Oskar Krejčí - Germanizace Evropské unie

Orgány Evropské unie, jako je Komise či Evropský parlament, jsou nepoužitelné v krizových situacícha iniciativu převzalo Německo, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

Oskar Krejčí, profesor a politolog

21.únor 2016 - 12:05

PZ: Skončil summit Evropské unie, který se věnoval především podmínkám zachování členství Velké Británie v Unii. Německá kancléřka Angela Merkelová je přesvědčena, že Evropská unie neudělala Londýnu přespříliš mnoho ústupků. Britský premiér David Cameron ale také dává najevo spokojenost. Jak to tedy bylo?

Angela Merkelová je dnes v pozici, kdy musí i porážky vydávat za vítězství, jinak se v kancléřském křesle neudrží. Nejde ale vůbec o to, zda někdo vyhrál, nebo prohrál. Podstatné jsou dvě věci. Zaprvé šance, že velká Británie zůstane v Evropské unii, vzrostly. A zadruhé Evropská unie se mění.

PZ: Proč si myslíte, že se zvýšila pravděpodobnost, že Británie z Unie neodejde?

Výzkumy britského veřejného mínění za poslední rok ukazují rozkolísanost. Formující se dočasné většiny pro či proti členství v Unii jsou zpravidla relativní, tedy nepřesahují 50 % hlasů. Podíl nerozhodnutých osciluje kolem 15 %. Nejvíce pro odchod z Unie jsou občané Anglie, ale bez Londýna, jehož obyvatelé jsou v relativní většině pro členství. Skotsko a Wales jsou v relativní většině pro zachování členství. Ze známých politických stran je pro zachování členství Labouristická strana, Liberální strana – tedy donedávna koaliční partner vládnoucích konzervativců –, Strana zelených, ale i Sinn Féin, tedy severoirští republikáni. Proti setrvání v Unii je Strana nezávislosti Spojeného království, v Severním Irsku protestantská Demokratická unionistická strana, ale i několik dalších stran. Vládnoucí Konzervativní strana zaujímala oficiálně neutrální pozici, což jí loni v květnu přineslo překvapivě výrazné vítězství v parlamentních volbách. Ovšem řada osobností jak konzervativní, tak i labouristické strany agituje v rozporu s oficiální linií své strany.

Současná britská vláda je nejednotná. Pro zachování členství se vyslovil například ministr zahraničí či ministryně vnitra. Naopak pro vystoupení z Unie ministr práce a důchodů, ministr zaměstnanosti, ministryně pro Severní Irsko. Ale i šéf dolní komory parlamentu. Už z postojů ministrů je patrné, že nejvíce výhrad k členství v Unii mají ti, kteří zodpovídají za sociální rezorty – a v Bruselu premiér David Cameron prosadil své návrhy týkající se eurozóny, ochrany britského sociálního systému a volného pohybu osob. Proto premiér Cameron, který se dosud tvářil neutrálně, po summitu tvrdí, že bude agitovat za zachování členství v Unii. A má šanci uspět. Tedy když si pospíší a referendum proběhne dřív, než se jiné problémy Unie ukážou jako důležitější.

PZ: Které myslíte?

Sympatie k Evropské unii poklesly v Británii v souvislosti s migrační krizí. Když se například nepodaří zastavit válku v Sýrii a Berlín bude dále jednat tak, jak jedná, britští voliči se vyděsí. A to je jen jeden příklad.

PZ: Představitelé zemí Visegrádské čtyřky včetně premiéra Bohuslava Sobotky hájili zachování výplat nejrůznějších britských sociálních dávek občanům z jiných zemí EU. Neuspěli. Není to prohra?

Tento spor se asi nedal vyhrát. Něco musel Cameron domů přivézt. A nezapomínejme, že britský trh práce má specifickou přitažlivost pro lidi z ostatních členských států Unie: angličtinu. Tu se každý učí, každý si ji chce zdokonalit. Je tu bezesporu asymetrie, kterou euroskeptici v Británii umně využili.

PZ: Francouzský prezident François Hollande po summitu prohlásil, že dosažená dohoda „nijak neporušuje pravidla“ Unie. Podobně mluví i předseda Evropské rady Donald Tusk.

