Osvobození a vítězství

 Za posledních více než dvacet let se každoročně vedou debaty o tom, kým jsme to vlastně v pětačtyřicátém roce byli osvobozeni, případně  kým více či méně a co se mělo stát a co se naopak stát nemělo. Hovoří se o Sovětech, Američanech a Vlasovcích ( ROA), které si navíc mnozí hospodští diskutéři pletou s Banderovci ( UPA).

Tyto debaty byly v letošním roce vystupňovány nebývalou měrou a to až k naprosto absurdním tvrzením, nepochybně na politickou objednávku.  A nejen u nás. Různí  politici a pisálkové blábolí  historické  nesmysly a hlupáčkové je po nich opakují. Pochopitelně se zdůrazňují negativní jevy vyskytující se u Sovětské armády a naopak se vychvalují Američané, Vlasovci a dokonce v některých případech Banderovci. Je samozřejmě v pořádku, pokud se v Plzni odhalí pomník generála Pattona, proč se ale v Praze naopak vyskytne skupina křiklounů, požadujících odstranění pomníku maršála Koněva? Jistě, lze říci, že některé poválečné úkoly tohoto představitele Sovětské armády jsou posuzovány negativně. Například potlačení maďarského povstání v roce 1956. Byl to ale voják a plnil rozkazy. Stejně jako generál Patton, který byl také osobností, mírně řečeno, kontroverzní. Patton nepochybně také plnil rozkazy, když se zúčastnil vpádu do Mexika, nebo při potlačování  protestů válečných veteránů ve Washingtonu. Nemají si tedy, obrazně řečeno, s Koněvem co vyčítat. Postavme tedy pomník Pattonovi a Koněva  ponechme na svém místě. Oba tito velitelé reprezentují především vojáky spojeneckých armád, kteří se na našem osvobození podíleli.

Jak jsem už uvedl, zdůrazňují se negativní jevy u Sovětské armády, znásilňování a drobné krádeže. To se opravdu stávalo, ale velitelé tyto jevy netolerovali a uplatňovali, mnohdy  i velmi ostrá kázeňská opatření, která schvalovali i československým vojenským i civilním orgánům. Horší byla činnost oddílů  SMERŠ. Právě tyto jednotky měly na svědomí odvlečení řady československých občanů do SSSR v rozporu s Československo – sovětskou smlouvou. Oddíly SMERŠ se ale vymykaly běžnému vojenskému velení a podléhaly přímo NKVD. Jejich činnost byla skutečným stínem na vzájemném spojenectví. Negativní jevy se ale vyskytovaly i na americké straně a nebyly nijak ojedinělé. Ignorování československých orgánů a znemožňování jejich činnosti, ničení trofejního materiálu, nadržování Němcům, bránění odjezdu bojových jednotek z Plzně na pomoc pražským bojovníkům. Přes tyto nedostatky není na místě zpochybňovat  roli kterékoli ze spojeneckých armád a znevažovat její padlé příslušníky.

Na něco důležitého se ale při všech těch diskuzích zapomíná. Zatímco my se dnes přeme o tom, kteří z osvoboditelů by si více zasloužili  naši vděčnost, rád bych připomněl  několik důležitých skutečností:

Každá z bojujících armád měla své prioritní cíle a každá z válčících mocností své vlastní zájmy. Osvobození Československa nebylo prioritou ani jedné ze spojeneckých zemí, což jim samozřejmě nelze vyčítat. Je ale nutné si to uvědomovat. Nebýt totiž našeho domácího i zahraničního odboje, který si zjednal patřičný respekt, nebýt exilové reprezentace republiky, v čele s prezidentem dr. E. Benešem, která udržela národní odboj jako jednotné protinacistické hnutí, nebylo by Československo jednou z vítězných zemí ale nanejvýš poválečnou okupační zónou. Své sehrál rovněž fakt, že naše země měly ve srovnání s jinými okupovanými zeměmi naprosto minimální kolaboraci a z Čechů se nikdy nepodařilo postavit jednotku SS  ani aktivní proněmeckou bojovou jednotku. Takové pokusy naprosto selhaly. To vše vedlo k tomu, že jsme byli uznáni jako spojenci a teprve tím se naše osvobození se stalo jedním z řady cílů protihitlerovské koalice. Je tedy zřejmé, že rozhodující zásluhu na osvobození máme my sami, respektive naši předkové – Čechoslováci. Toho bychom si měli být především vědomi a při veškeré úctě a pietě, která náleží účastníkům bojů a padlým spojeneckým vojákům, všem bez rozdílu, oslavit a připomenout Květnové vítězství a osvobození jako naše vlastní vítězství, ve kterém Čechoslováci nebyli  jen těmi kdo přihlíželi a na svou svobodu jen čekali ale přímými aktéry historického procesu, kterému říkáme osvobození. Nebyli jsme jen osvobozeni, to my jsme se  osvobodili  za významné a rozhodující pomoci všech našich tehdejších spojenců.

Jiří Pondělíček

Předseda KrO Praha, Národní  socialisté