Otevřený dopis ministru Hermanovi

Jaroslav Bradávka

Pane ministře Danieli Hermane,

z pověření vlády jste zúčastnil sjezdu Sudetoněměckého landsmanšftu. Zde jste přednesl projev, který jste zahájil slovy „Drazí krajané“ a v němž jste se znovu omluvil za „vyhnání“. K celé této frašce jsem nucen Vám a všem, kdo Vás na ni vyslali a kdo Vás ve Vašem působení podporují, připomenout základní historická fakta:

Sudetští Němci nejsou žádní naši krajané ale zrádci, kteří rozbili Československou republiku.

Jeden milion stošedesát dva tisíce šestsetsedmnáct / 1 162 617/ někdejších československých Němců alias sudetských Němců obdrželo od Führera záslužnou medaili za 1.říjen 1938 – za rozbití ČSR a „odstoupení“ pohraničí Velkoněmecké říši. Hitler definoval toto vyznamenání Výnosem z 18.října 1938 a z 19.května 1939. Co pravil zločinec Hitler o sudetské medaili?

„Medaile je udělována těm osobám, které se v Sudetech nebo na říšském území zasazovali a připravovali návrat území do Říše. Zvláště přicházejí do úvahy členové NSDAP, SDP v Čechách, kteří v boji za připojení k Říši obětovali svůj majetek či krev, byli zavřeni či vyhnáni. Dále jsou to VDOVY a SIROTCI po padlých bojovnících za sjednocení, příslušníci Wehrmachtu, policie, SS, NSKK a NSFK, kteří se na vstupu podíleli. Stejně tak vyšší straničtí funkcionáři, ČLENOVÉ, ÚŘEDNÍCI, ZAMĚSTNANCI A DĚLNÍCI ve veřejných službách, kteří v dnech nástupu byli služebně činní ve vnitrozemí Sudet.“ (Cit. Vyznamenání z doby nesvobody 1939-1945, I.vyd.Praha 1999,str.22.)

II.

Odsun Němců nejen z Československa byl předběžně projednán v únoru 1945 na konferenci v Jaltě a definitivně rozhodnut a potvrzen na konferenci vítězných mocností v Postupimi v srpnu 1945. Dekrety prezidenta Beneše byly „prováděcími předpisy“ k tomuto rozhodnutí, neboť parlament, který by přijal zákony k odsunu, byl zvolen až ve volbách konaných v r. 1946…

III.

Odsun Němců nebyl proveden pouze z Československa, ale rovněž z Polska, Maďarska, Československa, z Ukrajiny, Běloruska, Jugoslávie, Rumunska a také z německých enkláv ve Francii, Belgii či Holandsku. Je třeba jej vnímat jako součást poválečného uspořádání Evropy, včetně územních změn a vytyčení nových hranic států (Československo přišlo o zakarpatskou Ukrajinu, polsko-německá hranice se posunula daleko na západ a naopak Polsko přišlo o část Ukrajiny a Haliče, atd.)

V žádném z výše uvedených států se z něj však nestalo tak bizardní politikum jako v České republice a v žádném státě není toto politikum tak masivně zneužíváno k dosažení partikulárních zájmů politických stran a jednotlivců jako u nás.

Viz též první zahraniční cesta Václava Havla v prosinci 1989 do Mnichova, jeho pozdější omluva, loňská návštěva p. Bělobrádka v Bavorsku nebo výstava o odsunu sudetských Němců konaná v listopadu 2014 v Rakousku.

IV.

Po odstoupení pohraničí Německu na základě Mnichovské dohody se Konrád Henlein, šéf Sudetendeutsche Partei (SdP), stal „říšským komisařem pro sudetoněmecké záležitosti“ a téměř 1,5 milionu českých občanů muselo opustit své domovy. Nikdy se nedočkali omluvy ani náhrady škody za zničené majetky a životy.

Na vrub Henleinovy SdP padá většina násilností spáchaných v českém pohraničí v letech 1937 – 1939 na občanech neněmeckých národností (Češi, Židé, Poláci, Cikáni a další). Po obsazení pohraničí Německem byly stovky tisíc těchto československých občanů doslova vyhnány německými fanatiky a jejich silovými složkami (Freikorps, gestapo, SS) ze svých domů, statků, dílen a továren a byly nuceny odejít do čs. vnitrozemí. Tisíce lidí byly zatčeny a odvezeny do koncentračních táborů, na nucené práce a řada z nich (zejména komunistů, židů a inteligence) byla popravena.

15. března 1939 byla zkáza Československa dokonána okupací zbylého území a vznikem „Protektorátu Böhmen und Mähren“. O utrpení vyhnaných lidí, o majetkových škodách občanů a státu se dnes ani při příležitosti výročí podpisu Mnichovské dohody prakticky vůbec nemluví. Stačí však zhlédnout film „Ukradená hranice“ projít si dobové dokumenty nebo přečíst vzpomínky pamětníků a člověk si udělá alepoň rámcovou představu o situaci v českém pohraničí v letech před vypuknutím 2. světové války.

Už loni na podzim jsem vyzval Vašeho stranického šéfa p. Bělobrádka, po jeho návštěvě Bavorska, kde se poklonil památce odsunutých Němců, aby pozval své bavorské hostitele a přátele, aby se přijeli do českého pohraničí poklonit památce statisíců českých (československých) občanů, kteří zde byli v letech 1937 – 1945 zabiti, umučeni či vyhnáni ze svých domovů henleinovci, SS-many a gestapem. Velmi rád se podívám v České televizi na reportáž, v níž p. Bělobrádek, Vy osobně, s panem kardinálem Dukou po pravici, jako pravověrní křesťané, a za přítomnosti významných činitelů Sudetoněmeckého landsmanšaftu a Svazu vyhnanců, které jste pozvali do České republiky k této příležitosti, společně odhalujete někde na Liberecku, Náchodsku nebo Jesenicku památník místním československým občanům umučeným gestapem. Nebo ještě lépe – až vy, se zástupci sudetských Němců položíte květiny v Resslově ulici ulici v Praze k pomníku padlých československých parašutistů, kteří provedli atentát na Reinharda Tristana Eugena Heydricha. Neměl by to pro nikoho být problém, pokud bere nacismus a jeho představitele jako neoddiskutovatelné, nepřípustné a velké zlo, stejně jako si v Německu a veřím, že i v sudetoněmeckých organizacích uctívají tzv. osobnosti 20. července 1944 -tedy zavražděné účastníky povstání proti Hitlerovi. Teprve potom můžete začít mluvit o napravování křivd, narovnávání vztahů a časem možná i jakémsi usmíření.

Zatím se tak nestalo.

Právě kvůli takovým lidem jako jste Vy a ti, kdo Vás na podobné akce posílají, je třeba občanům České republiky neustále znovu a znovu připomínat, co se v historii našeho národa a státu opravdu stalo, a ukazovat jim pravou tvář těch, kdo je v podobných chvílích klamou a zrazují. Neboť Jidášové jsou stále mezi námi.