Je třeba rozlišit sebeobhajobu politiků a realitu. Nebyla porušena pravidla Evropské unie, protože byla změněna. Tedy budou změněna, když Británie v referendu odhlasuje setrvání v Unii.

PZ: Tím myslíte co?

Z hlediska osudu EU mnohem významnější než sociální benefity je fakt, že se posilují práva národních parlamentů a že se Velká Británie, prý vzhledem ke své specifické situaci, nemusí podílet na další politické integraci Evropské unie. Což má být vepsáno i do základních listin Unie. Řečeno jinak, dochází k další vnitřní strukturalizaci Unie.

PZ: Strukturalizaci... Mohl byste být srozumitelnější?

Máme zde ideál Evropské unie s jednotným trhem a stejnými právy pro všechny. V reálu to vypadá tak, že ne všechny státy Evropské unie jsou zahrnuty do schengenského systému. Z dvaceti osmi států Unie jich v eurozóně je devatenáct. Máme jednotný trh, ale stejné tričko stojí v ekonomicky slabém Řecku víc eur než v ekonomicky silném Německu – Unie se dělí na jižní a severní ekonomickou zónu. Navíc se mluví o dvojrychlostní Unii, o odlišení jádra a periferie Unie. A teď tu máme tři unijní mocnosti: Německo a Francii, které budou panovat v kontinentální části, a zvláštní pravidla pro třetí mocnost, Británii, do jejíchž záležitostí nebude Berlín a Paříž mluvit tak snadno jako do záležitostí Česka či Slovenska.

PZ: Poslední rok ale ukazuje, že ani v našem případě to nebude mít Berlín snadné.

To je jen další ukázka změny vnitřní struktury Evropské unie. Německé kancléřce se podařilo téměř nemožné: svoji migrační politikou vzkřísila Visegrádskou čtyřku. Tato organizace středoevropských států vznikla před čtvrt stoletím proto, aby popřela středoevropský charakter svých zemí: jejím cílem byl vstup do západoevropských integračních struktur – Evropské unie a NATO. Cíl se podařilo naplnit, všichni se začali cítit jako součást Západu, a Visegrádská čtyřka ztratila smysl. Jenže pak se vzedmula migrační vlna a Německo začalo prosazovat politiku, která se neněmeckým středoevropským zemím nelíbí. Uvědomily si, že mají specifické zájmy a platformu, na které by je mohly projednávat a prosazovat. Oživily Visegrádskou skupinu.

PZ: A myslíte si, že toto vnitřní strukturování Evropské unie, jak tomu říkáte, bude pokračovat?

Objevují se odlišné, a to významné zájmy, což diferencuje politiku a vytváří nové strukturální vazby. Jenže problém může být obecnější, zásadnější.

PZ: Jaký?

Nemám rád analogie, ale zákonitosti mezinárodní politiky se od doby, kdy státy vznikly, nemění. Takže občas si můžeme do dějin sáhnout na nějaké události, abychom mohli znovu zvolat „Nic nového pod sluncem“.

PZ: To zní hezky, ale nevím, kam míříte…

Mířím daleko, předaleko – tisíc let zpět. Až ke konci otonské dynastie v Německu. Jestli má čechoamerický historik František Dvorník ve své pozoruhodné knize Zrod střední a východní Evropy pravdu, pak císař Oto III. viděl Svatou říši římskou jako domovinu křesťanského lidu. Říši sjednocenou vírou, chcete-li „evropskými hodnotami“. Nevadilo mu, když Poláci a Maďaři věnovali své země papeži, jeho říše byla císařsko-papežskou říší. A nejen to – vychován matkou, která byla neteří byzantského císaře, a jako budoucí manžel byzantské princezny nerozlišoval západní a východní křesťanství. Byl vyznavačem ideálu harmonického soužití v rámci království božího na zemi.

Ale pak se něco změnilo. Po předčasné smrti Oty III. nastoupil na trůn jeho bratranec Jindřich II. Pragmatik, který nevyznával idealismus svého předchůdce a směřoval, dnes bychom řekli, k machiavelistické mocenské politice. Neváhal nastartovat druhý Drang nach Osten, spojit se s pohany a vést války proti polským a maďarským křesťanským vládcům, aby je donutil podřídit se jeho říši. Výsledkem jeho politiky byla staletí válek mezi křesťanskými státy a spory mezi papežem a císařem o to, kdo je tím nejdůležitějším v západní Evropě.

