je dán absencí přesahujících hodnot v životě člověka, která dělá jednotlivce středobodem veškerých snah, což končí hédonistickým pojetím života. To není jen otázkou osobních rozhodnutí lidí, ale též vztahu k systému, ve kterém se hédonismus považuje za samozřejmý. Nakonec je ovšem legitimní otázka, zda tedy růst je opravdu tak špatný. Komu vlastně vadí neohraničený liberalismus a neohraničené náklady? Lidé se zaměstnají, daně se platí a život běží. Doposud to nevadilo. Tento růst vytvořil blahobyt. Ale je to možné tak donekonečna? Proti tomu stojí tyto argumenty:
1/ Zbytečně velké vyčerpávání zdrojů a znečišťování životního prostředí. To není jen ohrané klišé ekologů. Všimněme si jak se stále ničí silnice nekončícími kolonami trajlerů, kolik zplodin vyprodukují, kolik stojí neustálá oprava silnic neprůjezdných nekončícími opravami. Všimněme si hromad odpadků, především přírodou přirozeně nezpracovatelných plastů a jejich náročné odstraňování stojící prostředky a další znečištění. V tomto výčtu se dá pokračovat na mnoho dalších věcí, které ovšem všichni známe. Ale asi nejhorší je ničení tropických pralesů, výlov moří a vypasení savan. My sice v tom mnoho nenaděláme, ale přispíváme k tomu svojí spotřebou.
2/ Zbytečně velké vyčerpávání lidí a nastavení rizikové budoucnosti vyspělých civilizací. S růstem jsou spojeny dva fenomény: velké pracovní zatížení ekonomicky činných na jedné straně a armáda příživníků na druhé. Technologický růst vyřazuje lidi z práce a je velmi těžké pro mnohé z nich práci najít vzhledem k nedostatečné kvalifikaci. Na druhé straně mladí lidé nezakládají rodiny, žijí spolu bez dětí velmi dlouho, neustále studují. Je to sice především nastavením špatných morálních hodnot a s růstem to nesouvisí, nicméně i systém vyžadující zbytečné vzdělání a nestálé poměry mají na tom svoji zásluhu.
3/ Vznik vnitřního a vnějšího otroctví. Vnitřní otroctví je zvyk na život bohatý na materiální spotřebu a nemožnost jej opustit v okamžiku životních situací vyžadujících skromnost. To vede potom k otroctví vnějšímu, ke dluhům a exekucím. Státy neschopné přesvědčit občany o úspornějším životě v nepříznivých situacích se potom dostávají do dluhů normálně nesplatitelných. Velké náklady (velká spotřeba a velké sociální platby) vyspělých zemí západní civilizace znamená velkou nevýhodu ve styku s nově nastupujícími civilizacemi (Čínou, Ruskem, Latinskou Amerikou), které přebírají svojí levnou pracovní silou výrobu a následně nemajíce dluhy investují v zemích Západu a dostávají tyto země do finanční závislosti a područí.
Případná změna je spojena s přijetím nadčasového myšlení, ve kterém je budoucnost lidského rodu a přírody zohledněna jako prvořadá. Zachování fyzické existence se musí stát hodnotou, což vyžaduje odmítnutí současného fenoménu „odloučení“ a z něho vyplývajícího hédonismu. Podstata ekonomického systému se měnit nemusí, jde jen o to, kam výsledky ekonomické činnosti směřují, zda k materiálním nebo k jiným hodnotám. Skromnější život by přinesl méně práce a více času. Rozvoj by ovšem musel zůstat s menšími materiálovými náklady. Čas by se musel smysluplně využít k další práci, především v péči o větší rodinu a vytváření příznivého prostředí. O tom píši ve své knize Návrat k domovu, řešení pro Evropu (Centrum české historie 2016, k dostání: www.ceskatrikolora.cz).
Přechod k nižším materiálním nákladům neznamená pauperizaci. Pěkným příkladem rozvoje, nikoliv materiálního růstu jsou stále se zmenšující elektronické přístroje, rozvoj komunikační techniky, který umožňuje lidem práci doma bez dojíždění. Proč konečně nejezdíme malými elektromobily a železniční dopravou? Nejhorší asi je budování megalomanských staveb a doprava všeho možného na půl světa, byť bychom to mohli pěstovat za humny a vyrobit doma. Bydlet skromněji bychom nemuseli, když domy jsou dobře zateplené.