PZ: To je bezesporu hezký příběh, ale proč ho vyprávíte?

Svatá říše římská se v těchto procesech začala měnit na Svatou říši římskou národa německého. Nenaplnitelný ideál všeobjímající křesťanské harmonie vystřídala mocenská „národní“ politika. Protislovanská germanizační politika, která měla ale i slovanské podporovatele. Mimochodem, Přemyslovci podporovali jak Otu III., tak Jindřicha II. Trochu to připomíná současnou krizi ideálu Evropské unie, která má tendenci měnit se na „německou Unii“.

PZ: Chcete říci, že Německo ovládlo Unii? Že se opakuje tisíc let stará historie?

Inu, jednou jako tragédie, podruhé jako fraška – praví klasik. Nesmíme zapomínat, že německá suverenita končí u brány amerických kasáren.

PZ: To není úplná pravda. Angela Merkelová se přece poměrně ostře ohradila proti odposlechům jejího telefonu, který prováděla NSA.

A co jí vadilo víc – že byla odposlouchávána, nebo že to vyšlo na veřejnost? Hra na suverenitu Německa má svá pravidla.

Ale zpět ke „germanizaci Evropské unie“. Od počátku bylo jasné, že celý projekt Unie vyžaduje především naladění na geopolitické ose Berlín-Paříž. Dnes je vidět, že iniciativu převzalo Německo. Důvody jsou hned dva. Především ekonomika Německa, její stav a dynamika, je rozhodující pro život Unie. Tím druhým důvodem je prostý fakt, že orgány Evropské unie, jako je Komise či Evropský parlament, jsou nepoužitelné v krizových situacích. Nemají pravomoci, nemají nástroje a nemají potřebnou strategickou imaginaci. Byly od počátku vytvářeny jako doplněk k rozhodování Evropské rady, summitu Unie. Jsou naskládány z politiků třetí garnitury. Manažérů, kteří často na úrovni Komise ještě čtrnáct dní před jejím zformováním netuší, za jaký rezort budou zodpovídat. Jejich základním úkolem je adaptovat se. Jenže v těžkých dobách někdo musí převzít iniciativu, když vlastní orgány Unie jsou nepoužitelné. Někdo, kdo chápe, že byrokratická rutina nestačí, že je třeba k novým problémům přistoupit nově.

Oskar Krejčí: Migranti, Česko a narůstající chaos

Je jen přirozené, že iniciativu převzala německá kancléřka. Iniciativu nemohl převzít malý stát, například Slovensko či Maďarsko. Angela Merkelová byla a je nejtalentovanějším státníkem mezi mocnostmi Unie. Státníkem s velkým odhodláním. Jenže udělala sérii hrubých chyb ve vztahu k Řecku, ve vztahu k Ukrajině a naposled ve vztahu k migrantům.

PZ: Chcete říci, že Angela Merkelová pohřbívá ideál Evropské unie stejně jako Jindřich II. pohřbil vizi jednotné křesťanské Evropy? Není to naopak ona, kdo dnes nejvíce hájí evropské hodnoty? Tak jak to zní z Berlína, ale i od již zmíněného Donalda Tuska, či ještě razantněji od předsedy Evropské komise Jean-Clauda Junckera?

Analogie nemohou nahrazovat analýzu, ale jsou inspirující. Vůbec nevylučuji, že se poučená Unie zotaví. Že překoná i tuto zpětnou vlnu, jako již překonala řadu předcházejících zpětných vln. Právě tak ale platí, že politici povětšině netuší, co činí. Zvláště když tak činí s těmi nejlepšími úmysly. Robespierre byl před francouzskou revolucí proti trestu smrti. Bolševici druhý den poté, kdy získali moc, dokonce trest smrti zrušili. A pak se snažili naplnit ideál, který neodpovídal dané době. Právě tak dnes rostoucí vliv Německa v Evropské unii může být projevem urputné snahy naplnit původní ideál, na který ale Evropa není připravena, snahy, která tento ideál může pohřbít.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz, foto: pl)